Bretaň (francouzsky Bretagne, bretonsky Breizh, v jazyce gallo Bertaeyn), divoký skalnatý, větrem a vodou zkoušený poloostrov, který vybíhá na západě Francie do Atlantického oceánu, je tajuplná země, jejíž obyvatelé dodnes používají jazyk svých předků, keltskou bretonštinu. Možná právě keltský původ zdejších lidí, spolu s živly, které neustále na tuto malou a malebnou zemi útočí, působily na mnohdy poněkud ponurou fantazii Bretonců natolik, že nenajdete jedinou usedlost, les, zátoku nebo skálu, ke které by se nevázala nějaká legenda nebo pověst. Jejich asi nejznámější legendou, která ovšem bývá mylně připisována Britům, je legenda o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi. Celá zdejší krajina je neuvěřitelně členitá. Pobřeží Atlantického oceánu je 2730 km dlouhé. Najdeme zde dlouhé řady mořských útesů a divokých pláží, krásné mysy, zálivy a zátoky, písečné duny, malé říčky či bažiny. Oceán zde pomocí přílivů a odlivů udává pravidelný rytmus. Je to jeden z nejatraktivnějších přírodních jevů způsobený vlivem měsíce. Hladina oceánu se mění 2x za den. Síla a výška vody se odvíjí od aktuální fáze měsíce. Nejsilnější přílivy a odlivy probíhají během úplňku a novoluní. V průběhu celého roku pak rekordy padají během rovnodennosti a o slunovratech. Místní obyvatelé využívají odlivů ke sběru mušlí a různých korýšů. Silné odlivy totiž dovolí dostat se suchou nohou daleko od břehů. Mořské řasy, které se vyplavují, jsou na severozápadě hojně využívány pro potravinářský, kosmetický i farmaceutický průmysl. ARMORIKA – TAK NAZVALI KELTOVÉ PŘED DVĚMA A PŮL TISÍCI LETY TUTO ZEMI Armorika, země omývaná mořem, byla a dodnes je Keltská. Obyvatelé tohoto regionu jsou až do současnosti považováni za potomky Keltů a i přesto, že Bretaň byla nakonec připojena k Francii, se jejich mentalita nezměnila a keltská zůstala. Keltské kmeny se zde usídlovaly od 5. a 4. století př.n.l., během expanze, která probíhala i v dalších částech Evropy. V 1. století př.n.l. jsou armoričtí Keltové po porážce Římany částečně vytlačeni do oblasti Velké Británie nebo nuceni žít pod římskou nadvládou. Z Irska a Walesu pak v 5. a 6. století znovu přichází nová vlna obyvatelstva. Odkaz obrázku: https://biblioteca-virtual.fandom.com/es/wiki/Arm%C3%B3rica „Avšak ani infiltrace římské mentality a římského způsobu života, ani pozdější záplavy nejrůznějších proudů nedovedly zcela potlačit starou keltskou tradici. Žije ve Francii dodnes, v jazyku i zeměpisném názvosloví. V mnohých případech se jména kmenů změnila ve jména měst, zůstala jména hor a řek, dodnes se udržely četné termíny ze zemědělského prostředí a často nemají nic společného s pozdější latinou“. Z této citace vyplývá, že potomci keltského obyvatelstva jsou těžko ovlivnitelní a po staletí si uchovávají své názory a postoj ke světu i sami k sobě. Ačkoli byli často utlačováni a později připojeni k Francii, svou identitu a patriotismus si stále udržují. BROCÉLIANDE – MYSTICKÝ LES KRÁLE ARTUŠE Keltové v lidech zanechali silný vztah k mýtům, nadpřirozenu a snění. To vysvětluje četnost legend přetrvávajících až dodnes. Některé keltské legendy Bretonci považují za vlastní, většinu z nich však mají společnou s těmi z Britských ostrovů. Nejčastěji jsou spojovány s bájným Broceliandským lesem. Tento les se nachází jihozápadně od města Rennes a na mapě ho najdeme pod názvem Paimpontský. Právě z něho pocházejí legendy o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu, o kouzelníku Merlinovi a jeho lásce k víle Vivian či o tajemném Černém rytíři. Podle pověstí v něm žijí duchové, víly, skřítci a nachází se zde mnoho kouzelných pramenů, jezer a potoků. Ve středu lesa leží Barentonský pramen. U něj jednoho dne spatřil Merlin jezerní vílu Vivian. Merlin byl synem smrtelnice a ďábla, od kterého zdědil nadpřirozené schopnosti. Stal se rádcem krále Artuše a své schopnosti používal, aby pomohl králi najít Svatý Grál. Do víly se okamžitě zamiloval. Podle pověsti pro ni vystavil i křišťálový zámek, který leží na dně jezera. Ona však jeho lásky využila, naučila se od něj všechna jeho kouzla a uvěznila ho nejprve v neviditelné jeskyni, později v hrobce, u které postavila dva velké kameny. Ty zde stojí dodnes. U Barentonského pramene, který podle legendy střeží Černý rytíř, leží plochý kámen. Pokud se na něj nalije voda ze studánky, spustí se ohromná bouře a zjeví se i sám Černý rytíř. Jeden z Artušovských rytířů vodu i přes varování na kámen vylil a zjistil, že to vše nebyly jen pouhé pověry. Odkaz obrázku: https://www.deviantart.com/digitalwizard/art/King-Arthur-s-Merlin-47420618 Další podívanou je tzv. Údolí bez návratu, které nese legendu čarodějky Morgany. Ta zde zatratila každého muže, který byl někdy nevěrný své ženě. Kletbu prolomil rytíř z Řádu Kulatého stolu Lancelot, který byl milencem věrným a celým údolím prošel. Nakonec se dostáváme ke kostelu Tréhorenteuc. Je věnovaný rytířům Kulatého stolu a mísí se v něm tradice keltská s křesťanstvím. Ve vitrážích jsou znázorněny keltské motivy, apoštolové sedící u Svatého Grálu či rytíři s králem Artušem okolo kulatého stolu, kde se jim zjeví Grál. Keltské legendy v Bretani nejsou výsadou pouze Broceliandského lesa. Patří mezi ně i známá pověst o nenaplněné lásce Tristana a Isoldy, která byla předlohou mnoha literárním zpracováním. Za zmínku stojí legendy spojené s Ankou. Tato postava sice není keltského původu, ale jistou spojitost s Kelty má. Ankou je bretonský posel smrti. Tradičně je znázorňován jako kostlivec s dlouhými vlasy, velkým kloboukem a kosou. Především v západní části Bretaně – la Basse-Bretagne, ho najdeme na každém kroku. MEGALITY – PŘEDSTAVUJÍ JEDINÉ „SVĚDKY“ DÁVNÝCH ČASŮ, KTERÝM „VLÁDLA“ TZV. MEGALITICKÁ KULTURA „Všechny megalitické stavby musely být něčím výtvorem, výtvorem nějaké kultury. „Tehdejší „civilizace“ neužívala písmo, na druhou stranu měla velké znalosti v oblasti geometrie, matematiky a astronomie. Všechny tyto vědy tvořily základní předpoklady ke schopnosti stavby megalitů“. Pohled na megalitické stavby vzbuzuje i v dnešní době zvláštní pocity úcty a ohromení v každém z nás. Tyto monumenty nalezneme prakticky na celém světě, ale ty nejdůležitější a nejkrásnější se nacházejí v Evropě, zde jich je také největší množství. Velká koncentrace vzpřímených menhirů se nachází právě v Bretani, kde se podle odhadů z 19. století mělo nacházet kolem 1200 menhirů. Největší z nich pochází z Locmariaquer. Měřil původně 21-23 metrů a vážil kolem 350 tun: odedávna se nacházel povalený na zemi, rozbitý na 5 kusů (jeden kus se nedochoval). Patrně nikdy nestál – zřítil se hned při pokusu o postavení. Významné jsou také Carnacké řady.Jedná se o velké množství vyrovnaných řad přesně seřazených menhirů. Carnac je světovým unikátem, kde se nacházejí tři obrovská seskupení menhirů v celkovém počtu kolem 3000 kamenů v řadách o délce téměř 4 kilometry. Lid mladší doby kamenné tyto monumentální řady menhirů u Carnacu postavil zhruba v letech 3500-1800 př.n.l. Vzdálenosti mezi kameny a zejména jejich orientace nahrávají hypotéze, že Carnac byl jakýmsi slunečním chrámem. Řadová seskupení jsou orientována astronomicky buď severojižním směrem, nebo na východy a západy slunce ve dnech rovnodennosti. Období megalitické kultury se tedy nachází v rozmezí od 5500 př.n.l. až do 1500 př.n.l. a časově odpovídá neolitické revoluci, která začala zhruba v 7. tisíciletí př.n.l. při stěhování národů, příchodu prvních zemědělců z Blízkého východu přes Balkán. Ti se postupně šířili především do střední Evropy a do Středozemí. I přes moderní technologie, umožňující přesné určení stáří nálezů, není poznávání a identifikace megalitů zcela jednoduchá a jednoznačná práce. Mnoho staveb bylo v běhu času zničeno. Stalo se tak samotným působením času a vnějších vlivů, použitím megalitů jako stavebního materiálu, či byly jednoduše strženy, jelikož překážely v další výstavbě. Megality vznikaly i v době Keltů. Zcela nejdůležitějším faktem je, že Keltové plně „implantovali“ megality a kult kamene do svého života a sami poté vytvářeli další megality. Některé zdroje uvádí, že druidové by mohli být potomky megalitických kněží. SOLNÁ POLE MARAIS SALANTS PATŘÍ K NEJVĚTŠÍM V EVROPĚ „Tam, kde končí země a začíná moře, se v mozaice obdélníkových vodních nádrží zrcadlí měnící se odstíny oblohy. Muž, kterému se francouzsky říká paludier, shrabuje mořskou sůl do malých bílých pyramid, které se třpytí ve slunečním světle. Na těchto solných polích u města Guérande a na ostrovech Noirmoutier a Ré, ležících u pobřeží Atlantiku, francouzští paludierové stále ještě používají tradiční metody získávání soli z mořské vody“. Tato sůl se získává tímto speciálním způsobem už od prvních dob Keltů. Ti mořskou vodu napouštěli do hliněných nádob, ze kterých se pak pomocí zahřívání v pecích vypařovala. Sůl využívali ke konzervování potravin. Postupem času však domorodci zjistili, že k odpařování stačí pouze přírodní jevy jako příliv a odliv a slunce s větrem. Vytvořili si dobře propracovanou síť kanálů a nádrží, ze kterých se sůl získává až dodnes. Během dlouhého procesu odpařování se ze soli dostanou všechny škodliviny, proto se po sběru už nijak neupravuje a připravuje se rovnou k prodeji. Za nejžádanější a gurmány vyhledávanou je považována tzv. Fleur de sel, která vzniká při odpařování jako úplně první produkt. Čerstvě po vytěžení má Fleur de sel červenou barvu, teprve sušením na slunci je pak zářivě bílá. A jelikož někdy i jemně voní po fialkách, vžil se pro tuto sůl název (solný květ). Sůl Guérande je podobně jako Parmská šunka či Šampaňské chráněna označením původu PGI. „Podle tradice by se měl každý Bretonec alespoň jednou za život vydat na tzv. Tro Breizh ve francouzštině „Le tour de Bretagne“. Tato pouť se koná k poctě sedmi zakladatelů bretonských biskupství. Po pěší cestě delší než 500 km musí poutníci za 30 dnů navštívit 7 hrobů sedmi svatých a patronů měst. V Dol je to hrob sv. Samsona, v Saint-Malo hrob sv. Mala, sv. Brieca v Saint-Brieux, sv. Tugduala v Tréguier, sv. Pol-Auréliana v Saint-Pol-de-Léon, sv. Corentina v Quimper a hrobku sv. Paterna ve Vannes. V dnešní době je ale běžnější celou pouť vykonat po etapách v průběhu několika let“. )
„Nazývám mučednictvím to, že pro strast a protivenství trpím ve vězení a nevím, zda nebudu trpět ještě více, ale ve všem se spoléhám na našeho Pána. Věřím pevně tomu, co mi řekly mé hlasy, totiž že budu spasena, tak pevně, jako bych už spasena byla“. Svatá Johanka z Arku, též Jana z Arku, přezdívaná Panna orleánská, Panna Jana Dobrá Lotrinka se narodila 6. ledna roku 1412 ve vesničce Domrémy, která se nachází v severní Francii na pomezí Lotrinska a kraje Barrois. Rodiče byli domrémští rolníci dobré pověsti. Otec se jmenoval Jakub z Arku a matka Isabelle Romée. Jana byla pokřtěna jménem Jeannette v místím farním kostele svatého Remigia. V době Janina narození měli rodiče už tři děti: Jakuba, Jana a Petra. Jana však nebyla posledním dítětem. Mladší sestra Kateřina se narodila rok po ní. Svoje dětství a dospívání Jana prožívala stejně jako ostatní děti ve vesnici. Pomáhala svým rodičům, ráda vykonávala domácí i venkovní práce a mezi obyvateli byla oblíbená. Ostatně nejlépe o jejím dětství a rodině se dozvídáme přímo z výpovědí jejích blízkých či známých. Jde o výpovědi z rehabilitačního procesu, který byl započat devatenáct let po její smrti. O Janině dětství vypovídá např. kmotra Béatrice, vdova po d´Estellinovi: „Johanka byla dobře a dostatečně vzdělána v katolické víře jako ostatní děvčata v jejím věku. Byla to čistá dívka, uměla dobře mluvit, často a zbožně navštěvovala kostel a posvátná místa. Když bylo městečko Domrémy vypáleno, chodila Johanka ve sváteční dny na mši do města Greux. Zabývala se různými pracemi ve svém otcovském domě, někdy předla konopí nebo vlnu, chodila za pluhem, pracovala, když nastal čas žní a někdy, když přišla řada na jejího otce, hlídala zvířata a stáda z města…“ Zdroj obrázku: https://www.themoviedb.org/tv/16133-joan-of-arc/images/backdrops?language=cs-CZ VE SVÝCH 13 LETECH POPRVÉ ZASLECHLA BOŽÍ VOLÁNÍ Jako vesnická dívka se Johanka nijak radikálně neodlišovala od jiných děvčat z okolí. V jejím chování nebylo nic, co by upozorňovalo na to, jaké činy bude v budoucnu z Boží vůle konat. Asi kolem Janiných třinácti let se začaly dít věci, které ji přece jen odlišily od ostatních obyvatel Domremy. To, co bylo svěřeno jen jí a díky čemu se začal měnit její život. Bůh k ní začal promlouvat skrze své anděly a svaté. Malou Johanku, obyčejnou selskou dívku, začal pomalu připravovat na obrovské poslání, ke kterému ji povolal – k záchraně Francie! TAM, KDE SELHALY VŠECHNY LIDSKÉ SÍLY, ZÁZRAČNĚ ZASÁHLA BOŽÍ MOC SKRZE PANNU Francie byla opravdu ve špatné situaci. Severně od Loiry byla země dobytá a ovládána Angličany. Oblast Guyenne byla také pod anglickou nadvládou a stejně jako na severu, byl zde uznáván král Jindřich VI. V ostatních zbylých částech Francie z města Bourges vládl syn Karla VI. Dauphin Karel. Burgundsko se přiklánělo na stranu dobyvatelů. Karel byl nejistý a nerozhodný. Intenzivně praktikoval různé formy zbožnosti a zároveň měl náklonnost k astrologii a pověrám, nepřekračoval v tom však obvyklou dobovou míru. Nešťastný a bezmocný Dauphin nebyl schopen čelit všem hrůzám, které jeho zemi potkaly. Vládl vojskům, jejichž statečnost utrpěla na krvavých polích u Kresčaku, Poitiers a Azincourtu těžkou porážku. Úplná zkáza Francie byla už jen otázkou času. Přemožena, zrazena, rozervána, svedena a zdeptána ležela tato krásná země před Božím zrakem… Johanka svoji zemi milovala a tížilo ji, v jakém stavu se nachází. Avšak celkový pojem o rozsáhlosti válečných katastrof pro francouzskou zemi, dostala Johanka až Božím vnuknutím, které ji svěřil skrze archanděla Michaela. Co by s tím zmohla obyčejná „selská holka“? Samotná určitě nic, což si zpočátku zajisté říkala. Ale díky neochvějné důvěře v Boha a jeho posly, kteří ji utvrdili v Boží pomoci, její odvaha a odhodlání splnit Pánovu vůli začala planout jako oheň. Jenom ona mohla pomoci Francii. A Johanka, ta sedmnáctiletá dívka, odpovídá na Boží výzvu: „Ano“. Stejné „Ano“, jaké na Boží volání prostřednictvím archanděla Gabriela odpověděla Maria. Johance svatí řekli, že má jet za Dauphinem Karlem do Chinonu, aby jí dal armádu, se kterou osvobodí obležené město Orléans, vyžene Angličany a dovede Karla do Remeše k právoplatné korunovaci. Má stanout v čele francouzských vojáků a vést boj proti anglickým okupantům a bojovat za osvobození Francie. Nám se nabízí otázka, zdali by vedení války mohla být Boží vůle. Zabíjení ve jménu Božím, agresivní, kořistnické a dobyvačné války? Rozhodně ne. Musíme ale pochopit, že tady už šlo o boj o přežití, o boj za záchranu své vlasti. Angličané vedli dobyvačnou válku, která by Francii opravdu zničila. Proto jakkoliv se může zdát být „nebezpečné“ toto jednání spojovat s Boží vůlí, musíme uznat, že Johanka a francouzský lid byl v této situaci opravdu v právu. Francie měla právo se bránit. A její modlitby byly vyslyšeny. PO ROCE VÍTĚZNÝCH BOJŮ, ALE TAKÉ ZKLAMÁNÍCH, NÁSLEDUJE OBDOBÍ MNOHEM CHMURNĚJŠÍ, KTERÉ KONČÍ MUČEDNICKY Janiným zajetím skončila první část jejího veřejného působení. Jako vesnické děvče, zvyklé na volnost přírody i jako neohrožená bojovnice, musela snášet zajetí velmi těžce. Sama se zajetí velmi obávala, a jak později zmínila, díky hlasům svatých, kteří s ní o tom promluvili, to věděla dopředu. Svatá Markéta a Kateřina jí oznámily, že bude zajata, ale povzbudily ji, ať se nebojí, že jí Bůh pomůže. Na hradě Beaurevoir, kde Johanku drželi, sídlila manželka Jana Lucemburského Jana z Béthune a jeho teta Jana Lucemburská. Tyto ženy dokázaly dát stranou politické a vojenské konflikty a Johance, jako uvězněné dívce prokazovaly pozornost a útěchu. Dokonce Jana Lucemburská žádala pána z Lucemburku, aby Johanku nevydal Angličanům. Ten však takové sympatie, jaké měla jeho teta k Johance nechoval. Johanka se nehodlala vzdát ani v zajetí. Dvakrát se pokusila o útěk, přičemž napodruhé se snažila slézt pomocí svázaných prostěradel. Ta se však uvolnila a Johanka utrpěla pádem do hradního příkopu vážný úraz. „Byla jsem po tom skoku tak zraněná, že jsem nemohla ani jíst ani pít“. V tomto stavu byla asi 3 dny, avšak díky dobré tělesné konstituci se brzy uzdravila. V této době se do záležitosti Janina prodání Angličanům vkládá osoba, která bude mít základní podíl na jejím dalším osudu. Jedná se o Petra Cauchona, bývalého rektora pařížské univerzity, který se díky burgundskému vévodovi stal biskupem v Beauvais. V listopadu 1430 byla Johanka převezena do Arrasu, kde pobyla asi 14 dní. Často psala povzbudivé dopisy francouzským městům, nyní napsala ještě jeden do města Tournay. Poté z Arrasu do Crotoy to byla její poslední jízda na koni. V Crotoy jí bylo dovoleno účastnit se mše svaté v katedrále a přijmout svátost smíření a eucharistie. Po těchto posledních radostech byla vydána nepříteli. Zdroj obrázku: https://epochaplus.cz/johanka-z-arku-svou-popularitou-zastinila-krale/ Petr Cauchon se nechal vévodou z Bedfordu jmenovat Janiným soudcem a viceinkvizitorem Francie. Bedford trval na tom, aby byla souzena ve městě Rouenu, kde byla anglická moc již dlouho zakotvena. Do Rouenu dorazili před Božím hodem vánočním roku 1430. Dne 3. ledna 1431 král Jindřich přikázal královskými listy, aby Panna byla vydána biskupu beauvaiskému, vyhrazující si právo vzít si ji nazpět, kdyby na ní církevní soud neshledal viny. I kdyby církevní soud na Johance neshledal viny, stejně by ji Angličané vlastnili, jako vězeňkyni. Bylo to zařízeno tak, aby Johanka neměla šanci na záchranu. „JE TO ČARODĚJNICE, MUSÍ PŘED INKVIZIČNÍ SOUD“! Proces s Johankou se tedy odehrával v Rouenu, kde byla nyní vězněna. Střežilo ji pět Angličanů nejnižšího postavení, kteří se jí často vysmívali, a zakoušela od nich kruté urážky. V noci spala natěsno připoutána nohama do želez. Byla pro ni vyrobena také železná klec, ve které byla držena vestoje, přivázána za krk, ruce a nohy. Již před jejím příjezdem Cauchon poslal agenta do jejího rodného kraje, který měl o Johance zjistit všechny potřebné informace – o jejím dětství, o její rodině, které by se mu mohly hodit. Byl však zklamán. Nenašlo se nic, co by mohlo být použito proti Johance. Proto se Cauchon rozhodl stavět pouze na jejích odpovědích a odsoudit ji za kacířství na základě jejích vlastních slov. Proces byl zahájen 21. února 1431. Podvodný charakter se ukazuje již na začátku, kdy byla Johanka žádána, aby složila přísahu, ve které stálo, že pokud by uprchla z rouenského vězení, bude usvědčena z kacířství. To zásadně odmítla: „Tento zákaz nepřijímám. Uprchnu-li, nikdy mne nikdo nesmí odsuzovat, že jsem porušila či přestoupila svou víru“. Zdroj obrázku: https://dvojka.rozhlas.cz/johanka-z-arku-upalena-jako-kacirka-pozdeji-prohlasena-za-svatou-8901585 Když se Johanka stala vězněm Angličanů, mohli ji nechat jednoduše popravit. Kdyby to však vévoda z Bedfordu udělal, stala by se okamžitě mučednicí. Všichni věděli, že jí francouzský král vděčí za vítězství i svou korunu. Angličané potřebovali Johanku pošpinit a tím vrhnout stín i na Francii s jejím králem. Proto Bedford usiloval o to, aby se Cauchonovi podařilo Johanku usvědčit z kacířství. Ve skutečnosti šlo o politický tribunál ve stínu anglické moci, uskutečněný formou inkvizičního řízení. Osud obviněné byl předem zpečetěn, jakkoli bylo její vystupování před přísedícími z pařížské univerzity podivuhodné a statečné. VĚRNOST A SILNÁ VÍRA JI NEOPUSTÍ ANI V POSLEDNÍCH CHVÍLÍCH JEJÍHO ŽIVOTA 30. května 1431 ve středu byla Johanka dovedena na Starý trh v Rouenu za doprovodu zástupu anglických vojáků, kde vyslechla kázání. Po předání světskému rameni ji bez soudu postavili na popraviště. Když ji vedli na hranici, která byla vystavěna uprostřed, nepřestávala vzývat Boha, Pannu Marii a svaté. Šla s velkou zbožností a pokorou, a kromě vzývání jména Páně volala za odpuštění pro ty, kteří jí způsobili tolik zla. Zdroj obrázku: https://janazarku.cz/2014/05/26/po-johance/ Hranice postavená pro Johanku z Arku se v mnohém lišila od těch, jež byly ve Francii obvyklé. Popravčí města Rouenu Simon Dailli postavil vysoké lešení z kamenných desek, aby bylo na hranici dobře vidět už zdálky – a také, což si její angličtí nepřátelé zvlášť vymínili, aby se na ni lidé dívali zdola. Než byla zadušena ohněm, dokonávajíc, zvolala silným hlasem poslední slovo: „Ježíši“. Johanka zemřela ve svých devatenácti letech. Její popel byl vhozen do Seiny, aby se zamezilo lidu v uctívání jejích ostatků. Francouzský král Karel VII. později Johanku prohlásil za oběť justičního omylu a světským soudem byla rehabilitována v plném rozsahu. Papež Pius X. ji 18. dubna 1909 prohlásil za blahoslavenou a později ji papež Benedikt XV. 16. května 1920 svatořečil. „Rouenský proces a jeho rozsudky byly poskvrněny lstí, falešnými obviněními, bezprávím, lží a veřejně vyhlášeným právním omylem. A proto stejně jako řečené odvolání a všechny vykonané kroky a následky byly bezprávné a neplatné a tudíž, jsou a budou neplatné od svého počátku“. Zdroje použitých obrázků v náhledové fotce, kte kerým nevlastníme autorská práva:https://janazarku.cz/2017/04/30/jak-se-johanka-z-arku-stala-svatou/https://www.csfd.cz/film/774-johanka-z-arku/prehled/https://www1.pluska.sk/zaujimavosti/symbol-francuzov-jana-arku-dievca-ktore-dokazalo-viac-ako-silni-muzihttps://epochaplus.cz/vizionarka-johanka-z-arku-jak-mohla-poznat-francouzskeho-krale/https://www.denik.cz/ze_sveta/jana-z-arku.html )
„In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen. – Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen“. Člověk posedlý ďáblem, zlým duchem nebo jinými temnými silami je oblíbeným námětem mnoha románů či hororových filmů. Pokud se tak stane, je pro něj jediná pomoc – kvalifikovaný exorcista, tedy osoba, která umí zlé síly z jeho těla vypudit. Zajímavé ovšem je, že ani nábožensky založení lidé vám k tomuto aspektu jejich víry mnoho neřeknou. Často o této problematice nic nevědí, nebo o ní z určitých důvodů nechtějí mluvit, anebo v tyto praktiky vůbec nevěří. O to víc zarážející je, že dnes exorcismus údajně zažívá největší rozmach za poslední čtyři staletí. Slovo exorcismus pochází z řeckého slova „exorkismós“, což v překladu znamená „přísaha“ nebo také „zapřísahání“. Věřící v tomto slově spatřují boj dobra proti zlu: „Je to rituál, při němž se používá modlitba, aby zahnala ďábly či démony od osoby nebo z místa“. Vymítání může mít více forem. Buď je jednoduché, jako například modlitba za osvobození či požehnání, nebo je to rozsáhlý a dramatický rituál. K rituálu skutečného „Velkého exorcismu“ se však přistupuje jen velmi vzácně, a to v případech, kdy je pacient postižen nejvzácnější formou tzv. „démonické posedlosti“ a smí ho vykonávat pouze biskupem pověření kněží, vzdělaní v dané problematice. Tato praktika je čistě náboženského charakteru a není vědecky ani lékařsky nijak prověřená. Přesto je především v Itálii tato služba vyhledávána tisíci věřícími. I podle exorcistů samotných však potřebuje jejich pomoc jen asi 5 % lidí, zatímco ostatní trpí buď psychickou, nebo fyzickou poruchou, léčitelnou vědeckými metodami. OTEC GABRIEL AMORTH, VÝZNAMNÝ ŘÍMSKÝ EXORCISTA, ROZDĚLUJE DĚJINY EXORCISMU DO SEDMI OBDOBÍ 1) Doba Ježíše Krista a jeho apoštolů Jelikož křesťanství má počátek u Ježíše Krista, má u něj počátek i křesťanský exorcismus. V evangeliích se nejednou mluví o Kristově boji s démonem. V tomto boji vítězí Ježíš, který má moc od Boha, a tak je Ďáblem neporazitelný. V Bibli jsou také popsány mnohé případy, kdy Ježíš vyhání zlého ducha z posedlých a léčí je. Tuto svoji moc nad zlým duchem Ježíš předává svým apoštolům a později i všem jeho věřícím. Ti ji podle jeho vzoru využívali k exorcismu. 2) Doba prvních tří staletíNa počátcích křesťanství směli používat moc osvobození od zlého ducha všichni pokřtění. Otec Amorth poukazuje na jednu mimořádnou funkci, jež toto předání moci věřícím mělo, totiž že schopnost zahánět démony přitahovala pohany, a tak ve svém důsledku napomohla šíření křesťanství. V této době se také rozvíjí udělování exorcismu při křtu, čímž byl nový věřící osvobozen z moci ďábla a otvíral se Kristově vládě. 3) Období od 3. do 6. stoletíV této době dochází k velkému rozmachu církve, což ovlivnilo i oblast exorcismů. Po vzniku prvního mnišského řádu se praxe vymítání přenáší spíše na mnichy. Ti měli údajně díky svému skromnému životu a pokání vyšší moc pro boj se zlými duchy a byli při exorcismech úspěšnější. Objevovaly se však případy falešných exorcismů načež katolická církev reagovala. Roku 416 papež Inocenc I. ustanovil, že exorcismy smí udělovat pouze kněz s pověřením od biskupa. 4) Doba od 6. do 12. stoletíByla to doba velkého rozvoje exorcismů. Počty exorcismů se zvyšovaly a utvářely se nové exorcistní texty. 5) Doba od 12. po 15. stoletíObjevují se velká heretická hnutí s anticírkevním cítěním, které církev pronásledovala. Otec Amorth upozorňuje, že do konce 12. století teologové odmítali připustit existenci čarodějnic a považovali jejich pronásledování za nesprávné. V době bojů s heretiky však došlo ke změně mentality a vliv zlého ducha lidé viděli na každém kroku. V roce 1252 papež Inocenc IV. svým rozhodnutím povoluje mučení heretiky a v roce 1324 papež Jan XXII. zakládá inkvizici, která má pronásledovat čarodějnice. Paradoxně byla praxe exorcismů zasunuta do pozadí a na její místo nastoupilo pronásledování a upalování všeho, co bylo považováno za nečisté či posedlé ďáblem. 6) Období 16. až 17. stoletíI nadále pokračovaly hony na čarodějnice. Zajímavé je, že tam kde byl praktikován exorcismus, nedocházelo k pronásledování posedlých, nýbrž k jejich léčení. Církevní činitelé se snažili o zreformování služby exorcismu a roku 1614 byl sepsán „Římský rituál“, který udával přesné postupy a modlitby při exorcismu. Bohužel snahy o návrat a upřednostnění exorcistického rituálu kvůli vrcholící atmosféře honů na čarodějnice selhaly. 7) Období od 18. století po dnesPo odeznění čarodějnických procesů, byla víra v existenci ďábla a vše co s ní souviselo značně nepopulární. Proto také rituál exorcismu upadl v nemilost a ustoupilo se do značné míry od jeho praktikování. Během 19. a 20. století většina církve pohlížela na rituál vymítání, jako na starodávný přežitek. Přesto se od poloviny 20. století začíná praxe exorcismu opět rozšiřovat, pravděpodobně jako reakce na stoupající popularitu černé magie a satanských sekt. V 70. a 80. letech byl také podporován růstem hnutí „Katolické charismatické obnovy“ jež věří v uzdravování a proroctví. Zájem o exorcismus vyvolal také papež Jan Pavel II., který hovořil o Ďáblu jako o aktuálním problému světa, a sám se exorcismu věnoval. K popularizaci také do jisté míry přispěl film „Vymítač ďábla“ z roku 1973. ĎÁBEL JE REÁLNÁ BYTOST, NIKOLI POUZE SYMBOL Jméno Satan, což je původní hebrejská podoba slova Ďábel, etymologicky znamená „protivník“, má tedy být jakýmsi přímým protivníkem a oponentem dobra, potažmo Boha. Podle katolické teorie je Ďábel skutečná osobní bytost, nadaná inteligencí a vůlí, která sice nemá fyzické tělo, ale může přijít na tento svět a skrze člověka rozsévat nenávist. Podle IV. lateránského koncilu (1215) jsou Ďábel a ostatní zlí duchové Bohem stvoření ve své přirozenosti jako dobří, ale zlými se stali skrze sebe samé. Exorcisté sami jsou přesvědčeni, že démoni jsou osobní bytosti, které lidem škodí ať duševně či fyzicky. Otec Gabriel Amorth poznamenává, že kněz, který neuznává existenci Ďábla „opouští rámec biblické a církevní nauky“ a podvádí věřící. Jak na tomto světě vlastně Ďábel působí? Jakožto padlý anděl, je Satan nadřazený člověku, ale podle církve zůstává jakožto bytost stvořená i bytostí konečnou. Nemůže ve skutečnosti vykonat opravdový zázrak, což je výsadou pouze bytosti s nadpřirozenou silou, která nebyla nikým stvořena. Ďábel může vládnout pouze silou „nepřirozenou“, jež mu však dovoluje překročit hranice lidských schopností. Teologové a exorcisté odhadují, s jakými schopnostmi může ďábel na člověka působit. Tvrdí například, že Satan sice nedokáže nahlížet do našeho nitra, což je výsadou Stvořitele, ale může díky svým pozorovacím schopnostem určit, co si myslíme. Také sice nemůže vidět budoucnost, ale díky svým znalostem a své duchovní moci ji může předpovědět. Ďábel je především omezen Boží vůlí, protože jako jeho stvoření nemůže udělat nic bez Božího svolení. Zde se naskýtá prostor pro oblíbenou teologickou otázku: Proč Bůh ve své nekonečné dobrotě dovolí, aby ve světě bylo zlo? Odpověď je většinou tajemná a vyplývá z ní, že Bůh má své důvody. Zlému duchu je tedy „povoleno“ působit na tomto světě různými způsoby, které exorcisté rozdělují do dvou kategorií: běžné a výjimečné. „ĎÁBEL OKOUZLUJE A DOBŘE SE PRODÁVÁ, AVŠAK NA KONCI ŠPATNĚ PLATÍ“ Nejběžnějším projevem vlivu Satana je pokušení. V podstatě je to lákání ke spáchání hříchu. Pokoušet člověka, aby šel proti „dobru“ je zejména ďáblovou výsadou. Jeho silou je jeho nenápadnost a také vychytralost, díky níž nás může třeba i dobrými myšlenkami dovést ke zlu. Ne všechna pokušení však mají svůj původ u zlého ducha, a ne všechny hříchy jsou na jeho popud. Některé jsou výsledky lidské svobodné vůle. Za výjimečné projevy vlivu démona je považován každý silnější projev než pokušení. Ty jsou rozděleny do čtyř základních oblastí. Zdroj obrázku: https://fsspx.mx/es/news-events/news/%C2%BFqu%C3%A9-hacer-en-los-momentos-de-tentaci%C3%B3n-57416 1) InfestaceJedná se o přítomnost démona na určitém místě, nebo ve věci. To může být například „strašidelný dům“, kancelář nebo dokonce zvíře. Zamoření se může projevovat nejrůznějšími paranormálními jevy, od podivných zvuků v domě, nevysvětlitelného průvanu, až po levitaci nádobí. Tyto jevy mohou mít příčinu v přítomnosti prokletého předmětu, nebo v prokletí domu samotného. V domě se také dříve mohly provozovat okultní praktiky, anebo zde mohlo dojít k vraždě či sebevraždě. V případě infestace se většinou upouští od exorcismu a kněží místo toho přistupují k jednoduchému požehnání, nebo slouží mši. 2) VexaceJedná se vlastně o fyzický útok démona. Může se projevovat jako tajemné rány dopadající na člověka, nebo jako škrábance, které se z neznámého důvodu objevují na těle. Někomu se dokonce objevují tajemné znaky či nápisy na těle, a někdo zase může být shozen neznámou silou z postele nebo ze schodů. Tento druh napadení je zaměřen zejména na osoby, které mají bohatý duchovní život, jsou upřímní ve víře a mají blízko k Bohu. Úkolem démona je přivést tyto osoby do stavu izolace a následného zoufalství, aby odsoudily Boha za své utrpení a obrátily se k němu zády. 3) ObseseMůžeme ji přeložit jako „svázanost“ nebo také „démonské pokušení“. Jedná se o soustavné intenzivní napadání mysli oběti. Oběť se utápí v představách a je mučena myšlenkami, které ji dokonale ovládají. Tyto myšlenky mohou být tak silné, že oběť přesvědčí o jejím vlastním šílenství, což jen prohloubí pocity smutku a deprese. Představy mohou být různé. Například mohou člověka nutit, aby někomu ublížil. Jiné mohou nutit k sebevraždě. Nejčastěji se však obsese projevuje v ovlivněných snech, jako jsou noční můry. 4) PoseseJedná se o posedlost démona, známou jako „nechtěná posedlost“ nebo také „démonická posedlost“. Jedná se o nejvážnější a zároveň nejvzácnější projev Ďáblova vlivu na tomto světě. Přesto, že jsou tak vzácné, exorcisté tvrdí, že případy posedlosti se v poslední době objevují čím dál častěji! Při tomto projevu Ďáblova vlivu, přebírá dočasně zlý duch kontrolu nad tělem své oběti, koná a mluví skrze něj, aniž by o tom dotyčný věděl. Kontrolu však démon přebírá pouze v krizových chvílích, v nichž se jeho oběť dostává do transu. Během pacientovi krize se může démonova přítomnost projevovat několika různými způsoby. Např: nepřirozené zkroucení těla, které nelze racionálně vysvětlit, velkou nepřirozenou silou, znalostí „skrytých věcí“, které mohou být spojeny s přítomností, minulostí či budoucností, tedy projevy jasnovidectví, znalost cizích jazyků, jejichž ovládání je nepravděpodobné. Můžou se objevit i případy, při nichž ústy člověka hovoří ďábel, obvykle nepřirozeným hlasem, plným vzteku a nenávisti. Katolická církev připomíná, že ačkoli může být lidské tělo ovládané démonem, duše zůstává nadále ve stavu Boží milosti. Jediná výjimka nastává ve chvíli, kdy člověk sám dovolí, aby k ovládnutí démonem došlo, jako například při satanském rituálu. Tím se člověk dostává pod stálý vliv, do stavu nepřetržitého ovládnutí a je jako démon, který kráčí po tomto světě. NEJZNÁMĚJŠÍ PŘÍPAD EXORCISMU, JENŽ SKONČIL TRAGICKOU SMRTÍ! Celosvětově nejznámější případ exorcismu se odehrál v 70. letech minulého století v Německu. Jedná se o jeden z nejděsivějších případů exorcismu vůbec. Anneliese Michel začala od roku 1968 propadat do záchvatů a měla vidiny, v nichž vystupoval ďábel. Svůj stav připisovala moci démonů. Ti jí prý našeptávali, že musí zemřít, aby vykoupila mládež žijící v hříchu. Psychologické testy nepotvrdily žádnou chorobu, lékaři vyloučili i epilepsii. Rodiče Josef a Anna se proto obrátili na církev s žádostí o exorcismus. Toho se v roce 1975 ujali kněz Ernst Alt a páter Arnold Renz. Během vymítání se stav dívky zhoršoval. Odmítala jíst, kousala sebe i ostatní, mlátila hlavou o zem. Alt a Renz si seance nahrávali, takže na páskách zachytili, jak dívka mluví chraptivým hlasem ďábla. „Nejhůř reaguje na svěcenou vodu“, prohlásil Renz o dívce, která 1. července 1976 zemřela na dehydrataci a podvýživu (vážila 31 Kg). Zdroj obrázku: https://hnbgu.net/is-the-exorcism-of-emily-rose-a-true-story/ Na základě tohoto případu vznikl film V moci ďábla, který se v originále jmenuje The Exorcism of Emily Rose. Původně se však měl jmenovat The Exorcism of Anneliese Michel. Ačkoliv je ve filmu mnoho extrémních a děsivých scén, příběh Anneliese je možná ještě děsivější. Během svých častých záchvatů se sebepoškozovala, jedla pavouky, omítku a klela a urážela Boha. „Přemýšlíme-li o našich nepřátelích, měli bychom se nejdříve zamyslet nad přítomností Ďábla, protože je to právě Ďábel, jenž nás nejvíce poškozuje. Ďábel si totiž v současné atmosféře utrpení libuje“. – Papež František )
Diamant je pokládán za krále drahých kamenů, čemuž nasvědčuje i jeho řecké jméno „adamas“, což znamená nepřemožitelný, nezničitelný. Většina lidí si pod tímto pojmem představí šperk. Pro chemika je diamant čistý uhlík – stejně jako grafit, pro fyzika nejtvrdší přírodní látka se skvělými optickými vlastnostmi, pro klenotníka surový kámen, jehož vybroušením lze získat velmi ceněný drahokam, pro esoterika je diamant symbolem čistoty, věčnosti a síly. Kolik toho ale víme o jeho původu? Odkud se vzal právě ten náš diamant? Co když pochází z pochybných zdrojů a podílel se na financování nějaké teroristické skupiny? Konfliktní tzv. krvavé diamanty jsou měněny za zbraně a slouží tak k hromadnému zabíjení… K OBJEVU PRVNÍHO DIAMANTU DOŠLO V ŘECE GOLCONDA V INDII Je známo, že diamant je nejtvrdším nerostem na světě. Přesto, že je jeho výskyt unikátní, je tvořen jedním z nejvíce zastoupených stavebních prvků v přírodě – uhlíkem. Krystalizace probíhá za krajních podmínek, kdy tlak přesahuje 70 000 kg na centimetr čtvereční a teplota je vyšší než 1300 °C, což odpovídá podmínkám v hloubkách cca 100-200 km pod povrchem země. Díky své tvrdosti je diamant schopný cestovat zemskou kůrou na povrch, kam je vytlačován vulkanickou horninou, v níž je usazen. V daňové knize, pocházející ze 4.st.př.n.l., byly nalezeny úryvky dokazující, že v Indii, v této době, probíhal obchod s diamanty. V surovém stavu byly diamanty velice ceněny v majetku vladařů a bohatých lidí. Mystická síla diamantů byla objevena již v dávném Egyptě, kdy nošení diamantu na čtyřech prstech levé ruky mělo zajistit, že vena amoris („žíla lásky“) povede z prstů přímo do srdce. Do Evropy byly první diamanty přivezeny pravděpodobně Alexandrem Velikým. Plinius píše o diamantech šedesát let před Kristem ve své knize Historie přírody. První nabroušený diamant se objevil v Římě mezi 1. až 3. stoletím. Ve 13. století se o hlavním perském diamantovém trhu Ormuy zmiňuje Marco Polo. V tomto století byly hlavním trhem a centrem diamantů na západě Benátky. Od počátku 13. století s nimi udržovala obchodní styk většina hlavních měst Evropy. A právě odtud přicházeli obchodníci s hedvábím a diamanty do Brugg. Bruggy se staly nejen centrem diamantového obchodu, ale také místem, kde byly diamanty zpracovávány. Diamantový průmysl se poté velice rozrostl. K tomu přispěl i vynálezce diamantového broušení, rodák z Brugg, Lodewijk van Berken. Proces opracování diamantů byl po dlouhou dobu uchováván v tajnosti. Ve 14. století se čiré osmistěny leštily na podložce ze dřeva nebo mědi pokryté diamantovým prachem. Vzhledem k tvrdosti diamantů se jednalo o velmi zdlouhavý proces. Od 15. století se nepravidelné krystaly začínají děli štípáním. Od konce 14. století se stávají centrem obchodu s diamanty Antverpy. Ve zlatém věku 16. století byl diamantový obchod hlavně v rukou portugalských židů a italských obchodníků. Do konce 18. století byly indické doly vytěženy, nicméně i přes objev prvních dolů v Brazílii v druhé polovině 18. století nebyla obnovena prosperita Antverp. Ve druhé polovině 19. století po rozsáhlém experimentování přišel Henry Morse v USA s prvním moderním briliantovým brusem, který později zdokonalil, matematicky zdůvodnil a v roce 1919 popsal v USA Marcel Tolkowsky dnes považovaný za vynálezce moderního briliantového brusu. PRVNÍ DIAMANTOVÝ KARTEL DE BEERS Zdroj obrázku: https://www.debeersgroup.com/about-us/our-history Za prvním diamantovým kartelem stojí bratři De Beersovi, majitelé farmy v Kimberley. V roce 1871 dali holandským lovcům diamantů povolení k prozkoumání jejich pozemků. Ukázalo se, že farma oplývá diamanty. Bratři De Beersovi svou farmu prodali a odstěhovali se. Mezi nejambicióznějšími hledači diamantů na farmě bylo pár Angličanů jako Cecil J. Rhodes a bratři Harry a Barney Bornatovi. Postupně skupovali jednu koncesi za druhou, až se stali majiteli největší části dolů v Kimberley. V roce 1888 založili společnost De Beers consolidated Mines Limited, předchůdce společnosti hrající i v současnosti velmi důležitou roli na diamantovém trhu. Společnost De Beers má velmi složitý systém mnoha společností, které mají vzájemně zkřížené vlastnictví. Tyto společnosti se angažují v celém průmyslu od vykupování suroviny z vlastních dolů i dolů jiných těžařských společností, přes zpracování až po prodej. De Beers Contenary vlastní smlouvami dlouhodobě zajištěná práva nakupovat surové diamanty z těžby v jiných zemích. Navíc má podíly ve více než 1300 jihoafrických a mezinárodních společnostech. Tímto způsobem až do roku 2001 kontrolovala De Beers celosvětový trh, včetně produkce největší těžební společnosti Alrosa. Vyčerpávání jihoafrických dolů a otevírání dalších dolů např. v Rusku, Kanadě či Austrálii, připravuje De Beers o kontrolu nad celým trhem. V roce 2001 tak společnost oficiálně vzdala snahu diamantový trh kontrolovat. To nemění nic na tom, že De Beers je dodnes největším obchodníkem na trhu s diamanty. DIAMANTY POTŘÍSNĚNÉ KRVÍ… Často se říká, že diamanty jsou věčné. Lidské životy jsou však o to pomíjivější, a právě při těžbě diamantů jich předčasně vyhasíná víc než dost. Diamantům, které zaplatily zbraně pro povstalce, se přezdívá krvavé nebo také konfliktní. A nikoli bezdůvodně. Ve válkách, které příliv peněz z diamantového obchodu živil, zahynuly statisíce lidí a miliony dalších trpěly. Jen během občanské války v západoafrické Sieře Leone usekali zdrogovaní vojáci, často ještě děti, ruce a nohy statisícům lidí. Zmrzačené oběti žijí ve smutných táborech poblíž hlavního města Freetown. Roky tvořily diamanty v Africe hnací motor krveprolití a občanských válek. Sierra Leone, Angola, Libérie, Pobřeží slonoviny i takové Kongo – tyto všechny regiony se prodejem krvavých diamantů proslavily. Přítrž obchodu měl učinit tzv. Kimberleyský proces, který ustanovila v roce 2003 OSN. Jeho hlavním úkolem je dohlížet na to, aby se na mezinárodní trh nedostaly krvavé diamanty. Proces proto kontroluje původ minerálů a následně jim uděluje certifikáty potvrzující, že pocházejí z nekonfliktních zón. Jenže mnoho diamantů je pořád potřísněno krví… PRODEJ KRVAVÝCH DIAMANTŮ POKRAČUJE NADÁLE, AČ V MENŠÍM MEŘÍTKU V novodobém světě můžete stále najít oblasti, které nás nutí k zamyšlení. V zimbabwské oblasti Marange dohlížejí ozbrojenci od rána do večera na těžbu nerostů. Pracovní podmínky jsou na úrovni otroctví v minulém století ve Spojených státech. Často zde pracují bez jídla a přestávek i děti! Vojáci nutí pracovat dělníky v dolech za nelidských podmínek. Diamanty potřísněné krví dodnes ročně vynášejí miliardy dolarů. Např: Jen v roce 2006 byly ze Sierra Leone prodány diamanty v hodnotě 125 milionů dolarů čili skoro dvou a půl miliardy korun. Zdroj obrázku: https://apscuhuru.org/2019/01/all-diamonds-are-blood-diamonds-there-is-no-diamond-not-covered-with-the-blood-of-african-people/ Podle oficiálních pramenů poklesl díky kontrole během posledních deseti let podíl obchodu s krvavými diamanty na světovém trhu z někdejších 15 % na jediné. Ale něco tady prostě nehraje…Guinea, malá země v neklidné západní Africe sousedící s válkou rozvrácenými státy, například „zázračně“ zvýšila svou těžbu diamantů meziročně o 500 %. Libanon vyveze víc diamantů, než kolik jich dovezl. Na svém území přitom nemá žádná naleziště. Ve státech západní Afriky zároveň žije silná libanonská menšina ší´itů, kteří mají obchodní styky se svou domovinou. Koloběh kamenů přes dva kontinenty se tím podle všeho uzavírá. Nejlepší taktikou je dostat diamanty přes třetí zemi na mezinárodní trh a smíchat s legálními diamanty. Je totiž možné vystopovat původ surových diamantů, po vybroušení jsou však podobné snahy zcela bez šance. Na trhu se stále více prosazují uměle vytvořené diamanty. Poptávka po tom, aby majitel znal historii kamene, roste především kvůli těmto diamantům, za nimiž stojí velké utrpení. Medializace vztahu mezi diamanty a financováním válečných konfliktů proběhla i skrze filmový průmysl (film Krvavý diamant z roku 2006, s Leonardem DiCapriem v hlavní roli). Natáčení v Africe přineslo autentické prostředí a příběh o zákulisí života překupníků s diamanty. Od negativního obrazu, který film vytváří o diamantovém průmyslu, se ještě před premiérou distancovali celostránkovými inzeráty v amerických médiích zástupci firem dovážejících drahé kameny i z „konfliktních zemí“. )
Život ve starověkém Egyptě byl rozdělen na dvě etapy – život pozemský a život v zásvětí. Aby zemřelý mohl zdárně absolvovat i druhou část, bylo nutné uchovat jeho tělo v co nejlepším stavu. Ačkoli se původně jednalo o přirozený proces, kdy sama egyptská poušť tělo mumifikovala, postupná proměna konstrukce staroegyptských hrobů přiměla Egypťany k posmrtné úpravě těl. A tak zřejmě již v Raně dynastické době započaly první pokusy balzamování těl zemřelých. Proces mumifikace se v průběhu staletí vyvíjel, až Egypťané dosáhli pomyslné dokonalosti. Nejstarší objevené egyptské mumie jsou více než 5500 let staré. Egypťané věřili v posmrtný život a nesmrtelnost duše. Věřili v „Amenti“ – jakousi zemi západu či příbytek blažených, do něhož vejde prostřednictvím dvojníka KA ten, jehož tělo se bude nacházet v přijatelném stavu. Z tohoto důvodu tedy mumifikace musela být podstatnou součástí náboženství Starého Egypta. Účelem bylo pochovat tělo neporušené, aby se tak stalo božským a mohlo se znovu objevit jako slunce a dosáhnout nesmrtelný život. PRVNÍ ZMÍNKA O MUMIFIKACI POCHÁZÍ Z PERA STAROŘECKÉHO HISTORIKA HÉRODOTA Hérodotos, jenž navštívil Egypt kolem roku 450 př.n.l., popsal tři základní způsoby mumifikace, jež se lišily dokonalostí provedení a také cenou. „Umění balzamovat zná a zabývá se jím zvláštní druh lidí. Když jim pozůstalí přinesou mrtvého, ukážou jim dřevěné podobizny mrtvých, omalované jak skutečné mrtvoly. Jednu z nich označují za nejnákladnější, nepovažují za zbožné ani jméno toho způsobu vyslovit, druhou za méně hodnotnou a levnější, třetí za nejlevnější. Když jim to vyloží, ptají se jich, podle kterého způsobu si přejí, aby byl mrtvý balzamován. Pozůstalí se dohodnou na ceně a vzdálí se“. Balzamovači zůstanou a s veškerou péčí provedou balzamování. Nejprve vytáhnou křivým železem mozek skrze nosní dírky, část ho vytáhnou takto, část tím, že dovnitř nalijí rozpouštějící látky. Potom naříznou ostrým aithiopským kamenem slabiny a vyberou celou břišní dutinu, vyčistí ji, vypláchnou palmovým vínem a znova vyčistí rozetřenými vykuřovacími látkami. Potom naplní břicho čistě utřenou myrhou nebo jiným kořením kromě kadidla, a když je naplnili, zase je sešijí. Pak naloží mrtvého do sodného louhu a tam ho nechají 70 dní. Balzamovat delší dobu není dovoleno.Po uplynutí sedmdesáti dní mrtvého umyjí a celé jeho tělo zabalí do nařezaných pruhů plátna z Byssu a natřou klovatinou, kterou Egypťané většinou používají místo klihu. Potom převezmou mrtvolu příbuzní, dají udělat ze dřeva dutou podobu člověka, mrtvého do ní zavřou a uloží v pohřební komoře na stojato opřeného o zeď. Těm, kdo nechtějí vynaložit takové náklady a přejí si střední způsob balzamování, balzamují mrtvého takto: naplní klystéry cedrovým olejem a vstřikují jej mrtvému do břišní dutiny, aniž ho nařezávají a vyprazdňují mu břicho. Klystér vstřikují sedací částí a zabraňují mu, aby vytekl ven. Potom balzamují mrtvého po stanovený počet dní. Poslední den vypouštějí z břicha cedrový olej, který tam předtím vstřikovali. Cedrový olej má takovou sílu, že spolu s ním vyjde obsah břicha i střeva v rozpuštěném stavu. Maso rozpouští sodný louh a z mrtvoly zůstane jen kůže a kosti. Když to vše balzamovači vykonají, odevzdají v tomto stavu mrtvolu příbuzným, aniž s ní podnikají cokoliv dalšího. Třetího způsobu balzamování používají pro ty, kdo mají málo peněz. Vypláchnou břišní dutinu ředkvovým olejem, balzamují 70 dní a potom odevzdají mrtvolu příbuzným, aby si ji odnesli. Zdroj obrázku: https://21stoleti.cz/2023/07/03/kdyz-jde-pieta-stranou-7-zpusobu-neobvykleho-vyuziti-mumii/ ŠAKALÍ BŮH ANUBIS VÁS DOPROVODÍ NA POSLEDNÍ CESTĚ Anubis byl egyptský bůh mumifikace a pohřebišť uctívaný v podobě černého šakala. Díky tomu, jaký význam Egypťané přikládali mumifikaci a balzamování, patřil Anubis mezi nejdůležitější bohy. S tímto šakalím bohem se setkáváme téměř v každé hrobce a na každém sarkofágu. Je zobrazován i v Knize mrtvých, na nástěnných reliéfech a na sochách. Anubis byl podle textů z pyramid čtvrtým synem boha Re. Pozdější písemné památky říkají, že byl synem boha Usira a jeho sestry Nebthety. Černá barva Anupova těla byla spojována se znovuoživením, protože nánosy tmavého bahna, přinášené každoročními záplavami, vdechovaly nový život do půdy. Anup zprvu patřil výlučně k pohřebním obřadům faraona, ale později se stal bohem zemřelých pro všechny Egypťany. Kněží si při mumifikaci nasazovali Anubisovu masku, aby se bohu přiblížili. PROČ SE EGYPTSKÝM MUMIÍM NECHÁVALO V TĚLE SRDCE A LEDVINY? V období Staré říše probíhalo balzamování ve stanech, které byly poblíž pohřebišť. Později se ale balzamovači přesunuli do cihlových staveb, které se nazývaly „Vabet“ – v překladu „čisté místo“ nebo „dobrý dům“. Balzamovači otevřeli levý bok zesnulého, aby mohli z těla vyjmout vnitřnosti – střeva, plíce, játra a žaludek, které pak umístili do zvláštních nádob – kanop. Kanopy pak kněží ukládali do kanopické skříňky vedle sarkofágu. Zdroj obrázku: https://nedd.tiscali.cz/recept-na-mumii-egyptologove-ziskali-presny-navod-z-dilny-balzamovacu-550475 Každý orgán chránil jeden ze čtyř Horových synů Amset s lidskou hlavou pečoval o játra sokol Kebehsenuf o střeva pavián Hapi o plíce šakal Duamufet o žaludek. Jejich podobě se brzy přizpůsobila také víka kanop. Každého z těchto bohů pak ještě chránila jedna bohyně spojená s jednou ze světových stran. Eset chránila jih a Amseta. Nebthet chránila sever a Hapiho. Selket chránila západ a Kebehsenufa. Neit chránila východ a Duamufeta. Srdce (stejně jako ledviny) nebylo vyňato z těla zesnulého při mumifikaci. Staří Egypťané věřili, že srdce je ústředním řídícím orgánem veškeré tělesné i duševní činnosti člověka. Nad srdce se ukládal amulet v podobě skaraba, tzv. srdeční skarab, který nesl text 30 kapitoly Knihy mrtvých, aby srdce proti zemřelému nesvědčilo před posmrtným soudem (tzv. obřad vážení srdce). Při tomto soudu musel zesnulý prokázat, že během celého svého života žil v souladu s řádem Maat. To je komplikovaný pojem vyjadřující protiklad řádu a chaosu (egyptsky isfet) a zahrnující v sobě významy jako harmonie, řád, spravedlnost a stabilita. Ohledně ledvin je názor odborných kruhů problematičtější. Mnozí egyptologové se klaní k názoru, že balzamovači ponechávali ledviny v těle proto, že k nim byl obtížný přístup. Jiní spatřují vysvětlení v mytologicko-náboženském významu ledvin. Zatímco srdce bylo považováno za sídlo myšlení, ledviny byly naopak pokládány za sídlo síly. U hrobky se před uložením těla prováděl rituál nazvaný „otevírání úst“. Tento rituál měl obnovit všechny smysly, tělesné pochody a rozpohybovat končetiny mumie, aby se zemřelý dokázal u zásvětního soudu sám obhajovat. Při provádění otevírání úst se používala sada nástrojů, které primárně figurovaly při porodu, čímž se rituálně zvýraznil motiv znovuzrození. Symbolické otevření úst se pak uskutečnilo přiložením nástroje ve tvaru teslice k ústům mumie, které vykonal buď syn zemřelého nebo kněží v roli boha Hora. „Ó mé srdce, které mám od své matky, Ó mé srdce, které mám od své matky, Ó mé srdce mých proměn! Nevystupuj proti mně jako svědek, Nestav se proti mně před soudním dvorem, Nesnižuj mě před strážcem vah! Jsi můj duch, který je v mém těle, Můj stvořitel, který léčí moje údy. Kéž se odebereš na šťastné místo, které je pro nás připraveno“. )
Ve Vesmíru existují biliony miliard galaxií, každá galaxie má několik miliard hvězd. A to není přesné množství, jelikož počet galaxií určujeme jenom v námi pozorovatelné oblasti vesmíru. Pro představu: galaxií je víc než zrnek písku na všech plážích světa. Astronomové z University Auckland tvrdí, že v Mléčné dráze se předpokládá kolem 100 miliard obytných planet podobných Zemi – výrazně více, než v předchozích odhadech kolem 17 miliard. Pokud se ptáte, zda žijí mimozemské rasy mezi námi, tak ano, žijí. Ti dobří, i ti špatní. Vy je ale nepoznáte, protože umí měnit podobu. Umí vědomě pracovat s energií, umí to, co my jsme zapomněli. Ty zlé většinou nenajdete na ulici, najdete je skryté pod zemí, kde žijí v obrovských podzemních základnách. Ne, do těchto základen se normální člověk nedostane. A věřte, že ani nechce… ŠUPINATÉ TĚLO, JEŠTĚŘÍ OBLIČEJ, HADÍ OČI… V naší galaxii existuje mnoho reptiloidních civilizací, jejímiž příslušníky jsou klasičtí reptiloidi, což jsou humanoidní bytosti plazího typu. Jejich vzhled je podobný ještěrům a zřejmě nejcharakterističtějším prvkem jsou jejich oči. Klasické plazí oči jsou charakteristické svislou úzkou panenkou na rozdíl od lidské, která je více kruhová a vodorovná. Dalším výrazným znakem je kůže, popř. šupiny a ocas, který však nemusí být vidět. Reptiliáni mají schopnost manipulovat naším vědomím a vnímáním reality. Používají různé techniky kontroly mysli, jako je hypnóza nebo podprahové signály, aby nás udrželi v nevědomosti a poslušnosti. Všechny mimozemské bytosti a rasy kromě vyspělých technologií, ovládají tzv. parapsychologické schopnosti (např. telepatii, jasnovidnost, jasnocit a další). Tyto schopnosti jsou jim naprosto přirozené a vlastní. Z duchovního pohledu jsou tyto schopnosti naprosto přirozené a každému člověku bez rozdílu vlastní. Všichni je máme! Jsou pouze po tisíciletí potlačeny a utlumeny. A to záměrně! V dávných dobách bohové a vládci nemohli připustit, abychom jim byli rovni, protože potřebovali otroky, kterým by vládli a ovládali je ke svým potřebám. Rovněž by nebylo po libosti, abyste dokázali číst myšlenky kněžím a různým okultním vládcům a odhalovali jejich záměry. To v podstatě nechtějí ani Reptiliáni, Šediváci a další negativní tvorové. Nechtěla to ani po dva tisíce let Katolická církev a jiné církve a náboženství. Jejich cílem je a bylo, abyste byli poslušné ovečky, v podstatě otroci, které mohou ovládat. LEGENDY O HUMANOIDECH PODOBNÝCH JEŠTĚRŮM JSOU ZNÁMY Z CELÉHO SVĚTA Před deseti až dvanácti miliony lety obývali Reptiliáni hvězdný systém Draco, který se skládal z mnoha planet. Ze Země se hvězdy v Draku vlní po obloze a opisují hadovitou dráhu na severní obloze, končí mezi Velkým a Malým vozem a jsou považovány za hvězdy v souhvězdí Ursa Major (Velké medvědice). Nejznámějším členem souhvězdí je jasná modrobílá hvězda Alfa Draconis neboli Thuban, což v překladu znamená „hlava draka“. Thuban byl kolem roku 3000 př.n.l. severní hvězdou a obecně se má za to, že je domovskou hvězdou „Drakorozených“, ačkoli v soustavě Draka se nachází 18 dalších velkých hvězd s planetami. Několik prastarých národů po celém světě popisovalo reptiliánské bytosti a někteří popisovali reptiliánské humanoidy. V nesčetných mytologiích jsou společné příběhy reptiliánských bytostí, které jsou často, ale ne vždy, nepřátelské vůči lidskému jedinci. Také dost podobné jsou mýty o „moudrých plazech“, kteří osvítili lidstvo před úpadkem civilizace. AMERIKA – Kmen Hopi popisoval jakousi rasu reptoidů nazývanou Seti nebo „Hadí bratři“, kteří žili v podzemí. Indiáni kmene Hopi obývají severovýchod Arizony. Jsou známí svou moudrostí, mírumilovností a také rozsáhlými předpověďmi a tvrzením o kontaktu s prastarou mimozemskou civilizací. Kmen Cherokee a další původní obyvatelé Ameriky se také odvolávají na reptoidní rasy. EVROPA – Kekrops I., legendární první král Athén, byl napůl člověk, napůl had (přesněji – člověk s plazím ocasem). Staří titáni a giganti byli někdy vykreslováni jako okřídlené bytosti podobné člověku s hady místo nohou, například na freskách chrámu v Pergamonu (starobylé řecké město, cca 22 km od Egejského moře, nyní ležící v současném Turecku). INDIE – V indických písmech a legendách vystupují Naga, což jsou reptiliánské bytosti žijící v podzemí a působící na lidské bytosti na povrchu. Někteří se údajně změnili na člověka. V některých verzích měli prý žít na nějaké pevnině v Indickém oceánu. Indické texty také odkazují na reptiliánskou rasu nazývanou „Sarpa“. VÝCHODNÍ ASIE – Čína, Korea a Japonsko mluví po celou svoji historii o Lóngech (Young v Koreji, Ryu v Japonsku) nebo o dracích, kteří se představují jak ve fyzické, tak nefyzické formě, však vzácně zobrazované v humanoidní formě, přestože mohou přebírat nereptiliánskou lidskou formu. Japonci mají příběhy o Kappě, což je v podstatě reptiliánský humanoid. AFRIKA – Někteří šamani tvrdí, že nesou rozsáhlé esoterické znalosti rasy reptiliánů nazývaných Chitauri, o kterých říkají, že řídí Zemi. Také tvrdí, že mají zprávy o reptiliánské rase, která je stvořila a používala k práci ve svých zlatých dolech. REPTILIÁNSKÉ PODZEMNÍ ZÁKLADNY SE NACHÁZÍ PO CELÉM SVĚTĚ! Na různých místech této planety existují rozsáhlé podzemní komplexy, které jsou využívány negativními pozemskými lidskými frakcemi, které jsou v přímé spolupráci nejen s mimozemskými reptiloidními entitami. Těchto podzemních komplexů je skutečně celá řada. Např. Camp Hero (Long Island), Area 51 (Nevada), Dulce (New Mexico) anebo zařízení pod mezinárodním letištěm v Denveru. Další základna, na které aktivně působí reptiliáni a šediváci se nachází v oblasti Pine Gap na Novém Zélandu. ZÁKLADNA V DULCE Nachází se pod horou Mt. Archuleta u městečka Dulce ve státě Nové Mexiko, blízko u hranic s Coloradem, a na území apačské indiánské rezervace Jicarilla. V tamějších biogenetických laboratořích se pracuje zejména, ovšem nikoliv výhradně, na manipulaci s atomárními částicemi, klonování, studiu lidské aury, pokročilých technologiích ovládání lidské mysli, křížení lidí a zvířat, implantaci čipů do lidských subjektů, nebo na únosech a zadržování lidí včetně dětí! V roce 1979 v oblasti Dulce, během vrtů, které řídil Phil Schneider došlo k objevu již existujících podzemních prostor poměrně rozlehlé základny, kterou vybudovala americká vláda již ve 40. letech 20. století, tedy v průběhu 2. Světové války. Tato základna však byla později převzata šediváky a reptiliány. V průběhu dvou dnů se podařilo Schneiderovi uskutečnit celkem 4 vrty v poušti a v každém došlo k navrtání tohoto podzemního komplexu. Z jednoho vrtu vycházely hnilobné zápachy a jakýsi zvláštní špinavý prach včetně kousků kovu z jakéhosi zařízení. Poté se prý z nitra země vynořila jakási sonda, která zaútočila na tým Phila Schneidera. Phil byl prvním, který byl v podstatě zavlečen dolů do podzemního komplexu. Zde uviděl několik bytostí, které svou charakteristikou silně připomínaly tzv. šediváky. Schneider byl vyděšený a v sebeobraně do jedné z těchto bytostí vystřílel celý zásobník z pistole, kterou měl u sebe. Výslednou reakcí bylo, že jiná z těchto bytostí použila jakousi částicovou zbraň, která u Phila způsobila velkou dávku ozáření (podobná radiaci kobaltu, ale výrazně agresivnějšího charakteru). Jeho plíce byly popálené a na hrudi se mu vytvořila obrovská jizva, kterou často ukazoval na svých přednáškách (některé jsou k vidění na You Tube). Nakonec se mu podařilo přece jen zachránit, ale musel strávit 400 dní na radioterapeutické klinice. ŽIJEME POD NADVLÁDOU REPTILIÁNŮ? „Síť tajného společenství Iluminátů vmanipulovává své pokrevní linie do mocensky významných pozic v politice, bankovnictví, obchodu, médiích, armádě atd. a reptiloidní bytosti, které ovládají tyto krevní linie, tu předvádějí show, zatímco zbytek populace vidí jen jejich lidskou úroveň“. – David Icke odkaz obrázku: https://www.goodreads.com/book/show/664326.The_Biggest_Secret Přibližně v roce 2200 př.n.l. byl v Egyptě založen „Královský dvůr Draka“. Dnes funguje v Anglii, která je centrem kontroly Reptiliánů nad světem. Hybridi Reptiliánů byli v různých dobách vládci na Středním východě, a nakonec se stali aristokracií a královskými rodinami v Evropě. Windsorská linie k nim patří. Pokud prozkoumáte genealogii prezidentů Ameriky, budete ohromeni. Všechny prezidentské volby, počínaje Georgem Washingtonem v roce 1789, získali vesměs „čistí“ kandidáti, jejichž standardem je evropská královská krev. Totéž platí pro všechna klíčová místa moci, všude je stejné plemeno! Právě tyto bytosti ovládají světový řád a vlastní ty nejmocnější odvětví na světě. „Pokud jde o historii této planety, můžete mít za to, že všechno, co jste se kdy naučili, je naprostá lež. Všechny historické a vědecké knihy jsou přepsány tak, aby vyhovovaly programu vládců této planety…Mé informace pocházejí z indoktrinace v rámci projektu Montauk, ze zkušeností, z rozhovorů s vědci zapojenými do iluminátských programů, z komunikace s mimozemskými a mezidimenzionálními bytostmi, s nimiž jsem se setkal v rámci různých vládních projektů, a ze sondování mé vlastní Nadduše“. – Stewart A. Swerdlow, kniha Modrá krev, pravá krev Reptiliáni jsou zodpovědní za mnoho konfliktů a problémů, kterým čelíme jako lidstvo. Jsou posedlí mocí nad lidstvem a jeho kontrolou. Vytvořili na planetě Zemi atmosféru strachu a výrazně snížili vibrace. Lidé rádi žijí ve svých iluzích neskutečné reality Matrixu a nechtějí k jejich škodě znát pravdu, což může být ve svém důsledku pro lidstvo fatální. Bylo by na místě se alespoň zamyslet a pravdu hledat. Až lidé zvýší svoje vibrace, nebude možné je kontrolovat. Obrázky použité v náhledové fotce a v článku jsou kopiemi z níže uvedených webových stránek.https://steamcommunity.com/market/listings/753/374140-Alpha%20Draconis%20System?l=spanishhttps://es.wikipedia.org/wiki/Thuban#/media/Archivo:UbicaciondeThubanenDraco.JPG https://twitter.com/tomifuentes18/status/1290080854614523906https://vanguardia.com.mx/vida/quienes-son-los-reptilianos-la-supuesta-raza-alienigena-que-busca-dominar-nuestro-planeta-MNVG3419511https://fineartamerica.com/featured/designer-reptilians-david-chace.htmlhttps://stock.adobe.com/es/images/reptilians-sit-at-a-round-table-with-a-world-map-created-with-generative-ai-technology/595709882https://stock.adobe.com/es/images/a-reptilians-meeting-generative-ai/574378213https://soundcloud.com/user-681123684-129818444/the-reptilians-chris-dopson-justin-lee-in-the-end )
„A Henoch pravil: Já Henoch, muž zbožný, jemuž Bůh otevřel oči, aby uzřel svatého v nebi. Ukázali mi ho andělé a od nich jsem vše uslyšel a porozuměl všemu, co jsem viděl, avšak nikoli pro toto pokolení, nýbrž pro ty, kdo teprve přijdou“. Existují témata, která se od nepaměti prolínají v různých dobách a podobách. Takový příběh naplňuje postava Henocha (Enocha), jehož jméno znamená v překladu „Zasvěcený“. V esoterních kruzích je jeho postava ztotožňována s Hermem, Trismegistem či Thovtem. Je zmíněn v páté kapitole knihy Genesis jako sedmý v rodopisu deseti patriarchů, který počíná Adamem a končí Noem. „Ve věku sto šedesáti dvou let zplodil Jered Henocha (…). Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metuzaléma. A chodil Henoch s Bohem po zplození Metuzaléma tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět. Henoch se líbil Bohu a byl přenesen do nebes jako příklad účinného pokání pro všechna pokolení. Nikdo na zemi nebyl stvořen, kdo by se vyrovnal Henochovi, neboť byl ze země vzat vzhůru. Jeho jméno, stejně jako informace, že chodil neustále s Bohem, i jeho neobvyklý odchod ze světa, z něj udělaly ideální postavu apokalyptické literatury. Zdroj obrázku: https://estaeslahistoria.com/c-hebreo/el-libro-de-enoc/ OHNIVÉ VOZY BOŽÍ BYLY POSLÁNY PRO TOHOTO SVATÉHO MŮŽE A ON BYL PŘENESEN DO NEBE Vztah mezi Bohem a člověkem je velmi složitý a v určitých chvílích velmi neprůhledný především ze strany Boha. Bůh jedná z našeho pohledu občas nejasně. Tento vztah podobně jako ostatní vztahy (např. přátelství) se vyvíjel postupně. Na počátku byli jedinci (vyvolení), které si Bůh vyvolil k nějakému poslání (úkolu). Enoch byl svatý muž. Sloužil Bohu v samotě srdce. Uvědomoval si porušenost lidské rodiny, oddělil se od potomků Kainových a káral je za jejich velkou bezbožnost. Jeho duše se trápila, když denně viděl pošlapávání autority Boží. Rozhodl se, že se od bezbožných oddělí a bude trávit většinu svého času o samotě, přemítáním a modlitbou. Čekal před Bohem a modlil se, aby znal Jeho vůli dokonale a mohl podle ní jednat. Určité chvíle si vybral Enoch pro odpočinek a nestrpěl, aby ho lidé vyhledávali, protože tím narušovali jeho rozjímání. Nevyřazoval se vždy ze společnosti těch, kdo ho milovali a poslouchali jeho slova moudrosti, ani se úplně neodděloval od porušených lidí. V udaný čas se setkával s dobrými i zlými a pracoval na tom, aby odvrátil bezbožné od jejich zlé cesty. Bůh miloval Enocha, protože on Boha vytrvale následoval, ošklivil si nepravost a opravdově se snažil získat dokonalejší poznání Boží vůle, aby mohl podle ní jednat. Zdroj obrázku: https://blogs.laopiniondemurcia.es/miguel-galindo/2021/09/21/el-libro-de-enoc/ Bůh nedovolil, aby Enoch zemřel jako ostatní lidé, a proto poslal své anděly, aby ho vzali do nebe, aniž by uzřel smrt. V přítomnosti spravedlivých i bezbožných byl Enoch od nich vzat. Množství apokryfních textů naznačuje, že se Henoch stal vůdcem archandělů, strážcem nebeského vědění a strážcem nebeských pokladů. Také byl bezprostředním služebníkem Boha, který mu svěřil všechna tajemství a záhady nebes. KNIHA HENOCHOVA (TÉŽ ETIOPSKÝ HENOCH) JE JEDNÍM Z NEJZNÁMĚJŠÍCH STAROZÁKONNÍCH APOKRYFŮ Bible je ohledně Enocha stejně stručná jako ohledně mnoha dalších biblických praotců. Prostě jen žili, zplodili potomky a odebrali se na pravdu Boží, jak káže řád, aby rod nevymřel. Mnohem podrobněji se o Henochovi rozepisuje jiný příběh – známý většinou jen odborníkům jako Kniha Henochova. Přesto (nebo snad právě proto) byl Henochův příběh v podstatě z Bible vypuzen a odsouzen k zapomenutí. Z duchovního světa západní církve téměř beze stopy vymizel někdy po 6. st.n.l. Do dnešních dob přežil jen díky neuvěřitelné pouti přes východní křesťanská společenství, která žila mimo dosah svatých otců v Římě. Knihu Henochovu pro Evropu znovuobjevil skotský cestovatel James Bruce (1730-1794) v etiopské Abyssinii roku 1773. Dnes se jí říká „První Enoch“. Zároveň nám jako jediná poskytuje jasný důkaz existence tzv. "henochického pentateuchu". Kniha samotná totiž není jednotlivým útvarem, ale kompozicí pěti samostatných knih, v nichž je možné rozeznat ještě některé menší celky. 1.) KNIHA STRÁŽCŮ Jedná se o prvních 36 kapitol, přičemž prvních pět kapitol má zvláštní charakter, neboť jde o Henochův prolog k celé knize.Kniha Strážců rozpracovává téma úpadku lidstva ze šesté kapitoly knihy Genesis, popisuje, jak nebeští strážci navázali sexuální vztahy se ženami, ty potom rodily. Takto došlo ke stvoření Nefilim čili obrů, jak je pospáno v knize: „…A ony počaly a porodily velké obry, jejichž výška byla tři tisíce loktů. Tito pak snědli všechen majetek lidí, až je lidé nebyli s to uživit. Tak se obři obrátili proti lidem, aby je zhltali. A počali páchat zlo proti ptákům a zvířatům, plazům a rybám a pojídat vzájemně své maso a pít z něho krev…“. Bůh anděly odsoudil za zplození Nefilim. Nařídil, aby byli padlí andělé (Strážci) svrženi do Tartaru. Nefilim byli také souzeni, a bylo rozhodnuto, že jejich těla budou v míru vráceny na zem, ale jejich duše budou bloudit po zemi navždy jako potulní duchové. A co říci na narození samotných obrů, o kterých nalezneme zmínku také v legendách mnoha zemí světa, nebo podivným nálezům? Například roku 1911 byly v americké jeskyni Lovelock v Nevadě objeveny velmi staré kostry lidských bytostí, jejichž průměrná výška je odhadnuta na více než dva metry, když v té době je průměrná výška člověka kolem 1,7 metru! Jednalo se snad o pozůstatky prastaré hybridní rasy, na níž upozorňuje i Henochova kniha? Vždyť zmínky o zvláštních bozích nebo poslech z nebes se zvláštními schopnostmi najdeme ve starověké literatuře nespočet – stačí zmínit indickou Mahábháratu Zdroj obrázku: https://www.jw.org/es/ense%C3%B1anzas-b%C3%ADblicas/preguntas/gigantes-nefilim/ 2.) KNIHA PODOBENSTVÍ V této knize se představuje osoba Syna člověka. Kniha hovoří o moudrosti, která nalezla místa na světě, proto se usídlila v nebesích, odkud předtím přišla. Lidé moudrost nepřijali. Nespravedlnost si ale lidé oblíbili. Syn člověka má přijít na zem a pomstít spravedlivé, jejichž prolitá krev volá po zadostiučinění, Pán toto volání slyší a vyhoví jim. Králové země a mocní padnou. Kapitola 54 zmiňuje potopu jako soud nad lidstvem. 3.) ASTRONOMICKÁ KNIHA Archanděl Uriel provází Henocha zjevením, při němž jsou Henochovi odkryta tajemství pohybu nebeských těles (hlavně Slunce a Měsíce) a kalendář o 364 dnech. 4.) KNIHA SNŮ Zaznamenává dvě Henochova vidění, která vypráví svému synu Metuzalémovi. Jedná se o vidění o potopě a vidění, ve kterém jsou Henochovi zjeveny dějiny od Adama až po nastolení vlády Mesiáše. Poslední částí je tzv. Henochova epištola, tedy kapitoly 91-108. Henoch předává rady a napomenutí potomkům. Kapitoly 93, 1-14 a 91. 12-17 jsou označovány jako „apokalypsa deseti týdnů“, jedná se o zachycení dějin světa. Henochova kniha byla zakazována, vyřazena z Bible a tvrdě cenzurována katolickou církví, která usilovala o popření raně křesťanské víry v existenci andělů z masa a kostí a padlých andělů obývajících fyzická těla a jejich křížení s lidmi. To mělo zabránit tomu, aby lidé poznali skutečnou povahu věcí. Henoch se stal prorokem a prožil řád zajištěný zákonem, aby o něm mohl přinést poselství. Henoch přirovnává všechny spravedlivé a vyvolené v čase soudného dne k „žhnoucím světlům“, mají být „oděni do hávu glorioly“. Říká: „Budete zářit jako nebeská světla a nebeské portály vám budou otevřeny a „objeví se tam, kde jsou pro ně určeny dny a období“. )
Ranč Skinwalker, který je taktéž známý pod jménem Shermanův ranč či ranč mimozemšťanů, je obří usedlost ve státě Utah nedaleko od městečka Ballard. Ranč hraničí s chráněnou indiánskou rezervací kmene Ute, a právě z jejich nářečí pochází samotné jeho jméno. Skinwalker je čarodějná bytost, která dokáže měnit svůj tvar a má schopnost posednout či převtělit se do jakéhokoliv zvířete či lidské bytosti. Rozsáhlá usedlost Skinwalker je prý přímo epicentrem paranormálních jevů. Řada svědků popisuje tajemná zjevení, neidentifikované objekty či děsivé útoky na dobytek. V letech 1996-2006 věnovali tomuto místu pozornost vědci, kteří prováděli nejrůznější výzkumy. S žádným šokujícím výsledkem nepřišli, ale současně odmítli vypustit do světa natočený materiál a připustili, že byli svědky některých neobvyklých úkazů a nejsou si jistí, co je vyvolává. Skinwalkerem se stane šaman, který takzvaně přejde na temnou stranu. V jazyce Navahů se Skinwalkerům říká Yee naaldlooshii, což v překladu znamená něco, co může chodit po čtyřech nohou. Dle prastarých legend se jedná o šamany, kteří se dokáží proměnit ve zvíře – typicky vlka či medvěda. Tuto schopnost ovšem nezískali díky postoupení na vyšší duchovní úroveň, ale kvůli své zlovolné povaze, kdy domorodou magii využili ke zlu. Podoba skinwalkera je pro dotyčného totiž trestem. Jiné legendy hovoří o tom, že tímto stvořením – hybridem člověka a zvířete – se mohou stát všichni muži, ženy i děti, a to v případě, kdy se dopustili činu, který je hluboce zakořeněné tabu. Rozsah schopností těchto tvorů se poté v jednotlivých legendách liší. Kupříkladu se různí v tom, zdali je podoba napůl člověka, napůl zvířete permanentní, nebo ji může prokletý libovolně měnit. Zmínku o těchto stvořeních je možné nalézt rovněž v legendách Apačů, Hopiů (původní obyvatelé jihozápadu USA) i Pueblanů (souhrnný výraz pro společenství původních a současných amerických indiánů na jihozápadě USA). Indiáni o těchto stvořeních obecně neradi hovoří – věří totiž, že mluvení o skinwalkerech jednak přináší smůlu a jednak je k tomu, kdo o nich vypráví, vábí. Skinwalker je zcela bez zábran. Nebojí se vstupovat do lidských obydlí a útočí na vše, co se mu znelíbí. Zbavit se ho není zrovna lehké. Je velmi rychlý, nelze ho zastřelit běžným způsobem. Existuje prý jen jedna možnost – aby kulka skinwalkera zranila, musí se před vystřelením vložit do bílého popela. Ale, funguje to? První zprávy o záhadných jevech v této oblasti se objevily v 50. letech 20. století Místní policie byla doslova zahlcena oznámeními o pozorování neidentifikovaných létajících objektů právě na území ranče. Popis těchto objektů se často lišil. Nejčastěji ale šlo o letadla velikosti fotbalového hřiště, ohnivé koule a zářící zelená světla kulatého nebo trojúhelníkového tvaru. V 70. letech byla ohlášení o spatření UFO tak častá, že se postupně přestala i zaznamenávat. V této době se místní farmáři také často setkávali s nevysvětlitelným mrzačením dobytka. V roce 1994 ranč koupili manželé Terry a Gwen Shermanovi. Ti po nastěhování zjistili, že předchozí majitelé (rodina Myersových) umístila zámky na všechny dveře a okna v domě (včetně těch uvnitř). Na stranách domu nalezli železné kolíky s řetězy, které si Shermanovi vysvětlovali tak, že rodina Myersových měla agresivní hlídací psy. To však nebylo nikdy dokázáno. První děsivý paranormální incident se rodině stal hned v den nastěhování. Když Shermanovi vykládali věci z auta, zahlédli v dálce velké zvíře podobající se vlkovi, které se opravdu nezvyklou rychlostí pohybovalo k ohradě s jejich dobytkem. U ohrady toto podivné zvíře popadlo do tlamy tele. Sherman tak po zvířeti několikrát vystřelil, aby tele pustilo. Zvíře tele sice pustilo, ale kulky mu nijak neublížily a nedalo se ani na útěk. Pouze stálo na místě a přímo hledělo na Shermana. Poté se zvíře otočilo a odkráčelo. Sherman se ho rozhodl stopovat, ale asi po kilometru stopy zvířete úplně zmizely. Zdroj: Mistery Wire, https://allthatsinteresting.com/native-american-monsters/2 O několik dnů později spatřila tohoto děsivého tvora manželka Gwen, když se vracela autem na ranč. Tvor podobající se vlku přistoupil k jejímu vozidlu. Byl tak obrovský, že jeho záda dosahovala až ke střeše automobilu. Podle Gwen mělo zvíře děsivé lidské oči, jak se o skinwalkerech traduje. Byla si jistá, že se jedná o stejné zvíře, které viděli při nastěhování. Pozorování UFO i paranormální jevy jsou zde více než časté – vítejte na ranči Skinwalker! Během následujících dvou let nahlásili Shermanovi (i jejich sousedé) mnoho podivných jevů, které se na ranči objevovaly. Byly zde spatřeni také jiní tvorové a bytosti, včetně exotických mnohobarevných ptáků, které zcela jistě nepocházejí z Utahu a nebylo možné je identifikovat. Dokonce tu v noci došlo k setkání s devítinohou bestií, která připomínala sněžného muže. Objevovala se také záhadná světla a neznámé úkazy na obloze. Shermanovým i sousedům také často umíral dobytek, který měl v těle velké díry, ale nikde v okolí nebyla žádná krev. Obyvatelé také často slyšeli hlasité zvuky, zvláštně znějící hlasy, které mezi sebou hovořily nesrozumitelným jazykem, nebo hlasy volající jejich jména. Shermanovi byli také často svědky pohybování se nejrůznějších předmětů i jejich mizení. Další návštěvník ranče měl podstatně zlověstnější setkání uprostřed statku. Uviděl velké rozmazané „něco“, co se pohybovalo přes stromy. Hbitě se to sneslo ze stromů a mířilo to přes pastvinu k muži, přičemž zhruba 100 metrů to překonalo za jednu vteřinu. Když se to k muži přiblížilo, vydalo to řev nahánějící hrůzu. Bylo to téměř neviditelné, připomínající bytost se schopností kamufláže jako z filmu „Predátor“. Muž byl tak vyděšen, že opustil ranč a již se tam nikdy nevrátil. Poslední děsivý incident se stal rodině Shermanových v květnu roku 1996. Sherman toho dne venčil své tři psy, když zpozoroval, jak nad domem levituje modrá světelná koule. Psi se na pohybující kouli rozštěkali a pronásledovali ji až ze Shermanova dohledu. Slyšel jejich kňučení, ale psy už nikdy nenašel. Po tomto incidentu začala rodina Shermanových své zkušenosti z ranče sdílet veřejnosti a poskytli je několika médiím. V té době od rodiny odkoupil ranč Robert Bigelow, milionář a nadšenec do Ufologie, který na ranči rozjel výzkum těchto paranormálních jevů. S výzkumem mu pomáhal celý tým vědců a později se do něj zapojilo také ministerstvo obrany Spojených států amerických. Výsledky tohoto výzkumu však nebyly nikdy zveřejněny. V roce 2016 Bigelow prodal ranč společnosti Adamantium Holdings, která kolem něj vztyčila plot a rozestavěla ozbrojenou stráž. Výzkum, který na pozemku v současnosti probíhá, je přísně tajný. Nezaujatí fyzikové se domnívají, že tu mohou existovat alternativní dimenze nebo paralelní vesmíry. Kvantoví fyzici tvrdí, že mohou existovat brány mezi naším světem a jinými světy. Naše realita je mnohem větší, než jsme v současnosti schopni pochopit. UFO nejsou jen technologické stroje s mimozemskými bytostmi podobným lidem uvnitř, ale celý fenomén nám ukazuje bránu do nové, větší reality, na kterou jsme nyní připravováni, a zahrnuje také vyspělé nadřazené entity, které sem přicházejí z blízkých paralelních dimenzí. )
Vedle Samhainu (spojeného s příchodem zimy) a Beltainu (začátek jara) slavili staří Keltové i Slované dva další svátky – Lugnasad (svátek sklizně konaný 1. srpna) a Imbolc či Hromnice. Ten byl vnímaný jako střed mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností, spadající na přelom ledna a února. Stejně jako jiné prastaré svátky, začínala oslava Imbolc v předvečer slavného dne. Jak víme, pro Kelty a Slovany nebyl počátkem dne východ slunce, ale příchod noci. Den 1. února byl v celém keltském světě znám jako důležitý svátek roku. Imbolc, v Irsku nazývaný Oimealg, později přešel i do křesťanské tradice jako Hromnice. Imbolc byl především slavností keltské bohyně Brighid, dcery Dagdovy. Byla jednou ze tří podob trojjediné bohyně-kovářka, léčitelka a patronka umělců. V zimě vystupovala v podobě „stařeny“ (Cailleach), obávané bohyně spojované se smrtí. O Imbolcu přichází její proměněna v pannu a čistou bohyni, symbolizující příchod jara a znovuzrození. Často se zobrazuje jako dívka, která vychází z ohně se svojí bílou holí, s níž bije do tvrdé země, aby v ní probudila první zárodky úrody. Kolem její hole se svíjí posvátný had, který se během noci Imbolc probouzí ze zimního spánku. Tento had je starý symbol regenerace a léčení. Dále je znázorňována i tak, že připlouvá na své labuti po svém posvátném prameni. Má na sobě překrásnou bílou róbu. Kolem jejích boků je stříbrný pás léčení a za touto bohyní se táhnou labutí křídla. Brighid má za svá zvířata labutě, hady, krávy a vlky. Její strom je vrba a jejími symboly jsou vřeteno a kolovrat. Jako taková byla všude velmi oblíbenou. Na řadě míst po celé Evropě je jí zasvěceno mnoho studní a léčivých pramenů. Její oblíbenost nezmizela ani po příchodu křesťanství, proto se mezi svatými objevila v podobě sv. Brighid z Kildare. Podle starých legend chodí tato bohyně dosud po světě, neboť mezi její nesčetné umění patří též schopnost udržovat věčný oheň keltské tradice. Proto někteří slaví Imbolc také jako svátek Bohyně keltského ohně. Součástí oslav tohoto svátku bylo také zapalování malých ohníčků před vchodem do domu. Věřilo se, že mají symbolickou moc ochránit dům před kroupami a úderem blesku. V tento den se zhášely všechny ohně v kovárnách. Po vyčištění ohniště je znovu mohly zapálit jen mladé dívky-panny, symbolizující bohyni Brighid. Nedílnou součástí svátku jsou také hostiny, během kterých se servírovaly speciální pokrmy. V Irsku se na Imbolc připravoval například Colcannon, což byla směs uvařených rozmačkaných brambor s kapustou, mlékem a bylinkami. Dále nesměl na stole chybět sladký chléb s rozinkami Barmbrack nebo chlebová placka Bannock. Nesmělo se také zapomenout nechat něco z jídla jako oběť bohům. V období tohoto svátku bývalo zvykem slavnostně vykonat první jarní orbu. Pluhy se ozdobily barevnými pentlemi, polévaly se pálenkou a byly doprovázeny mladými dívkami. Ženy se touto dobou scházely a vyráběly postavu Bohyně v její panenské podobě. Tu pak oblékly do bílého a na srdce jí položily krystal a ženská hlava rodiny zvala Brigitu do domu za zpěvu posvátných písní. Obdoba tohoto zvyku přetrvala na vnějších ostrovech Hebrid až do 20. století. Ženy oblékaly svazky ovsa do ženských šatů a spolu s holí se ukládaly do košíků zvaných Brigitina postel. V zemědělství to bylo období, kdy se rodila nová jehňata a ovce měly mléko. Touto dobou se světily zemědělské nástroje. Do brázd se pak vkládaly symbolické oběti bohům – kousky chleba a sýra. Rovněž to obvykle byla doba prvních oblev a bylo zvykem táhnout ozdobený pluh od domu k domu v zástupu dětí v maskách, které prosily o dárky a tam, kde nic nedostaly rozoraly zahradu před domem. V zemědělství je tento den velmi významným dnem pro vykládání orákul. Věští se, jak bude vypadat nadcházející rok, kdy začít s orbou, kdy se bude sít atd. Dodnes se leckde zachoval zvyk vhazovat do ohně čerstvé jalovcové proutí. Pálení jalovce má ochranitelský účinek a očisťuje domov. Druhý den se pak z jeho popela věští budoucnost. Při oslavách Imbolcu se v předvečer svátku vyráběl asymetrický Brigitin kříž. Staví se v domě po očistném rituálu na vnitřní stranu dveří tak, aby byl chráněn před ohněm, bleskem a bouří. Kříž je opatřen magickým znakem, jímž je pětiramenný prut, znázorňující vztyčenou ruku s roztaženými prsty. BARVY VHODNÉ PRO OSLAVU IMBOLCU: bílá, červená, žlutá, zelená, hnědá, oranžová BYLINY PRO IMBOLC: jeřabiny, andělika, vrba, bříza, myrha, ostružiník, vavřín, bledule JÍDLA NA OSLAVU SVÁTKU: bílé víno, vanilka, česnek, mléčná jídla, jídla z naklíčených obilovin VYKUŘOVADLA A OLEJE: myrha, skořice, kadidlo, vanilka, cedr OCHRANNÉ KAMENY: heliotrop, ametyst, měsíční kámen pro probuzení úrody a citů. JINÉ NÁZVY PRO IMBOLC: Oimelc, Candlemas, Hromnice, Lá na Féile Bríde Tipy, jak oslavit Imbolc: Imbolc je nový začátek. Přináší novou energii a možnost začít od znova a jinak. Probouzející energii musíme využít k tvorbě toho, co chceme v tomto roce zhmotnit. Věřte, že i vy právě teď na začátku února vkládáte do brázdy svého života nové cíle a sny pro tento rok, abyste o ně mohli nadále pečovat. OČISTA DOMOVA – Imbolc se pojí s očistou. Dojděte si pro vodu k místní studánce/říčce a tou potom očistěte svůj dům. Rozstříkejte kapičky vody do všech místností a koutů, myslete při tom na to, že voda smývá všechny nečistoty. Ať už fyzické, emoční nebo energetické. Nezapomeňte vodě poděkovat. NOVÉ SVĚTLO – Imbolc se nepojí jen s vodou, ale i s ohněm a zažeháváním nové jiskry a plamene. Pokud používáte kamna nebo krb, uhaste v nich oheň, vyčistěte je a opět s požehnáním obřadně zapalte. Pokud topíte jinak, rozsviťte všechna světla v domě anebo zapalte svíčku. HROMNIČKY – Takovou svíčku si můžete připravit i vy doma. Stačí úplně obyčejná svíčka, kterou necháte posvětit imbolcovou silou. Poprosíte o její požehnání a pak si ji zapálíte pokaždé, když se nebudete cítit v bezpečí nebo budete potřebovat vnést do svého života trochu světla, nové energie, myšlenek a nápadů. Do svíčky můžete vyřezat symboly či ji potřít vonným esenciálním olejem. Tvořivosti a kreativitě se na Imbolc meze nekladou. OČISTNÁ KOUPEL – Může být studenou sprchou nebo pokud máte odvahu a jste na tom zdravotně dobře, koupel v přírodě. Můžeme si také dát relaxační koupel s epsomskou nebo himalájskou solí, abychom se energeticky i fyzicky očistili. )
„…Jde o stav, kdy se zcela reálně ocitnete mimo své vlastní tělo, a to při plném vědomí, kdy jste schopni vnímat, ale i jednat, jako kdybyste fungovali fyzicky, ovšem s několika výjimkami. Můžete se pohybovat v prostoru i čase, a to pomalu nebo nekonečně rychle. Můžete pozorovat, účastnit se různých aktivit, činit vědomá rozhodnutí na základě toho, co vnímáte, nebo děláte. Můžete se pohybovat skrze jakoukoliv fyzickou překážku. V tomto ohledu je absolutně jedno, zda jde o betonovou nebo ocelovou stěnu, moře či atmosféru. Můžete v mžiku navštívit své přátele, kteří jsou od vás vzdáleni 5000 km. Můžete se procházet po Měsíci, pohybovat se celou sluneční soustavou nebo galaxií. Zpočátku se vám to zdá zcela nemožné, ale po určité době si zvyknete. Mně osobně to trvalo zhruba 40 výletů mimo tělo“. – Robert A. Monroe Mimotělní zkušenost (OBE – Out-of-body experience) je zážitek, který obvykle zahrnuje pocit opuštění těla a někdy vnímání fyzického těla z místa mimo tělo. Pojem OBE zavedl v roce 1943 George N.M. Tyrrell ve své knize „Apparitions“ (Přízraky), někdy se používají termíny: astrální projekce, cestování duše nebo „Spirit Walking“. Asi každý desátý člověk má za život alespoň jednu zkušenost s OBE, někdy se mu opakují vícekrát. OBE jsou často součástí prožitku blízké smrti, resp. klinické smrti, po které byl „zesnulý“ jedinec znovu oživen – tzv. NDE. Někdy se zážitek objeví spontánně, jindy je spojen s nějakým fyzickým nebo mentálním traumatem, např. dehydratací, senzorickou deprivací, užitím psychedelických drog, nebo k němu dojde ve stavu podobném spánku. Rozšířené stavy vědomí a snahu jich dosáhnout můžeme pozorovat napříč lidskou historií již před 30 000 lety v období paleolitu Během šamanských rituálů byly často rozšířené spouštěcí mechanismy, které využívaly smyslovou deprivaci, dlouhodobý půst, rituální tanec, pobyt v extrémních podmínkách, rituální zpěv či zpěv manter. Záznamy o těchto praktikách jsou široce rozšířené po celém světě od Severní a Jižní Ameriky, Evropy, Asie, Afriky či Austrálie a Polynésie. Rituálními způsoby se jedinci snažili dosáhnout hlubších stavů vědomí, často se jednalo o různé formy zasvěcení či iniciačních rituálů. Častým motivem během fáze „zasvěcení“ je cesta nového adepta do „říše mrtvých“, kde prochází nástrahami a útrapami démonů, kteří jej chtějí roztrhat a zabít. Adept prochází fází smrti, po níž přichází znovuzrození, kdy se adept dostává do nebeských světů, setkává se s vyššími bytostmi či „silovými“ zvířaty a transformuje celou zkušenost do nově nabytých schopností. Za zmínku stojí fakt, že adept – šaman se musí být schopen do daných stavů uvést kdykoliv vědomě dle své vůle a být schopen je využívat cíleným a konkrétním způsobem, například k léčení, návštěvě vyšších dimenzí a světů nebo pro získání mimosmyslových informací. V souvislosti se zážitky mimo tělo se často uvádí i egyptská mystéria a egyptská Kniha mrtvých. V této souvislosti můžeme uvést i tibetskou Knihu mrtvých (Bardo Thödol) a tzv. koncept barda. Bardem jsou nazývány jednotlivé světy, kterými duše prochází a opět dochází k „očištění“ od světského života a poté postupuje dále k další inkarnaci dle své karmy. Kromě těchto známých konceptů můžeme v rámci lidské historie nalézt i mnohem menší a nahodilejší zkazky, uveďme například knihu Benandanti, kde se Carlo Ginzburg zabývá čarodějnictvím a venkovskými kulty v malé oblasti severní Itálie v 16. a 17. století. V knize popisuje čarodějnické procesy s lidmi, kteří byli schopni vědomě vystupovat z těla v podobě „stříbrného obláčku“ a bojovat za dobrou úrodu v daném regionu. Z běžně dostupné beletrie je možné zmínit také knihu Tulák po hvězdách od Jacka Londona. London pro svoji knihu nalezl inspiraci ve skutečném příběhu ve věznici St. Quentin při rozhovorech s vězni. Ed Morrell, jeden z vězňů odsouzených na doživotí, mu barvitě popsal, jak dokáže vědomě vystoupit z těla ven a „cestovat po hvězdách“. Originál této knihy vyšel v roce 1915. Základním předpokladem pro astrální cestování je věřit skutečnosti, že můžeme existovat nezávisle na svém těle. Astrální cestování je založeno na skutečnosti, že každý člověk má jak tělo fyzické, tak i to astrální, které lze vlastní vůlí oddělit od tělesné schránky. Tato dvě těla spojuje jakési vlákno (označované jako stříbrná nit), které je cestou zpět do „našeho prostoru a času“. I když je astrální cestování jev, kterým se zabývalo již mnoho expertů s využitím nejmodernějších metod výzkumů, stále se jej nedaří zcela objasnit. Společnými prvky pro zážitky mimo tělo jsou především pocit volného vznášení v prostoru, časté je pozorování vlastního fyzického těla a zároveň vědomí nalézající se mimo něj, vnímání panoramatického pohledu 180° či 360°, vnímání vibrací, vjem vnějších entit, vnímání hlasů, vjem „vystupování z těla“ a „zacházení zpět“. V minulosti byly zážitky mimo tělo pro svoji různou podobu a formu včetně zážitků jiných světů zaměňovány za lucidní sny. V současné době se jedná o dva zcela nezávislé fenomény, které však spolu za jistých okolností mohou souviset. Někteří lidé dosahují stavu mimo tělo skrze předchozí zážitek lucidního snu, který následně přejde do spánkové paralýzy doprovázené vibracemi a poté stavu mimo tělo. Zážitky mimo tělo jsou intenzivním niterním prožitkem, často popisovaným jako silně transformační v pozitivním smyslu slova, který je buď vyvolán spontánně nebo je možné jej dosáhnout i vědomě cílenou meditační praxí. Co je to vlastně ten astrální svět? Klasická definice Astrální sféry dle sigilských filozofů zní takto (nutno podotknout, že tato klasická doktrína je velmi často překrucována a opouštěna podle toho, jak která víra a frakce praví, v jádru lze však ve všech vystopovat princip následující tuto definici): „Mějme dvě tyčky – délky nekonečné. A držme je od sebe rovnoběžně na stopu daleko. Poté tuto vzdálenost mezi nimi snižme na polovinu. Toto stále opakujme, dokud se téměř nedotknou. Vezměme si při těchto krocích dále prostor mezi nimi – jeho rozpětí je tím, jak je vzdálenost mezi tyčkami neustále snižována na polovinu, též každým krokem poloviční – tedy blíží se postupně téměř nekonečně malé. Přitom se však tyčky nikdy nedotknou – každé další přiblížení – až do nekonečného počtu přibližování – tedy stále znamená poloviční zkrácení jejich předchozí vzdálenosti a ta je stále nenulová. Takže ačkoliv jsou tyčky k sobě stále více přibližovány, vždy se mezi nimi najde prostor – a díky nekonečné délce tyček, prostor stále nekonečný. Tedy mezi „ničím“ je stále prostor. Třebaže takový, který nelze být smysly zachycen ani racionální myslí představen. A přesně uvnitř tohoto prostoru – neprostoru lze chápat Astrální sféru“. Astrální svět a všechny jevy s ním spojené patří do oblasti nehmotné reality, kterou nedokážeme vnímat fyzickými smysly, ale pouze „rozšířeným vědomím“ našeho astrálního těla. To, že v běžném životě astrální svět nevnímáme je záměrné bezpečnostní opatření, chránící nás před vjemy, které nejsou pro nás určeny. Astrální sféra není místem v hmotném chápání, neexistuje tam míra jako vzdálenost a prostor, je to stav či „prostor“ založený na mysli. Vzdálenost a prostor, jakož i další míry, jsou pouze pohledem, či záležitostí toho, jak mysl vnímá – tyto míry mysl ze svojí perspektivy pohledu rozlišovat dokáže, výsledkem čehož je vytvoření dojmu, že Astrál je prostor. Ve skutečnosti však nejde o nic hmotného, jak se z vnímání může zdát. Astrál vyplňuje prázdno mezi sférami, mezi prostory – tj. ten, kdož se nenachází na nějaké sféře, nachází se v Astrální sféře (termín „sféra“ je ve spojení s Astrálem spíše konvencí, ve skutečnosti by sféra měla představovat nějaký prostor, což Astrál ve své podstatě není). Některé teorie říkají, že Astrál je zbytkem a zákulisím toho, co zbylo poté, co byly vytvořeny sféry – může tomu tak být, ale taky nemusí. JE ASTRÁLNÍ CESTOVÁNÍ NEBEZPEČNÉ? Je a není. Při astrálním cestování navštěvujete zcela jiný svět a po nějakém čase jeho poznávání můžete komunikovat s bytostmi, které jej obývají. Záleží na každém jedinci, s jakými silami je ochoten si zahrávat. Stejně jako v „našem“ světě se při astrálním cestování můžete setkat s bytostmi dobrými, tak s těmi, kteří se Vám budou snažit uškodit. Výhodou astrálního cestování je, že ho nezažijí lidé, kteří na něho nejsou připravení. Existují duchovní průvodci, andělé strážní, kteří „dovolí“ tuto zkušenost mít. V momentě, kdy jsme schopni astrální cestování zažít, jsme na něj na určité úrovni připraveni. Jinak ho nelze zažít. )
"V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta, veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara“. Ve staroslovanských zemích přišla zima s prvním sněžením, které se obvykle objevovalo někdy v říjnu a sněhová pokrývka měla tendenci trvat až do března nebo dokonce do dubna. Zimy byly dlouhé, drsné a extrémně chladné. Takové podmínky ztěžovaly život a přežití. Zima znamenala smrt vyhladověním a umrznutím. Měla na svědomí smrt hospodářských zvířat, což vede ke ztrátě živobytí a potravy. Proto není divu, že Slované cítili potřebu božstva v této obtížné době. Moranu uctívali Slované jako bohyni zimy a smrti. V polštině zní Moranino jméno Marzanna, v češtině, ruštině, slovinštině, srbštině a chorvatštině Morana, v slovenštině Morena, Moré v litevštině a Mara v běloruském a ukrajinském jazyce. Její jméno pochází ze slovanského slova mořit, umořit, základ pro slovo zemřít. Někteří učenci věří, že existuje vztah mezi ní a římským bohem Marsem, římskou bohyní Ceres a řeckou bohyní Hekaté. Čarodějnice a jiné démonické bytosti s ní byli často spojovány, ale nemůžeme tvrdit, že Morana je zcela záporná bohyně. Žádný pohanský systém nemá božstvo s takovými vlastnostmi, protože dělení mezi absolutním dobrem a absolutním zlem přišlo pouze s křesťanstvím. V Moraně máme příklad toho, jak naši předkové uctívali něco, co jim nepřineslo dobré, ale spíše je děsilo. Morana symbolizovala destruktivní sílu přírody. Děsivá i milovaná, obávaná i uctívaná, krutá i milosrdná. Součástí jejího příběhu je důležitá epizoda s bohem slunce Dažbogem. Morana se stala jeho milenkou, když si však Dažbog našel jinou milenku, Morana jej otrávila (anebo začarovala, verze se různí, každopádně i způsob otravy souvisel s kouzly). Odvetou Dažboga bylo upálení Morany a její vyhnání do Navu, což je jeden ze tří slovanských světů odpovídající přibližně podsvětí. Tento příběh lásky a odplaty má paralelu v pohybu slunce v cyklech roku. Dle víry starých Slovanů to právě slunce sestupovalo v zimě do podsvětí, symbolicky do náručí Morany, kde zůstává až do jara. Pak se však Dažbog z jejího objetí vymaní, nalézá si jinou milenku a nastává jaro. Morana bývá ztotožňována s archetypem stařeny a uzavírá božskou trojici i koloběh života a smrti. Vládne v zimních měsících a stále jsou živé rituály „vynášení smrtky“. Na jaře je slaměná panna oblečena a namalována jako Smrt, odnesena z vesnice a hozena do vody, aby odešla a přenechala místo bohyni jara – Vesně. Symbolická smrt bohyně urychluje příchod jara a zajišťuje prosperující úrodu v nadcházejícím roce. Mezi další zvyky přicházející s koncem zimy a oslavující příchod jara patří zasekávání sekery do dveří, klekání a líbání země při prvním jarním dešti a „velký úklid“ při kterém se věci v domácnosti dávají na nová místa. Morana je někdy zobrazována jako mladá, bledá dívka, jindy jako stařena. Bere k sobě mrtvé duše a vládne podsvětí. Její dech i dotek jsou mrazivé tak, že se z nich zastaví srdce. Zároveň ale také obnovuje přírodu tím, že ji uvrhne do zimního spánku a vše uspí pod sněhem. Navíc v sobě skrývá hlubokou moudrost, zkušenosti sbírané dlouhé roky a dokáže poradit. Nastal čas položit si otázku, co mi v mém životě již neslouží, a pravdivě si na ni odpovědět… Bohyně Morana vytváří v našich životech prostor pro nové věci, vede nás k prohloubení víry v život a v to, že vše, co se děje, má nějaký důvod, který většinou pochopíme až zpětně. Zároveň nám klepe na rameno a přináší zprávu, že nejsme nesmrtelní. Každý dotek, každý úsměv, každá hodina života je dar, který tady už zítra být nemusí. Mít smrt na paměti nás nemusí vést k tragickým depresím, ale k projevu vděčnosti, pocitu plnosti, pokory, opravdové pozornosti a přítomnosti v každém okamžiku. „Morana přichází do tvého života, aby se ti podívala do očí, a ty jsi v nich našla své nejhlubší já. Bude tě pronásledovat všude a stále, dokud jí se vztyčenou hlavou do očí nepohlédneš a neodhodíš vše, co tě stahuje dolů. Pak ti podá svou ruku a vytáhne tě ze dna chaosu. Vezme tě na svá křídla a vynese tě na nový začátek. Důvěřuj jí, je tvá jistota – smrt – proměna. Je mocná přitažlivost konce a sladká opojnost nového začátku“. Morana je patronkou všech životních situací, kdy máme pocit, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama. A právě ve chvílích, kdy nemáme situaci pod kontrolou, je nejvíc potřeba odevzdat se a důvěřovat procesu. Jen díky velké ztrátě se v našem životě může otevřít prostor pro něco nového, pro něco vhodnějšího. Morana je tou, ke které se můžeme pomodlit, když je toho na nás moc a nemůžeme se rozhodnout, co nechat odejít. Zimní slunovrat – Den jako stvořený pro kouzla Zimní slunovrat označuje klíčovou část přirozeného ročního cyklu. V hmotném smyslu se Slunce vydává na novou pouť směrem k delším a delším dnům a novému období růstu a obnovy. V duchovním smyslu nás upomíná na to, že stará cesta musí vždy zemřít, aby mohla začít nová. Pokud si o slunovratu najdete více času a láká vás udělat si oslavu se svou rodinou a přáteli, můžete si udělat venku společně oheň a v něm pomyslně spálit všechno staré, všechno, co už vám neslouží. Svoje strachy, smutky, bolesti. Shodit vše jako starou kůži, kterou už nepotřebujete. A zároveň poděkovat za vše, co vám tento rok přinesl a s obětinami (levandule, šalvěj, lístky růže apod.) hozenými do ohně si přát pro rok další. Můžete zpívat, můžete bubnovat, můžete tancovat nebo si upéct na ohni jablíčka. „Nastala doba ke snění a tušení o věcech příštích. Je čas zastavení, aby skryté energie, které spí přikryté „zimní pokrývkou“ nejen při Zemi, ale i uvnitř sebe sama, mohly nabrat potřebnou sílu ke zrodu. Pod příkrovem tlející vrstvy, sněhu a zimy sbírají v temnotě semena sílu, ba některá již vytvářejí jemné kořínky. I uvnitř nás je spousta nadějí, snů a plánů. Neviděna, jen tušena jsou tato „semena duše“ živena v temnotě našeho podvědomí, jako plod v lůně matky. Chraňme je, aby mohly v budoucnu vyklíčit a vyrůst vzhůru za světlem, aby mohly vykvést a přinést radost a plody“. )
„Když přijdete na to, jak funguje Vesmír, svým způsobem ho ovládáte“. – Stephen Hawking Je to už dlouhá doba, co člověk pohlédl k obloze a chtěl umět létat jako ptáci, chtěl poroučet větru a vodě. Dnes je nám toto umožněno díky pochopení fyzikálních dějů. Člověk si ale vytyčil další cíl a tím je ovládnout čas. Dostat se z jednoho bodu do druhého ve zlomku vteřiny. Cestovat v čase a tím ovlivnit minulost či svou budoucnost. Abychom něco takového dokázali musíme uskutečnit strastiplnou cestu poznání tří dimenzí: prostoru, času a hmoty. Protože když pochopíme tyto základní elementy budeme schopni sestavit časostroj. Pokud se budeme chtít blíže zabývat cestováním v čase, je vhodné si nejprve objasnit samotný pojem čas. Přesné definování času je velmi obtížné, protože je to mnohoznačný pojem, jehož různé aspekty spolu souvisejí. Pokud chápeme čas jako fyzikální veličinu, tak slouží k měření vzdálenosti mezi událostmi na první a na druhé souřadnici časoprostoru. Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Důležitým pojmem v chápání času je tzv. šipka času (angl. arrow of time), která slouží jako obrazné vyjádření pro směr plynutí času, pro jeho nesymetrickou povahu. Tento pojem vytvořil britský fyzik Arthur Eddington (1882-1944) v roce 1927. V minulosti byl čas považován za absolutní. V platónském pojetí nemá čas začátek ani konec, je jakýmsi transcendentním prvkem reality daným Bohem. V roce 1687 napsal britský fyzik a matematik Isaac Newton (1643-1727) ve své knize Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, že „absolutní neboli matematický čas plyne rovnoměrně sám od sebe, bez jakéhokoliv vztahu k čemukoli vnějšímu“. V takovém pojetí času je cestování časem naprosto vyloučené. Názor, že čas je absolutní, byl přijímán až do roku 1905. Tehdy přišel Albert Einstein (1879-1955) se svou speciální teorií relativity. Představil ji ve svém článku „O elektrodynamice pohybujících se těles“. Speciální teorie relativity nahrazuje Newtonovy představy o prostoru a čase, zahrnuje teorii elektromagnetického pole. Nazývá se „speciální“, protože si nevšímá vlivu gravitace. Obecná teorie relativity, kterou Einstein formuloval o 10 let později, již zahrnuje i gravitaci. Teorie relativity vysvětluje, proč se elektromagnetické vlnění nechová v souladu s Newtonovými pohybovými zákony. Základní myšlenkou obou teorií je, že dva pozorovatelé, kteří se vůči sobě pohybují relativně, zjistí mezi danými dvěma událostmi různé časové i prostorové intervaly, přestože se na oba vztahují stejné fyzikální zákony. Důležitým pojmem, s nímž přichází tato teorie, je časoprostor nebo také prostoročas, který sjednocuje prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného objektu. Vnímání času a prostoru je odděleně závislé na pozorovateli (na rozdíl od klasické fyziky). Dalším podstatným bodem teorie relativity je potvrzení, že objekty se nemohou pohybovat rychleji, než je rychlost světla, jež činí 299 792 km/s. S tím souvisí tzv. dilatace času, která se projevuje právě při rychlostech blížících se rychlosti světla. Hluboko v Einsteinově teoriích se nachází tajemství cestování v čase… Vyprávění, ve kterých hlavní hrdina cestuje v čase, jsou stará již několik tisíc let. Staroindický epos Mahábhárata zmiňuje příběh krále Revaita, jenž cestuje do jiného světa, aby se zde setkal se stvořitelem Brahmou. Po svém návratu je šokován zjištěním, že na Zemi uplynulo během jeho nepřítomnosti mnoho let. V 8. století vznikla v Japonsku velice podobná legenda, která nese název Urashima Taro. Vypráví příběh rybáře, který navštívil podmořský palác. Zůstal v něm 3 dny. Po návratu do rodné vesnice, se ocitl 300 let v budoucnosti, ve které je už dávno zapomenut, jeho dům je v troskách, jeho rodina je mrtvá. Obdobné vyprávění a legendy se objevují během staletí v různých částech světa. Tyto příběhy se zaměřují téměř výhradně na cesty do budoucnosti. Na jednosměrných cestách do budoucnosti se dnes shodne drtivá většina vědců. Problém nastává ve chvíli, kdy chceme cestovat do minulosti. Když budeme chtít do ní jen nahlédnout, je to velice snadné. Pokud pozorujeme hvězdy, například Alfa Centauri, která je vzdálená 4 světelné roky, vidíme na její nynější podobu, ale podobu před čtyřmi roky. Díváme se do minulosti. Některé hvězdy jsou od nás vzdálené miliony světelných let, to znamená, že pozorujeme různá časová období. Představme si, že bychom se do minulosti chtěli nejenom podívat, ale přímo se do ní dostat. Pokud se pohybujeme stále rychleji a blížíme se rychlosti světla, tak se naše hodiny podle speciální teorie relativity budou zpomalovat. Ve chvíli, kdy bychom dosáhli rychlosti světla, tak by se zastavily. A pokud bychom se dokázali pohybovat ještě rychleji, než je rychlost světla, potom bychom v principu cestovali zpět v čase. Einsteinova obecná teorie relativity však připouští zakřivení prostoročasu, díky gravitaci, ve kterém se mohou vyskytovat zkratky, pomocí nichž můžeme předběhnout světelný paprsek a cestovat zpět do minulosti. Analogii takovéto cesty můžeme pozorovat například u námořníka, který se vydá na plavbu kolem světa. Po čase mořeplavec zjistí, že doplul tam, odkud vyplul. Poprvé tento princip zkratky v prostoročase popsali Albert Einstein a Nathan Rosen v roce 1935. Podle nich se také nazývá „Einsteinův-Rosenův most“ neboli také zjednodušeně „červí díra“. Červí díra je ve fyzice hypotetický objekt, jenž nám umožňuje vytvořit zkratku v prostoročase. Název červí díra je odvozen od podobnosti se spojovacími cestičkami, které si červ prokousává jablkem. Představme si, že jsme červ a potřebujeme se dostat na druhou stranu jablka. V takovém případě máme 2 možnosti. Pokud za svůj prostor budeme považovat jen povrch jablka (dvourozměrný prostor), musíme se vydat po celém obvodu jablka. Budeme-li ovšem jablko vnímat jako trojrozměrný objekt, můžeme se na druhou stranu prokousat nitrem, a tím se naše cesta zkrátí. Pokud ovšem existuje možnost, že za pomoci červí díry předběhneme světelné paprsky a budeme cestovat do minulosti, vystává zde problém s tzv. časovými paradoxy. Problémem je, že pokud cestoval v čase pozmění minulost, bude to mít nedozírné následky i na přítomnost, ze které cestovatel přichází. Vytvoří se nová paralelní přítomnost, v níž se třeba cestovatel nevydá na svou cestu do minulosti, možná se ani nenarodí, což zase odkazuje na teorii paralelních vesmírů. PARADOX DĚDEČKA – Podle něho odcestujeme do minulosti, abychom zabili svého dědečka ještě dřív, než potká naši babičku a než ta přivede na svět naši matku a dřív, než naše matka porodí nás. Kdybychom tímto způsobem změnili minulost, nikdy bychom neexistovali! Nikdy by z nás nevyrostl onen cestovatel v čase, který se vrátí do minulosti. Z této paradoxní smyčky tedy není úniku. Jestliže změníme minulost, už je to zaspáno v historii. Nemůžeme se do minulosti vrátit a historii přepsat. Z tohoto důvodu si většina lidí myslí, že když budou cestovat do minulosti, budou mít možnost s touto minulostí integrovat, mít možnost mluvit s lidmi a provádět různé činy, které minulost změní. Bohužel – nebo spíš naštěstí – tuto schopnost nemáme. Filadelfský experiment: Americká bitevní loď se prý uměla zneviditelnit a cestovat časem! V roce 1943 došlo v USA údajně k šílenému pokusu, kdy se měl americký torpédoborec USS Eldridge teleportovat z přístavu ve Philadelphii do přístavu v Norfolku. Americké armádě při experimentu, který vešel do dějin jako „Filadelfský“, mělo ve skutečnosti jít o to, aby byla loď neviditelná pro radary, sonary i pro lidské oči. Proto chtěli vědci torpédoborec Eldridge obklopit elektromagnetickým polem dost silným na to, aby se taková neviditelnost dosáhla. Na experimentu měl spolupracovat i slavný fyzik Albert Einstein. První pokus se odehrál 22. července 1943 a to téměř úspěšně. O pár měsíců později, konkrétně 28. října 1943, se zmizení prý skutečně podařilo. V jeden moment loď zahalil podivný modrozelený opar a najednou se celý torpédoborec i s posádkou vypařil. Podle některých zpráv se na chvíli objevil na zcela jiném místě, a to v norfolkském přístavu vzdáleném přes 300 km. O chvíli později se však loď zhmotnila opět na svém původním místě. K lodi vyplouvají záchranné čluny a děsivá scéna, kterou na palubě záchranáři spatří, se jim navždy vryje do paměti. Několik mužů je v plamenech, další jsou mrtví nebo jim určité části těla chybí, ostatní prý částečně nebo úplně splynuli s trupem lodi. Následně je zjištěno, že několik členů posádky zcela zmizelo neznámo kam. Přeživší později vypovídali, že se během cesty ocitli v paralelním světě, v němž viděli zvláštní tvory. Během let se vytvořilo mnoho různých verzí o tom, co se vlastně stalo a o co konkrétně šlo. Někteří tvrdí, že se jednalo o vládní spolupráci s mimozemšťany, jiní zase předpokládají, že se jednalo o nevysvětlitelný paranormální jev. Je třeba mít na paměti, že v pomyslném šanonu označeném štítkem „Nerozluštěné záhady“ se stále nachází složka s nápisem „Filadelfský experiment“. Mimochodem, Úřad amerického válečného námořnictva již vydal přes 5 milionů dolarů na dementování jakýchkoliv informací týkajících se tohoto experimentu. Případ je tak důkladně utajován. K čemu tehdy na podzim roku 1943 vlastně došlo? Byl filadelfský experiment praktickým potvrzením Einsteinovy unitární teorie pole? Anebo všechno bylo a je zcela jinak? Až příliš mnoho nevyjasněných otázek na jeden jediný vědecký experiment. Nezbývá než doufat, že tajné sejfy amerického válečného námořnictva jednou přece jen promluví. )
Bytosti ohně jsou mimo jiné známy pro svoji dvojakost. Byly dobré, ale i zlé. Zejména ve starší době byla úcta k ohni veliká. Patrně byl i zbožštěn do podoby Svaroga – Svarožice. Oheň byl běžnou součástí kultovních míst. V Perunově svatyni hořel věčný oheň z dubového dřeva, pokud by uhasl, jeho strážce by přišel o život. Ve starých lidových zvycích se za živý nebo svatý oheň považoval takový, který byl rozdělán po starém tradičním způsobu dřívky nebo případně křesadlem, křemenem a hubkou. Velkou úctu a důležité místo měl oheň i v příbytku. Hrál důležitou roli při různých obřadech, věřilo se, že má léčivou a očistnou moc, chránil před démony a vším špatným. Popel z ohně měl také léčivou moc. Přinášely se mu oběti v podobě těsta, sádla, zrní a jiného jídla. Hospodyně se starala o to, aby oheň nikdy nevyhasl. Nikdo na něj nesměl plivat nebo si s ním hrát. Pokud ho chtěl někdo uhasit, tak to mohl udělat jedině chlebem a solí. Pro slovanský lid ve starých dobách, stejně jako i pro jiná etnika, nebyl oheň jen něčím neživým nebo nástrojem, byl pro ně něčím živým a bytostným. Jeho původní personifikovaná podoba, jako boha Svaroga – Svarožice, se po přijetí křesťanství vytratila, a na místo božstva byly dosazeny démonické bytosti, které převážně reprezentovaly zlé a škodlivé síly ohně. Projevovaly se v podobě malých ohnivých dráčků nebo hádků, jež se pohybují v plápolajících plamenech a jsou známy po celé Evropě pod různými jmény, např. dracones či salamandři alchymistů. Salamandři jako duchové ohně jsou vysoce postavené elementární bytosti. Skřítkové ohně jsou dvojího druhu. Jedni jsou malí, od tří palců do dvou stop výšky, nemají lidský tvar, jsou to pouhé mlhavé obrysy. Ti nejmenší vypadají jako plameny svíček: náležejí do elementárního řádu a nejsou skutečnými skřítky. Někteří vypadají jako hmyz nebo jako ještěrky. Vyskytují se v malých lesních ohních. K životu je vyvolává rytmus ohně – ten jako nejmocnější z vibrací hoření vytváří zvuky, které zní jako harmonické vzývání a umlkají, když oheň dohasíná. Tento popis se hodí pouze na nejnižší typ, který existuje v malých rozměrech v krbu, v táboráku atd. Velký druh měří od 5 stop do 14 stop výšky a můžeme je nazývat salamandry. Největší salamandři žijí v sopkách a mají podlouhlý tenký lidský tvar, který se na konci rozplývá. Můžeme je pozorovat také při velkých lesních požárech. Čím větší požár, tím větší bytost. Tyto bytosti jsou přitahovány ze vzdálených míst k požáru, ale nevznikají v něm. Mají totiž svá střediska, odkud jsou vysílány, když vznikne oheň. Bytosti ohně cestují mnohem více než jiné bytosti, proto je jich méně než ostatních druhů. Jsou inteligentnější než bytosti země, ale způsob jejich bytí je lidem velice vzdálený. Pokud se jejich činnost dotkne lidí, je to jednání přírody, ony si toho nejsou vědomy. V minulosti snad měli lidé nad salamandry nějakou moc a vzájemný vztah mezi nimi existoval, nicméně jejich pocit vůči lidem je nezájem. Většina skřítků je při nejmenším zvědavá, ne tak salamandři, lidé je nezajímají. Příliš se od nás liší a v mnoha případech nám jsou nebezpeční. Musíme mít na paměti, že dokáží vzbudit mocné citové proudy. Tyto city (emoce) nejsou samy o sobě nebo u salamandrů zlé, ale pro ženy a muže jsou nebezpečné, protože jsou nesmírně vzrušující. Lidé by mohli získat moc nad těmito bytostmi, mohlo by ale dojít k opaku a bytosti by získaly moc nad lidmi. Je proto lepší nehledat kontakty s nimi, pokud člověk přesně neví, o co jde. Ostatní skřítci se bytostí ohně nebojí, ale mají k nim úctu. Vitalitu tohoto živlu v přírodě si můžeme představit – Na jedné straně je ničivá, na druhé tvořivá Přestože požár hraje v přírodě destruktivní roli, způsobená zkáza není nikdy náhodná nebo úmyslná, jak si většina lidí myslí. Naopak je řízena inteligentně. Oheň je pro nás všechny tajemný ve svých projevech, ovšem bytosti tohoto živlu jsou neobvykle inteligentní v našem slova smyslu. Nejsnáze můžeme salamandry pozorovat při velkých požárech v přírodě. Na sopku je zajisté nádherný pohled – nejen v hmotném světě, ale i v nehmotném. Sopky jsou místa obrovské energie a činnosti. Vidíme tam několik bytostí ohně až 14 stop vysokých, lidského tvaru. Zjevem připomínají konvenční obrazy od Mefistofela – ne však v tom smyslu, že ztělesňují zlo. Tváře těchto bytostí se dívají z plamenů, tělo se noří do sopky, kde se stává neurčitým a splývá s prostředím sopky. Jsou také velcí andělé ohně, není jich mnoho, jen několik. Mají krásné lidské tváře vyjadřující přísnou vznešenost. Celé místo je v pohybu, tančí podle neslyšitelného rytmu, protože tyto bytosti vytvářejí hudbu svými pohyby. Velcí bytostní ohně si berou z nitra země elementární sílu země, svým tělem ji zpracují a pak ji přelijí do společného rezervoáru. Odtud ji čerpají podle potřeby ti bytostní, kteří pomáhají na svět bytostem ohně a salamandrům. Vyšší bytostní se pohybují určitým rytmem, s jehož pomocí čerpají energii, svými myšlenkami ji formují pak dále zvláštním rytmem (V Indii by to byla mantra) – vzýváním – přivolávají život do stvoření, které takto zformovali a naplnili energií. Tímto aktem přicházejí na svět bytosti ohně. Obvykle se dva Vyšší bytostní soustředí na stvoření salamandra, který se pak stane podstatou ohně. Nezůstávají však zde, ale odcházejí na povrch země nebo pod zem, tam, kde je vulkanická činnost sopky nebo náhlé požáry. Jsou také jádrem silného žáru v hlubinách země a jsou šťastni jen tehdy, když jsou kolem nich velké požáry. Existují Ohniví muži? O Ohnivých mužích se lze dozvědět z lidového vyprávění a pověstí z řady míst v Čechách a na Moravě. Někde jim říkají ohniváč, ohnivák, ohnivec, žavák, světloň, světlouch či zkomoleným pojmenováním z němčiny fajermon, v části jižních Čech světlík. Jak je zaznamenáno v řadě pověstí, neobjevili se jen tak kvůli tomu, aby rozšířili a zpestřili řady strašidel. Stávali se ze žhářů, avšak většinou s nadzemskou spravedlností vytrestaných nepoctivců, kteří šidili a okrádali jiné. Nejčastěji z těch, kteří tajně přenášeli mezníky, ohraničující jejich pozemky. Rozšiřovali tak svá pole nebo louky na úkor sousedů a neváhali se přít, že přemístěné mezníky byly odjakživa v místech, kam je přenesli. Za to jim po jejich skonu nebyl dopřán posmrtný klid a za své hříchy pykají v podobě ohnivých mužů. Někteří z nich musí navíc nosit kolem krku nebo na zádech upevněné ohněm rozpálené těžké kameny. Nejeden z ohnivých mužů patřil za života také mezi nepoctivé hajné, kteří načerno prodávali dříví anebo zvěřinu. Z takových hajných se sice podle pověstí většinou stávali diví muži, avšak z některých také muži ohniví. O OHNIVÉM MUŽI NA ČEBÍNĚ (POVĚSTI Z VYSOČINY) V Jilmu žil kdysi sedlák Jíra. Byl to člověk lakomý a zlý. Pro korunu by si nechal koleno vrtat a když už musel nějaký peníz vydat tak jej mnohokrát v dlani obrátil. Svůj statek střežil jako oko v hlavě. Jednoho podzimního večera, když venku zuřila bouře s vichřicí a ani psa by nevyhnal zaslechl Jíra před vraty hlasy. Vstal tedy z postele, oblékl a šel se podívat kdo jej ruší. „Sedláku, vyhořeli jsme, slituj se, nemáme kam hlavu složit, stačí nám stodola se senem“! Jíra je hnal, ani přes práh ohřát je nepustil. Pak zalezl zpět do vyhřáté postele a usnul. Náhle k němu ve snu promluvil hlas. „Jíro, slyšel jsi o Čebíně? O Ohnivém muži?“ Sedlák se celý zpocený posadil na postel. Bál se zlých snů a trvalo dlouho, než se mu podařilo znovu usnout. „Navštiv Čebín, o půlnoci, navštiv Ohnivého muže“. Ozvalo se, jen co trochu zabral. Jíra do rána už strachy neusnul. Další noc se opakovalo totéž, hrůzostrašný hlas jej lákal na rozpadlý dvorec Čebín, který před lety vyhořel. A příští noc zase. Nevyspalý a unavený sedlák se jedné noci zvedl z postele a vyrazil do tmy venku, podél potoka směrem k Čebínu. Hrůzou mu jen zuby jektaly. Ale kráčel dál, s hlavou sklopenou strachy, se bál dívat i na cestu. Náhle si všiml, že stojí na místě, kde byl dříve dvůr Čebín. Ohněm zčernalé trámy zarostlé vysokou trávou a pár ohořelých polorozpadlých zdí, to jediné ze statku zbylo. „Co tu hledáš?“ Ozvalo se. V sedlákovi by se krve nedořezal, věděl, kdo k němu mluví! Ohnivý muž z Čebína! „Kde jsi vzal tu drzost a odvahu přijít sem o půlnoci? Odtud ještě nikdo živý neodešel, svůj dvůr si hlídám! V sedlákovi byla malá dušička, strachy o život promluvil. „Ve snu jsem slyšel hlasy, abych navštívil Čebín o půlnoci…“ A pak pokračoval dál, hrůzou vyklopil Ohnivému muži vše o lidech, kterým vyhořelo stavení, a i to, jak je vyhnal do deště. „Stačí“! Vykřikl Ohnivý muž, teď budu mluvit já…Kdysi když ještě Čebín stál, přitáhli k němu v zimě kejklíři, prosili mě, abych je schoval před lupiči, kteří je pronásledují. Vyhnal jsem ty vandráky a vysmál se jim. Druhý den je našli v lesích pobité, do jednoho. V noci pak začal Čebín hořet a já s ním. A hořím dodnes. Ty dopadneš stejně, jestli sám sebe nezměníš, pokud to dokážeš, pak i mě osvobodíš z tohoto prokletí…Poté Ohnivý muž zmizel. Jíra se od té doby snažil být lepším, ale nešlo to, lidé už jej znali, tak po něm nikdo nic nechtěl a nebylo, jak dokázat, že je dobrým člověkem. Až jednou, to už na polích ležel sníh, kdosi buší na vrata Jírova statku. Dva vandráci, promrzlí a hladoví. „Sedláku, nech nás přespat na slámě. Zimou už dál nedojdeme, zaprosili…“ „Jistě, jen pojďte dál“. Pozval je polepšený Jíra do domu. Dokonce je pohostil teplou polévkou a nechal přespat přímo ve světnici u kamen. Jemu samotnému se zdál tuto noc sen. Stál v něm uprostřed vyhořelého Čebína a rozhlížel se okolo. Ale po Ohnivém muži nebylo ani památky. Zmizel jako by se po něm slehla zem. )
„Kometa byla tak děsná, tak strašlivá a způsobila takovou hrůzu mezi lidmi, že někteří zemřeli strachem a jiní onemocněli. Byla neobyčejně dlouhá a krvavě zbarvená. Nahoře byla vidět ohnutá paže, držící velký meč, jako by jím chtěla sekat. U špičky byly vidět tři hvězdy. Po obou stranách komety bylo lze spatřit mnoho sekyr, nožů, zakrvácených mečů a mezi nimi mnoho ohyzdných zakrvácených lidských obličejů s vousy a rozježenými vlasy“. Tak se nám dochoval popis velmi jasné komety z roku 1528 od slavného francouzského učence Ambroise Paré. Lidstvo komety na nebi pozorovalo už od nepaměti a zároveň s pozorováními se snažilo také pochopit, co to komety vlastně jsou a kde se na nebi znenadání berou. I přes to, že již v průběhu starověku byly učiněny první pokusy o podání fyzikálního vysvětlení kometární podstaty, byly kometám v průběhu starověku a později i středověku přikládány nadpřirozené vlastnosti. Po dlouhá staletí se věřilo, že zjevení komety zvěstuje nějakou pohromu nebo krveprolití. Současně s tímto nejvýznamnějším kometárním výkladem se komety používaly také k přesnějším astrologickým předpovědím. Takové předpovědi, tedy přesněji hlavně jejich příprava, nám do značné míry pomohly při zkoumání komet, neboť poskytovaly leckdy poměrně přesná pozorovatelská data. K předpovědím bylo nutné znát kromě polohy komety i její tvar, velikost, barvu, dobu, po kterou byla pozorovatelná apod. První všeobecně uznávaný pokus o vysvětlení kometární podstaty byl předložen Aristotelem. Aristoteles dělil svět na sublunární a supralunární, přičemž jak už název napovídá, sféra Měsíce tvořila jakousi hranici mezi světem sublunárním (pod Měsícem) a supralunárním (Měsíc a vše za ním). Supralunární svět byl považován za prakticky neměnný a byl dále dělen do soustavy dalších sfér, na nichž byla upevněna všechna nebeská tělesa. Přestože byl Aristoteles dozajista geniálním myslitelem své doby, komety zařadil na základě jejich proměnlivosti chybně do světa sublunárního, když je označil za atmosférický jev vznikající vzplanutím suchých a teplých výparů. I když jsme ve starověku, době dalece předcházející objevení dalekohledu, objevujeme už tady názory mnohem prozíravější a modernější, než je názor Aristotelův. „Nemyslím, že komety jsou náhlá vzplanutí, ale zařazuji je mezi trvalé výtvory přírody. Je to výsada planet, že opisují na své oběžné dráze oblouky. Jestli mají takovou zakřivenou dráhu komety, nemohu říci. Ty dvě, které se objevily v naší době, ji určitě měly“. Předpoklady a poznání, jež se stanou triumfem astronomie až na přelomu 17. a 18. století. Takto je vyslovuje Lucius Annaeus Seneca (asi 4. př.n.l. – 65. n.l.), filozof, politik a literát císařského Říma. Seneca jde ještě dále, a kromě zařazení komet mezi planety předpokládá dokonce i jejich periodicitu. I přes tyto moderní myšlenky se především díky obrovské autoritě Aristotela uchytil předpoklad výparů v atmosféře Země. Tento názor byl postupně přejat dalšími autory a jako paradigma byl šířen jak během života tvůrce, tak i dlouhá staletí po jeho smrti. Chybný názor o podstatě komet jakožto atmosférického jevu dokázal vyvrátit až v druhé polovině 16. století vynikající astronom dánského původu Tycho Brahe (1546-1601). Po tom, co v roce 1577 pozoroval a proměřoval polohu jasné komety, dospěl k závěru, že se kometa musí nacházet až za drahou Měsíce a pohybuje se tedy ve stejném prostoru jako planety. Stejně jako u planet nebyl totiž Tycho schopen tehdejšími přístroji změřit denní paralaxu komety, na rozdíl od Měsíce, jehož denní paralaxa v té době už měřitelná byla. Tím Tycho zpochybnil soustavu sfér a zároveň opravil aristotelovskou představu komet v atmosféře Země. Co je vlastně kometa? Slovo kometa pochází z řeckého „cometes“ (dlouhovlasý). V české literatuře byl dříve i proto často používán název „vlasatice“. Pod slovem kometa se obvykle rozumí rozsáhlý nebeský úkaz, skládající se z pevného kometárního jádra obklopeného komou. Celý úkaz dotváří následně ještě rozsáhlý ohon, který je dvojího druhu – plazmový a prachový. Někde daleko za naší Sluneční soustavou je pásmo plynů, prachů, meteoritů, asteroidů, látek, které se dochovaly z počátku naší sluneční soustavy. Je to Oortovo pásmo. Z tohoto pásma si naše Slunce svojí přitažlivostí vytahuje kusy ledu, ve kterých je zamrznuto mnoho látek, které stály při zrodu naší planety a planet ostatních, a i všech hvězd, včetně naší hvězdy. Tyto kusy ledu se dají do pohybu a přiblíží se ke Slunci. Obletí ho a zase se do tohoto pásu zbytků vrátí. K nám na naše nebe se vrátí opět až za několik desítek tisíc let. Je zde ale ještě jeden pás pozůstatků hned za Neptunem – Kuiperův pás. Z tohoto pásu se k nám vracejí komety častěji. Jedna z nich je i Halleyova kometa. Stane se, že je kometa zachycena gravitačním polem Jupiteru. Pak se její oběžná dráha zkrátí a ona se k nám vrací za kratší dobu. Nejkratší oběžná dráha jedné z komet je tři a půl roku. Komety jsou zmrzlé kusy ledu, ve kterých je zamrznuto mnoho materiálu z prvopočátku naší soustavy. V tomto ledu je materiál z mezihvězdného materiálu – z temné hmoty – z prázdných oblastí ve Vesmíru, kde je plno rozptýleného plynu a prachu. Kometa nese s sebou na Zemi i na jiné planety, se kterými se srazí, mnoho materiálu, ze kterého vzniká život – vodu, uhlík, vodík, kyslík, dusík. Tento materiál je velice důležitý pro vznik života. Kometa prolétne okolo Slunce rychlostí 100x větší než zvuk, asi 60 kilometrů za sekundu! PROČ MAJÍ KOMETY OHON? Pokud se kometa dostane blíže ke Slunci, než je planeta Mars, začíná vytvářet typický ohon. Sluneční záření zde totiž kometu zahřívá natolik, že ledy z jejího jádra sublimují (mění se v plyny) a vytvářejí slabou dočasnou atmosféru zvanou koma. Plynné molekuly vody, kysličníku uhličitého a uhelnatého, vodíku a dalších látek se pak štěpí na atomy a ionty. Díky tomu vidíme zářící hlavu komety. Tlak slunečního větru je částečně odfoukává i s prachem a pískem, čímž vzniká zářící ohon, který typicky dosahuje délky 10 až 100 milionů kilometrů. Něco si přej, padá hvězda! Ve skutečnosti hvězdy nikam nepadají. To, co romanticky označujeme padající hvězdou je meteor, lidově řečeno létavice či povětroň. Výraz meteor pochází původně z řeckého slovního spojení meteórum, meteóra, což přeneseně znamená „věci, které jsou, dějí se nebo se vznáší ve vzduchu“. Meteor je většinou miniaturní těleso z kosmu (meteorit), které vysokou rychlostí vnikne do husté atmosféry planety Země a díky značnému tření na kratší či (relativně) delší okamžik vzplane a zazáří. V drtivé většině případů se jedná o pouhé zlomky sekundy. Meteory nevzplanou ihned po vstupu do atmosféry, začínají zářit přibližně ve výšce 90 km nad zemským povrchem a svou světelnou manifestaci končí, díky hustotě atmosféry a dramatickému poklesu rychlosti, a tudíž nízkému tření, které již nedokáže povrch meteoritu rozžhavit (případně kvůli totálnímu vypaření a sebezničení), ne níže než 20 km nad povrchem. Existují samozřejmě výjimky, kdy meteor stále září i podstatně blíže Zemi. Během dne zářící meteory neboli padající hvězdy nevidíme, protože rozžhavené meteority (v tomto stavu již meteory) či světelná nebo kouřová stopa za nimi je za denního světla v podstatě neznatelná. Meteor je tedy, v krátkosti a polopaticky řečeno, meteorit (projektil, objekt, „kamínek“) z vesmíru, který se rozhodl svou tisíce a miliony let trvající pouť vesmírem ukončit více či méně jasným zahořením a následným vypařením při průletu zemskou atmosférou. Jednou z nejefektivnějších nočních podívaných jsou meteory, které při průletu atmosférou vybuchují, rotují, rozpadají se na menší kusy, které všechny svorně září a případně znovu vybuchují. Při pohledu ze země je nezřídka takový explodující meteor dokonce doprovázen jasně slyšitelnou zvukovou kulisou. Jedná se o zvuk, podobný třepotání praporu v silném větru, doprovázený svistem, pískáním nebo temným hlubokým „mručením“. Takovéto meteory nebo bolidy mohou v mnoha neznalých pozorovatelích dokonce vyvolat pocit ohrožení až paniky, protože bývají nebývale jasné (bolid), po obloze se přesouvají netypicky dlouho, subjektivně vypadají velmi blízko a v některých případech mohou za sebou „táhnout“ jakýsi kouřový chvost z uvolňujících se plynů. Meteorický roj Perseidy je každoroční nebeskou událostí. Je viditelný od 11. července do 12. srpna. V letech 1991-1993 bylo při posledním průchodu komety periheliem (doba oběhu je přes 133 let) možno pozorovat přes 300 meteorů za hodinu. Nyní je v maximu možné pozorovat až 110 meteorů za hodinu. Meteorický roj Perseid je znám už 1762 roků. První zmínky o něm pocházejí z poloviny 3. století našeho letopočtu v souvislosti s umučením sv. Vavřince. Ten byl jedním z církevních hodnostářů strážících majetek v Římské říši. Při pronásledování křesťanů prý neuposlechl příkaz krutého římského císaře Valeriána odevzdat církevní majetek vládci a raději jej rozdal chudým. Několik dní po jeho popravě 10. srpna 258 podle lidí z nočního nebe padaly třpytivé slzy a od této události jsou Perseidy lidově známé jako „slzy svatého Vavřince“. )
„Pravý Slovan sa nepustí do ničoho bez toho, aby neprosil Boha a každé dielo završí tým, že Bohu za jeho pomoc poďakuje“. Na začátku věků byla velká tma. V této tmě bylo Zlaté vejce, v kterém přebýval Rod – původce všeho. Rod zrodil lásku – Ladu – matku a silou lásky rozbil zevnitř Zlaté vejce a stvořil Vesmír – nespočitatelné množství hvězdných světů a též náš svět. Tak Rod zrodil všechno, co vidíme okolo, všechno, co nazýváme přírodou. Slunce, které vyšlo z Rodovy tváře, posadil do zlaté lože a Měsíc do stříbrné. Potom Rod vypustil ze svých úst dech, z kterého se zrodil Svarog – Nebeský otec a pták. Svarog ukončil stvoření světa. Stal se hospodářem Země, vladykou Nebeského carství. Potom Svarog rozestavil po světě 12 obrovských sloupů, které podpíraly nebesa. Rod vytvořil vody velkého moře, z kterého vystoupila na hladinu Zemská kachna, která porodila mnoho bohů a démonů. Rod vytvořil i krávu Zemun a kozu Sedun, z jejich vemen se rozlilo mléko, z jehož kapek se zrodily hvězdy. Z másla vytvořil Rod Matičku Zem. Potom vytvořil kámen bytí – Alatyr, který byl středem světa a vhodil ho do moře. Podle slovanských představ je pozemský svět disk plovoucí ve vodách původního oceánu. Pod ním je další, svět mrtvých. Sklenut je kamenným nebem, jímž prosvítají hvězdy. Osa světa (dodnes připodobňována májkou) je nakloněna k Polárce a prochází světovou horou. Světové strany jsou orientovány na východ a mají přiřazeny hodnotové významy. Je to struktura 3+4 (tři roviny, čtyři světové strany). Ne náhodou si tedy mytický praotec Čech vybral Říp jako horu, v jejímž okolí usadil svůj lid – čedičový vrcholek je z regionálního pohledu skutečným středem tehdejšího světa (lokality, kterou kmen Čechů v 6.-8. století obýval). Kopec symbolicky připomínal místo, kudy prochází střed země. Slované a jejich víra v božstvo Podle některých názorů měli Slované v době svého „rozprchu“ z původní pravlasti jen jakousi obecnou představu o fungování světa – božstva Země a nebes, doplněnou vírou v bytosti nižšího řádu a víceméně dodržovali kult animismu po předcích. Ovšem v dnešní době se více přihlíží k celkovému polyteismu, kterým později disponovaly jednotlivé kmeny tak, že musel mít určitý společný prazáklad už v době před rozsídlením. Ostatně dokazují to již nálezy antropomorfizovaných idolů z 6. století. Tím však nemůžeme zastínit fakt, že celkový slovanský panteon je poměrně chudý. Lze jej označit jako henoteistický (tedy, že v čele bohů stojí jeden nejvyšší). Tuto roli zastával nejdříve Svarog – bůh nebes a božského ohně či jeho zástupce, syn Svarožic – Dažbog – bůh Slunce a pozemského ohně. Jejich místo v době expanze zaujal (zřejmě v současnosti nejznámější) Perun – bůh hromu. Z nejvyšších ještě nesmíme opomenout Velese (Volose), boha stád a blahobytu. SVAROG – Indoevropský základ „svar“ – světlo, zářící obloha dává tomuto bohu roli zosobňovatele slunce, potažmo ohně – nebeského kováře. Zároveň je považován za prvního boha, tedy otce. „V jeho uctívání se shledávají relikty starých lunárně-agrárních kultů z doby baltoslovanské jednoty…“ Jako solární bůh byl uctíván zejména v souvislosti se slunovraty a rovnodenností – to poukazuje na agrikulturní zaměření Slovanů. Staroruské texty přisuzují Svarogovi zákon o monogamii, ovšem usuzuje se, že tento zákon byl vytvořen na základě inspirace křesťanskou morálkou a bohu přisouzen až zpětně. SVAROŽIC – DAŽBOG – RADEGAST – Jak už naznačuje jméno Svarožic, víme, že se jedná o syna praboha Svaroga. Svarožic je začleňován do mladší generace božstev. Je nazýván bůh-syn, také mladé Slunce, a představuje boha nebeského slunce. Jméno Svarožic je doloženo z ruských traktátů z 11. a 12. století, které mluví o úctě k ohni, nazývanému Svarožic. Tak jej uvádí i na západě u polabských Slovanů, kde je později nazýván jako Radegast – místo, kde stála jeho svatyně (Riedigost). Jmenován bohem kmene Ratarů byl někdy nazýván také Dažbogem, obzvláště u jižních a východních Slovanů. Nejstarší zmínka v Pověsti břemenných let se vztahuje k roku 980, kdy kníže Vladimír zavedl jeho kult vedle jiných bohů v Kyjevě. O oblibě tohoto kultu svědčí i Slovo o pluku Igorově z 12. století, kde kníže Olegh a s ním všechen ruský lid jsou nazváni „vnuky Dažbogovými“. PERUN – „per“ – práti se. Bůh hromu (po boku řeckého Dia, indického Indry, keltského Taranise, germánského Thora a baltského Perkunase) byl později ztotožňován i s válkou, a tedy proto se dostal do popředí v čase slovanské expanze. Nejčastější zmínky o něm jsou z východoslovanské oblasti, především z ruských smluv s Byzanci. „Císař Lwón s Alexanderem uzavřeli s Olegem mír, zavázali se platit daň, vzájemně si přísahali: políbili kříž a Olega s jeho muži přivedli, aby přísahali podle ruského zákona: zaklínali se svými zbraněmi a Perunem, svým bohem, i Volosem, skotím bohem, a tak uzavřeli mír“. Perunovým atributem byla sekera, jeho stromem dub. Není vyloučeno, že mu byl zasvěcen i kosatec, u jižních Slovanů nazýván také perunika. Kromě blesku sesílal nejspíš i déšť a krupobití. V roce 980 bylo u Polabských Slovanů vybudováno obětiště zasvěcené právě Perunovi, kde probíhaly i lidské oběti. Mezi zasvěcená místa ale nepatřila jen obětiště. Perunovi byly zasvěceny i dubové háje, jelikož dub byl jeho stromem. Tyto háje nalezneme především u Kyjeva a v Polabí. VELES, VOLOS – Patron a ochránce stád dobytka, obilí, dále obecně majetku a blahobytu. Je zodpovědný za plodivé síly přírody, tedy úrody. Litevský výraz „velés“ znamenající duše zemřelých ukazuje, že tento bůh patří do doby baltoslovanské jednoty a že byl dříve spojován i s podsvětím. Veles byl uctíván po celém slovanském světě. Jeho symbolem byl roh hojnosti a dobytčí rohy. Ke kultu patří dřevěné či kamenné falické idoly. „Křesťanství odsoudilo Velese do role démona nebo přímo čerta. Přispěli k tomu patrně jeho atributy – zvířecí rohy“. Památka na Velesa dosud žije v tradici ruského lidu. Na jižní Rusi bývá totiž o žních zvykem zavázati do uzlu hrst posledních klasů, čemuž se říká „zavinovati Velesovi bradu“ nebo „nechati Velesovi hrstku klasů na bradu“. Podle některých pramenů byl Veles uctíván dokonce i ve Finsku – zřejmě pro sousedství s Balty. MOKOŠ – O kultu bohyně Mokoš nevíme téměř nic konkrétního. Nepatří mezi „základní čtveřici“ bohů, ale její význam, převážně na východě, byl veliký. Ruští vědci došli k závěru, že se jedná o bohyni plodnosti, jež zodpovídala za hojnost obilí a dále za ochranu práce žen (předení…). Její jméno je etymologicky odvozeno od výrazu „mokryj“ (mokrý, vlhký), jež ji tedy spojuje s představou životadárné vlhkosti země. Měla by tak symbolizovat a předcházet výraz „Matka zem“, často užívaný ruským folklórem. Bývala vyobrazena na ruských výšivkách jako prosící postava ženy spínající ruce k nebesům. Ve venkovském prostředí středověké Evropy se ještě dlouho po přijetí křesťanství čas od času konaly zakázané ženské slavnosti, které se dotýkaly kultu jakési výrazné mateřské bohyně. Tyto převážně noční rituály doprovázela konzumace zvířat a sexuální motivy, a proto je interpretovala církev jako čarodějnické sabaty. Ačkoli Mokoš zastupuje z všeobecného hlediska nepostradatelnou roli v jakémkoli pohanském panteonu, její kult nebyl dokázán jinde než na ruském území. V Polsku, Polabí, Lužici, a i v Čechách najdeme jen několik toponym, která se jménem bohyně úzce souvisejí – např. polské Mokszany, lužické Mokočice, český Mokošin vrch, Mokošín, Mokošny. Další silní bohové a bohyně ze Slovanského panteonu Nadregionální význam měl z těchto bohů Svantovít („svanto“ – svatý a „vit“ – pán). Centrem kultu byl známý chrám na mysu Arkona ostrova Rujána, tehdejší domoviny kmene Ráňanů. Svantovít byl bohem válečným (atribut meče, sedla, udidla a posvátného bílého koně) i hospodářským (atribut rohu hojnosti). Na Rujáně se nacházel ještě další chrám, chrám v Korenici, ke kterému se vztahují další jména místních bohů – Rugievit se sedmi obličeji a osmi meči, Porevit s pěti hlavami a Porenutius se čtyřmi obličeji a pátým na prsou. Posledně jmenovaný je etymologicky odvozován od Peruna jako jeho syn. Dalším pobaltským bohem byl Jarovít, zřejmě symbol jara (obnovující se přírody) a snad i války (jeho atributem byl velký zlatý štít). Neopomenutelným slovanským bohem je i Triglav, tříhlavý bůh se třemi sférami vlády – nebe, země, podsvětí. Uctíván byl stejně jako Jarovít při ústí Odry. Modla tohoto boha se nacházela ve Štětíně a ve Volyni. Obě zpodobnění měla zavázané oči a ústa zlatým pásem, aby neviděla lidské špatnosti. Za bohyně můžeme jmenovat bohyni Sivu-Živu, bohyni plodnosti, životních sil a růstu. (U východních Slovanů plnila tuto funkci Mokoš). Mezi severozápadními Slovany najdeme i Antigonu, Bělboga a Černoboga, zřejmě protiklad dobra a zla. Dále Pripelag (jemuž byly zřejmě dodávány oběti lidské), Gudrag, Stribog (východní slovanstvo, bůh větru či mrazu). Staří Slované uctívali mystické bytosti, jež je dle jejich víry chránily a pomáhaly jim. Byli to nejen bohové, ale i zvířata a rostliny, někdy dokonce kameny a skaliska neobvyklých tvarů či vodní zdroje atd. Naši předkové nedělili přírodu na živou a neživou. Vše, co je obklopovalo, bylo živé. Proto v těch dobách lidé uctívali přírodní síly. Zbožňovali Slunce, Měsíc a přírodní jevy. Všemu připisovali božský původ a věřili, že přírodní síly závisí na vůli bohů. Proto v určitých obdobích roku prováděli zvláštní posvátné rituály, přinášeli oběti a v modlitbách prosili bohy o pomoc a děkovali jim za úspěchy. )
„Na den sv. biskupa Martina, milý hospodář a jeho družina, husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce, páni žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají, a u jiných pánův se zjednávají“. Svatý Martin, známý též jako Martin z Tours, se narodil mezi lety 316–317. Jméno Martin je možno chápat jako zdrobnělinu slova „Mars“, což byl v Římě uctívaný bůh války. Toto jméno nedostal Martin náhodou, neboť jeho otec zastával váženou pozici – byl vojenským tribunem, z čehož plyne, že své naděje vkládal do syna. Jméno Martin mohlo být rovněž vykládáno jako držící Marta, to znamená člověk vedoucí válku oproti zločinům a hříchům. Také se může vyložit jako podněcovatel, vládce nebo dokonce i vyvolavatel, a to proto, že se o Martinovi říká, že tím, jak zasvětil svůj život Bohu a svátosti, podnítil samotného ďábla k nenávisti, zatímco u Boha umocňoval milosrdenství. Martinovo rodiče byli nevěřící, tedy pohané, na druhou stranu však křesťanství tolerovali. Martinův otec byl římským vojákem a rodákem z Amiens, což bylo francouzské město nacházející se v oblasti Pikardie. Podle dostupných informací je známo, že byl keltského původu. Martin jako oddaný římský voják V roce 331 byl císařem vydán edikt, který nařizoval, že všichni synové vojáků-veteránů musí nastoupit do římské armády. Martin musel uposlechnout, neboť mu již bylo 15. let, což byl věk pro odvod, a rovněž byl synem veterána. V tomto období byl Martin nucen dělat věci, které mu byly nařízeny a které dělat nechtěl. Nesměl činit svá vlastní rozhodnutí. Největší část svého vojenského života strávil Martin v Amiens. Jeho život se stal brzy velmi stereotypním. Výcvik, uniforma, kůň. Jako každý gardista měl nárok na svého otroka, respektive mu byl přidělen. Ke svému otrokovi se však Martin choval velice neobvykle. Mezi jeho spolubojovníky kolovaly fámy a pomluvy, že se stravuje společně se svým otrokem, namísto toho, aby jej otrok obsluhoval. Martin sám dokonce otrokovi čistil jeho sandály. Tyto skutky vykonával i sám Ježíš Nazaretský. Ten totiž svým učedníkům umýval nohy, což bylo považováno za jistý rituál očištění a rovnocennosti. Totéž dělá svatý Martin. Bylo to z toho důvodu, že jej vnímal jako sobě rovnou osobu, nevidí mezi lidmi žádné rozdíly. Martinův život po boku otroka jako bratra hlásal „revoluci“ a rozcházel se s antickým myšlením a společností. Martinovo laskavé srdce však dokázalo mnohem více – zachránit život člověka. Za chladného a mrazivého večera se kolem městských bran Amiens potuloval žebrák, polonahý a prosící o almužnu. Nikdo se po něm ani neohlédl, až na Martina, který byl na svém koni. Ten, když mu chtěl darovat peníze, si uvědomil, že žádné nemá a nemůže mu tedy co dát. Vtom ale vytasil svůj meč a rozřízl svůj plášť ve dví. Jednu půlku dal žebrákovi a druhou si ponechal. Lidem kolem to připadalo směšné, že Martin má pouze půlku pláště. Tento jeho čin se stal legendou a inspirací pro spoustu maleb, fresek či mozaik. Tato historie však má své pokračování. Následující noci se Martinovi zdál sen o Kristu, který byl oděn právě onou polovinou vojenského pláště, který věnoval Martin chudému. Martin měl tento plášť poznat, a poté se Kristus obrátil k andělům, kterým řekl, že to Martin jej oděl do tohoto pláště. Martin odsloužil celých 25 let vojenské služby. Rovněž se můžeme domnívat, že neprolil žádnou krev, jelikož jeho oddíl měl na starost veřejný pořádek a zajištění bezpečí pro významné osobnosti. Zvrat nastal v roce 325, kdy říši začali ohrožovat barbaři. Císař Julián začal vojákům dávat tzv. donativum, které je mělo motivovat k boji. Když přišla řada na Martina, rozhodl se požádat o propuštění ze služby, a prohlásil se za bojovníka Kristova. Císař se však cítil velmi dotčen a obvinil jej ze zbabělosti. Martin však odpověděl, že strach nemá a pokud to císař chce, do přední linie se postaví. Ale beze štítu a přilby a prolomí řady nepřátel takto beze zbraní, jelikož je bojovník Kristův. Císař jej vzal za slovo a nechal ho do následujícího rána uvrhnout do vězení. Tu noc se stal druhý zázrak, se kterým je Martin spojován… Praví se, že se Martin celou noc modlil, jelikož Germáni vyslali vyjednavače s prosbou o mír. Tak se Martin definitivně zprostil od vojenské služby a mohl se vydat po cestě, po které vždy toužil – být poustevníkem. Cesta do Poitiers V roce 356 se Martin, již jako svobodný, rozhodoval, kam bude směřovat jeho pouť. Do Egypta nebo Sýrie, aby se připojil k mnichům a konečně žil život po jakém toužil? Existují domněnky, že odešel do Trevíru, kde nalezl silnou křesťanskou obec. A je více než pravděpodobné, že se na tomto místě doslechl o osobě, jež posléze v jeho životě sehrála důležitou roli – Hiláriovi z Poitiers. Hilarius se narodil v Poitiers v roce 300 a prováděl mnoho studií týkajících se intelektuálního života. Obdobně jako Martin se narodil do pohanské rodiny, ale rozhodl se konvertovat ke křesťanství. Byl ženatý, měl i dceru, ale ani to mu nezabránilo stát se biskupem. Martin se tedy vydal do Poitiers, aby se Hilarius stal jeho mentorem. Ten jej bez váhání přijal a ihned jej chtěl nechat vysvětit na diakona. Toto bylo pro Martina zcela nepřípustné, necítil se natolik vzdělaný a připravený, aby získal tak vysoký post, nicméně svolil alespoň k tomu stát se exorcistou, což byla nejnižší vstupní pozice. Mohlo by se zdát, že se Martinovi v jeho cestě víry nemohlo nic stát, ale opak byl pravdou. Po nějakém čase se mu zdál sen o rodičích, kteří se vrátili do rodné Panonie. Martin se tedy rozhodl, že než se vydá na cestu modliteb a samoty, rozloučí se s rodiči. A tak se s požehnáním vydal na cestu. Při přechodu Alp však sešel z cesty a potkal loupežníky. Nemožné se stalo možným. Martin dokázal obrátit na křesťanskou víru samotného vůdce loupežníků. Setkání s loupežníky však nebyla jediná podivnost a zkouška, která Martina čekala. Po nějaké době, kdy se Martin konečně nacházel na jedné z italských cest, potkal postavu, a toto setkání sehrálo klíčovou roli během jeho budoucího působení. Do cesty se mu postavil sám ďábel, který jej zkoušel a snažil se jej svést na scestí výrokem: „Ať jdeš kamkoliv a pokusíš se o cokoliv, před tebou je neustále ďábel“. Martin mu však odvětil veršem z biblické knihy Žalmů: „Pán je se mnou, nebojím se. Co mi mohou lidé udělat?“ Postava znenadání zmizela. Martin si byl zcela jist, že se jednalo o ďábla, jelikož v této brzké době na něj lidé opravdu věřili. Skrze tyto útrapy se dostal domů, kde se opět setkal se svými rodiči. V domě byl srdečně přijat až do chvíle, než vyřkl, že chce oba své rodiče obrátit na křesťanskou víru. U otce neuspěl. Martin jako biskup z Tours „Cokoli jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali“. Další těžkou zkouškou tohoto světce se stal okamžik, ve kterém zjistil, že zemřel jeho dlouholetý přítel, rádce i mistr Hilarius z Poitiers. Se smrtí přítele se vyrovnával poměrně dlouho, avšak na truchlení mu nezbylo mnoho času, jelikož mu byla vyjádřena veliká pocta. Bylo mu nabídnuto místo v pořadí třetího biskupa z Tours. Po zdlouhavém přemlouvání odmítl, avšak okolnosti, a zejména davy lidí, které jej při cestě z města obklopily, jej donutily místo biskupa přijmout. Poté se obyvatelé rozdělili na dvě skupiny – lidé stojící za Martinem a lidé stojící proti němu, ti se dokonce neštítili napadat jeho vzhled, pomlouvat jej či jej hanit jiným způsobem. Nicméně nutno podotknout, že právě díky své obyčejnosti a prostosti si nakonec nový biskup, který byl dle zdroje zvolen zřejmě 4. července roku 370, získal lásku lidu. Byl obyčejným člověkem jako ostatní a jeho skromnost to pouze podtrhovala. Dalším problémem, s nímž se musel vypořádat, bylo pohanství. Martina tedy čekal boj s pohany, které se snažil obrátit na křesťankou víru. Vše, co bylo pohanské, se snažil omezit, strhával proto sochy a chrámy pohanských bohů a tím si vydobyl u pohanů věrnost. Martin rovněž nečekal, až se všichni pohané dostaví do Tours, ale byl poutníkem, který putoval a šířil křesťanství, přičemž tyto poutě byly doprovázeny mnoha zázraky. Ne vždy byl vítán přátelsky, čelil dokonce útoku pohanské skupiny či útoku nožem, ale vždy jej zachránila jeho víra v Hospodina, jelikož útočné zbraně vždy zázrakem zmizely z rukou útočníka. Martinova poslední pouť do Candes Před svou smrtí se Martin vydal na svou poslední pouť do města Candes, v němž pocítil, že jeho city i smysly začínají chátrat. Svolal své bratry a s pokojem na duši jim oznámil, že již brzy se odebere do království nebeského. Ani v této chvíli nepodlehl svodům pohodlí a svůj život, stejně jako doposud, nechal v rukou Božích. Jeho život vyhasl v noci na neděli dne 8. listopadu 397. Přestože byl mrtev, jeho tvář i tělo byly andělsky bílé. Po jeho smrti však nenásledoval zármutek a klid, naopak se svedla vlna pozdvižení a rozepří. Nastal nelítostný boj o jeho tělo mezi věřícími obyvateli Tours a Poitiers, jelikož obě strany si uvědomovaly důležitost světce a jeho relikvií a obě si na ně činily nárok. Lidé z Tours odmítali Martina vydat, hlídali jeho tělo dnem i nocí před zákeřným lidem z Poitiers, který se jej chtěl zmocnit. Bůh učinil zázrak, díky němuž všichni obyvatelé z Poitiers usnuli a lidé z Tours tak mohli nenápadně naložit tělo a odvézt jej do rodného kraje. Tak to bylo správně, neboť jinak by údajně Bůh nezasáhl. Sv. Martin je patronem chudoby, ale také vojáků, koní, jezdců, hus a vinařů. Svátek tohoto patrona připadá na 11. listopadu. Jedná se o datum jeho pohřbu, kterého se účastnily masy věřících lidí, jež jej toužily doprovodit na jeho poslední cestě. Martinův hrob se posléze stal cílem mnoha poutníků a zároveň byl vyhlášen národní svatyní. Při jeho vyobrazeních si často nelze nevšimnout jeho bílého koně, jenž má rovněž svou symboliku. Bílý kůň je znamením mesiáše a nebeských vojsk, nese pozitivní význam. „Komu se v životě dobře daří, neměl by zapomínat na ty, kteří žijí v nouzi“. – Sv. Martin )
„Staletá moudrost tvá všechno ví, proniklas přírody tajemství, za nocí hlubokých o lidech sníš, odvěkým živlům rozumíš. Pozemské jedy, paprsky měsíce, dovedeš svařit na léků tisíce, dovedeš spojit, dovedeš bořit, dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit. Člověka v příšeru, příšeru v člověka, dovede proměnit tvá moudrost odvěká…“ Čarodějnictví. Dnes již všem dobře známý fenomén, který se v českých zemích, zemích Evropy, a dokonce i ve zbytku světa podstatně podílel na tvorbě dějin naší moderní společnosti. Položme si otázku, kdo jsou ony čarodějnice. „Jedná se o provozovatelky čarodějnictví, pohled na ně se od kultury ke kultuře liší. Obecně se vyznají v kouzelnictví a magickém umění. Dokážou řídit síly dobra nebo zla pomocí rituálů, amuletů, zaříkávadel a vyvoláváním duchů. Během historie byly čarodějnice obávanými osobami, protože se pokládaly za pomstychtivé, prováděly kouzla ke škodě druhých a spolčovaly se zlými duchy“. Slovo „čaroděj“ je všeslovanské a má souviset s rytím čar a obrazců do země, jež bylo součástí magických rituálů, vyvolávání duchů a jiných kouzel. Podobně je tomu u označení věd, vědum a vědma, která jsou odvozená od slova věděti. Někdy bylo i rozlišené, zda příslušník této vrstvy vykonával magii škodlivou (čaroděj, čarovník) či přínosnou (znachor, mudrc). Jednoho se lidé báli a druhého uctívali. Víra v nadpřirozeno a v účinnost kouzel byla pevnou součástí náhledu na svět i v nejstarších civilizacích. Už ze starší doby kamenné (paleolit) se dochovaly materiály o existenci osob, které se vyznaly v léčitelství, kouzlech, nápojích lásky, ale i v travičství atd. Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují u Babyloňanů, Asyřanů, Egypťanů, Židů, Řeků a Římanů. Existenci čarodějnic ve starověkém Řecku už dokládá básník Homér (8.st.př.Kr.), stejně tak i římští autoři (Ovidius, Horatius, Statius, Plútarchos, Tullius). Podle těchto pramenů měly čarodějnice možnost ovlivňovat živé tvory a někdy i neživé věci, často jim byla přisuzována neštěstí, která se stala mimo logiku všedního dne (např. požáry, úmrtí blízkých i zvířat). V pramenech nacházíme i návody, jak čarodějnici poznat a jak se jí bránit (pomocí zaříkadel). V díle Amores Ovidius (43. př.Kr. – 17. po Kr.) popisuje starou „babiznu“ Dispas takto: „Zná černé umění a zaříkávadla Kirké. Ví také, jak působí nápoje lásky. Na její pokyn se zatáhne obloha, nebo svítí jasně slunce. Viděl jsem hvězdy, ze kterých tekla krev – jestli nevěříte – a měsíční zář planoucí barvou krve. Tuším, že se vznáší ve stínech noci a její staré tělo pokrývá peří. Ze starověkých hrobek vyvolává své předchůdkyně a zaříkávadly otvírá zemi“. I v Písmu svatém se několikrát píše o čarodějnicích. Je však nutné podotknout, že Bible nahlíží na čarodějnictví záporně. Nejslavnější biblický citát, který pronesl Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj, používaný ve středověku a renesanci lovci čarodějnic, byl verš: „Čarodějnici nenecháš na živu“. („Maleficos non patieris viverve“). Počet čarodějnic na sabatu se pohyboval řádově v rozmezí od desítek až po statisíce! V 16. století jedna čarodějnice uvedla, že na shromáždění nedaleko Ferrary se sešlo šest tisíc čarodějnic, francouzský démonolog 17. století Pierre de Lancre píše o sabatech, kterých se účastnilo více než 100 000 čarodějnic. Bartolomeo Spina ve svém spisu Quaestio de strigibus et lamiis (1523) popisuje detailně údaje o rekvizitách sabatu, jimiž jsou plátky řepy dřevité chuti či černé hostie. Svěcené hostii byly připisovány magické účinky a byla hojně využívána např. k ochraně dobytka či milostné magii a v 15. století se takové nedovolené schraňování hostie a její využívání k magickým praktikám stalo svatokrádeží. Jídlo na hostině bylo studené a zapáchající, víno chutnalo po moči a maso po shnilém dřevu. Jídlo rovněž nikdy nebylo slané (sůl byla totiž důležitou součástí bílé magie, sůl v jídlech chyběla také proto, že se užívá při křtu a v křesťanské liturgii). Jídlo nepřinášelo žádné uspokojení – ať čarodějnice jedly, jak chtěly, stále byly hladové. Sabat vrcholil tancem čarodějnic. Prováděly se kolové tance, uprostřed stál ďábel či falický symbol. Při tanci se pohybovalo proti směru hodinových ručiček, což se pokládalo za obzvlášť hříšné. Místo sabatu osvětlovaly zelenavé ohně, které hořely bez paliva. Také se rádi bojíte? Pokud ano, vydejte se s námi na nejtajemnější místa čarodějnická! LYSÁ HORA – Místem, kde se pravidelně scházely čarodějnice, je Lysá hora v Moravskoslezských Beskydech. Místo je to skutečně záhadné, protože se k němu kromě jiného váže i pověst o čarodějnici Haně. Hluboko v nitru Lysé hory se nachází jeskyně a v ní byl odpradávna ukrytý poklad. Ten nejdřív hlídal mladík Ondráš, kterého ovšem zradil jeho nejbližší přítel Juráš. Vyzradil zbojníkům z nedalekého města, jak se k pokladu dostanou, a Ondráše zabil. V té chvíli převzala vládu nad pokladem čarodějnice Hana. O pár dní později vojáci vchod do jeskyně skutečně vypátrali a obklíčili ho. Když tu se najednou na vrcholu Lysé hory ozval děsivý skřek. Čarodějnice Hana se začala zlobit! Z oblohy seslala blesk, zaduněl hrom a skála na kopci se začala podivně otáčet. Pak se zřítila a kamení uzavřelo vstup do jeskyně. Od té doby se slehla zem i po Haně. V podobě velkého zeleného hada s korunkou na hlavě se prý ale zjeví každému, kdo se ke vchodu do podzemí sloje přiblíží…A aby těch podivností nebylo málo, Lysá hora je jedním z nejchladnějších, nejdeštivějších a největrnějších míst v České republice. KOPEC CHOTUC – Na Chotuci (pár km od Nymburka) se podle dobových pramenů scházely čarodějnice a konaly zde svoje sabaty. A dodnes se tu dějí „divné věci“. V nedávných letech se v okolních polích objevovaly kruhy v obilí, které se ani největším skeptikům nepodařilo vysvětlit nějakými rozumnými důvody. Existují také současná svědectví, že v okolí Chotuce se nejspíš nachází jakási časoprostorová díra. Citliví jedinci mohou zaslechnout hlomoz dávných půtek, drkotání kočárů, ale také zvuk parní lokomotivy, která na zdejší železnici už hezkých pár desítek let nejezdí. ZŘÍCENINA HRADU NA DOUBRAVSKÉ HOŘE – Tato zřícenina nedaleko Teplic je dodnes opředena řadou pověstí. Ta nejznámější, které také zdejší obyvatelé nejvíce věří, je o čarodějnici Běle, která kdysi žila v lesích, jež hrad obklopují. Svými čarami a skřeky vyhnala každého, kdo na okraj lesa vkročil. Brzy prý místo opustila i všechna zvířata. Až se sem jednou odvážil vydat statečný rytíř, na kterého byla i kouzla krátká…Jakmile se mladík přiblížil k hradu, strhla se obrovská bouře s větrem, z kopce se začaly valit kameny. Rytíř se všemu vyhýbal. Čarodějnice po něm proto začala metat ohnivé sliny – po nich také dodnes zůstaly na svazích hory otvory. Ani toho se však rytíř nezalekl a Bělu pomocí svého kopí svrhnul ze skály. Podle všeho se ale čarodějnice čehosi zachytila a podařilo se jí přežít. Dodnes se v okolí hradu pravidelně zjevuje. Říká se také, že tomu, kdo ji spatří, se vždy v den, kdy podle kalendáře slaví svátek Běla, zdravotně přitíží. HRAD CHOUSTNÍK – Za čarovných nocí se tu prý schází čarodějnice! Jedním z míst v okrese Tábor, které podle legend bylo rejdištěm čarodějnic, je tento hrad. O svatojanské noci se na hradě prý slétávaly čarodějnice, které tam přes celou noc divoce tančily a prováděly všelijaké rituály – především kolem tamní studně. Ke studni se váže i další čarodějnická legenda, hojně rozšířená v tomto kraji. Vypráví o tom, že čas od času přišla ke studni čarodějnice, která zde přesně 2 minuty ze studně pila. Když jste si na ni počíhali, stačilo do studny skočit a koupat se v ní do té doby, než přestane pít. Jakmile pak člověk ze studně vylezl, všechny jeho nemoci zmizely. Koupání ve studni však podle dalších pověstí znepříjemňovali tamější démoni (někdy se mluví o vodním šotkovi), kteří vodu údajně chrání a ohřívají. A do třetice ještě jedna čarodějnická legenda, která se však váže k hradu Choustník. Ve zdech tohoto hradu se prý usídlila obzvláště nebezpečná čarodějnice, která prý škodila obyvatelům v okolí. Prý jakoby ani nebyla klasickou čarodějnicí, ale spíš upírem. VRCH PLEŠIVEC V BRDECH – Nachází se ve výšce 654 m.n.m. nedaleko obce Jince ve Středočeském kraji. Na Plešivci se nacházelo velmi rozsáhlé, tajuplné hradiště (10. -12. st.př.n.l.) a zabíralo úctyhodnou rozlohu asi 57 hektarů. Někteří badatelé se domnívají, že na hradišti se nacházel magický okrsek a patrně zde stála rovněž také svatyně. Tato skutečnost se jistě otiskla do energie tohoto místa, protože citliví lidé zde dodnes vnímají zvláštní energie. Podle některých senzibilů jsou některá místa na Plešivci vyloženě negativní. Není divu, protože lidé knovízské kultury prý praktikovali rituální kanibalismus. O tajemné posvátnosti svědčí také hromadné obětní dary, nalezené na úpatí hory – a nejen tam. Jaká božstva zde však byla uctívána, to se přesně neví. Legendy také vypráví, že na vrchu Plešivci se od dávných dob shromažďovaly čarodějnice. Slétávaly se sem o půlnoci na ohnivých košťatech a tančily prý na vysokých valech. Nejdeme zde také „Krkavčí skály“, v nichž prý sídlí hadí královna, která se občas promění v něžnou dívku, bloudící v hustém lese. Kdo ji však polituje a dovolí, aby se k němu přiblížila, zaplatí prý svým životem. JÁNSKÁ KAPLE – JÁCHYMOV – Okolí Jánské kaple nad Jáchymovem bylo pověstným místem sletů čarodějnic tohoto kraje. Shromažďovaly se tu o Valpuržině noci a konaly zlo. Zajímavostí ovšem je, že podle jisté verze, bylo několik čarodějnic pochytáno, popraveno a jejich ostatky jsou uloženy právě v těsné blízkosti Jánské kaple. O prvním červencovém úplňku se mají prokleté duše čarodějnic dostávat ze svého zajetí a mohou po dobu několika hodin zle škodit lidem. Jak praví tradice, rozhodně se nedoporučuje dětem, aby v tu dobu chodily ven. HORA BOUBÍN – Tamější prales se kdysi stal domovem mocného mága! – Neobvykle pokroucené kmeny stromů porostlé mechem, pozoruhodně propletené kořeny, vrásčitá kůra plná podivných útvarů či nepropustné mlází. Tak to vypadá v Boubínském pralese, jedné z nejpopulárnějších českých přírodních rezervací, kde je po staletí člověkem nedotčená příroda. Hora Boubín, dnes známá svým pralesem, byla odedávna tajemným místem. Sídlil tu nejmocnější čaroděj celých Čech. Jmenoval se Žídek. Ten se projevoval hřměním na hoře, dokázal však také léčit i konat zázraky, pročež byl považován za jednoho z nejmocnějších čarodějů – i když jeho jméno nám třeba moc strašidelně nezní. Boubín byl vyhlášeným místem výskytu léčivých a čarodějných bylin. Je znám dopis z roku 1578, v němž Jan Mattioli, bylinkář a nový osobní lékař Viléma z Rožmberka, píše o výpravě na Boubín. Vyprosil si na svém pánu, aby směl co nejdříve navštívit Boubín a „vyhledat nějaké koření“. Poté dodává: „Až na vrchu i všudy okolo něho jsem chodil…maje zprávu o jednom koření i bylině jménem Martagon“. Bylinkou Martagon zřejmě myslel Lilium Martagon neboli lilii zlatohlavou (zlatohlávek). TŘÍSTOLIČNÍK – Hraniční hora, které se dříve říkávalo Třízubec či Třístoličná hora, dostala své zvláštní jméno podle tří skal připomínajících svým tvarem obrovská sedadla. Ty se tyčí na bavorské straně vrcholu (tady zvaného Dreisesselberg). Prý na nich sedávali a rokovali králové Čech, Bavorska a Rakouska. Na vrchol Třístoličníku stoupá sedmatřicet kamenných schodů k upravené vyhlídce, ze které je úžasný výhled na bavorskou stranu pohoří. Velkou zajímavostí skalních útvarů Třístoličníku je občasný úkaz, který je možno sledovat, když při nízko stojícím slunci a za určitého pohybu vzduchu táhnou kolem skal mlhy. Pak se na skále objeví obrovský stín lidské postavy. V 19. století zde byla vídána podivná světýlka považovaná za bludičky, která prý dokonce neváhala útočit na pocestné a zanechávala na nich ošklivé popáleniny. Říká se, že 30. dubna se tu objevují démoni, a i v historii bylo místo považováno za oblíbenou oblast čarodějnic, které tu pořádaly sabaty. Dokonce kvůli tomu měla být upálená jistá obviněná selka. HORA BROCKEN V NĚMECKÉM POHOŘÍ HARZ – Vrcholy tajuplného a romantického pohoří Harz dodnes zdobí ponuré zříceniny hradů, místa opředená pověstmi o čarodějnicích a jejich divokých obřadech. O filipojakubské noci se tu konaly sabaty čarodějnic. Věřilo se, že se zde v tuto noc scházejí ženy, které zaprodaly svou duši ďáblu, aby získaly magickou moc, a spolu s nimi sem přicházejí různí duchové, démoni a jiné tajemné bytosti. Čarodějnice měly přilétat na košťatech či různých zvířatech. Slétaly se na horu Brocken k čarodějnickému oltáři, aby projevily poslušnost ďáblu, který zde na ně čekal nejčastěji v podobě kozla. V Německu je tato noc známá také jako „Noc svaté Valpurgy“. BLA JUNGFRUN – OSTROV ČARODĚJNIC – Přestože byl tento malý ostrov švédskou vládou prohlášen za národní park, vyhýbají se mu lidé obloukem! Místo je prý prosycené negativní energií, která dokáže neblaze ovlivnit každého návštěvníka. Bla Jungfrun (Modrá panna) není ve skutečnosti pravé jméno tohoto velmi malého, avšak zároveň děsivého ostrůvku. Původní název je Blakulla. To lze přeložit jako Modrý vršek, jelikož celý ostrov pokrývá modrý granit. Jde o zlé a magické místo, kde se konají čarodějnické sabaty. Ostrov vždy děsil i námořníky. Nacházejí se tam lesy, jeskyně, maják, ale také kamenný labyrint. Věří se, že místo je prokleté a návštěvníci by si rozhodně neměli nic odnášet domů! Místo se má vyznačovat tajemnými zvuky a světly. Má být poznamenáno temnými rituály. Paranormální jevy mají být nejsilnější právě v kamenném labyrintu. O charakteru místa se zmínil například už arcibiskup a kartograf Olaus Magnus. Ve své sbírce Historia om de nordiska folken z roku 1555 tvrdí, že se na ostrově v určitých obdobích scházejí čarodějnice, aby zde zkoušely svá kouzla. )
„Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní, v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni. Dvůr vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti, však bezděky jen se v něm zastavují hosti. A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí, sotva ho kdy uhledají jeho milých oči“. Pokud by se volila nejpopulárnější nadpřirozená bytost českého folklóru a pohádek, dostal by se na některé z medailových míst, ne-li přímo na vrchol, vodník. Malý zelený mužíček s vypoulenýma očima, s pomačkaným cylindrem na hlavě a ve fraku, z jehož šosu kape voda. Sběratel dušiček, skladující své úlovky pod pokličkami baculatých hrníčků. Strašidlo dodnes populární, jemuž pánové Drda a Lada vlili, jako kdysi Shakespeare elfům, novou krev do žil, takže s námi vydržel i přes konkurenci bubáků modernějších a módních. Vodník ale nebýval jen popletený pajda, mlaskající své brekeke, tvor, zírající štěněcíma očima z kaluže vody (ačkoliv i tak ho některé pověsti představují). Nebyl ale ani bez zbytku a odvolání zlý, aspoň ne obvykle. Potměšilý, prchlivý a nevyzpytatelný, to ano. Silný a nelítostný také. Choval se zkrátka jako element, který představoval. Voda byla nebezpečná vždycky, bytosti ostatních živlů mohli být divocí, nepřátelští nebo hodní, vodní bytosti bývaly prostě nesmlouvavě jiné. Ne že by se snad ve většině folklórních představitelů tohoto druhu odrážely staré zvyky a mýty, v nichž voda a nebožtíci splývali v jeden kult, spíš tu působila ona empiricky ověřená krutá nevyhnutelnost osudu. Kontakt s ďáblem býval uzavírán na delší dobu, větrné bytosti mohly ztratit zájem, bylo možné je usmířit, a s démony hor s jejich poklady bývala spolupráce přímo žádoucí. Mnohé šlo prostě přechytračit, vodu ne! Voda je definitivní. Ať už osobně pro člověka, jehož stáhla pod hladinu křeč, který uklouzl na břehu nebo spadl z loďky, nebo globálně při povodních. Bezmoc, která je provází si ostatně někteří sami dobře pamatujeme. Ve známém úsloví „Co peklo schvátí, to už nenavrátí“ dal by se s úspěchem zaměnit podnět za slovo Vodník, a platilo by beze zbytku, nejen jako toužebná představa. O možných náznacích „existence“ vodníka se lze dočíst již v Kosmově kronice Slovo pro vodního démona je ve většině slovanských jazyků jednoduše odvozeno od vody, příkladem je kromě českého vodníka ruský vodjanoj nebo polský wodnik. V česku se také občas objevuje výraz vodní muž či vodní mužíček, podobné je slovinské povodnji mož nebo lužickosrbské wódny muž. V češtině lze nalézt také označení odvozené z německého wassermann „vodní muž“. Jedná se o jména jako hastrman, vaserman, vastrman, na Moravě také bestrman, ve Slezsku hasrman a na Ještědsku vosrmon. Jeho použití je doloženo už ze 14. století. Z německého nixe „vodní démon“ je odvozeno lužické nyks a nykus. Z rozšířené víry v jeho kapající šos je odvozeno označení šosáč používané na Litovelsku. Z topení, jejich typické činnosti, je odvozeno polské topielec a toplec. Kronikář Kosmas ve svém životním díle nehovoří o vodníkovi explicitně, ale zmiňuje zde kult vody, jenž může s vodnickou tematikou do jisté míry konvenovat. Vodníkovská látka tak, jak nakonec ústí ve folklor, totiž zřetelně sestává ze dvou různých vrstev, jež jsou obě ve svém původním znění nerekonstruovatelné: z vrstvy pohanských náboženských představ a vrstvy představ démonických (folklorní). Naši předci odkazovali na vodníka jakožto na boha nebo božstvo. Jejich náboženství bylo založeno na uctívání živlů a široké plejádě jejich božstev. Staří Čechové se rovněž uchylovali k personifikaci těchto elementů. Je zajímavé, že ze všech živlů hrála v náboženských představách starých Slovanů zásadní roli voda, a tak docházelo ke kultu entit, které byly s vodním elementem nějakým způsobem spjaty – k uctívání pramenů, řek či duchů, kteří vodní milieu obývali atp. V démonologických představách již bájné bytosti nepoužívají božských poct, a tudíž i vodník pozbývá statusu „boha“ či démona. „Hranice mezi vodníkem – bohem – a vodníkem – démonem však není zcela ostrá: vodník – bůh živlu, tj. živel sám, bude i v démonologické vrstvě, jak ji zná lidová tradice, stále přítomen. DER WASSERGEIST – neboli vodní duch je německou paralelou k českému vodníkovi, přičemž v německém jazyce existuje více označení. Pro tuto bytost nalezneme i označení „der Neck“, popřípadě Nock nebo Nix. Jedná se o nadpřirozené postavy, démony, kteří podle lidového přesvědčení žijí v jezerech, rybnících, řekách, potocích a studnách. V různých lokalitách mohou mít různá označení nebo podobu. Specifickou podobou jsou „die Elben“. Jedná se o krásné muže ve sladkých vodách, kteří hrají na harfu či housle a svádějí mladé ženy. Mezi typické znaky patří hlavně hudební instrument, dále oblečení, z kterého kape voda či zelené rybí zuby. Oproti českému vodníkovi, který se dostává do německého prostředí jako der Wassermann, je třeba zmínit, že Wassergeist je zlá démonická postava, zatímco vodník je vnímán střídměji. Po stopách pražských vodníků aneb co nám vypráví Vltava… Víte kolik je v Praze vodníků? 40! A zdaleka se nejedná o konečné číslo. Stále se pátrá po dalších. Většinu z nich najdeme ve Vltavě a přilehlých tocích, dokonce i mimo ně. Devatero z nich v Čertovce, dva mimo tekoucí toky a zbytek ve Vltavě od Vyšehradu po Holešovický přístav. Nejvýznamnější z nich je Vejvoda českých vodníků, který žije pod Vyšehradem. Nejzlejší je Zlý vodník od Karlova mostu – na toho pozor! Nu a nejslavnější pražský vodník je Kabourek – usuzujeme tak z toho, že mu tady sochař a malostranský patriot Josef Nálepa udělal sochu. Ostatně je to stejný sochař, který udělal i Fauna. KABOUREK Z ČERTOVKY – Legendou mezi pražskými vodníky býval Kabourek, velký milovník piva a prý dobrák od kosti. Jeho sochu najdete na Čertovce u mlýnského kola Velkopřevorského mlýna. Kabourek prý dříve patříval mezi štamgasty hospod na Kampě, mezi hordami turistů se však dnes necítí dobře. Chuť na pivo mu ale zůstala, a tak občas požádá kolemjdoucí, aby mu přinesli ve džbánku točené anebo aspoň lahvové. Kdo jeho prosbě vyhoví, dostane prý za odměnu štiku nebo úhoře. VODNÍK PAKLT NA PRAŽSKÉM HRADĚ – Zajímavostí je také vodník Paklt, který žije na Pražském hradě v místních fontánách. „Legenda praví, že pokud ho chcete oslovit, zmizí v hradních zdech. Kde je vlhko, tam se vodník cítí jako ryba ve vodě…“ Měří jen 60 cm a chodí po celém Pražském hradě s podivným úsměvem. Na pozdravy prý zásadně neodpovídá. V PODSKALÍ – Už nikdy se tam neutopí žádné dítě! Ručí za to tamní vodník, který kdysi dávno utopil vymodleného rybářova synka. Za to rybářova žena proklela jeho malé hastrmánky, aby na slunci uschli. Po přímluvě neznámé, ale laskavé kolemjdoucí babičky se nad nimi slitovala a kletbu zrušila. Vděčný vodník za to slíbil, že osobně dohlédne na to, aby se v Podskalí už nikdy neutopilo žádné dítě! HASTRMAN U KARLOVA MOSTU – Bydlí prý pod čtvrtým obloukem, a když má možnost někoho utopit, tak nezaváhá. Zvláště nemá rád, když si lidé z vodníků utahují nebo se jim postaví. Podle pověsti prý kdysi utopil kočího Vincenta Sahulu jen proto, že dotyčný posměšně zanotoval: „Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben!“ Netrvalo dlouho a kočí odevzdal hastrmanovi nejen svou kůži, ale také duši do hrníčku. VODNÍK PIVODA Z PODVYŠEHRADÍ – Na hrníčky je specialista vodník Pivoda. Nejvíce mu jich přináší divoké jarní vody a má jich prý už pěknou sbírku! I když ne ve všech má dušičky. Občas vezme nějaký na břeh, aby se s ním pochlubil suchozemským sousedům. Nenápadně to maskuje průpovídkou, že pivo mu chutná ze všeho nejvíc právě z některého kousku. VEJVODA VODNÍKŮ POD VYŠEHRADSKOU SKÁLOU – S oblibou topí zvláště švarné mládence, z nichž se potom stávají členové vojska kněžny Libuše, které sídlí právě pod Vyšehradem. Když má pocit, že se už nikdo dlouho netopil, povolá z vyšehradské skály strašidelného černého psa, aby mu někoho do vody zahnal. Vodník představuje lidské nevědomí, vše, čeho se ve skrytu duše obáváme Kontextem, v němž se vodníkova postava často tematizuje, je psychoanalýza. Na tezi, že vodník symbolizuje nevědomí, založil svou studii T. Winter. Vodníka vidí klasicky: jako ducha vody. Voda, živel jednak neprobádaný, neprozkoumatelný, jednak spojitý, dokonale amorfní reprezentuje ztracenou jednotu bytí. Winter tak dokonce naznačuje, že vodník, podle lidové představy padlý anděl, symbolizuje svým bytím ve vodě touhu po opětovném spojení s Bohem. Psychoanalýza ovšem zná ještě jinou konotaci vody: sexualitu. Tento rozměr se přenáší i na vodní bytosti. Se sexuální konotací vody souhlasí i tradice magická. Voda zde ovšem má výrazně ženskou polaritu. „Vlhko je zřeďující, pasivní, ženské“. V oblasti mytologie tuto tezi potvrzují výrazně sexuálně pojatí vodní duchové, jež jsou povětšinou skutečně femininní. Připomenout můžeme antické Sirény, krásné, svůdné, ovšem záhubu nesoucí. Stejná je tradice v mytologii slovanské. „Hlas Rusalčin jest velice krásný, kouzelným svým zpěvem láká plavce do hlubin a topí je, zlomyslně se přitom chechtajíce“. Tato sexuální povaha vodních bytostí není nakonec cizí ani vodníkovi. Zatímco lidové podání ji explicitně přiznává jen bytostem ženským – Rusalkám, vílám – u Vodníka je tato sféra skrytá, utajená, jako by právě byla ve spojení s psychoanalytickou představou o nevědomí. „Uvažujeme-li o setkání s hladinou, nutně (kromě hravých vlnek) nám vyvstane i další obraz: obraz klidné hladiny, která působí jako zrcadlo, ale je to zrcadlo mnohem dynamičtější než to umělé. Zrcadlo vody má hloubku, má svět za sebou. Svět sice zrcadlící se, ale zároveň i svět v hloubce. Odráží naši tvář – nástroj k svádění, ale ukazuje ji jinou – idealizuje ji, na rozdíl od hladkého umělého zrcadla, svou pohyblivou podstatou. „Každý trochu nejasnější a vybledlejší obraz nutí k idealizaci“. Když Narcis pozoruje svůj obraz ve vodě, cítí, že jeho krása se neustaluje, že není dovršena a že je třeba ji dovršit. Pohled do vodního zrcadla přirozeně zdvojuje. Při pohledu na vodu se Narcisovi zjeví jeho totožnost i jeho zdvojenost, zjeví se mu jeho dvojí, mužská a ženská síla, a hlavně se mu zjeví jeho skutečná i ideální podoba“. )
„Když se dožne žito, ječmen a pšenice, slaví se dožínka (dožínky, obžínky, dožatá, dóženek)“, tedy slavnost na oslavu ukončení žní. Dožínky byly na českém území kromě zmíněných názvů slaveny mimo jiné i pod názvy voženek, žnivuvka, ožinky či na Moravě jako aldamáš nebo homola, jako tomu bylo především na Valašsku. Tato odlišná pojmenování vychází jak z nářečí, tak z různých dožínkových aspektů, například na východní Moravě pojmenování souvisí s názvem hostiny (aldamáš), nebo s označením konkrétního dožínkového pečiva (pro jižní Valašsko byly o dožínkách typické žrnové vdolky, které nesly označení homola). Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty Matce Zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili přírodu. Slaví se kraj od kraje různě dle podnebí a počasí ten který rok. V Čechách je to zpravidla koncem srpna, na Moravě již začátkem srpna nebo v půli a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím nebo místní zvyklostí. Po dožínkách se ještě také slaví Dočesná v sadech a na Moravě Zarážení hory, jež znamená sklizeň vinohradu. Všechny tyto slavnosti byly přímo spojené s úkonem sklízení úrody. V dobách dávno minulých se většina obyvatel živila zemědělstvím, proto je lidové umění spjato především s venkovem a přírodou. Naši předkové si na rozdíl od dnešní doby velice dobře uvědomovali důležitost vazby člověka s přírodními silami, pozorně sledovali každou změnu v přírodě a věnovali ji patřičnou pozornost. Skládali jí hold a s tím byly spojeny i oslavy se zpěvem a tancem. Vliv přírody, její proměny, běh slunce, to vše souviselo se zvyky a obyčeji prostého lidu. Historie dožínek ve smyslu oslavy ukončení žní sahá nejen na českém území stovky let před křesťanské období. Snad u všech národů je možné shledat potřebu díkůvzdání za sklizenou úrodu Bohu, bohům, Matce přírodě či jiným duchovním entitám, s čímž souvisí rituály obětování úrody, předávání prvotin z ní či darování poslední části sklizně. U některých národů dožínkové díkůvzdání probíhalo i ve znamení zvířecích, či dokonce lidských obětí. Zajištění hojné úrody totiž bylo nedílnou součástí obživy a přežití lidstva od nepaměti, stejně jako se sklizní spjatý vděk a udržování příznivého rozpoložení bohů či duchů. Spojitosti mezi dožínkami napříč světem a lidskou historií „Tradice je duchem národa, jeho ochranou, jedinečností, výjimečností a moudrostí“ STAROVĚKÉ ŘECKO A ŘÍM – slavnosti se zde konaly například na počest bohů úrody, zemědělství, plodnosti a vegetace, jimiž byli především bohyně Démétér (která dokonce pomohla lidu naučit se, jak obdělávat pole) a bůh Dionýsos, jenž chránil ovocné stromy a rovněž jim dodával mízu, a tedy byl vnímán i jako bůh „plodivé síly přírody“. Pro Řeky bylo pak kromě obilí a vína důležité pěstování oliv, jimiž byli Řekové (přesněji Athéňané) obdarováni bohyní Athénou. V Římě byly typickými obřady mimo jiné na jaře slavené Cereálie vycházející z pocty a vděčnosti k bohyni Cerese (Ceres), která byla římskou obdobou bohyně Démétér. Důležitá byla rovněž bohyně Tellus, kterou uctívali jako bohyni země s plodivou sílou. SLOVANÉ – ze slovanských zvyků čerpáme v našich obyčejích dodnes, dokonce máme dochováno i několik útržků o jejich dožínkových tradicích. Slované za úrodu a za její požehnání vzdávali díky konkrétním bohům, což bylo podstatou sklizňových obřadů. „Po žních vstupoval žnec boha Svantovíta do arkonského chrámu na ostrově Ráně a s významnými obřady přinášel oběť dárci úrody zemské“. Na základě těchto posvátných obětí bohům mohly být v zemích se slovanskými kořeny budovány snad i pozdější křesťanské dožínkové obřady. Mezi dožínkové tradice při těchto pozdějších křesťanských obřadech v některých oblastech Ruska například patřilo to, že s počátkem žatvy přicházela na pole hospodyně přinášející chléb se solí. První snop, který ženci požali, vzala s sebou domů, kde ho položila pod obrazy uctívaných světců. Tento zvyk souvisel opět s obětováním či posvěcením prvotin ze sklizené úrody – obilná zrníčka z tohoto snopu nechávali lidé posvětit v kostele, a následně je přidali k osivu, které mělo být zaseto dalšího jara. KELTOVÉ – na evropském území obývaném Kelty byl předchůdcem dožínek svátek Lughnasadh, jímž Keltové oslavovali boha Lugha – boha ohně, slunce a světla, ale rovněž sklizně. S dožínkovým díkůvzdáním souvisí také úcta a vděk za hojnost úrody, která závisela na Bohyni Matce. Keltové totiž věřili, že se této Bohyni ve stanoveném čase spjatém se sklizní narodil syn (tedy duch obilí), který byl sťat a jeho semena byla rozseta po zemi. Stejně jako staří Keltové, oslavte Lughnasadh rituálem pro bohatství a nadbytek, uspořádejte oslavu a sejděte se s přáteli. Můžete použít zelené nebo zlaté svíce a před jejich zapálením se soustřeďte na hojnost a nadbytek, která vás provází a pak svíci zapalte. Můžete také přírodě a Matce Zemi poděkovat tím, že do přírody zanesete nějakou obětinu – klas, ovoce, trochu vína, něco z Vaší dožínkové hostiny a poděkujete tím také duchům přírody. AFRIKA – sklizňové rituály jsou dodnes slaveny a snad i nejvíce opravdově prožívány v afrických zemích, kde jsou mnozí lidé stále odkázáni na přírodní podmínky ovlivňující úrodu, která často tvoří největší podíl obživy tamějších obyvatel. Děje se tak především v menších afrických vesnicích. Mezi africké dožínkové slavnosti patří mimo jiné takzvaný Yam Festival, slavený na konci období dešťů, nebo novodobější ghanská dožínková slavnost Homowo, která je zde slavena na památku hladomoru v předkoloniálním období. Africké díkůvzdání je v některých oblastech i v současnosti propojeno s tradičními tanci, zpěvy, ale také kostýmy a maskami, které umožňují plněji vstupovat do konkrétních rituálů. Pokud bychom však na tomto území pátrali po hlubší dožínkové tradici, došli bychom v neposlední řadě ke starověkým Egypťanům a jejich sklizňovým rituálům, které se opět vztahovaly k jednotlivým bohům, jimž byly například určeny prvotiny sklizně. AMERIKA – prvním díkůvzdáním v Americe bylo dle tradice díkůvzdání roku 1621, kdy noví američtí osadníci oslavovali první sklizeň, v níž spojovali jak vděk Bohu, tak vděk původním obyvatelům kolonizovaných oblastí, kteří jim k úrodě dopomohli. Na americkém území však stovky let před nimi děkovali za úrodu původní americká etnika jako Aztékové či Mayové. ASIE – dožínkové slavnosti sahají na každém světadílu k prapůvodnímu obyvatelstvu – a není tomu jinak ani na území Asie, která má v jednotlivých zemích nespočet různých náboženství, politických i společenských uspořádání. Avšak navzdory tomuto rozdělení, odlišnostem náboženských vyznání, zvyklostem daného území podstata zůstává stejná, ať už jde o děkování za sklizeň rýže, obilí nebo jiných plodin. Vždy se totiž jedná o potřebu vzdání díků za úrodu konkrétním bohům, duchům či jiným instancím, touhu po novém požehnání a radost vyjádřenou oslavou. V Japonsku spadá děkování za úrodu (Niiname-sai) k obřadům, které mají souvislost s císařským rodem. V těchto sklizňových rituálech lidé spolu s císařem směřují díky za úrodu a podmínky, díky nimž bylo možné sklízet šintoistickým božstvům. Zároveň však prosí v modlitbách i za další rok, aby byl plodný a úrodný. Dalším z mnohých příkladů na asijském území mohou být bengálské sklizňové oslavy Nobanno („nové jídlo“). Jedná se o slavnosti vesnické společnosti, jejíž obživa byla založena na zemědělské činnosti. Tyto oslavy spadají do období prosince až ledna. Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc „Vážené hospodářo! Přémite tento věneček, vod poctivéch děveček! Kolek klásečku, toli másečku, kolek zrneček, toli měřeček, kolek stopeček, toli kopeček“. Dožínkový věnec a jeho předávání hospodáři patří k základu všech podob dožínek na našem území. Byl především důkazem – někde spolu s posledním snopem – o dokončené sklizni, a tedy o hojnosti úrody, na což bylo poukazováno často i v přednášených vinších. Uvitý věnec byl v průvodu z pole k hospodářům přinášen vícero způsoby. Mohli ho společně přinášet žnec a žnečka v čele průvodu, nebo samostatný zástupce chasy. Zdá se, že nejčastěji věnec přinášela hlavně žnečka, kterou chasa uznala za „nejpěknější a nejvýřečnější“ – a to buď v ruce, nebo na hlavě. Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc. „Byl kruhový, připomínal slunce jako životodárnou sílu pro nastalou úrodu, také měl magické prvky, protože sláma symbolizuje sluneční paprsky vrcholícího léta a podle lidových přísloví vnáší do Vánoc jas, teplo a pohodu. Věncem se děkovalo za sklizenou úrodu a také měl být symbolem pro zajištění úrody v následujícím roce. Byl zdoben květinami. Vlčí máky, chrpy, luční kvítí. Měl mít plodiny, které obsahovaly co nejvíc semínek jako symbol plodnosti. To byly makovice, ořechy. V některých oblastech byl zdoben pentlemi nebo cukrovím“. Věnec býval zavěšený ve stodole i součástí svátečního stolu na Štědrý den, jako projev vděčnosti za jídlo a aby se v domě držela hojnost a plodnost. Pak se roztrhal, sláma se dala dobytku a zrní z klasů se uchovalo do jara, kdy se přidalo pro požehnání úrody do nového osiva. Jinde se zrní z věnce přidávalo do vánočního pečiva nebo dalo slepicím pro dobrá vajíčka po celý rok. Udělejte si i Vy doma kouzelnou dožínkovou atmosféru a doneste si z polí trochu té zlatavé krásy: Základem věnce bude slaměný korpus. Budeme k tomu potřebovat větší množství dlouhých stébel slámy. Ideální je při žních sesbírat na poli posekané klasy. Slámu lze také sehnat u farmářů nebo si můžete koupit již hotový slaměný korpus v květinářstvích a hobby obchodech. Vezmeme si slaměný snop, urovnáme jej, aby z něho netrčela sláma na všechny strany, a začneme jej omotávat režným provázkem dokola. Postupně budeme přidávat další slaměná stébla, aby byl korpus velký a pevný. Provázek důkladně utahujeme, je potřeba, aby věnec držel svůj tvar. Jakmile máme pevný, kulatý korpus, začneme na něj přikládat již zakrácené snopky obilných klasů. Klasy podle potřeby zastřihujeme nůžkami na požadovanou délku. Obilné klasy poklademe po celém obvodu slaměného věnce a neustále pečlivě utahujeme provázkem, aby se věnec nerozpadl. Celý věnec by měl působit bohatým dojmem, neboť bohatá byla i sklizeň. Jako závěrečnou dekoraci použijeme luční kvítí, které roste podél polí nebo v jejich těsné blízkosti. Hotový věnec pak můžeme podle starodávného zvyku předat „hospodáři“ nebo jej jednoduše zavěsit na dveře a uchovat jako vzpomínku na končící léto. Matko Země, z Tebe vše pochází a k Tobě se vrací, aby pohlceno a stráveno bylo opět znovuzrozeno ve věčném koloběhu života. Děkuji Ti a uctívám Tě každým krokem, kterým se Tě dotýkám, stejně jako kamenů, rostlin, živočichů a všech bytostí. Zdravím také království čtyř živlů – ohně, vody, vzduchu a země. )
„Vážným krokem obchází hrad se svazkem klíčů za pasem, otvírá a opět zavírá tu či onu komnatu, a to ve dne jako v noci. Když ji někdo náhodou potká, když ji pozdraví a nesnaží se ji zadržet, s laskavou tváří a vážností, jaká sluší stárnoucím vdovám, a se sklopenými zraky odpoví na pozdrav, na znamení úcty svěsí hlavu a přejde. Není třeba se jí bát. Bílá paní je zjevení, které všemi svými skutky i ve tváři projevuje slušnost, ostych a zbožnost“. Irové mají vílu Banshee, která kvílením oznamuje smrt, podobnou funkci má i francouzská Meluzína, jenž se zjevuje pánům na hradě Lusignan v západní Francii. Jejich českou obdobou je bílá paní. Tedy českou – pověsti o bílé paní do Čech přišly z Německa, prvním takovým „strašidlem“ byl pravděpodobně duch Hornofranské hraběnky Kunhuty, která zabila své dva syny, aby se mohla vdát za hraběte Bedřicha von Hohenzollern. Přes tento rod se zřejmě pověst rozšířila k Rožmberkům, kteří s ním byli spřízněni. Proto je také naším nejznámějším strašidlem Perchta z Rožmberka, jež se zjevovala na různých jihočeských panstvích. Podoba a role bílé paní byla většinou rozdílná a tento duch nebyl vždy pouze dobrotivý. Objevovala se u studánek, hlídala poklad, chránila rodinu, ohlašovala radostnou událost či smrt, válku, hladomor, hlídala a konejšila děti, trestala viníky či rozdávala jídlo potřebným. Tajemný příběh Perchty z Rožmberka Perchta z Rožmberka, ztepilá, sličná dcera Oldřicha II. z Rožmberka, prožila šťastné mládí na otcovském hradě v Českém Krumlově. Když dospěla, ucházelo se o dceru mocného pána mnoho ženichů. Otec provdal ji proti vůli její za Jana z Lichtenštejna, pána sice urozeného a mocného, přitom však velmi neurvalého a hrubého, který krátce předtím ovdověl. Jemné, ušlechtilé Perchtě nastal po jeho boku život plný ústrků a utrpení. Na zámku pana z Lichtenštejna žily matka a sestra jeho nebožky ženy. Ty pronásledovaly paní Perchtu a ztrpčovaly jí život, jak jen mohly. Osočovaly ji u jejího manžela, ukládaly jí hrubé práce, nemajíce pro ni slůvka vlídného. Manželství stalo se jí peklem, z něhož nebylo žádného východiska. Marně se modlila za obměkčení srdce manželova, marně psala svému bratru zoufalé dopisy: „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil“. Nebylo jí pomoci, neboť tehdejší mrav nedovolil, aby žena odešla od muže, byť by s ní nakládal sebekrutěji. Teprve smrt mužova prolomila mříže jejího vězení. S radostí vrátila se na otcovský hrad, stala se tu jeho dobrým duchem a laskavou ochranitelkou všech trpících. Prožité hoře vepsalo jí do tváří nesmazatelné rysy utrpení, zapudilo navždy z lící jejích smích. Vážná, štíhlá, předčasně uvadlá, majíc zlaté, vlnité vlasy bílou rouškou obepjaté, procházela síněmi a nádvořími hradu, dohlížejíc bratrovi na jeho hospodářství. Smrt, která ji tu stihla roku 1476 ve čtyřicátém devátém roce jejího života, byla bolestnou ranou nejen rožmberských pánů, nýbrž i chudých celého kraje. Nepřestávali ji oplakávat a brzy vídali ji ve svých snech. Pověst praví, že se Perchta stala strašidlem, protože odmítla dát svému manželovi odpuštění, o které jí žádal těsně před svou smrtí. Tak se Perchta, známá jako Bílá paní rožmberská začala zjevovat na hradech a zámcích pánů z Rožmberka. Stala se patronkou svého rodu, přičemž neobyčejnou péči věnovala poslednímu z rodu, Petru Vokovi, dokud jí jedna z chův neurazila a ona se na zámku již vícekrát neobjevila. Tato událost se měla odehrát na zámku Český Krumlov, jelikož se zde Petr Vok roku 1539 narodil a jako dítě zde žil až do roku 1542. Není ovšem vyloučeno, že by se vše událo na zámku v Jindřichově Hradci, kde žil od roku 1542 po dalších pět let. Záhadný Perchtin obraz – „Kdo nápis přečte, vysvobodí její duši od věčného bloudění“! Někteří bývalí zaměstnanci a návštěvníci hradu Rožmberk potvrzují, že se z okolí Perchtina obrazu občas ozývají nevysvětlitelné zvuky dutých ran. Navíc se zde prý sám od sebe hýbe nábytek – zejména tehdy, pokud se Perchtě někdo posmívá. Podobný projev byl na hradě zaznamenán například v 90. letech 20. století, stejně jako vyprávění jistého lékárníka, který za hradním oknem roku 1996 uviděl vznášející se bílou ženskou postavu. Projevila Bílá paní opět svou vůli? Vždyť se prý objevuje, pokud se na hradě děje bezpráví, nebo má nastat nějaká důležitá událost. Možná, že řešení ukrývá podivný obraz vykreslující tuto bílou paní – Perchtu, která ukazuje na tajemné znaky kolem sebe, skrývající prý jakýsi kabalistický kód. Ten má určovat polohu Perchtina pokladu. Jiné mysteriózní teorie se přiklánějí k verzi, že jde o návod k vyvolání Bílé paní ze záhrobí. Jisté je pouze to, že tato tajemná hádanka stále čeká na své rozluštění, a není vůbec vyloučené, že ten, kdo vyřeší tohle tajemství Rožmberského hradu, může být vlastně kdokoli z nás! Po stopách záhadných žen v bílém…Kde na ně můžete podle pověstí narazit? Také to znáte? Na mnoha místech, kam přijdete Vám znenadání přeběhne mráz po zádech, ale nevíte proč, nebo máte jen špatný pocit případně pocit, že se na Vás někdo dívá. Není to až tak neobvyklé na místech, která mají k tajemnu blízko. Bílá paní není jen přeludem výhradně jihočeským nebo přímo rožmberským. Svou Bílou paní měli i Berkové z Dubé, Černínové, páni z Lipé, Švamberkové či moravští Žerotínové, jejich Bílá paní se zjevovala na zámku Velké Losiny. Existovalo však mnoho dalších bílých dam, většinou obětí prokletí. A nemusela to být vždy žena urozeného rodu. V Berouně to byla služka, v Soběslavi duch Zuzany Vojířové, v Kloboucích manželka tamního pána. Legendy o bílé paní se vyprávějí po celé republice. Na jakých hradech a zámcích na ně můžete narazit? Všechno to jsou památky, které stojí za návštěvu, i když na strašidla už dávno nevěříte. BUCHLOV – místní bílá paní se prý vždy zjeví v tzv. pokoji strašidel, odkud vychází z černě vymalovaného výklenku. Osud má podobný, jako rožmberská kolegyně – je strážkyní hradu a zjevuje se, pokud hrozí nebezpečí. Jde o jednu z bývalých hradních paní, konkrétní jméno ale pověst nezmiňuje. DĚVIČKY – jihomoravský hrad má bílé paní hned dvě, má jít o dcery majitele hradu, které byly za třicetileté války roku 1645 zasypány v tajné chodbě při obléhání generálem Torstensonem. Pověst tvrdí, že chodba končí až v Dolních Věstonicích pod kostelem. Místní obyvatelé prý nevěřili, že zjevení na hradě jsou nadpřirozeného původu, před 2. světovou válkou se na ně vydali s klacky a řetězy, ale nikoho nenašli. DOKSY – zjevení ze zámku v Doksech nosí štěstí. Alespoň tomu, kdo ho potká, když o půlnoci bílá paní prochází komnatami. Alžběta, jak se za živa jmenovala, byla chotí Kristiána z Valdštejna. Tato vyhlášená krasavice se utrápila po smrti své dcery utopené v zahradním jezírku. JINDŘICHŮV HRADEC – k tomuto prastarému hradu se váže snad nejznámější pověst o bílé paní, která rozdávala na nádvoří hradu jednou ročně sladkou kaši. Bílá paní Markéta byla za svého života manželkou pána z Hradce. KARLŠTEJN – ke hradu Karlštejnu se vztahují dvě pověsti o bílých paních. V první figuruje Blanka z Valois, která prý občas schází do podhradí, kde navštěvuje obyvatele a informuje je o blízkých událostech – o tom, kteří nemocní se uzdraví a kteří zemřou. Lidé se jí proto bojí a raději neotvírají. Druhá pověst je obsahově blízká bílým pannám na Týřově, ale základní motiv koresponduje s historickými událostmi: V 16. století žila na hradě sadistická Kateřina Bechyňová, která zavraždila 14 nešťastníků. Bechyňová byla odsouzena k umoření hladem, dva dny po její smrti pak zemřel i soudce. 12 dívek, které zahubila, se zjevuje na Karlštejně v podobě bílých paní. Kdysi se je rozhodlo osvobodit 12 vojáků. Podmínkou bylo, že po celý rok nesmějí opustit hrad. To však dodržel jen jejich velitel a zbývajících 11 nešťastníků bylo nalezeno s uřezanými hlavami. LIBICE – podle pověsti byla kněžna Libuše pohřbena na hradu Libice, zjevovala se prý u řeky Cidliny pod hradem jako bílá paní, proměňovala ve zlatou kachnu a ztrácela v rákosí. PERNŠTEJN – zjevením na Pernštejně bývala dcera hradního pána, která pomáhala s obranou hradu střelbou z kuše. Protože však na nepřítele nepřestala střílet ani po sjednání míru, otec ji ve vzteku probodl. Její zjevení ohlašovalo nešťastné události. Údajně jí spatřil i jezuita Jan Drachovský roku 1626. Tato bílá paní se prý přestala zjevovat okamžikem vymření rodu Pernštejnů. TOČNÍK – bílá paní zde hlídá poklad ukrytý pod hradem. Podle jedné z pověstí byla vysvobozena Kořínkem z Podmokel, který vykonal pouť do Prahy, kde za ní ve Svatovítském chrámu nechal sloužit mši. Traduje se, že se tohoto zjevení při návštěvě roku 1600 bál i Rudolf II. TÝŘOV – týřovská pověst je trochu netypická – hradní poklad hlídá 12 panen, které jsou zakleté (nebo na sebe berou podobu) rybek v hradní studni. Poklad může získat pouze ten, kdo celý rok prožije na hradě. Ti, kteří se o těžký úkol pokusili, ale nevydrželi, skončili s uřezanou hlavou. VELHARTICE – Bílou paní se po své smrti stala něžná paní Hradecká z Velhartic. Zemřela při porodu a od svého třetího dne po své smrti se zjevovala mezi jedenáctou a půlnocí u kolébky své dcery Elišky. Když otec poslal Elišku na výchovu do Hradce, zjevovala se bílá paní u zadní gotické branky. V souladu s historickými záznamy má něžná bílá paní nejblíže ke Kateřině, dceři Jana z Velhartic, která se roku 1391 provdala za Jana staršího z Hradce. VELKÉ LOSINY – Bílá paní se prý zjevovala i zde. Inspirovala spisovatele Franze Grillparzera, který zde pobýval v letech 1812-1813 při psaní dramatu – Die Ahnfrau (Pramáti) roku 1816. Olejomalbu Bílé paní najdete v Grillparzerově pokoji v druhém patře. Hradem prochází tiše a vznešeně za tiché noci, když hvězdy z nebe svítí, tajemná postava v bílém šatě na štíhlých údech. Její rod spí pod těžkými kryty v hrobce. Ta paní, která tudy chodí, zažila mnoho trpkého útisku, to však dalo jejímu srdci dobrotu, kterou jako dar rozdávala zase jiným a utěšovala je v jejich osudu. Lid ve své zbožné víře na ní nezapomněl ve své vděčnosti. Ona ráda rozdílela mezi ně radost a sdílela s nimi bolest a bídu. Jestliže jejímu domu hrozilo nějaké neštěstí, tu ji bývalo vidět, jak kráčí, bolest majíc v líci, když kráčela hradními síněmi. Někdy ale osvětlovala i radost její obličej andělskou září. Když poslední z Rožmberků Petr Vok byl ještě dítětem, přicházela často do jizby, ve které spal. Hladila jeho vlásky, políbila jej na dětská ústa a tím projevovala lásku k poslednímu členu svého rodu. Nikdo se jí nebál, a tak paní Perchty duch chodí ještě síněmi hradu. )
Strana 1 z 7
Více videí