Magnetické pole Země je přirozeným prostředím pro všechny organismy žijící na této planetě, které je zároveň ovlivňuje. Někteří živočichové dokážou pole detekovat a orientovat se podle něj. Pokud je pole vychýleno od normální intenzity, lze předpokládat, že tato změna bude mít na něj dopad, nejen z hlediska změny orientace, ale i změn fyziologických či ontogenetických. Magnetické pole je charakterizováno frekvencí, orientací, gradientem a intenzitou. Pozměnění jedné z těchto hodnot může znamenat výchylku od přirozeného magnetického pole (PMP) a mít za následek ovlivnění živých systémů. Mnoho prací se zabývá účinky změny frekvence magnetického pole z důvodu působení artificiálních polí generovaným člověkem, kterým jsme v moderním světě vystaveni nejčastěji tvořených elektrickými přístroji, spotřebiči či při lékařských vyšetření. Na tvorbě magnetického pole Země se zřejmě podílejí dva faktory. Prvním je teplota jádra a druhým otáčení planety. Ve vnějším tekutém jádře dochází v důsledku vysokých teplot z vnitřního jádra k roztavení hmoty, která má nižší hustotu a stoupá k povrchu Země. Otáčení Země kolem osy má za následek spirálovité proudění hmoty směrem k povrchu fungující jako cívka, kterou prochází proud a vytváří magnetické pole. V důsledku rotace planety jsou jednotlivá magnetická pole proudů usměrněna a vzniká celkové magnetické pole Země, které má dipólový charakter, což znamená, že existují dva póly, mezi kterými probíhají siločáry stejně jako je tomu u obyčejného tyčového magnetu. Tyto póly se označují stejně jako geografické – severní a jižní. Geografický a magnetický pól se nachází na totožném místě. Magnetické póly se v průběhu let pohybují a nemají stálou pozici v důsledku rotace planety. Časově je PMP velice proměnlivé jak v síle, tak i v polaritě. Může dojít k tzv. přepólování, otočení magnetických pólů, které nastává průměrně jednou za 250 000 let a trvá několik dalších stovek let. Přepólování vzniká zeslabením pole na určitou hranici, což má za následek vznik několika jižních a severních pólů současně na různých místech planety, až dojde k otočení pólů a posléze následnému vrácení pólů do původní pozice. Intenzita magnetického pole Země pravidelně osciluje v průběhu dne v důsledku rotace planety. Odchylky od 50 až do 300 nT mohou být způsobeny různými atmosférickými a kosmickými jevy. Nejčastějším takovým činitelem je Slunce a jeho aktivita, například výskyt slunečních (magnetických) bouří, které narušují magnetické pole Země. Dalšími zdroji variability PMP jsou faktory geologické, které mají lokální vliv. Intenzita v posledních desetiletích klesla, a pokud by toto snižování pokračovalo, mohlo by dojít v relativně brzké době k zmíněnému přepólování. V zemském poli se mohou vyskytnout určité anomálie. Tento jev, kdy je intenzita pole výrazně vyšší nebo nižší než normální hodnota v okolí, způsobuje geologická stavba povrchu, převážně koncentrace minerálů s obsahem železa. Hlavním přínosem magnetického pole z hlediska života na Zemi je ochrana planety před elektricky nabitými částicemi slunečního větru a před kosmickým zářením. Částice se pohybují po siločarách magnetického pole a tím se zabraňuje jejich dopadu na zemský povrch. Bez této protekce by život na Zemi nebyl možný. Možnosti eliminace magnetického pole K utlumení magnetického pole se nejčastěji využívají dvě možnosti. První možností je stínění pomocí magneticky nepropustného materiálu, např: Mu-metalem. Druhou je vynulování přirozeného magnetického pole cívkou, která tvoří ve středu závitů námi zvolené vlastní pole, např: Helmholtzova cívka. Mu-metalový box pouze částečně zastíní PMP. Je tvořen ze slitiny niklu a železa, často je označen pod názvem permalloy. Helmholtzova cívka vytváří homogenní pole a může téměř úplně kompenzovat PMP. Tomuto prostředí se říká near-zero magnetic field. V druhém případě je tedy možné dosáhnout nižší velikosti indukce, avšak díky problémům s kompenzací kolísajícího pole nikdy ne úplně nulové. Vliv hypomagnetického pole na živočichy Pro výzkum schopnosti se orientovat v PMP byly použity umělé experimentální podmínky. Autory nejčastěji zajímalo, zda se živočichové budou orientovat i v prostředí bez přítomnosti magnetického pole a jestli je možné lokalizovat místo těla, kde se nacházejí recepční orgány vnímající směr PMP Země. Vědce zajímalo, jakou přesnou úlohu mají při udržování migračního směru Rehka domácího (malý tažný pták z řádu pěvců) nebeské a magnetické podněty. Již dříve bylo zjištěno, že Rehek, který je v noci migrující pěvec, se pomocí těchto podnětů orientuje. Nebeskými podněty jsou myšleny především hvězdy a Měsíc. Na zjištění, zda se umí orientovat i bez informace dané polohou nebeských těles, nechali při tomto experimentu působit PMP, ale zakryli výhled na oblohu. Dále byla zkoumána aktivita ptáků v jednotlivých podmínkách (hvězdná obloha v PMP, jasná obloha v nulovém magnetické poli a zakrytá obloha v PMP). Ptáci byli umístěni v tzv. Enlenově trychtýři umožňujícím kvantifikovat směr, kterým se pokoušeli vzlétnout. Aktivita byla hodnocena jako pocit škrábanců na stěně trychtýře potažené speciálním papírem zaznamenávajícím stopy. Ukázalo se, že Rehek má dva kompasové systémy, jeden založený na nebeských vizuálních podnětech a druhý na magnetickém poli. Obě tyto schopnosti jsou na sobě nezávislé. Pokud však nebyl přítomen ani jeden podnět (vizuální a magnetický), jejich schopnost orientace byla významně narušena. Bylo zjištěno, že živočichové magnetické pole k určení své pozice skutečně využívají. Hodnoty inklinace a intenzity magnetického pole se navíc v prostoru mění spojitě, živočich tedy může hodnoty ve svém domovském okrsku extrapolovat a využít k určení směru k domovu, jakmile se dostane na neznámé území (v podstatě „zmapuje" místa, na kterých dosud nikdo nebyl). Mnoho druhů ryb a paryb má elektroreceptory-orgány, jejichž pomocí vnímají elektrické pole a lokalizují tak například kořist nebo překážky. Nejen ryby, ale i širší spektrum vodních živočichů, vnímá magnetické pole právě pomocí elektroreceptorů. Polární záře Polární záře vznikají v oblasti dvou pólů, a to jak severního, tak i jižního. Podle toho, v jaké lokalitě se zrovna nacházejí, je také pojmenováváme. Na severní polokouli hovoříme o severní záři (aurora borealis) a na jihu o jižní záři (aurora australis). Polární záře vzniká vzájemným působením magnetického pole Země a Slunce, které kromě UV záření a dalších, ovlivňuje dění na naší planetě více, než si dokážeme představit. Vše způsobují takzvané sluneční skvrny, za nimiž stojí nerovnosti ve slunečním magnetickém poli. Ty pak vyvolávají erupce nabitých částic atomů, tedy protonů s kladným nábojem a elektronů s nábojem záporným. Tomuto procesu se v odborné terminologii říká ionizace. Tento mrak ionizovaných částic s kladným nebo záporným nábojem se pak pohybuje vesmírem 0,1 % rychlostí světla a po kontaktu s magnetickým polem Země, v němž se setká s neutrálními atomy. Ty pak způsobují rozsvícení nabitých částic proudících ve slunečním větru z nerovnovážného magnetického pole Slunce. Důvod, proč se s tímto pozoruhodným atmosférickým jevem můžeme setkat výhradně v polárních oblastech je takový, že čím blíž se nacházíme, ať už severnímu nebo jižnímu pólu, tím je také větší magnetické pole Země. Jedná se svým způsobem i o jakousi ochrannou aktivitu, neboť kdyby atomy zemského pláště nezachytily ionizované částice slunečního větru, mohla by nás zahubit případná radiace. Pokud jde o barvu polární záře, tak ta je z velké části závislá na tom, s jakými atomy, respektive s jakými prvky, přijdou ionty slunečního větru do styku. Jelikož jím je nejčastěji kyslík, má tendenci se zbarvovat do zelena. Někdy se ale stane, že se střetne s dusíkem, a pak se setkáváme buď s modrou nebo červenou září. Polární záře patří k nejkrásnějším úkazům, jaké můžeme na obloze vidět. )
Nikola Tesla byl čestným hostem na vybraných společenských událostech, a sám pak na oplátku pořádal večeře v hotelu Waldorf-Astoria. Protože Tesla nesnášel polovičatá řešení, dával si záležet úplně na všem - dekoraci, pití, jídle atd. Byl členem Ward Mac Allisterovy „400“, elitářské skupiny tvořené význačnými osobnostmi města. Proudy o vysoké frekvenci a napětí V roce 1873 James Clerk Maxwell, profesor na Univerzitě v Cambridge, zveřejnil pojednání o elektromagnetické teorii světla, v němž dokázal existenci obrovského spektra elektromagnetických vibrací vyšších i nižších než viditelné světlo-vibrací mnohem delší a mnohem kratší vlnové délky. Fyzikální reálnost Maxwellovy teorie potvrdil roku 1888 německý fyzik Heinrich Hertz tím, že byl schopen pomocí své cívky obdobné vlny vytvářet. Tesla si uvědomil, že Hertzův objev otevírá zcela novou oblast bádání, kterého se chtěl účastnit. Vynálezcovy kroky se ubíraly směrem ke třem širokým okruhům, jež chtěl dále rozvíjet: systému bezdrátového přenosu energie, novému typu osvětlení, a bezdrátovému přenosu informací. Přál si pracovat na všech současně. Tesla byl přesvědčen, že kdyby se mu podařilo zvýšit frekvenci elektrických vibrací, mohl by vytvářet světlo relativně jednoduchým a vysoce efektivním způsobem, namísto extrémně nehospodárného procesu uplatňovaného v Edisonově žárovce, která efektivně zužitkovala asi jen 5% energie. Tesla poměrně rychle vyvinul rotační dynama generující proudy o rychlosti až 10 000 cyklů za sekundu. Obdobný typ zařízení následně zabudoval Ernst F. W. Alexanderson do výkonného bezdrátového vysílače, který na počátku 19. století umožnil přenos zpráv za Atlantik. Tesla rovněž zkonstruoval vysokofrekvenční transformátor (Teslovu cívku), a to bez užití jakéhokoliv železného prvku. Šlo o aparát se vzduchovým jádrem sestávající z primární a sekundární cívky. Velké obtíže při izolaci vysokého napětí Tesla překonal tak, že zařízení ponořil do oleje, aby z něj odčerpal vzduch. Zvolená technika posléze našla ohromné komerční uplatnění. V rámci každodenní laboratorní činnosti si Tesla povšiml mimořádného jevu. Zatímco byla jedna z cívek v provozu, začaly některé jiskřit. Tesla pochopil, oč jde, načež si naplánoval velkolepou demonstraci nového principu. Aby realizoval svůj záměr, nachystal si dvě, asi 90 cm dlouhé a 1 cm široké, skleněné trubice. V každé postupně utěsnil jeden konec, lehce odsál vzduch a zacpal druhý okraj. Ještě předtím oznámil dělníkům, že musí vypnout světla, neboť bude potřebovat naprostou tmu, a že na sjednaný povel někdo z nich zapne oscilátor. Tesla rozkázal, aby zhasla všechna světla. Rozlehlé prostory laboratoře v mžiku zaplavilo podivné modro-bílé světlo. Uprostřed této nádhery bylo možné spatřit Teslu, jak vehementně mává něčím, co připomínalo dva hořící meče. Obě skleněné trubice jasně zářily a on s nimi podnikal výpady, jako by se právě účastnil šermířského zápasu. Zatímco dříve, když Tesla rozsvěcoval své elektrické vakuové žárovky, byly připojeny k cívkám, v tomto pokusu z roku 1890 nebyl potřeba žádný viditelný spojovací mezičlánek. Elektrický obvod umístěný na stropě se nacházel pod permanentním napětím, a pokud někdo potřeboval světlo, vzal si skleněnou trubici, kterou položil na příslušné místo. Když se Tesla ujal vývoje nového druhu elektrického světla, šel za inspirací ke Slunci. Byl si vědom, že jeho světlo vytvářejí vibrace molekul ve sluneční fotosféře. Zatímco však v případě Slunce měly molekuly vibrovat díky teplu, Tesla uvažoval o elektřině. Věřil, že jiskry a elektrické plameny produkované vysokonapěťovými cívkami, ovlivňují vibrace molekul vzduchu. Metoda aktivace molekul plynu pomocí elektřiny umožnila Teslovy zkonstruovat čtyř zcela nové druhy elektrického světla. Tesla plnil trubice nejrůznějšími plyny, a pozoroval zvláštní barvy a další efekty, které skýtaly. Pomocí tohoto zvláštního záření byl později schopen pořizovat tzv. stínografie. Své experimenty provedl roku 1889, ale dále je nerozvíjel. Zcela samostatnou kapitolu představovala Teslova „Uhlíková lampa“, která vyzařovala dvacetkrát více světla než Edisonova, za užití stejného množství proudu. Šlo o zhruba 7,5 až 5 cm širokou dutou skleněnou kouli, jež obsahovala kus pevné nehořlavé látky upevněné středovým drátem vyčnívajícím ven a sloužícím jako spojení se zdrojem vysokofrekvenčního proudu. Ve skleněné kouli dokázal Tesla navozovat extrémně vysoké teploty, při nichž se vypařovaly i knoflíky z diamantů či rubínů. Jako nejvhodnější se nakonec ukázal karbid křemíku (carborundum), jenž se neodpařoval tak rychle a nevytvářel usazeniny na vnitřní straně koule. Svoji lampu připodobnil ke Slunci, jakožto rozžhavené hvězdě nesoucí vysoký elektrický náboj a vydávající spršky malých vysokoenergeticky nabitých částeček. Dle Tesly uvedené částice vyplňují veškerý prostor a neustále bombardují Zemi, stejně jako v lampě, kde jsou i ty nejodolnější látky vlivem elektricky nabitých částic rozdrceny na atomární prach. Za jeden z projevů uvedených částic považoval Polární záři. Rádio Během své přednášky konané ve Franklinově institutu ve Philadelphii a na následujícím sjezdu NATIO, NAL ELECTRIC LIGHT ASSOCIATION uspořádaném v St. Louis, Tesla představil základní součásti rádia. Vědcem, který se vyjma Tesly asi nejvíce zasloužil o vynález rádia, je sir Oliver Lodge, který zkraje roku 1894 využil Hertzova jiskřiče k přenosu signálu pomocí velmi krátkých elektromagnetických vln. Nicméně ani Lodge nedokázal pochopit základní obraz, který Tesla předložil. Tesla zopakoval Hertzovy pokusy, dosažené výsledky vzájemně porovnal a upozornil na některé metodologické nedostatky, jichž se německý fyzik dle jeho názoru dopustil. Opakované pokusy prokázaly, že největšího využití naleznou délky v rozpětí od sto metrů dále. Počátkem léta 1894 Tesla zkonstruoval přenosnou rádiovou vysílací stanici nepatrných rozměrů, kterou po zbytek roku neustále zkoušel a vylepšoval. Během jednoho zimního testu vyšplhal na střechu hotelu Gerlach, kde bydlel, aby odtud zachytil signály vysílané jeho zaměstnancem z vrchu přes dva kilometry vzdálené laboratoře. Až na řece Hudson povolí ledy, zamýšlel pronajmout si loď a vydat se na sever zjistit, do jaké vzdálenosti jeho vysílač dosáhne. Během jara 1897 byl Tesla konečně připraven provést tolik očekávané testy bezdrátové sady, které musel kvůli požáru jeho laboratoře o dva roky odložit. Svým zařízením umístěným na lodi brázdicí vody řeky Hudson, dokázal zachytit signál z 40 km vzdálené laboratoře na Houston Street. O úspěchu těchto zkoušek se Tesla prvně zmínil již v červencovém rozhovoru pro časopis ELECTRIC REVIEW, ale teprve v září podal dvojici základních patentů (č. 645.576 a 649.621) zastřešujících technologii bezdrátového systému. Demonstrace nového objevu proběhla na podzim roku 1898 v MADISON SQUARE GARDEN při příležitosti konání prvního ročníku Elektrotechnické výstavy. Tesla zde představil dálkově (rádiově) ovládaný člun, který mohl uskutečňovat i ty nejsložitější manévry. Jen málokdo si však tehdy uvědomil význam tohoto zařízení, které znamenalo revoluci v automatizaci strojů. 3. července 1899 učinil objev, který znamenal obrovský význam pro rozvoj lidstva. Na západě se utvořil chuchvalec hustých mraků a navečer se strhla prudká bouřka. Oblohou šlehaly děsivé dlouhé blesky. Celou dobu sledoval záznamové zařízení, které indikovalo stále slabší intenzitu bouře, až se zastavilo úplně. Dychtivě pak očekával, zda přístroj znovu zachytí rostoucí sílu bouře po její odeznění. Ačkoli to nikdo nepředpokládal, naše planeta v dané chvíli vystupovala jako vodič. Tesla si okamžitě uvědomil význam této skutečnosti pro přenos energie pomocí jeho systému. Další, ještě větší událost, nastala v okamžiku, kdy Tesla během jedné noci zachytil neznámý signál, který později označil za projev mimozemské komunikace. „Nikdy nezapomenu na první pocity, které jsem zažil, když mi došlo, že jsem zaznamenal něco, co může mít nedozírné následky pro lidstvo. Cítil jsem se jako bych byl u zrodu nového vědění nebo odhalení velké pravdy…Bylo tam přítomno něco tajemného, nadpřirozeného…v té době mě však ještě nenapadlo, že by tato rušení mohla být signály od inteligentní formy života. Ačkoli jsem nedokázal rozluštit jejich význam…Neustále ve mně roste pocit, že jsem byl první, kdo slyšel pozdrav zaslaný z jedné planety na druhou“. Závěrečná léta svého života strávil Nikola Tesla v ústraní a zabýval se převážně návrhy („paprsky smrti“ aj.) v souvislosti s nastupující 2. světovou válkou. Vybudoval si také blízký vztah k holubům, kteří mu snad ve chvílích osamění nahrazovali chybějící přátele a rodinu. )
Čaroděj, zněla jedna z přezdívek Nikoly Tesly, kterou si vydobyl zejména díky svým fascinujícím demonstracím s proudy o vysoké frekvenci a napětí. Poté, co uviděl fotografii Niagarských vodopádů, prohlásil, že jednou zkrotí jejich sílu a využije ji pro výrobu elektrické energie. Tehdy ještě asi nikdo nepředpokládal, že svá slova převede o třicet let později do praxe. Touhu vynalézat projevoval Tesla od útlého dětství. Bylo mu necelých pět let, když zhotovil hladké vodní kolo, které oproti běžným zvyklostem pracovalo bez lopatek. Právě toto netradiční řešení se později stalo základem jeho bez lopatkové turbíny. O poznání hůře dopadl experiment inspirovaný letem ptáků. Mladická představivost a starý deštník, který měl zajistit pohodový let, na splnění vytčeného cíle nestačili. Nikolův skok ze stodoly se sice obešel bez zlomených kostí, nicméně chlapec byl po dopadu na zem natolik otřesen, že následujících šest týdnů strávil v posteli. Jindy se předmětem zájmu nadějného inovátora stalo stéblo rákosu rostoucího v okolí. Hrál si s ním tak dlouho, až ho přeměnil na foukačku, a později tím, že přidal píst a zacpal konec stébla chuchvalcem vlhkého konopí, špuntovku. Zbraň se osvědčila do té míry, že ji začal vyrábět i pro své kamarády. K Nikolově smůle však došlo k rozbití několika okenních tabulí, které stály v cestě vystřeleným konopným chumáčem, takže veškeré jeho aktivity v této oblasti vzaly rychle za své a do popředí se dostala tvrdá rodičovská výchova. Motor o výkonu šestnácti brouků Pomyslným vrcholem inženýrského umu dospívajícího Tesly byl zřejmě motor o výkonu šestnácti brouků. Jeho kostra sestávala z dřevěného kříže, hřídele a malé řemenice. Pohon stroje zajišťovalo šestnáct chroustů, přidaných vždy po čtyřech na konce jednotlivých lopatek. Hrdý na svůj výtvor a jeho nepřetržitý chod (brouci nepřestávali létat po několik hodin) zavolal Tesla svého kamaráda, aby se mu pochlubil. Šlo o syna armádního důstojníka, který jakmile zahlédl sklenici s brouky, neváhal, a všechny je snědl. Mladému vynálezci bylo z daného výjevu natolik špatně, že vyhodil hocha z domu a motor zničil. Od té doby nemohl snést pohled na chrousty, aniž by si nevybavil tuto nepříjemnou situaci. Tesla nebyl jediným nadaným dítětem v rodině. Starší bratr Dane, se narodil sedm let před Nikolou a doma se těšil značné přízni, neboť vynikal mimořádným intelektem, který ho předurčoval pro zářivou kariéru. V raných letech svého vývoje, vykazoval řadu podivuhodných projevů, jež byly jakousi předehrou k velikosti jeho bratra. Stejně jako Dane, trpěl i Nikola celý svůj život zvláštním neduhem: „...Zjevovaly se mi obrazy", napsal, „často doprovázené silnými záblesky světla, které mi znemožňovaly vidět skutečné objekty a rušily mé myšlenky a činy. Byly to obrázky věcí a scén, které jsem doopravdy viděl, nebyly to jen výplody fantazie. Když ke mně někdo pronesl slovo, vybavil se mi před očima živý obraz dotyčného objektu, přičemž jsem někdy nebyl schopen rozpoznat, zda je to, co vidím hmatatelné či nikoliv. Způsobovalo mi to velké potíže a úzkost". Bližšímu srovnání obou sourozenců zabránila náhlá Daneho smrt roku 1861. Stalo se tak při projížďce na koni arabského původu, kterého mu daroval jeho dobrý přítel. Pravděpodobně jako důsledek prodělaného šoku z bratrovy smrti, se u něj začaly vyskytovat první z rozsáhlé řady projevů jeho podivínství. Kupříkladu pociťoval silný odpor vůči ženským náušnicím, zato lesk předmětů s ostrými hranami a hladkým povrchem, ho přiváděl k úžasu. Vlasů druhých lidí by se dotkl „snad jen, kdyby na něj někdo mířil revolverem". Protivil se mu pohled na perly či broskve. Při procházce počítal kroky, přepočítával i obsah talířů, šálků a kousků jídla. Pokud tak neučinil, nevychutnal si daný pokrm. Činnosti, které vykonával pravidelněji, musely být dělitelné třemi, když se zmýlil, začal od začátku, bez ohledu na to, jak dlouhou dobu to zabralo. Spolupráce s Edisonem dopadla katastrofou Když v létě roku 1884 opouštěl brány imigračního úřadu na Manhattanu, jeho majetek se skládal ze čtyř centů, několika básní, odborných článků a řady matematických výpočtů vztahujících se k létajícímu stroji a jen těžko řešitelným integrálům. Kromě toho vlastnil i doporučující dopis pana Batchelora adresovaný Edisonovi, v němž stálo: „Znám dva velké muže a vy jste jedním z nich, druhým je tento mladík". Ještě před plánovaným shledáním s Edisonem, se Tesla rozhodl v New Yorku navštívit svého blízkého přítele. Cestou k němu se zastavil před malou dílnou, v níž se její mistr snažil opravit elektrický stroj. Tesla se nabídl, že stroj uvede do provozuschopného stavu. Úkol to nebyl snadný, ale zařízení se nakonec rozběhlo. Druhý den zašel do ústřední společnosti a odtud pokračoval na Pátou Avenue. Hned na úvod ho Batchelor představil Edisonovi, který zrovna řešil problémy týkající se jeho energetické stanice v Pearl Street. Nicméně, vzhledem k doporučení Batchelora, byl Tesla bez velkých formalit přijat. O několik týdnů později se mu naskytla ideální příležitost potvrdit své schopnosti v praxi. Na Oregonu, nejrychlejším parníku té doby, došlo k poruše světelných zařízení. Plánované datum vyplutí lodi bylo pozdrženo a firma se s přibývajícími dny dostávala do stále nepříjemného postavení. Ve chvíli největšího zmaru Edison požádal Teslu, zda by šel na loď a zjistil, co by se dalo udělat. Díky zdárnému vyřešení nastalé situace se Tesla posunul v zaměstnanecké hierarchii o několik úrovní výše. Řešení nových problémů ho doslova pohltilo. Pracoval pravidelně od 10:30 do 5 hodin ráno, včetně nedělí. Během několika měsíců navrhl a postavil 24 typů dynam, která měla nahradit stávající firemní zařízení. Jakmile zakázku splnil, požádal manažera o vyplacení slíbených 50 000 dolarů. Nedostal ani penny z nových návrhů a vynálezů, které realizoval, stejně jako mu byla upřena odměna za obrovské množství práce přesčas. Okamžitě proto podal výpověď. To se stalo na jaře roku 1885. Obloukové lampy a podraz společníků Nedlouho na to za Teslou přišla skupina podnikatelů s návrhem založit společnost pod jeho jménem, a tak nabídku přijal. Nicméně investory zajímaly pouze obloukové lampy. V horizontu jednoho roku se mu podařilo zdokonalit systém oblouku do té míry, že byl využit pro osvětlení několika měst a továren. Pak ale přišla nejtěžší životní rána, jakou kdy dostal. Byl nucen odejít z vlastní společnosti. Jeho veškeré jmění se stávalo z „krásně rytého certifikátu akcií hypotetické hodnoty". Tesla upadl do finanční nouze. Pracovní podmínky v té době nebyly příliš dobré. Mezi jary 1886 a 1887 se dokonce živil jako nádeník. Nastalou situaci nesl pochopitelně velmi těžce: „...Mé vysoké vzdělání v různých odvětvích vědy, mechaniky a literatury se mi zdálo jako výsměch". Počátkem zimy 1887, v době, kdy prováděl výkopy, ale zaujal Tesla svým vyprávěním předáka, který jej představil Alfredu K. Brownovi z Western Union Telegraph Company. Ten jako expert v daném oboru rozpoznal význam Teslovy práce a kontaktoval svého známého, aby nově se rodícímu projektu poskytl peníze. Ihned po otevření nové laboratoře se Tesla pustil s horlivostí a zápalem sobě vlastním do práce. V krátké době zkonstruoval tři kompletní systémy střídavého proudu: pro jednofázový, dvoufázový a třífázový proud. Kromě toho začal experimentovat i se čtyř a šestifázovým proudem. Nedílnou součástí každého z uvedených tří systémů bylo dynamo generující proud, motor vyrábějící energii, transformátor pro zvyšování a snižování napětí a několik zařízení sloužících k automatickému ovládání stroje. Značnou výhodou oněch systémů bylo, že se daly různě propojovat, čímž se zvýšila pestrost jejich použití. Zcela zásadního významu poté nabyly výsledky testů profesora Anthonyho z Cornellovy University, které prokázaly, že účinnost Teslova dvoufázového motoru je srovnatelná s nejlepšími motory na stejnoměrný proud. 12. října 1887 zažádal Tesla prostřednictvím svých patentových zástupců, o jednotný patent vícefázového systému. Patentový úřad však trval na tom, aby došlo k rozčlenění jednotky na sedm samostatných vynálezů. K jejich podání došlo ve dnech 30. listopadu a 23. prosince. Nové výtvory byly natolik unikátní, že nabyly právní ochrany bez jakýchkoliv obtíží. Šlo o patenty (č. 381. 968, 381. 969, 381. 970, 382. 279, 382. 280, 382. 281 a 382. 282), které zastřešovaly jednofázové a vícefázové motory, distribuční systém a vícefázové transformátory. V dubnu 1888 přistoupil Tesla k další žádosti a získal pět patentů (č. 390.413, 390.414, 390.415, 390.721 a 390.820) na čtyř a třívodičové trojfázové systémy. Během roku přihlásil i jiné patenty, a nakonec jich získal osmnáct. Niagarské vodopády V závěru 19. století, ostatně stejně jako i dnes, představovaly Niagarské vodopády jeden z nejobdivovanějších zázraků přírody na naší planetě, jenž se stal vytouženým cílem všech náročnějších turistů. Kromě nich zde byli podnikatelé, praktičtí lidé, kterým od počátku vadilo, že hřmící voda jen tak padá z obrovské výšky, zatímco přichází všechna její energie vniveč. Prvním relevantním návrhem využití mocného vodního toku byl Evershedův projekt z roku 1886. Plánováním strávil Evershed patrně několik desetiletí, neboť již ve 40. letech tu byl zaměstnán coby hlídač. Odhad nákladů se blížil astronomickým 10. milionům dolarů. Navíc šlo o velice nebezpečnou záležitost, neboť většina z patnácti kilometrů potřebných tunelů a šachet pro vodní kola by se musela razit odstřelem skalní horniny. Zásadní obrat v celé věci přinesl rok 1891. Právě v něm byla prokázána možnost, že lze střídavý systém použít pro přenos elektrické energie na delší vzdálenost. Muži, kteří měli zmíněnou akci na svědomí byli Charles E.L. Brown a Mikhail Dolivo Dobrowolsky. Dálkový transport elektřiny pomocí třífázového střídavého proudu o napětí 30.000 voltů se uskutečnil mezi vodní elektrárnou v Lauffenu a Frankfurtem nad Mohanem, kde probíhala výstava a dodaná energie sloužila k jejímu osvětlení. Dobrowolsky byl zprvu dokonce mylně označován za tvůrce vícefázového sytému, ale jak Brown, tak i on sám později přiznali, že jde o Teslův vynález. Prvním odběratelem energie z niagarské elektrárny byla v srpnu 1895 Pittsburgh Reduction Company, provozující výrobu hliníku. Rok na to začala energie proudit i do pětatřicet kilometrů vzdáleného Buffala. „Dříve různé druhy proudů vyžadovaly odlišné typy svítidel a byly generovány motory přímo na místě, Teslův niagarský systém vyrábí pouze jeden druh proudu, který je přenesen na místo použití, a pak se transformuje do požadované formy". )
V Peru na pobřeží leží přímořská poušť Paracas. V této krajině archeolog Julio Tello v roce 1928 učinil velmi záhadné objevy. Odkryl hrobky s kontroverzními tělesnými ostatky. Lebky těchto ostatků byly velké a extrémně protáhlého tvaru, jako žádné jiné na světě. Archeolog Julio našel těchto lebek zhruba 300 a má se za to, že jsou staré asi 3000 let. Sám o sobě je nález lebek velice záhadný a analýzy DNA přinesly také fascinující výsledky. To znamená, že naše chápání o původu a vývoji člověka by se mělo opravdu od základu změnit. Vzorky z pěti lebek byly odeslány ke genetickým testům. Vzorky sestávaly z fragmentů kůže, vlasů, zubů a lebečních kostí. Genetická laboratoř nebyla záměrně informována o původu vzorků. Výsledky testů byly ohromující. Mitochondriální DNA, která se dědí od matky, vykazovala mutace, které nejsou známy u žádného člověka ani primáta, nebo zvířete z naší planety. Jedná se o zcela nový humanoidní druh, který se velmi liší od Homo sapiens. Jde o naprosto bilogicky odlišného tvora od člověka, že podle vědců by se nemohli spolu ani zkřížit. Vzhledem k výzkumům, které probíhaly a stále probíhají v Jižní Africe se dá říci, že by se mnohé v našich učebnicích dějepisu mělo přepsat. Příklady existujících fyzických důkazů podporují hypotézu, že lidští obři kdysi putovali běžne po Zemi. Našla se například část horní kosti nohy s kyčelním kloubem obra, která byla asi 3,5 m vysoká. Je to jeden z nejcennějších a velice vzácných exemplářů, které jsou dnes k dispozici a jasně ukazují na existenci obrů v Jižní Africe před více než 40 000 lety. Co se týče lebek, tak se stále tvrdí, že je to výsledek umělé deformace, něco jako rituální praxe v dřívějších dobách, kdy se novorozencům svazovaly hlavičky mezi dva kousky dřeva a vyvíjely stálý tak na lebku a tím měnily její tvar. Ovšem tyto nalezené lebky mají i větší oční důlky a vzadu na temeni se nacházejí dvě podivné jamky. Tyto rozdíly ani vědci neumí uspokojivě vysvětlit. Jeden z vědců a to Brian Forester prohlásil, že máme co dočinění se zcela novým druhem humanoidního tvora, který se velmi liší od homo sapiens a tím vzniká otázka, oč se jedná, jde o nějakou vyhynulou vývojovou větev člověka Homo sapiens, nebo návštěvníka z vesmíru? Citace skeptičky Sharon Hill:„Věda se nedělá na sociálních sítích,“ upozornila známá skeptička Sharon Hill. „Recenzní řízení je kritickou součástí vědy a zastánci paracaských lebek se dopustili zkratky, která podkopává jejich důvěryhodnost. Místo aby publikovali data ke kritickému posouzení, snaží se přitáhnout zájem veřejnosti ke kulturním praktikám, které my vnímáme jako bizarní deformace lebek. Něco takového nemůže vědecká komunita akceptovat,“ prohlásila vědkyně. Žel, ale i vědecká komunita se k výsledkům testů staví odmítavě. Briena Foestera řadí do kategorie pochybných pseudovědců, kteří podle nich jen hledají senzace, což je běžné v dnešní době. Mainstreamová média a věda také výsledky testů neberou moc vážně. Bylo učiněno mnoho dalších objevů obřích koster, jako například v Charlestonu, kde objevili kostry v rozmezí od dvou do tří metrů. Byly zdobené těžkými náramky a různými náboženskými předměty. Další byly objeveny také v Egyptě a nebo v Jižní Americe, některé měly plochou hlavu a kromě lidských koster nalezených například ve státě New York, byl také zaznamenán případ jednoho obra, který měřil 3,5 m a byl to muž a měl i odhalený penis. Například v Číně byly nalezeny ostatky zubů a čelistí a vědci vypočítali, že jejich majitelé museli měřit 3 až 4,5 metru. Samozřejmě, některé teorie tvrdí, že jde o obry, jejichž výskyt je popsán i v Bibli, v knize Genesis (mýtus David a Goliáš)a jiní říkají, že šlo o zvláštní vyhynulou rasu. Některé teorie dokonce míní, že šlo o mimozemské bytosti a jejich potomky, kteří přiletěli v kosmické lodi na naši planetu. Tak vysocí jsou prý proto, že jejich domovská planeta měla mnohem menší gravitaci než Země. Pátrání se spoléhá především na fosilní nálezy a možné hroby obrů. Jedním z takových hrobů je nález obra z Cardifu z roku 1869, kdy v Americe George Hull představil světu mumifikovanou mumii tohoto obra. Údajný obr měřil přes 3 metry. Fotografie odkrytého hrobu s mumií obletěly celý svět a lidé nálezu skutečně věřili. Fungovalo to. A dokonce, i když Hull přiznal, že šlo o podvod a chtěl tím prý jen dokázat slepou víru některých lidí v pohádky a báje, stejně se hrnuly celé davy, jen aby viděly onoho obra. Existují další záhadné nálezy, kdy například byla nalezena kost stehenní, která měřila 120 cm a podle ní byla vykreslena postava člověka. Podle její velikosti musel člověk měřit okolo 5 m a vykladači Bible tvrdí, že jde o druh obrů, o nichž se mluví právě v biblické knize Genesis, kteří zde žili před potopou světa. V jeskyni Lovelock v Nevadě našli roku 1911 při těžbě guána dělníci mumifikované pozůstatky několika velice zvláštních humanoidů. Veřejnost šokovala především velikost těchto bytostí, výška koster se prý pohybovala od dvou do dvou a půl metru. V době nálezu byla průměrná výška člověka 170 centimetrů. V guánu se zachovaly i zbytky dlouhých vlasů a vousů, které měly výrazně zrzavou barvu. Zajímavé je, že v této oblasti žijící indiáni kmene Piutů mají mnoho legend o mocných obrech. Nazývají je Si-Te-Cach a tvrdí, že byli původními obyvateli země a že jejich pradědové, kteří sem přišli ze severu, se s nimi ještě setkávali. Mumie dělníci zlikvidovali a zřejmě by celá historka byla zahrnuta mezi nepodložené důkazy, kdyby se náhodou nezachovala jedna lebka. Ta je dnes uložena v Humboltově muzeu ve Winnemuce. Lebka je vysoká 30 centimetrů a je bezesporu lidská. Vědci odbyli celý problém s nepříjemným důkazem tvrzením, že jde o vrozenou patologickou úchylku a že dotyčný na své neúměrné zvětšování hlavy v mladém věku zemřel. V té době ovšem ještě nebyly známy výsledky výzkumů DNA vzorků z těchto nalezených obřích lebek. Další obrovská lebka, která byla nalezena ve východoafrické paleontologické lokalitě Woranso-Mille v oblasti Afar v Etiopii, byla přiřazena k druhu Australopithecus anamensis. Jde o nejstarší známý druh tohoto rodu hominidů, kam patří i druh Australopithecus afarensis, proslavený nálezem částečně zachovalé, 3,2 milionu let staré kostry. Samozřejmě je možné, že mnozí lidé trpí onemocněním, kvůli němuž jsou obrovští a dorůstají vysoké výšky. Ovšem nálezy ostatků, které se staly po celém světě, určitě vyvrací skeptikům jejich teze o tom, že se jedná o nesmysly, protože až 3 metrové kostry, navíc ve kterých zjistili vědci jinou DNA, než je lidská, znamenají mnoho. Abychom se také podívali na realitu ze zdravotního hlediska, obří lidé trpí vzácnou chorobou, která se jmenuje akromegalie. Je to způsobené onemocnění s nadměrnou tvorbou růstového hormonu a tak se stává, že člověk dorůstá do výšky například 230 cm. V České republice je takovýchto lidí Lidí odhadem do tisíce. Akromegalie je plíživou nemocí, které si zpočátku lidé ani nemusí všimnout. Postupně se vám zvětšují koncové části těla, ale i většina tkání a orgánů. Například srdce, kdy dochází ke zbytnění srdeční svaloviny, později k porušení funkce srdce až k srdeční nedostatečnosti. Nejvyšší známý člověk byl: Robert Pershing Wadlow, narodil se 22. února 1918 v Altonu Illinois a zemřel 15.července 1940 v Michiganu. Přezdívalo se mu "Obr z Altonu". Přitom když se narodil, měřil zcela běžných 51 cm. Ale ve 3 letech měl už 150 cm a po 10. narozeninách dokonce výšku 2 metry. Ve 21 letech už měřil 2,64 m. Jeho abnormální a stále pokračující růst byl způsoben onemocněním hypofýzy v souvislosti s růstovým hormonem. Není pochyb o tom, že kdyby nezemřel v jeho mladém věku, byl by ještě vyšší. Nejvyšším Čechem, který žil na našem území a jeho osoba je doložena, je Josef Drásal Narodil před 4. července 1841, v Chromči na Šumpersku. Tento český obr byl vysoký asi 242 centimetrů. Zemřel ve 45 letech 16.1.1886 v Holešově na souchotiny. Kopie jeho kostry je vystavena v brněnském Anatomickém ústavu. Martina - Vesmír o nás. )
Vynálezce, který se narodil v obci Smiljan, v dnešním Chorvatsku. Jeho otec byl kněz a tím se měl stát i on. Jeho nadání pro matematiku a fyziku však přesvědčilo i jeho okolí a mohl se vydat technickou cestou. Avšak i duchovní stránku dokázal zužitkovat. Při studiích zůstal se svými nápady nepochopen. Cesta ho zavedla až do Ameriky, kde strávil většinu svého života - velmi plodného života na myšlenky a vynálezy. Některým ani po téměř století věda úplně nerozumí. Předběhl svoji dobu a stále předbíhá i tu naší. Teslovi se přisuzuje kolem 700 vynálezů. Dostal 15 čestných doktorátů, ačkoliv neměl formálně dokončené žádné vzdělání. Mnoho vynálezů mu bylo po cestě ukradeno a patentováno jinými lidmi. „Nelituji toho, že ukradli mé myšlenky. Je mi líto, že nemají své vlastní.“ říkával. Z jeho vynálezů, které se dnes běžně používají můžeme jmenovat hlavně systémy využívající střídavý proud. V jeho době začínal stavět Edison první elektrárny na stejnosměrný proud. Tento koncept ale brzy narazil na své limity. Edison zadal úkol svému mladému zaměstnanci jménem Tesla, aby tento koncept zlepšil. Tesla jako již mnohokrát předtím přišel s vlastní konceprí a to se střídavým proudem. Edison se mu vysmál a Tesla nakonec odešel. Později Edison vedl neúspěšně boj proti střídavému proudu. Střídavý proud měl velmi mnoho zásadních výhod a přetrval dodnes. Tesla uváděl v život další a další vynálezy a bylo těžké si říct, že se nejedná o průlomy a prohlubování lidských znalostí. Kde k tomuto bral inspiraci? Jak se to stane? Dle mého názoru také intuicí. Ten šeptající hlásek duše, který přináší inspiraci těm, kteří jej vnímají. Tato inspirace vždy přesáhne to, co si člověk v dané chvíli uvědomoval a otevře mu nové cesty a dveře, které předtím neviděl. Poté to zpracoval jeho nepochybný génius a voilá, vynález je na světě. Své vynálezy chtěl hlavně předat lidem. Ve svých vynálezech nehledal cíle k vlastnímu prospěchu, bohatství a moci. A proto s mnoha vynálezy neměl podporu u velkých hráčů té doby. Některé vynálezy byly pro velké hráče i škodlivé. Snižovali by jejich moc. A tak dělali co mohli, aby některé Teslovo kousky nevešli do praxe. Nedostávalo se mu takové pozornosti, jak by si zasloužil a byl přehlížen, což trvá dodnes. Můj mozek je jen přijímačem, ve vesmíru existuje jádro, z něhož získáváme znalosti, sílu i inspiraci. Nepronikl jsem do tajemství tohoto jádra, ale vím, že existuje.Pokud chcete nalézt tajemství vesmíru, myslím, že je ukryto v pojmech energie, frekvence a vibrace. Tyto Teslovo věty ukazují, že při svém tvoření nebyl omezen a že v letech jeho života 1856-1943 vymyslel vynálezy, které bychom považovali za zázrak i my v naší době. Jedním z nich je bezdrátová energie, která se znovuobjevuje v dnešních dnech a úplně největší pecka ze všech – volná energie. Začneme bezdrátovou energií. Toto je ještě bezpečné téma, protože funguje i oficiálně. Nepřipojená žárovka se vám rozsvítí v ruce. I takové legrácky existují. V praxi by to vypadalo tak, že v domácnosti by byly jen spotřebiče. Žádné kabely ve zdech, žádné zásuvky. Žádné elektrické sloupy. Nejen ve městech, ale i na polích, v lesích. Tisíce a tisíce kilometrů kabelů a tisíce a tisíce sloupů. A bez ztrát energie v těchto soustavách, které jsou až 20 %. To by znamenalo o pětinu méně elektráren. Celkem slušné výsledky. Tesla plánoval tuto energii rozvádět celosvětově. To by znamenalo elektřinu pro každého. Tato energie by byla dostupná pro všechny. Nepotřebovala by smlouvu, rodné číslo, dokonce ani adresu. Noční můra pro velké hráče a tak. Ovšem musím uvést, že neznám účinky na lidské tělo. Na začátku článku najdete Teslu, jak klidně sedí mezi výboji elektrické energie. Jelikož mu záleželo na ostatních bytostech více než na zisku nebo jejich kontrole, předpokládám, že on sám nevěděl o nějakém nebezpečí, pokud tam nějaké vůbec je. A nyní se dostáváme k volné energii. Toto pole už je trochu konspirační. Jak jinak. Tímto by mohla být napájená výše zmíněná bezdrátová síť nebo by každý mohl mít takový generátor doma. Hezká to představa. Žádné jaderné, tepelné ani jiné elektrárny. Mé omezené chápání kvantové fyziky to vysvětluje tak, že pokud se dokážeme připojit na nejmenší možnou částici, říká se jí struna. V této struně (dala by se označit jako Zdroj) je nekonečně energie, kterou můžeme použít. Věřím, že je jí nekonečně, jinak bychom drancovali i samou podstatu Vesmíru, a to by od nás nebylo správné. V praxi se tohoto dosahuje vyvolání rezonance za pomocí základních elektronických principů. Při dosažení této rezonance jakýkoliv generátor generuje větší výkon, než jaký je mu dodáván příkon. Takže generátor může napájet sám sebe, a přesto mít energii navíc. V mantinelech naší dnešní vědy je to situace zcela nečekaná a absolutně nemožná. Na internetu lze nalézt výkresy, návody, seznamy součástek. Existují i iniciativy, které se snaží nekonečnou energii uvést v praxi. Dokonce někteří to chtějí prodávat ve velkém. Pokud něco takového existuje, rád bych volnou energii viděl v praxi. Pomohlo by nám to na cestě k samostatnosti, ale i velkým objevům, které bychom učinili, kdybychom měli nekonečně energie vždy s sebou. Na našich cestách životem i Vesmírem. Autor článku Jan Brož říká: “Vše výše popsané chápu svým způsobem, svým filtrem, který možná obsahuje i nějaké nepřesnosti. Rád jsem upozornil na člověka, který by nechtěl abychom ho obdivovali, ale abychom sami byli prospěšní tomuto světu a ukazuje nám, že s vlastními inspiracemi máme co dát.” )
Více videí