Jakuti nebo-li Sachové patří k nejpočetnějším domorodým národům Sibiře. V počtu více než 500 000 obývají území Republiky Sacha a přilehlých oblastí střední a východní Sibiře. Je to obrovské území s drsným klimatem a řídkým osídlením. Z velké části je pokryto březovou a modřínovou tajgou, jež na březích řek a jezer ustupuje vlhkým loukám zvaným alas.

Na severu tajga přechází v lesotundru a tundru, plnou sladkovodních jezer. Najdeme zde i bažiny a poměrně vysoká pohoří. Zimní teploty tu dosahují -60 stupňů Celsia, ale léta jsou suchá a příjemně teplá. Zima zde však trvá až 8 měsíců v roce.

V současné době jsou Jakuti silně ovlivněni ruskou kulturou, jejímuž vlivu jsou vystaveni od roku 1632. Tehdy k Leně dorazil ataman P. Beketov s oddílem kozáků, založil zde pevnost Jakutsk a zahájil vybírání jasaku, daně placené v kožešinách. Brzy byly na území Jakutů založeny i další pevnosti. Atamani a carští úředníci zneužívali své pravomoci, svévolně zvyšovali daně, a obohacovali se na úkor domorodců. Kozáci na Sibiř rovněž zavlekli epidemie neštovic a chřipky. Ty do konce 17. století zahubily až dvě třetiny Jakutů, Evenků a Jukagirů.

Přeživší museli platit daně za mrtvé příbuzné a tím došlo k dalšímu zbídačení. V polovině 17. století ruská justice zavedla trest vyhnanství „za řeku Lenu“, což byl počátek historie východní Sibiře jako trestanecké kolonie, jež smutně vyvrcholila za stalinismu zřízením kolymského Gulagu.

Za Stalinova režimu, který projevy jakékoli víry považoval za své ohrožení, byly šamanské obřadní pomůcky, bubny a nejrůznější talismany ničeny a zabavovány a samotní šamani po dopadení končili v gulagu. Později začal Sovětský svaz likvidovat šamanismus rafinovaněji – cíleně ho zesměšňoval v očích obyčejných lidí. Točily se propagandistické filmy a psaly příběhy, které vedly původní sibiřské obyvatelstvo k tomu, aby se stydělo za vlastní kulturu. Naštěstí nám badatelé jako např. Gavriil Xenofontov, který byl za tuto snahu později popraven – zachovali původní zkazky a příběhy sibiřského šamanismu.

Teprve roku 1992 byla Republice Sacha přiznána politická i ekonomická autonomie a nastal čas pro, mnohdy klopotnou, obnovu tradiční kultury. Jakuti až do příchodu Rusů neznali písmo. Co mělo být uchováno, muselo být tradováno ústně. Vrcholem jakutské orální tradice jsou eposy oloncholor. Oloncho je základním pramenem pro poznání starších podob jakutského náboženství, a především jeho nejnápadnější složky – šamanismu. Dochovaly se spousty oloncholor, jejichž rozsah se pohybuje mezi 10-36 000 veršů. Nejznámější a zároveň jedno z nejrozsáhlejších je oloncho o Ňurgunu Booturovi s rozsahem 36 000 veršů.

„ŠAMANISMUS NENÍ NÁBOŽENSTVÍ. JE MATKOU VŠECH NÁBOŽENSTVÍ“

Slovo šaman pochází z jazyka Evenků, do literatury ho uvedl už v polovině 17. století Avvakum Petrov, ruský duchovní odsouzený do vyhnanství na Sibiři. Vžilo se natolik, že se používá obecně, bez souvislosti s určitým etnikem. Jakutština má pro šamana výraz „ojuun“ (ojuutar), šamanka se nazývá „udagan“ (udagatar).

Šamanky jsou pokládány za mocnější než mužští šamani. Jejich znakem je nápadná tělesná krása, již si uchovávají do stáří. Slovo udagan souvisí s kořenem uot – oheň a lze ho přeložit jako „Ohnivá“ nebo „Silná jako oheň“, druhý výklad je ze staromongolského etügen – Matka Země. Jakutské šamany lze rozdělit do tří skupin – na černé šamany (a šamanky), bílé šamany a ostatní, jež můžeme označit jako ne-šamany.

• ČERNÍ ŠAMANI – (ABAASY OJUUTTAR) při rituálech vždy nosí šamanský plášť. Předpokládá se u nich schopnost sestupů do Podzemí nebo výstupu do nebeských světů k Horním abaasy. Jejich obřady se často konaly v noci. Uvádí se, že někteří z nich byli schopní křísit mrtvé, ale podobná vyprávění se vztahují i na bílé šamany. Nemoci Jakuti přičítali napadení nemocného démonem nebo ukradení jedné z jeho tří duší démonem. Šamanská léčba začínala tak, že šaman nemocného prohlédl, zjistil příčinu choroby a přešel k extatickému obřadu. Někdy prováděl obřad opakovaně, více nocí po sobě. Obřadu se nesměly účastnit děti, aby jim neublížila šamanova síla. Podle očitých svědků byla vystoupení působivá, až děsivá.

Šaman se v extázi nekontroloval, někdy ho museli držet až tři muži nebo byl přivázaný na lasu. V extatickém stavu mohl opustit své tělo a hledat ukradenou duši nebo vtáhnout démony do svého těla a poté vyhnat ven. Šaman také mohl démony oslovit a vyhnat z těla nemocného a kouřovým otvorem z obydlí.

Pro černé šamany jsou charakteristické bouřlivé a kruté iniciační vize, označované jako „ettenii“ – rozsekání. Šaman při nich opustil tělo a byl roztrhán skupinou démonů abaasy, představujících choroby. Démoni vysáli jeho krev, pozřeli maso a omyli kosti. Poté kosti obalili novým masem a napustili novou krví. Čím více duchů bylo při iniciaci přítomno, tím více chorob dokázal šaman léčit.

Na to, aby šaman ettenii zvládl, potřeboval dostatek síly. Pokud ji neměl, mohl ji čerpat od svých příbuzných. Ti v takovém případě mohli onemocnět nebo zemřít. Někdy šamanovi přes ettenii zahynulo až devět příbuzných, jejichž sílu potřeboval. Jiné obřady, než léčení černí šamani prováděli zřídkakdy. V minulosti prováděli obřady na podporu válečníků a komunikovali s válečnými duchy.

• BÍLÍ ŠAMANI (AJYY OJUUTTAR) jsou naproti tomu spojeni s uctíváním nebešťanů ajyy, pozemních duchů ičči a Slunce. Zabývali se věštěním, řídili veřejné rituály, jako yhyach nebo sesílání plodnosti. Častěji to jsou muži, nepoužívají vždy šamanský plášť a vedle bubnu je pro ně typická hůlka, zakončená svazkem bílých koňských žíní. Na hrudi nosí zavěšený sluneční symbol. Bílí šamani nesměli přinášet krvavé oběti, zřejmě pro ně bylo tabu i zabíjení obecně. Proto přinášeli jen symbolickou úlitbu mléčných produktů ytyk. Také prováděli nekrvavou zvířecí oběť, při níž byl kůň, mnohdy s kresbou „křídel“ na plecích, zasvěcen vybranému duchovi. Takové zvíře nesmělo být zabito, nepoužíval se k tahu, jízdě ani k dojení.

• NE-ŠAMANI (LÉČITELÉ, VĚŠTCI, ČARODĚJOVÉ) – Otosut je léčitel, který léčil nemocné léky rostlinného a živočišného původu. Byli to muži i ženy, někteří prováděli i operace (zlomenin, kýly či dokonce očí). S náboženstvím souvisí pouze okrajově. Jakutská slova dylgasit a bilgesit označují věštce, jenž předpovídá budoucnost, aniž by musel být šaman. Jedná se o předpovídání počasí či vhodné doby pro sezónní práce na základě pozorování přírody. Ne náhodou slovo dylgesit znamená v dnešní jakutštině meteorologa. Aptaach byl čaroděj, používající amulety a magické manipulace ap, jimž se dá naučit. Obdobou je ap iččite, jenž dovede ovlivnit duchy ičči, aniž by dosáhl extáze a opustil tělo.

ŠAMAN JE PROSTŘEDNÍKEM MEZI SVĚTEM TĚLA, MYSLI A DUCHA A SVĚTEM OKOLNÍHO VESMÍRU

Svět je podle Jakutů rozdělen do tří základních úrovní – na podsvětí, zemi a nebe. Ty jsou vzájemně spojeny jedinou ústřední osou, kterou nejčastěji představuje strom nebo hora. „Šamanský strom stojí na hoře, jeho kořeny prorůstají do podsvětí a koruna sahá do horního světa, zatímco kmen představuje náš prostřední svět. U kořenů žijí duchové šamanských předků a zvířecí matka, v prostředním světě lidé a v horním světě, v koruně, dosud nenarozené duše příbuzných, jako ptáci.“ Právě díky této ose se šamani mohou pohybovat mezi jednotlivými vrstvami světa. Jejich pronikání do jiných rozměrů reality a možnost setrvat v nich s sebou přináší šamanovu schopnost nalézt ztracenou rovnováhu ve svém bezprostředním okolí. Šaman tak sestupuje do podsvětí ve chvíli, kdy má být duše odvedena do říše mrtvých, může sem sestoupit i během léčení. Za ochrannými duchy na nebesa pak vystupuje při podněcujících obřadech nebo při nedostatku lovné zvěře atd. Šaman tedy svým prostřednictvím spojuje vnitřní svět jedince s vnějším světem společnosti.

Každý sibiřský šaman musí mít zvířecí matku, své prvotní zvíře, které má nejčastěji podobu obrovského ptáka se zobákem jako hák, s rozeklanými pařáty a dlouhým ocasem. Tuto úlohu může zastávat také sob, medvěd, havran, pes, vlk, divočák, hřebec nebo býk. Zvířecí matka žije na šamanovi úplně nezávisle. Je plamenem vidění, který proudí šamanským světem, a ztělesňuje tak jeho prorocký dar. Během života se šamanovi zjevuje celkem 3x. Poprvé, když se rodí šamanova duše. Podruhé, aby se podílela na její výchově, na níž dohlíží z jedlové či modřínové větve, a potřetí, při šamanově smrti.
Na území Sibiře, a zejména v jejích arktických oblastech, sehrává v šamanově životě velmi důležitou roli Velká Matka zvířat.

Prostřednictvím šamanů dává lidem právo lovit zvěř a živit se jejím masem. Pokud je nespokojena, mají lidé špatný lov a velice záhy trpí hladem. Šamanovými duchovními učiteli se mohou také stát rostliny. Téměř každá kultura zná, nebo alespoň kdysi znala, účinky a možnosti využití nejrozličnějších psychoaktivních rostlin. Jejich síla je uctívána jako božský dar, neboť rostlinní duchové slouží jako mosty do mystického prostoru mimo čas, které propojují cesty k jiným skutečnostem. Sibiřští šamani využívají při svých obřadech zejména muchomůrku červenou, jalovec, rojovník, mák, pelyněk, šalvěj či tabák.

„Ať budoucnost vašich dětí překonává i tu vaší!

Ať v ohradách jenom vzrůstá počet telat, koní a krav! Ať vás stále těší život, ať se vždycky radujete a žijete v dostatku! Vzrůstejte jak stromky v tajze, deset lidských věků žijte, zelenejte, košaťte – celých devět lidských věků stůjte, kveťte, nežloutněte. Ať vás zima bouřných nebes – neovane, nespálí! Ať vás nikdy neporaní mráz, co bloudí Podzemím! Ať dosáhnou vaše ruce vždycky na to, na co chtějí.

Ať vaše rychlé nohy nikdy cestou neklopýtnou. Uruj ajchal! Dlouhý věk! Dlouhý život prožijete! Uruj ajchal! Štěstí vám!“