„In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen. – Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen“.

Člověk posedlý ďáblem, zlým duchem nebo jinými temnými silami je oblíbeným námětem mnoha románů či hororových filmů. Pokud se tak stane, je pro něj jediná pomoc – kvalifikovaný exorcista, tedy osoba, která umí zlé síly z jeho těla vypudit. Zajímavé ovšem je, že ani nábožensky založení lidé vám k tomuto aspektu jejich víry mnoho neřeknou. Často o této problematice nic nevědí, nebo o ní z určitých důvodů nechtějí mluvit, anebo v tyto praktiky vůbec nevěří. O to víc zarážející je, že dnes exorcismus údajně zažívá největší rozmach za poslední čtyři staletí.

Slovo exorcismus pochází z řeckého slova „exorkismós“, což v překladu znamená „přísaha“ nebo také „zapřísahání“. Věřící v tomto slově spatřují boj dobra proti zlu: „Je to rituál, při němž se používá modlitba, aby zahnala ďábly či démony od osoby nebo z místa“.  Vymítání může mít více forem. Buď je jednoduché, jako například modlitba za osvobození či požehnání, nebo je to rozsáhlý a dramatický rituál. K rituálu skutečného „Velkého exorcismu“ se však přistupuje jen velmi vzácně, a to v případech, kdy je pacient postižen nejvzácnější formou tzv. „démonické posedlosti“ a smí ho vykonávat pouze biskupem pověření kněží, vzdělaní v dané problematice. Tato praktika je čistě náboženského charakteru a není vědecky ani lékařsky nijak prověřená. Přesto je především v Itálii tato služba vyhledávána tisíci věřícími. I podle exorcistů samotných však potřebuje jejich pomoc jen asi 5 % lidí, zatímco ostatní trpí buď psychickou, nebo fyzickou poruchou, léčitelnou vědeckými metodami.

OTEC GABRIEL AMORTH, VÝZNAMNÝ ŘÍMSKÝ EXORCISTA, ROZDĚLUJE DĚJINY EXORCISMU DO SEDMI OBDOBÍ

1) Doba Ježíše Krista a jeho apoštolů 
Jelikož křesťanství má počátek u Ježíše Krista, má u něj počátek i křesťanský exorcismus. V evangeliích se nejednou mluví o Kristově boji s démonem. V tomto boji vítězí Ježíš, který má moc od Boha, a tak je Ďáblem neporazitelný. V Bibli jsou také popsány mnohé případy, kdy Ježíš vyhání zlého ducha z posedlých a léčí je. Tuto svoji moc nad zlým duchem Ježíš předává svým apoštolům a později i všem jeho věřícím. Ti ji podle jeho vzoru využívali k exorcismu.

2) Doba prvních tří staletí
Na počátcích křesťanství směli používat moc osvobození od zlého ducha všichni pokřtění. Otec Amorth poukazuje na jednu mimořádnou funkci, jež toto předání moci věřícím mělo, totiž že schopnost zahánět démony přitahovala pohany, a tak ve svém důsledku napomohla šíření křesťanství. V této době se také rozvíjí udělování exorcismu při křtu, čímž byl nový věřící osvobozen z moci ďábla a otvíral se Kristově vládě.

3) Období od 3. do 6. století
V této době dochází k velkému rozmachu církve, což ovlivnilo i oblast exorcismů. Po vzniku prvního mnišského řádu se praxe vymítání přenáší spíše na mnichy. Ti měli údajně díky svému skromnému životu a pokání vyšší moc pro boj se zlými duchy a byli při exorcismech úspěšnější. Objevovaly se však případy falešných exorcismů načež katolická církev reagovala. Roku 416 papež Inocenc I. ustanovil, že exorcismy smí udělovat pouze kněz s pověřením od biskupa.

4) Doba od 6. do 12. století
Byla to doba velkého rozvoje exorcismů. Počty exorcismů se zvyšovaly a utvářely se nové exorcistní texty.

5) Doba od 12. po 15. století
Objevují se velká heretická hnutí s anticírkevním cítěním, které církev pronásledovala. Otec Amorth upozorňuje, že do konce 12. století teologové odmítali připustit existenci čarodějnic a považovali jejich pronásledování za nesprávné. V době bojů s heretiky však došlo ke změně mentality a vliv zlého ducha lidé viděli na každém kroku. V roce 1252 papež Inocenc IV. svým rozhodnutím povoluje mučení heretiky a v roce 1324 papež Jan XXII. zakládá inkvizici, která má pronásledovat čarodějnice. Paradoxně byla praxe exorcismů zasunuta do pozadí a na její místo nastoupilo pronásledování a upalování všeho, co bylo považováno za nečisté či posedlé ďáblem.

6) Období 16. až 17. století
I nadále pokračovaly hony na čarodějnice. Zajímavé je, že tam kde byl praktikován exorcismus, nedocházelo k pronásledování posedlých, nýbrž k jejich léčení. Církevní činitelé se snažili o zreformování služby exorcismu a roku 1614 byl sepsán „Římský rituál“, který udával přesné postupy a modlitby při exorcismu. Bohužel snahy o návrat a upřednostnění exorcistického rituálu kvůli vrcholící atmosféře honů na čarodějnice selhaly.

7) Období od 18. století po dnes
Po odeznění čarodějnických procesů, byla víra v existenci ďábla a vše co s ní souviselo značně nepopulární. Proto také rituál exorcismu upadl v nemilost a ustoupilo se do značné míry od jeho praktikování. Během 19. a 20. století většina církve pohlížela na rituál vymítání, jako na starodávný přežitek. Přesto se od poloviny 20. století začíná praxe exorcismu opět rozšiřovat, pravděpodobně jako reakce na stoupající popularitu černé magie a satanských sekt. V 70. a 80. letech byl také podporován růstem hnutí „Katolické charismatické obnovy“ jež věří v uzdravování a proroctví. Zájem o exorcismus vyvolal také papež Jan Pavel II., který hovořil o Ďáblu jako o aktuálním problému světa, a sám se exorcismu věnoval. K popularizaci také do jisté míry přispěl film „Vymítač ďábla“ z roku 1973.

ĎÁBEL JE REÁLNÁ BYTOST, NIKOLI POUZE SYMBOL

Jméno Satan, což je původní hebrejská podoba slova Ďábel, etymologicky znamená „protivník“, má tedy být jakýmsi přímým protivníkem a oponentem dobra, potažmo Boha. Podle katolické teorie je Ďábel skutečná osobní bytost, nadaná inteligencí a vůlí, která sice nemá fyzické tělo, ale může přijít na tento svět a skrze člověka rozsévat nenávist. Podle IV. lateránského koncilu (1215) jsou Ďábel a ostatní zlí duchové Bohem stvoření ve své přirozenosti jako dobří, ale zlými se stali skrze sebe samé. Exorcisté sami jsou přesvědčeni, že démoni jsou osobní bytosti, které lidem škodí ať duševně či fyzicky. Otec Gabriel Amorth poznamenává, že kněz, který neuznává existenci Ďábla „opouští rámec biblické a církevní nauky“ a podvádí věřící.

Jak na tomto světě vlastně Ďábel působí? Jakožto padlý anděl, je Satan nadřazený člověku, ale podle církve zůstává jakožto bytost stvořená i bytostí konečnou. Nemůže ve skutečnosti vykonat opravdový zázrak, což je výsadou pouze bytosti s nadpřirozenou silou, která nebyla nikým stvořena. Ďábel může vládnout pouze silou „nepřirozenou“, jež mu však dovoluje překročit hranice lidských schopností. Teologové a exorcisté odhadují, s jakými schopnostmi může ďábel na člověka působit. Tvrdí například, že Satan sice nedokáže nahlížet do našeho nitra, což je výsadou Stvořitele, ale může díky svým pozorovacím schopnostem určit, co si myslíme. Také sice nemůže vidět budoucnost, ale díky svým znalostem a své duchovní moci ji může předpovědět.

Ďábel je především omezen Boží vůlí, protože jako jeho stvoření nemůže udělat nic bez Božího svolení. Zde se naskýtá prostor pro oblíbenou teologickou otázku: Proč Bůh ve své nekonečné dobrotě dovolí, aby ve světě bylo zlo? Odpověď je většinou tajemná a vyplývá z ní, že Bůh má své důvody. Zlému duchu je tedy „povoleno“ působit na tomto světě různými způsoby, které exorcisté rozdělují do dvou kategorií: běžné a výjimečné.

„ĎÁBEL OKOUZLUJE A DOBŘE SE PRODÁVÁ, AVŠAK NA KONCI ŠPATNĚ PLATÍ“

Nejběžnějším projevem vlivu Satana je pokušení. V podstatě je to lákání ke spáchání hříchu. Pokoušet člověka, aby šel proti „dobru“ je zejména ďáblovou výsadou. Jeho silou je jeho nenápadnost a také vychytralost, díky níž nás může třeba i dobrými myšlenkami dovést ke zlu. Ne všechna pokušení však mají svůj původ u zlého ducha, a ne všechny hříchy jsou na jeho popud. Některé jsou výsledky lidské svobodné vůle. Za výjimečné projevy vlivu démona je považován každý silnější projev než pokušení. Ty jsou rozděleny do čtyř základních oblastí.

Zdroj obrázku: https://fsspx.mx/es/news-events/news/%C2%BFqu%C3%A9-hacer-en-los-momentos-de-tentaci%C3%B3n-57416

1) Infestace
Jedná se o přítomnost démona na určitém místě, nebo ve věci. To může být například „strašidelný dům“, kancelář nebo dokonce zvíře. Zamoření se může projevovat nejrůznějšími paranormálními jevy, od podivných zvuků v domě, nevysvětlitelného průvanu, až po levitaci nádobí. Tyto jevy mohou mít příčinu v přítomnosti prokletého předmětu, nebo v prokletí domu samotného. V domě se také dříve mohly provozovat okultní praktiky, anebo zde mohlo dojít k vraždě či sebevraždě. V případě infestace se většinou upouští od exorcismu a kněží místo toho přistupují k jednoduchému požehnání, nebo slouží mši.

2) Vexace
Jedná se vlastně o fyzický útok démona. Může se projevovat jako tajemné rány dopadající na člověka, nebo jako škrábance, které se z neznámého důvodu objevují na těle. Někomu se dokonce objevují tajemné znaky či nápisy na těle, a někdo zase může být shozen neznámou silou z postele nebo ze schodů. Tento druh napadení je zaměřen zejména na osoby, které mají bohatý duchovní život, jsou upřímní ve víře a mají blízko k Bohu. Úkolem démona je přivést tyto osoby do stavu izolace a následného zoufalství, aby odsoudily Boha za své utrpení a obrátily se k němu zády.

3) Obsese
Můžeme ji přeložit jako „svázanost“ nebo také „démonské pokušení“. Jedná se o soustavné intenzivní napadání mysli oběti. Oběť se utápí v představách a je mučena myšlenkami, které ji dokonale ovládají. Tyto myšlenky mohou být tak silné, že oběť přesvědčí o jejím vlastním šílenství, což jen prohloubí pocity smutku a deprese. Představy mohou být různé. Například mohou člověka nutit, aby někomu ublížil. Jiné mohou nutit k sebevraždě. Nejčastěji se však obsese projevuje v ovlivněných snech, jako jsou noční můry.

4) Posese
Jedná se o posedlost démona, známou jako „nechtěná posedlost“ nebo také „démonická posedlost“. Jedná se o nejvážnější a zároveň nejvzácnější projev Ďáblova vlivu na tomto světě. Přesto, že jsou tak vzácné, exorcisté tvrdí, že případy posedlosti se v poslední době objevují čím dál častěji! Při tomto projevu Ďáblova vlivu, přebírá dočasně zlý duch kontrolu nad tělem své oběti, koná a mluví skrze něj, aniž by o tom dotyčný věděl. Kontrolu však démon přebírá pouze v krizových chvílích, v nichž se jeho oběť dostává do transu. Během pacientovi krize se může démonova přítomnost projevovat několika různými způsoby. Např: nepřirozené zkroucení těla, které nelze racionálně vysvětlit, velkou nepřirozenou silou, znalostí „skrytých věcí“, které mohou být spojeny s přítomností, minulostí či budoucností, tedy projevy jasnovidectví, znalost cizích jazyků, jejichž ovládání je nepravděpodobné. Můžou se objevit i případy, při nichž ústy člověka hovoří ďábel, obvykle nepřirozeným hlasem, plným vzteku a nenávisti.

Katolická církev připomíná, že ačkoli může být lidské tělo ovládané démonem, duše  zůstává nadále ve stavu Boží milosti. Jediná výjimka nastává ve chvíli, kdy člověk sám dovolí, aby k ovládnutí démonem došlo, jako například při satanském rituálu. Tím se člověk dostává pod stálý vliv, do stavu nepřetržitého ovládnutí a je jako démon, který kráčí po tomto světě.

NEJZNÁMĚJŠÍ PŘÍPAD EXORCISMU, JENŽ SKONČIL TRAGICKOU SMRTÍ!

Celosvětově nejznámější případ exorcismu se odehrál v 70. letech minulého století v Německu. Jedná se o jeden z nejděsivějších případů exorcismu vůbec.

Anneliese Michel začala od roku 1968 propadat do záchvatů a měla vidiny, v nichž vystupoval ďábel. Svůj stav připisovala moci démonů. Ti jí prý našeptávali, že musí zemřít, aby vykoupila mládež žijící v hříchu. Psychologické testy nepotvrdily žádnou chorobu, lékaři vyloučili i epilepsii. Rodiče Josef a Anna se proto obrátili na církev s žádostí o exorcismus. Toho se v roce 1975 ujali kněz Ernst Alt a páter Arnold Renz. Během vymítání se stav dívky zhoršoval. Odmítala jíst, kousala sebe i ostatní, mlátila hlavou o zem. Alt a Renz si seance nahrávali, takže na páskách zachytili, jak dívka mluví chraptivým hlasem ďábla. „Nejhůř reaguje na svěcenou vodu“, prohlásil Renz o dívce, která 1. července 1976 zemřela na dehydrataci a podvýživu (vážila 31 Kg).

Zdroj obrázku: https://hnbgu.net/is-the-exorcism-of-emily-rose-a-true-story/

Na základě tohoto případu vznikl film V moci ďábla, který se v originále jmenuje The Exorcism of Emily Rose. Původně se však měl jmenovat The Exorcism of Anneliese Michel. Ačkoliv je ve filmu mnoho extrémních a děsivých scén, příběh  Anneliese je možná ještě děsivější. Během svých častých záchvatů se sebepoškozovala, jedla pavouky, omítku a klela a urážela Boha.

„Přemýšlíme-li o našich nepřátelích, měli bychom se nejdříve zamyslet nad přítomností Ďábla, protože je to právě Ďábel, jenž nás nejvíce poškozuje. Ďábel si totiž v současné atmosféře utrpení libuje“. – Papež František