Horoskopy 2021 Martin Pávek Tipy na výlet Ramona Siringlen

Záhady, historie a UFO

PŘÍRODNÍ ŽIVLY – OHEŇ, VODA, VZDUCH, ZEMĚ

PŘÍRODNÍ ŽIVLY – OHEŇ, VODA, VZDUCH, ZEMĚ

V dnešní době si lidé pod pojmem přírodní živly představí něco silného, ničivého, energetického. Lidem se před očima vybaví povodně, požáry, zemětřesení, tornáda a jiné živelní katastrofy., které se již staly součástí života dnešního člověka. Ale živly nejsou jen ničivé a životu nebezpečné. Jsou to 4 základní elementy, které se na naší planetě vyskytují už od pradávna, jsou součástí našeho všedního života a mnohdy jsou nám tu k prospěchu. Jen se na to podívejme z jiné stránky. Je pravdou, že pokud se oheň vymkne kontrole, dokáže způsobit živelní katastrofy, spálí téměř vše, k čemu se přiblíží, a umí budit hrůzu. Nejsou to ovšem jen tyhle vlastnosti, kterými se pyšní, již od pradávna je oheň spojován s hlavním zdrojem tepla. Vzduch dokáže způsobit velká tornáda, vichřice, dokáže svou silou doslova rvát stromy ze země, ale bez něj bychom nedokázali žít, neboť je hlavním zdrojem kyslíku, který je k lidskému životu nepostradatelný. Země jako jeden ze čtyř elementů dokáže způsobit silná zemětřesení a umí člověka připravit i o střechu nad hlavou, ale zároveň je to symbol domova a původ lidstva. Poslední z elementů je voda, která nám v posledních letech dokázala, že je schopná se rozbouřit a způsobit ničivé katastrofy. Je ovšem počátkem života na naší planetě, symbol zrození a společně se vzduchem tvoří základní podmínky pro existenci života na Zemi. Historie, filozofické objevy a alchymie Doklady shromážděné pro heslo živel ve staročeském slovníku bohatě dokládají dlouhou tradici a patrně obecnou znalost slova živel ve smyslu prvopočátek života, podstata, živý tvor, ale také žijící látka. Učení Thaleta o vodě, Anaximena o vzduchu, Hérakleita o ohni a Empedolka o zemi uvedl v systém Aristoteles a jeho pojetí čtyř živlů pak na dlouhá staletí dominovalo ve filozofii i v utvářejících se přírodních vědách uvnitř ní. Středověcí scholastikové zdůrazňovali počet čtyř poukazem na čtyři řeky v ráji, čtyři roční období, čtyři světové strany. Živly byly již od dob Starého Řecka spojovány se čtyřmi typickými kategoriemi lidských projevů, jak je definoval Hippokrates (ohnivý cholerik, zemitý melancholik, vzdušný sangvinik a vodní flegmatik). C.G. Jung přichází s analogickou čtveřicí takzvaných psychických funkcí, které vymezují čtyři psychologické aspekty psychické orientace. Vnímání konstatuje, že něco je, myšlení zjišťuje, co to je, cítění nám říká, zda se nám to hodí, líbí či ne, zda to chceme přijímat či ne, a intuice nám napoví, odkud to pochází a kam to spěje. Psychické funkce představují čtvero přístupů, čtvero psychických aktivit, které nám slouží ke zpracování a příjmu obsahů přicházejících z vnějšku nebo zevnitř. ŽIVEL OHEŇ Historie tohoto živlu sahá až do pravěku, kde byl člověk odkázán na jednoduché nástroje, jako byly opracované kameny, zvířecí kosti a jiné. Zásadní vliv na rozvoj mělo proto ovládnutí ohně, díky němuž člověk získal významný prostředek k výrobě dalších nástrojů. Z počátku se oheň používal jen k opracování dřeva (opalování špiček kopí), teprve později měl význam pro rozvoj zemědělství, výrobu keramiky atd. Oheň byl pro prehistorického člověka tak důležitý, že se začal objevovat i v rituálech. Byl zobrazován na keramice a jiných artefaktech. Stal se tedy posvátným prvkem, ke kterému se vztahují různé mýty a rituály. Snad nejznámějším ohnivým mýtem je řecký příběh o Titánu Prométheovi: když vládce bohů Zeus odebral lidem oheň, ukradl jej Prométheus z Héfaistovy výhně a ukrytý ve stonku jakési rostliny ho donesl lidem, které přitom rovněž naučil tavbě kovů a řadě dalších dovedností. Diem byl za tento čin potrestán. Héfaistos ho na Kavkaze přikoval ke skále, kam za ním každý den přilétal orel, který mu drásal játra. Ta do druhého dne dorostla a vše se opakovalo. Zachránil ho až největší řecký hrdina Hérakles, který orla zastřelil a Prométhea osvobodil. Ten se nakonec s Diem smířil a stal se nesmrtelným. V minulosti byl oheň vnímán jako posvátný úkaz, a proto byl mnoha způsoby náležitě uctíván a zobrazován. Dnes se však na oheň dívá jako na nedílnou součást všedního života. Přesto existují vlastnosti, které si tento živel zachoval po celá staletí. Oheň hřeje a žhne. Je v neustálém pohybu, velký zdroj energie. Je prakticky nemožné ho spoutat. Mnoho lidí si jako symbol ohně asi představí Slunce (zdroj světla a tepla), které je podmínkou života na Zemi. Možná proto Slunce vystupovalo v mnoha kulturách jako nejvyšší z božstev (ve starém Egyptě jako bůh Re). Symbolem Slunce je kruh, který představuje nekonečno. Dalším významově bohatým symbolem ohně je svíce. Její plamen připomíná čas lidského bytí. Je atributem světla, víry a symbolem lidské duše. Různé podoby ohně představují také symboly a atributy svatých. Například sv. Benedikt z Aniane nebo sv. biskup Polykarp ze Smyrny (hořící hranice). Živly se také uplatňují při rozlišení typů lidského chování (temperamentů). Ohni odpovídá cholerik (chování výbušně aktivní). V lidech s tímto temperamentem stále něco plane, stále musí něco dělat. Mají za úkol podněcovat druhé. K ohnivým znamením patří Beran, Lev a Střelec. Jejich síla je mužská, dává věcem nové obsahy a směr. Je-li jí však příliš mnoho, pak ničí a spaluje. ŽIVEL ZEMĚ Často se stává, že když řeknete, že země je také živel podobně jako voda, oheň či vzduch, mnoho lidí se nad tím pozastavuje. Pravda je ale taková, že země opravdu živlem je, a to nesmírně důležitý, neboť formuje základ toho, jak naše prostředí vypadá. Díky tomuto živlu vznikly nejrůznějšími způsoby geologických procesů horniny, kovy, drahokamy atd. Země je také základnou celé potravinové pyramidy. Od stavebních látek, které umožňují život a růst rostlin, přes tvorbu látek zajišťující drobné živočichy. Dále k tvorbě stavebních kamenů, k proměně odpadu v organické látky apod. Živel země, ač se to nezdá, není rozhodně nehybný. Svým pohybem vlastně dokáže padat, rozpadat se, propadat se a sesouvat se. Dalo by se říct, že země je vlastně díky ostatním živlům nositelkou tvarů. Vodou nabývá schopnost přijímat tvar, působením ohně a vzduchu nabývá její podoba. Pokud bychom se pokusili tento živel porovnat s ostatními, mohli bychom říct, že země je neprůhledná na rozdíl od ostatních živlů. Není světelné povahy tak jako oheň, nepropouští světlo tak jako vzduch a také jej neodráží jako voda. Země světlo prakticky pohlcuje. Vystupuje jako stinná stránka osvětlených věcí. Poskytuje a zakládá zemská sídla a obydlí, zatímco oheň, vzduch a voda je činí útulnými a obyvatelnými. Země se také uplatňuje při rozlišení typů lidského chování. Pod vládou zemského živlu se nachází znamení Býka, Panny a Kozoroha. Základním charakterovým projevem zemského živlu je upevňování, ochraňování a stabilita. Člověk, který zůstává stát na zemi, je realistický, konzervativní, spolehlivý a smyslový. Je zaměřen na materiální svět a své bezpečí. ŽIVEL VZDUCH „Ze vzduchu vše vzniká a do něho se zase rozkládá. Jako naše duše jsouc vzduchem nám vládne, tak dech a vzduch objímá celý svět. Počátkem je neomezený vzduch, z něho vzniká, co jest, co bylo, co bude, boží i božské věci, a ostatní vzniká z potomstva vzduchu. A taková je podoba vzduchu: když je zcela stejný, je neviditelný, ale ukazuje se chladem, teplem, vlhkem a pohybem. A stále se hýbá, neboť kdyby se nehýbal, neměnil by se tolik, kolik se mění“. – Anaximenés Podle těchto slov prohlásil Anaximenés téměř neviditelný a zdánlivě nehmotný živel za prazáklad veškerého jsoucna a věřil, že právě z něho vznikla celá Země i nebeská tělesa. Zemská atmosféra je jedinečným kosmickým jevem. Na žádné jiné planetě, ani na žádném jiném kosmickém tělese nic podobného neexistuje. Nebo alespoň dosud nebylo vyvráceno, že by tomu bylo jinak. Díky takto složenému ovzduší se mohl na Zemi život rozvinout do dnešního nádherného bohatství. Tato průhledná látka obepínající naši planetu chrání veškerý život před chladem z vesmíru, slunečním zářením i nebezpečnými kosmickými paprsky. Díky tomu všemu můžeme vnímat svěží ranní vzduch, příjemné teplo poledne a radostně pozorujeme nádheru noční oblohy. Dalo by se říct, že lidé jsou bytosti vzduchu. Bez jídla můžeme žít mnoho dnů, bez vody desítky hodin, ale bez vzduchu jen pár minut. Neustále musíme dýchat a k tomu potřebujeme nejen kyslík, ale také čistý vzduch, bez znečišťujících látek. Naše atmosféra je opravdu vzácná, a proto bychom si jí měli vážit a chránit ji. Vzduch se projevuje prouděním, vanutím, přenášením prachu, zvuku, vůní, ale hlavně neustálým pohybem. Podobné vlastnosti nalezneme u lidí narozených ve vzdušných znameních. Patří mezi ně Blíženec, Váhy a Vodnář. Lidé vzduchu jsou sangvinici, pohybliví a přemýšliví. Jejich posláním je předávat nové myšlenky, a tak spojovat lidi mezi sebou. Vzduch je prvkem, který nemá žádné hranice. Dává lidem nový, neomezený vhled do záležitostí. Všechno ho zajímá, všude se dostane, nezná hranice ani místa, kam by se nemohl dostat. Vzduch je takovým jevištěm vidění, slyšení i cítění. Je šiřitel vůní a pachu, podob a obrazu, zvuku a hlasu. Je určitým způsobem prostředkem komunikace a nabízí mnoho možností k jeho vyjádření. ŽIVEL VODA Voda, jako zdroj života a podle lidové víry nejsilnější ze všech živlů, provází člověka od pravěku až po dnešek. Mocnost a potřebnost vody se projevuje ve vztahu člověka k tomuto živlu. Voda sama, podobně jako oheň, byla u mnoha národů jakýmsi ženským principem, což bylo spojeno s postavou panenské bohyně či vládkyně. Prameny a studánky byly pokládány za převtělené nymfy, a když se říčka za bouře proměnila v divoký proud, domnívali se, že je to rozhněvaný bůh. Voda, vodní živel byl vždy spojován s bohy. Řecký bůh Poseidon dával tryskat pramenům, v Mezopotámii bůh Aššur sesílal na zem déšť, pramen života a zajišťoval tak její plodnost. Voda na sebe bere nejrůznější podoby, známe ji jako pramen (symbol čistoty), studánku (osvěžení a očištění), řeku (symbol nebeské milosti), moře (vše pohlcující propast), déšť (symbol úrodnosti), mraky (symbol životních změn), sníh (čistota). Umí působit svým přebytkem (potopa) i nedostatkem (sucho). Může mít jak pozitivní, tak negativní podobu. Záchrana před smrtí žízní a na druhé straně utopení. K vodě se ovšem váží i různé bytosti, u nás jimi jsou vodníci, víly a rusalky (duše dívek předčasně zemřelých), v antickém pojetí jimi jsou nymfy. Voda ovšem bývala v minulosti pojímána i jako déšť. Téměř ve všech zemích a dobách se dívali lidé na déšť jako na příznivý zásah Boží moci na zemi a pokládali jej, kromě symbolu trestu, za symbol úrodnosti a oplodnění. Tento déšť je v literatuře obecně nazván „zázračný déšť“. Voda je živlem emocí a citů, což způsobuje velkou empatii a silné citové prožívání, ať už k němu dochází otevřeně jako u Ryb a Raků nebo spíše skrytě v nitru daného člověka, jak je tomu u Štírů. Voda je navíc živlem značně přizpůsobivým, tato znamení jsou flexibilní, umějí vyhovět druhým a adaptovat se na jakoukoli situaci. Voda na první pohled trochu klame tělem – tato znamení mohou působit slabě, uzavřeně a povolně, ale je v nich obrovská síla zvládnout cokoli, co si usmyslí. Přírodní živly jsou základní esencí celého Vesmíru, jsou stavebními kameny a základní prahmotou všeho, co jest. Jsou prazákladem lidské psychiky, jejich energie se každý den odráží v lidském bytí, ve všech znamení zvěrokruhu. )

MOZEK: NEJMOCNĚJŠÍ A NEJZÁHADNĚJŠÍ ORGÁN LIDSKÉHO TĚLA

MOZEK: NEJMOCNĚJŠÍ A NEJZÁHADNĚJŠÍ ORGÁN LIDSKÉHO TĚLA

Mozek je v lidském těle nejdůležitějším orgánem, díky kterému je řízen celý náš organismus. Ovlivňuje naše vnímání okolního prostředí, myšlení a veškeré naše chování. Obsahuje neuvěřitelných 100 miliard nervových buněk a přenos informace v něm je otázkou asi tisíciny sekundy. První písemná zmínka o anatomii mozku je z Egypta v takzvaném chirurgickém papyru Edwina Smitha z období zhruba 3500 př.Kr. Za centrum mysli bylo považováno srdce, o mozku jako centru duševních procesů se začíná uvažovat až v antickém Řecku. V 20 letech 20. století Hans Berger poprvé zaregistroval bioelektrickou aktivitu mozku a na začátku 30. let uskutečnil první záznam těchto signálů elektroencefalogramem (EEG) – jenž je další neinvazivní technikou, která významně napomohla pochopení funkcí jednotlivých částí mozku. Navíc je EEG, po téměř 100 letech od objevu jeho principu, používáno dodnes. NERVOVÁ SOUSTAVA Nervová soustava (NS) umožňuje komunikaci mezi orgány a jejich spojení v jednotný celek, řídí a kontroluje činnost všech částí organismu a tím umožňuje rychlou reakci na změny vnitřního i vnějšího prostředí. Základní stavební jednotkou nervového systému je nervová buňka – neuron, která je specializovaná na přenos nervových vzruchů – stimulů. Neurony se skládají z buněčného těla – soma, které obsahuje jádro a cytoplazmu s organelami, výběžků buněčného těla – dendritů, které přijímají signály z jiných neuronů nebo smyslových buněk a nervového vlákna – axonu, nejdelšího výběžku, který vede signál ven z neuronu. Nervová soustava se dělí na dvě hlavní části: centrální nervový systém (CNS) a periferní nervový systém (PNS). Periferní nervy spojují oběma směry CNS s orgány celého těla a dělí se na tyto tři typy: • Mozkové nervy (12 párů) vystupují z mozku. Mohou být senzorické, motorické nebo smíšené. • Míšní nervy (32 párů) vystupují z postranních rýh míchy jako přední a zadní míšní kořeny. • Útrobní nervy zajišťují činnost orgánů, inervují hladké svalstvo, svalstvo srdeční a žlázy. Součástí periferního nervového systému je somatický nervový systém, který můžeme vědomě ovládat. Zahrnuje senzorické a motorické nervy, a autonomní (vegetativní) nervový systém, který řídí činnost vnitřních orgánů. Centrální nervový systém se skládá z míchy a mozku, jež jsou chráněné obaly (plenami). Tvrdá plena (dura mater) tvoří vnější obal, omozečnice (pia mater) kryje povrch mozku a vniká do všech záhybů a pavučnice (arachnoidea) je zevní měkká plena, která do záhybů neproniká. Pavučnice a omozečnice jsou od sebe oddělené mozkomíšním mokem. Mozkomíšní mok nadlehčuje a chrání mozek a míchu před nárazy a otřesy. Mícha je uložena v páteři složené z obratlů. Tvoří ji centrální kanál s mozkomíšním mokem, šedá hmota, obsahující těla buněk a krátká nervová vlákna a bílá hmota, která obklopuje šedou hmotu a obsahuje dlouhá vlákna interneuronů spojující se do svazku, které tvoří tzv. provazce. STAVBA A FUNKCE LIDSKÉHO MOZKU PRODLOUŽENÁ MÍCHA – je pokračováním míchy hřbetní, obsahuje bílou hmotu na přední straně a na zadní straně šedou hmotu, obsahuje jádra některých mozkových nervů a centra životně nepodmíněných reflexů obranných (např. mrkání, kašel, kýchání) a potravových (např. sání, polykání, slinění). MOST VAROLŮV – má tvar příčného valu, obsahuje šedou hmotu a značně vyvinutou bílou hmotu a spojuje mozkovou kůru s nižšími částmi CNS, hlavně s mozečkem. Mozeček je druhá největší část mozku, která se skládá ze dvou polokoulí (hemisfér). Je centrem udržování postoje a motorické aktivity. Při jeho poškození vzniká obrna a jeho činnost je dočasně narušena při nadměrné konzumaci alkoholu. STŘEDNÍ MOZEK – je nejmenší částí mozku. Jeho střední část obsahuje pigmentové buňky tzv. černé jádro, při jejich narušení se objevuje klidový třes, svalová ztuhlost a ztráta automatických pohybů. Dále obsahuje červené jádro, kde se sbíhají dráhy mozečku, mozkové kůry, thalamu a míchy. Na horní straně středního mozku jsou dva páry hrbolků šedé hmoty – čtverohrbolí, který zprostředkovává reakce na zrakové a sluchové podněty a obsahuje centrum pro akomodaci čočky a zornicového reflexu. MEZIMOZEK – je zcela pokryt hemisférami koncového mozku. Boční stěny tvoří pravý a levý hrbol mezimozkový (thalamus), útvar z šedé hmoty, který přijímá a zpracovává smyslové vzruchy a při zpracování těchto vzruchů se spolu s limbickým systémem podílí na vzniku emočního doprovodu prožitků. K přední části mezimozku je připojeno podhrbolí (hypothalamus), který udržuje homeostázi organismu a zajišťuje regulaci vegetativních funkcí buď nervově nebo hormonálně prostřednictvím podvěsku mozkového (hypofýzy). Obsahuje mimo jiné centrum sytosti a hladu, termoregulační centrum a řízení afektivního a sexuálního chování. KONCOVÝ MOZEK – je největší oblast mozku člověka. Je složen ze dvou hemisfér, na jejichž povrchu je mnoho hlubokých mozkových závitů – (anatomicky Gyrus), přibližně 1 cm široké, oddělené mělkými rýhami – sulci. Tyto závity a rýhy značně zvětšují povrch mozku. Hemisféry jsou spojené pásem bílé mozkové hmoty zvané corpus callosum. Vnitřek hemisfér je vyplněn bílou hmotou a hemisféry jsou pokryté pláštěm (pallium), který je tvořený šedou kůrou mozkovou. Kůra řídí veškerou činnost organismu a je centrem vyšší nervové soustavy. Mozková kůra se skládá ze 4 laloků: • Vizuální zpracování probíhá v týlním laloku, blízko zadní části lebky.• Spánkový lalok zpracovává zvuk, jazyk a jeho část se účastní také funkcí paměti a emocí.• Temenní lalok integruje vstupy z různých smyslů a je důležitý pro prostorovou orientaci a navigaci.•Čelní lalok zabírá největší část mozkové kůry a je kontrolní centrum našeho Bytí. V čelním laloku se nachází centrum usuzování, uvažování, rozumu a vůle. Někdy se čelnímu laloku také přezdívá „koruna mozku“. Je velmi důležité si tuto oblast hlavy chránit. MOZKOVÉ HEMISFÉRY ANEB DVĚ „POLOVINY“ MOZKU Traduje se, že levá strana těla a pravá mozková hemisféra, která je s ní spojena, je „ženská“ – intuitivní, duchovní, umělecká, zaměřená na práci s energií a se změněnými stavy vědomí. Pravá strana těla a levá mozková hemisféra je považována za „mužskou“ – rozumovou, technickou, zaměřenou na hmotný svět. LEVÁ MOZKOVÁ HEMISFÉRA – logicky uvažuje, analyzuje, usuzuje, lineárně vnímá a klade důraz na detaily, vnímá strach, orientuje se časově, kontroluje. V naší levé mozkové hemisféře existuje oblast zodpovědná za přežití (společná integrační plocha – SIP). Ve stresových situacích, které nás provázejí v čase prenatálního vývoje, při porodu, v dětství i dospělosti, může odpojit 75 i více procent mozku, tzv. levý přední mozek a celou pravou hemisféru. Neurologická reakce na negativní informaci nabývá formu neurologické blokády. Vzniklé blokády nám umožňují pouze reagovat, nikoliv logicky myslet. Pokud jsou přední mozek (jeho funkce je vykonávat nové a alternativní volby) a pravá hemisféra (specializující se na kreativní uvědomování si) odpojeny (zablokovány), ovládá nás pocit bezmocnosti, ztratí se naše tvůrčí logika a nejsme schopni správně jednat. Opakujeme přitom stále stejné, staré, destruktivní a neproduktivní reakce. PRAVÁ MOZKOVÁ HEMISFÉRA – má spojení s tím, co nazýváme intuicí, bezčasovostí, má spojení se všemi formami tvořivosti – např. s hudebními a výtvarnými schopnostmi, spojení s tzv. „vyšší matematikou“. Na rozdíl od levé mozkové hemisféry ta pravá mozková hemisféra nezná strach. Úspěšnému nahlédnutí do paralelních dimenzí předchází postupné aktivování pravé mozkové hemisféry. Jde o aktivní napojení se na podvědomí a intuici. Jde o vnímaní cyklického plynutí času, zaměření se na holistické vnímání světa. Uvědomění, že skutečně všechno souvisí se vším. Jde o pochopení, že vesmír a příroda je spojitá inteligentní bytost, jíž jsme nedílnou součástí. Znamená to, nespoléhat se jen na levou mozkovou hemisféru. Tedy na racionální, logickou, analytickou a intelektuální mysl, jež vnímá svět v pohybu pouze lineárně, vše polarizuje, vytváří protiklady, pitvá a rozděluje. Levá a pravá hemisféra mozku jsou jako dva lidé, kteří se od sebe liší, a tím se doplňují. Naše mozkové hemisféry neustále spolupracují a není možné, aby fungovala jen jedna a druhá se vypnula. Skoro ve všem, co děláme, hrají roli obě poloviny mozku, nicméně některé oblasti jsou při vykonávání různých funkcí aktivnější než jiné. Obě hemisféry pracují společně, ale každá má jinou specializaci. CVIČENÍ NA SLADĚNÍ MOZKOVÝCH HEMISFÉR Stejně jako v těle dochází ke křížení (pravá hemisféra ovládá levou polovinu těla a levá pravou), tak se při těchto cvičeních využívá jednoduchých symbolů, které v sobě křížení obsahují. Je to ležatá osmička – symbol nekonečna – a písmeno X. Tato cvičení jsou velmi jednoduchá. LEŽATÁ OSMIČKA – tužkou nebo fixem nakreslíme co největší ležatou osmičku na papír A3 nebo A4. Čím větší osmičku můžeme namalovat, tím lépe. 3x obtáhneme pravou rukou, začneme od středu vlevo nebo vpravo nahoru, dbáme na to, aby se střed osmičky nacházel ve středu našeho těla. 3x levou rukou totéž. NEKONEČNO OČIMA – ležatou osmičku kreslíme jen očima. Hlavou nehýbeme, hýbeme pouze očima a osmičku se opět snažíme dělat co největší. Opakujeme několikrát. Toto cvičení je prospěšné i pro naše oči, když jsou unavené, v napětí nebo v nich cítíme strnulost třeba po dlouhém dívání do počítače. PÍSMENO X NA PAPÍŘE – na papír si nakreslíme písmeno x jednoduše tak, že fixem spojíme pravý horní roh s levým dolním a levý horní s pravým dolním. Papír umístíme ve výšce svých očí, například na zeď nebo magnetem na lednici. Cvičení spočívá v tom, že se obě oči dívají do středu X, do místa protnutí dvou přímek. Další cvičení na sladění hemisfér jsou ta, kdy děláme každou rukou něco jiného. -Jedno cvičení známe všichni z dětství. Jednou rukou poplácáváme vršek hlavy a druhou si kruhovým pohybem hladíme bříško. -Další možnost je, že každou rukou kreslíme ve vzduchu před sebou jiný tvar. Například jednou rukou čtverec a druhou kruh (nebo cokoli jiného). PODPOŘTE SVÉ MYŠLENÍ A PAMĚŤ VHODNÝMI DOPLŇKY HOŘČÍK A VITAMÍNY ŘAD B – mají přímý vliv na funkce našeho centrálního nervového systému. Podporují paměť, vybavování, zlepšují naše emoční naladění. ROZCHODNICE RŮŽOVÁ – tato bylina zlepšuje tvorbu serotoninu v mozku, nasazuje se tedy při depresích, poruchách spánku a neurózách. Velmi dobře působí při psychogenní bolesti hlavy, zlepšuje sluch a také se používá jako podpůrná léčba při Parkinsonově chorobě. KLANOPRAŠKA ČÍNSKÁ – zlepšuje koncentraci, odstraňuje únavu a nesoustředění, snižuje míru stresu. „Tak jako nepoužívané železo rezaví, stojatá voda zahnívá, či v zimě zamrzá, tak mozek bez cvičení leniví“. – Leonardo Da Vinci )

Vznik a vývoj vesmíru

Vznik a vývoj vesmíru

Kdysi si lidé mysleli, že vesmírem je Země obklopená klenbou oblohy s ozdobami v podobě Slunce, Měsíce a hvězd. Naučili se však brzo měřit vzdálenosti Měsíce a Slunce, a tak poznali „trojrozměrnost“ oné klenby. Slunce bylo zřetelně dále než Měsíc, ale zase zřetelně blíže než hvězdy. Posléze objevili, že planety jsou dál než Měsíc, ale blíže než hvězdy, a vesmír se jim rozrostl na oblast o něco větší, než je to, čemu dnes říkáme sluneční soustava. Mnoho poznatků o světě vzniklo prostýma očima při soustavném pozorování dějů na obloze. Samotné pozorování však lidem postupem času nestačilo. Pro tyto potřeby vznikla astronomie, jejíž počátky spadají do prehistorie lidstva a která se snažila o hlubší pochopení a vysvětlení příčin pozorovaných jevů. Problém počátku Vesmíru se podobá prastaré otázce, byla-li dříve slepice nebo vejce. Jinými slovy – jaké jsoucno stvořilo Vesmír a kdo naopak stvořil toto jsoucno. Možná, že Vesmír existoval odjakživa, nebo odjakživa existovalo jsoucno, které jej stvořilo. Během staletí lidského bádání se pohled na Vesmír a jeho vývoj neustále měnil a děje se tomu tak i nadále. Na počátku všeho času byl žhavý chaos, který tvořily kvarky, gluony, elektrony a fotony gama. Před 13,7 miliardy let počaly podle teorie Velkého třesku dějiny vesmíru, během nichž vznikla veškerá hmota, energie, čas i prostor. Zárodek vesmíru se během velmi krátkého času rychle rozpínal. „Tehdy bylo jen kvarkové plazma – stavební materiál, z něhož čtyři interakce (silná, gravitační, elektromagnetická a slabá) vybudovaly systémy dnešního uspořádaného kosmu. Jsme částečkou vesmíru a článečkem jeho vývoje“. Když byl vesmír starý 8,7 miliard let, vzniklo z globule Slunce (před 5 miliardy let). Před 4,5 miliardy let vznikly z protoplanetárního disku, který obíhal kolem tohoto nově zrozeného Slunce, Země a ostatní tělesa sluneční soustavy. Zatímco pro dějiny vesmíru znamenal vznik Slunce a jiných soustav jen nepatrnou epizodu, my bychom bez této pro nás důležité události neexistovali. Na samém počátku byl tedy jen vesmír. Jeho uspořádáním do systémů se postupně tvořil a stále ještě tvoří kosmos. Z pojmu kosmos tedy můžeme vyčíst, že se jedná o řád, který vznikl určitým vývojem. Důraz je kladen na řád a celistvost, opakem kosmu je pak chaos. Vesmír podle bájí a mýtů Existuje vesmír odjakživa? Jak vznikl? Skončí někdy? Na takové a podobné otázky se snažili lidé přijít od samého počátku své existence. První odpovědi na tyto otázky přinášely dnes již nesmyslné a naivní, přesto v dávných dobách důležité, mýty. Rané kosmologické představy se většinou zakládají na antropomorfismu, objevuje se ale i myšlenka, že máme neživý hmotný svět, který je oživován nebo který ovládají bohové. Původ vesmíru se v mýtech podává prostřednictvím nadpřirozených bytostí, neboť jejich motivy mohou lidé chápat. Přestože mýty pocházejí z různých zemí a světadílů, můžeme mezi nimi často najít paralelu. V mnoha kulturách si lidé představují, že za vznikem světa stojí nějaká vyšší bytost. K dalším představám patří také vznik řádu z chaosu, při němž se postupně uspořádává lidská společnost. Jinde si lidé představují vesmír jako biologický proces. Toto uvažování můžeme nalézt v mýtech, v nichž kosmos často klíčí buď ze semene, nebo z vejce. V řecké mytologii znamenala počátek všeho Chaos. Řekové si tuto božskou bytost představovali jako nekonečný vesmírný prostor. Vzešla z něho Gaia, bohyně Země, jejímž potomkem byl bůh nebe Úranos. Podle védských kosmografických představ se vesmír dělí na tři složky – na nebe, ovzduší a zemi. Zvláštní přitom je, že Nebe (Djaus) považovali za boha a Zemi (Prthiví) za bohyni. Oba bydleli v jednom domě, ovšem jen do té doby, než se jim narodil syn Indra (král bohů), který se zázračně zrodil z boku své matky Země. Jednou se napil čarovného nápoje a narostl do obrovských rozměrů. Následkem bylo rozdělení Nebe a Země. Příběhů o stvoření je více. Mýtus o vesmírném muži Parušovi, pocházející z Rgvédy, vypráví o tom, jak zlaté vejce, v němž se nacházel Paruša, plulo v prvotním oceánu. Po vylíhnutí měl Paruša tisíc hlav, tisíc rukou, očí, stále se však cítil osamělý, proto se rozdělil. Z jedné poloviny se stala Země, z druhé povstali bohové a také vesmír. Z ostatních částí těla vytvořil Slunce, které vzešlo z jeho očí, z mysli vyvstal Měsíc. V Rgvédě se objevuje i myšlenka, že příčinou vzniku světa i jeho řádu je kosmická energie. Teorie Velkého třesku Teorie Velkého třesku vypovídá o vzniku Vesmíru z nekonečně malého bodu o nekonečně velké hustotě. Mluvíme jak o počátku hmoty a prostoru, tak i o počátku času. Byl to první okamžik, od kterého se začal odvíjet vývoj Vesmíru. Pozorováním pohybu galaxií, které se od sebe vzdalují, se dá odvodit stav Vesmíru v minulosti, ale i v budoucnosti. V minulosti měl Vesmír daleko vyšší teplotu, ale i hustotu. Používaným časovým bodem v užším slova smyslu, pro počátek pozorování rozpínání Vesmíru se používá právě termín „Velký třesk“. Takzvaná počáteční singularita, která měla některé společné rysy se singularitou gravitační a ve které bylo měření času a délky bezpředmětné a teplota spolu s tlakem byly nekonečné, se datuje na období před 13,7 miliardy let. Toto období historie vzniku Vesmíru zůstává nevyřešeným fyzikálním problémem, protože zatím neexistují žádné modely systémů s takovýmito charakteristikami, speciálně žádná teorie kvantové gravitace. Pozorování podporující teorii Velkého třesku, stojí všeobecně na třech pilířích. A to na pozorování rudého posuvu galaxií, což vyjadřuje Hubbleův zákon rozpínání na měření reliktního záření a na četnosti lehkých prvků. Pozorování vzájemných vztahů struktur velkého měřítka ve Vesmíru, velmi dobře zapadají do standardní teorie Velkého třesku. HUBBLEŮV ZÁKON – Podle pozorování vzdálených galaxií a kvasarů jsou spektra těchto objektů posunuta k jeho červenému konci, to znamená k delším vlnovým délkám. Naměřený posuv se dává do souvislosti s Dopplerovým posuvem záření tělesa, které se od nás vzdaluje určitou rychlostí. Z těchto měření rychlostí a měření vzdáleností těchto těles vyplývá, že rychlost vzdalování závisí na vzdálenosti lineárně. Této závislosti se říká Hubbleův zákon. O formulaci tohoto zákona se v roce 1929 postaral Edwin Powell Hubble, díky soustavnému měření rudých posuvů, kterým se zabývali astronomové ve 20. letech 20. století na Wilsonské observatoři. Využívali při tom v té době největšího dalekohledu na světě s parabolickým zrcadlem o průměru 2,5 metru. Rychlosti, kterými se vzdalují spirální galaxie, změřil nejdříve Vesto Slipher, po něm E.P. Hubble a Milton Humason. Diagram, který jednoznačně ukazuje lineární vztah rychlosti vzdalování galaxií a jejich vzdálenosti, sestrojil jako první E.P. Hubble. Díky tomuto se závislost na počest jeho objevitele nazývá jeho jménem. CO SE DĚLO PO VELKÉM TŘESKU? – Atomární látka přestala svítit a začal temný věk Vesmíru. Ten trval až do období 400 milionů let po vzniku Vesmíru, kdy vznikly první obří hvězdy a opětovně ionizovaly své okolí. Jejich život byl velmi krátký, snad jen několik desítek milionů let. V jejich nitru vznikaly termojadernou reakcí těžší prvky jako uhlík, kyslík až po železo, jehož jádro je nejlépe vázáno silnou interakcí. Tyto první megahvězdy končily svůj život v gigantických explozích hypernov. Těžké prvky byly rozmetány do okolí, aby se staly součástí dalších generací hvězd. Prvky těžší, než železo vznikaly v obálkách explodujících supernov a hypernov. Ve Vesmíru se z atomární látky postupně rodily dnešní struktury – galaxie a kupy galaxií. Kdy a jak vznikly ve Vesmíru první hvězdy? Ke vzniku hvězd vedla celá řada událostí již od počátku Velkého třesku, v této době se Vesmír skládal z extrémně horké plazmy složené z částic a antičástic těžkých bosonů X, kvarků a gluonů, které se neustále vzájemně proměňovaly. To postupně vedlo až ke vzniku protonů a neutronů, jež jsou základními stavebními kameny atomů. Tzv. rekombinační teplota atomu vodíku se pohybuje kolem 3000 K (kelvinů). Této hodnoty dosáhl vesmír zhruba až 400 tisíc let po Velkém třesku, teprve až potom mohla atomová jádra na sebe trvale vázat elektrony. V této době už byl tedy Vesmír naplněn nám známou hmotou. Přesto byla hmota tehdy pořád ještě výrazně chudá na své složení. Vodík, helium, malé množství lithia, spousta elektronů a asi 10 miliard fotonů na každý stavební kámen atomu. Nicméně po zbývajících prvcích z celkem dvaadevadesáti nebylo ani památky. V dnešním universu není absolutně nic, co by nebylo vybudováno výlučně ze zmíněných 92 prvků. Bez nich by nebyly diamanty, zlato, vzduch, voda, půda, a hornina a už vůbec ne něco tak jednoduchého, a přece složitého, jako je bakterie, o vyšších organismech ani nemluvě. Mohlo však vzniknout něco jiného, něco velmi důležitého pro další vývoj Vesmíru – hvězdy! Když budeme pozorovat noční oblohu, bude se nám zdát, že hmota není rovnoměrně rozložená. Uvidíme hvězdy osamoceně a jinde zase natěsnány na sebe. Jak hmota vznikla, tak se musela i shluknout v jednotlivých místech a zhustit se v galaxie a hvězdy. Jediná síla v universu, která je něčeho takového schopna, je gravitace. To ona způsobuje, že se hmoty vzájemně přitahují, že tvoří „kupy“. Hvězdné ostrovy, galaxie, jsou složeny z mezihvězdné hmoty a hvězd. Jejich vývoj spočívá v přeměně první složky s druhou. Tento proces neboli vznik hvězd, je ovlivňován zářením hvězd samotných i tím, že hvězdy navracejí do mezihvězdného prostoru značnou část své hmoty. Jedná se o zpětnou vazbu, která ovlivňuje vznik hvězd dalších generací. Vývoj izolovaných galaxií je určován jednak gravitací, která je příčinou velkorozměrných struktur, jako jsou spirální ramena nebo centrální příčky, a dále samoregulující se tvorbou hvězd. Takto je možno popisovat vývoj galaxií v okolí Mléčné dráhy, kde jsou mezi nimi značné vzdálenosti. V době svého vzniku se však galaxie ovlivňovaly navzájem, což bylo příčinou tvorby prvních hvězd. Podíváme-li se na noční oblohu, působí na nás hvězdy jako stálé svítící a neměnné body. Ve skutečnosti však stále vznikají hvězdy nové, které se rodí z obrovských oblaků chladného plynu a prachu, kterým se říká mlhoviny. Přibližně milion let trvá předhvězdná fáze kolapsu mračna a vývoj jádra až do okamžiku, kdy je jádro ionizováno a stane se neprůhledným. Tento okamžik považujeme za zrod hvězdy. „Pokud chcete nalézt tajemství Vesmíru, je ukryto v pojmech energie, frekvence a vibrace“. – Nikola Tesla )

TAJEMSTVÍ DLOUHOVĚKOSTI NEJSTARŠÍCH LIDÍ NA SVĚTĚ

TAJEMSTVÍ DLOUHOVĚKOSTI NEJSTARŠÍCH LIDÍ NA SVĚTĚ

Od doby, kdy se píšou lidské dějiny, se střední délka života několikanásobně zvýšila. Pro paleolit je odhadována střední délka života 19,9 let. V neolitu se udává 26,9 let, v době bronzové 32,1 roků, v římské době 27,2 roku. Ve středověku se udává naděje dožití 28,1 roku. Naděje dožití nikdy v minulosti neklesla při narození pod 18 let, jelikož by tak došlo k vymření lidské populace. Lidé by nedorostli do pohlavní dospělosti, případně by neměl, kdo potomstvo vychovávat až do jeho nezávislosti na rodičích. V roce 1940 se průměrný věk pohyboval kolem padesáti let. Od té doby se proces prodlužování života dramaticky zrychlil, jako nikdy předtím v historii. Lidé neměli velkou naději dožít se vysokého věku z důvodů vysoké kojenecké úmrtnosti, neléčitelných infekcí ale také kvůli častým hladomorům a válkám. Nejvyšší věk, kterého se kdy člověk dožil, zajímá lidstvo odpradávna. V Bibli se uvádí, že úctyhodných 969 let se dožil Metuzalém, jeho syn 777 let. Tyto údaje ovšem nejsou nijak ověřitelné. Nejstarší člověk se podle Guinessovy knihy rekordů dožil 256 let, byl to Číňan Li Ching Yuen. Tato informace je stejně jako údaje z Bible neověřená. Mnoho lidí, kteří se domnívali, že žijí velmi dlouho, ani neznali datum svého narození. Pravděpodobnější je věk 121 let, kterého se dožila Francouzska Jeanne Calment (některé údaje uvádějí věk 122 let). Tato žena je oficiálně považována za osobu, která se dožila nejvyššího věku. Vyššího věku na svou dobu, ale zdaleka ne přesahující sta let, se dožili také známé osobnosti naší historie, například Johann Wolfgang von Goethe, L.N. Tolstoj nebo I.P. Pavlov. O lidském stárnutí a dlouhověkosti vznikaly mnohé legendy a mýty. Naši předci si všímali, jak hadi a ještěrky svlékají kůži a vedlo je to k názoru, že tento proces vede k omlazování. I v dnešní době si „primitivní národy“ myslí, že se jejich praotci svlékali z kůže a zajišťovali si tak dlouhověkost. Také Kolumbus při návratu ze své třetí plavby tvrdil, že poblíž ostrova Trinidad objevil ráj nesmrtelnosti. Nejznámějším příkladem je v západní kultuře zahrada Eden, ve které prý člověk žil v nesmrtelnosti. Průměr délky života v různých státech Dlouhověcí lidé se v minulosti vyskytovali vždy, v různých rodinách a na různém území. Ovšem nikdy jich nebylo tolik, kolik lze pozorovat dnes. U našich sousedů v Německu ještě nikdy nežilo tolik stoletých lidí. Roku 1970 tam žilo 385 obyvatel starších 85 let. Roku 1990 stoupl již počet na 1090 obyvatel. U dlouhověkosti se sleduje několik činitelů, v literatuře se jich vyskytuje více jak sto. Patří mezi ně úloha zděděné konstituce, přírodní podmínky, zaměstnání, způsob života, sociální a hospodářské podmínky atd. Nejvyšší naději dožití má stát Andorra, průměrně 82,59 let. Na druhém místě je Japonsko zvláště díky Okinawě, kde žije nejvíce dlouhověkých lidí na světě. Státy s nejnižší střední délkou života se nacházejí v Africe, kde lidé umírají kvůli nedostatku potravin, pitné vody a nekvalitní zdravotní péči. Naděje dožití v Angole je 38,23 let. Nízká naděje dožití je dána mimo jiné tím, že až v roce 2002 skončila občanská válka, která trvala čtvrt století. Země se v důsledku toho do dnešní doby potýká s hladomorem a nízkou ekonomickou úrovní. Lidský věk se prodlužuje téměř na celém světě. Podíl produktivní vrstvy se zmenšuje na úkor mladé a starší generace. Tím je na produktivní vrstvu vyvíjen větší tlak než v minulosti. Aby se předešlo komplikacím, stále se posouvá věk, ve kterém lidé odchází do důchodu, déle se tedy podílí na chodu státu. Roku 2050 se počet lidí starších 85 let vyšplhá na 16 milionů. Například 20 % těchto osob bude pravděpodobně trpět vážnou duševní poruchou, která bude vyžadovat dlouhodobou péči. Z uvedeného vyplývá, že počet těch, kteří budou potřebovat dlouhodobou péči, stoupne o trojnásobek (pokud by se prognóza vyplnila, byť jen z poloviny). Pokud zásadně nezasáhne vědecký vývoj v lékařské oblasti, čeká nás v budoucnosti vysoký počet nemocných, kteří budou odkázáni na pomoc okolí. Země, kde znají tajemství dlouhověkosti… JAPONSKO – nejzdravější a nejdéle žijící obyvatelé žijí na Okinawě, což je souostroví mezi Japonskem a Tchaj-wanem. Lidé se tam dožívají vysokého věku i přes to, že bitva o Okinawu před koncem 2. světové války byla z těch nejdelších. Do dnešních dní jsou na Okinawě americké vojenské základny. V této oblasti žije více než 400 stoletých obyvatel. Vyšší procento stoletých lidí nemá žádná jiná země na světě. V porovnání se západními zeměmi mají zanedbatelný výskyt civilizačních chorob, tedy obezity, rakoviny, osteoporózy, srdečních onemocnění a poruch paměti. I ve vysokém věku stále vedou aktivní život, nevyhýbají se pohybu. Okinawané vypadají mnohem mladší, než je jejich biologický věk a také jejich fyzický a mentální věk neodpovídá skutečnému. Jejich těla zůstávají téměř do smrti pružná a ohebná. Studie, která zdokumentovala stoleté lidi žijící na Okinawě, vznikala 25 let. Nese název Okinawský program: Jak nejdéle žijící lidé na světě dosahují dlouhotrvající zdraví – a jak je to možné i pro nás. Studie vedly mezinárodně uznávaní vědci, například MUDR. Brad J. Wilcox, spolupracující s Harvardskou univerzitou. Tento program přináší výsledky lékařských a psychologických výzkumů, které byly na Okinawě vypracovány. Obsahuje detaily stravování, cvičení, sociální postoje a psychospirituální aktivity. Tato studie je svojí přesností unikátní. -pevné a zdravé kosti -bystrá mysl. I lidé starší 100 let se vyznačovali jasnou myslí -celková zdatnost. Okinawští mají málo podkožního tuku a jejich těla jsou štíhlá a pružná -přirozená menopauza, ženy téměř nepotřebují stabilizující hormony, jejich menopauza probíhá přirozeněji a bez vedlejších komplikací -zdravý psychický stav a nízká úroveň stresu. V Okinawě mají celkově optimistický postoj k životu. Okinawané jedí denně několik porcí ovoce a zeleniny, nešetří s celozrnnými pokrmy. Několikrát týdně konzumují sójové produkty a tučné mořské ryby. Jiné, než rybí maso jedí pouze 3x za měsíc, což je zanedbatelné množství vzhledem k západním společnostem. Porce jsou podstatně menší, než je u nás běžné. V celém Japonsku se často pije zelený čaj, který má vysoký obsah polyfenolů. Tyto látky mají protirakovinné účinky a patří mezi antioxidanty. Jelikož zelený čaj, na rozdíl od čaje černého, neprochází fermentací, zůstává obsah prospěšných látek vysoký. TCHAI-T´I je nejznámější bojové umění z Okinawy. Tento druh cvičení se zaměřuje na zvyšování fyzické, emoční a spirituální hodnoty. Tchai-t´i je meditace v pohybu, spojuje pomalé a soustředěné pohyby v různých kombinacích. Celosvětově se mu věnuje přes 100 milionů lidí. Již po několika týdnech cvičení člověk dosahuje vnitřního klidu, lepší se rovnováha, reguluje se cyklus dýchání. Okinawští věří, že lidé jsou v podstatě dobří. Pokud má jejich spoluobčan problémy, je to vina kolektivní a okolí se mu snaží pomoci. Tento Okinawský koncept se v japonštině nazývá YUIMARU (vzájemnost). V Okinawě si lidé vzájemně pomáhají, jak jen je to možné. FRANCIE – ve Francii se vyskytuje 3x méně infarktů než v Americe. Informace je zajímavá, jelikož Francouzi mají v porovnání s Američany vyšší spotřebu sýrů, másla a smetany, tedy tučných jídel. Tento jev by se dal vysvětlit mnohem vyšší spotřebou vína ve Francii. Jedna z prvních studií, které se zabývali vztahem alkoholu a vápenatěním cév, se uskutečnila již v roce 1920. Podle této a dalších studií, které následovaly, vyšlo najevo, že alkohol uvolňuje cévy a snižuje riziko infarktu. Pozitivní vlastnosti alkohol přináší při dvou sklenkách červeného vína denně, pravděpodobně je nejlepší pít při jídle, stejně jako to dělají Francouzi. Každý Francouz vypije ročně 67 litrů vína. Ve víně se nacházejí polyfenoly, flavonoidy a antioxidanty, nejvýznamnější je Resveratrol. Tomu je v současnosti věnována velká pozornost, neboť snižuje přilnavost cholesterolu v našich cévách a jsou známy také protinádorové účinky. Tato látka se do vína dostává ze slupek vinné révy. Jeho koncentrace se ve slupkách zvyšuje za chladného počasí. STŘEDOMOŘÍ – oblast středomoří zahrnuje 16 zemí okolí Středozemního moře a stravování se odvíjí od kultury, náboženství a etnického původu té které země. Ve středomořské oblasti se vyvinulo stravování, které se vyznačuje dostatkem ryb, ovoce a zeleniny. V těchto zemích se také hojně konzumuje olivový olej. Nejvýznamnější vliv na dlouhověkost měla strava v Řecku a Španělsku, zato výrazně slabší vliv byl pozorován v severní Itálii, která se vyznačuje přechodem na stravu typickou pro Západ. Kladný vliv má středomořská strava především na oběhová a nádorová onemocnění. Olivový olej sám o sobě snižuje krevní tlak a má příznivý vliv na krevní lipidy (cholesterol). Paradoxní je, že Řekové jsou nejtlustší národ na světě, což souvisí pravděpodobně s vysokým příjmem tuků. Ovšem jelikož jsou to tuky zdravé, nemají vliv na délku života. Na druhou stranu je také možné, že Řekové tloustnou kvůli pomalému přechodu na západní stravu. Vysoká spotřeba zeleniny je ve středozemní oblasti běžná. Zelenina obsahuje také množství vitamínů a minerálních látek, důležitým se zdá antioxidant Lykopen, který se nachází v rajčatech. Využitelnost tohoto silného antioxidantu zvyšuje tepelná úprava rajčat. ČÍNA – v Číně si už několik tisíciletí zakládají na správné životosprávě. Věří, že zlé návyky jsou příčinou stárnutí, proto dbají na zdravý jídelníček. Čínská dietetika vychází z tradiční čínské filozofie, jedná se o systém stravování léčebný i preventivní. Strava by dle této nauky měla být pestrá, čistá a ne hlenotvorná (naše tělo zahleňuje například kravské mléko a výrobky z něj). Jídlo je rituál, je na něj potřeba více času a klid. Bere se v potaz tělesná konstituce jedince, roční období a případně probíhající nemoc. Lidé v Číně se vyznačují klidnější a harmoničtější povahou než lidé ve světě západním. Jejich vztahy jsou plnější a šťastné. Následkem toho imunita funguje optimálně. Jak z textu vyplývá, pro dlouhověkost je třeba dodržovat zdravý jídelníček, pohyb, vést spokojený a klidný život. Nezanedbatelný je také malý příjem alkoholu, jako to praktikují Francouzi. Míru dlouhověkosti také ovlivňuje schopnost organismu přijímat vitamíny. U lidí, kteří se dožili vysokého věku, se dalo po celou dobu jejich života naměřit maximální množství vitamínů B3. B6, B12 a beta-karotenu. U většiny lidí není schopen organismus přijmout tolik vitamínů, i když konzumují pestrou stravu. Nejčastěji lidem chybí beta-karoten, rutin, B3, biotin, D, E a K. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na humor, který, zdá se léčí. Při smíchu se snižuje vylučování adrenalinu a kortizolu – hormonů, které oslabují imunitu. Veřejně známý je také fakt, že optimistická povaha přispívá k dlouhověkosti. )

MYSTIKA A TAJEMSTVÍ ČÍSEL V RŮZNÝCH KULTURÁCH

MYSTIKA A TAJEMSTVÍ ČÍSEL V RŮZNÝCH KULTURÁCH

Oblast mystiky a magie čísel fascinovala člověka již celá tisíciletí. Slunce, Měsíc a jevy ve velké knize přírody mu daly pocítit, že čísla mají v sobě cosi tajemného, že jejich smyslem není jen abstraktní zachycení prostoru a času, ale že jsou tajuplně spojeny s hvězdami a přírodními jevy – s jevy, které rané kultury připisovaly duchům a démonům. Znalost čísel a v nich utajených sil umožnila člověku využívat moci, jež v nich je skryta, čarovat či svým modlitbám propůjčit větší účinnost. K nejvyššímu typu číselných systémů patří mimořádně propracovaná čísla Mayů, jejichž astronomický obraz světa je zprostředkován čísly s udivující přesností. Prastarý kalendář Mayů, je přesnější než kterýkoliv kalendářní systém. Čísla však neslouží jen k lepšímu pochopení komplikované skutečnosti světa a k výkladu jeho tajemství, ale používala se i při zjišťování budoucnosti a předpovídání toho, co má přijít. Především kniha Daniel a Zjevení Janovo, poslední kniha Nového Zákona, byly oblíbenými knihami badatelů, kteří chtěli z temné hry čísel v Bibli vyčíst jednoznačné výpovědi, aby popsali budoucí dějiny, především Parusii, druhý příchod Kristův a Božího království. Stále znovu vznikaly chiliastické proudy, které v blízké budoucnosti očekávaly tisíciletou říši Krista. Ačkoliv církev i její vedení před takovými spekulacemi varovaly, nedali se vizionáři zadržet, aby neprováděli stále nové výpočty. Dědictví pythagorejců: Nejznámější filozofické školy založené na magii čísel Chceme-li se podrobněji zabývat filozofickým či magickým pojetím čísel, v prvé řadě se musíme zastavit u zakladatele této teorie, Pythagora. Většina jeho života je zahalena tajemstvím, stejně tak i podoba jeho matematického učení. Pythagoras sám nic nenapsal, a přece byl jeho vliv tak veliký, že část jeho přívrženců vytvořila tajnou společnost, bratrstvo známé jako pythagorejci. O Pythagorejských trojicích se ve skutečnosti vědělo dlouho před Pythagorem, v době, kdy ještě nebyla známa Pythagorova věta, charakterizující všechny pravoúhlé trojúhelníky. Tyto trojice byly již objeveny v Babylóně na hliněných tabulkách, v celkovém počtu patnácti pravidel. Pythagoras se zajímal rovněž o hudbu, kde objevil harmonické řady v tónech hudební stupnice. Zjistil, že tónové intervaly a výšky tónů odpovídají poměrným délkám strun. Všiml si, že dělení struny po sobě jdoucími celými čísly vytvoří harmonické a příjemné intervaly. Pythagorejci nerozdělili jen čísla na sudá a lichá, ale zavedli například pojem dokonalé číslo – to je takové číslo, které je zároveň součtem jeho dělitelů. První dokonalé číslo je číslo 6 a považovalo se za číslo stvoření. Toto číslo je posvátné i z toho důvodu, že se tvrdí, že Bůh stvořil svět za šest dní, protože šestka je dokonalé číslo. Touto myšlenkou se zabýval i svatý Augustin v díle O Boží obci: „Stvoření světa se dokonalo v šesti dnech, a to pro dokonalost čísla šest“. Symbolický význam některých čísel • ČÍSLO 1 – Jednička se stala symbolem prajednoty, nepolarity božskosti. Zahrnuje souvislost, celkovost a jednotu, a přestože vychází sama ze sebe, stojí za veškerým děním. Jednička byla s oblibou spojována se Sluncem, které jako ztělesnění světla a tepla umožňuje život. Jednička je také ideálním symbolem božství, protože Boží duch již svou podstatou nemá nic společného s materiálními vlastnostmi, které se vždy vyskytují v množném čísle. Takové jedno nemá ani žádný protiklad. • ČÍSLO 2 – Dvojka znamená pochybnost, roztržku, rozpor, dvojakost. Dvojka je zdvojený plod na větvi: sladký i hořký zároveň. Svět, který pozorujeme, je zpravidla svět rozpolcený. Jako oddělené zažíváme něco, co vlastně patří k sobě: den a noc, tma a světlo, nahoře a dole, otevřené a skryté, přímé a nepřímé, vědomé a nevědomé. To jsou všechno protiklady, které sice vytvářejí napětí, ale přesto se k sobě navzájem přitahují. • ČÍSLO 3 – Čím je dáno to zvláštní vzrušující kouzlo a přitažlivá síla tohoto čísla? Patrně to byla skutečnost, že jsme trojrozměrné bytosti, která vedla k tomuto zdůraznění trojky. V nejrůznějších kulturách hrají triády a trojice důležitou roli. Kosmos byl většinou chápán triadicky: nebe – země – moře, to byly elementy celku světa. V Egyptě měli jako třetí oblast vedle země a nebe oblast podsvětí, oblast moci. Od nejstarších dob se pokoušeli myslitelé vysvětlit proces vzniku mnohosti z jednoty tak, že obzvlášť zdůrazňovali úlohu trojky. Jak řekl Lao-C´: „Tao plodí jednotu, jednota plodí dvojitost, dvojitost plodí trojitost – a trojitost produkuje všechny věci“. • ČÍSLO 4 – Čtyřka je neoddělitelně spjata s prvním identifikovatelným řádem na zemi, neboť vnáší pořádek do nepřehlédnutelné mnohotvárnosti. Také pozorování Měsíce asi přispělo k tomu, že se čtyřka stala číslem orientace a řádu v čase. Důvodem budou jeho čtyři fáze: nov, přibývající Měsíc, úplněk a ubývající Měsíc. S významem čísla čtyři se setkáváme i u Čistých bratří z Basry, kteří prohlašovali, že sám Bůh uspořádal většinu věcí v přírodě do skupin po čtyřech – živly, světové strany, roční období atd. • ČÍSLO 5 – Pětka je spojena s člověkem a jeho smyslovým životem. Je to číslo lásky a příležitostně i manželství. Rovněž je nedělitelným spojením mužské trojky a ženské dvojky. Ne ve všech kulturách se pětka těšila velké oblibě, ale na Blízkém východě a Číně se jí dostávalo předního postavení. Ranní křesťanští teologové vykládali číslo 5 jinak. Spatřovali v něm nejen zákon Pentateuchu, ale i pět Kristových ran, a číslo vytvářeli ze součtu 3+2, víry v Trojici a dvojího příkazu lásky k Bohu a k člověku. • ČÍSLO 6 – Číslo šest je v antickém a novoplatónském systému světa nejdokonalejší číslo, protože je zároveň součtem i součinem svých částí. Bůh stvořil svět v šesti dnech. Vše pozemské – od světla slunce a hvězd až po rostliny, zvířata a lidi – je projevem díla šesti dnů. • ČÍSLO 7 – Sedmička fascinovala lidi od pradávna. I Mayové znali nebe o sedmi vrstvách a sedmičku považovali za číslo orientace v prostoru. Také lékařství si je vědomo významu sedmičky a v Hippokratově škole se učilo: „Číslo sedm vládne nemocem a všemu, co může tělo poničit“. Antičtí lékaři věřili, že bolestivé nemoci trvají sedm dní nebo jejich násobek. Pythagorejci označovali sedmičku za „krisis“ a všechny dny dělitelné sedmi za kritické.Podle starých nauk má každá barva sedm základních aspektů v našem životě: oživuje, léčí, povzbuzuje, inspiruje, informuje, objasňuje a naplňuje. Slunce vyzařuje bílé světlo, které se na optickém hranolu rozkládá na sedm barev – červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou, indigo, fialovou. Těchto sedm barevných paprsků se vztahuje i k sedmi energetickým centrům (čakrám) našeho těla a jim odpovídajícím vlastnostem. • ČÍSLO 8 – Ve starověku byla osmička šťastným číslem, neboť tak jako ve stvořeném světě ležela za sedmi sférami planet osmá, sféra stálic, tak také byla v Mithraismu za sedmi branami osmá, hora proměnění, a mystéria připravovala adepta, aby jí mohl projít a vkročit po smrti do říše světla. Již staří Babyloňané přikládali osmičce význam „čísla bohů“ a božstvo přebývalo v babylonských věžovitých chrámech vždy v osmém poschodí, v místnosti beze světla. Z tohoto důvodu byla osmička spojována s rájem. • ČÍSLO 9 – Křesťanské výklady vedly k devíti řádům andělů, v nichž se odráží dokonalost trojky, k nimž přistupuje božská jednotka, aby se dosáhlo dokonalé desítky. Devítka se tak stává číslem dokončení, což je význam, který lze odvodit z jejího postavení mocniny trojky. To platí například pro filozofii Čistých bratří z Basry, kteří rozeznávali devět stavů bytí, přičemž šestá řada přináležela světu těles určenému šesti směry, sedmá sedmi planetám, osmá 2 x4 prvkům, zatímco devátá odkazovala na uskupení věcí tohoto světa uspořádaných vždy po třech. • ČÍSLO 10 – Desáté písmeno hebrejské abecedy je „jod“, což znamená „ruka“. Desítkový systém se sice neprosadil po celém světě, ale vyskytuje se přesto v nejrůznějších kulturách, například ve staré Číně nebo ve starém Egyptě. Nejvyšší úcty měla u Pythagorejců. Byla pro ně „všezahrnující“, vždyť deset je i součet prvních čtyř čísel: 1+2+3+4=10. • ČÍSLO 11 – Byla považována za číslo hříšníků a pokání, protože nemá pražádné spojení s božskými věcmi. Toto číslo naznačuje šanci na obrat. Když hrozí nebezpečí, je potřeba udělat krok jiným směrem, pak říkáme „Je za pět minut dvanáct“. Zdá se, že doba mezi 11 a 12 nabízí poslední okamžik pro rozpoznání znamení doby, abychom mohli změnit své myšlení. S úderem dvanácté nastává soud, do té doby lze ještě neštěstí odvrátit. • ČÍSLO 12 – V mnoha starých kulturách byla dvanáctka číslem dokonalosti. Dvanáctce se dostalo největšího vlivu, protože dráha slunce v rozpětí jednoho roku byla popisována jako průchod dvanácti oblastmi, čímž byl rok rozdělen na dvanáct dílů. Staří Řekové uctívali dvanáct olympských bohů, jejichž hlavou byl Zeus.Město Jeruzalém je obehnáno hradbami, do nichž je proraženo dvanáct bran. Na dvanácti branách stojí dvanáct andělů a na každé bráně je napsáno jméno jednoho z dvanácti kmenů Izraele. Hradby mají vždy dvanáct základních kamenů a stojí na nich jména dvanácti apoštolů. • ČÍSLO 13 – V lidových představách nabývá třináctka stále více povahy nešťastného čísla. Lidé se zdráhají zasednout v počtu třinácti ke stolu, a přitom zapomínají, že se tato pověra zrodila teprve v 17. století. Některé hotely nemají dokonce pokoj s číslem 13 ani třinácté poschodí a se stejnou nedůvěrou pohlížejí lidé na třináctý den v měsíci, zvlášť když připadá na pátek. Křesťanská tradice, posílená faktem, že pod číslem 13 se objevil zrádce Jidáš, zná třináctku jako číslo pekelné hierarchie a také čarodějnice mají tendenci vyskytovat se ve skupinách po třinácti. Třináctka nebyla rozhodně vždy a všude nešťastným číslem – podle kabaly je třináct šťastné číslo, protože v hebrejštině má (podobně jako v arabštině) číselnou hodnotu třináct slovo „ahad“ „jeden“.   )

Harmonické stravování z pohledu čínské medicíny: Jídlo je lék

Harmonické stravování z pohledu čínské medicíny: Jídlo je lék

Zdraví je vzácný dar, kterého si obvykle začínáme vážit, až když ho ztrácíme my, nebo někdo z našich blízkých. Mnozí ale přestávají být k otázkám zdraví lhostejní a začínají hledat různé alternativní metody k pěstování zdraví a tím chtějí ovlivnit jak kvalitu, tak i délku vlastního života. Lékaři čínské medicíny se shodují na tom, že chceme-li se dožít vysokého věku ve zdraví, měli bychom střídmě jíst vhodnou a vyváženou stravu, dostatečně odpočívat, dosáhnout mentální rovnováhy a zakomponovat do svého života pravidelné cvičení. Klíčem ke zdraví je vyvážit v naší stravě Yin a Yang. Ve studených a chladných oblastech, které jsou z pohledu čínské medicíny Yinové povahy, by se měla jíst potrava, která zahřívá. Ovoce, semínka a obilí zde najdete jen vzácně. Pro lidi, kteří žijí v místech, kde převládají studené Yinové teploty je vhodné jíst potravu převážně Yangovou jako je dušená mrkev, polévky atd. V tropických oblastech je zapotřebí zvýšit konzumaci čerstvého ovoce, zeleniny a ořechů. Horké oblasti jsou svojí povahou Yangové a lidé zde žijící by měli konzumovat převážně Yinovou stravu, které je zde dostatek. Plody, které v těchto končinách rostou, jsou ochlazující, vodnaté, velké a sladké. Nicméně tato dieta skládající se z čerstvého ovoce a zeleniny by na Aljašce pro konzumenty znamenala rapidní úbytek váhy, extrémní chlad v kostech a následným projevem by byl vznik nemoci. Yin a Yang a lidské tělo Povrch, horní polovina a levá polovina těla patří k Yangu. Vnitřek, spodní polovina a pravá polovina těla patří k Yin. I zde musíme mít na paměti proměnlivou povahu Yinu a Yangu. Projevují se rozporně a současně harmonicky. I vnitřní orgány se dělí na Yinové a Yangové. Játra, srdce, slezina, plíce a ledviny, také nazývány jako pět orgánů Zang, patří k Yin. Žlučník, tenké střevo, močový měchýř, žaludek, tlusté střevo a trojitý zářič neboli šest orgánů Fu patří k Yangu. Například srdce a plíce patří do horní poloviny těla a náleží tedy Yangu. Obranná Qi (wej-qi) na povrchu těla je Yangová a vyživující Qi (jing-qi) uvnitř těla je Yinové povahy. Měli bychom se snažit o rovnováhu a harmonii Yinu a Yangu v našem těle, neboť jakmile jedna převládne nad druhou, vzniká nemoc. Konstituční typy podle TCM Každý máme jinou tělesnou konstituci, a to ovlivňuje naši odolnost vůči různým chorobám. Jedná se o dědičný faktor, který lze ovlivnit vhodně upraveným jídelníčkem. Tradiční čínská medicína klade důraz na prevenci. • KORPULENTNÍ YANG – Lidé tohoto typu jsou velkého vzrůstu a silné postavy. Říká se o nich, že se narodili s dobrým kořínkem, ale to, zda jsou fit, nebo mají například nadváhu, záleží na jejich životním stylu a stravování. Charakteristický pro ně bývá nafouklý podbřišek, nadměrné pocení, problémy se zácpou, problémy se zuby a veselá a hlučná povaha. Vhodnými potravinami jsou netučné ryby vařené v páře, syrové saláty (obzvláště před jídlem), zelenina jako okurka, mrkev, zelí, ředkev, houby a mořské řasy. Ovoce – jablka, hrušky, citrusy, banány. Dále jáhly, kroupy, tofu, kukuřice, slunečnicový olej a mátový čaj. Nevhodná je konzumace smažených jídel, uzenin, tučných sýrů, másla, smetany, luštěnin, česneku, zázvoru a pepře. • KORPULENTNÍ YIN – Lidé, kteří odpovídají tomuto typu mívají bílou až nažloutlou chladnou kůži a lehce nafialové rty v důsledku snížené produkce tepla. Vzhledem ke sníženému metabolismu bývají obvykle i silnější postavy. Končetiny jsou chladné a běžná bývá i celulitida, únava, průjmy a může se objevit i zhoršený sluch. Mezi obtíže se může přidat nedostatek sexuálního elánu či impotence. Lidé tohoto typu by ze zeleniny měli upřednostňovat zelí, celer, chřest, mrkev, pórek, ředkev, pažitku, cibuli a česnek. Z koření se doporučuje bazalka, kmín, pepř, koriandr a lékořice. Syrová zelenina se u tohoto typu moc nedoporučuje. Vhodná je úprava krátkým osmahnutím, nebo jemným podušením. Ovoce by mělo být konzumováno jen občas. Např. fíky, pečené hrušky, pistácie a citronová šťáva. Z obilnin se uvádí rýže, jáhly a kukuřice. Z luštěnin se doporučují červené fazole Adzuki. Dále pak sezamový olej, rýžový ocet, natvrdo vařená vejce (ale jen 2-3 týdně). Rozhodně nejsou doporučovány mléčné výrobky včetně másla, vepřové maso, hrách, tofu, buráky. Velmi nevhodná je konzumace sladkostí, zejména čokolády. • ŠTÍHLÝ YANG – Pro tento typ je charakteristická štíhlá postava, suchá kůže a úzké rty. Dále pak sklon k plešatosti a problémům se zuby. Tito lidé bývají neklidní a trpí často plynatostí, pálením žáhy a zácpou. Jedná se o osoby, které mají velký problém se soustředěním. Mívají tmavší moč a jejich slezina nepracuje dobře. Tito lidé by měli upřednostňovat vařené mořské řasy, lilek, bambusové výhonky. Vhodná je i řepa, okurka, tykev, ředkev, brambory, houby, rýže, ryby. Z ovoce se doporučují citrusy, fíky, jablka, hrušky a papája. Nedoporučuje se med, ve velké míře vejce a mléčné výrobky. Je zapotřebí omezit i koření jako je zázvor, hřebíček, černý pepř, hořčice, petržel, česnek a cibule. Nevhodný je i celer, chřest, káva, alkohol a víno. • ŠTÍHLÝ YIN – Lidé tohoto typu jsou velmi křehké konstituce. Jsou to hubení lidé s bledými tvářemi. Jsou věčně ustrašení, moc toho nenamluví a jsou zimomřiví. Charakteristické pro ně bývá i to, že trpí bolestmi kloubů, skoliózou a angínami. U žen se objevuje Amenorea, což je vynechání menstruačního krvácení. Sexuální aktivita tyto osoby velmi vyčerpává. Z potravin je doporučován česnek, hřebíček, koriandr, celer, petržel, lilek, zázvor, špenát a brambory. Z obilnin je vhodná rýže, pšenice, oves a kukuřice. Z ovoce jablka, hrušky, fíky, meruňky, broskve a banány. Velmi vhodné jsou sezamová semínka, pistácie, horké mléko, sýry, med, ryby a téměř všechny druhy masa. Z koření kopr, bazalka, fenykl a lékořice. Nedoporučuje se chilli, hořčice, větší množství syrové zeleniny jako jsou okurky, rajčata, luštěniny a silně kyselé ovoce. • NESTABILNÍ YANG – Tito lidé jsou atletické postavy. Na první pohled mají svalnaté končetiny. Střídají se u nich průjmy se zácpou. Charakteristické jsou stavy úzkosti, bolesti hlavy a bolesti na hrudi. Dále se špatně adaptují na chlad a bývají neklidní, impulzivní s tendencí usínat v průběhu dne. Mezi doporučené potraviny patří rýže, kuskus, bulgur, netučná masa, zelenina, mořské řasy a houby. Vhodná je listová a kořenová zelenina. Z bylinek se doporučuje kozlík, dobromysl a máta. Nedoporučují se horké a stimulující potraviny, uzeniny, silně solené, pečené a grilované maso, mléčné výrobky, alkohol, káva, smažené pokrmy. • NESTABILNÍ YIN – Lidé tohoto typu bývají střední postavy se sevřenými ústy, kolem kterých jsou vrásky. Časté jsou migrény, bolesti očí, zácpa, mastná pleť a vlasy. Mohou mít křeče v končetinách a bolesti u srdce. Zejména ženy se nedokážou při sexuálním aktu uvolnit. Bývají plaší, nepřizpůsobiví, uzavření a úzkostní. Běžná je i bolestivá menstruace. Jsou jim doporučeny harmonizující a stimulující potraviny jako je rýže, vařená zelenina a kukuřice. Dále pak drůbež a ryby. Z bylin je to bazalka, kopr, heřmánek, chmel a fenykl. Lidé spadající do této tělesné konstituce by se měli vyvarovat konzumaci mléčných výrobků, luštěnin a sladkostí. Dále se nedoporučují mastná jídla, tuk, alkohol, káva, cibule a česnek. Čínská medicína uvádí i konstituční typ, u nějž je Yin a Yang vyvážený. Takový člověk by neměl mít žádné zdravotní potíže. Jednoduchý způsob, jak aplikovat orientální dietetiku je jíst více potravin, které nás zharmonizují. Lidé, co jsou příliš Yinové zvýší přísun potravy, která buduje sílu a odolnost. Tzv. Yangové osoby budou jíst více expanzivní stravy. Je ovšem nutné naslouchat vlastnímu tělu a pozorovat, jak na potravu reaguje. Obezřetnost je na místě. Pět chutí z pohledu čínské medicíny Oproti západním naukám se čínská medicína nikdy nezabývala látkami, které dané potraviny obsahují, ale zkoumala jejich povahu a také do kterých meridiánů (akupunkturních drah) vstupují a jaká je jejich chuť. • KYSELÁ CHUŤ – Je Yinová a působí dolů a do hloubky. Její účinek je svíravý, Kyselá chuť zabraňuje úniku energie Qi a tekutin. Dále stahuje póry a je účinná v boji s průjmy, pocením a inkontinencí moči. Přiměřené množství vyživuje játra, šlachy, oči a nehty. Nadměrné množství jednorázově poškozuje slezinu. Svaly zhrubnou, tvoří se vrásky, kůže kolem úst je stažená. Mezi potraviny kyselé chuti patří například švestka, schizandra, ocet a citrón. • HOŘKÁ CHUŤ – Je Yinová. Působí dolů a do hloubky. Má laxativní účinky, rozptyluje horko, vysušuje vlhko. Přiměřené množství vyživuje srdce, snižuje horečku, pročišťuje organismus. Nadměrné množství jednorázově poškozuje srdce, chronický nadbytek poškozuje plíce. Projevuje se vysušováním a vypadáváním chlupů. Typicky hořkými potravinami jsou fermentované sójové boby, semena meruňky, černý čaj, pampeliška, pivo a káva. • SLADKÁ CHUŤ – Mírně posiluje Yang, harmonizuje a doplňuje. Působí směrem nahoru a ven. Ke sladké se často řadí fádní chuť. Přiměřené množství vyživuje slezinu, tlumí křeče, bolesti, uvolňuje a zpomaluje trávení, reguluje energii Qi a krev. Nadměrné množství nárazově poškozuje slezinu, chronický nadbytek poškozuje ledviny. Dalšími projevy jsou bolesti v kostech a vypadávání vlasů. Nadbytek sladkého oslabuje chuť. Mezi potraviny sladké chuti patří med, cicimek nebo lékořice. • PÁLIVÁ CHUŤ – Působí směrem nahoru a ven. Má Yangovou povahu. Rozptyluje, působí potopudně a podporuje oběh vitální energie. Přiměřené množství vyživuje plíce. Využívá se při léčbě nachlazení a chřipky. Když je konzumována v rozumné míře, tonizuje plíce. Při včasném podání potravin pálivé chuti v počátcích nachlazení je možné nemoc odvrátit. Nadměrné množství jednorázově poškozuje játra. Dalšími projevy je stahování šlach a vysušené nehty. Mezi potraviny pálivé chuti patří zimní cibule, hořčice, zázvor. • SLANÁ CHUŤ – Působí směrem dolů a do hloubky. Je Yinová. Přiměřené množství zvlhčuje a vyživuje ledviny. Rozpouští zatvrdliny. Je vhodné upřednostňovat přirozeně slané potraviny, nikoliv solené. Nadměrné množství nárazově poškozuje ledviny, chronický nadbytek poškozuje srdce. Dalšími projevy je srážení krve v cévách, matná pleť bez lesku. V případě průjmů a oslabení krve je konzumace slaných produktů nevhodná. Mezi potraviny slané chutě se řadí potrava pocházející z moře, například mořské řasy. Konzumace kterékoliv chuti v nadměrné míře způsobí disharmonii mezi orgány a tkáněmi souvisejícími s danou chutí podle signatur pěti prvků. Snad jen nadměrná konzumace hořkých jídel bývá nezvyklá, protože je málo hořkých potravin. Stravování podle pěti ročních období Spousta lidí jí stále stejné jídlo, nehledě na roční období. Je tomu tak hlavně z toho důvodu, že v dnešní době je k dostání většina potravin v obchodech po celý rok. Není překvapivé, že potraviny chutnají daleko lépe v oblastech, kde rostou a dozrávají. I z hlediska tepelné povahy potravin má daleko větší smysl jíst ovoce, když právě roste, tedy v létě a nekupovat si ho dovážené během zimních měsíců, protože ovoce ochlazuje a naše tělo během horkých dní, z něj má daleko větší užitek. JARO – Na jaře je třeba pročišťovat po zimě a zbavit tělo hlenů. Odpovídá tomu i předvelikonoční půst, který je pro tohle období typický. Do jídelníčku je třeba zařadit bylinky a jarní zeleninu. Například salát z pampeliškových listů je velmi vhodnou a chutnou variantou. Měli bychom se vyhýbat kvašeným potravinám. Vhodné jsou i ředkvičky, hlávkový salát, řeřicha, špenát, sedmikrásky, mladé kopřivy atd. LÉTO–V létě, kdy Yang dosahuje svého vrcholu, se vyhýbáme horkým potravinám. Omezíme nebo úplně vynecháme maso a tučná jídla. Nadměrná spotřeba exotických potravin našemu tělu také nebude prospívat, jelikož zachladí trávení. Rozhodně se nedoporučuje nápoj s ledem. Z nápojů je vhodný zelený nebo jasmínový čaj. V létě bychom měli jíst více ovoce a zeleniny. BABÍ LÉTO – Koncem léta, když jen Yang ještě silný, ale již se začíná prosazovat Yin, bychom se měli vyhýbat potravinám, které produkují vlhko, jako jsou mléčné výrobky, sýry, smažená jídla a tuky. Jídla by měla být krátce tepelně upravená. Do jídelníčku bychom měli zařadit jablka, hrušky, švestky a listovou zeleninu. PODZIM – Na podzim, když začíná Yin pomalu převládat je zapotřebí vyživovat tekutiny plic, což posílí energii Qi, těla a ochrání proti útoku větru a chladu. Do jídelníčku zařadíme houbu rosolovku, Jidášovo ucho, občas jablka a švestky. Přidáváme drůbež, luštěniny a kořenovou zeleninu uvařenou v páře. ZIMA–V zimě převládá Yinová energie, příroda se ukládá ke spánku a energie rostlin se stahuje ke kořenům nebo do semen. Ty by také měly být zahrnuty do našeho jídelníčku. Je třeba posílit Yang těla a zahřát ledviny. Vhodná je pražená rýže, vařená mrkev, červená řepa, kořenová zelenina, česnek, cibule a různé druhy ořechů a semínek. V rozumné míře je vhodná i konzumace masa. Skutečného zdraví můžeme dosáhnout jen tehdy, je-li náš organismus a naše tělo v harmonické rovnováze s přírodou. Na jaře by měla převládat sladká chuť nad kyselou, abychom vyživili slezinu a pročistili tělo. V létě bychom měli jíst lehká jídla. V zimě, která je časem ukládání zásob, se nemusíme vyhýbat hovězímu, jehněčímu, kachnímu masu a ani sklenička vína není na závadu.   )

VIKINGOVÉ – VLÁDCI MOŘE A MEČE

VIKINGOVÉ – VLÁDCI MOŘE A MEČE

Obyvatelé raně středověké Skandinávie byli po několik staletí postrachem a hrozbou pro zbytek Evropy. Jejich časté nájezdy a vpády v mnohém připomínají stěhování národů na sklonku antiky. Vikingové však nebyli jen skvělými válečníky, byli zároveň vynikající zemědělci, obchodníci, řemeslníci, umělci, mořeplavci a v neposlední řadě objevitelé. Lidé, které dnes nazýváme „Vikingy“ měli svůj domov na třech místech, které dnes tvoří Skandinávii: Norsku, Švédsku a Dánsku. Samotný původ slova „Viking“ lze odvodit od starohorského výrazu pro „nájezdníka“ neboli „piráta“. Angličané nazývali vikingské nájezdníky nejčastěji „Dány“ a to i přesto, že nájezdníci napadající Anglii pocházeli převážně z Norska. „Seveřani“ („Northmen“ nebo „Norsemen“) bylo další běžné pojmenování Vikingů, které se dokonce stalo základem severofrancouzské Normandie, kde se mnoho Vikingů usadilo. Počátek vikingského období je udáván do doby kolem roku 800 po Kr. Předchází mu doba vendelská, v níž se utvářela řada vikingských rysů a jejíž počátek je datován do poloviny 6. století. Konec vikingské doby se nedá zcela přesně stanovit. Vikingská společnost se kromě Skandinávie postupně rozšířila i do mnoha jiných oblastí, jako byla například: Franská říše, Grónsko, Island, Britské ostrovy, Pobaltí, Byzantská říše či Rusko. Každá z těchto oblastí pak vymezila vikingskou dobu trochu odlišně. Shodují se však, že vrchol vikingské doby a migrace v celosvětovém měřítku lze zasadit do 9. a 10. století. Podle současného bádání došlo k první centralizaci moci, a to konkrétně ve Skánii, v 1. a 2. století n.l. Od 3. do 6. století koncentrace moci ve Skandinávii pokračovala, stejně tak jako rostla sociální diferenciace, vznikala mocenská centra, docházelo k výstavbě opevnění, rostla početní velikost vesnic, objevovaly se rozdíly ve velikosti domů. Vyšší sociální vrstvy vytvářely spojenecké svazky na široké frontě od Norska až k Černému moři. Samotné počátky dílčího království vznikají již mezi 6. – 7. stoletím, kdy jsou doloženy královské rody. Tyto rody nesly označení rex Danorum. V čele různých politických jednotek majících jednotný právní systém a svůj sněm, mohl stát rovněž král, předák s titulem godi, dróttin (název je odvozen od názvu družiny, drótt) nebo járl. Pro krále byl na severu užíván titul kunning, ovšem i nadále mohl být významný král nazýván dróttin. Například Harald Krásnovlasý nesl titul dróttin Nordman. VIKINGSKÁ HIERARCHIE: BOJOVNÍCI, ZEMĚDĚLCI, OTROCI Lidé ve vikingské společnosti se rozdělovali na tyto tři stavy. Obecně se věřilo mýtu, že pocházejí ze spojení boha Heimdalla a smrtelných žen. Mají však různorodou podobu a také úděl. Mezi první skupinu můžeme použít zrozeného otroka, který si vzal otrokyni, a rodili pak další nesvobodné. Mezi práci otroků patřilo např: pasení koz, sekání dřeva, kopání borků, stavění plotů. Byli často označováni hanlivě, kupř. moula, hejhula, volek. Pro otrokyně se velmi často objevuje označení důra, coura apod. Pro vikingskou společnost se nedá říct, že by měli významnou úlohu. Druhou skupinou byli rolníci. Tato skupina byla o poznání váženější než skupina otroků a měla svá práva. Jejich práva spočívala v tom, že se mnohdy mohli účastnit nájezdů, pirátských výprav a na vikingský sněm mohli přicházet ozbrojení. Mezi jejich úděl patřilo krocení býků, výroba pluhů a vozů, stavění domů a stodol, orání pole atd. Třetí skupinou byli vysoce postavení jarlové a děti jarlů, bojovníci. Jejich úděl se od ostatních skupin značně lišil. Cvičili se pro boj, jízdu na koni, závodili v plavání, trénovali psy k lovu, bojovali. Tato skupina měla mnoho dvorců, mohla štědře rozdávat šperky, meče, prsteny, koně, spony a náramky. Úděly všech těchto tří společenských skupin byly líčeny jako dědičné a rovněž vystupovali jako stavy. Králové ve vikingské společnosti vystupovali jako zcela vlastní skupina. Přicházeli na svět v rodině jarlů, nestačily jim však jejich znalosti a dovednosti. Od krále se žádali magické schopnosti a magická moc. Králové měli mít znalosti run života a věků, schopnost chránit lidi sobě poddané, ale také třeba znát hlasy ptáků, umět utišit moře a zmírnit plameny ohně. Na základě těchto schopností nakonec král dosáhl práva Rígem. Původně byl tímto Rígem míněný Ódinův syn Heimdall, šlo ovšem také o obecné označení vládce. Zde rovněž vidíme rys sakrality královské vlády ve Skandinávii. Král se pro společnost udával nejen jako vládce, ale rovněž se mohl s bohem ztotožňovat. DRAKKAR – VIKINGSKÁ DRAČÍ LOĎ Lodě představovaly pro vikingskou kulturu nedílnou součást dopravy, obchodu, pohřbů a postavení. O rozmanitosti používaných lodí se dozvídáme z nálezů z roku 1957, kdy byly ze dna Roskildského fjordu ve Skuldelevu v Dánsku vyzvednuty skupiny lodí záměrně potopených v 11. století, aby vytvořily podvodní blokádu. Základem vikingského loďstva byla loď langskip – rychlá a dlouhá válečná loď používaná od 8. století. Tento typ byl často vpředu zdoben dračí hlavou a nazýván Drakkar. Langskip mohla být zdobena i hadími hlavami, takto zdobená loď se nazývala Snekkar. Vikingské lodě drakary se vyznačovaly zejména lehkou ovladatelností, rychlostí a odolností vůči nepřízni počasí. Trup lodi tvořila konstrukce týlu, žeber, přední a zadní vaz, okrajové obrubnice a plášť. Ke spojování lodních částí se používala tzv. klinkerová obšívka. Ta zajišťovala pevnost a zároveň pružnost lodi. Celková velikost drakkaru byla 30–40 metrů (u typu lodě snekkar byla obvykle 25 metrů). Vzhledem k velikosti lodi se usuzuje, že obvyklá posádka nájezdníků měla 60 členů (u menších typů byla posádka menšího počtu). Rychlost drakkaru za optimálního větru byla až 22 km/h. Vesla bývala až 6 metrů dlouhá a jejich počet byl podle délky lodě obvykle 30 vesel u drakkaru. Veslaři sedávali na truhlách a veslování probíhalo pohybem vesla od sebe. Dalším typem lodi byla Knarr, ta se převážně využívala k přepravě zboží a osob pro obchod. Charakteristickým rysem byly vysoké boky a vysoké vazy. Knarry byly jen zřídka kdy vybaveny vesly. Délka knarru byla 15 metrů, šířka do 5 metrů a ponor do 2 metrů. Díky malému ponoru, snadnému ovládání a možnosti výstupu z lodi na obě strany využívali Vikingové své lodě k plenění vesnic při pobřeží. Záznamy o tomto plenění pobřežních vesnic a měst můžeme nalézt u mužů z Jómsburgu. Jsou popisováni jako typičtí mořští válečníci, kteří měli k dispozici až 60 lodí a ve službách krále Svenda S rozčísnutým vousem plenili na pobřeží Norska. Zajatce a ukořistěný majetek odvlékali na své lodě a bojeschopné muže usmrcovali utopením. VIKINGSKÁ EXPANZE DO ZÁPADNÍ EVROPY Vikingové začínají koncem 8. století expandovat do zahraničí, kde jejich nájezdy mají stejný scénář. Jejich oblíbenými cíli byly kláštery na ostrovech nebo u pobřeží, kde mohly dvě nebo tři lodě plné nájezdníků pobrat všechny cennosti a odkud po rychlém útoku mohly odplout dřív, než místní obyvatelé byli schopni mobilizovat armádu. O tomto způsobu plenění svědčí vikingské nájezdy, které se uskutečňovaly v Anglii, a to zejména mezi lety 793-865. Jako jeden z nejznámějších nájezdů je považován první nájezd roku 793 v kostele Lindisfarne. Těmito slovy je popsán první zaznamenaný vikingský nájezd v Anglosaské kronice: „793: Strašlivá znamení se objevila v Northumbrii a zle vyděsila obyvatelstvo. Ohromné víry a blesky a divocí dravci byli viděni, jak létají vzduchem. Po těchto znameních přišel okamžitě velký hladomor a zanedlouho poté, téhož roku, 8. června, pohané strašlivě napadli a zničili boží kostel na Lindisfarne, zabíjeli a plenili“. VALHALLA: ÓDINOVA SÍŇ V ÁSGARDU Pro vikingskou kulturu existovaly tři představy posmrtného života. První představa předpokládala, že mrtvý žil nadále ve svém hrobě nebo v určitém kopci, druhá, že odcházel do podsvětí říše bohyně Hel a třetí představa vypovídala o odchodu k Ódinovým bojovníkům do Valhally. Vikingové zároveň věřili, že mrtví mohou po své smrti vycházet z těchto tří posmrtných životů a živým buď pomáhat anebo škodit. Mezi přednosti zjevování mrtvých považovali zejména schopnosti předpovídání budoucnosti. Přesné stáří této víry bojovníků je velmi těžké zjistit, ovšem první zmínky o této víře nám zanechává již raně středověký, byzantský historik Prokopios. Ten popisuje, že pokud bojovník zestárl či onemocněl, sám si raději vybíral zemřít nepřirozenou smrtí, a tak se mohl dostat do posmrtné říše. Tito muži se nechávali dobrovolně probodnout dýkou nebo mečem. Zároveň se zde zmiňuje o manželkách bojovníků, které na projev své cti ve snaze doprovodit svého manžela páchaly sebevraždy oběšením. Tato zmínka tudíž dokládá, že představa o posmrtném životě existovala nejméně v 5.-6. století po Kr. Název Valhalla vzniká jako napodobenina staroislandského slova v 18. století. Původní znění valhall (Walr-padlý na bojišti a Halle – síň, hala) přesněji valhall znamená „síň padlých na bojišti“. Valhalla je součástí podoblastí Hellu tzv. „říše mrtvých“. Přesněji se nachází v části Ásgardu. Sem přicházejí hrdinové, kteří se vyhýbají všeobecné říši mrtvých, která je vyhrazena všem, kdo zemře sešlostí, věkem nebo na nějakou nemoc. Pro vikingskou kulturu byla největší pocta umřít v boji, neboť Valhalla je „bojištěm padlých“. Její členy vybírá s pomocí Valkýr samotný Ódin a vybranými se mohou stát jen hrdinové. V samotných bitvách Ódin vybírá pouhou půlku hrdinů padlých v boji a druhou polovinu přenechává Freyji. U vzniku Valhally stojí dle vikingských ság samotný nejvyšší z bohů, což byl Ódin někdy také nazývaný WÖDAN. Rozhodl se, že všichni padlí bojovníci nebudou odváděni do říše smrti Hellu (Helhjemu). Hell ležel hluboko v zemi a na tomto místě se mrtví stávali jen ubohými stíny sebe sama. Ódin se proto domluvil s Nornami, že část z těchto bojovníků bude posláno do Valhally, ve které bylo dostatek místa. Dle vikingských pověstí Valhalla měla mít 540 dveří, kterými mohlo projít až 800 válečníků najednou. Na pláni před těmito dveřmi pak měli bojovníci svádět boj proti sobě od rána do večera tak dlouho, dokud všichni nepadli. Protože bojovníci na zemi byli již mrtví, nemohli padnout v boji ještě jednou. Po bojích vstali a zaujímali místo u slavnostního stolu, kde s nimi sedával Ódin a mnoho dalších bohů. U tohoto stolu, každý den jedí vepřové a pijí pivo a medovinu tak dlouho, až padnou pod stůl. Příští ráno opět zahajují boj. Valkýry, které pomáhají Ódinovi neboli bojové ženy, jsou popisovány jako statné ženy, jejichž úkolem je určovat okamžik smrti. Jejich poslání je v protikladu ke třem Nornám (bohyním osudu), ty předurčují celý lidský život. Valkýry volí a vybírají (wal=volit, küren=vybírat) ty, jenž musejí zemřít v boji. Hrdiny padlé v boji pak přijímá Ódin, který se objevuje na bitevním poli doprovázen vlky. Vybraní hrdinové zjišťují až po své smrti, že byli vybráni do Valhally. Valhalla je pro bojovníka jeho splněné přání. Je to pokračování celoživotních vikingských návyků. Mrtví prožívají znovu a znovu svůj minulý život, přičemž požitek je jen v duševní formě. Přes všechny tyto bitvy a hodování má Valhalla i jiné poslání, a to přípravu na poslední bitvu nazývanou RAGNARÖK. V této poslední bitvě bojují všechny bytosti a bohové. VĚŠTBY A RITUÁLY SPOJENÉ S POHŘBÍVÁNÍM Vědmy (VÖLVY) patřili v severské polyteistické společnosti mezi nejváženější členy. Jejich staroseverský název VÖLVA je odvozen od stejnojmenného názvu pro hůl, která byla jejich nedílnou součástí. Pro své věštby používaly nejrůznější metody. Věštily například z vodních vírů, z krve obětovaných zajatců, z jejich vnitřností, z bublání potoků, postavení hvězd a měsíčních fází, z letu ptáků na nebi, někdy pomocí hůlek zhotovených z dubu a s vyrytými runami. Vědmy ovládaly i magii, pomocí níž odvracely nebezpečné události, léčily nemocné a snažily se naklonit přírodní síly. Díky schopnosti mluvit s mrtvými a věštit budoucnost se jejich významnost objevuje i ve starých ságách. Např. Vědmina píseň, kde vědma věští bohům jejich zánik. Rituály spojené se smrtí a pohřbíváním byly pro tuto kulturu velmi důležitou součástí. Mezi způsoby pohřbívání nalezneme zmínky jako např. kremace, pohřeb na lodi nebo uložení do bažiny. Důležité písemné zmínky nalezneme ve starší Eddě, kde jsou obřady důkladně popsány. V kratší písni o Sigurdovi se dozvídáme o kremaci. Hranice měla výzdobu štítů, látek a polštářů. Spolu se Sigurdem na hranici shořela i jeho družka, služebníci a dva sokoli. Přestože kremace byla častějším způsobem pohřbu, objevují se i záznamy o pohřbívání do země. Při pohřbívání do země, bylo obvyklé zejména u Varjagů, že manželky byly pohřbívány s nimi zaživa. Jako nejčastěji hrobové přídavky se vyskytovaly amulety (velmi často v podobě kladiva na počest nejuctívanějšího boha Tóra), šperky, zbraně, koňské postoje, strava, textil, ale i další milodary, jako např. mačky na boty (pro putování po ledu), sáňky a vozy. Významní mrtví se pohřbívali v sedě (např. v křesle). Mezi nejhonosnější pohřby patří bezpochybně pohřby na lodích. Pro tuto kulturu nebyly lodě pouze rakvemi, ale měly symbolický význam. Nejvíce těchto pohřbů bylo nalezeno ve Švédsku, Norsku, Británii, Orknejích, na ostrově Man, ale také v Bretani. Tyto hroby obsahovaly velké množství obětovaných zvířat (např. 20 a více koní), hrobových přídavků i společenských lidských obětí. Tyto pohřby se často objevují ve spojitosti s kultem plodnosti, jelikož se takto pohřbívaly i ženy. Podle legendy daroval runové písmo lidem Ódin-otec bohů. Vikingové se k runovému písmu chovali s velkou úctou a věřili, že má magickou sílu. Runy jsou většinou vytesány do kamene, ale nacházejí se i na kostech, rohovině, dřevu i na předmětech denní potřeby. Válečníci zdobili své zbraně runami a věřili, že takto budou v boji silnější a nepřátelské šípy se jim vyhnou. Runovým písmem se zaznamenávaly i události týkající se budování měst, pozemkové vlastnictví, zámořské plavby, rodinné vztahy, dokonce i krása žen. )

LÉČIVÁ ENERGIE STROMŮ: UZDRAVUJE TĚLO I DUŠI

LÉČIVÁ ENERGIE STROMŮ: UZDRAVUJE TĚLO I DUŠI

Stromy jsou s námi od pradávna, staly se každodenní součástí našeho života. Je zde spousta možností, jak na jejich existenci pohlížet. Jsou zde lidé, kteří je uctívají, lidé, kteří je přehlížejí a berou je jako běžnou součást světa. Nesmíme zapomenout na ty, kteří je ničí a proti nim ti, kteří je ochraňují. Pokud však stromům tu pozornost věnujeme, může nám jejich energie přinést klid na duši i na těle, relaxaci, která je v dnešní době tak důležitá. Křesťanství je jedno z náboženství, se kterými je symbolika stromu spjata nejvíce. Je však pravdou, že v pozdějších dobách se mezi křesťanstvím a pohany „uctívači přírody“, rozpoutali boje. Ještě dlouho poté co se křesťanství rozšířilo, udržovali jednotlivé národy své staré tradice, zděděné po předcích, spjaté s uctíváním nadpřirozených bytostí. Lesy a háje, posvátná místa pohanských schůzek a obětních rituálů, byla zasvěcena stromům i skalám, studánkám i pramenům. Byli i nadále předmětem zbožné úcty, kam lidé chodili vzývat stará božstva. V té době však existovala i dlouhá řada zákazů, ustanovení a výstrah, zapsaných v kázání, jež zapovídala církev křesťanům konat obřady a oběti u stromů, zabíjet zvířata a přinášet jiné oběti v podobě ovoce či obilí. Nesměli být provozovány věštby, páleny ohně, zavěšovány talismany na stromy ani uctívány vyvolené stromy. Je několik písemných důkazů o tom, že věrozvěstové káceli a pálili pohanské posvátné stromy, a že i oni se nejednou zdráhali tyto činy páchat, ze strachu, jež provázela skutečnost, že se pod těmito stromy konali rituální obřady a věštby. Dochované spisy o těchto křesťanských útocích na zasvěcené háje pohanů, jsou například z životopisných údajů sv. Bonifáce, zápisky Regina či probošta Arnolda. Nejen lid západoevropský, ale i slovanské národy měli v úctě lesy a háje, kde oslavovali svá božstva a nedbali opětovných zákazů církve. To, že byl kult lesů u Slovanů oblíben, bylo dobře známo a řada kronikářů o tom vyprávěla. Jakýsi římský kněz se ještě v letech 1629-1630 zmiňuje o Jihoslovanských pohanech, kteří uctívají strom jménem lípa. Přisuzují mu kouzelné a léčivé účinky a přinášejí oběti, aby je vyslyšel. I v Kosmově kronice, je zmínka o českých pohanských zvycích. „Kosmas poznamenal při zmínce o modloslužebnosti Tety, dcery Krokovy, že vesničané, prostý lid, ještě za jeho doby ctí studánky a ohně, že se klaní hájům, stromům, kamenům, horám a návrším obětuje, vzývá tam bůžky, které si sám urobil, prosí je o ochranu a požehnání pro sebe i hospodářství“. Symbolika stromů v náboženském a mytickém světě Symbolický význam stromu vychází z jeho vztahu, jak k zemi, tak k nebesům. S kořeny zapuštěnými hluboko do země a s větvemi zdvihajícími se až k nebi, představuje jakousi „bytost dvou světů“. Bytost, která nebe a zemi pomyslně spojuje a je prostředníkem mezi stvořením. Často byla dokonce stromu připisována funkce světové osy, kolem níž byl seskupen celý vesmír. Strom, který byl takto označován, se nazývá strom světa. YGGDRASIL, tak byl nazýván u severogermánských kmenů. Pojmenován byl podle starogermánského mýtu o jasanu, kde měl strom YGGDRASIL kořeny v hlubinách země a nejvyšší větev LERAD sahala až do Ódinova nebeského paláce. Ve větvích YGGDRASILU seděl orel, který Ódinovi předával zprávy o dění na zemi. Takto byly posvátné stromy často zobrazovány. S ptákem v koruně stromu nebo s lidskou postavou. Mohli být chápáni právě jako poslové mezi nebem a zemí. Podle jiných představ, Yucatanských Mayů, rostl posvátný strom ze středu světa a měl důležitou úlohu a to takovou, že podpíral nebesa. A na každé světové straně byl další barevný strom stejného druhu, který v podpírání nebes pomáhal. Ve starém Egyptě měli také svůj strom života. Egypťané uctívali posvátný strom Sykomory, zasvěcený bohyni tance, hudby, lásky, sexuality a alkoholu, Hathor. Z tohoto stromu získávala bohyně posilující nápoj a potravu pro duše mrtvých. Stromy Sykomory byly vysazovány u pohřebišť, jelikož se věřilo, že v jejich stínu mrtvé duše odpočívají v bezpečí. I buddhisté mají svůj posvátný strom. Fíkovník, pod nímž měl, dle pověsti, Gautama Buddha, kolem 6. století př.n.l., prožít své osvícení. Zajímavostí je, že pro hinduistické náboženství je posvátný také fíkovník, pod kterým se měl narodit jeden ze tří hlavních hinduistických bohů, Višnu. Ve staré Číně byli uctívané platany, broskve a moruše. U keltských druidů byl předmětem náboženského kultu dub, ve kterém sídlil germánský bůh hromu Donar. V „řeckém dubu“ sídlil nejvyšší z bohů Zeus. I v islámském náboženství se vyskytuje významný strom. Je to strom světla, na jehož listech jsou napsaná jména všech lidí na světě. Listy, které z Alláhovy vůle odpadnou, jsou lidé, kteří jsou předurčeni k tomu, aby odešli ze světa. Anděl smrti Israfil, tyto spadané „duše“ posbírá a odnese je pryč ze Země. V uctívání stromů a v symbolice, která je se stromem spojena, bude zřejmě zachováno něco z prastarého uctívání všeho, co souviselo s přírodou. Stromy neposkytovaly jen dřevo, ale byli útočištěm duší, různých duchů, nymf a jiných bájných bytostí, v které lidé věřili. Důkazem mohli být stromy v lesích, na které lidé věšeli různé obrázky svatých a v neposlední řadě je důkazem i stromek, který většina z nás zdobí každé Vánoce, a který je symbolem věčné zeleně a znovuzrození uprostřed zimy. Koruna stromu představuje budoucnost, kmen přítomnost, kořeny minulost Strom představuje spojení nebe se zemí, nosnou sílu života, oporu. Strom života je posvátným symbolem věčného ráje, nesmrtelnosti, znovuzrození a objevování pravdy. Jindy je též nazýván stromem poznání, symbolizuje polaritu dobra a zla. Zdraví a dlouhověkost nalézáme v rozložité koruně, jež symbolicky podpírá oblohu. Kmen představuje páteř člověka. Kořeny stromu jsou spojovány s podsvětím (Nevědomí). Strom života představuje nás samé. „Způsob našeho života určí podobu našeho stáří. Můžeme skončit jako opuštěné město nebo jako štědrý strom – důležitý i tehdy, když už nedokáže stát rovně“. – Paulo Coelho Léčivé účinky energie stromů Zdravotní účinky na lidské tělo se mění dle druhu jednotlivých stromů. Říká se, že každá energie má svého ochránce. Nejdříve je nutné o tuto energii požádat. Energii stromů můžete vědomě čerpat a zároveň se zbavovat vlastní negativní energie. Nezapomeňte strom vždy poprosit a posléze mu poděkovat. • AKÁT – Přináší úlevu od stresu. Naplňuje člověka optimismem, energií a dobrou náladou. • BOROVICE – Energetické vyzařování borovice dodává vitalitu. Posiluje průdušky a plíce. Máte-li žaludeční vředy podmíněné stresem, je velmi dobrým přítelem. Pozor, borovice však v člověku napomáhá k opatrnosti. Dlouhodobá práce s její energií (několik měsíců), může vést k přílišné opatrnosti. Celkově uklidňuje nervy a dává naše tělo do rovnováhy. • BŘÍZA – „Jsem naděje“. Bříza je ideální pro ty, kteří trpí melancholií. Rozvíjí vnitřní sílu pro řešení problémů všeho druhu. V Keltské mytologii byla bříza stromem zasvěcení do poznání dobra i zla. Indiáni zase kůru břízy používaly na výrobu vonných kadidel a na některé rituální obřady. • BUK – Bolesti hlavy, migrény, podporuje soustředění. Významně přispívá k léčbě krevního tlaku (především tím, že ho normalizuje). Uvolňuje stres, a v případě že jste dominantním člověkem, vás bude harmonizovat k toleranci k ostatním lidem a pomůže vám najít kompromis. Jeho energie je velmi vhodná proti netoleranci vůči druhým lidem. • ČERNÝ BEZ – Omlazuje tělo i duši. Má velmi rád přítomnost lidských bytostí. Symbolizuje život, lásku i smrt. Posiluje životní optimismus. Má neobyčejně silné vyzařování energie. • DUB – Je vhodný pro ty, kteří pracují na „hranici svých sil“. Všem dává najevo: „Jsem duchovní síla“! Ten, kdo čerpá z dubu, bude lépe ovládat své soustředění. Utváří v nás rozhodnost a jeho energii nám vlévá přímo do naší mysli. Pomůže Vám stát se sám (sama) sebou v případě, že prožíváte zoufalství nebo malomyslnost. Jeho energie je tak silná, že se nedá pokořit, pouze ji používat. Sv. Bernard tvrdil, že za veškerou duchovní moudrost a energii, je vděčný právě tomuto stromu. • HABR – Jeho energie je unikátní v tom, že ve Vás vytváří smysl pro čest, velkorysost a schopnost odpuštění. Je stromem, který má energii na duševní únavu, a je skvělý, když trpíte syndromem „pondělního rána“. Velmi dobře probouzí důvěru v sama sebe, ve svou vnitřní sílu a schopnosti. • HRUŠEŇ – Energie hrušně vám může pomoci kultivovat mužskou energii (především potenci, která je způsobena poklesem energie). Posiluje srdce, má velmi dobrý účinek na očištění organismu od jedů v těle. Má příznivý účinek na funkci trávicího sytému. • JABLOŇ – Je posvátným stromem. Stimuluje harmonii a vnitřní očištění. Podporuje plodnost, dlouhověkost, posiluje nervovou soustavu a srdce. Jabloň obsahuje silný ženský princip, rozvíjí jemnost a cit ženy. • JALOVEC – Je stromem tajemným a má také takovou energii. Působí jako zbraň proti zlým snům a duchům. Jeho energii čerpejte vždy, když máte pocit jakéhokoliv duchovního ohrožení. Jeho energie je silně zahřívající. Jalovec také přitahuje lásku. Věřilo se, že zničit jalovcový keř přináší neštěstí, naopak přítomnost větvičky ve vaší kapse Vás ochrání před nemocemi. • JASAN – Silně aktivuje podvědomí člověka. Mírní deprese a smutek. Rozvíjí v člověku ctižádostivost, ale pozor! Nadměrné čerpání této energie může vést až k chorobné ctižádostivosti – opatrně s touto energií. Má velkou moc nad vodou, a tudíž velmi dobře působí na orgány, které pracují s tekutinou (ledviny, močový měchýř, žaludek). Staří Germáni byli přesvědčeni, že první muž byl z jasanu a žena z olše. • JAVOR – Má velkou tradici především ve východních kulturách (Japonsko, Čína, Vietnam, Korea). Jestliže se chcete opravdu dobře zharmonizovat a duchovně naladit, rozhodně navštivte javorový háj, nebo alespoň vyhledejte energii javoru. Jeho energie působí i na dlouhověkost i třeba tím, že tiší emoce. • JEDLE – Je vhodná pro ty, kteří neustále někam spěchají, kteří jsou pracovně vytíženi. Je skvělá na bloky v sexuální oblasti (ostych, sebevědomí). Velmi dobře zahání pesimismus v případech, že máte strach. Tvrdí se o ní, že když Vás trápí zlé sny, utrhněte si jednu šišku ze stromu (v žádném případě neberte ze země) a vložte ji pod polštář. Zlé sny by měly zmizet. • JEŘABINA – Tato energie Vám pomůže posílit sílu vůle a sebevědomí. V případě, že jste na něčem závislí, pomůže Vám se z této závislosti vymanit. Jeřáb je označován jako strom šamanů, a kdo ho používá, může snadno navázat kontakt s duchy. Dokáže také ochraňovat před zlými kouzly. Její energie Vám přinese štěstí! • JILM – Velkorysost, pilnost, tvůrčí síla, smysl pro spravedlnost. Bude ve Vás rozvíjet energii pro pomoc druhým. Je také vhodný na slabé okamžiky v životě silných lidí, kteří mají chvilkovou slabost. V tomto případě jim dodá sílu, aby vše zvládli. • JINAN – Toto je absolutní solitér mezi stromy i energiemi. Jestliže máte někde ve svém okolí tento strom, využívejte jeho energii podle libosti. Je dokonalým harmonizátorem energie. Má velký vliv na své okolí do poměrně velkého dosahu. Dokáže Vám v těle napravit i poměrně velké energetické poškození, nevyvážeností vašeho způsobu života. Bude vaším „duchovním strážcem klidu“. • KAŠTAN – Léčí nemocnou duši, tiší její bolest, a pomůže Vám najít ztracené sebevědomí a jistotu. Posiluje klid a pohodu. Pomůže Vám se srdcem, ledvinami a krevním oběhem. • LÍPA – Nazývá se také „Svaté dřevo“. Tak se ji od pradávna říká. Její energie ve Vás bude probouzet schopnost milovat. Je stromem smíření, který urovnává mezilidské vztahy. Léčí a posiluje srdce, funguje proti nespavosti, léčí horní cesty dýchací, žaludek a střeva. Lípa byla symbolem Slovanů (náš národní strom). Už za dávných časů, jakmile se dva rozhádané rody či sousedé udobřili, zasadili na hranici svých území lípu, aby hlídala a chránila jejich mír a pokoj. Mezi magicky založenými jedinci se ví, že zvláštní magickou sílu má 12 lip vysazených do kruhu. • VRBA – Má jednu unikátní schopnost, na kterou je důležité dát si pozor. Její energie míří přímo na srdce bytosti, a násobí ve vás city, které v sobě zrovna v tu chvíli máte. Jestliže budete přistupovat k vrbě pro energii, nikdy to nedělejte ve zlobě! Vrba je jeden ze sedmi posvátných stromů mystického Irska. Pokud chcete, aby se vám splnilo tajné přání, jděte k vrbě, uvažte na ní uzlík a přitom odříkejte, co si přejete. Když se vaše přání splní, vraťte se k vrbě a uzlík rozvažte. A pozor, nezapomeňte vrbě poděkovat. )

Historie a vznik tetování: Domorodý rituál, který se změnil v celosvětovou módu

Historie a vznik tetování: Domorodý rituál, který se změnil v celosvětovou módu

Již Charles Darwin napsal: „Od polárních oblastí na severu až po Nový Zéland na jihu nemůžeme jmenovat jedinou velkou zemi, kde by se domorodci netetovali. Tento zvyk existoval dříve i mezi Židy a starými Brity. V Africe se někteří domorodci tetují, ale mnohem běžnější je způsobit si jizvu vetřením soli do naříznuté kůže na různých částech těla, což se mezi obyvateli Kordofanu a Dárfúru pokládá za veliký osobní půvab“. – Charles Darwin, O původu člověka, 1871 S tetováním se můžeme setkat na celém světě, provází člověka od pradávna, jen jeho význam se z historického hlediska v jednotlivých kulturách zcela odlišoval. Nejčastěji se tetováním označovali otroci (v Egyptě, Indii, Číně, některých ostrovech v Tichomoří a také ve starém Řecku a Římě), členové zločineckých organizací (Rusko, Japonsko) a v Německu tetování používali jako označení vězňů v koncentračních táborech. Jiný význam, jako označení příslušnosti ke kmeni nebo náboženství, přikládali tetování obyvatelé Filipín, Nového Zélandu a některých Tichomořských ostrovů. Severoameričtí Indiáni dávali tetováním najevo své schopnosti a přednosti. Tetovat se některé národy nechávaly také z důvodu pomoci v posmrtném životě – např. v Indii, kde rodiče své děti tetováním označovali na těle, aby je poté v jejich posmrtném životě snáze nalezli. Je známo, že v minulosti tato forma zdobení těla byla odmítána v celém křesťanském světě. Roku 787 ho jako pohanský zvyk zakázal samotný papež Adrian I. I přes papežův zákaz se o několik staletí později rytíři odcházející na křížové výpravy nechávali tetovat křesťanskými motivy, aby se jim v případě smrti v boji dostalo náležitého pohřbu. Až v období raného novověku se tetování začalo vracet zpět do povědomí lidí, a to díky zvěstem ze zaoceánských objevitelských cest. Námořníci si pak tetování stále častěji přiváželi z těchto cest na památku. Roku 1771 kapitán James Cook poprvé do Evropy přivezl potetovaného domorodce pocházejícího z jižních moří. Stal se tak jedním z prvních Evropanů, kteří veřejnosti představili umění tetování, zejména staré novozélandské tetovací vzory, které mají tradici u Maorů. Nejstarší dochované tetování objeveno na mumii Kolébkou tetování je starý Egypt, kde takto označovali otroky. Staří Egypťané praktikovali toto umění již 2000–4000 let př.n.l. Z Egypta se tetování šířilo na východ přes arabské země, Indii, Čínu až do Tichomoří. Již od doby neolitu se v Eurasii tetování stává zvykem. Tato skutečnost je podložena nálezem mumifikovaného těla „Ötziho“ nalezeného v Alpách. Stáří této mumie je odhadováno na 5300 let. Ötzi má na sobě tetování ve tvaru čar a křížků na svém levém lýtku, pravém nártu a dalších místech. Na vnitřní straně kolen a Achillových šlach má malé křížky. Poloha těchto obrazců vede odborníky k myšlence, že tetování bylo vytvořeno za účelem léčby. U ruského Ukok Plateau byla nalezena mumie ženy, která žila před 2400 lety, u které se vyskytovala na pažích a ramenou umělecká a bohatě zdobená tetování v podobě ptáků a mystických zvířat. Tetování v různých kulturách • POLYNÉSIE – „Polynéské tetování“, tak jak existovalo před příchodem Evropanů, patřilo k nejbohatším a nejnáročnějším bodyartovým stylům starého světa. Vyvíjelo se po staletí a charakterizovaly je složité geometrické motivy. Tetováž se často obnovovala a doplňovala po celý život, takže nakonec pokrývala celé tělo. Nejvyšší estetické úrovně dosáhlo tetování na Markézách a na ostrovech Tonga a Samoa. Tetování bylo v Polynésii pokládáno za posvátné řemeslo. Tatéři byli důležitými osobami společenského života. K tetování se všude v Tichomoří používaly kostěné hřebínky s řadou hrotů, na které se poklepávalo paličkou a do takto vzniklých drobných ranek se vtírala kašovitá barva. „Operaci vždy doprovázela striktní tabu a rituály“. • HAVAJ – Havajané používali tetováž jako výraz smutku pozůstalých nad zemřelými. Častými motivy byly šachovnicové tvary náramků a geometrické tvary na nohou či pažích a pouze v této části světa tetovali i jazyk. Motivy tohoto smutečního tetování připomínají ornamenty používané na havajských lýkových látkách. Tetování vytvářeli havajští umělci jakýmisi pery, vyrobenými z ptačích kostí. Černý inkoust, používaný na takovou smuteční kresbu, později získal jasnější modrou barvu. • TAHITI – Nejrozlehlejší ostrov dnešní Francouzské Polynésie, odkud se termín tatau díky námořníkům rozšířil do celého světa. Zcela zásadní a průlomová byla výprava Brita Jamese Cooka (1728-1779). Podle Cookových deníků je datem prvního výskytu slova tetování v západní civilizaci červenec roku 1769. Dříve se používaly výrazy jako píchání, vybodávání nebo značení. Členové Cookovy posádky se jako jedni z prvních Evropanů nechali tetovat od Polynésanů a následně tento zvyk zaplavil celé britské námořnictvo. Podle francouzské výpravy z roku 1787 na ostrov Samoa byli domorodí muži na stehnech natolik tetovaní, že působili dojmem, že jsou oděni, ačkoliv byli nazí. Pro samojské mladíky byla tetováž součástí přechodového rituálu od chlapce k muži. Dokud nebyl mladík tetován, neměl právo mluvit v přítomnosti dospělého muže, mohl vykonávat pouze podřadné práce a nesměl se oženit. • NOVÝ ZÉLAND – Maorové (či také Maoři) jsou původní polynéské obyvatelstvo Nového Zélandu, kteří pro svá tetování používali výhradně černou, červenou a bílou barvu. Černá barva představuje tmu, červená barva znázorňuje krev, která byla při vzniku prolita a bílá reprezentuje světlo. Hlavní rozdíl mezi klasickým a maorským tetováním Ta Moko je výrazný. Ta Moko spíše připomíná plastické tetování a nemá nic společného s běžným hluboko podkožním tetováním. Ta Moko by se dalo vzdáleně přirovnat k řezbářskému umění. S tím rozdílem, že je do kůže jemně vyryto a zanechá po sobě jen malé prohlubně, které jsou pak potřeny barevným inkoustem. Maoři si většinou nechávali Ta Moko tetovat po celém obličeji. Toto tetování bylo natolik unikátní, že svému nositeli přisuzovalo i jeho osobní jméno. Maorové se kvůli své neznalosti písma neuměli podepsat, proto místo podpisu kreslili kopii svého potetovaného obličeje. Toto tetování tudíž určovalo identitu svého nositele. V dnešní době si Maoři na tetování také potrpí, ale většinou na jiných částech těla, než je obličej. Tetovací náčiní Maorů bylo dlátko z kosti, lastury nebo kovu, které namáčeli do barviva a zaráželi údery paličky velmi hluboko do masa, někdy až na lícní kost, aby vznikly plastické jizvové rýhy typické pro Moko. Jednalo se o velmi bolestivou proceduru. • MARSHALLOVY OSTROVY – Marshallovy ostrovy zahrnují 29 atolů a 5 ostrovů: Jemo, Jabat, Kili, Lib a Mejit, leží v severozápadním rovníkovém Pacifiku. Prostředí, ve kterém domorodci po staletí žili a žijí, je silně ovlivněno mořem. Moře a život v jeho blízkosti hrálo důležitou roli pro motivy tetování na ostrovech. Pro tetování se vžil název „eo“, což je také název pro modře pruhovanou rybu PYGOPLITES DIACANTUHS. Většina motivů v tetování domorodců jsou abstraktní obrazce, jejichž význam pochází z jejich přírodního okolí, ať už to jsou tvary a podoby ryb, nebo stopy po jejich kousnutí, vzory mušlí atd. Motivy tetování na ostrovech nejsou tak propracované, jako je tomu u jiných etnik v regionu Pacifiku. V podstatě jakákoliv ryba všech čeledí, se kterou přišli obyvatelé ostrovů do styku, jim posloužila jako nejbližší vzor pro zdobení těla. Mužská tetování jsou na ostrovech velmi nápadná. Domorodec může na Evropana působit jako středověký rytíř v kroužkové zbroji. Základní schéma tetování mohli nosit všichni muži – zejména byli tetovaní na hrudi, zádech a ramenou. Výjimku tvořily pouze krk, tváře a paže, které byly výsadou náčelníků. U žen se tetovaly jen paže a ramena. Vytetované body byly velmi tmavé, ostře tvarované, jako by vyrůstaly nad kůží. Jakousi identifikační značkou ženy se stalo tetování hřbetu ruky, které tvořily nejčastěji vlnité a klikaté čáry. Tetování prstů již bylo opět vyhrazeno pouze ženám z náčelnického ranku. • JAPONSKO – Nejstarším dokladem japonského tetování jsou jílové figuríny z doby kolem roku 5000 př. Kristem. Od 7. století se oficiálně dekorativní tetování zavrhuje. Stává se doménou zločinců a formou trestu. Často se za zločin netrestalo smrtí, ale právě potetováním. Pouze Ainuové – původní obyvatelé ostrova Hokkaidó, vyznávali v té době dekorativní tetování, dívky a ženy se stávaly krásnější a přitažlivější, když měly potetované rty, nohy, paže a ruce. Od 17. století panoval v Japonsku kodex trestanecké tetováže. Pro Japonce bylo tetování v té době krutým a tím největším trestem, protože potetovaného často zavrhlo jeho okolí a ztratil společenské postavení. Již na konci 17. století ale tento trest nahradily tresty jiné a tetování se začíná objevovat jako dekorativní záležitost. I když byl po 2. světové válce zákaz tetování zrušen, dodnes se v Japonsku pohlíží na tetování jako na něco, co do společnosti nepatří a je doménou zločineckých gangů. Tatéři pracují výhradně na zakázku a v soukromí. JAPONSKÁ JAKUZA nebo též Gokudó je zločinecká organizace, jejíž charakter nejlépe odpovídá tomu, co známe pod pojmem mafie. Slovo Jakuza pochází z japonské karetní hry Ojčokabu a znamená zhruba něco jako dobro za nic. Odhaduje se, že současný počet členů se pohybuje někde okolo 110 tisíc, rozdělených do cca 2500 rodin. Vliv jakuzy sahá daleko za hranice Japonska, výjimkou nejsou ani Spojené státy. Členové této zločinecké organizace nosí tradiční japonské tetování, které jim pokrývá záda, hruď, ruce po zápěstí a nohy po kotníky. Nahý člen pak vypadá jako by měl na sobě dlouhé spodní prádlo. V japonských vzorech se často objevují hrdinové a hrdinské scény, nechybí náboženské symboly, zvířata, zejména tygři, draci, Fénix a další. Aplikace takového tetování byla velice bolestivá a zabere stovky hodin, ale jeho dokončení pak znamená, že dotyčný se může považovat za opravdového muže. • THAJSKO – Tetování buddhistických mnichů má mít magickou moc, která chrání před zlem, neúspěchem, a dokonce i před nepřátelskými kulkami. Tito buddhističtí mniši tetují v Chrámu malého Buddhy, který se nachází cca hodinu cesty od Bangkoku, jemné propracované symboly a mantry v prastarém písmu. Častými návštěvníky jsou samotní mniši, ale také turisté. V tetování je soustředěná moc a síla Buddhy. Když si lidé nechají dělat takovéto tetování, posílí to jejich víru v Buddhu. Čím srdečněji budou nositelé takového tetování konat dobro, tím více dobra je bude provázet v jejich životech. Tuto živnost mniši založili na počátku 70. let dvacátého století a dary z této činnosti jim dovolily opravit klášter a založit školy. Cena za jedno takové tetování je v přepočtu asi 50 Kč a je zvykem kromě peněz přinést mnichům i jídlo, květiny nebo cigarety. Mniši, kteří by se jinak neměli dotýkat žen, přijali opatření, aby mohli tetovat i ženy. Pokožku překryjí hadříkem, aby před nimi nebyla odhalena více, než je k tetování nutné a ruku s tetovacím náčiním si podkládají dalším látkovým ubrouskem, aby se žen nedotýkali. Toto tetování je velmi bolestivé a pomalé. Technika je stále stejná, jakou od 9. století používali thajští válečníci. Až půlmetrová jehla a čínská tuž. Ta se rozlévá do vpichů a nechává na kůži nesmazatelné stopy. Na jeden malý motiv je potřeba až 3500 vpichů, což pro každého zákazníka znamená vydržet dlouhou dobu ležet bez hnutí a přemáhat bolest. Mezi thajskými motivy, které mají přinášet štěstí, bohatství, požehnání a zároveň fungovat jako pojistka proti zlým duchům, se velké oblibě těší tradiční buddhistické výjevy. Obvykle se jedná o schématický obraz Buddhy, lotosů či jiných symbolů. Štěstí a bohatství přináší vytetovaní tygři, draci, fénixové, lvi, levharti a hadi. Thajci vymysleli také neviditelné tetování pro ty, kteří se obávají reakce svého okolí, ale přesto chtějí tuto proceduru podstoupit. Jedná se o tetováž sezamovým olejem nebo dokonce bez barviva. Tetovací náčiní i mantry zůstávají stejné jako u tetování barvivem. Tetování na sebe bere nekonečnou řadu významu – člověka zvýznamňovalo ale i stigmatizovalo, léčilo i zraňovalo, magicky chránilo, přiřazovalo mu status, věkové stupně, formu trestu, pojilo jej s totemovými předky, obřadně z dětí vytvářelo muže a ženu anebo odlišovalo vlastní lid od cizích. Tetování může vibrace energetického těla posilovat, ale také oslabovat. Přitom záleží na obecném významu symbolu, na barevnosti, a v neposlední řadě také na místě na těle, kde energie symbolu bezprostředně působí. Zvolené symboly a vzory se zapisují nejen do kůže, ale v podobě oscilace také do energetického, jemnohmotného těla. Tetování si proto vybírejte tak, aby mělo neustále pozitivní vliv na váš duchovní rozvoj, vnímání světa i sebe sama. )

Mytický drak: Symbol transformace, věčnosti a moudrosti

Mytický drak: Symbol transformace, věčnosti a moudrosti

Symbol draka patří mezi nejstarší, nejznámější a také nejoblíbenější symbol vůbec. To, zda draci skutečně existovali, je otázkou, na kterou nemáme jednoznačnou odpověď. Už jen fakt, že se vyskytují v mytologiích téměř každé kultury, které se vzájemně nepropojovaly, hovoří o tom, že draci skutečně existovat mohli. Uctívali je Aztékové, své místo mají v řeckých bájích a pověstech nebo u Vikingů, nemalou roli hrají v čínské mytologii. Zmínku o dracích najdeme i v Bibli (příběh Zjevení svatého Jana), kde drak přináší Apokalypsu. V našich končinách je dobře známá legenda o svatém Jiří a jeho boji s drakem. K představě, jakou máme dnes, vedla dlouhá vývojová linie, která se v různých dobách a kulturách měnila a upravovala dle názorů a idejí dané doby a oblasti. I přesto, že se jednotlivé kultury od sebe liší, podoba draka je v nich až nápadně podobná. Má dlouhé šupinaté tělo s protáhlým ocasem, velké tlapy se špičatými pařáty, tlamu chrlící oheň a plnou ostrých zubů a často i rohy nebo vousy. Někde je drak vnímán jako symbol, který může představovat život, moudrost nebo poznání, jinde se s ním setkáváme jako zastoupení ďábla, zla nebo smrti. Symboly mohou mít protikladné významy a stejně je tomu tak i u symbolu draka. Je přímo zpodobněním rozdílů v samotném bytí, a to světla a tmy, tvoření a ničení, muže a ženy, ale zároveň všechny tyto opaky v sobě spojuje. Vznik slova drak pochází pravděpodobně z řeckého „dracon“. Samotné slovo drak ale nebylo jediné, které se tomuto bájnému stvoření připisovalo. V řečtině můžeme najít také termíny ofis, saura nebo hydro, v latině pak serpens, vípera, anguis nebo coluber, které byly původně používány všeobecně pro plazy nebo hady, ale v některých textech se s nimi setkáváme i v souvislosti s draky. V jiných evropských jazycích nacházíme jen velmi nepatrné odlišnosti ve vysvětlení. Staroanglické draca, staronorské drek, německé drache nebo velšské draig jsou odvozeninami latinského slova draco nebo řeckého drakón a všechny znamenají víceméně to samé. Vznik a vývoj dračího symbolu Starověk a Antika – V antice byl vztah k drakům různý. Důvodem byla jejich role, která mohla být kladná i záporná, ale stejně tako dobře neutrální. Tato různorodost umožnila použití draka jako válečného emblému římských legionářů, draconarium. Tímto způsobem byl drak přenesen na britské ostrovy, které byly dobyty Římany. Tam se symbol postupně rozvíjel, ale největšího rozkvětu dosáhl díky Artušovským legendám a později i kontakt s nájezdy Vikingů, kde hrál drak také svou roli. Středověk – S přechodem antického světa do středověku nedošlo k úplnému zániku antické kultury, ale k jejímu značnému oslabení a vývoj symbolu draka se vydal různými směry. Jednotlivé regiony Evropy, i přes společně uznávané nové náboženství, křesťanství, měly mezi sebou omezené kontakty. Proto jiné draky známe ze severských mytologií a jiné z ostrovních států. Rozdíl můžeme vidět i v tom, jak draky vnímal učenec, duchovní, panovník nebo obyčejný poddaný. Symbolika draka byla značně ovlivněna křesťanstvím a vlivem Bible dostal podobu Satana. Draka v Bibli můžeme zaměnit za hada, který metaforicky představuje zlo. Kde je zlo, musí být za ním logicky i drak. Ve Starém zákoně stojí za zmínku Leviatan, který se v Bibli objevuje několikrát. Je to mořská spící obluda, jejíž probuzení vyvolávalo v lidech strach, protože Leviatan představuje samotného Satana. Dalším drakem je desetirohý drak zmíněný v poslední knize Nového Zákona, který předznamenává Apokalypsu. Znak draka patří hned několika světcům, například svatá Markéta je často zobrazována s křížem v ruce vylézající z dračího břicha. Známější je ale legenda o svatém Jiří a draku, který symbolizuje moc křesťanství svým vítězstvím nad drakem, jenž zde představuje pohanské náboženství. Znak draka mají ale i další světci, jako je svatý Benedikt z Nursie, jehož atributem je okřídlený dráček vylézající z kalicha, nebo svatý Gotthard, jemuž leží zkrocený drak u nohou. Za dobu středověku je jen jediná zmínka o drakovi, který nepředstavoval zlo, a to ve spisu Historie o Meluzíně. Ta je známá jako mytologická postava, která se zjevuje na hradě v západní Francii. Pověst o ní je nejvěrněji zachycena knihařem Janem z Arrasu. Meluzína byla vzdáleným potomkem samotného krále Artuše, ale byla prokletá. Každou sobotu jí od pasu dolů narostl hadí ocas a ze zakletí ji mohl vysvobodit jen muž, který by si ji vzal a zároveň by slíbil, že ji nikdy neuvidí právě v sobotu. Jednoho dne ji u studánky potkal rytíř Raymondin, který si ji vzal, zplodili spolu spoustu dětí, z nichž každé se stalo zakladatelem významného rodu. Byli spolu šťastni, ale jen do té doby, než Raymondin svůj slib porušil a Meluzínu v sobotu pozoroval při koupeli. Ta se poté proměnila v draka celá a nikdo ji už nikdy neviděl. Podle legendy stále bdí a hlídá své potomky a chrání jejich bohatství. Drak v astronomii Chceme-li na symboliku draka nahlížet z jiné strany, stačí nám k tomu noční obloha. Tam se nacházejí hned tři hlavní dračí souhvězdí – Souhvězdí Draka, Souhvězdí Hydry a Souhvězdí Malý vodní had. Názvy hvězd zachytil ve svém díle The Almagest Klaudios Ptolemaios, kde popisoval 48 hlavních souhvězdí (dnes jich máme 88). Původ hlavních souhvězdí bychom hledali v Sumeru a Egyptě. Již obyvatelé pravěku hvězdy pozorovali a orientovali se podle nich. Nejznámější příběh o zjevení draka na obloze nacházíme v řeckém mýtu o draku Ládonovi, kterého zabil udatný Herakles. Bohyně Héra po skonání draka proměnila jeho tělo v hvězdný prach a ten rozhodila na oblohu. Souhvězdí draka patří mezi nejstarší souhvězdí lidské kultury a na obloze bychom ho hledali mezi Velkým a Malým vozem, blízko severního pólu. Dračí podoby v různých kulturách V Číně a jižní Asii drak symbolizuje vznešenost, plodnost, vážnost, urozenost a posvátnost. Všichni draci pro ně byli polobozi, nejčastěji páni vod, ale i ostatních přírodních sil. Nejčastěji jsou vyobrazováni mnohobarevní s jednou hlavou. V místních kulturách se drak vyskytoval všude, a proto i sami Číňané začali sami sebe označovat jako potomky draků. Věřili, že má magickou sílu, je součástí nebes a existuje na nich společně s bohy. BABYLON – Kosmologický mýtus z Babylonie s názvem Enúma eliš popisuje střet mezi bohyní Tiamat (nebeským drakem a bohyní prvotního kosmického oceánu) a bohem Apsu (bohem pozemského moře). Ti existovali ještě před vznikem světa a jsou rodiči všech nižších bohů. Ke konfliktu dochází ve chvíli, kdy jeden z jejich synů zabije svého otce Apsu a Tiamat se snaží svého druha pomstít. Stvoří armádu nestvůr pro pomstu a zabíjí nižší bohy. Je ale poražena mladším bohem Mardukem, který je od té doby pokládán za stvořitele, protože její tělo rozpůlil. Z jedné půlky vytvořil nebe a z druhé zemi. Marduk se stal hlavním babylónským bohem, který byl uctíván jako bůh moudrosti, přemožitel zla, šaman a mírotvůrce. Často je zobrazován s drakem Mušchuššu u svých nohou. Drak má hadí hlavu s rohy, šupiny po celém těle, přední nohy jsou lví tlapy, zadní orlí pařáty. Byl to drak stvořený Tiamat, ale ochočen Mardukem. Tento babylónský mýtus má své kořeny již v sumerské civilizaci. Sumerové věřili, že na vzniku světa mají zásluhu draci, i když na počátku byli zmíněni jen dva – Apsu a Tiamat. ŘECKO – Řecká a následně i římská mytologie jsou sami o sobě velmi komplikované. Obě mají svůj systém božstev, který nemá obdoby jinde ve světě a je známý i mimo tyto dvě kultury. Není tedy překvapením, že mezi bohy, titány a různými mytickými tvory najdeme zmínku i o dracích. Za nejznámějšího draka pocházejícího z řecké mytologie bychom mohli označit toho, který vystupuje v Pověsti o zlatém rounu. Ta patří k nejznámějším mýtům starověkého Řecka. Vypráví o Argonautech jedoucích do Kolchidy získat zlaté rouno, které zde symbolizuje královskou moc. Draci zde vystupují jako strážci rouna. Dalším známým řeckým drakem je i ten, který figuruje v mýtu o založení města Théby. V pověsti Tři zlatá jablka Hesperidek také vystupuje drak. Ládón je potomek obra Týfóna a nymfy Echidny, má po otci sto hlav a střeží zlatá jablka v zahradách Hesperidek. Je to typický příběh pro starověký svět, kde má hrdina získat poklad střežený nějakým zlem. Vystupuje zde hrdina Herakles a má získat právě zlatá jablka ze střeženého stromu. To se mu s pomocí bohů, ale i vlastní lstí a inteligencí podaří. EGYPT – I přesto, že v Egyptě můžeme najít velké množství zvláštních monster a bytostí, klasického draka bychom zde nenašli. V mytologii vystupuje pouze několik tvorů, kteří měli význam jen pro určité oblasti. Za zmínku ale stojí tři bytosti, které můžeme za draky označit. Jde o Amemait, monstrum s tělem hrocha zkříženého se lvem a hlavou krokodýla. Mýtus tvrdí, že Amemait byla účastníkem posledního soudu lidí, kdy se vážila srdce. Pokud bylo srdce těžší než pravda, ona ho sežrala a člověk se pak nemohl převtělit do dalšího těla, protože zanikla jeho duše. Druhou bytostí nápadně podobnou drakovi je nebeský Apop. Mýtus vypráví o nekonečném cyklu opakujících se dní. Slunce v podobě boha Re každý den putuje po nebesích od východu na západ. Každou noc se musí utkat v podsvětí s Apopem, kterého není možné zabít a zároveň Slunce nelze zničit, jde tedy o nekonečný souboj, kterým se udržuje ve vesmíru řád. Egypťané se snažili tento řád udržovat pomocí rituálů a obřadů. Třetí bytostí je kříženec kobry Vadžet a supice Nechbet, které zastupovaly Dolní a Horní Egypt. V Egyptě se symbol hada, konkrétně kobry, objevuje často a podle toho, jak je vyobrazen, symbolizuje různé funkce. Stočený do sebe se nápadně podobá Úroborosovi, a znamená to samé – věčnost a nekonečnost světa, neustálý cyklus počátku a konce. Vyobrazený vlnící se had znamená střídající se cykly přírody. Kobra bývala vyobrazována také jako symbol pozornosti a na čele bohů a smrtelníků, kteří toho byli hodni značila nesmrtelnost. Blízko k drakovi měla také jedna z podob boha podsvětí Usira. Vyobrazován je jako had s nohama a křídly, který každý rok rozvodnil Nil a tím přinášel Egyptu nový život. KELTOVÉ – Drak u Keltů nepředstavoval vždy zlo, jak tomu bylo ve zbytku křesťanské Evropy. Keltové věřili, že draci představují čtyři základní prvky přírody. Nejznámější keltský mýtus o drakovi se vztahuje k svátku Beltain. V předvečer tohoto dne se zapalovaly ohně, které měly zbavit lidi i zvířata zimního spánku a obdarovat jejich plodnost. Za vlády krále Lluda přišly na Anglii tři pohromy. „Během této noci byl nad každým ohněm slyšet výkřik, jenž pronikal srdcem lidí a děsil je tak, že muži ztráceli svou sílu, ženy potratily, chlapci a dívky ztráceli smysly a všechna zvířata, stromy, země i vody se stávaly neplodnými“. Llud zjistil, že každý rok v této době spolu zápasí dva draci, kteří bojovali o vládu nad zemí a řvou u toho tak hlasitě, že se okolní svět stával neplodným. Llud vymyslel léčku v podobě truhly a poté drakům sdělil, že to je místo určené k jejich odpočinku od boje. Truhlu zakopal na nejtvrdší místo na zemi. Symbolicky mají tito dva draci chránit zemi před přicházející pohromou. Mýtus vypráví, že o několik století později kouzelník Merlin draky osvobodil. Vládnoucí král se snažil vystavět na zmíněném nejtvrdším místě na zemi pevnost, ale ta se pokaždé zřítila. Keltských dračích mýtů je mnoho, protože Británie je s draky neodmyslitelně spjata. V Evropě se draci vyskytovali celkem hodně, ale v porovnání s britskými ostrovy to bylo stále malé množství. Ostrovy jsou jimi a legendami o nich doslova pohlceny. Symbol draka můžeme dodnes vidět v národním znaku Walesu, Wessexu a Somersetu. Dračí energie vstupuje do našeho světa od nepaměti. Ve své podstatě je dračí síla energií prosperity, úspěchu a bohatství, ale současně také citlivosti a vyrovnanosti. Dračí energie je spojena se vším, co máme uloženo hluboko v sobě, chrání naše nitro a poklady v něm schované. Říká se, že ten, kdo chce dosáhnout úspěchu a slávy, měl by umístit sošku draka blízko nějakého vodního zdroje. Pokud je třeba podpořit kariéru, drak se umisťuje za záda pracovního stolu. Takto umístěný drak pak posílá svému majiteli pracovní příležitosti a nabídky a chrání jej také před zlými silami. Drak by se neměl umisťovat výše, než je úroveň očí, jinak by mohl zpychnout a stát se zlovolnou bytostí, která se nenechá zkrotit a působí nepříjemnosti. )

Svatební rituály a jejich proměna v dějinách

Svatební rituály a jejich proměna v dějinách

Nalezení budoucího partnera pro manželství bylo a je dodnes jedním z nejdůležitějších mezníků v lidském životě, protože ovlivňuje jeho značnou část. Hledání partnera se proto věnuje velké úsilí a mnoho času. Sňatek spojí poutem manželství sice jen dvě osoby, ale vytváří síť vztahů, která je mnohem širší. Tuto skutečnost si velmi dobře uvědomovali naši předkové. Pro ně byl sňatek možností, jak spojit rodiny, majetky, moc. Sňatková politika byla jednou z nejdůležitějších zbraní na politické scéně nejen raného novověku. Novým manželstvím se rozšiřoval rodinný kruh, ve kterém bylo možné žádat pomoc a tvořit aliance proti ostatním. Příbuzenské pouto, nejen pokrevní, znamenalo velký závazek. Svatební rituály ve starověku Již v předkřesťanské době docházelo u vyspělých národů k uzavírání manželských svazků. V Mezopotámii bylo běžné manželství jednoho muže s jednou ženou. „Manželství vznikalo ústním prohlášením muže před svědky a nabývalo platnosti odchodem nevěsty do ženichova domu, někdy i do příbytku ženichových rodičů“. Uzavření sňatku se potvrzovalo písemnou smlouvou, která byla uložena v chrámu zasvěceném lokálnímu božstvu. Manželství mohlo být ukončeno rozvodem, možnost přistoupit k takovému řešení byla dána jak muži, tak ženě, i když muž měl cestu k rozvodu mnohem snazší. Obecně bylo právní postavení manželky horší než manžela, například za cizoložství byla žena potrestána smrtí, muž trestán nebyl. V domácnosti se žena nacházela v podřízeném postavení vůči muži, nejprve podléhala svému otci, a po sňatku svému muži. Hlavním úkolem ženy bylo porodit potomstvo. Teprve, když žena ovdověla, získala větší samostatnost. Muž mohl mít vedle legitimní ženy i další ženy, které se však netěšily rovnocennému postavení s mužovou legitimní partnerkou. I ve starověkém Egyptě měli muži jednu manželku, pouze vlivnější a bohatší Egypťané žili současně s více ženami, ale i v tomto případě měli jen jednu právoplatnou manželku, jejíž děti se považovaly za legitimní. Egypťané označovali vstup do manželství jako „udělat si ženu“ či „vzít si ženu“. Nejnižší věková hranice vstupu do manželství u chlapců byla 15 let. Od chlapců se vyžadovala fyzická dospělost, ale také dosažení pevného postavení ve zvoleném zaměstnání, aby mohl zajistit manželku a děti. U dívek bylo důležité, aby před vstupem do manželství neztratily svůj půvab, do manželství vstupovali ve věku mezi 12. a 13. rokem, ale doloženy jsou i nevěsty ve věku osmi let. Předpubertální sňatky byly typické spíše u královské rodiny. O manželství rozhodoval dívčin otec, zanedbatelný nebyl ani názor matky. Rodina byla sice podřízena otci, ale matka měla plnoprávné postavení a mohla dědit, za určitých okolností se dokonce mohla stát hlavou rodiny. Postavení žen v Egyptě bylo oproti ženám v Mezopotámii mnohem lepší. V tzv. pozdní a ptolemaiovské době dokonce žena mohla být samostatnou právní osobou. Faraon oproti běžnému Egypťanovi mohl mít několik desítek legitimních manželek. Bylo zvykem, že si faraoni brali za manželky své blízké příbuzné, výjimkou však nebyly ani sňatky s princeznami z okolních zemí, prostřednictvím kterých docházelo k upevňování diplomatických vztahů. Polygamie také zajišťovala faraonovi vyšší šanci, jak si zajistit mužského dědice. Svatebních oslav u prostých Egypťanů se účastnilo celé příbuzenstvo a přátelé manželského páru. Staroegyptskou svatbu je třeba chápat jako společenskou událost, při které se muž a žena zavázali ke společnému životu, jehož účelem bylo přivést na svět děti, aby si tak manželé zajistili věčný život. Svatební slavnost se skládala z pestrého sledu zvyků, hostiny, vyprávění, zpěvu, hudby a tance. Po skončení svatebního veselí se žena odebrala do domu svého chotě. V období klasického Řecka byli muži do sňatků nuceni. Spartským mužům dokonce hrozil trest, pokud by se odmítli oženit. V jiných městských státech se muži odmítající sňatek museli vyrovnat s hlubokým opovržením společnosti. Smyslem vstupu do manželství nebyla láska, ale povinnost zajistit mužského pokračovatele rodu. Pokud by muž nezajistil následovníka k udržení rodinného kultu, nemohl by být na onom světě šťasten. Řecké rodiny byly patriarchální, ženě příslušelo podřízené postavení vůči muži. Hlavním úkolem vdané ženy bylo pečovat o řádný chod domácnosti, přivést na svět potomky a vychovávat je. Ženy se vdávaly na kraji puberty a mužům bylo kolem třiceti let. Sňatek domlouval otec nevěsty se ženichem, který při výběru nevěsty musel respektovat názor otce. Muž mohl ukončit manželství rozvodem z důvodu ženiny neplodnosti nebo nevěry. Žena se rovněž mohla rozvést, ale musela se obrátit na úředníka a prokázat stěžejní důvody k opuštění manžela, jako bylo bití a jiné špatné zacházení ze strany manžela. Mužova nevěra nebyla důvodem k rozvodu. Vzhledem k tomu, že se na rozvedené ženy hledělo s despektem, přistupovaly k němu ženy až jako k poslední možnosti. Římské právo definovalo několik druhů manželství, jedním z nich byl sňatek Cum manu („s rukou“), kdy nevěsta přecházela z otcova do manželova poručnictví. K tomuto sňatku docházelo třemi způsoby. První způsob se nazýval per usum (skutkem), jednalo se o právně uznanou formu primitivního únosu. Ke zlegitimnění tohoto svazku bylo vyžadováno roční soužití páru. Pokud však žena strávila tři dny po sobě mimo domov, došlo k rozvázání svazku. Další možností byl sňatek vzájemnou koupí, Coemtio, kdy docházelo k výměně darů mezi rodinami. Zmíněné dva způsoby sňatku Cum Manu byly typické pro plebejce, v patricijských rodinách se konaly svatby slavnostnější zvané Confarreatio. Tento druh svatby doprovázel okázalý náboženský obřad. V době císařství se většinou oddávalo způsobem Sine manu („bez ruky“), otcovy pravomoci nad nevěstou se na ženicha nepřenášely, takové manželství tedy ženě přinášelo větší svobodu. Po uzavření tohoto volného svazku žena zůstávala v područí otce s veškerými majetkovými, dědickými a jinými právními důsledky. Písemné smlouvy se do Říma dostaly až v 1. století, proto do té doby uzavírání manželství vznikalo rukoudáním, tedy vložením pravé ruky nevěsty do ženichovy pravice. Následně oba snoubenci vyslovili souhlas se sňatkem. V případě, že byl zaručen souhlas snoubenců, nebylo třeba formálního obřadu, ani spojení rukou. V případě, že se svatební ceremonie uskutečnila, vykonávala ji oddávající, jež se nazývala pronuba, či paranympha, tedy žena ctihodné pověsti. Po svatební ceremonii se konala hostina, průvody s nevázanými zpěvy a neslušnými žerty. Součástí svatebních oslav bylo i obětování zvířecích vnitřností bohu Jupiterovi, strážci úmluv. Na nejslavnostnějších svatbách představoval obětinu pšeničný koláč. V Římě byla svatba především rodinnou událostí a pojilo se s ní mnoho rituálů a pověr, jejichž charakter byl především teatrální. Nevěstino opuštění rodiny mělo připomínat únos, jehož se chopili ženichovo přátelé, když plačící ženu rvali z matčina objetí. Na cestě z otcovského domu provázel nevěstu do domu manžela rušný průvod. Nevěsta musela být do manželova domu nesena, aby se nedotkla prahu. Mezi nejdůležitější svatební rituální předměty patřily prsten, závoj a věnec. Prsten měl v Římě podobu jednoduchého hladkého železného kroužku, který žena nosila už od zásnubního rituálu. Závoj měl růžovo-oranžovou barvu a nazýval se flammeum. Římanka ho nosila od rána svého svatebního dne a v určitých chvílích při obřadu se jím zakrývala tvář. Svatební rituály ve středověku Církev se ve středověku snažila prosadit koncepci jednotného svazku, na úkor římského a germánského typu manželství. V raném středověku existovaly u germánských kmenů sňatky nazývané Muntehe a Friedelehe. Oficiální sňatek Muntehe vznikal většinou z rozhodnutí rodiny, průvodním jevem tohoto typu sňatku bylo obdarovávání otce nebo poručníka nevěsty. Tímto sňatkem se žena dostala do absolutní moci manžela. Naproti tomu ženy v manželství Friedelehe se těšily větší svobody, nebyly zcela v moci svého muže. K tomuto manželství z náklonnosti docházelo bez obřadu a bez zásahu rodičů. Sňatek vznikal dohodou mezi manžely nebo únosem. Nicméně děti narozené z tohoto svazku nebyly považovány za legitimní. V Evropě raného středověku se tedy střetávala římská a germánská koncepce řádného manželství a méně pevného svazku s pojetím jednotného církevního sňatku, což působilo zmatek. Lidé si nemohli libovolně vybírat typ sňatku, ale museli se řídit zvyklostmi svého etnika a zákony země, ve které žili. Tuto nejednotnost definitivně odstranily až závěry tridentského koncilu. Církev přinesla řadu změn, zakázala mnohoženství, ale i příbuzenské sňatky. Změnilo se postavení ženy v manželství, žena se z původně zakoupeného mužova majetku stávala manželovou celoživotní partnerkou. Manželský slib byl prakticky nezrušitelný. Jen těžce se Přemyslovi Otakarovi II. podařilo zrušit manželský slib s neplodnou Markétou. Čtvrtý lateránský koncil zavedl v roce 1215 mimo jiného povinnost církevního požehnání každého sňatku a povinné trojí ohlášky. Kněz musel oznámit jména snoubenců během tří bohoslužeb. Při ohlášení byla veřejnost vyzvána, aby oznámila překážku, která by mohla sňatku zabránit. Mezi relevantní překážky se zahrnoval například příslib manželství jiné osobě, zatajený sňatek, předstíraná identita či morální poklesky. Způsob uzavírání manželství u slovanských kmenů v předkřesťanském období Samotné svatbě předcházelo svatání, kdy svat (starosta) zprostředkoval smlouvání obou rodin, které zastupovali otcové či náčelníci. Smlouva byla ústně sjednána před svědky a potvrzena rukoubitím či rukoudáním. V tuto chvíli byla nevěsta zamluvena a mohl tak následovat právní akt koupě nevěsty mezi rodinami nevěsty a ženicha. Souhlas nastávajících novomanželů neměl právní význam. Nevěsta tedy byla prodána zaplacením věna jejímu otci. Výše věna byla vysoká, proto rodina s více dcerami, mohla očekávat, že zbohatne. V případě, že rodina měla syny, bylo na místě se smířit se značnou ztrátou jmění. Po vyrovnání dohodnuté částky, nevěstina rodina vydala dceru za muže. Nevěsta od své rodiny dostala výbavu, tedy potřebné věci do domácnosti, které souvisely s úlohou hospodyně. Po uzavření smlouvy docházelo k domluvení svatebního dnu. V tento den svobodné dívky slavnostně oblékly nevěstu a zahalily jí závojem. Ještě před tím, než byla nevěsta zahalena závojem, došlo k výměně prstenů a vzájemných darů. Závoj měl chránit nevěstu před démony. Dívka se totiž nacházela v nebezpečné přechodové fázi mezi starým a novým domovem, nebyla ani svobodná ani vdaná, mohly ji tak ohrozit neznámé síly, například v podobě démona nemoci. Nevěsta si mohla odkrýt závoj z obličeje až ve chvíli, kdy ji manžel uvedl do svého domu a vzal ji pod svou ochranu. Poté spolu obcházely ohniště a obětovali předkům a bůžkům, aby si zajistili jejich ochranu. Načež docházelo k úpravě nevěstiných vlasů do čepce vdané ženy. Poté, co nevěsta rozvázala manželovi obuv, případně přijala políček, ulehla spolu s manželem za přítomnosti svědků do lože, čímž byl naplněn manželský svazek po fyzické i právní stránce. Svatebčané tak mohli začít slavit podle místních obyčejových tradic, přičemž se prostřednictvím pohazování zrní, luštěnin, semen nebo bylin na novomanžele, snažili zajistit manželům úspěšnou budoucnost. Svatební rituály v raném novověku Svatební obřad byl v raném novověku ovlivněn výsledky tridentského koncilu, který se konal v letech 1545–1563. Manželství bylo prohlášeno za jednu ze sedmi svátostí, čímž se stalo věcí božskou nikoli světskou. Sňatek byl povinně evidován v matrikách, proto ho nebylo potřeba dosvědčovat velkým počtem svědků. Toto ustanovení se však prosazovalo postupně, ještě v 16. století stačila k uzavření manželství přítomnost snoubenců a dvou svědků. Nejpozději v 18. století už byla právoplatnost manželství vázána jen na církevní obřad, čímž se předmanželská sexualita dostala pod přísný zákaz. Sňatek se považoval za platný, jen tehdy, pokud snoubenci dodrželi povinné ohlášky, docházeli na katechismus a uzavřeli sňatek v kostele při obřadu s předepsanou liturgií. Uzavření každého manželství v raném novověku předcházely námluvy. Iniciativa vycházela od muže, respektive od jeho rodiny. K domlouvání sňatku však mohlo dojít teprve tehdy, když muž dosáhl určitého věku a zároveň získal takové postavení, aby mohl svou budoucí rodinu ekonomicky zajistit. Z tohoto důvodu věk obou partnerů vstupujících do manželství kolísal. Průměrný věk mužů byl 27 let a u žen činil 24 let. Zvláště v 16. století, ale také 17. století nevěstu pro syna hledali rodiče. Pro většinu lidí byl totiž při hledání partnera důležitější například původ než vzájemné sympatie. Ve většině rodin bylo cílem sňatku zachovat čest rodiny, případně ji ještě zvětšit. Proto se většina manželských sňatků uzavírala v rámci jedné společenské vrstvy. Zejména v aristokratickém prostředí bylo důležité vyhovět požadavkům společenské prestiže a ekonomických výhod. Při výběru vhodného ženicha či nevěsty se v některých případech mohl zapojit i panovník, aby byly zajištěny zájmy státu a vlivná zahraniční spojenectví. Národnost a jazyková příslušnost v aristokratickém prostředí nehrály velkou roli. Obecně k manželstvím uzavřeným z lásky také mohlo docházet, ale láska nebyla ve většině případů považována za dostatečný základ pro manželství. Pokud se rodiče stavěli proti uzavření sňatku, protože už měli pro svou dceru vybranou lepší partii, bylo pro dceru téměř nemožné, aby prosadila svůj výběr ženicha. V 16. století byly hojně praktikovány tzv. tajné sňatky, které se uzavíraly bez souhlasu rodičů. V pozadí těchto sňatků stála snaha obejít rodičovská práva spolurozhodovat v otázce sňatků. Od 17. století byla instituce tajného sňatku pod tlakem církve a světské vrchnosti potlačována, až nakonec úplně zanikla. V moderní době svatba ztratila charakter životního mezníku, neopakovatelné a jedinečné události v celém životě. Tato doba dává asi ze všech historických epoch největší volnost párům v uzavírání manželství a na druhou stranu také možnost, jak jednoduše z manželství odejít. Svatba přestala být jediným legálním způsobem založení rodiny, děti narozené z mimomanželských svazků nejsou před zákonem znevýhodněny oproti dětem manželského původu. Vztah žen a mužů se zrovnoprávnil. V dnešní době se rozdíl ekonomických rolí obou pohlaví stírá a sílí individualismus. )

Tornádo: Nejobávanější meteorologický jev na naší planetě

Tornádo: Nejobávanější meteorologický jev na naší planetě

Tornádo je charakterizováno jako silně rotující vír (se zhruba vertikální osou) vyskytující se pod spodní základnou konvektivních bouří, který se během své existence alespoň jednou dotkne zemského povrchu a je dostatečně silný, aby na něm mohl způsobit hmotné škody. Tornádo se nejčastěji jeví jako silně rotující válec. Má tvar trychtýře, kornoutu, sloupce či chobotu, který se spouští od základny oblaku až k zemskému povrchu. Pojem tornádo vychází z portugalského nebo španělského slova „tronada“, který v překladu znamená bouřka. Neznalostí bývá občas tornádo zaměňováno s hurikány, cyklony či tajfuny. Tyto názvy jsou jedním typem atmosférického jevu zvané tropická cyklóna odlišující se pouze místním názvem. V oblasti severozápadního Tichého oceánu jsou označovány jako tajfuny, zatímco v Indickém oceánu jsou nazývány cyklóny. Tropická cyklóna vzniká nad tropickými oblastmi oceánů. Ve srovnání s hurikány jsou tornáda mnohem menších horizontálních rozměrů. Průměr středně velkého hurikánu je udáván kolem 550 km, zato tornáda jsou v řádech od jednotek po stovky metrů. Doba života tornád se udává v řádech od desítky sekund až po desítky minut. Většina tornád má životnost kratší jak 10 minut, ale je i známo tornádo trvající déle jak hodinu. Tromba je označení pro vír v atmosféře s přibližně vertikální osou rotace dosahujícího průměru řádově jednotek, desítek, výjimečně i stovek metrů, bez ohledu na jejich mechanismus vzniku, zda se dotýkají zemského povrchu či nikoliv. Ke zviditelnění tromby může dojít materiálem unášeným ze zemského povrchu nebo kondenzací vodní páry. Mezi tromby se řadí různé víry, od prašných či písečných vírů neboli tzv. rarášků, kondenzačních chobotů nedotýkajících se zemského povrchu, vodní smrště až po tornáda. Tromby můžeme pozorovat jak nad pevninou, tak i nad mořem. Kosmova kronika: První zmínka o tornádu v České zemi Kosmas zde líčí zničení knížecího paláce na Vyšehradě v Praze dne 30. července 1119. Podle popisu je zřejmé, že se jedná o tornádo, které je popisováno jako „Satan v podobě víru“. „Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou, a tedy velmi pevnou zeď, a tak což jest ještě podivnější zjev – kdežto, obojí strana, přední i zadní zůstala celá neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší a dolejší trámy i s domem samým na kousky rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoliv zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše co jí stálo v cestě“. První rozsáhlá odborná publikace o tornádech v Evropě byla publikována v roce 1917 Alfredem Wegenerem pod názvem Wind – und Wassehorsen in Europa. Významným rokem, kdy došlo ke změně přístupu českých meteorologů k postoji tornád na našem území, se pokládá rok 1994. V 90. letech u nás bylo průměrně zaznamenáváno jedno tornádo ročně. Od roku 2000 dochází k prudkému nárustu doložených případů. Podle meteorologů ovšem není způsoben vlivem klimatických změn, ale svědčí o větším zájmu, jak vzájemnému předávání informací mezi meteorology, tak i široké veřejnosti, která začíná hojně využívat informační systémy. Od roku 2002 se pravidelně pořádají konference, které se zaměřují na problematiku tornád a silných konvektivních bouří v Evropě. První setkání se konala ve Francii ve městě Toulouse. Tato konference nyní vystupuje pod názvem European Conference on Severe Storms. Fyzika vzniku tornád Obecně jsou tornáda spojena se silnými bouřemi. V současné době jsou konvektivní bouře studovány na základě široké škály meteorologických dat. Jsou extrémními a nebezpečnými jevy na našem území. Pro vývoj silných konvektivních bouří je významný výrazný střih větru ve spodních hladinách troposféry a mnoho dalších aspektů. Atmosférická konvekce je v meteorologii proces, kdy dochází k vývoji horizontálně omezených výstupných i kompenzačních sestupných pohybů vzduchu v atmosféře. Tyto výstupné pohyby mají vliv na vertikální rozložení hustoty vzduchu, a mohou se tak projevit ve spodních hladinách jako nárazovitý vítr. Dalšími nebezpečnými jevy, které doprovází konvektivní bouře jsou např. nárazovitý vítr, střih větru, tornáda apod. Vztlaková síla má za následek pohyb výstupných proudů směrem vzhůru za předpokladu, že hustota daného objemu vzduchu je menší než hustota vzduchu v jeho okolí. Příčinou poklesu hustoty je nejčastěji ohřátí vzduchu a horizontálně nerovnoměrné rozložení hustoty je poté vyvoláno rozdíly v horizontálním rozložení teploty. Vzduchové částice, které se vyskytují nad prohřátým povrchem, jsou lehčí, a dochází tak k vývoji konvektivních proudů. Rychlost těchto konvektivních proudů se pohybuje řádově od jednotek po desítky m/s. Vzduchové částice, které stoupají, se poklesem tlaku a rostoucí výškou rozpínají a ochlazují. Pro vznik konvektivní oblačnosti jsou nutné vhodné podmínky: • Impuls, který dá podmět ke vzniku výstupných pohybů• Instabilní zvrstvení vzduchu v troposféře, které podporuje zrychlení vzniklého výstupného pohybu• Stoupající vzduch má dostatečnou vlhkost pro kondenzaci a vznik oblačnosti STŘIH VĚTRU: Silné bouře, především supercely, vznikají v prostředí se silným vertikálním střihem větru. Střihem větru rozumíme změnu vektoru rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost. Nejčastěji se uvažuje o vertikálním střihu větru. Pod tímto pojmem rozumíme změnu vektoru rychlosti proudění v určitém směru horizontální roviny připadající na jednotku vzdálenosti. Střih větru nejčastěji vyjadřuje změnu rychlosti ve vertikálním směru. Střih větru se vyjadřuje v m/s na 100 m. Druhy tornád Tornáda rozdělujeme podle vývoje na supercelární a nesupercelární. K vzniku tornáda je zapotřebí dostatečné množství vertikální vorticity, která může vzniknout ve spojení s mezocyklonou v supercele anebo i kombinací několika faktorů mimo mezocyklonu. SUPERCELÁRNÍ TORNÁDA: Nejsilnější tornáda jsou vázána na supercelární bouře, supercely. Supercela je konvektivní bouře významně silné intenzity tvořena jedinou mohutnou konvektivní buňkou a dlouhou dobou života (až několik hodin). Horizontální rozměr supercely může dosahovat při povrchu i přes 20 km. Tato konvektivní buňka je udržována v činnosti jediným silným rotujícím vzestupným proudem s vertikální osou rotace dosahující rychlosti až 50–60 m/s. Supercela se vyvíjí v prostředí se silným střihem větru (více než 25 m/s ve spodních 6 km). Supercely s výstupným proudem, který rotuje cyklonálně, se na severní polokouli stáčí vpravo, avšak supercely, které rotují anticyklonálně, se na severní polokouli stáčí opačně (směrem vlevo) od původního směru pohybu. Organizace bouře, spojená právě se silným střihem větru, je spojena s výskytem nebezpečných jevů, především tornád. Mezi supercelární tornáda spadají tornáda kategorie F5, F4 a část F3. Tato tornáda se tak řadí k nejničivějším projevům silných konvektivních bouří. Avšak ne vždy, když vznikne supercelární bouře, se vytvoří tornádo. Procentuální výskyt tornád v supercelách je udáván okolo 15 až 20 procent. Existence mezocyklony je předpokladem pro vznik supercelárního tornáda. NESUPERCELÁRNÍ TORNÁDA: Mezi tyto tornáda patří všechna tornáda, která nejsou spojena s vývojem mezocyklony. Bývají výrazně slabší. Mezi tyto tornáda se řadí tornáda kategorií F0, F1, F2 a část tornád z kategorie F3. I tato tornáda jsou vázána na vývoj oblaků druhů Cumulonimbus (Cb), případně Cumulus Congestus (Cu con). SEKUNDÁRNÍ SAVÝ VÍR: Na okrajích tornáda se občas vyskytují velmi ničivá malá tornáda označována jako sekundární savé víry. Tyto víry menších rozměrů vznikají uvnitř či na periferii hlavního „mateřského“ tornáda. Jsou velmi destruktivní, i když doba jejich života je velmi krátká. Životnost vírů se pohybuje řádově v sekundách až desítkách sekund. „Savými“ byly pojmenovány pro svůj velmi silný savý účinek. V mateřském tornádu se může pohybovat až několik sekundárních savých vírů najednou. Tornáda na našem území Den 31. květen 2001 byl významným z hlediska několika prvenství. Poprvé byla zdokumentována přítomnost výskytu sekundárních savých vírů v mateřském tornádu na našem území a také byla jednoznačně radarově doložena supercelární struktura bouře, na které se tornádo vyskytlo. V odpoledních hodinách přešly přes území České republiky dvě konvektivní bouře. Tyto bouře byly doprovázeny tornády. Milošovické tornádo, které vzniklo 31.5. 2001 vykazovalo hodnoty velmi příznivé pro vznik supercely, případně tornáda. V tento den se na našem území vyskytly mimořádně silné bouřky, jejichž vznik podpořily i vysoké hodnoty pro střih větru v hladině 0-1 km okolo 10 m/s, v hladinách 0-6 km jsou to hodnoty 25 m /s (stanoveno pro dlouhotrvající supercelární bouřky). První slabší konvektivní bouře, která ten den přešla přes území ČR a ve které se vyskytlo tornádo, vznikla kolem 1100 UTC v Německu a pokračovala přes Krušné hory, Chomutovsko, Lounsko, Kralupy nad Vltavou a ve směru dále na Nymbursko. První tornádo, které bylo zaznamenáno, se vyskytlo u obce Dušníky nad Vltavou a trvalo přibližně jednu minutu se stupněm síly F1. Druhá silnější konvektivní bouře, která byla doprovázena tornády, začala projevovat svoji sílu kolem 1150 UTC na západním území ČR. Na počátku ve své slabší podobě přešla přes území Křivoklátsko, jižní okraj Prahy a nad okresem Benešov se spustila tornáda. Tornáda zasáhla dlouhý pás kolem Sázavy mezi Zručí nad Sázavou a Světlou nad Sázavou. Svědky bylo tornádo popisováno jako mohutný trychtýř, který se spustil k zemskému povrchu ze spodní základny oblačnosti bouře. Tornádo napáchalo rozsáhlé škody. Vytvořilo stopu širokou mezi 400–500 m a dlouhou kolem 4,5 km. Stromy zde byly polámány do všech stran, což nepřímo dokazuje přítomnost savých vírů. Zvuky, které tornádo vydávalo, byly přirovnány k jedoucímu metru nebo přeletu několika letadel najednou. Podle výpovědí svědků, kteří se vyskytovali v danou dobu v místech výskytu tornáda, se po zániku tornáda spustil silný déšť s kroupami a silný vítr. Na základě způsobených škod bylo tornádo klasifikováno stupněm F3 podle Fujitovy stupnice Tornádo v Málkově 11. června 2000Obec Málkov se nachází přibližně 4 km západně od Chomutova. Podle svědků bylo velké horko, jasno a bezvětří. V 1400 UTC se pomalu začalo zatahovat, v 1430 UTC byla zaznamenaná vzdálená bouřka, v 1510 UTC sílící vítr a v 1515 UTC slabý déšť. V 1600 UTC podle svědků byl nad obcí velký černý oblak. Na radaru postupovala tato bouře jako samostatný jev proti směru postupu frontálních bouří. Podle svědků byl trychtýř tornáda poprvé zpozorován kolem 1600 UTC. Cesta, kterou tornádo urazilo, byla kolem 2,5 km dlouhá. Podle svědků tornádo vyvrátilo několik stromů, z jednoho domu odneslo celou střechu či vyneslo auto do vzduchu do výšky kolem 3 metrů a poté ho odhodilo. Podle výpovědi svědků bylo tornádo v průměru v dolní části široké kolem 100 m a vykazovalo cyklonální směr rotace. V současnosti bohužel žádný účinný varovný systém neexistuje. Vzhledem k tomu, že i běžné předpovědi počasí na další den bývají často nepřesné či neúplné, bývá předpověď samotného tornáda nerealizovatelná. U počasí navíc neplatí „pravidlo“, že ze silné bouře vznikne tornádo a naopak – často nevinně vypadající přeháňka se může proměnit v ničivé tornádo…   )

Vědomí – Nejhlubší tajemství naší existence

Vědomí – Nejhlubší tajemství naší existence

„Člověk tvoří součást celku zvaného Vesmír, část omezenou v čase a prostoru. Sám sebe i svoje myšlenky a pocity vidí jako cosi, co je od všeho ostatního oddělené, jde o optický klam jeho vědomí. Tento sebeklam funguje jako jakési vězení, jež nás omezuje na naše osobní touhy a příchylnost jen k několika lidem co jsou nám nejbližší. Naším úkolem je osvobodit se z vězení rozšířením okruhu našeho soucitu, aby zahrnoval všechny živé tvory i celou přírodu v její kráse“. – Albert Einstein Existence vědomí je v současné vědě jednou z nejobtížnějších vědeckých otázek. Asi nenajdeme nic, co bychom znali tak důvěrně a zároveň by to pro nás bylo tak obtížné vysvětlit. Nemůžeme říct, že by existovala jediná platná definice toho, co vědomí vlastně je. Většina západních psychologů považuje vědomí za produkt osobní mysli a mozku. Na druhé straně, podle východních tradic není vědomí osobní, ale univerzální a přesahuje prostor, čas, vlastnosti a kategorie všeho druhu. Vědomí ve filozofii Nejstarší představy o duši a rozdělení lidské přirozenosti na dvě složky – psyché a sóma, nalezneme v evropské intelektuální tradici již v předfilozofickém období homérských eposů. V tomto období nemá psyché stejný význam jako dnes. Nachází se v eposech pouze v případech, kdy opouští tělo. Psyché (duše, duch) lze chápat jako oživující element, který do těla vstupuje, často prostřednictvím dechu, a v průběhu lidského života se nachází v lidském těle. Tento duch pak po smrti tělo opouští, což symbolizuje smrtelnost člověka, narozdíl od nesmrtelnosti bohů. Homér nechápal duši, jako dnes chápeme lidskou mysl nebo psychiku. Nepřipisuje jí žádné psychické vlastnosti ani psychické funkce. „Psyché zemřelého je podle této tradice mdlá, neživotná, pasivní, bez vůle, iniciativy a jasného vědomí“. Staří Řekové používali pro netělesnou složku kromě výrazu „psýché“ také pojmy „thýmos“ (emocionální centrum jedince), „noos“ (moudrost a myšlení) a „frenes“ (místo vzniku paměti, rozhodování a kontaktu s ostatními moudrostmi). Teprve od Platóna se pojem psýché užívá analogicky k dnešnímu použití a jako proměňující se termín přetrval až do novověku. Pod vlivem vědeckého pojetí světa se pojem duše, který byl spojován s náboženskými představami, od 19. století přestal užívat v moderních teoriích a byl nahrazen jinými termíny. To souvisí i se zkoumáním lidské psychiky jako samostatného předmětu zájmu. S lidskou zkušeností, a především náboženskou tradicí koresponduje ontologický dualismus. René Descartes, francouzský matematik a nejvýznamnější představitel ontologického dualismu, předpokládal existenci dvou radikálně odlišných substancí, jimiž jsou rozprostraněná hmotná substance (res extensa) a duchovní substance (res cognitans), jež nezabírá žádný prostor a jejímž hlavním atributem je myšlení. Podle Descarta je vědomí esencí ducha a zásadně se liší od těla, které je součástí hmotné substance. Změněné stavy vědomí „Náš normální bdělý stav vědomí, racionálního vědomí, jak mu říkáme, je jen jedním specifickým typem vědomí, zatímco všude kolem něj, oddělené od něj těmi nejtenčími zástěnami, se nacházejí potenciální formy vědomí, jež jsou zcela odlišné. Můžeme prožít celý život, aniž bychom tušili, že existují, aplikujte však potřebný stimul a máte je na dosah ruky v celé jejich složitosti…“ Různé stavy vědomí nám dávají možnost, jak vnímat realitu odlišným způsobem. I když se kolektivně shodneme, že barva nebe je modrá nebo že každé ráno vychází slunce, nemůžeme s jistotou vědět, jak přesně jiný člověk vnímá barvy či chutě, a to předpokládáme ve stavu „běžného vědomí“. Spousta protichůdných názorů může být pravdivých, záleží pouze na úhlu pohledu. Ze Země se zdá, že slunce vychází a zapadá, ale pro pozorovatele ve vesmíru, je ovšem skutečnost dosti odlišná. Pro náš svět a naše individuální chápání reality není až tak důležitý konsensus pravdy na kterém se shodne větší část populace, ale subjektivní zkušenosti či zážitky, které zaručují svobodu člověka, který hledá pravdu svou vlastní cestou a jehož cílem je seberealizace a naplnění sebe sama než následování ostatních. Tyto jiné formy vědomí, které se vymykají našemu běžnému chápání, mnohdy zprostředkují vědění, které nemůžeme získat skrze našich pět smyslů a které se dotýká našeho niterného či bytostného Já. Cíl změněných stavů vědomí, tj. dosažení mystického splynutí, se během dějin považoval za summum bonum, za nejvyšší dobro a největší ambici lidského bytí vůbec. Mnoho takových stavů vědomí bylo až donedávna považováno za patologické projevy. Odborníci pro to měli několik důvodů. Na Západě se tradičně rozeznával jen omezený počet stavů vědomí – zejména to byla bdělost, spánek a intoxikace. Ostatní stavy měli vědci tendenci popírat či patologizovat. Nové pokusy a důkazy v této oblasti školených západních badatelů ovšem naznačují, že úplné ocenění a pochopení změněných stavů vědomí je bez přímé osobní zkušenosti složité. Tyto zkušenosti mohou nekompromisně změnit osobní světonázor a lidé s těmito prožitky většinou považují vědomí za primární složku reality. Zážitky z vrcholných zážitků se nápadně podobají fenoménu zvaného pod pojmem osvícení či probuzení. Tyto termíny se vyskytují v mnoha východních naukách a náboženstvích a představují stav absolutního vědomí, doprovázeného stavy blaženosti a štěstí, rozpuštěním ega a hlubokými vnitřními vhledy. Pataňdžali, který je považován za zakladatele jógy, vysvětluje vztah mezi myslí a vědomím a poukazuje na omezení, které plyne z omezujícího vnímání našeho individuálního Já: „Mysl nezáří svým vlastním světlem, je také objektem, ozařuje ji Já…jenže Já je neomezené. Je to ryzí Vědomí, jež ozařuje obsahy mysli. Egoismus, omezující vnímání „Já“, povstává z individuálního intelektu, který připisuje sílu vědomí sám sobě“. Techniky měnící vědomí Existuje velký počet metod a technik, které mohou změnit vědomí a dočasně navodit mystický zážitek. Patří mezi ně například různé formy práce s dechem, užití zvuků, bubnů, zpěvu, meditace, jóga nebo holotropní dýchání. Indické meditační a jogínské praktiky zahrnují vysoce koncentrované stavy, jakými jsou Samádhi či budhistické džňány, stavy pozorovatele, kdy je koncentrace tak silná, že vnější podněty mají velmi nepatrný či žádný vliv. Některé techniky vedou ke stavům splynutí, v nichž se rozpouští veškeré vnímání mezi já a světem, jako jsou některé stavy satori v Zenu. V jiných stavech vědomí mizí veškeré objekty a jevy, jako třeba v budhistické nirváně. Jedna z technik, která slouží i jako prostředek pro navození různých druhů vědomí je meditace. Je to umění bdělého vnímání, stav nic nedělání, při kterém dokážeme odložit tělo i mysl. Existuje mnoho druhů a účelů meditace, ale ten základní je vědomé pozorování a uvědomění života v přítomném okamžiku. Nejmodernější výzkumy meditace ukazují, že lze pozorovat: „obecný trend směřující k prohloubení klidu a rozvahy, pozitivních emocí a smyslové i introspektivní vnímavosti. V pokročilých stadiích nastupují prožitky hlubokého míru a soustředění, prudkého štěstí, intenzivní pozitivní emoce lásky a soucitu, pronikavého vhledu do povahy mysli a celá škála transcendentních stavů, jež spadají do klasických mystických zkušeností“. Výsledky výzkumu naznačují, že má i terapeutické účinky a může léčit psychické potíže, mezi které patří např: fobie, posttraumatický šok, úzkostné stavy, nespavost a mírné deprese. Látky měnící vědomí Vědomí ovlivňují i nejrůznější přírodní látky obsažené jak v rostlinách a také v některých syntetických drogách. Mnohá zvířata konzumují rostliny nebo rostlinné produkty pro jejich účinky na změnu vědomí. Příkladem jsou sloni, opilí ze zkvašeného ovoce, omámené a zmatené včely, které se opakovaně vracejí, aby se obalily pylem v květech psychoaktivního durmanu, nebo kočkovité šelmy opojené šantou kočičí. Účinky látek ovlivňující vědomí nazýváme psychedelické nebo halucinogenní. Existují antropologická a historická data, která naznačují, že se psychedelické rostliny používají více jak tisíc let. Jedna z látek měnící radikálním způsobem vědomí je DMT – Dimethyltryptamin, sloučenina, která se nachází v lidském mozku a vyvolává vyjímečné změny vědomí: sny, náboženskou euforii, psychózu a zážitky blízkosti smrti. DMT a příbuzné sloučeniny jsou přítomny v mnoha druzích rostlin rostoucích v mírném a tropickém pásmu. Šamani v Jižní Americe a v Karibiku používají DMT již po tisíciletí jako hlavní složku roztoku zvaného AYAHUASCA. Šamanské používání posvátných rostlin, jako je Peyotl, lysohlávky a Ayahuasca, slouží k osvobození duše z tělesného sevření, umožňuje přístup do alternativní reality a komunikaci se spirituálním světem. Tyto rostliny se také používají k diagnostikování a léčbě celé škály nemocí, psychických i fyzických. Zajímavé je spojení změněných stavů vědomí a epifýzy v mozku, která je někdy také označována jako spirituální šišinka. Jedná se o fyzikální orgán, jehož existence je v různých náboženských textech zmiňována v souvislosti s vědomím a duší. Nespárovaný status epifýzy přitahoval během staletí zájem filozofů a například Descartes si všiml, že v mozku existují jednotlivé části v párech a domníval se, že nespárovaný status epifýzy značí fenomén toho, že jsme schopni myslet pouze na jednu věc. Souvislost mezi epifýzou a DMT je zatím na úrovni spekulace, ale faktem zůstává, že změny vědomí při použití DMT jsou velmi podobné náboženským a spirituálním zážitkům. Další látkou je rostlinný přípravek, který je vyráběn domorodými obyvateli horní Amazonie, známý jako Ayahuasca. Tato „posvátná liána“ byla tradičně používána šamany za účelem léčení, zprostředkování neobvyklých stavů vědomí a kontaktu se spirituálním světem. Nejnovější výzkumy ukazují na její terapeutické využití, schopnost léčit závislosti a na velký potenciál v oblasti výzkumu vědomí. POZOR NA NEPOCTIVÉ ŠAMANY!!! Skutečných ayahuascových šamanů je velmi málo. Z Česka dobře známe případ, kdy se účastníci neodborně vedeného semináře ayahuascou otrávili, ze světa zase známe případy, kdy falešní šamani sexuálně zneužívali účastnice seancí. Pokud vás tento zážitek zaujme, raději si projděte reference na osobu, která ceremonii vede. Mezi další látky, které mění vědomí patří Psylocybin, obsažený v tzv. kouzelných houbičkách. Houbičky jsou součástí lidské kultury již od doby, kdy se historie začala zaznamenávat. V jeskyních na náhorní plošině Tassili v Alžírsku byly objeveny kresby lidských postav ozdobených houbičkami, pocházející z doby 5000 př.n.l. Posvátné houbičky byly používány i obyvateli Latinské Ameriky po tisíciletí, pro lékařské a náboženské účely. Je zřejmé, že se lidé od samého počátku, nejrůznějšími způsoby, dostávali za hranice našeho běžného vědomí a dostávali se do kontaktu s dimenzemi, které leží mimo oblast našeho senzorického vnímání. )

Fytoterapie aneb Terapie prostřednictvím zázraků z přírody

Fytoterapie aneb Terapie prostřednictvím zázraků z přírody

Fytoterapie neboli bylinkářství pochází z řeckého fyton=rostlina a therapeuein=pečovat, léčit. Někdy se používá výraz herbalismus a znamená využívání léčivé síly rostlin. Vždyť člověk a rostliny jsou spolu svázáni odnepaměti. Člověk v jejich stínu odpočíval, v teple, které z nich vznikalo se hřál, jejich plody ho sytily, jejich části šatily a jiné léčily. Rostlina na nás působí svojí chemickou stránkou. Tuto podstatu se pokoušeli rozluštit už v dávných dobách. Bylo více než jasné, že existuje vazba mezi léčivou bylinou a člověkem. Největší rozvoj začal vznikem herbářů v 16. století v Evropě. Minulost ukazovala rostliny jako něco, k čemu se vztahují pověry, magie a nadpřirozeno. Evropské lékařské školy se pokoušely objasnit působení bylin a začaly testovat a studovat účinky podrobně. To jim umožnil vznik botanických zahrad vybudovaných v blízkosti škol. Průlomovým rokem se stal rok 1585, kdy byla zorganizována první expedice odborníků do Ameriky, umožňující výměnný obchod mezi Novým světem a Evropou. Při osídlování Nového světa, bylo dovezeno do Evropy mnoho bylinek. Během 17. století se objevovaly nové byliny a každý měl svoji zásobu bylinek na zahrádce. V tomto období se zvyšuje zájem o botaniku a zahradnictví. Bylinkářství ve starověkém Egyptě Bylinky byly ve starověkém Egyptě základem medicíny. Tehdejší Egypťané uměli extrahovat esenciální oleje z aromatických rostlin, z nichž vyráběli vzácné masti. Hojně používali např. ječmen, chmel, aloe vera, tymián a pískavici na zastavení krvácení, hojení ran a zlomenin, snížení horečky apod. Využívali i výplně do zubních kazů vyrobené z pryskyřice. Znalost přírody šla ruku v ruce s magickými rituály. Podle Egyptské medicíny měly nemoci viditelné nebo neviditelné příčiny. Neviditelné byly způsobeny nerovnováhou mezi dobrem a zlem, mezi řádem a chaosem světa. Za křehkou rovnováhu byli odpovědní egyptští bohové. Horus, ochránce zdraví, Thovt, Bůh medicíny a magie, Isis, bohyně plodnosti, Sachmet, která sesílá nemoci i epidemie, když se zlobí a v neposlední řadě Imhotep, rádce faraóna Džosera (přibližně 2800 př.n.l.) a zakladatel nové medicíny, později uctívaný jako bůh léčení. Egyptští kněží – lékaři proto vedle používání bylinných přípravků také odříkávali kouzelné formulky a rituální zaříkávadla, aby opět nastolili narušený řád. Čarovná atmosféra ale egyptským lékařům nezabránila vytvářet komplexní receptury, jejichž účinky stále udivují vědce zabývající se analýzou nalezených vzorků z faraonských hrobek. Hippokrates a Galén: Předchůdci moderní medicíny Řecký lékař Hippokrates se narodil na malém ostrově Kos přibližně 460 př.n.l. Zásadním způsobem ovlivnil západní medicínu a je považován za otce moderního lékařství. Jako vůbec první stanovil pravidla lékařské deontologie (etického kodexu lékaře) a prosazoval pečlivé zvážení všech faktů před stanovením i té nejmenší teorie. Tak učinil přítrž někdy až fantazijním spekulacím svých předchůdců. Položil základy klinické diagnózy, za nezbytné považoval vstupní rozhovor lékaře a pacienta a vyšetření poslechem. Kladl také velký důraz na správný životní styl a zdravé stravování a předepisoval výhradně léky na rostlinné bázi. Byliny se mísily za účelem výroby lektvarů a mastí, do kterých se někdy přidávaly živočišné nebo minerální látky pro zvýraznění chuti. Hippokratův žák Dioklés z Karystu sepsal první bylinkářskou učebnici v západním světě. V bylinkářství tedy Hippokrates pokračoval ve šlépějích svých předchůdců. Na základě jeho postupů se však od té doby poznatky o bylinkách začaly strukturovat a prohlubovat. Nejstarší ilustrované botanické manuskripty se datují od počátku naší éry: Dioscoridova De Materia Medica nebo Codex Anicae Julianae, který je jeho byzantskou verzí. Obsahují kresby a popisy rostlin a jejich konkrétních léčebných i škodlivých účinků. Na počátku 2. století, okolo 131 n.l. se v Pergamonu narodil muž, který také změnil dějiny: Claudius Galén. Tento řecký lékař, svými současníky neoblíbený (byl považován za pyšného a pomstychtivého), navázal na Hippokratovy přesné poznatky a umožnil rozvoj anatomie na základě léčení zraněných gladiátorů a pitev zvířat. Stejně jako Hippokrates využíval k léčení bylinky. Sepsal podrobnou práci o bylinách a jejich způsobech využití, která je známa jako galenická farmacie. Galenicum je dodnes používaný termín označující různé způsoby zpracování léčivých rostlin dnešními laboratořemi za účelem jejich prodeje. Starověká Čína: Energetické působení rostlin V té samé době na druhém konci zeměkoule Číňané experimentovali s bylinnou léčbou, následkem čehož vznikla úplně nová koncepce medicíny. Čínská medicína je jedna z nejstarších na světě, některé texty pochází až z doby 3500 př.n.l. Jejím základem je západní vědě neznámý pojem: Energie Podle učení tradiční čínské medicíny je vše, ať už živé nebo neživé, tvořeno energií. Samotný svět vznikl díky prapůvodní energii neboli nepochopitelnému věčnému toku, který tvoří vše, co existuje. Člověk a rostliny jako výsledek tohoto tvoření jsou tak spojeni jednotnou koncepcí vesmíru. Tato základní energie v sobě obsahuje dvě polarity: Yin a Yang. Yin je vše, co je proměnlivé, studené, vlhké, pasivní, tmavé, vnitřní, to, co má ženskou energii jako Luna, noc, voda, zima. Yang je vše, co je stálé, horké, světlé, aktivní, vnější, mužské stejně jako Slunce, den, oheň, léto. Principy Yin a Yang najdeme v celé přírodě. První symbolizuje odpočinek a druhý aktivitu. Jsou navzájem v opozici, doplňují se a střídají. První symbolická dvojice Yin/Yang je země a obloha: země je pevná, materiální, těžká, neprůhledná, tmavá, zatímco obloha je proměnlivá, lehká, průsvitná, světlá. U živých bytostí, lidí a zvířat, tato dynamika ztělesňuje ženskou a mužskou polaritu. Tutéž dynamiku najdeme i uvnitř těla: pokud v nějakém orgánu převládá energie Yin, následkem bude zpomalení metabolismu (zpomalení tepu a trávení, pocity chladu, bledosti aj.). Naopak nadmíra energie Yang způsobí zrychlení metabolismu (zrychlení tepu, pocity horka, tělesná a duševní hyperaktivita aj.). Pro správné životní funkce a zachování zdraví musí být opačné a doplňující se principy Yin a Yang v rovnováze. Životní energie, která prochází lidským tělem a jejíž funkcí je ho vyživovat a udržovat při životě, cirkuluje drahami nazývanými meridiány. Pokud je její proudění harmonické, plynulé a pravidelné, zaručuje jedinci zdraví. Pokud se ale nashromáždí na určitých místech a na jiných zase chybí, nastávají komplikace. Číňané vyznávají více způsobů, jak energetický oběh vyrovnat: meditaci, výživu, akupunkturu, a především léčbu bylinkami. Čínské lékopisy pracují s více než 20 000 bylinkami. Léčivky jsou prodávány většinou v přírodní formě. Čínští lékaři předepisují směsi ze sušených bylin (listů, květů, stonků, kořenů), které si pacient nechá připravit od lékárníka a užívá nejčastěji jako odvar. Existují také suché rostlinné extrakty, buď v práškové formě, nebo jako pilulky a tabletky, odpovídající slavným receptům. Jak nalézt správnou bylinku k harmonizaci energetického sytému? Bylinky řadíme za prvé podle toho, jakou mají energii Yin nebo Yang. Yin bylinky rozptylují, vyprazdňují, utišují, ochlazují, tedy zpomalují reakce organismu. Používají se proto na zmírnění přemíry Yangu. Bylinky Yang naopak posilují, povzbuzují sekreci, stimulují, probouzí, oteplují. Zrychlují reakce těla a slouží k umírnění přebytku Yinu. Bylinky ale také rozeznáváme a řadíme podle toho, který z hlavních orgánů (játra, srdce, slezina, plíce a ledviny) energeticky posilují nebo zklidňují. Mezi další energetické účinky bylinek patří jejich schopnost regulovat teplo a chlad, některé bylinné léky oteplují, zatímco jiné při přebytku horkosti ochlazují. Stejně tak určité rostliny vysušují přebytek vlhkosti např. při hojné sekreci, nebo naopak přinášející vlhkost organismu trpícímu suchostí. Poslední kvalitou bylinek je chuť. Podle čínské tradice má všechno, co roste ze země, jednu z pěti základních chutí: kyselou, hořkou, sladkou, slanou nebo ostrou. Každá se váže na jeden základní orgán: játrům prospívá kyselá chuť, plicím ostrá, slezině odpovídá sladká chuť, srdci hořká a ledvinám slaná. Přestože v čínské filozofii jsou tyto základní orgány zodpovědné za rovnováhu celého organismu, samotné upravení chutí bylinkami teoreticky stačí k odstranění nerovnováhy. Např: proti přebytku Yangu v srdci se předepisuje bylinka Yin hořké chuti. Tento klasifikační systém umožňuje tradičním čínským lékařům velmi přesný výběr léčby na základě diagnózy. Ájurvéda: Zdroj síly pro tělo i duši Ájurvéda v překladu znamená věda života. „Vše, co existuje ve vesmíru, existuje také v lidském těle“, píše se v jednom z prvních textů o ájurvédě, „a vše, co se nachází v lidském těle, nachází se i ve vesmíru“. Tento princip staví člověka do centra svého životního prostředí: s ním a díky němu může jedinec nalézt cestu k rovnováze. Člověk totiž, stejně jako vše, co ho obklopuje, není ničím jiným než mnohočetnou realizací prapůvodní energie. Ájurvédská medicína se nezabývá pouhým léčením nemocí. Jejím cílem je celkové zdraví: tělesné, psychické, mentální a duchovní. Ájurvédský lékař se ve snaze tohoto stavu dosáhnout nesoustředí na nemoc, ale na nemocného. K tomu má k dispozici systém konstitucí, tzv. dóš. Ájurvédské lékařství se používá k určení základního tělesného typu člověka, stejně jako homeopatie pracuje s tělesnou konstitucí. Ve všech bytostech jsou přítomné tři dóšy – vatta, kapha, pitta. Pokud jsou vyvážené, jedinec se těší dokonalému zdraví. Pokud je ale jedna z dóš v nerovnováze, vzniká tak prostor k nemoci. Používání léčivých bylinek je v tradiční indické medicíně všudypřítomné, podléhá ale přísným pravidlům. Především je to faktor času. Není možné brát jakýkoli lék v jakoukoli dobu. Každá denní hodina odpovídá jednomu z pěti symbolických živlů: ohni, větru, zemi, vzduchu a éteru. Např. bráhmanská hodina, dvě hodiny před svítáním, je ideální na vstávání. Odpovídá živlu vzduchu, proto je mysl obzvláště klidná. Tato denní doba povzbuzuje vylučování. Při východu slunce se také doporučuje vypít na lačno sklenici vody a poté užít bylinky určené na podporu vyprazdňování. Jakmile vyjde slunce, nastává doba vody. Když slunce přejde zenitem, převládá oheň, doba energie. Povzbuzující, energizující, bylinky, které stimulují snížené životní funkce, jsou v této denní době nejúčinnější. Indické bylinkářství používá přes 3000 rostlinných druhů, z nichž některé jsou běžně používány i na Západě (zázvor, česnek, skořice, šafrán aj.), zatímco jiné jsou neznámé (haritaki, neem, amalaki aj.). Podle indické tradice tyto bylinky působí současně na mnoha úrovních podle jejich základní funkce, chuti (stejně jako v čínské medicíně) nebo podle účinků na zažívání. Každopádně jsou určeny k harmonizaci dóš, jejichž nerovnováha způsobuje nemoc. Ájurvédská léčiva jsou rozmanitější než tradiční čínská. V Indii se používá šťáva z rostlin (swaras), rostlinné pasty (kaika), odvary (kashyas), maceráty (hiema) a infuze (phanta). Najdeme zde také zpracování bylinek v podobě prášku nebo kapslí. Např. TRIPHALA, jeden ze základních ájurvédských přípravků, se skládá ze tří místních rostlin, které společným působením harmonizují dóši, čistí střeva, upravují zažívání a metabolismus a odstraňují toxiny. V neposlední řadě mají v ájurvédské medicíně důležité místo masáže, stejně jako stravování a meditace. Masáže se provádí s rostlinnými oleji obohacenými o bylinné esence. Je to další způsob, jakým Ájurvéda využívá léčivou moc bylinek. „Lékař léčí, příroda uzdravuje“. Tento citát kdysi vyslovil Hippokrates. A my můžeme jen souhlasit. Příroda nás uzdravuje prostřednictvím pozitivní energie i léčivých rostlin.   )

Vnímání astrologie a astronomie ve starověkém Egyptě

Vnímání astrologie a astronomie ve starověkém Egyptě

Nadčasovost hvězd hrála významnou roli ve vývoji egyptského kalendáře a v mnoha posmrtných představách. Zvláště důležité byly severní cirkumpolární hvězdy, které nikdy nezapadají za horizont a byly proto Egypťany nazývány „nezanikající“. Mnoho jasnějších hvězd bylo pojmenováno a noční obloha byla rozdělena do množství určených konstelací v třiceti šesti úsecích nebo dekanech. Hvězdy hráli významnou roli v posmrtných představách. Staří Egypťané věřili, že jedna ze složek zesnulé osoby, ba, pokračuje ve své existenci coby hvězda na noční obloze a jakožto „následovníci „Usira“ reprezentovaly hvězdy duše v podsvětí. Astrologie, tak jak ji dnes chápeme ve smyslu určování povahy a osudu podle pozice Měsíce, Slunce a planet ve zvěrokruhu, nebyla v Egyptě vyvinuta. V předdynastickém i faraonském období byla astrologie věnována téměř beze zbytku měření času a výrobě kalendářů, především za účelem předpovídání Východu slunce, objevení se bohů spjatých s hvězdami, času svátků a oslav jednotlivých božstev a panovníka (v pozdějším období řadu i obyčejných lidí). Egypťané zaznamenali zvláštních časových období, na které bylo třeba dbát – všeobecně známou jako kalendář šťastných a nešťastných dní. Každý z lunárních měsíců náboženského kalendáře obsahuje jak šťastné, tak i nešťastné dny. Šťastnost či nešťastnost je přitom založena na štěstí či neštěstí božstva či božstev, která jsou s daným dnem spojována. Po nástupu Ptolemaiovců na egyptský trůn začal do egyptské astronomie pronikat jasný řecký a babylónský vliv. Dvanáct znamení zvěrokruhu se v Egyptě objevuje poprvé až za Ptolemaiovců. Ačkoli byly používány původní egyptská souhvězdí a jejich jména, základní prvky zvěrokruhu jsou babylónské, kdežto pojetí „domu“, jakožto spojení dané planety s daným souhvězdím k dosažení největšího vlivu, je řecké. Ze zvěrokruhů nalezených v Egyptě se jich šest nachází na stropech chrámů, šest či sedm na víkách rakví z římského období a osm na stropech soukromých hrobek. Nejznámější je nebeská mapa z chrámu bohyně Hathory v Dendeře. Některé řecké a démotické ostraky obsahují astrologické horoskopy a občas jakoby babylónská znamení. Např. Volská noha zvaná Meskheitiu neboli náš Velký vůz. Egyptské hvězdářství Nejstarší zmínky o pozorování pohybu nebeských těles na území Egypta pochází již ze 7000–5000 př.n.l. Astronomie byla pro Egypťany nedílnou součástí náboženských představ. Většina základních božstev je spojena s konkrétním nebeským tělesem a tato tělesa ovlivňovala každodenní život Egypťanů. Lidé a stát, celý Egypt, byl považován za odraz kosmu, z něhož se vyvinul a k němuž směřoval. Od počátků uměli kněží předpovědět čas, kdy se jejich bůh objeví na obloze. Vytvořili kalendář o 365 dnech, dokázali určit čas Východu slunce a zformovali poměrně složitý lunární kalendář, aby mohli označit přesný čas svátků a obětí pro jednotlivé bohy. Jak se stát rozvíjel nastala nutnost kalendář zjednodušit pro světské účely, tento občanský kalendář je nejstarším předchůdcem našeho vlastního kalendáře. Největší prostor v astronomii je samozřejmě věnován Slunci, jeho pohybu po obloze, východu, západu a jeho cestě podsvětím. Dva soubory mýtů již z Předdynastické doby měli zásadní vliv na formování celé egyptské kultury, jsou to mýty o bohyni Nut dávající život Reovi, který podnítil vznik jak kalendáře, tak i měření času a dal základ i pojetí božského krále. Bohyně Nut byla popisována jako nahá žena natažená přes oblohu (vlastně spíš tvořící oblohu) od horizontu k horizontu. Slunce pak cestuje skrze její ústa a hvězdami ozářené tělo až k porodním cestám. Hvězdy Mléčné dráhy souhvězdí Blíženců a Cygnus tvořily tělo bohyně, která každý večer pozřela slunečního boha, aby ho ráno opět porodila. Tento mýtus ovlivnil hned dva výrazné aspekty egyptského náboženství. Zaprvé aplikuje, že Re je bůh tvořící sám sebe, protože je to on sám, kdo oplodňuje bohyni, ze které se rodí. Zadruhé ovlivnil sebepojetí egyptským králům. Předpokládalo se, že je to vždy sluneční bůh, kdo oplodňuje královnu a zaručuje božský původ krále. Mimo Slunce a ovšem také Měsíce, byly důležité cirkumpolární hvězdy (tj. hvězdy, které nezapadají pod obzor), které byly identifikovány s nesmrtelnými bohy a k nimiž se doufal připojit blažený zemřelý. Např. pyramidy v Gize jsou orientovány podle nich. Hvězda Sirius byla ztotožněna s bohyní Eset a souhvězdí Orion s jejím manželem Usirem. Horoskop podle egyptských bohů Egypťané popsali 11 znamení „astrokruhu“, jejichž zrozenci oplývají vlastnostmi boha, v jehož patronátu se podle časového úseku narodili. Amon (Rea) (30.1. – 1.3.) Jeden z nejvýznamnějších egyptských bohů – hlavních stvořitelů, je bohem vzduchu a dechu. Jsou mu připisované i věštecké schopnosti. Amon v podobě hada byl první bytostí v prvotních vodách a oplodnil kosmické vejce, ze kterého povstal život. Jeho manželka byla bohyně Mut a Egypťané věřili, že narodit se v tomto období je výzvou a příležitostí k velkému štěstí. Lidé narození v tomto období oplývají sílou, energií a zdravím. Mají velké ideály a jejich přirozená snaha pro dokonalost je nutí k tomu, aby si stavili vysoké požadavky jak na sebe, tak i na své okolí. Hlavním motivem v jejich práci nejsou peníze, ale pocit seberealizace, entusiasmus a cit pro spravedlnost. Měli by být méně důvěřiví k ostatním lidem, kteří by je mohli zneužívat. Nositelé tohoto boha bývají velmi milovaní, ale jejich city jsou jen zřídkakdy silné. Jsou zdrženliví a neradi mluví o svých pocitech. Žít s nimi není úplně jednoduché, protože jsou velice nároční, ale zato jsou věrní, oddaní a spolehliví. Hledají v druhém člověku jednoho z rodičů, muži matku a ženy otce. Často si i během života uvědomují svoji roli matky či otce a vypořádávají se s vlastním vztahem k rodičům. Mut (2.3. – 3.4.) Vlivem nespravedlivého uspořádání rodového následnictví však nebyla přijata na výsluní panteonu. Ukřivděná bohyně dává lidem narozeným v tomto období silného a neohroženého ducha, přičemž život a smrt mají stejnou hodnotu. Mut je patronkou lidí, ke kterým se osud často nestaví spravedlivě. Obdařila je proto bojovným duchem, vynikajícím intelektem, skvělou intuicí a značnou bojovností. Tito lidé jsou obdaření osobním kouzlem, bystrostí a v mezilidských vztazích dokážou rychle pochopit to, co je podstatné. Dokážou velmi dobře uplatňovat to, co se naučili. Jsou obdaření předvídatelností, intuicí a přitažlivostí. Do každé činnosti se vrhají s nadšením a s důvěrou ve své vlastní schopnosti, ale někdy jim může chybět trpělivost. Když se jim něco nepodaří, mohou se chovat podrážděně, a někdy až zlostně, ale jejich emoce rychle vychladnou. Do značné míry jsou ovlivnění prostředím, ve kterém se nacházejí a lidmi, kteří je obklopují. Dokonalou harmonii a vyzrálost pociťují mezi 40. a 50. rokem života. Jsou schopni velké lásky. Manželství je může velice zásadně ovlivnit, proto by měli být opatrní při výběru partnera. Isis (4.4. – 6.5.) Tato nejslavnější egyptská bohyně je pokládána za dárkyni a ochránkyni života. Je zároveň bohyní domácího krbu a je posilována láskou, která je spojuje s bratrem a manželem Usirem. Lidé narození v tomto období jsou mnohostranně nadaní a charakterizuje je klidná a trpělivá povaha. Mají v sobě hlubokou sílu a vůli. Váží si poklidného, jistého okolí a lpí na minulosti. Velmi rychle se orientují v každé situaci, jsou poměrně dobře přizpůsobiví a dobře přístupní všem novinkám, které se objeví. Rychle se rozhodují a spoléhají více na vlastní dojmy a pocity než na zkušenosti a rady jiných. V práci jsou velmi přesní a spolehliví. Jen výjimečně podléhají pesimismu a beznaději. I když se jim nedaří a zdá se, že je všechno ztraceno, dokážou zmobilizovat svoji sílu a vůli. Nositelé této egyptské bohyně milují svůj domov a svoji rodinu. Bývají oddaní a věrní, jsou starostliví vůči svým dětem i ke starším rodinným příslušníkům, bez pocitu, že se obětují. Jsou to přirozeně veselí, vtipní a společenští lidé. Horus (7.5. – 8.6.) Bůh slunce, nebe, světla, dědic pozemského panství boha Usira a božský vládce Egypta. Tento egyptský bůh je symbolem boje Světla proti Temnotě a nabádá k bdělosti a spravedlnosti. Lidé, kteří se narodili ve znamení tohoto boha, mají vrozenou snahu uplatnit se, seberealizovat a být středem zájmu. Bývají vynalézaví, zvídaví, energičtí a obratní. Rádi hovoří či diskutují. Jsou pracovití, někdy chtějí stihnout mnoho věcí najednou a výsledek je potom samozřejmě diskutabilní. Jejich chybou je, že se málokdy zamyslí nad situací, než se do něčeho pustí, a spontánně jednají. Chtějí dokázat více, než jsou schopni, a někdy se pouští do projektů, jež jsou nad jejich síly. Často na ně ze všech stran doléhá nebezpečí, že se nesoustředí a že své cíle ztratí z očí. Čím později uzavřou sňatek, tím větší je pravděpodobnost, že bude delší doba jeho trvání. Geb (9.6. – 12.7.) Geb je bůh Země je nositelem rostlin, které bují na jeho zádech a z jeho těla tryská i voda. Tento bůh symbolizuje mateřství, bdí nad plodností, porody, úrodou a sklizní. Ženský princip v sobě skrývá touhu podrobit se a obětovat. Nositelé tohoto egyptského boha jsou spolehliví, svědomití a zdrženliví. Jsou to romantičtí, klidní, skromní a trpěliví jedinci, kteří bytostně touží po harmonickém životě, ale v hloubi duše jsou pesimisté. Jsou velmi důvěřiví, a to i po mnohých urážkách a nezdarech. Víc, než cokoliv jiného se musí naučit vidět lidi takové, jací jsou. Jejich velkou chybou je nedostatek uvědomění si vlastní síly, a to zvláště v mezilidských vztazích. Ač patří spíše k neprůbojným a nesmělým, jsou velmi inteligentní a dost chytří na to, aby uměli nasbírané zkušenosti dobře zhodnotit. Při řešení pracovních úkolů a problémů potřebují nezbytně určitý čas na rozmyšlenou, nesmí se na ně spěchat. Neměli by si volit povolání, která jsou psychicky velmi náročná, protože snadno mohou podlehnout stresům. V partnerském vztahu se jen málokdy uvolní, neustále mají strach ze zklamání. Jsou ale ideálními, něžnými a vášnivými partnery, pokud cítí, že jsou opravdu milovaní. Sachmet (13.7. – 14.8.) Její jméno znamená „Mocná“ a svou podstatou je válečná bohyně. Je současně vládkyní, která dohlíží, aby v životě poddaných vládl řád a jas. Lidé narození ve znamení tohoto boha mají skvělé pozorovací schopnosti a vyvinutý telepatický smysl. Rychlost je další jejich předností, někdy se však příliš dravě ženou za svým cílem a neohlížejí se na druhé. Jsou to dobrodruzi, kteří nevydrží na jednom místě a zásadně se vyhýbají samotářskému způsobu života. Charakterizuje je také silná vůle, vitalita, vytrvalost, velkorysost a tvořivost. I v těžkých situacích uplatňují svůj vrozený a neomylný instinkt a postřeh. Umí říkat pravé věci v pravou chvíli. Jejich přirozená důstojnost a sebevědomí je předurčuje pro významné a reprezentativní funkce. Nositelé tohoto boha nejsou ani v práci či v lásce jednoduchými partnery. Sotva se dokážou vyrovnat s omezením jakéhokoliv druhu, ke svému životu potřebují co největší prostor. Jejich milostné city jsou silné, ale o to hůře se vyrovnávají se zklamáním. Thoth (15.8. – 16.9.) Tento egyptský ptačí bůh si klade za cíl naplnit smysly bytostí důmyslem, vynalézavostí a tvořivostí. Tento bůh je inspirátorem astronomů, léčitelů a kouzelníků. Nositelé tohoto boha patří k nejproduktivnějším lidem. Jsou ochotni obětovat své vlastní zájmy, aby mohli plnit svěřené úkoly. V povaze těchto lidí je zodpovědnost, přesnost, ale někdy mohou být příliš úzkostní a skeptičtí. Nejsou schopni dát volný průběh spontánnosti a mají sklon odporovat všemu, co se neslučuje s jejich představami pořádku a očekáváními. Někdy mohou působit hloubavě a tajemně. Při těchto náladách jsou vůči ostatním nedůvěřiví, podezřívaví, ale přesto nikdy nejsou bez přátel a vlivu. Jejich dobrosrdečná snaha druhým pomáhat je může přivést do nebezpečí, že budou ostatními zneužíváni. Hůře, než jiní lidé snášejí přílišnou psychickou a fyzickou námahu, která může mít za následek vážné zdravotní problémy. Ve společnosti jsou spíše ostýchaví a málokdy se odváží dát najevo své opravdové pocity. Když se zamilují, jejich city jsou velmi hluboké a silné, ale snaží se je většinou zakrývat. Mají sklon ke zdrženlivosti a cudnosti. Pokud jsou upřímně milováni, jsou nevýslovně šťastní. Seth (Sutech) (17.9. – 20.10.) Je bohem zla, války, bouře a pouště, ztělesňuje také hněv a žárlivost. Jeho božský bratr Horus jej porazil, a proto bloudí jako vyhnanec pouští hnán úmorným a neúprosným sluncem. Lidé narození ve znamení tohoto boha žijí stále v jakémsi strachu a úzkosti, jsou velmi nároční a stále chtějí podávat maximální výkony. Neustále řeší dilema, kdy zvolit ten správný okamžik pro čin a rozhodnutí. Jen málokdo z ostatních lidí se tak dobře uvědomuje různé možnosti volby. Stále hledají duševní rovnováhu, touží po harmonii a mají silné obavy, aby nezklamali. Kritika či neúspěch se jich velmi dotkne a nelehko se s tím smiřují. Sutechova hněvivost se u těchto lidí objeví tehdy, když se setkají s nějakou nespravedlností, potom jsou nekompromisní. Narodili se s pocitem, že mají pomáhat spravedlnosti a všemu, co je na světě dobré, a v tom jsou neúnavní. Nelehko snáší politický útlak a často raději emigrují, než aby se podrobili nespravedlivé nadvládě. V exilu si vždy vedou dobře, vždyť jdou ve stopách svého patrona Sutecha. Materiální hodnoty tyto lidi příliš nezajímají, ale nestává se, že by byly bez prostředků. Dokážou být štědří k přátelům, které si vybírají neomylným odhadem. Ke svému růstu potřebují upřímnou náklonnost a oddanost svého partnera. Usir (Osiris) (21.10. – 25.11.) Byl jednou z nejvýznamnějších postav egyptského „panteonu“ bohů. Jako vládce podsvětí, které „obepíná „představuje Osiris slunce v jeho noční podobě. Nositelé tohoto boha jsou inteligentní, bystří lidé s perspektivním uvažováním a aktivním myšlením. Jsou nesmírně zvídaví až zvědaví, a pokud je něco zajímá, nebudou litovat žádné námahy, aby se dozvěděli to, co potřebují. Jejich snaha po dokonalosti je nutí klást si vysoké požadavky na sebe i ostatní. Mají velké ideály, a proto se nikdy nezabývají malichernými věcmi. Je velmi těžké u těchto lidí předem odhadnout, jak budou reagovat. Zajímají se o vše, co je záhadné a skryté, mají sklony k mystice. Jejich velkou slabostí je horší přizpůsobivost. Lidé narození ve znamení tohoto boha jsou silné osobnosti, které dokážou mistrně maskovat své pocity, třeba žárlivost nebo závist. Pokud jde o lásku, bývají velmi milováni, ačkoliv sami doopravdy milují jen zřídka. Anubis (26.11. – 28.12.) Anubis je bůh s hlavou psa, který se účastní pohřebních rituálů. Přisuzuje se mu umění balzamovat těla zemřelých. Tento bůh má navíc úlohu převaděče duší z jasného dne do bran posvátných míst. Blízkost smrti jako by varovala nositele tohoto boha na možná nebezpečí. Tito odvážní lidé milují každou činnost, která je spojená s rizikem. Touží po životě (i po lásce) plné dobrodružství a vzrušení. Tito lidé milují svět, ve kterém se stále něco děje, a proto je kolem nich stále rušno. Mají nezávislou povahu a velká síla těchto jedinců spočívá v optimismu a jejich schopnosti nadchnout se. Většinou se již ve velmi raném věku postaví na vlastní nohy. Mohou se jevit jako lehkomyslní, ale přesně vědí, co chtějí. Lidé, kteří se k nim chtějí připojit, musí mít jejich tempo. Poněkud předbíhají svoji dobu a pohrdají zažitými konvencemi. Lidé narození v tomto období jsou sobečtí, v souvislosti s jejich svobodou a časem, nikoliv v materiální oblasti. Jsou to romantičtí a vášniví partneři. Věří v lásku i přátelství trvající léta i poté, co poznali hořké zkušenosti. Hathor (29.12. – 29.1.) Jméno Hathor znamená Horův dům a tomu odpovídá znak, který ukazuje Horova sokola v domě. Hathor, strážkyně milenců, patřila k nejsložitějším egyptským božstvům. Ochraňovala ženy a děti a byla spojována se smrtí a znovuzrozením. Nositelé tohoto boha jsou moudří, vytrvalí a aktivní. V jejich složité povaze se nachází mnoho rozporů, tito lidé chtějí být za každou cenu radikální a „jiní“. Kladou velký důraz na to, aby se odlišovali od ostatních, sami ale nechtějí nic měnit. Stále přicházejí s novými myšlenkami a nápady, ale zpravidla bývají ve velkém předstihu oproti tomu, na co jsou lidé zvyklí, což mívá za následek časté nepochopení a zklamání. Z těchto nálad je ale vyléčí další skvělý a originální nápad. Pokud dojde k jeho realizaci, potřebují nezbytnou pomoc jiných lidí, neboť postrádají dostatek síly a vůle dotáhnout věci zdárně do konce. Jsou velkorysí a tolerantní k chybám a prohřeškům druhých. Potřebují tolerantního a chápajícího partnera, za což se mu odvděčí oddaností a věrností. )

Kleopatra – velká královna egyptská ale i milující žena a matka

Kleopatra – velká královna egyptská ale i milující žena a matka

Byla posledním faraonem makedonské dynastie Ptolemaiovců, posledním faraonem starověkého Egypta (narozena přibližně v roce 69 př.n.l.). Je spojována s největším milostným příběhem starověku, kdy svedla Julia Caesara a zamilovala se do Marca Antonia. Jaká ale ve skutečnosti byla? Kleopatra (trůním jménem Kleopatra VII. Filopatór) se narodila jako třetí dcera faraóna Ptolemaia XII. Auletes v přímořské Alexandrii. Jejím mateřským jazykem byla starořečtina. Jako malé se jí dostalo důkladného vzdělání. Vynikala jazykovými schopnostmi, kde mimo řečtiny ovládala také egyptštinu, hebrejštinu, arabštinu, syrštinu, parthštinu a médštinu. Znala tři druhy písma a ovládala základy matematiky, astronomie či politologie. Kleopatře bylo 18 let, když nastoupila na egyptský trůn se svým o 9 či 10 let mladším bratrem a zároveň manželem Ptolemaiem XIII. Zanedlouho se vztahy mezi Kleopatrou a radou vyhrotily a Kleopatra vládla prakticky sama. Na úředních listinách z tohoto období je podepisována pouze ona a mince byly raženy taktéž pouze s jejím portrétem. Kleopatra se v tomto období opírala o moc římské říše, která byla v tomto regionu dominantní. Toto její chování porušovalo Ptolemaiovskou tradici, podle které osamoceně vládl král. To vzbuzovalo nelibost a situaci také zkomplikovala neúroda způsobená nedostatečnými záplavami Nilu. Dalším nepříznivým faktorem bylo vypuknutí občanské války v Římě a následná Pompeiova žádost o obilí. Kleopatra nemohla tuto žádost odmítnout, a přestože se jí podařilo žádost radikálně snížit, vypuklo v Egyptě povstání, které navíc posílil fakt, že z Egypta byla stažena i část římských vojáků. Kleopatra tak v roce 49 př.n.l. musela utéct z Egypta pryč. Není známo, kam uprchla, jisté však je, že se jí podařilo utéct i s dostatečným množstvím zlata, aby mohla uvažovat o zahájení bojů o svůj návrat k moci. Je pravděpodobné, že odjela z Egypta do Arábie, kde nalezla podporu, a odtud pak do Sýrie. Zde se jí podařilo postavit armádu se kterou se chtěla pokusit o obsazení Egypta. Pompeius, který byl poražen v římské občanské válce a uprchl do Egypta byl 28. září 48 př.n.l. popraven. Caesara to rozzlobilo a prohlásil, že zavraždili římského konzula a jeho zetě a že tato smrt pro římského občana takového postavení je potupou Říma. Vzniklé situace ovšem využil ve svůj prospěch a s jednou polovinou legie, s níž do Egypta přišel, zůstal a začal situaci v Egyptě řešit – dosadil Kleopatru na trůn. Kleopatra a Caesar – největší milostný příběh Antiky Po těchto úspěších Caesar pozval Kleopatru k plavbě po Nilu. Tato cesta po Egyptě trvala dva měsíce a někdy bývá v literatuře označována jako svatební, ačkoli ke svatbě mezi nimi nedošlo. Patrně koncem května nebo začátkem června roku 47 př. n. l. opustil Caesar Kleopatru a vytáhl na Východ proti Farnakovi (syn pontského krále Mithradata VI.). Odloučení pro ně nebylo lehké. O něco později se Kleopatra stala matkou syna, jemuž dala jméno Ptolemaios Caesar. Caesar toto tvrzení nikdy nepopřel a historici se shodují v názoru, že skutečně šlo o jeho syna. V červnu roku 46 př.n.l. se Kleopatra rozhodla odjet do Říma. Na tuto cestu vzala svého syna i bratra spoluvládce Ptolemaia. Po celém městě se ale šířily řeči, že je to jen záminka k setkání milenců. Římanům totiž Kleopatra do oka moc nepadla, zvlášť těžkým soustem pro ně bylo, když Caesar nechal její sochu vystavit ve Venušině chrámu, čímž ji prakticky vyzvedl na úroveň bohů. Kleopatra s Caesarem začala vymýšlet velmi ambiciózní plány na vybudování velkého světového impéria. Ty se ovšem zhroutily…Na březnové Idy – 15. března 44 př.n.l. je velký Gaius Julius Caesar zavražděn. Marcus Antonius, oddaný Caesarův přítel čte jeho závěť, ve které není ani zmínka o vojevůdcově synovi. Právoplatným dědicem byl tedy prohlášen Gaius Octavius, později zvaný Augustus, syn Caesarovi sestry, kterého posmrtně adoptoval. Z čistě mocenskopolitického hlediska byla pro Kleopatru Caesarova smrt katastrofou a její postavení se rázem změnilo. Takový vývoj byl tvrdou ranou osudu pro ženu, jež nepochybně snila o tom, že jako Caesarova manželka bude moci této říši neomezeně vládnout. Mezitím v Římě vypukla občanská válka, jejímiž hlavními aktéry jsou Marcus Antonius a Octavianus. Po bitvě u Filipp byl Marcus Antonius jako jeden z vítězů pověřen urovnáním problémů ve východní části Římské říše. V této době se Kleopatra snažila vystupovat jako suverénní vladař, nezávislý na Římu. Toto Antonius akceptoval a zorganizoval společné setkání, které proběhlo zcela v režii Kleopatry. Kleopatra a Marcus Antonius – nesmrtelný příběh jedné velké lásky O Kleopatřině velkolepém připlutí do města Tarsus, kde na ni čekal Marcus Antonius, si lidé vyprávěli ještě dlouho. Přijela na lodi s pozlacenou přídí a postříbřenými vesly, s purpurovými plachtami. Na palubě hráli muzikanti a sama Kleopatra stála pod pozlaceným baldachýnem přestrojená za Afroditu vynořující se z vln. Marcus Antonius byl uchvácen. Traduje se, že se do Kleopatry bezhlavě zamiloval a ona jeho lásku opětovala. Marcus Antonius odjel s Kleopatrou do Alexandrie. Egyptský lid si jej okamžitě zamiloval, říkali mu „nenapodobitelný“ a „dobrodinec“. Ve srovnání s Antoniem byl Kleopatřin vztah k Caesarovi pouhou epizodou. Marcus Antonius byl sice ženatý s Octavií, Octavianovou sestrou, ale opustil ji a vzal si Kleopatru. Měli spolu děti, a to dvojčata: dceru Kleopatru Selené a syna Alexandra Hélia, a poté ještě syna Ptolemaia Filadelfa. Bitva u Actia – konec Kleopatry i Egypta Marcus Antonius s Kleopatrou na straně jedné, na straně druhé Octavianus a Agrippa. K rozhodnému střetnutí došlo 2. září roku 31 př.n.l. u Actia. Během bitvy proplula Kleopatřina eskadra šedesáti lodí středem válečné vřavy a vyrazila směrem na jih na otevřené moře. Když to Antonius uviděl, přestoupil ze své vlajkové lodě na menší a vyrazil za Kleopatrou. Její loď zastavila a přijala ho na palubu. Pak společně vyrazili k mysu Tainaron (Taenarum). Antoniovo loďstvo, jež zůstalo na místě střetu, bojovalo až do večera. Vzdalo se teprve, když na něj dal Octavianus metat oheň a začal foukat silný vítr. Prchající milenecký pár se zastavil ve městě Paraitonion (u hranic Egypta). Kleopatra zde však na rozdíl od Antonia nezůstala a pokračovala v plavbě do své země. Obávala se, že zpráva o výsledku bitvy povede k povstání. Aby zakryla pravý stav věcí, ozdobila vítězně své lodě. Přesto skutečný výsledek střetnutí zburcoval její protivníky a ona musela zabezpečit klid v zemi popravami. Antonius připlul do Egypta o něco později. Nenastěhoval se však do královského paláce, ale do osamělého domu na hrázi. Přicházející zprávy byly čím dál horší. Řada jeho bývalých spojenců přešla na Octavianovu stranu. Antonius propadal stále většímu zoufalství a pomýšlel i na sebevraždu. Kleopatra naopak stále ještě doufala a snažila se zachránit co se dalo. Zabývala se prý myšlenkou, že uprchne s dětmi do Indie, ale lodě, které nechala přepravit k Rudému moři, byly zničeny. Oba milenci začali tedy pomocí poslů vyjednávat s Octavianem o své budoucnosti. Kleopatra posílala nákladné dary, dokonce i královské insignie, a žádala, aby byl egyptský trůn zachován pro její děti. Antonius sliboval, že dožije svůj život v soukromí. Octavianus odpověděl pouze Kleopatře a to tím, že se jí dostane všelijakých ohledů, odstraní-li nebo vypudí Antonia. V roce 30 př.n.l. začínalo Octavianovo vojsko obkličovat Egypt. Antonius se mu se zbytkem svých věrných pokusil vzdorovat, ale byl poražen. V červenci vkročil Octavianus od východu do Egypta a rychle zdolal Pelúsion a na konci měsíce už byl u Alexandrie. Antonius se snažil zorganizovat obranu a také vyzval Octaviana na souboj, ale ten mu pouze vzkázal, že existuje řada jiných způsobů, jak se zabít. Následující den 1. srpna roku 30 př.n.l. se Antonius odhodlal k poslední bitvě. Vyslal své lodě proti římské flotile, ale ty bez boje přešly na protivníkovu stranu. On se zbytkem své pěchoty čekal na souši, ale i tito zbylí vojáci ho opustili. Všude bylo slyšet výkřiky, že ho Kleopatra zradila. Královna mezitím s dvěma služebnými utekla do hrobky, kterou se nechala vybudovat. Antoniovi poslala vzkaz, že spáchala sebevraždu. Antonius uvěřil, že je mrtvá, a nařídil svému sluhovi Erótovi, aby ho zabil. Jenže Erós usmrtil dýkou pouze sám sebe. Tak Antonius vytáhl svůj meč a nalehl na něj. K umírajícímu vojevůdci přišel další Kleopatřin poddaný, aby mu sdělil, že královna stále žije. Smrtelně zraněn byl dopraven do Kleopatřiny hrobky, kde vydechl naposledy. Ke dveřím mauzolea přišli Octavianovi lidé a začali s královnou vyjednávat. Kleopatra se snažila vytáhnout dýku a spáchat sebevraždu, ale to se jí nepodařilo. Ocitla se v zajetí Římanů. Bylo jí dovoleno uspořádat Antoniův pohřeb. Na výraz velkého smutku si prý rozškrábala obličej a prsa a v důsledku toho onemocněla. Odmítala přijímat potravu, ale když jí bylo vyhrožováno, že Octavianus zabije její děti, jestliže nezačne jíst, nechala toho. Za nějaký čas ji navštívil samotný Octavianus. Ale nic konkrétního se od něho o svém osudu nedozvěděla. Pak za ní ale přišel Publius Cornelius Dolabella a informoval ji, že Octavianus brzy odjede do Říma a ona a její děti budou odvezeny také. Objeví se prý v jeho triumfálním pochodu. Záhadná smrt Kleopatry Dne 12. srpna roku 30 př.n.l. navštívila královna naposledy Antoniův hrob. Pak si nechala připravit lázeň a vybraně posnídala. Zároveň poslala Octavianovi dopis, který obsahoval prosbu, aby byla pohřbena vedle Antonia. Octavianus poslal do paláce své muže a ti ji našli ležící v královských šatech mrtvou. Na způsobu, jakým Kleopatra zemřela, se neshodli ani starověcí historikové, ani ti současní. Nejznámější varianta je ta, že si Kleopatra nechala přinést jedovatého hada v košíku s fíky a nechala se jím uštknout. Jiný názor je takový, že královna nosila ve vlasech dutou jehlici s jedem anebo, že se sama kousla a do rány nalila hadí jed. Sám Octavianus zřejmě uvěřil verzi, že Kleopatra zemřela na následky uštknutí, protože při triumfu byl nesen její obraz s hadem, jenž jí visel na paži. Její syn Ptolemaios Caesar byl na Octavianovo příkaz popraven. Mladší Kleopatřiny potomci byli odvezeni do Říma, kde kráčeli jako zajatci při triumfu. Potom se o jejich výchovu starala Octavie, sestra Octaviana. Ostatky Kleopatry byly uloženy do hrobky vedle Antonia. Její smrtí končí 300 let vlády Ptolemaiovců v Egyptě a zároveň i nezávislost tři tisíce let staré faraonské říše. Egypt se stal součástí Římské říše. Královna Kleopatra patří mezi nejznámější a nejkontroverznější postavy historie. Římští básnící ji popisovali jako „Ženu nepřekonatelné krásy, schopné uhranout jakéhokoli muže“. Horatius dokonce označil její šarm za „smrtící“. Nebyla to jen její krása, ale i duševní schopnosti a diplomatická obratnost, co ji vyneslo až na samý vrchol. )

Vatikánský archiv: Jedno z nejzáhadnějších míst na Světě

Vatikánský archiv: Jedno z nejzáhadnějších míst na Světě

Papežský stát a jeho rozlehlé archivy přitahují pozornost badatelů už odnepaměti. Tajné archivy jsou veřejnosti nepřístupné, a vstupuje se do nich neoznačeným vchodem přímo z parkoviště zaměstnanců Vatikánu vedle knihovny. Pod parkovacími místy se ukrývá impozantní dvoupodlažní podzemní prostor. V bunkru je víc než 80 Km polic, na kterých jsou uchovány historické dokumenty – například korespondence s královskými rodinami, papežské listy a přísně tajné paměti. O katakombách ve Vatikánu také koluje řada neoficiálních zpráv, že má ještě další skrytá podzemní patra. Předpokládá se, že tato část archivu je ještě mnohem větší a přístup sem má jen pár lidí. Do tajného prostoru sice nahlíží ročně kolem dvou stovek vědců, ale jejich návštěvy jsou omezeny přísnými pravidly. Pro „Vyvolené“, kteří se dostanou dovnitř, platí zákaz zkoumání materiálů nacházejících se v přísně střežených oddílech archivu. Mohou mít s sebou pouze papír a tužku, a k pročítání mají pouze tři texty denně. Mezi zdejší nejpozoruhodnější dokumenty patří Michelangelův list z roku 1550, kdy probíhala výstavba chrámu sv. Petra. Papež tehdy onemocněl a práce byly pozastaveny. Michelangelo prosí v dopise biskupa o vyplacení tříměsíčního doplatku mezd, které dlužil svým pomocníkům. „Pro lásku Boží…prosím Vaše Lordstvo. Váš služebník Michelangelo“. Mnozí historici se domnívají, že právě tato věta se stala základem populárního výrazu „Proboha“! Tento dopis byl objeven teprve v minulém desetiletí. Jak je ale možné, že se tento rukopis na tak dlouhou dobu vytratil? Za vše může Napoleon, který byl v roce 1808 jen malý krůček od úplného ovládnutí Evropy. Jeho armáda stála v Severní Itálii a Napoleon žádal papeže Pia VII., aby se vzdal papežských států ve prospěch Francie. Papež odmítl a Napoleona exkomunikoval. Císař ho nechal zatknout, a na důkaz své moci nad papežskými státy nechal obsah tajných archívů převézt do Paříže. Papež i archívy zůstaly v Napoleonově moci až do roku 1815, kdy se jeho říše zhroutila. Náklady na přestěhování archívů zpět do Říma však byly natolik obrovské, že kardinál odpovědný za jejich převoz nechal část dokumentů spálit, a tisíce dalších prodal pařížským kupcům, kteří do nich balili zboží. Městský stát Vatikán Svůj název dostal Vatikán podle stejnojmenného pahorku Vaticanus Mons, na kterém se nachází. Jméno je odvozeno ze starolatinského „vates“ (věštec, věštba) a doslova přeloženo znamená „Pahorek věštců“. V dobách starověkého Říma byla na pahorku věštírna. Oblast se rovněž nazývala Campus Vaticanus (Vatikánská pole) a ještě za dob raného císařství se nacházela vně hradeb Císařského města. Rozloha Vatikánu je přibližně 49 hektarů a žije v něm něco kolem 1000 stálých obyvatel. Jsou to většinou kněží a jeptišky, kteří tvoří administrativu státu. Kardinálové, kterých je kolem 130, jsou počítáni k obyvatelům Vatikánu jenom po čas svého pobytu v Římě. Stát Vatikán vznikl ve své podobě v roce 1870, kdy se Řím stal hlavním městem sjednoceného italského království. Nezávislost Vatikánského státu byla uznána v Lateránských dohodách, podepsaných v roce 1929. Jménem Svatého stolce podepsal smlouvy kardinál Pietro Gasparri a jménem italského království předseda vlády Benito Mussolini. Vatikán je stát církevní nebo duchovně monarchistický. Hlavou státu je papež, jenž je volen kardinály na doživotí. Má absolutní moc a sám jmenuje členy vládních orgánů. Kromě Vatikánu vládne jako duchovní hlava ještě asi 800 milionům katolíků na celém světe. Nejvyšší státní činitelé jsou všichni katoličtí duchovní různého národního původu. Je to výsostné území Svatého stolce a místo trvalého pobytu papeže, jenž sídlí v papežském paláci. Vatikán je velmi bohatý stát. Říká se, že jeho devizové rezervy údajně dosahují až 80 miliard euro a rezervy ve zlatě 10 miliard eur. Stovky milionů každoročně plynou ze vstupného od turistů, z vydávání známek, pamětných mincí, knih, průvodců a map, ale i z akcií a dluhopisů. A další miliardy z pronájmu nemovitostí. Také se říká, že v centru Říma neexistuje ulice, kde by něco nepatřilo Vatikánu. Ovšem jestli je to pravda, Vám nikdo nepotvrdí. INDEX LIBRORUM PROHIBITORUM („Seznam zakázaných knih“) Existují Historici (se speciálním povolením) a okultisté, kteří podle svých tvrzení navštívili tuto knihovnu prostřednictvím astrálního cestování. Shodují se na tom, že v katakombách Tajné Vatikánské knihovny se skrývají daleko nebezpečnější tajemství…! • Nebezpečné knihy o černé magii a grimoáry, které prokázaně používal Hitler a Mussolini. Archivy ve Vatikánu byly totiž široce využívány nacistickými okultisty. • Důkazy o rodové linii Ježíše Krista. Skutečné jméno Boží, o kterém se věří, že obsahuje sílu celého Vesmíru. • Živý důkaz o existenci démonů a Nephilimů, což jsou kříženci člověka s démonskou rasou. Je to rasa bytostí, stvořená padlými anděly, oplodněním pozemských žen. Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Jednalo se o bytosti mající inteligenci, případně reflektující inteligenci démonské bytosti, ale díky absenci Božího ducha to byla stvoření více podobná zvířeti než člověku. Navíc však byla agresivní, nelítostná a destruktivní. Jedním z dalších mnoha jmen Nephilim jsou například Titáni. Bytosti Nephilim jsou zmiňovány ve starých literaturách celého světa. • Důkaz o existenci mimozemských civilizací. V archivu se má nacházet 3500 let starý papyrus, popisující flotilu létajících lodí nad Egyptem. Kolují dokonce zvěsti, že Vatikán ukrývá i ostatky mimozemšťanů. • Tajné okultní a magické artefakty z celého světa, které mají nepředstavitelnou sílu a moc. GRAND GRIMOIRE – Satanova kniha, chráněná neprůstřelností Vatikánského archivu Jedná se o nejmocnější okultní knihu v historii. Kniha je také známá pod názvem „Červený drak“ nebo „Satanovo evangelium“. Kniha obsahuje pokyny pro přivolání Satana kdykoli a kdekoli na Zemi. Slovo „grimoire“ znamená magickou učebnici. Teoretici tvrdí, že kniha je sama o sobě nadpřirozená, protože je trvale odolná proti ohni, nelze ji rozřezat, propíchnout, roztrhnout nebo jinak poškodit či zničit. Je to jediná kniha se znalostí toho, jak přivolat Satana s důkladným rituálem, a navíc může přivolat libovolný počet jmenovaných démonů. Tato kniha, kterou napsal sám Satan poskytuje podrobná vysvětlení různých nadpřirozených zázraků z Bible, přesného umístění biblických relikvií, a dokonce obsahuje osobní náčrtky Satana ukazující tváře Jidáše a Ježíše Krista. Vzhledem k tomu, že je v držení katolické církve, existuje teorie, že každý papež začíná jako člověk a poté, co je zvolen, je posedlý Satanem. Film Čaroděj z roku 1989 s Julianem Sandsem v roli budoucího Antikrista používá Grimoire jako hlavní spiklenecký nástroj a jde ještě dále. Tvrdí, že Grimoire obsahuje tajné Boží jméno, které, řečeno obráceně, vyhladí celý Vesmír. Jen pro zajímavost, Nizozemská death/black metalová kapela God Dethroned (v překladu Bůh detronizován nebo Bůh svržen) použila název této knihy pro své album z roku 1997. Stejnojmenná píseň zní: „Jsem tu, abych uvolnil Armageddon. Pošlete temnotu, abyste uhasili oheň. Když najdu velký grimoár, rozdrobím Zemi. Když je Boží stvoření pryč, můj pán vyhrál“. Kniha sestává z několika různých rukopisů, nicméně jakékoliv datum vytvoření není známé. K prvnímu veřejnému vydání došlo až v roce 1800, ve Francii. Avšak jednotlivé části musí být mnohem starší, neboť například uvedená hierarchie pekla pochází přibližně z roku 1500. Realita za zdmi Vatikánu… Jaká všechna tajemství se zde skrývají? V každém případě, to, co se v těchto archivech skrývá, by mohlo navždy změnit historii lidstva. Podle známého spisovatele Cyruse Shahrada (autor knihy Tajemství Vatikánu), který se historii Vatikánu věnuje dlouhá léta, se mají v archivech ukrývat i důkazy o metodách mučení, které Vatikán neoficiálně odsouhlasil. Údajně k nim patřil i jakýsi svěrák na hlavu nebo zařízení na mechanické kuchání vyslýchaných. Dále by se tam mohlo najít i skutečné třetí proroctví z Fátimy, které Vatikán nikdy nezveřejnil v originálním znění z toho důvodu, že nechce svět vystrašit. Trojice dětí, které tvrdily, že se jim 13. května 1917 Panna Marie ve Fátimě zjevila, už nežije. Sourozenci Francesco a Jacinta Martoovi zemřeli ještě v dětském věku, jejich sestřenice Lucía de Santos v roce 2005. Život prožila jako řádová sestra a slíbila, že o proroctvích nebude s nikým mluvit. Text třetího proroctví napsala na papír v roce 1944, kdy se domnívala, že umírá. Obálku otevřel v roce 1957 papež Jan XXIII., ale rozhodl se vše ponechat v tajnosti. První proroctví se týkalo 2.světové války. Hovořilo se v něm o moři ohně a démonech v lidské podobě. Ve druhém šlo o osud křesťanství v Rusku. Třetí proroctví světu přednesl až papež Jan Pavel II. v roce 2000. Mělo pojednávat o „biskupovi v bílém“, který prochází mezi mrtvými těly mučedníků, a nakonec pod střelbou padá k zemi zdánlivě mrtev. Církev zpětně tuto předpověď přisoudila atentátu na Jana Pavla II. v roce 1981. Fantazie u lidí ale nadále rozněcují dohady, zda Vatikán třetí proroctví zveřejnil celé a zda jeho část netají. Mnoho historiků tajně doufá, že se jednou otevře celý Vatikánský archiv, aby se lidé dozvěděli skutečnou pravdu jak to s církví a jejím tajemstvím vlastně je. Je tedy jen otázka času, kdy vyjde na povrch pravda, která je roky udusaná jako hlína v zemi. )

WICCA: Moderní pohanské čarodějnictví se starověkými kořeny

WICCA: Moderní pohanské čarodějnictví se starověkými kořeny

Náboženství Wicca představuje novodobé čarodějnictví a řadí se k proudům, které patří do novopohanství. Wicca čerpá z keltské kultury a z nápadů Geralda Gardnera, jenž vymyslel mnoho termínů a následně je implementoval do tohoto učení. Wicca je nejvíce zastoupená na území USA a Velké Británie. Mezi lidmi byla přezdívána jako náboženství „čarodějnic“ a málokdo do něho pronikl natolik, aby porozuměl všem jeho záhadám. Název Wicca je odvozen od saxonského slova „Wicca“, které se používalo jako synonymum pro mužského čaroděje. Gerald Gardner je označován za zakladatele, ale jeho společnice Doreen Valiente ho zasvětila do prvního covenu. Sloveso „to convene“ v překladu znamená shromažďovat se a ve wiccanském smyslu označuje skupinu lidí, která má na starosti obřady a magickou činnost. Třináctý člen byl zástupce, který tuto skupinu vedl. Slovo wicca použili Doreen a Gerald jako název pro své nově vzniklé hnutí. Společně napsali KNIHU STÍNŮ, která měla být průvodcem wiccy při jejím čarodějnickém působení a měla se stát prototypem pro ostatní wiccy. Obsahuje různé návody, texty a popisy, jak správně konat rituály. Každý wiccan vlastní svou Knihu stínů, jenž má obsahovat konkrétní postupy, bylinky a zaříkávadla. Každá tato kniha je po smrti svého majitele spálena, což má zamezit tomu, aby se dostala do nesprávných rukou. Příslušník wiccy je označován jako wiccan. Coven, skupina wiccanů, praktikuje své učení společně, a to minimálně v tříčlenných a maximálně v třináctičlenných skupinách. Nejvýše postaveným členem covenu je velekněžka. Velekněžka má vyšší pozici než velekněz, což by mohlo naznačovat, že ženy zde mají vyšší postavení než muži, ale není tomu tak. Coveny většinou působí nezávisle na jiných covenech a jejich rituály se často liší. Dříve pro své učení používali název „Staré učení“, nyní se ujímá spíše název „Umění“. Rohatý bůh a Matka bohyně Jsou v původní tradici hlavní postavy, které byly uctívány. Odnože hlavního hnutí tzv. coveny tyto bohy ale uctívat nemusí a je na jejich svobodné vůli, zda je budou uctívat, nebo se jejich hlavním bohem stane někdo úplně jiný. Uctívání bohů se také liší v závislosti na prováděném rituálu. V tomto případě volí bohy z předkřesťanského období, kteří byli patrony v dané oblasti. Božstvo není dobré ani špatné, ale jsou zlí i dobří současně. Každá osoba, bohy nevyjímaje, má v sobě samém aspekt zla i dobra, to znamená že wicca nedělí bytosti pouze na dobré a špatné. Božstvo zde prostupuje přírodou. Tento znak panteismu dopomáhá wiccám k jejich vnímání přírody a ekologickému cítění. Je nutné zdůraznit, že hnutí wicca neuctívá ďábla. Lidé se často pletou hnutí wicca se satanismem. Wiccané se soustředí na osobní rozvoj a souznění s přírodou a za důležitý prvek považují obnovení ezoterismu. V tomto případě čerpá z keltské kultury, pohanství a helénského náboženství. Ztotožňování wiccy s čarodějnictvím vychází z toho, že wicca se zaměřuje na přírodní léčení, věštění a odstranění životních problémů apod. Wiccané svou magii aplikují pouze na bílou magii a pokud možno nezasahují do osudů lidí, což se jejich předchůdcům v minulosti vymstilo, a tak svou magii soustředí spíše na zlepšení života a dosažení svých cílů. Zabývají se mimo jiné důsledky svých činů. INICIAČNÍ RODOKMEN – Je linie, kterou wiccy používají při stopování wiccanské historie. Každý člen wiccy může dohledat svou linii až ke gardnerovským covenům. Tento rodokmen má dvě velmi silné větve. Jedna je nazývána gardnerovská a druhá alexandrijská, která je plná následovníků Alexandra Sanderse. Na základě popularizace wiccy prostřednictvím knih, filmů či seriálů si lidé myslí, že toto náboženství čítá velké množství členů, ale opak je pravdou. WICCA a její představitelé Margaret Murray (1863–1963) známá antropoložka, egyptoložka a spisovatelka je jedna z prvních propagátorek učení wicca. Tato žena zastávala názor, že wicca vychází ze starověkého učení. Někteří wiccané se však domnívají, že pochází již z pravěkého. V roce 1921 vyšla její kniha The Witch-Cult in Western Europe zabývající se čarodějnictvím v západní Evropě do 17.století. O 10 let později vydala volné pokračování předchozí knihy s názvem The God of Witches, která je určena široké veřejnosti, nikoli vědecké obci. Margaret byla příznivkyní feminismu a aktivní členkou hnutí sufražetek. Přestože dosahovala ve svém bádání v oblasti egyptologie značných úspěchů, často se mýlila. Její povaha ji nedovolila snášet kritiku, kterou považovala za nevědeckou a neznalou. Kdokoliv, kdo její práci chtěl zpochybnit, byť v dobré víře, byl nemilosrdně zatracen. Její chybná teorie se zaměřovala na celoevropský čarodějnický kult. Ženy, které byly ve středověku obviněné z čarodějnictví byly údajně členkami prastarého náboženského kultu plodnosti. Tento kult měl být rozšířen po celé Evropě a vytvářel konkurenci středověké církvi, ale neměl se udržet déle než od 17. století. Právě tyto teorie byly podkladem pro nově vzniklé hnutí wicca. Výpovědi odsouzených čarodějnic cituje doslovně anebo je šikovně parafrázuje. O létání na koštěti se Margaret vyjadřuje jako o halucinogenních příznacích, které způsobovaly pocity letu. Přeměna ve zvíře podle ní neexistuje a čarodějnice se za ně pouze převlékaly. Znamením, kterým jsou čarodějnice označovány, je podle Margaret tetování. Z její interpretace vyplývá, že vše bylo pouze shoda náhod. Po vydání její kontroverzní knihy se strhla vlna negativních komentářů. Přesto všechno byla Margaret jednou z hlavních postav nově vznikajícího hnutí Wicca. Zapsala se do dějin hnutí jako hlavní postava, od které Gerald Gardner čerpal inspiraci pro své učení. Gerald Brousseau Gardner (1884–1964) je považován za zakladatele učení wicca. Až roku 1954 po vydání knihy Witchcraft Today začala veřejnost projevovat zájem o jeho učení. Inspiroval se v učení Margaret Murray a A. Crowleyho, po kterém převzal uctívání sexuality. Rituální nahota a soulož velekněžky a velekněze byla spjata s učením Geralda Gardnera. Coveny, které následovaly jeho učení tyto prvky většinou vynechávaly. Sám Gardner byl učením wicca natolik pohlcený, že vymyslel i wiccanský kalendář. První jeho kroky, než se stal wiccanem, vedly k řádu Růže a Kříže, tzv. Rosekruciánský řád, který vznikl v Německu již na počátku 17. století. Tento řád úzce souvisí se svobodnými zednáři a má silný vliv v křesťanství i okultismu. Při své činnosti spojené s tímto řádem se seznámil se členy „New Forest Coven“, kteří praktikovali tradiční pohanské čarodějnictví. Gardner byl pozván velekněžkou Dorothy Clutterbuck, aby se přidal do jejich covenu. V roce 1953 se setkal s Doreen Valiente a pozval ji do svého covenu. Záhy se stala jeho pomocnicí a podílela se s ním na přepsání Knihy stínů. Začali spolu utvářet nové uspořádání hnutí Wicca, čímž vzniká tzv. gardnerovská wiccanská linie. Až v tuto chvíli se dostává Gardner k sepsání své nejpopulárnější knihy a stává se známý nejen ve Velké Británii, ale i v Evropě a jeho úspěch proniká i do USA. Od této chvíle mu média začala přezdívat „Britský vrchní čaroděj“. Byl rád středem zájmu a své popularity využíval. Jeho posláním se stalo oslovování mladých lidí, aby se začali zajímat o starověké pohanské náboženství. S mediální pomocí se mu jeho záměr úspěšně dařil. Časem se ale začaly objevovat negativní ohlasy na nahotu, která byla pro Gardnera při magických rituálech velmi důležitá. V roce 1957 se někteří členové vymezují vůči Gardnerově smýšlení a jdou jinou cestou. V roce 1960 zemřela jeho milovaná žena Dona, která nikdy nebyla členkou žádného covenu, ani žádné jiné okultistické aktivity. Gardner zemřel náhle na srdeční infarkt v roce 1964 na lodi, při svém návratu z Libanonu. Doreen Valiente (1922–1999) nejprve byla členkou covenu, ale brzy se stala velekněžkou. Na rozdíl od Gardnera se snažila vyhýbat publicitě, protože byla přesvědčená, že přílišná míra popularity covenu pouze uškodí. Věřila, že novopohanství bude v budoucnu přežívat díky hnutí feminismu a ekologismu. Raymond Buckland (1934–2017) byl jedním z hlavních představitelů okultistického hnutí 20. století. Patřil mezi první, kteří přinesli gardnerovskou linii do USA a zasloužil o rozšíření jeho učení. Postupně ho obohacoval i o své vlastní myšlenky. Stal se zakladatelem učení Seax-Wicca. Jako základ si vybral saské neboli germánské, předkřesťanské náboženství a Wodena s Freyou jako hlavní božstva. Rituály a svátky Rituály hnutí wicca se odehrávají vždy v magickém kruhu. Wicca uctívá nejen boha, ale i bohyni a během obřadu sestupují do osob velekněze a velekněžky. Křesťanský bůh je pro ně podřadný. Sabaty jsou „hlavní svátky“, které wicca slaví a řídí se podle slunečního cyklu. Esbaty jsou svátky, které se na rozdíl od sabatů, řídí fázemi Měsíce. Rok se dělí na osm částí, které začínají právě sabaty. 8 významných wiccanských svátků: Imbolg (2. února), Jarní rovnodennost (21. březen), Beltain (30.dubna), Letní slunovrat (22. června), Lughnasadh (31. července), Podzimní rovnodennost (21. září), Samhain (31. října) a Zimní slunovrat (22. prosince). Důležitým momentem v životě wiccy je zasvěcení, které probíhá na základě dobrovolnosti. Každý se rozhodne podle svého uvážení, zda se wiccanem stane, či nikoli. V tomto ohledu se wicca liší například od katolictví, kde po křtu dítěte začíná výchova v katolickém duchu. U wiccy narození dítěte znamená požehnání a wiccani pořádají oslavu na počest novorozence. Neexistuje ovšem žádný konkrétní rituál na přijímání dítěte mezi wiccany. Jediné, co rodiče pro své dítě mohou udělat, je projít rituálem, který mu má zajistit ochranu ze strany bohů. INCIACE je obřad spojen s výcvikem na plnohodnotného člena určitého covenu. Tato doba není stejná u každého jedince, ale může se lišit. Obecně tento výcvik trvá přibližně rok a obsahuje meditaci, trénink koncentrace a jiné činnosti. V průběhu tohoto výcviku budoucí wiccan slibuje, že bude dodržovat pravidla covenu, přičemž každý coven může mít odlišná pravidla. Stejně jako u zednářů i zde panují určité kruhy zasvěcení, a proto nově příchozí člen musí slíbit mlčenlivost ohledně jednotlivých postupů při rituálech. Tyto zednářské prvky připojil zakladatel Gerald Gardner. Člen hnutí wicca může dosáhnout zasvěcení druhého a třetího stupně. Na závěr obřadu je přijat do covenu a stane se z něho nový stoupenec boha a bohyně. Velmi významným rituálem v životě wiccanů, je svatba. Svatební obřad se nazývá svazování rukou (handfasting). Některé tradice dodržují zvyk „dočasného manželství“, které vzniká v případě, kdy je uzavřeno při oslavě Beltaine a trvá rok a jeden den. Po uplynutí této doby se může pár v klidu rozejít nebo zůstat spolu a obnovit slib, tentokrát bez časového omezení. Také rozvod má svůj rituál. Pokud manželský pár, který prošel rituálem svázání rukou dospěje k názoru, že jejich manželství nemůže dále fungovat, požádají velekněze a velekněžku o tzv. rozvázání rukou. Smrt je pro wiccany pouze pozemské ukončení života. Podle nich ke smrti dojde ve chvíli, kdy člověk již ve svém životě vykonal vše, co měl a jeho duše se navrací zpět k bohům. Následně dojde k novému zrození a pozůstalí se ve svých životech s duší zemřelého člověka znovu setkají. Nemusí se ovšem jednat o stejné vazby jako byly v dřívějším životě. Wicca nemá žádná pevně daná dogmata. Jediné pravidlo, které platí pro celé hnutí je tzv. WICCAN REDE a zní: Dělej, co chceš, pokud nikomu neškodíš! Wiccan Rede má mnohem delší verzi, ovšem tím hlavním je tato zmíněná část. Některé tradice se řídí tzv. 13 principy Wiccanské víry, které přijalo Shromáždění amerických čarodějnic v roce 1974. „Chápeme, že se tvořivá síla ve vesmíru projevuje prostřednictvím polarity – jako mužské a ženské – a že tatáž tvořivá síla je ve všech lidech a funguje pomocí vzájemného působení muže a ženy. Nepovažujeme žádné pohlaví za nadřazené druhému, víme, že se vzájemně podporují. Sex hodnotíme jako potěšení, jako symbol a ztělesnění života a jako jeden ze zdrojů používaných v magické praxi a ve zbožném uctívání“. „Nepřijímáme koncepce absolutního zla, ani neuctíváme žádnou entitu známou jako „satan“ nebo „ďábel“, jak je definuje křesťanská tradice. Neusilujeme o moc cestou utrpení druhých, ani nesouhlasíme s tím, že osobního prospěchu lze dosáhnout jen odmítnutím druhému“. )

Delfy – nejslavnější starověká věštírna a střed světa

Delfy – nejslavnější starověká věštírna a střed světa

Bývala to nejslavnější věštírna, a i v dnešní době je to velmi posvátné a záhadné místo starého Řecka. O Delfách se tvrdí, že je založil sám Zeus, když se rozhodl, že se toto místo stane středem Světa. Dia totiž trápilo, že vládl nad světem, o kterém nevěděl, jak je velký a kde má svůj střed. Vypustil tedy dva stejně rychlé orly, oba na opačnou stranu a na místě kde se orli setkali, tam pak Zeus umístil velký balvan, označující střed světa. Tento kámen, zvaný Omfalos je dodnes k vidění. Právě na tomto kameni kněžka Pýthie sedávala a vyslovovala svá proroctví. Říká se, že Pýthie věštila v extázi umocněné zvláštními omamnými látkami, rozluštit její orákulum tak nebylo vůbec jednoduché… Antické město Delfy se nachází v horách pod památnou horou Parnas, která dosahuje výšky 2457 m. Delfy leží 13 km severně od města Itea na pobřeží mořského zálivu Korintského moře a 180 km severozápadně od Atén. V současnosti je město zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Apollonův chrám – Delfy Centrem starověkých Delf byl Apollonův chrám. K němu vedla tzv. Svatá cesta, která byla kdysi lemována votivními dary a malými chrámy od městských států, ale i jednotlivců, kterým pomohla věštkyně Pýthie. Za Apollonovým chrámem se nachází zachovalé divadlo ze 4.st.př.n.l. a také sportovní stadion, kde se pořádali tzv. Pýthijské hry, což byla starověká obdoba Olympijských her. Apollón byl synem nejvyššího boha Dia a titánky Letó („Nezpozorovaná“, „Skrytá“) a patřil do rodu jasnozřivých božstev. Když Diova právoplatná manželka Héra zjistila, že se Zeus tajně spojil v milostném objetí s ostýchavou a skromnou Letó, tak se Héra rozhodla, že alespoň zabrání tomu, aby Letó porodila Diovi nemanželské potomky. Héra proto navštívila prabohyni Gaiu a poprosila, aby Gaia nechala pronásledovat Letó hadem Pythonem („Rozklad“ odvozeno od slovesa řeckého slova „pythein“-rozkládající), který byl Gaiiným věrným služebníkem. Python plnil úkol s neobyčejnou důsledností, protože Gaiina věštba mu předpověděla, že zemře rukou potomka Dia a Letó. Letó byla nucena bloudit po světě, a pokud se někde zastavila, Python ji dostihl a vše kolem Letó rozložil tak, aby nenašla pevné místo, kde by mohla v klidu slehnout… Podle jiné verze Letó našla v moři neobydlený ostrov Délos („Viditelný“, „Jasný“) a bohyně porodu Eileithýia se nechala podplatit a za zády svojí matky Héry pomohla Letó porodit dva krásné potomky. V jiné verzi Letó porodila nejprve Artemis v háji Ortygie u města Efezu v Malé Asii (dnes Turecko). Artemis pak odvedla svoji matku na klidné místo na ostrově Délos, a tam jí pomohla při porodu Apollona. Apollon se údajně narodil se zlatým mečem v rukách, protože už v matčině lůně myslel na pomstu za pronásledování bezbranné a těhotné Letó. Jakmile Apollon dospěl do takové síly, aby se mohl postavit zemskému hadovi, zamířil do míst, kde had Python pobýval, aby ho zničil. Python střežil puklinu ve skále pod horou Parnas, která sloužila jako vchod do svatyně Gaii, a zároveň sloužila jako věštírna zvaná „Pytho-lůno“. Je známo, že svatyně bývaly budovány v podzemí, většinou v podzemních jeskyních, aby věřící získali dojem, že vstupují do lůna matky Země a měli pocit bezpečí a klidu. Apollon zasypal tisíce šípy slunečních paprsků hada Pythona-symbol nevědomosti, zaostalosti a rozkladu, a po krátkém souboji ho usmrtil. Pak svrhl jeho tělo do zemské pukliny, kde zahnívající tělo hada vydávalo sladce omamnou vůni, která po vdechnutí způsobovala prorocká vidění. A tak nechal Apollon vybudovat novou svatyni s věštírnou. Kněží z Kréty, které Apollon zachránil a dopravil na hřbetech delfínů, když jejich loď ztroskotala na moři, pojmenovali novou svatyni a věštírnu jako DELFY, na památku svého zázračného zachránění. Gaia, aby pomstila svého služebníka Pythona, sesílala smrtelníkům prorocké sny, a ti již nemuseli navštěvovat věštírny a platit za předpovědi. To v Apollonovi vzbudilo výčitky svědomí a odešel do služby ke králi Admetovi v Thesálii, a sloužil mu jako prostý pastýř po dobu osmi let. Očištěný Apollon se pak ujmul všech svých božských funkcí a na usmířenou s Gaiou vydal pokyn, aby věštkyně v jeho věštírně nesly jméno Pýthie. V Delfách pak Apollon poskytoval nejen věštby, ale prováděl i očistné rituály, a jeho kněží, pomocí jeho rad, obratně a účinně zasahovali do politického života městských států starého Řecka. Ke zvýšení slávy Delf sloužilo i tvrzení, že Omfalos, mýtický kámen, který byl nucen vyvrhnout ze svých útrob titán Chronos, označuje střed světa a podporuje věštecké umění Pýthie. Apollon měl věštírny po celém Řecku i v Malé Asii, z nichž se nejvíce proslavily Didyma a Kláros. Řekové postavili pro Apollona mnoho chrámů a svatyní. V současnosti najdeme tyto stavby už většinou v troskách. Nejlépe zachovalý chrám stojí v Bassai (za antických dob součást Arkádie), nejstarší chrám ze 7.st.př.n.l. (z části zachovalý) najdeme v Korintu. Věštby v Delfách: místo, odkud Pýthie určovaly osud GNÓTHI SAUTÓN – „POZNEJ SÁM SEBE“, celý nápis, jenž se nacházel nad vchodem Apollónova chrámu v Delfách, zněl: „Poznej sebe sama, a poznáš universum a bohy. Jedna z nejslavnějších věštíren na světě fungovala dvě tisíciletí a pro rady si do ní chodily takové osobnosti antického světa, jako byl Alexandr Veliký, Sokrates nebo vítěz nad Peršany Themistokles. Delfské Pýthie patří k nejproslulejším kněžkám. Byly to prosté ženy venkovského původu. Věštily pouze sedmý den a celé události předcházelo mnoho důležitých rituálů. Pýthie zahalená do purpurového závoje se nejprve nahá vykoupala v Kastalském prameni. Posvátný pramen vyvěral ze skály u ústí Faidriadské rokliny a měl očistnou funkci. Kromě toho skýtal dar věštit. Celou očistu provázely výroky kněží: „O vy delfští služebníci Apollona, pospěšte ke stříbrnému prameni Kastalia, čistou rosou omytí k chrámu se navraťte. A vznešené zvuky pokorně vyslyšte, abyste slova spásná těm, co dotazy bohu položili, po svém sdělili“. Po obřadné koupeli následovalo několik dalších rituálů, které měly v Pýthii vzbudit věštecké schopnosti. Nejdůležitější část obřadu nastala, když byla Pýthie usazena na trojnožce. Tři nohy stoličky měly údajně symbolizovat minulost, přítomnost a budoucnost. Pýthie mezitím vdechovala omamné výpary, vyvěrající z pukliny v půdě. Následně upadala do transu a věřilo se, že jejími ústy promlouvá sám Apollón. Pýthie mluvila ve verších i próze a odpovědi formulovala v první osobě. Často však věštby byly nesrozumitelné nebo měly dvojsmyslný obsah a je zřejmé, že mnoho z nich upravili kněží do přijatelnější formy. Během věšteckého obřadu žvýkala vavřínové listí. Vavřín, spjatý s bohem Apollónem, hrál důležitou roli při samotném obřadu. Postupem času se Pýthiin věhlas roznesl do dalekých krajů. Věštby ovlivňovaly celé dějiny a při každém důležitém rozhodnutí se Řekové nikdy neopomněli zastavit v Delfách. Kámen Omfalos byl velmi důležitým prvkem při samotném věštění. Omfalos byl omotán vlněnou přízí, jehož konec držela Pýthie. To mělo symbolizovat spojení se zemskými silami. V druhé ruce pak svírala vavřínovou ratolest. Navzdory tomu, že Pýthiiny výroky často postrádaly smysl, dochovaly se i takové, které budí obdiv. Tato věštírna se hlavně proslavila známým Kroisovým testem, kdy kolem roku 550 př.n.l. král Kroisos položil tutéž otázku sedmi věštírnám. Poslové dostali za úkol, zeptat se v jednotlivých věštírnách, co právě dělá jejich král. Delfská Pýthie vyřkla: „Kolik je v písku zrn, vím, i jaké jsou rozměry moře, také němému rozumím, slyším i toho, kdo mlčí. Cítím teď vůni želvy s mohutným štítem, v měděném hrnci se vaří zároveň s jehněčím masem, měděný kotel je pod ní, měděná poklice na ní“. V té době král opravdu zařízl želvu a jehně a obojí vařil v měděném hrnci pod pokličkou. Pýthie jako jediná popsala, co se opravdu událo, a zajistila tak Delfám obrovskou reklamu. O Pýthiiných nejslavnějších proroctví se několikrát zmiňuje Herodotos ve svých Dějinách. Vzpomínka na ně se udržuje dodnes ve rčení „Mluví jako Pýthie“, což znamená, že člověk mluví v hádankách. Kdo navštěvoval věštírnu? Věštírny sloužily dvěma odlišným skupinám lidí. První skupinu reprezentují theoroi, kteří zastupovali konkrétní polis. Theoroi přicházeli typicky konzultovat politické záležitosti, otázky války či míru, spojenectví či nepřátelství. Věštírna nezasahovala přímo do politiky jednotlivých polis, ale spíše zajišťovala sankce za rozhodnutí již zvážené v dané obci. Orákula byla nejvýznamnější v době kolonizace a formace městských států během 8. a 7. st.př.n.l. Druhou skupinou jsou občané, poutníci, toužící po radách ohledně rituálů či po souhlasu bohů o správnosti preferovaného budoucího jednání. Tito jedinci také typicky na místa věštíren cestovali, aby zde obětovali bohům, protože si chtěli naklonit jejich přízeň. Theoroi, kteří do Delfy přišli, jednali se stejným proxenos, se kterým komunikovali rovněž jedinci přicházející soukromě. Dále jim byla zaručena nedotknutelnost v případě cesty tam i zpět. Posledním zajímavým aspektem platícím pro všechny návštěvníky byla nutnost platit jisté poplatky ve formě obětování, které se uskutečňovalo uvnitř chrámu, a posvátného koláče zvaného „Pelanos“ bez něhož nebyl přístup k orákulu umožněn. Zde byl mezi oficiální delegací státu a jedincem velký množstevní rozdíl, který byl patrně umocněný i seznamem promanteia. Jeden z hlavních příjmů věštírny pak závisel na tzv. „Aparche“, prvním ovoci, které Athéňané vyžadovali po každém řeckém státu. Neposkytl-li daný městský stát aparche, byl mu k ní odepřen přístup. Aparche v antickém Řecku byla náboženská praktika, jež spočívala v darování první (zemědělské) sklizně kněžím, kteří dary nabídli bohům. Věštírna si udržovala dobrou reputaci v antické společnosti a pro poutníky byla atraktivní i polohou, protože byla částečně přístupná po moři. Navíc nebyla ovládána žádným velkým městem a mohla si tak získat panhelénský status, který byl umocněn i pythickými hrami, které se zde konaly. Jistý vliv věštírny trval ještě v době nadvlády Římské říše. Avšak s nástupem křesťanství přišel nevyhnutelný konec. V roce 385 po Kr. byly Delfy výnosem východořímského císaře Theodosia uzavřeny. Hlas věštkyně Pýthie navždy utichl…a zůstaly jen mýty. )

Cyklická žena a její proměny v lunárních fázích

Cyklická žena a její proměny v lunárních fázích

Měsíc byl a je pro obyvatele Země vedle slunce nejvýznamnější nebeské těleso a jako takový se objevuje v mytologiích takřka všech přírodních národů a kultur od starověku až do současnosti. Předně se vtěluje zejména do božstev ženského pohlaví. Bohyně měsíce jsou zobrazovány jako krásné ženy, mladé dívky nebo paní, které jsou v příbuzenském vztahu s bohy slunce, Země, hvězdami nebo bohy ranních červánků. Luna je symbolem ženství a ženského principu, je spojována s plodností, s mateřským pudem, a v souvislosti s tím a vzhledem k tomu, že se na obloze objevuje v noci, také s podvědomím a tajemnými silami. Přestože je zobrazována téměř výhradně jako mladá žena neobyčejné krásy, symbolizuje trojakost života ženy (trojbohyni): mladou dívku, ženu-matku a starou ženu. Jde o archetypální matriarchální podstatu starého světa a jedno z nejstarších uctívaných božstev vůbec. Bohyně Měsíce – ženská energie U Řeků a Římanů již započíná plynulá linie ženského zobrazování měsíce. Měsíc byl ženského rodu, byl personifikován ženskými bohyněmi. V Řecku byla bohyní měsíce Seléné, v Římě Luna. Měsíc už zde měl typické ženské vlastnosti – byl mírný, pokorný a ústupný. Objevoval se zde již pasivní princip měsíce, neboť Seléné světlo údajně nevyzařovala, ale přijímala. Často se objevovala ve dvojici s bohem slunce Héliem, což byl její bratr. Spojení slunce s měsícem bylo velmi příznivým znamením, neboť symbolizovalo plodnost. Také například bohyně lovu a plodnosti Artemis měla ve své koruně vetknutý měsíc. Seléné se také říkalo Fébé nebo Méné podle fáze měsíce. Bývá zobrazována jako krásná paní, před jejímž vzhledem bledly i hvězdy. Říkalo se, že bohyně Seléné vozila měsíc po obloze. Každou noc následovala svého bratra Hélia, aby zachytila jeho ohnivé paprsky a odrazila světlo zpět na zem. Její vůz jel pomalu, protože byl tažen pouze koňským dvojspřežením, ale také jen mezky nebo kravami. Jednou v noci na své cestě po obloze pohlédla na zem, spatřila pastevce Endymióna, který spal v horách, a zamilovala se do něj. Každou noc ho pozorovala a milovala ho stále víc. Jednoho večera opustila měsíc v kočáru mezi sluncem a zemí, sestoupila dolů a ulehla vedle Endymióna. Pobyla u něj tři noci. Měsíc byl neschopný zachytit sám sluneční paprsky a zůstal tmavý. Lidé se tmavého měsíce báli a nejvyššího boha Dia tma rozzlobila. Potrestal Seléné tím, že Endymióna uvrhl do věčného spánku. Seléné se vrátila k měsíci a dál ho vozila po noční obloze, ale Endymióna stále milovala. Ukryla ho v jeskyni. Nyní v každém lunárním měsíci opustila svůj měsíc na tři noci, aby navštívila spícího milence. Endymión ve spánku sní, že objímá měsíc. Z tohoto svazku vzešlo mnoho dcer, podle mýtu 50, aby hlídaly noc. Dívky jsou smrtelné jako jejich otec a mocné a krásné jako jejich matka. Jiná verze říká, že Seléné se pastýře pokusila probudit, ale nikdy se jí to nepodařilo. Proto je její světlo tak smutné. Podle Seléné se nazývá například Selenofobie, strach z měsíce, nebo prvek selen. Další měsíční bohyní v Řecku byla Hekaté, patronka porodů, cest, křižovatek a později vládkyně tajemných sil měsíce, noci a podsvětí. Hekaté byla zároveň čarodějnice. Místem jejího působení byly cesty, kde se proháněla v noci za doprovodu černých psů. Stala se též ochránkyní žen a byla ztotožňovaná s Artemis, protože podobně jako ona pomáhala při porodu. Hekaté byla zobrazována ve třech podobách, které během dne střídala – ráno panna, v poledne žena, večer stařena. Někdy bývá ztotožněna s Persefonou, vládkyní mrtvých. Jejím zvířetem byl had a mezi atributy patří také pochodeň. Měsíc ve znamení lunární ženy – poznejte 4 fáze svého měsíčního cyklu „Vítej v místě, kde čas běží po spirále, kde dny, měsíce i roky ubíhají v kruhu a vše se vrací zpátky ke svému začátku, kde nakonec není nic víc, než další krok…Místo veškeré moudrosti a kouzel, ze kterých se rodí sám život“. Stejně jako se mění roční období, mění se i ženský cyklus, který ovlivňuje nejen fyzické tělo ženy, ale i emoční procesy, které v ženách nastávají. Tyto procesy jsou cyklické, pravidelné a jsou spjaty s fázemi Měsíce. Nov a úplněk reprezentují menstruaci a ovulaci. Mezi nimi nastávají dvě mezifáze, kdy Měsíc přibývá a ubývá, stejně jako máme fázi předovulační a poovulační. Měsíc ženy se rozděluje na čtyři fáze. Předovulační aspekt Panny – dynamické ženy, která se zaměřuje více na sebe a je hravá. Ovulační fáze je ve znamení archetypu Matky – energické ženy, která se více zaměřuje na druhé, je starostlivá a souzní s životem, přírodou a vyšší silou. Premenstruační fáze je Kouzelnice (Čarodějka) – vášnivá žena, která si uvědomuje vnitřní stránky své osobnosti a veškerá její energie proudí směrem dovnitř. A menstruační fáze Baby (Vědmy) – žena, která nachází rovnováhu, naslouchá svému vnitřnímu já a stává se vědomou. PANNA – z fyziologického hlediska to znamená, že žena se nachází ve fázi předovulační, během které v jednom z jejich vaječníků dozrává nové vajíčko a děložní sliznice je postupně obnovována. V rámci cyklu se jedná o velmi dynamické a pozitivní období, během kterého žena obvykle srší energií bezstarostné mladé dívky-panny. Panenská energie není záležitostí pouze psychickou. Velmi výrazně ovlivňuje také fyzickou aktivitu ženy. Tělo během těchto dní nevyžaduje takové množství spánku a regenerace jako v ostatních fázích a oplývá dostatkem energie. MATKA – nastává fáze ovulace. Hormony v tuto dobu významně pracují s tělem i myslí ženy, na základě čehož se v ní probouzejí typické mateřské vlastnosti jako láskyplnost, obětavost nebo starostlivost o své blízké. Velký příliv energie, který byl během předešlé fáze panny koncentrován hlavně na ženu samotnou, nyní obrací svůj směr a soustředí se především na druhé. Žena je schopna mnohem větší empatie a souznění se svým okolím, které z ní tuto energii často vycítí a samo si potom chodí pro rady. V sexuální oblasti se projevuje touha po souznění a sdílení pocitů hluboké a bezpodmínečné lásky vycházející ze samého nitra ženy. KOUZELNICE – v této fázi putuje vajíčko do dělohy, hladina hormonů estrogenu a progesteronu stoupá, a pokud nedojde k oplodnění, opět klesne. Na fyzické úrovni mnoho žen pociťuje únavu a mysl bývá neklidná. Žena se stává tzv. kouzelnicí, která obrací pozornost do sebe a má potenciál naplno využít svou intuici. Mnoho žen v tomto období například maluje obrazy, medituje nebo tančí. Energie stvořená v této fázi může mít obrovský rozměr a její uvolnění může být tvůrčí nebo ničivé podle toho, jak se žena naučí tuto energii ovládat. Na fyzické úrovni se projevuje bolest, natékání prsou, nadýmání, zadržování vody v těle a také zhoršení pleti. Přirozená nestálost nálad může být umocněna PMS. Žena je podrážděná, depresivní, plačtivá, bez chuti do života nebo naopak s workoholickými sklony. BABA – v lunárním aspektu baby se žena čistí, děloha se zbavuje přebytečné výstelky, hladiny ženských hormonů klesnou a tělo se připravuje na zrání nového folikulu ve vaječníku. K očistě nedochází jen na fyzické úrovni, ale i na úrovni mentální. S neoplodněným vajíčkem odchází i vše nepotřebné, co se v děloze za minulý měsíc usadilo, včetně negativních emocí. I proto jsou někdy ženy v těchto dnech nepříjemné a podrážděné. Je to však potřeba, aby se mohly v plné svěžesti, kráse, síle a čistotě připravit na následující možnost početí. Přírodní národy ať už v Africe či Americe si toho byly vědomy a ženám se během menstruace dostávalo prostoru v podobě tzv. „lunárních chýší“, kde se věnovaly pouze samy sobě, tančily, pečovaly o sebe, hýčkaly se, spojovaly se s Matkou Zemí, neboť věděly, že právě v tento čas mají specifickou energii a jsou nejvíce otevřeny přijímat informace z Vesmíru, které byly velkým přínosem pro celý kmen. Drahé kameny podporující pravidelnou a bezbolestnou menstruaci Lapis Lazuli – je silný duchovní kámen. Mírní otoky a křeče. Reguluje krevní oběh, funkci štítné žlázy a brzlíku. Tiší bolesti během menstruace, zmírňuje bolesti hlavy pramenící z nervozity, nebo duševního vyčerpání. Měsíční kámen – už od pradávna byl měsíční kámen spojený s rituály kolem Měsíce. Je to kámen lásky a erotiky, neboť je prý schopen stimulovat proudění energie kundalini. Měsíční kámen ovlivňuje ženský reprodukční systém a snižuje nerovnováhu a napětí spojené s menstruací. Má výborný vliv na PMS, početí, těhotenství, porod a kojení. Pomáhá k lepšímu naladění na své tělo a přirozené (měsíční) cykly. Beryl – posiluje srdce a zrak, pomáhá při plynatosti, čistí cévy a snižuje cholesterol. Používá se při hrozícím předčasném porodu a při bolestivé menstruaci. Chryzokol – utišuje bolesti během menstruace. Během porodních bolestí ho může budoucí maminka držet v dlani, neboť tak pomáhá k uvolnění porodních cest. Zelené tóny chryzokolu jsou vhodné pro srdeční centrum, kde tiší neklidné srdce a vyrovnává krevní tlak. Červený korál – symbolizuje současně pevnost i proměnlivost, hloubku i povrchnost, ticho i bouření, pohyb i klid. Reguluje menstruační výtok, odstraňuje poruchy trávení, veškeré bolesti trávicího ústrojí, zastavuje krvácení. Chrání těhotné ženy, usnadňuje porod a budí lásku k dítěti. Je-li věnován dítěti jako dar, zajistí jeho budoucí zdraví. Nemluvňata nosí korálový přívěsek k utišení bolesti při prořezávání zoubků. Karneol – je velmi mocným kamenem, který dokáže posunout život člověka směrem k jeho pravé podstatě. Karneol se již mnoho století považuje za kámen plodnosti a sexuality. Zvyšuje plodnost a podporuje zdravý sexuální apetit. Velmi účinný je při bolestech podbřišku, menstruace, bolestivé ovulace, ale i v těhotenství. V takovém případě se doporučuje kámen položit na 20 minut na stydkou kost. Karneol má také prokázané účinky na krev, kterou čistí a otepluje. Rovněž pomáhá vytvářet nové červené krvinky. Granát – je mocným kamenem, který přitahuje silnou energii a pomáhá organismu udržet rovnováhu a klid. Regeneruje celý organismus, obnovuje ztracenou sílu, pročišťuje krev a podporuje krevní oběh. Granát pomáhá uvolňovat menstruační bolesti a jako kámen lásky snižuje neplodnost a impotenci. Zároveň harmonizuje produkci hormonů, pomáhá uvolnit sexuální energii a podnítit touhu. Ženy jsou jiné než muži-jsou cyklické. Jejich hormonální menstruační cyklus způsobuje, že se proměňují každý den v měsíci – každý den jsou jiné. Každý den se mění jejich energie, schopnosti, vlastnosti, nálady, chutě, způsob myšlení a jednání, přístup k lidem i k sobě…A je to naprosto v pořádku – být cyklická a proměnlivá! – Miranda Gray Děloha je orgán kreativity a tvoření, tvarem připomíná pohár nebo květinu. Je to taky sběrač paměti, orgán, kde se ukládají všechny naše bolesti a traumatické zkušenosti. Abychom nalezly důvěry v sebe, ženskost a ženskou moc, je potřeba podpořit tento orgán, uznat jej, a to i energeticky – vizualizovat si, že tam posílám léčivou energii, světlo. )

Nejnovější články na našem portálu

Tara Svobodová: KDYŽ POTKÁTE SPŘÍZNĚNOU DUŠI ll
září 23, 2021 2947
Po dlouhé a namáhavé cestě s partnery, kteří vás učili o tom, co znamená život a vztahy.......
Hanna Lapacho: Slunce ve Vahách – Touha po harmonii
září 21, 2021 1831
22. 9. 2021 ve 21:21 přechází Slunce do znamení Vah, které symbolizuje vztahování, kdy na miskách...
Tara Svobodová: Zranitelnost a intimita
září 21, 2021 1084
V každém vztahu existují témata, která jsou zdrojem vzájemného učení, růstu a poznávání hlubinných...
Jitka Valentová: Úplněk v Rybách 21.9.2021 v 1:54 a podzimní rovnodennost 22.9.2021 v 21:21
září 21, 2021 3690
Tento úplněk nám posvítí na otevírající se bránu podzimu a bude poukazovat na závěrečný očistný...
MERLIN král čarodějů: Kdy muž dospěje?
září 19, 2021 2484
Muž dospěje ve skutečného muže tehdy, když si uvědomí, že k životu nepotřebuje nejhezčí a...
Intuitivní Astrologie: Úplněk v Rybách 21.9. 2021
září 18, 2021 9033
Úplněk v Rybách v září bude nejzasněnější Úplněk v roce. Jakmile bude čarovat, můžeme se cítit...
Antalii: Podzimní rovnodennost: Živlová srdce
září 17, 2021 2539
Nastává podzimní rovnodennost. Vše se vyrovnává, narovnává, harmonizuje. Sklízíme plody naší...
Intuitivní Astrologie: Astrologický a duchovní význam podzimní rovnodennosti
září 16, 2021 1955
22/23 září 2021 nastane rovnodennost. Rovnodennost je v astronomii okamžik, kdy je Slunce v rovině...
CESTOVÁNÍ DUŠE A UPGRADE DNA
září 15, 2021 3883
Mnoho lidí zažívá upgrade DNA. Skutečné období pro celosvětový posun ve spiritualitě a vzestupu....
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

Význam čísel na hodinách, které se opakují
16 květen 2020 1180935
Věřím, že každý se někdy zarazil nad časem (čísla na hodinách, to ale není čas…), který na sebe...
Co se stalo s pšenicí, že po ní všichni tloustneme?!
4 listopad 2019 504205
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
numerologická vibrace jména
16 leden 2016 422630
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Smrt přichází ze střev - vyčistěte je od plísní!
30 září 2020 339872
V České republice je to bohužel často pravda, jelikož patříme na první místa v evropském žebříčku...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 264425
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Vendula Kociánová: Ženy uštvané zaživa
27 říjen 2018 261667
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
51 symptomů spirituálního probuzení
2 prosinec 2019 251004
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
17 červenec 2020 231906
Proč tato nemoc rapidně mezi lidmi narůstá? Proč tomu tak je skrz naší duši?? DUCHOVNÍ PŘIČÍNA:...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 231100
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
15 červenec 2021 211550
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 209676
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 202599
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 180690
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 179179
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 177243
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 169787
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 168008
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 164502
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 155606
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
ČASOPIS ŠIFRA: Nejen kukuřice! Většina tamponů a vložek je zamořena nebezpečným glyfosátem od Monsanta
11 červenec 2019 155253
Slovní spojení "jako v bavlnce" může mít různé odstíny... Víte, jaké látky obsahují vaše...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 154163
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
6 leden 2021 141123
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 136180
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 119031
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...