JOHANKA Z ARKU – Svatá Panna, francouzská hrdinka, symbol odvahy, víry a odhodlání

„Nazývám mučednictvím to, že pro strast a protivenství trpím ve vězení a nevím, zda nebudu trpět ještě více, ale ve všem se spoléhám na našeho Pána. Věřím pevně tomu, co mi řekly mé hlasy, totiž že budu spasena, tak pevně, jako bych už spasena byla“.

Svatá Johanka z Arku, též Jana z Arku, přezdívaná Panna orleánská, Panna Jana Dobrá Lotrinka se narodila 6. ledna roku 1412 ve vesničce Domrémy, která se nachází v severní Francii na pomezí Lotrinska a kraje Barrois. Rodiče byli domrémští rolníci dobré pověsti. Otec se jmenoval Jakub z Arku a matka Isabelle Romée. Jana byla pokřtěna jménem Jeannette v místím farním kostele svatého Remigia. V době Janina narození měli rodiče už tři děti: Jakuba, Jana a Petra. Jana však nebyla posledním dítětem. Mladší sestra Kateřina se narodila rok po ní.

Svoje dětství a dospívání Jana prožívala stejně jako ostatní děti ve vesnici. Pomáhala svým rodičům, ráda vykonávala domácí i venkovní práce a mezi obyvateli byla oblíbená. Ostatně nejlépe o jejím dětství a rodině se dozvídáme přímo z výpovědí jejích blízkých či známých. Jde o výpovědi z rehabilitačního procesu, který byl započat devatenáct let po její smrti. O Janině dětství vypovídá např. kmotra Béatrice, vdova po d´Estellinovi: „Johanka byla dobře a dostatečně vzdělána v katolické víře jako ostatní děvčata v jejím věku. Byla to čistá dívka, uměla dobře mluvit, často a zbožně navštěvovala kostel a posvátná místa. Když bylo městečko Domrémy vypáleno, chodila Johanka ve sváteční dny na mši do města Greux. Zabývala se různými pracemi ve svém otcovském domě, někdy předla konopí nebo vlnu, chodila za pluhem, pracovala, když nastal čas žní a někdy, když přišla řada na jejího otce, hlídala zvířata a stáda z města…“

Zdroj obrázku: https://www.themoviedb.org/tv/16133-joan-of-arc/images/backdrops?language=cs-CZ

VE SVÝCH 13 LETECH POPRVÉ ZASLECHLA BOŽÍ VOLÁNÍ

Jako vesnická dívka se Johanka nijak radikálně neodlišovala od jiných děvčat z okolí. V jejím chování nebylo nic, co by upozorňovalo na to, jaké činy bude v budoucnu z Boží vůle konat. Asi kolem Janiných třinácti let se začaly dít věci, které ji přece jen odlišily od ostatních obyvatel Domremy. To, co bylo svěřeno jen jí a díky čemu se začal měnit její život. Bůh k ní začal promlouvat skrze své anděly a svaté. Malou Johanku, obyčejnou selskou dívku, začal pomalu připravovat na obrovské poslání, ke kterému ji povolal – k záchraně Francie!

TAM, KDE SELHALY VŠECHNY LIDSKÉ SÍLY, ZÁZRAČNĚ ZASÁHLA BOŽÍ MOC SKRZE PANNU

Francie byla opravdu ve špatné situaci. Severně od Loiry byla země dobytá a ovládána Angličany. Oblast Guyenne byla také pod anglickou nadvládou a stejně jako na severu, byl zde uznáván král Jindřich VI. V ostatních zbylých částech Francie z města Bourges vládl syn Karla VI. Dauphin Karel. Burgundsko se přiklánělo na stranu dobyvatelů. Karel byl nejistý a nerozhodný. Intenzivně praktikoval různé formy zbožnosti a zároveň měl náklonnost k astrologii a pověrám, nepřekračoval v tom však obvyklou dobovou míru. Nešťastný a bezmocný Dauphin nebyl schopen čelit všem hrůzám, které jeho zemi potkaly. Vládl vojskům, jejichž statečnost utrpěla na krvavých polích u Kresčaku, Poitiers a Azincourtu těžkou porážku. Úplná zkáza Francie byla už jen otázkou času. Přemožena, zrazena, rozervána, svedena a zdeptána ležela tato krásná země před Božím zrakem…

Johanka svoji zemi milovala a tížilo ji, v jakém stavu se nachází. Avšak celkový pojem o rozsáhlosti válečných katastrof pro francouzskou zemi, dostala Johanka až Božím vnuknutím, které ji svěřil skrze archanděla Michaela. Co by s tím zmohla obyčejná „selská holka“? Samotná určitě nic, což si zpočátku zajisté říkala. Ale díky neochvějné důvěře v Boha a jeho posly, kteří ji utvrdili v Boží pomoci, její odvaha a odhodlání splnit Pánovu vůli začala planout jako oheň. Jenom ona mohla pomoci Francii. A Johanka, ta sedmnáctiletá dívka, odpovídá na Boží výzvu: „Ano“. Stejné „Ano“, jaké na Boží volání prostřednictvím archanděla Gabriela odpověděla Maria.

Johance svatí řekli, že má jet za Dauphinem Karlem do Chinonu, aby jí dal armádu, se kterou osvobodí obležené město Orléans, vyžene Angličany a dovede Karla do Remeše k právoplatné korunovaci. Má stanout v čele francouzských vojáků a vést boj proti anglickým okupantům a bojovat za osvobození Francie. Nám se nabízí otázka, zdali by vedení války mohla být Boží vůle. Zabíjení ve jménu Božím, agresivní, kořistnické a dobyvačné války? Rozhodně ne. Musíme ale pochopit, že tady už šlo o boj o přežití, o boj za záchranu své vlasti. Angličané vedli dobyvačnou válku, která by Francii opravdu zničila. Proto jakkoliv se může zdát být „nebezpečné“ toto jednání spojovat s Boží vůlí, musíme uznat, že Johanka a francouzský lid byl v této situaci opravdu v právu. Francie měla právo se bránit. A její modlitby byly vyslyšeny.

PO ROCE VÍTĚZNÝCH BOJŮ, ALE TAKÉ ZKLAMÁNÍCH, NÁSLEDUJE OBDOBÍ MNOHEM CHMURNĚJŠÍ, KTERÉ KONČÍ MUČEDNICKY

Janiným zajetím skončila první část jejího veřejného působení. Jako vesnické děvče, zvyklé na volnost přírody i jako neohrožená bojovnice, musela snášet zajetí velmi těžce. Sama se zajetí velmi obávala, a jak později zmínila, díky hlasům svatých, kteří s ní o tom promluvili, to věděla dopředu. Svatá Markéta a Kateřina jí oznámily, že bude zajata, ale povzbudily ji, ať se nebojí, že jí Bůh pomůže. Na hradě Beaurevoir, kde Johanku drželi, sídlila manželka Jana Lucemburského Jana z Béthune a jeho teta Jana Lucemburská. Tyto ženy dokázaly dát stranou politické a vojenské konflikty a Johance, jako uvězněné dívce prokazovaly pozornost a útěchu. Dokonce Jana Lucemburská žádala pána z Lucemburku, aby Johanku nevydal Angličanům. Ten však takové sympatie, jaké měla jeho teta k Johance nechoval.

Johanka se nehodlala vzdát ani v zajetí. Dvakrát se pokusila o útěk, přičemž napodruhé se snažila slézt pomocí svázaných prostěradel. Ta se však uvolnila a Johanka utrpěla pádem do hradního příkopu vážný úraz. „Byla jsem po tom skoku tak zraněná, že jsem nemohla ani jíst ani pít“. V tomto stavu byla asi 3 dny, avšak díky dobré tělesné konstituci se brzy uzdravila.

V této době se do záležitosti Janina prodání Angličanům vkládá osoba, která bude mít základní podíl na jejím dalším osudu. Jedná se o Petra Cauchona, bývalého rektora pařížské univerzity, který se díky burgundskému vévodovi stal biskupem v Beauvais. V listopadu 1430 byla Johanka převezena do Arrasu, kde pobyla asi 14 dní. Často psala povzbudivé dopisy francouzským městům, nyní napsala ještě jeden do města Tournay. Poté z Arrasu do Crotoy to byla její poslední jízda na koni. V Crotoy jí bylo dovoleno účastnit se mše svaté v katedrále a přijmout svátost smíření a eucharistie. Po těchto posledních radostech byla vydána nepříteli.

Zdroj obrázku: https://epochaplus.cz/johanka-z-arku-svou-popularitou-zastinila-krale/

Petr Cauchon se nechal vévodou z Bedfordu jmenovat Janiným soudcem a viceinkvizitorem Francie. Bedford trval na tom, aby byla souzena ve městě Rouenu, kde byla anglická moc již dlouho zakotvena. Do Rouenu dorazili před Božím hodem vánočním roku 1430. Dne 3. ledna 1431 král Jindřich přikázal královskými listy, aby Panna byla vydána biskupu beauvaiskému, vyhrazující si právo vzít si ji nazpět, kdyby na ní církevní soud neshledal viny. I kdyby církevní soud na Johance neshledal viny, stejně by ji Angličané vlastnili, jako vězeňkyni. Bylo to zařízeno tak, aby Johanka neměla šanci na záchranu.

„JE TO ČARODĚJNICE, MUSÍ PŘED INKVIZIČNÍ SOUD“!

Proces s Johankou se tedy odehrával v Rouenu, kde byla nyní vězněna. Střežilo ji pět Angličanů nejnižšího postavení, kteří se jí často vysmívali, a zakoušela od nich kruté urážky. V noci spala natěsno připoutána nohama do želez. Byla pro ni vyrobena také železná klec, ve které byla držena vestoje, přivázána za krk, ruce a nohy. Již před jejím příjezdem Cauchon poslal agenta do jejího rodného kraje, který měl o Johance zjistit všechny potřebné informace – o jejím dětství, o její rodině, které by se mu mohly hodit. Byl však zklamán. Nenašlo se nic, co by mohlo být použito proti Johance. Proto se Cauchon rozhodl stavět pouze na jejích odpovědích a odsoudit ji za kacířství na základě jejích vlastních slov. Proces byl zahájen 21. února 1431. Podvodný charakter se ukazuje již na začátku, kdy byla Johanka žádána, aby složila přísahu, ve které stálo, že pokud by uprchla z rouenského vězení, bude usvědčena z kacířství. To zásadně odmítla: „Tento zákaz nepřijímám. Uprchnu-li, nikdy mne nikdo nesmí odsuzovat, že jsem porušila či přestoupila svou víru“.

Zdroj obrázku: https://dvojka.rozhlas.cz/johanka-z-arku-upalena-jako-kacirka-pozdeji-prohlasena-za-svatou-8901585

Když se Johanka stala vězněm Angličanů, mohli ji nechat jednoduše popravit. Kdyby to však vévoda z Bedfordu udělal, stala by se okamžitě mučednicí. Všichni věděli, že jí francouzský král vděčí za vítězství i svou korunu. Angličané potřebovali Johanku pošpinit a tím vrhnout stín i na Francii s jejím králem. Proto Bedford usiloval o to, aby se Cauchonovi podařilo Johanku usvědčit z kacířství. Ve skutečnosti šlo o politický tribunál ve stínu anglické moci, uskutečněný formou inkvizičního řízení. Osud obviněné byl předem zpečetěn, jakkoli bylo její vystupování před přísedícími z pařížské univerzity podivuhodné a statečné.

VĚRNOST A SILNÁ VÍRA JI NEOPUSTÍ ANI V POSLEDNÍCH CHVÍLÍCH JEJÍHO ŽIVOTA

30. května 1431 ve středu byla Johanka dovedena na Starý trh v Rouenu za doprovodu zástupu anglických vojáků, kde vyslechla kázání. Po předání světskému rameni ji bez soudu postavili na popraviště. Když ji vedli na hranici, která byla vystavěna uprostřed, nepřestávala vzývat Boha, Pannu Marii a svaté. Šla s velkou zbožností a pokorou, a kromě vzývání jména Páně volala za odpuštění pro ty, kteří jí způsobili tolik zla.

Zdroj obrázku: https://janazarku.cz/2014/05/26/po-johance/

Hranice postavená pro Johanku z Arku se v mnohém lišila od těch, jež byly ve Francii obvyklé. Popravčí města Rouenu Simon Dailli postavil vysoké lešení z kamenných desek, aby bylo na hranici dobře vidět už zdálky – a také, což si její angličtí nepřátelé zvlášť vymínili, aby se na ni lidé dívali zdola. Než byla zadušena ohněm, dokonávajíc, zvolala silným hlasem poslední slovo: „Ježíši“. Johanka zemřela ve svých devatenácti letech. Její popel byl vhozen do Seiny, aby se zamezilo lidu v uctívání jejích ostatků. Francouzský král Karel VII. později Johanku prohlásil za oběť justičního omylu a světským soudem byla rehabilitována v plném rozsahu. Papež Pius X. ji 18. dubna 1909 prohlásil za blahoslavenou a později ji papež Benedikt XV. 16. května 1920 svatořečil.

„Rouenský proces a jeho rozsudky byly poskvrněny lstí, falešnými obviněními, bezprávím, lží a veřejně vyhlášeným právním omylem. A proto stejně jako řečené odvolání a všechny vykonané kroky a následky byly bezprávné a neplatné a tudíž, jsou a budou neplatné od svého počátku“.