„Je nás jen pár, ale zvou nás Armény, nepovyšujeme sebe nad nikoho jiného, prostě jen víme, že náš a jen náš je Ararat“.

Ararat nebo chcete-li Masis je mohutná nepřehlédnutelná hora tvořící odvěkou dominantu neklidné krajiny na pomezí Turecka, Íránu a Arménie. Jeho celoročně zasněžený vrchol se nachází v úctyhodné nadmořské výšce 5137 m a jedná se tak nejen o nejvyšší horu Turecka, ale i Arménské vysočiny. Národy žijící v jeho stínu jej dlouho uctívali jako horu posvátnou a nedotknutelnou. Zmiňuje se o něm i Bible v souvislosti s přistáním archy Noemovy. Málokterý kopec je tak všeobecně známý a nesmazatelně zapsaný v paměti lidí, jako právě Ararat.

Ararat je vulkánem se dvěma vrcholy – Velkým Araratem (5137 m) a Malým Araratem (3896 m). Poslední sopečná aktivita byla zaznamenána v roce 1840, kdy došlo k vyvržení magmatu z parazitického kráteru. Tento výbuch si vyžádal i lidské oběti. Předcházející erupce vytvořily mnoho parazitických kráterů na západní straně sopky. Vrchol Araratu je trvale pokryt sněhem a ledem a tvoří výraznou dominantu celého kraje. Nejimpozantnější pohled na ni je z arménského hlavní města Jerevanu a okolí.

Podle biblické legendy na úbočí Araratu přistála po potopě světa Noemova Archa

Příběh o Noemově arše je jedním z nejznámějších, a přesto nejpodivuhodnějších příběhů Starého zákona. Kniha Genesis vypráví, že Bůh pocítil takovou nelibost nad zkažeností lidského rodu, že se rozhodl všechno živé zničit potopou. Noe, jemuž tehdy bylo šest set let a je popsán jako muž „bezúhonný ve svém pokolení“, však měl být zachráněn, stejně jako jeho rodina, po páru zvířat, „která nejsou čistá“ nelze je jíst ani obětovat, a po sedmi párech zvířat čistých. To měl být zárodek nového počátku.

„Nad zemí se strhl lijavec a trval 40 dní a 40 nocí. Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi, každý pták, každý okřídlenec. Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. Potopa na zemi trvala 40 dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy…Když přešlo 150 dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu“.

Podivný nález na hoře Ararat: Nalezli snad vědci Noemovu archu?

Někteří lidé jsou přesvědčení, že příběhy z Bible se opravdu odehrály. Jako třeba legenda o potopě světa a o spravedlivém muži jménem Noe, který dostal šanci tuto potopu i se svými nejbližšími přežít. Ať už si o tom všem myslíte cokoliv, už celá staletí se nejrůznější lidé (včetně vědců) snaží dokázat, že potopa světa se opravdu odehrála. A hledají i důkazy o existenci Noemovy archy. Jejich pátrání je provázeno jedním pomyslným magnetem. Je jím bájná hora Ararat. Mnoho historických důkazů o tom, že na Araratu bylo zaznamenáno něco jako loď, patřilo těm, kteří navštívili nedaleké osady a města a odtud obdivovali Ararat. Další pozorování patří těm, kteří cestovali s karavany do Persie a prošli Anatolskou náhorní plošinou. Navzdory skutečnosti, že většina důkazů sahá až do starověku a středověku, některé z nich obsahovaly podrobnosti, kterých si moderní badatelé všimli mnohem později.

Beroes, babylónský kronikář, v roce 275 př.n.l. napsal:“…loď, která se potopila na zem v Arménii, a navíc zmínil…pryskyřice byla z lodi seškrábnuta a byly z ní vyrobeny amulety“. Přesně stejné informace poskytuje židovský kronikář Josephus Flavius, který napsal svá díla v 1. století po dobytí Judeje Římany. Představil podrobnou zprávu o Noemovi a potopě a napsal: „Jedna část lodi se nachází i dnes v Arménii. Tam lidé shromažďují pryskyřici pro výrobu amuletů“. Jeden z nejslavnějších cestovatelů minulosti, Marco Polo, v poslední třetině 15. století, jel poblíž Araratu do Číny. V jeho knize „The Travels of Marco Polo“ je ohromující zpráva o arše: „Měli byste vědět, že v této zemi Arménie, na vrcholu vysoké hory, spočívá Noemova archa pokrytá věčnými sněhy a nikdo tam nemůže vylézt, na vrchol, takže navíc se sníh nikdy neroztaje a tloušťku sněhové pokrývky doplňují nové sněžení. Jeho spodní vrstvy však roztají a výsledné potoky a řeky, proudící do údolí, důkladně zvlhčují okolní oblast, na které roste silná travnatá pokrývka, která v létě přitahuje četná stáda býložravých velkých i malých zvířat z celého okolí“.

Na začátku 16. století navštívil Ararat německý cestovatel Adam Olearius a ve své knize Journey to Muscovy and Persia napsal: „Arméni a Peršané věří, že zbytky archy jsou stále na hoře Ararat, která se postupem času stala pevnou a silnou jako kámen“. V roce 1893, po výstupu na horu Ararat, arciděkan Nestoriánské církve Nurri prohlásil, že viděl Noemovu archu. Podle něj je loď vyrobena z tlustých tmavě hnědých prken. Když Nurri změřil nádobu, dospěl k závěru, že její rozměry jsou zcela v souladu s rozměry uvedenými v Bibli. Skupina vědců, kteří šli Ararat prozkoumat, říká, že opravdu nalezli na hoře cosi, co by mohlo Noemovu archu připomínat. Dřevěný nález v zemi, který archeologové objevili, je rozdělen na několik oddělení, která mohla být využívána jako prostory pro ustájení zvířat. Svým tvarem také opravdu loď připomíná. Kdyby se opravdu potvrdilo, že se jedná o Noemovu archu, znamenalo by to, že bychom biblickým příběhům měli věnovat mnohem větší pozornost, než jakou jsme jim dávali doposud. O arše se zmiňuje také Korán. Korán také říká, že archa přistála na Araratu a s Biblí se shoduje i v rozměrech.

Ararat není jen hora, ale také koňak, který si oblíbil Winston Churchill

„My v Arménii věříme, že na okrajích skleniček sedí malí démoni, malí ďáblíci. Ale když si přiťukneme, tak se tohoto zvuku zaleknou a utečou. Pokud to zapomeneme udělat, tak spadnou do našich skleniček a my se pak opijeme. Pokud jsme tedy opilí, tak to tedy není vina samotného alkoholu nebo nás, ale mohou za to tito malí démoni“.

Arménská brandy získala označení „nápoj diplomatů a státníků“. K největším obdivovatelům arménské brandy patřil Winston Churchill, mezi jehož rady na dlouhověkost patřilo kromě kouření doutníků a chození včas k obědu také každodenní konzumace arménské brandy. Po 2. světové válce se arménská brandy začala dovážet téměř do celého světa a získala si velkou oblibu také v bývalém Československu. Arménská brandy patří více než 130 let mezi špičkové alkoholické nápoje svého druhu na světě. Její historie se datuje od roku 1877, kdy byl v Arménii založen podnik na výrobu vína a vodky. Ten byl v roce 1898 zakoupen Nikolayem Shustovem, který v roce 1900 poslal vzorky brandy na anonymní degustaci do Paříže, kde brandy získala cenu Grand Prix. Komise hodnotitelů byla natolik šokována kvalitou arménské brandy, že umožnila Nikolayovi Shustovovi užívat označení „cognac“ namísto brandy. V roce 1912 ochutnal arménský koňak také car Nikolay II., který ho natolik oslovil, že se Nikolay Shustov stal hlavním dodavatelem carského dvora.

Arméni jsou na své tekuté zlato náležitě hrdí a přípitek nesmí chybět na žádné rodinné oslavě nebo setkání. Pokud Armén chce obdarovat třeba kolegu nebo kamaráda z ciziny, pravděpodobně sáhne právě po láhvi Araratu. Vyrábí se z hroznů rostoucích ve vybraných regionech Arménie a po dvojí destilaci zraje ve stoletých sudech z kavkazských dubů. Přes póry dřeva se každý rok vypaří dvě až tři % lihoviny a této části se říká „andělský podíl“. Arméni s oblibou říkají, že bychom se měli této vůně pořádně nadýchat, protože jsou v ní ukrytá dvě velká tajemství. A to taková, že Arméni nejsou nikdy nemocní a jsou vždycky v dobré náladě.