Mořské panny se vyskytují na naší planetě odnepaměti. A přece jejich obrovský svět nikdo neodhalil – žádná ponorka ani loď, ani vědec ve skafandru. Jen mořské panny znají cestu do „Skryté laguny“. Mořské panny, a všeobecně vodní bytosti, jsou mocnými a půvabnými obyvateli vod. Poukazují na původ člověka a života vůbec ve vodě a mohou nás poučit o ochraně oceánů a vodstev, které jsou tak důležité pro náš život. Víra v mořské panny zřejmě vznikla už na samém počátku existence lidstva. Magické ženské postavy se objevují na jeskynních malbách pozdní doby kamenné z doby před 30 tisíci lety, kdy moderní lidé ovládli zemi a pravděpodobně se začali plavit po mořích. Při pozorném zkoumání historie lze objevit řadu záznamů, jež mořské panny či setkání s nimi popisují.
Voda přináší život celé planetě – řekám, rybníkům, velkým jezerům, pramenům, studánkám, potokům, vodopádům a studnám. Voda je naší životní mízou a uvnitř jejích molekul jsou schovány vzpomínky a pocity samotné planety. Z lůna velkých sladkovodních jezer a velkých slaných moří, z těchto nekonečných hlubin životodárného kotle vychází život. Stejně jako oceán, mohutný říční tok nebo hladina tmavého jezera mezi horami i mořská panna má různé nálady a vyskytuje se v mnoha podobách. Není vždy klidná a mírumilovná nebo svůdná a smyslná. Někdy bývá bouřlivá, divoká a nespoutaná, může se z ní stát divoké, prudké a zuřivé stvoření. Síla mořské panny je obrovská – můžete cítit, jak uvolní váš zadržovaný potenciál a rozetne okovy, které vás emocionálně svazovaly.
Néreovny – Mořské nymfy a bohyně, které žijí ve stříbrných jeskyních na dně moře
„Loď s překrásnými vesly, pevně řízena úžas vzbuzuje v širé hladině, kterou jako střela brázdí s nymfami, jejichž stovky nohou se v tanci druží k ní“.
Ve světě antického Řecka a Říma měly hory, lesy a vody své bohyně, a to většinou v podobě mladých a krásných žen. Těmto bohyním, které můžeme srovnávat s vílami nebo rusalkami, se obecně říkalo nymfy a ty se dále lišily podle místa, kde žily. Mezi nejznámější skupiny nymf patří horské nymfy Oreády, potom také Dryády, které sídlily v lesích a hájích, Najády v pramenech řek, Ókeanovny obývaly prostory tzv. vnějšího moře – oceánu a Néreovny naopak moře vnitřního. Néreovny byly mořské bohyně nižšího řádu. Nejčastěji jsou zmiňovány jako dcery mořského starce Nérea, který mimo jiné ovládal věštecké umění a dokázal měnit svou podobu, a jeho ženy Ókeanovny Dóridy. Néreovny jsou pojmenovány po svém otci Néreovi, ale můžeme se také setkat s označením Nereidky nebo méně častým Dóridky, kde je jejich jméno odvozeno od matky. Néreovny většinou v hloučku doprovázely svého otce a jiné vyšší bohy, a to především Poseidona nebo Afroditu, ale také lodě obyčejných smrtelníků, které těšila jejich společnost a zpěv. Víme, že Néreovny v čele s Thetis doprovázely Achilleovu loď na cestě k Troji. Nebyly to ale pouze nezúčastněné průvodkyně, hrající si ve vlnách. Námořníci na tyto bohyně také spoléhali jako na pomocnice v nebezpečí.
Néreovny bydlely v překrásných jeskyních svého otce na mořském dně. Veškerý čas trávily zpěvem a tanci ve vlnách nebo na pobřeží. Mezi jejich další oblíbené činnosti patřila také jízda na rybách a delfínech nebo si sušily své nazelenalé vlasy na skalách u pobřeží. Krásné vlasy byly pro Néreovny velice důležité, stejně tak jako v lidových pohádkách pro víly. Během tanců na pobřeží se jim vlasy leskly a spolu s šátkem tvořily zdroj jejich síly.
Pokud se ovšem těchto bohyní něco dotklo, nenechaly si to líbit! Důkazem toho je vychloubání Kassiopeii, která tvrdila, že ona i její dcera Andromeda jsou krásnější než všechny Néreovny. Ty se obrátily na svého ochránce boha Poseidona a dožadovaly se nápravy a potrestání pyšné Kassiopeie. Poseidon seslal na jejich zemi potopu a spolu s ní i mořskou obludu. Jediné, co jim mohlo pomoci od této pohromy, bylo podle věštby obětování Andromedy obludě. I když Andromedu nakonec zachránil hrdina Perseus, je tento mýtus příkladem toho, že i přívětivé mořské bohyně se umějí mstít.
Mořské panny jsou skutečné! Tvrdil to již Kryštof Kolumbus, Plinius starší či Shakespeare
Již stovky let si lidé vyprávějí příběhy o záhadných tvorech žijících v mořských hlubinách. Mořská panna je charakterizována jako živočich do pasu odpovídající ženskému tělu s líbeznou tváří, od pasu zase vypadá jako rybí tělo. V některých pramenech se lze dokonce dočíst o dvouocasých mořských pannách! Zde je přehled nejznámějších případů pozorování mořských panen.
1 století n.l.: Plinius starší pořizuje o nereidkách záznam ve své Historii přírody. Popisuje je jako ženy s šupinatým rybím tělem. Podle Plinia „sedí na delfínech“, nebo na Kétó (řeckém mořském božstvu) nebo na mořských koních. Plinius také popisuje, jak legát Galie psal císaři Augustovi o „velkém množství nereidek (…) které byly nalezeny mrtvé na mořském břehu. Plinius dále uvádí: „Mám také informace od jednoho vojáka – jezdce, který prohlašuje, že poblíž Cádizu viděl mořského muže“. (Překlad Plinia byl pořízen Chicagskou univerzitou). Mezi lety 1040-1105: Rabín Šlomo Jicchaki (známý též pod jménem Raši) popsal mořskou pannu v Talmudu: „V moři existují ryby, které vypadají z poloviny jako člověk a z poloviny jako ryba. Ve staré francouzštině se nazývají sirény“. Zhruba ve stejné době se o sirénách zmiňuje také komentátor Tóry Mošav Zekeinim. Zmínka pochází z knihy Posvátné příšery: „Pojem sirény odkazuje ke stvůrám žijícím v moři. Tyto se částečně podobají lidské ženě, především horní částí svého těla. Mají ňadra a dlouhé vlasy. Spodní část jejich těla je rybí: (…). Dokáží zpívat krásným a příjemným hlasem“.
1493: Kryštof Kolumbus zpozoroval tři mořské panny, které měly vyskočit z moře. Do lodního deníku si zapsal: „Nejsou tak pěkné, jak bývají zobrazovány na obrazech, i když se do jisté míry lidem podobají“. Dále také poznamenal, že podobné tvory viděl u břehů západní Afriky. 1590: Předpokládá se, že Shakespeare napsal svou hru Sen noci svatojánské mezi lety 1590-1594. Ve hře se mimo jiné píše: „Z útesu jsem jednou viděl delfína a na něm, vzpomínáš, mořskou pannu: zpívala tak úchvatně, že rozbouřené moře hned ztišilo se, aby naslouchalo. Pár potřeštěných hvězd se zvědavostí zřítilo ze svých sfér“.
William Munro: „To, co mě o existenci tohoto fenoménu přesvědčilo, byla má vlastní zkušenost“.
V roce 1797 napsal skotský učitel William Munro dopis Dr. Torranceovi z Glasgow. Ten jej 8. srpna 1809 publikoval v novinách The Times. Munro píše: „Asi před 12 lety jsem pracoval jako farní učitel v Reay. Při procházce po břehu zátoky Sandside jsem se rozhodl prodloužit svou trasu a zamířil jsem k Sandside Head, když mou pozornost upoutala neoblečená žena sedící na skále svažující se do moře. Vypadalo to, že si češe vlasy, které jí splývaly na ramena a měly světle hnědou barvu. Podobnost tohoto stvoření s člověkem byla tak dokonalá, že kdyby neseděla na skále, která je pro plavce zcela nepřístupná, myslel bych si, že na té skále skutečně sedí žena. Měla vlasy (či srst) již zmíněné barvy, na hlavě měla korunu, baculaté tváře a kulaté čelo. Její tváře měly ryšavou barvu, oči byly modré, ústa i rty měly lidský tvar. Zda měla prsty nebo plovací blány, nemohu říct. Na skále bylo stvoření asi 3 nebo 4 minuty. Celou tu dobu si česalo vlasy. Zdálo se, že je svými vlasy zaujaté. Následně to skočilo zpět do moře. Je také třeba poznamenat, že úkaz podobný tomu, který zde popisuji, byl již v minulosti hlášen i jinými lidmi, o jejichž důvěryhodnosti nemám důvodu pochybovat, a tak nemám důvod ke zpochybnění ani jejich svědectví. Pokud toto mé svědectví pomůže k prokázání existence jevu dosud spíše nevídaného a neuvěřitelného pro přírodní vědy nebo k vyvrácení skepticismu jiných, kteří jsou hotovi vyvracet vše to, s čím nemají sami zkušenost, uvítám to.
Vážený pane, Váš nejuctivější služebník William Munro.
V moři je mnoho zázraků. Mořská panna je jako dívka: Má hruď i tělo – od pupku dolů se však nepodobá dívce, ale rybě s ploutví. Mořské panny nás učí, jak se hluboce spojit se svými emocemi, tedy s rysem, který se typicky spojuje s ženskostí a je často považován za slabost. S pomocí mořských panen jsme schopni cítit do hloubky, aniž bychom se za to styděli. Tyto bytosti jsou romantické a pomáhají nám porozumět tomu, že toužíme hluboce milovat a že milovat je přirozené. Mořské panny jsou zázračně vytrvalé a nezávislé, inspirují nás k tomu, abychom naši duchovnost propojili s jejich mořskými rituály, kouzlem oceánu a jejich hlubokým spojením s měsíčními cykly. Jsou půvabným ztělesněním toho, jak lze obsáhnout proud i rovnováhu, přijmout výšky, hloubky i prostor mezi nimi. Můžeme být divocí, jako jsme teď, nebo se stát zářivými bytostmi, jakými jsme už kdysi byli…
