Historie Maorů se začala psát před více než tisíci lety, když jejich předkové připluli do vzdálené země dnes známé jako Nový Zéland. Ani na těchto dalekých ostrovech však jejich kultura dlouho nevzkvétala bez povšimnutí. V 17. století došlo k prvnímu setkání s Evropany a v průběhu 19. století začali na Nový Zéland pronikat evropští osadníci. S jejich příchodem se změnila nejen podoba novozélandské krajiny, ale především způsob života původních obyvatel. Evropané přicházeli do jejich země ve stále hojnějším počtu a brzy začali maorskou populaci převyšovat. Maorové se tak stali menšinou ve své vlastní zemi a ocitli se v nezáviděníhodné situaci. Jednotlivé kmeny ztratily území obrovské rozlohy, došlo k řadě krvavých konfliktů a maorská kultura byla úmyslně utiskována. V současné době sice Maorové patří mezi jedny z nejlépe integrovaných domorodých obyvatel, ale i oni se museli a stále musí vyrovnávat s negativními dopady kolonizace na jejich kulturu a způsob života.

Maorské zvyklosti – Tikanga – a vědomosti – Matauranga – byly vědomě potlačovány, aby Maorové mohli být úspěšně asimilováni. To vedlo až k tomu, že většina obyvatel neznala maorské zvyklosti a tradice, a to včetně Maorů samotných. Až od 70. let 20. století začalo postupně docházet k probuzení zájmu o maorskou kulturu, jejich jazyk a tradice a také k množství protestů, kterými se Maorové hlásili ke svým dřívějším právům a upozorňovali na dávné křivdy, především na ztrátu své půdy.

Maorské legendy: Propojení minulosti s přítomností

Sami Maorové si svým původem nejsou jisti, neboť ve vyprávění jejich předků se skutečné události prolínají s nadpřirozenými jevy a magií. Existuje řada teorií, které si dokonce pohrávají s myšlenkou, že ke břehům Nového Zélandu jako první dopluli obyvatelé Jižní Ameriky, Egypta, Keltové či Féničané, nebo dokonce potomci Řeků, kteří kdysi dobyli Troju. Dnes již můžeme s jistotou říct, že předkové Maorů byli Polynésané. Stále však nevíme, kdy přesně na Nový Zéland připluli, odkud a v jakém počtu. Výchozím bodem jejich cesty mohl být ostrov Rarotonga, Tahiti, či dokonce Markézy. Ani jedna z těchto teorií však zatím nebyla dokázána. Aby Maorové vysvětlili zatím nevysvětlitelné, včetně svého příchodu do své nové vlasti, vytvořili se rozsáhlý soubor mýtů a legend.

Jedna z těchto legend například vypráví o stvoření světa, který vznikl spojením Rangi (Nebe) s Papou (Zemí). Z tohoto spojení se pak narodili další synové, kteří představují jednotlivé části přírody – Tangaroa oceán, ryby a plazy, Tawhiri větry a počasí. Potomci Nebe a Země však neměli dostatek místa mezi těly svých rodičů, a proto své rodiče oddělili a ze Země vytvořili první ženu, Prapannu. Podle další z legend vylovil polobůh Maui Nový Zéland z hlubin oceánu svým kouzelným hákem. Tato legenda není známá jen na Novém Zélandu, ale po celé Polynésii. Je tedy možné, že Maui byl jedním z oněch dávných mořeplavců a objevitelů, kteří kdysi pronikli strastiplnou cestu ke břehům vzdálené země. Jelikož se tehdy jednalo o naprosto nevídaný počin, je možné, že si ho lidé vysvětlili s pomocí magie a kouzel, což by nebylo v té době nic neobvyklého. Snad nejznámější legenda o objevení Nového Zélandu hovoří o polynéském mořeplavci jménem Kupe, který se svou kánoí Mata-hourua zakotvil zřejmě roku 950 n.l. na severovýchodním břehu Severního ostrova. A právě podle této legendy o bájném objeviteli prý Maorové pojmenovali Nový Zéland Aotearoa.

Legenda říká, že se Kupe řadu dní a nocí plavil po širém oceánu, ale země byla stále v nedohlednu. Nakonec jeho žena spatřila obrovský bílý mrak a zvolala: „He ao! He ao!“ (mrak, mrak). Kupe pak nasměroval svou kánoi k bílému mraku a brzy bylo jasné, že se na obzoru, skrytá pod bílým mrakem, rýsuje země. Ostatní osazenstvo kánoe pak začalo radostně vykřikovat: „Aotea! Aotea!“. Severní ostrov, u jehož břehů Kupe zakotvil tak začal být znám jako Aotea a později Aotearoa. V současnosti je již Nový Zéland známý jako Země dlouhého bílého mraku, ale název byl kdysi překládán i jako Země dlouhého jasného dne, nebo Dlouhý bílý květ.

„Ta Moko“ – maorské tetování spojené s rituály

Ta Moko je staré již více jak dva tisíce let a jeho zhotovení se zásadně lišilo od tetování jehlou. V podstatě se jednalo o vyřezávání do kůže, které bylo přímo odvozené od řezby do dřeva. Právo na něj však měli jen náčelníci a výše postavení příslušníci kmene. Aby muž získal na moko nárok, musel nejprve zabít mnoho nepřátel. Teprve tetováním pak získal příslušník vyšší společenské třídy svou pravou tvář a jeho trvalá maska tak vyjadřovala ducha jeho kmene.

„Jejich tváře jsou na nich nejpozoruhodnější, nějakým uměním mně neznámým si do lící hloubí brázdy, jejichž kraje jsou zařízlé a dokonale černé. Tak činí asi proto, aby děsivě vypadali, každopádně jim to dodává enormní ošklivosti. I když to vypadá ošklivě, je nemožné se vyhnout obdivu elegance a pravosti vzorů, jež jsou vždy jinak vykroužené a dokončené s mistrovským citem. Ze stovek nejsou ani dva stejné“. – Joseph Banks, přírodovědec

Tvorba maorského tetování byl velmi zdlouhavý a bolestivý proces, který někdy trval i několik let. K jeho zhotovení bylo zapotřebí dlátek „uhi“, které se vyráběly z kamene, kosti či žraločího zubu, do nichž se klepalo paličkou a do masa se tak vysekávaly zářezy až do hloubky tří milimetrů. Do zářezů se poté zanesla směs sazí a smůly z kmene stromu kauri, která se musela nechat proniknout hluboko do masa, aby bylo viditelné typické namodralé zbarvení. Tvůrcem tetování byl takzvaný „Tohunga-ta-moko“, který byl velmi uznáván a považován. Celý obřad byl Maory považován za posvátný. Aby bylo moko vždy dobře viditelné, museli si muži chlup po chlupu vytrhat všechny své vousy. Moko bylo dokladem urozenosti a jednotlivé spirály a tvary měly další významy:

Vrchol čela – znamenal hodnost
Levé a pravé znaky pod očima – značili genealogii
Lícní strany – značili, zdali byl muž ženatý, či nikoli
Prostor mezi nosem, obočím a ústy – byl pro každého jedince individuální

Maorové věřili, že useknuté potetované hlavy obsahují duševní energii, a proto si je často schovávali a nazývali je „pakipaki“. Zatímco hlavy neozdobené takzvané „papateas“ bez úcty vyhazovali. Hlavy vlastních náčelníků byly uctívány a ošetřovány proti zničení. V 19. století pak byly zdobené hlavy velkým lákadlem pro evropské mořeplavce. Staly se velmi žádaným suvenýrem. Domorodí obyvatelé tedy za vidinou zisku, většinou v podobě zbraní, změnili svou tradici a tetovali i hlavy zajatých bojovníků, které pak vydávali za hlavy vlastních náčelníků, čímž zvýšili jejich cenu. Tento výměnný obchod trval až do roku 1831, poté byl zakázán. Díky těmto směnným obchodům najdeme mnoho potetovaných Maorských hlav jak v novozélandských, tak i britských muzeích. Tvář tetovaného náčelníka byla vždy hrdou ikonou na bankovkách, poštovních známkách i státním znaku Maorů.

Kulturní koncepce Maorů: Mana, Tapu a Utu

Mana v maorské kultuře znamená sílu a prestiž. Mana existuje skoro ve všem a nejvíce jí je v člověku. Každý člověk ji má jinak velkou a je na něm, zda její růst podporuje nebo ne. Snadněji to lze přirovnat k síle vnitřního ducha. Mana v podstatě reprezentuje člověka jako osobnost a sociální status. Dalo by se říct, že když maorské kmeny bojovaly mezi sebou o území a vliv, tak vlastně bojovaly o Manu. Tapu by se dalo přeložit jako zakázané nebo posvátné. Něco, co je Tapu, by nemělo být rušeno, používáno nebo v nějakých případech dokonce vyřknuto. Existují dva druhy Tapu. První typ se vztahuje na jednotlivce a druhý na místo. Pokud byl člověk prohlášen za Tapu, bylo zakázané se ho dotknout nebo se k němu dokonce jen přiblížit. Obecně by se dalo říct, že Tapu je cokoliv, co je v jistém smyslu nadpřirozené a je ve velké blízkosti s Bohy. Utu lze definovat jako pomstu, ale většinou je spojovaný s rovnováhou a harmonií. Většinou se aplikoval v maorské společnosti, aby zachoval jistý řád a pravidla. Podstatou bylo, že vzniklé chyby musely být napraveny a laskavost musela být oplacena. Pokud jsou tedy narušeny vzájemné vztahy, ať už mezi jednotlivci nebo skupinami, Utu je prostředkem, pomocí kterého se dají tyto vzniklé konflikty vyřešit.

Posvátná místa Maorů

• Národní park Tongariro – Podle maorských tradic je celá centrální část severního ostrova posvátnou půdou tzv. Te Kahui Tupua. Zahrnuje také tři hlavní posvátné vrcholy – Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Celý park leží ve vulkanicky činné oblasti, a tak zde na povrch vyvěrají horké prameny, gejzíry, uniká pára a návštěvníci si musí zvyknout i na všudypřítomný zápach síry. Vulkán Tongariro si „zahrál“ i ve filmové trilogii „Pán prstenů“.

• Hora Taranaki – Podle legendy žil kdysi Taranaki s ostatními vulkány v poklidu a harmonii. Jednoho dne se ale rozhodl dvořit menší hoře Pihanga, což se stalo důvodem k ostré rozepři mezi Taranakim a Tongarirem. Spor skončil mohutnou bitvou, po níž se Taranaki musel od ostatních sopek odloučit směrem na západ k pobřeží, kde ho najdeme i dnes. Kvůli svému duchovnímu významu pro původní obyvatelstvo sopka nedávno dostala stejná práva, jako by byla příslušníkem maorského kmene, a patří mezi nejvýznamnější posvátná místa Nového Zélandu.

• Jezero Taupo – Maorové považují ohromné jezero obklopené horami za bijící srdce celého severního ostrova. Jezero vzniklo přibližně před dvěma tisíci lety při sopečné erupci. Díky všudypřítomné geotermální aktivitě má Taupo celoročně příjemně teplou vodu, což je vítaný bonus – jezero můžete navštívit v kteroukoli roční dobu.

• Rotorua – město síry – Název Rotorua pochází z maorštiny a znamená „druhé jezero“ nebo „jezero v kráteru“. Město se totiž nachází na březích stejnojmenného jezera, které vzniklo v kráteru vulkánu. Živá geotermální aktivita na tomto území nabízí k vidění vulkanické poklady, lákající geology z celého světa. Ve městě a přilehlém okolí naleznete hned několik lázeňských center. Složení pramenů je velice pestré, například vápník proti zánětům či hořčík proti bolesti. Místní lázně jsou jedny z nejlepších na léčbu revmatických obtíží a problémů s pohybovým ústrojím.