„Všem nuzným prokazoval dobrodiní: nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zdobil zlatem. Ježto věřil v Boha celým srdcem, konal v svém životě všechny dobré skutky, jaké jen mohl“.

Kníže Václav (asi 907–935) se narodil zřejmě ve Stochově u Kladna nebo v Boleslavi. Jeho babička, Ludmila, údajně zasadila ve Stochově dubový proutek, ze kterého vyrostl Svatováclavský dub, jenž byl zaléván vodou, v níž se Václav koupal. Byl prvorozeným synem Přemyslovce Vratislava a kněžny Drahomíry z kmene Havolanů (kmen Polabských Slovanů). Václav měl mladšího bratra Boleslava, a 4 sestry, z nichž jménem známe pouze Přibyslavu, která se později stala jeptiškou v klášteře svatého Jiří v Praze. V roce 915 zemřel kníže Spytihněv a po něm na knížecí stolec nastoupil Vratislav, Václavův otec. V roce 919 byl zvolen králem saský vévoda Jindřich I., který si musel postavení v okolních knížectvích prosadit mocí. O tři roky později se mu poddal bavorský vévoda Arnulf, s nímž měly do té doby české země přátelské vztahy. Češi spoléhali na pomoc Bavorska, ale krok vévody Arnulfa jim utržil obrovskou ránu. V roce 921 byly české země navíc oslabeny smrtí knížete Vratislava. Václav byl ještě příliš malý na to, aby se mohl sám ujmout vlády, což situaci ještě více zkomplikovalo. Moc byla zatím vložena do rukou jeho matky Drahomíry, která zastávala funkci regentky až do faktického nástupu svého prvorozeného syna.

Václav se přibližně v sedmi letech podrobil obřadu postřižin, který měl dlouhou předkřesťanskou tradici. Tímto aktem bylo ukončeno jeho dětství a Václav mohl být vychován pro pozici budoucího panovníka země. K tomu jistě přispěla i jeho babička Ludmila, jež ho prý učila slovanskému jazyku, Písmu a liturgii. Na knížecí stolec usedl mladý Václav někdy v letech 924 nebo 925. Legendy popisují knížete jako dokonalého mnicha, což jistě stojí v protikladu k obrazu středověkého panovníka, který měl být přísný a tvrdý. Legendistické zobrazení Václava jako mnicha a askety se do naší kultury poměrně vžilo a přetrvalo v našem povědomí dodnes. Odkazy najdeme i ve výtvarném umění, kde je Václav zobrazován v mnišském oděvu, jak pracuje na vinici nebo na poli jako neurozený člověk.

Začátky vládnutí knížete Václava

„Otec můj, dobré paměti Vratislav, mě jest pořízením své poslední vůle dědicem učinil: lopotové, vladyky a zemani tito mě jsou za kníže přijali, a protož se toho mého knížectví nyní ujímám“.

Počátky Václavovy vlády jsou popisovány jako urovnání všeho špatného, co stihla za svého panování napáchat jeho matka. Kníže povolal zpět vyhnané duchovenstvo, nechal opravit zbourané a vypálené kostely. Rozdílně je popisován Drahomířin osud po nástupu jejího syna k vládě. Někteří uvádí, že ji Václav poslal spravovat území, která dostala věnem. A jiní zase tvrdí, že se země rozdělila na dva tábory – Václavův křesťanský a Drahomířin pohanský. Knížeti se podařilo rozbroje mezi dvěma skupinami utišit, až když Drahomíru vyhnal ze země. Jelikož ale ctil Desatero, matku povolal opět zpátky pod podmínkou, že bude žít v ústraní a do chodu českých zemí se už nebude vměšovat. Teprve poté, co se uklidnily vztahy mezi oběma znepřátelenými skupinami, mohl se Václav konečně věnovat svému hlavnímu cíli, a to šíření křesťanství.

„Rozpomenuv se potom blahoslavený Václav na svou bábu, v jaké svatosti na této zemi žila a jakou slávu u Všemohoucího v odměnu za to získala, proléval proudy slz, a pojav s kněžími a některými zbožnými muži přesvatý úmysl, poslal je na řečený hrad Tetín a uložil jim, aby třeba jen její kosti a prach zetlelého těla důstojným přenesením k němu dopravili“.

Kronikáři zaznamenávají, že kníže přikázal přenést Ludmilino tělo hlavně kvůli lásce, kterou ke své babičce choval. Translace svatého těla měla i náboženské poslání s christianizačním záměrem, protože, jak píšou mnozí kronikáři, nad ostatky kněžny Ludmily se udály zázraky, které obrátily mnoho pohanů na křesťanskou víru. Skrze divy uvěřili ve svatost mučednice a zároveň v existenci Krista. Tělo bylo za velké slávy a přítomnosti divů pohřbeno v kostele svatého Jiří, jehož bazilika byla vysvěcena zástupcem biskupa Tutona.

Do popisu období Václavova panování jsou vloženy pasáže o jeho bohulibém a přísně křesťanském životě. Kníže odmítal prolévání krve, ctil Desatero a řídil se pravidlem nesoudit, aby on sám potom nebyl souzen. Proto se mu vnitřně příčil i trest smrti, který byl v raném středověku velmi běžným. Pokud byl někdo k takovému trestu právě odsuzován, kníže Václav odcházel pod všemožnými záminkami ze soudní síně.

Václavova odvážnost v boji s kouřimským knížetem

Václav se projevil i jako rytíř a ochránce svého lidu, když táhl se svým vojskem na vzpurného kouřimského knížete Radislava, který chtěl využít Václavovy dobré vůle a povolnosti a zabrat české země ve svůj prospěch. Václav neváhal, sebral své vojsko a vydal se vstříc odbojnému knížeti. Když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten že bude vládnouti. O souboji muže proti muži nerozhodl kníže Václav, ale lid.

Václavovi se na čele objevil zlatý kříž. Společně s knížetem přicházeli dva andělé. Tyto zázraky kouřimského knížete přesvědčily o tom, že Václav je chráněn samotným Bohem. Radislav nemohl jinak, než před ním pokleknout a uznat ho za svého panovníka. Václav opět ukázal svou dobrotivost, přijal od něj omluvu, a dokonce mu nechal Kouřimsko dále ke spravování. Radislav dokonce slíbil, že se nechá s celou svou družinou pokřtít, což můžeme chápat jako naprosté Václavovo vítězství, který vyhrál nejen na poli bitevním, ale i ve sféře duchovní.

Václav a projevy jeho křesťanských ctností

Václav vykonával milosrdné skutky a staral se o nemocné, hladové a žíznivé, pomáhal vdovám a chránil sirotky, hostil poutníky, vykupoval otroky, a dokonce pohřbíval mrtvé. Milosrdenství je charakteristické pro křesťanského vládce a jeho úkolem je zmírňovat tvrdá ustanovení zákonů. Svému věrnému příteli Podivenovi dokonce čistil obuv. Tento motiv stírá rozdíly mezi panovníkem a jeho poddaným, byť věrným přítelem. Václav se snažil nepovyšovat se nad ostatní. Václavova skromnost se projeví například při návštěvě císaře, který českému knížeti na důkaz své přízně nabídl cokoliv ze svého pokladu. Václav odmítl, ale na císařovo naléhání se vybral relikvii svatého Víta.

Kníže Václav stojí na samém vrcholu v hierarchii společenského postavení v českých zemích, proto ve světské sféře představuje nejvyšší ideál člověka reprezentovaný svou osobností. Všemi svými ctnostmi, jakou byla moudrost, laskavost, umírněnost, skromnost, láska k bližnímu, pokora a další, se Václav přibližoval Kristu a království nebeskému. Vrcholem byla jeho mučednická smrt, pro kterou se stal patronem Čech a jedním z nejuznávanějších svatých u nás.

Touha po mučednictví a předpovídání své smrti

Kníže Václav toužil po mučednictví, dokonce předpovídal svou smrt. Skrze to, že Václav znal svou budoucnost, a přesto pozvání na hostinu k Boleslavovi přijal, ukázal svou statečnost, odvahu a odhodlanost stát se Kristovým mučedníkem. Toužil po naplnění svého osudu. Neměl strach, protože byl chráněn vírou v Boha.

„Když tam přišel, všecko sobě dvojmo připraveno nalezl, hostinu totiž s velkým přepychem a skrytě ozbrojených nepřátel silnou tlupu. I šel do kostela a řádně obcoval mši svaté, a Bohu a svatým Kosmovi a Damiánovi, jejichž výroční slavnost se konala, se poručiv, do domu hodovního vesele vkročil. A když už srdce zlovolných hodovníků, napuštěná dávno žlučí vraždy, krměmi a nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skrytou zbraň vytahovati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády skrývajíce a pořád, jak by udeřili, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim to provésti, neboť si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy vida je rozběsněný, zůstával sice bez bázně, ale pospíchal od stolu co nejdříve se zdvihnouti. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupí k němu řka: Hle, mám pro tebe tajně uchystaného koně, vsedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí. On však nic na jeho slova nedal, vrátil se do místnosti hodovní, a vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povýšeným: Ve jménu blaženého archanděla Michaela pijme tento kalich, prosíce a snažně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti nyní v pokoj věčné radosti. A když všichni, kteří mu byli věrní, odpověděli: Amen, on vyprázdniv číši políbil všecky a do svých hostinských místností se odebral. A když dlouho před tváří Boží na modlitbách a žalmech trval, převzácným svým údům dopřávaje odpočinku posléze unaven usnul“.

Blažený mučedník, jenž měl býti brzy pro vytrvalost v díle vyznamenán korunou slávy, odebral se, jak jsme pravili, do chrámu matky církve, aby Bohu vzdal jitřní chválu. Tou pak milostí od Boha muž nehynoucí paměti vzkvétal, že nikdo nepochyboval, že on před úsvitem půjde k bráně svatosti, aby tam modlitby vykonal. A na tu hodinu čekal druhý Kain, maje ji vhodnou ke spáchání vraždy. Vidím vpravdě, cožkoli, kdy stránky Písem svatých byly naznačily, že se naplniti má, to že až do písmenky se naplní. A toto praví jedna stránka, narážejíc na ty, kteří činí zlo: „Každý, kdo zle činí, nenávidí světla…“.

„Tehdy také svatá duše, vysvobozena na tom zápasišti z vězení tohoto života, vavřínem krve ozdobena vítězně se odebrala k Pánu, dne 28. září, zatímco se nebe radovalo a země kvílela, léta vtělení Páně devítistého dvacátého devátého“.