Symbol draka patří mezi nejstarší, nejznámější a také nejoblíbenější symbol vůbec. To, zda draci skutečně existovali, je otázkou, na kterou nemáme jednoznačnou odpověď. Už jen fakt, že se vyskytují v mytologiích téměř každé kultury, které se vzájemně nepropojovaly, hovoří o tom, že draci skutečně existovat mohli.
Uctívali je Aztékové, své místo mají v řeckých bájích a pověstech nebo u Vikingů, nemalou roli hrají v čínské mytologii. Zmínku o dracích najdeme i v Bibli (příběh Zjevení svatého Jana), kde drak přináší Apokalypsu. V našich končinách je dobře známá legenda o svatém Jiří a jeho boji s drakem. K představě, jakou máme dnes, vedla dlouhá vývojová linie, která se v různých dobách a kulturách měnila a upravovala dle názorů a idejí dané doby a oblasti. I přesto, že se jednotlivé kultury od sebe liší, podoba draka je v nich až nápadně podobná. Má dlouhé šupinaté tělo s protáhlým ocasem, velké tlapy se špičatými pařáty, tlamu chrlící oheň a plnou ostrých zubů a často i rohy nebo vousy. Někde je drak vnímán jako symbol, který může představovat život, moudrost nebo poznání, jinde se s ním setkáváme jako zastoupení ďábla, zla nebo smrti. Symboly mohou mít protikladné významy a stejně je tomu tak i u symbolu draka. Je přímo zpodobněním rozdílů v samotném bytí, a to světla a tmy, tvoření a ničení, muže a ženy, ale zároveň všechny tyto opaky v sobě spojuje.
Vznik slova drak pochází pravděpodobně z řeckého „dracon“. Samotné slovo drak ale nebylo jediné, které se tomuto bájnému stvoření připisovalo. V řečtině můžeme najít také termíny ofis, saura nebo hydro, v latině pak serpens, vípera, anguis nebo coluber, které byly původně používány všeobecně pro plazy nebo hady, ale v některých textech se s nimi setkáváme i v souvislosti s draky. V jiných evropských jazycích nacházíme jen velmi nepatrné odlišnosti ve vysvětlení. Staroanglické draca, staronorské drek, německé drache nebo velšské draig jsou odvozeninami latinského slova draco nebo řeckého drakón a všechny znamenají víceméně to samé.
Vznik a vývoj dračího symbolu
Starověk a Antika – V antice byl vztah k drakům různý. Důvodem byla jejich role, která mohla být kladná i záporná, ale stejně tako dobře neutrální. Tato různorodost umožnila použití draka jako válečného emblému římských legionářů, draconarium. Tímto způsobem byl drak přenesen na britské ostrovy, které byly dobyty Římany. Tam se symbol postupně rozvíjel, ale největšího rozkvětu dosáhl díky Artušovským legendám a později i kontakt s nájezdy Vikingů, kde hrál drak také svou roli.
Středověk – S přechodem antického světa do středověku nedošlo k úplnému zániku antické kultury, ale k jejímu značnému oslabení a vývoj symbolu draka se vydal různými směry. Jednotlivé regiony Evropy, i přes společně uznávané nové náboženství, křesťanství, měly mezi sebou omezené kontakty. Proto jiné draky známe ze severských mytologií a jiné z ostrovních států. Rozdíl můžeme vidět i v tom, jak draky vnímal učenec, duchovní, panovník nebo obyčejný poddaný. Symbolika draka byla značně ovlivněna křesťanstvím a vlivem Bible dostal podobu Satana.
Draka v Bibli můžeme zaměnit za hada, který metaforicky představuje zlo. Kde je zlo, musí být za ním logicky i drak. Ve Starém zákoně stojí za zmínku Leviatan, který se v Bibli objevuje několikrát. Je to mořská spící obluda, jejíž probuzení vyvolávalo v lidech strach, protože Leviatan představuje samotného Satana. Dalším drakem je desetirohý drak zmíněný v poslední knize Nového Zákona, který předznamenává Apokalypsu. Znak draka patří hned několika světcům, například svatá Markéta je často zobrazována s křížem v ruce vylézající z dračího břicha. Známější je ale legenda o svatém Jiří a draku, který symbolizuje moc křesťanství svým vítězstvím nad drakem, jenž zde představuje pohanské náboženství. Znak draka mají ale i další světci, jako je svatý Benedikt z Nursie, jehož atributem je okřídlený dráček vylézající z kalicha, nebo svatý Gotthard, jemuž leží zkrocený drak u nohou.
Za dobu středověku je jen jediná zmínka o drakovi, který nepředstavoval zlo, a to ve spisu Historie o Meluzíně. Ta je známá jako mytologická postava, která se zjevuje na hradě v západní Francii. Pověst o ní je nejvěrněji zachycena knihařem Janem z Arrasu. Meluzína byla vzdáleným potomkem samotného krále Artuše, ale byla prokletá. Každou sobotu jí od pasu dolů narostl hadí ocas a ze zakletí ji mohl vysvobodit jen muž, který by si ji vzal a zároveň by slíbil, že ji nikdy neuvidí právě v sobotu. Jednoho dne ji u studánky potkal rytíř Raymondin, který si ji vzal, zplodili spolu spoustu dětí, z nichž každé se stalo zakladatelem významného rodu. Byli spolu šťastni, ale jen do té doby, než Raymondin svůj slib porušil a Meluzínu v sobotu pozoroval při koupeli. Ta se poté proměnila v draka celá a nikdo ji už nikdy neviděl. Podle legendy stále bdí a hlídá své potomky a chrání jejich bohatství.
Drak v astronomii
Chceme-li na symboliku draka nahlížet z jiné strany, stačí nám k tomu noční obloha. Tam se nacházejí hned tři hlavní dračí souhvězdí – Souhvězdí Draka, Souhvězdí Hydry a Souhvězdí Malý vodní had. Názvy hvězd zachytil ve svém díle The Almagest Klaudios Ptolemaios, kde popisoval 48 hlavních souhvězdí (dnes jich máme 88). Původ hlavních souhvězdí bychom hledali v Sumeru a Egyptě. Již obyvatelé pravěku hvězdy pozorovali a orientovali se podle nich.
Nejznámější příběh o zjevení draka na obloze nacházíme v řeckém mýtu o draku Ládonovi, kterého zabil udatný Herakles. Bohyně Héra po skonání draka proměnila jeho tělo v hvězdný prach a ten rozhodila na oblohu. Souhvězdí draka patří mezi nejstarší souhvězdí lidské kultury a na obloze bychom ho hledali mezi Velkým a Malým vozem, blízko severního pólu.
Dračí podoby v různých kulturách
V Číně a jižní Asii drak symbolizuje vznešenost, plodnost, vážnost, urozenost a posvátnost. Všichni draci pro ně byli polobozi, nejčastěji páni vod, ale i ostatních přírodních sil. Nejčastěji jsou vyobrazováni mnohobarevní s jednou hlavou. V místních kulturách se drak vyskytoval všude, a proto i sami Číňané začali sami sebe označovat jako potomky draků. Věřili, že má magickou sílu, je součástí nebes a existuje na nich společně s bohy.
BABYLON – Kosmologický mýtus z Babylonie s názvem Enúma eliš popisuje střet mezi bohyní Tiamat (nebeským drakem a bohyní prvotního kosmického oceánu) a bohem Apsu (bohem pozemského moře). Ti existovali ještě před vznikem světa a jsou rodiči všech nižších bohů. Ke konfliktu dochází ve chvíli, kdy jeden z jejich synů zabije svého otce Apsu a Tiamat se snaží svého druha pomstít. Stvoří armádu nestvůr pro pomstu a zabíjí nižší bohy. Je ale poražena mladším bohem Mardukem, který je od té doby pokládán za stvořitele, protože její tělo rozpůlil. Z jedné půlky vytvořil nebe a z druhé zemi. Marduk se stal hlavním babylónským bohem, který byl uctíván jako bůh moudrosti, přemožitel zla, šaman a mírotvůrce. Často je zobrazován s drakem Mušchuššu u svých nohou. Drak má hadí hlavu s rohy, šupiny po celém těle, přední nohy jsou lví tlapy, zadní orlí pařáty. Byl to drak stvořený Tiamat, ale ochočen Mardukem. Tento babylónský mýtus má své kořeny již v sumerské civilizaci. Sumerové věřili, že na vzniku světa mají zásluhu draci, i když na počátku byli zmíněni jen dva – Apsu a Tiamat.
ŘECKO – Řecká a následně i římská mytologie jsou sami o sobě velmi komplikované. Obě mají svůj systém božstev, který nemá obdoby jinde ve světě a je známý i mimo tyto dvě kultury. Není tedy překvapením, že mezi bohy, titány a různými mytickými tvory najdeme zmínku i o dracích. Za nejznámějšího draka pocházejícího z řecké mytologie bychom mohli označit toho, který vystupuje v Pověsti o zlatém rounu. Ta patří k nejznámějším mýtům starověkého Řecka. Vypráví o Argonautech jedoucích do Kolchidy získat zlaté rouno, které zde symbolizuje královskou moc. Draci zde vystupují jako strážci rouna. Dalším známým řeckým drakem je i ten, který figuruje v mýtu o založení města Théby.
V pověsti Tři zlatá jablka Hesperidek také vystupuje drak. Ládón je potomek obra Týfóna a nymfy Echidny, má po otci sto hlav a střeží zlatá jablka v zahradách Hesperidek. Je to typický příběh pro starověký svět, kde má hrdina získat poklad střežený nějakým zlem. Vystupuje zde hrdina Herakles a má získat právě zlatá jablka ze střeženého stromu. To se mu s pomocí bohů, ale i vlastní lstí a inteligencí podaří.
EGYPT – I přesto, že v Egyptě můžeme najít velké množství zvláštních monster a bytostí, klasického draka bychom zde nenašli. V mytologii vystupuje pouze několik tvorů, kteří měli význam jen pro určité oblasti. Za zmínku ale stojí tři bytosti, které můžeme za draky označit. Jde o Amemait, monstrum s tělem hrocha zkříženého se lvem a hlavou krokodýla. Mýtus tvrdí, že Amemait byla účastníkem posledního soudu lidí, kdy se vážila srdce. Pokud bylo srdce těžší než pravda, ona ho sežrala a člověk se pak nemohl převtělit do dalšího těla, protože zanikla jeho duše. Druhou bytostí nápadně podobnou drakovi je nebeský Apop. Mýtus vypráví o nekonečném cyklu opakujících se dní. Slunce v podobě boha Re každý den putuje po nebesích od východu na západ. Každou noc se musí utkat v podsvětí s Apopem, kterého není možné zabít a zároveň Slunce nelze zničit, jde tedy o nekonečný souboj, kterým se udržuje ve vesmíru řád. Egypťané se snažili tento řád udržovat pomocí rituálů a obřadů.
Třetí bytostí je kříženec kobry Vadžet a supice Nechbet, které zastupovaly Dolní a Horní Egypt. V Egyptě se symbol hada, konkrétně kobry, objevuje často a podle toho, jak je vyobrazen, symbolizuje různé funkce. Stočený do sebe se nápadně podobá Úroborosovi, a znamená to samé – věčnost a nekonečnost světa, neustálý cyklus počátku a konce. Vyobrazený vlnící se had znamená střídající se cykly přírody. Kobra bývala vyobrazována také jako symbol pozornosti a na čele bohů a smrtelníků, kteří toho byli hodni značila nesmrtelnost. Blízko k drakovi měla také jedna z podob boha podsvětí Usira. Vyobrazován je jako had s nohama a křídly, který každý rok rozvodnil Nil a tím přinášel Egyptu nový život.
KELTOVÉ – Drak u Keltů nepředstavoval vždy zlo, jak tomu bylo ve zbytku křesťanské Evropy. Keltové věřili, že draci představují čtyři základní prvky přírody. Nejznámější keltský mýtus o drakovi se vztahuje k svátku Beltain. V předvečer tohoto dne se zapalovaly ohně, které měly zbavit lidi i zvířata zimního spánku a obdarovat jejich plodnost. Za vlády krále Lluda přišly na Anglii tři pohromy. „Během této noci byl nad každým ohněm slyšet výkřik, jenž pronikal srdcem lidí a děsil je tak, že muži ztráceli svou sílu, ženy potratily, chlapci a dívky ztráceli smysly a všechna zvířata, stromy, země i vody se stávaly neplodnými“. Llud zjistil, že každý rok v této době spolu zápasí dva draci, kteří bojovali o vládu nad zemí a řvou u toho tak hlasitě, že se okolní svět stával neplodným. Llud vymyslel léčku v podobě truhly a poté drakům sdělil, že to je místo určené k jejich odpočinku od boje. Truhlu zakopal na nejtvrdší místo na zemi. Symbolicky mají tito dva draci chránit zemi před přicházející pohromou. Mýtus vypráví, že o několik století později kouzelník Merlin draky osvobodil. Vládnoucí král se snažil vystavět na zmíněném nejtvrdším místě na zemi pevnost, ale ta se pokaždé zřítila.
Keltských dračích mýtů je mnoho, protože Británie je s draky neodmyslitelně spjata. V Evropě se draci vyskytovali celkem hodně, ale v porovnání s britskými ostrovy to bylo stále malé množství. Ostrovy jsou jimi a legendami o nich doslova pohlceny. Symbol draka můžeme dodnes vidět v národním znaku Walesu, Wessexu a Somersetu.
Dračí energie vstupuje do našeho světa od nepaměti. Ve své podstatě je dračí síla energií prosperity, úspěchu a bohatství, ale současně také citlivosti a vyrovnanosti. Dračí energie je spojena se vším, co máme uloženo hluboko v sobě, chrání naše nitro a poklady v něm schované. Říká se, že ten, kdo chce dosáhnout úspěchu a slávy, měl by umístit sošku draka blízko nějakého vodního zdroje. Pokud je třeba podpořit kariéru, drak se umisťuje za záda pracovního stolu. Takto umístěný drak pak posílá svému majiteli pracovní příležitosti a nabídky a chrání jej také před zlými silami. Drak by se neměl umisťovat výše, než je úroveň očí, jinak by mohl zpychnout a stát se zlovolnou bytostí, která se nenechá zkrotit a působí nepříjemnosti.