Kdysi před lety mi má největší duchovní učitelka, kterou jsem kdy potkal, řekla přibližně toto:

"Máš strašně veliký ego. Já jsem měla ego negativní, ty máš ego pozitivní a to je o dost horší, protože se ho budeš blbě zbavovat. Moje negativní ego mě sráželo, vztek, frustrace... a tak mi bylo jasný, že to potřebuju změnit. Ale to tvoje pozitivní, sluníčkové ego, to ti bude každý chválit a ty nebudeš ani vědět, že ho máš."

Vůbec jsem tehdy nechápal o čem to mluví? Byl jsem hodný, se všemi lidmi kolem sebe jsem za všech okolností dokázal výborně vyjít, všemu jsem se dokázal přizpůsobit, když se někdo někde hádal tak jsem to vždy udobřoval...

Pak mi nabídla, že mě bude "provázet do srdce". Opět jsem nechápal, co říká, ale vnitřně jsem jasně cítil, že pro mě má něco zajímavého, důležitého.

Celé to vzniklo už v dětství. Můj táta všude viděl jen chyby a tak vždy všude a všem nadával a všechno kritizoval. Jeho život byl příšerný boj. Negativní ego. Tak jsem si už jako malé dítě stále uvědomoval, že tohle nechci a už jako to dítě jsem si vybral hlavní životní cíl - být dobrý člověk. A tak jsem se v životě během dospívání překlopil do opačného stavu - být vždy a všude ke všem hodný a laskavý. Všem říkat ano. Všem pomáhat. Každému se přizpůsobit. A protože jsem inteligentní, byl jsem v tom vážně hodně dobrý. A všichni mě měli rádi... Jen ten život byl takový divný... něco v něm chybělo... a to něco jsem byl já sám.

Není snadné spatřit své pozitivní ego. Musel jsem si projít uvědoměním, že mnohé co jsem vnímal jako jasně dobré, tak dobré není. Třeba jsem byl puntičkář. A byl jsem na to hrdý. Vše jsem dělal perfektně a pořádně na 150%. Super že? Jenže ono to není super, bylo to postižení, kousek toho pozitivního ega - opak negativního ega. Probuzení nebylo příjemné, když jsem si uvědomil, že spoustu toho co dělám a považuju za dobré, dobré není.

A tak jsem před lety dospěl k poznání, že nejde o to snažit se být laskavý, dobrý, hodný, láskyplný, nějaký... dospěl jsem k poznání, že jde o to být PRAVDIVÝ. A ta pravdivost, to přivedlo k životu >mě<, to co bylo dříve pohřbeno pod kupami dobrých snah a okoukaných dobrých vlastností, které jsem se naučil, které se naučilo mé pozitivní ego.

O pozitivním egu se nikde moc nedočtete, ono je totiž společensky vítané. Každý člověk, který ho má hezky vypěstované, se pak celoživotně může přetrhnout pro ostatní - ale na svůj úkor. Pozná se to velice snadno - často mu dochází energie = stav nesvobody = vládne pozitivní ego.

Dnes občas pozoruji obzvláště u lidí, kteří opustili obtížné vztahy, nebo nějaká jiná svá trápení, že nechtějí být svobodní/pravdiví ale stávají se pozitivními egoisty, podobně jako já se překlopili na opačnou stranu a tedy jsou stále nesvobodní. Dokonce tu a tam za mnou někteří pozitivní egoisti přicházejí a chtějí mě zachránit z mé svobodné pravdivosti a nedokáží pochopit, že tam kam se mi snaží pomoci, už jsem byl, a že v pravdivosti sebe sama je to lepší.

Shrnutí:
Naše srdce vždy zná přesně naši cestu a je dokonalý navigátor. Říká jen ano a ne, jen takový pocit. Nikdy nám nedá faktickou odpověď proč ano a proč ne. To už dělá rozum. Jenže rozum je velmi snadno ovladatelný a přeprogramovatelný. A tak mnoho lidí dnes schází z cesty srdce, přeprogramováno civlizačním šumem, více a více se řídí fakty rozumu a méně srdcem. Jak se to pozná, že ztrácíme pravdivost a jsme v zajetí ega (pozitivního-negativního)? Vždy ztrácíme energii. To je první projev. Když to ignorujeme tak začneme ztrácet zdraví a přicházejí nemoci a vůbec velmi mnoho různých životních trablů. To všechno bolestivé je ve skutečnosti pomoc pro nás k tomu, abychom si uvědomili, že jsme sešli z cesty svého srdce. Jsou to takové pohlavkovací „vracáky“ od Boha, na naši pravou cestu.

Velmi mnoho lidí o duchovnu nic neví, nezajímají se o to a žijí si spokojeně svůj život. K pravdivosti si došli už kdysi dávno a tak ji žijí a nepotřebují to "vědět" nebo nějak zkoumat.

Většina „duchovních“ lidí jsou duchovní obvykle proto, že kdysi trpěli a léčí se. Mnozí sluníčkově naladění například milující pozitivní afirmace a dělání dobra, vždy a všude všem vyhovující... si častokrát myslí, že jsou z utrpení venku. Ne nejsou, jsou stále v tom a mají před sebou hodně práce aby našli svou pravdivost.

Přeji vám, ať jste vždy v srdci, ať ho vždy cítíte, ať je vám dobrým životním navigátorem.

AUTOR: Lubomír Jindra

Jmenuji se Lubomír Jindra, na duchovní cestu poznání mě přivedl můj kamarád - druhý otec, mystik, když jsem byl ještě dítě. Špatně jsem se učil, ze slohu a češtiny jsem měl čtyřky a jsem vyučený elektrikář. Přibližně do 30 let jsem se snažil zapadnout, ale moc mi to nešlo. Pak jsem zjistil že mám IQ 153 a vše do sebe začalo zapadat. Místo snahy zapadnout, přizpůsobit se vnějšímu světu, jsem se vydal na opačnou cestu, na cestu do svého nitra, probouzet svůj potenciál. Dnes jsem rád, když mohu svá poznání sdílet a třeba tím někomu pomoci zorientovat se v jeho vlastním životě.