Před pár dny se na mě obrátil jeden z vás s dotazem: „Jak si přivolat zpět bývalého partnera“.

Odpověděla jsem a odpověď posílám dál. To, co v ní popisuji, se totiž netýká jen naší touhy v oblasti vztahů, ale touhy v čemkoliv.

Vše se nám děje, jak má. Byť se nám to nelíbí, děje se to pro nás a sleduje to nějaký vyšší záměr, vývoj nás skutečných (duše). To, co k nám patří, to se nám vrátí, u nás zůstane. To, co k nám nepatří, odejde. Avšak, nic není statické, a tak to, co k nám patřilo před týdnem, už k nám nemusí patřit nyní. A opět, je to v pořádku. Posunuli jsme se.

Našim úkolem v každé situaci je to pustit. Přestat lpět, že náš úžasný a šťastný život musí být spojen s daným partnerem, s danou prací, s daným bydlením, s hezkými vztahy s těmi danými lidmi, …

Až přestaneme lpět, že musíme žít s tím konkrétním člověkem, že musíme žít v tom konkrétním domě, na tom konkrétním místě, dělat tu konkrétní práci, osvobodíme tu situaci. A ta se bude moci poskládat tak, jak je to v souladu s naším vyšším záměrem (se záměrem nás jako duše).

A poté, buď partner se vrátí (nebo zůstane s námi), je-li to naše cesta, nebo nevrátí, je-li to naše cesta. Pak budeme bydlet v domě, je-li to naše cesta, nebo nebudeme žít v domě, je-li to naše cesta. Pak zůstaneme v dané práci nebo budeme dělat danou vysněnou práci, je-li to naše cesta. A především, vše platí pro daný okamžik. To, co bylo pro nás (naší cestou) včera, nemusí již být dnes. A neděje se nic špatně.

A z toho vyššího pohledu je naše cesta i to, že lpíme, a tak odmítáme tu situaci osvobodit, aby se poskládala, jak má. To lpění je pak naše cesta, která nás postupně daného lpění zbaví.

My si bráníme danou situaci pustit ze strachu, co kdyby náhodou se nám to rozpadlo pod rukama, kdybychom to křečovitě nedrželi pohromadě (to cokoliv). A proč my se bojíme? My někde podvědomě tušíme, že když to pustíme (přestaneme na té konkrétní podobě toho něčeho lpět), že se nám to promění tak, jak má. Současně však tušíme, že to nebude, jak dřív. A my se bojíme změny.

V souladu s tím, jak se vyvíjíme, uzpůsobují se i naše podmínky a ty nás vedou k dalším posunům. To, co kolem nás máme, postupně bude stále více odpovídat tomu, co chceme my skuteční (duše) a nikoliv „jen“ naše nižší podstata, tělo, které je ještě plné strachů a z toho pramenící touhy.

A ať se nám změní podmínky jakkoliv, ať nás to sune kamkoliv, vězte, že je to vždy „lepší“, a vždy jsme sunuti za „lepším“, než jsme měli před tím. Za lepším ve smyslu, za tím, kde se budeme moci více projevit takoví, jací skutečně jsme, kde se bude moci více projevit naše božská podstata (naše duše), naše autentičnost.

Čím více máme v dané oblasti našeho života strachů, tím méně lásky uvnitř sebe v dané oblasti života máme. Čím méně lásky uvnitř sebe ve vztahu k dané oblasti našeho života máme, tím méně jsme v dané záležitosti opravdoví, tím méně naše sny, touhy, přání odpovídají tomu, co chceme my skuteční. Tím méně naše představa o tom, co by nás učinilo šťastnými, odpovídá skutečnosti.

Když jsme od sebe skutečných vzdáleni kilometr (obrazně) v důsledku svých dosud nepřijatých strachů, pak naše představa o tom, co by nás učinilo šťastnými je hodně vzdálena tomu, co by nám skutečně přineslo naplnění a štěstí.

A tak, dokud lpíme na tom, jak by nějaká záležitost v našem životě měla vypadat, bráníme, aby se uspořádaly okolnosti kolem dané věci tak, jak to odpovídá našemu skutečnému přání, štěstí (přání duše = vyššímu záměru). A v životě jsou nám kladeny do cesty takové situace, které nám pomáhají přestat lpět na daném a postupně do dané situace pouštět ten náš vyšší plán.

Avšak, je v pořádku, že v té dané záležitosti zatím lpíme. Není třeba si nic vyčítat. Vše je, jak má. A my nemůžeme reagovat jinak, než jak aktuálně cítíme. Nemůžeme jednat jinak, než v míře lásky, vůči které jsme se již dokázali předchozími výzvami otevřít. A vezte, že každou sebemenší volbou o čemkoliv my postupně krůček po krůčku zpracováváme (přijímáme) své strachy (třeba i ty s danou volbou zdánlivě nesouvisející). A my si postupně všimneme, že na daném stále méně lpíme.

Chci tím říct, že se zbavujeme lpění samovolně a zcela přirozeně, jak jdeme životem. Avšak, čím jsme sobě blíž, tak se to děje vědoměji a tím se to celé zrychluje a my dříve dokážeme přestat v nějaké záležitosti lpět a dříve tam tak pustíme více sebe skutečné.

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.