Petra Jelínková: Já taky neumím psát

Často slyším od různých lidí, že by dělali to či ono, avšak že na to nemají nadání, že jiní jsou v tom lepší a mnoho jiných důvodů.

Pokud by tomu tak bylo a nemohli bychom dělat to, co máme rádi jen proto, že to neumíme dost dobře, nebo že něco, co k tomu potřebujeme, neovládáme, pak ani já bych nemohla psát články, mít tu „drzost“ je šířit a už vůbec napsat knihu. Ale děje se to.

Už na základce jsem měla problém s gramatikou. Pamatuji si, že špatné známky za diktáty jsem vyvažovala slohovými pracemi a znalostí nejrůznějších literárních děl a jejich autorů. Stejné to bylo na gymplu. I když tam už to bylo snazší, větší důraz byl totiž kladen na dějiny literatury, načtení knih a slohové práce. Vedle toho odmala hrabu jak kocour. Často se mi i teď stává, že v psaném textu pro vlastní potřebu vynechávám písmenka (jelikož mi stačí, že poznám, co je to za slovo) nebo mi je zatěžko na některých místech doplnit diakritiku, nebo udělat smyčku u malého „z“, „k“ a tak „z“ vypadá často jako „r“ a „k“ jako „h“. To vše dělám, aniž bych se chtěla jakkoliv dotknout krásy českého jazyka. Ano, kdybych se narodila v dnešní době, možná by mně byla diagnostikována nějaká porucha.

Navzdory tomu všemu já odmala milovala psaní nejrůznějších úvah. Měla jsem jako malinká v hlavě tolik myšlenek o světě, fungování života, lásce. Chtěla jsem to lidem povídat. Často jsem jako malá vstoupila do diskuze dospělých a měla nějaký názor, ale nikdo mě často neslyšel, nerozuměl. A tak jsem ty své myšlenky častěji dávala na papír. Papír byl můj kamarád. Opravdu. Jako malá jsem k němu často cítila lásku, zvlášť ve chvílích, kdy jsem se mu mohla svěřit a měla pocit, že mi rozumí a že mě neodmítá. Papír totiž přijal můj text, vše, co mám na jazyku. Ve chvílích, kdy jsem v dětství psala, jsem se cítila šťastná. A přiznám se, že jsem neřešila tvrdé a měkké „y“ a „i“ a ani „z“ nebo „s“.

Z reakcí některých z vás a i sama za sebe cítím, že psaní alespoň v současné době je způsob, jak se mám projevovat, jak mám projevovat sebe. Cítím se u toho šťastná, naplněná, veliká.  Kdybych měla dávat váhu tomu, že mi nešly diktáty, že jsem nikdy neměla cit na gramatiku, a že mě nikdy moc nezajímala, tak bych nikdy sama sobě nedovolila psát a dokonce ani veřejně šířit má psaní. Já však vnějškově vidím a i uvnitř sebe cítím, že tato moje aktivita má smysl.

A tak, nenechte si vzít vaši vášeň pro něco jen proto, že podle nějakých měřítek jste v tom nikdy nebyli dobří, nebo nejlepší. Kdo ty měřítka vymyslel? My, lidé. A my jsme všichni na cestě…

Vášeň, hoření pro něco, je vaše srdce. Cokoliv budete dělat z radosti, bude naplněno láskou, maximální mírou lásky, které jste zatím schopni. A o tu energii jako jedinou jde! Ta dává hodnotu všemu okolo vás. Ta energie bude cítit z té vaší aktivity a budete inspirovat všechny, kteří se o vaší činnosti dozvědí. Dokonce i ty, kteří s vámi nebudou souhlasit, kteří vás budou kritizovat, odmítat. V pořádku. Nemusí všichni a dokonce nemusí nikdo souhlasit s vašimi názory, s vaší aktivitou. Avšak, to nijak nesníží dopad, který to i na tyto lidi bude mít. Tím, že budou věnovat energii, aby nesouhlasili, kritizovali, tím se jich vaše aktivita vlastně dotýká. A oni uvnitř sebe chtě nechtě jsou tak konfrontováni se svými vlastními dosavadními postoji. Ať už s jakýmkoliv výsledkem.

My všichni se měníme. Někdo více (rychleji), někdo méně (pomaleji). Ale my všichni začínáme vnímat, že jde o energii lidí, věcí, situací kolem nás a nikoliv o to, jak ti lidé, věci a situace se zdají navenek. Začínáme to všichni cítit. Hodnota lidí, situací a věcí na základě nějakých pevně daných měřítek někým, na základě vnějšího zdání se začíná bortit. Na troskách této iluze začíná každý z nás pomalinku cítit, že jde o to, co jde z těch lidí, věcí a situací cítit. A hlavně, my už jsme to schopni alespoň trochu cítit (tu energii) a rozlišovat. A to je Milovaní velká věc, ohromný průlom! Všichni (opravdu všichni) jsme již v uplynulých letech odvedli velký kus práce. Začínají se bortit zajeté stereotypy, začínají se bortit zaběhlá pravidla. A to díky nám všem. Díky tomu, že už nám nestačí poslouchat a řídit se tím, co kdy někdo vymyslel a stanovil jako dogma. My začínáme mít svoji vlastní „hlavu“, srdce (otevíráme srdce) a přes něj začínáme cítit a jasně vidět, co obsah (lásku) má a co ne. Dáváme přednost tomu, co z toho něčeho vyzařuje, navzdory tomu, jak to vypadá. Dáváme přednost opravdovosti oproti iluzi. Dáváme přednost lásce oproti strachu.

Někdo je sobě dál někdo blíž, ale všichni jsme už blízko. Buďme všichni na sebe vzájemně pyšní. Máme na co.

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.

Pokud vám články mnou psané na www.jinypristup.cz pomáhají a chtěli byste mě podpořit v tomto mém psaní pro vás všechny, šiřte mé články a povědomí o webu Jinypristup.cz mezi další lidi, objednejte si moji knihu, nebo mi zašlete dobrovolný finanční příspěvek na číslo účtu 1462136038/3030, variabilní symbol: 123, do zprávy pro příjemce uveďte „Dar“. I ten nejmenší příspěvek je stejně hodnotný jako ten největší. Všichni jste totiž učinili stejné rozhodnutí přispět něčemu, co má podle vás smysl.

Novinky ze všech kategorií článků

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč
national cpr association