Je to ve vzduchu: informace, informace,, ekonomická krize, virus, vláda, boj, konflikty, zmatek,hněv, strach, nervozita, stres.

To vše je tam venku. Je to ale i v naší nervové soustavě, v emočním těle, v limbickém mozku.
A protože to máme do určité míry všichni, dělá to vlny.

Je tady obrovský tlak.

Ten tlak ale vnímáme především v našem těle a roste tím víc, čím víc ignorujeme náš vnitřní prostor a čím víc reagujeme na vnější svět.
Ten tlak je způsobený vyšší prozřetelností, která už se nemůže dívat na to, jak neustále bojujeme s vnějším světem.
Ten tlak je dán mírou našeho LPĚNÍ na hmotě, na myšlenkových formách, konstruktech a programech, na majetku, na vnějším úspěchu, penězích, postavení, titulech, pocitu vlastní důležitosti, roli oběti a ignorování naší duchovní podstaty.

Pokud budeme hledat řešení venku, nic se nezmění.

Pokud si neuvědomíme, že svět tam venku je náš vlastní stín, který vrháme na své okolí, protože se nedokážeme vypořádat s vlastními pocity méněcennosti a frustrace, nic se nezmění.

Ten tlak bolí, emoce bolí.
Bolest nás má PROMĚNIT zevnitř, protože vede k soucitu.
SOUCIT je to, co nám bytostně jako kolektivu chybí.

Žijeme v iluzi velké oddělenosti, oddělujeme se od sebe navzájem svými postoji, předsudky, ignorací a nezájmem.  Každá válka lidem sloužila jako nástroj ke znovunalezení hodnot sounáležitosti, soucitu a míru.

Dnešní doba volá po změně. Ne změnou systému se změní společnost, ale ZMĚNOU HODNOT ve společnosti se změní systém.

Je důležité najít vlastní sílu v tom, že poznáme, KÝM VE SKUTEČNOSTI JSME.
Je důležité cítit všechny ty tlaky ve svém těle a převzít si za ně svou zodpovědnost.
Je důležité vědět, že strach, který cítíme, přichází z našeho nitra, z našeho nevědomí, nikoliv zvenčí.
Venku se zrcadlí odraz našeho nevědomí.

Veškerá BOLEST, kterou jsme v životě zažili, nás má PROMĚNIT a POZVEDNOUT naše VĚDOMÍ.

V PŘIJETÍ bolesti je síla SOUCITU.

Teprve když se naučíme přijímat a prožívat pochody, které se odehrávají v našem těle, staneme se silnými a budeme moct jednat na základě vlastní síly, nikoliv na základě našich reakcí na vlastní strach.
Je nevyhnutné utkat se s vlastními démony, pocítit vlastní strach a emoce, které vedou naši pozornost dovnitř. Je to jako kráčet temným lesem, plným podivných nástrah a vědět, že se nesmíme za žádnou cenu otočit.

Kdo se otočí, ten zkamení.

Stejně tak to je, když se chytíme do pasti vlastní mysli, která nám pouští napínavý film, kdy se hrdina ocitá v nebezpečí a my zapomeneme, že nejsme hrdinou, ale divákem.
Ve skutečnosti jsme obojím. Jsme divákem, který natočil film sám o sobě a zapomněl na to, že ten film už je dávno hotový.
Náš příběh se bude odvíjet od toho, nakolik si dokážeme rozpomenout na to, že jsme tady dobrovolně a máme mnohem více schopností, než je nám běžně přisuzováno.

Máme možnost rozhodovat o tom, jestli si film užijeme a budeme důvěřovat našemu hrdinovi a vyšší prozřetelnosti, anebo raději napíšeme scénář o tom, jak se Honzovi nepodařilo zabít draka?

Autorka článku: Tara Svobodová http://www.moje-vztahy.cz/

Jsem lektorkou osobního rozvoje, poradkyní v oblasti partnerských vztahů, zabývám se také transpersonální psychologií, scenar terapií a reflexní terapií.