Strach z výjimečnosti může znít dost banálně a nesmyslně pro někoho, kdo si přeje být výjimečný a zazářit. Ale dost reálně pro někoho, kdo už si zažil, jaké to je vynikat neboli vymykat se běžnému standardu.
Když jsme výjimeční, můžeme se bát toho, že:
a) budeme víc vidět
Kdo je víc vidět, je víc na ráně. Hrozí mu větší ohrožení než někomu, kdo je nenápadný a nevyčuhuje z davu. Doby, kdy byla výjimečnost opravdu nebezpečná, nejsou tak daleko. Když se podíváme do minulosti, nebyla likvidace těch, kteří by mohli ohrozit toho, kdo chtěl ovládnout druhé, nic neobvyklého. Mnozí to zažili i v dětství třeba ve škole, kdy se znelíbili nějakému méně sebejistému učiteli.
Tohle riziko tu skutečně je a jediné, co s ním můžeme udělat je přijmout ho a hledat rovnováhu sebeprojevení a osobního bezpečí. Každý to asi budeme mít jinak a můžeme k tomu přistoupit po svém.
b) budeme opuštění
Výjimeční lidé mohou být trnem v oku těm, kteří se výjimeční necítí. Mohou je uvádět do rozpaků, zahanbovat svojí silou, schopnostmi, vhledem do lidí i situací nebo jen velkým vnitřním klidem. Sama jsem se tohoto aspektu výjimečnosti obávala nejvíce a už od dětství. Nechtěla jsem v druhých vyvolávat bolest, lítost nebo ponížení. Cítila jsem to jako vlastní bolest. Proto jsem se snažila vyzdvihovat úspěchy druhých a posilovat jejich sebevědomí, aby se vedle mě necítili špatně. Dokonce jsem se i pokoušela nedívat se přímo do očí, protože pro některé byl můj pohled příliš pronikavý a báli se ho.
Jenže upozaďováním se blízkost ztrácíme. Snažíme se totiž schovat sami sebe, zmenšit se, nebýt tolik vidět, abychom přestali zahanbovat všechny kolem sebe. Bojíme se totiž ztráty jejich lásky. Tento strach může být opravdu veliký, protože ztráta lásky nejbližších se, zvláště v dětství, rovná smrti. Mohli jsme projít zkušeností, že naši rodiče odmítali naši výjimečnosti, byla pro ně ohrožující nebo je rozčilovala. Byli jsme třeba pak hůře ovladatelní či zvladatelní.
Je dobré si uvědomit, že teď v dospělosti už nejsme závislí na lásce rodičů. Můžeme a máme všechny schopnosti postarat se o sebe sami. To znamená, že si můžeme dovolit projevit se naplno. Kromě těch, kterým se náš projev sebe sama nebude líbit, můžete totiž objevit řadu těch, kterým se naše pravdivé a plné já bude líbit, protože se také chtějí projevovat naplno a pravdivě. Pro ty, kteří milují sami sebe a jsou si vědomi svých schopností, nikdy nebudete příliš.
Kromě toho výjimečnost se stejně moc schovat nedá. Lidé kolem nás vnímají naši podstatu. Někdo si ji zamiluje a někdo ji bude nesnášet. Můžeme ale ulevit sami sobě, že se ji přestaneme pokoušet skrývat a tím dovolíme těm, kteří nás rádi mají, aby nám mohli být blíž a radovat se s námi z našich úspěchů a měli užitek z našich schopností. Je to způsob, jak projevit sobě více lásky a vnést více lásky a radosti do prožívání celé společnosti.
Strach z výjimečnosti je téma, které se mi znovu zvědomilo při užívání esence z osiky. Osika obecně pracuje se strachy a u mne se tentokrát při jejím užívání vyloupl právě tento. Celou svoji zkušenost jsem popsala sem.
Nyní tedy dovoluji sama sobě vstoupit plně do své síly a projevit se pravdivě a naplno. Přeju to úplně všem.
Autorka: Bára Zumotová http://www.zumotova.cz
Žena, partnerka, maminka, dcera, sestra, kamarádka...
Pro vás mohu být člověkem, kterému se můžete s důvěrou svěřit, kdo vám bude klást otázky, které vám pomohou nalézt odpovědi, které vás nasměrují k vlastní pravdě a spokojenosti.
Zákoutí lidské psychiky, spletitost vztahů a rozmanité lidské osudy mě zajímaly už od dětství. Moji rodiče se často stěhovali, navíc můj tatínek je cizinec, takže jsem se mnohem častěji než většina lidí dostávala do úplně cizího prostředí a vždy bylo potřeba nové lidi poznat a navázat nové vztahy.