Naopak člověk, který netvoří a raději se o někoho nebo o něco opírá, nechce se toho vzdát, a proto ho stále něco bolí. To, že ten druhý se nechce chovat dle jeho představ, že ten druhý o něho nestojí, že ho opustil atd. Ale toto není láska, toto je ve skutečnosti závislost, a když pochopíme, že jediná láska je všude okolo nás ve tvoření s Vesmírem, nebráníme se vnuknutím, která k nám přichází a přijímáme vše s vděčností. Jak se říká: „Člověk který tvoří, nezlobí. Naopak člověk, který netvoří, zlobí a dožaduje se pozornosti.” 

Byla za mnou kamarádka, která je již pět let na mateřské dovolené a stále si na něco stěžovala. Její manžel je neustále v práci, aby uživil jí a tři děti a nevěnuje se jí. Protože ona se věnuje dětem, potřebuje protipól, aby se někdo věnoval jí.

Když však pochopíme, že jsme tu každý sám za sebe a že nikdo nám nepatří a nikdo není naším otrokem, aby se choval dle našich představ, začneme věnovat pozornost sobě, svým pocitům, tomu, co by nás naplnilo, co by nám udělalo radost a začneme se naplňovat láskou, která stále více přechází v radost z přítomného okamžiku. Ale toho začátku hledání se bojíme. „To, že mám být sama a hledat v sobě?”

Bojíme se samoty, a že přijdeme o všechny své přátele. Ale opak je pravdou. Dokud hledáte lásku v druhých, cítíte se sami, protože vlastně lásku postrádáte.

Když naleznete lásku, chtěli byste být sami, ale jste stále v neustálém dění, protože vaše vnitřní světlo přitahuje všechny bytosti okolo vás. A tak se nebojte hledat v sobě, ať můžete nalézat stále více lásky v sobě, která je trvalá, na rozdíl od lásky druhých, která je pomíjivá.