Nejdříve jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, co mě vede k určitým rozhodnutím a k určitým krokům.  Prostě jsem „jen“ činila rozhodnutí. A hlavně, ani jsem si ve většině případů neuvědomovala, že nějaká činím. Všímala jsem si jen těch „zásadních“. Těch, které jsem za zásadní v mém životě považovala. A nedocházelo mi, že činím rozhodnutí neustále, a nejen ta vnější, ale i rozhodnutí ve své mysli o tom, jaké myšlence dám přednost.

Můj život se odehrával v podstatě klidně. Nepříjemnosti a těžší chvíle byly, ale daly se bez větších potíží ustát. A za nějaké zásadnější zlomy je nepovažuji. Ale všechny byly nezbytnou přípravou na to, co mě čekalo.

To drama, které mě čekalo, se odehrálo v mých zhruba 27 letech. Ihned poté, co jsem si sáhla na vše, co jsem si chtěla splnit a s čím jsem se od puberty ztotožnila. Až jsem složila advokátní zkoušky, otevřela kancelář, vyhrabala se finančně z nejhoršího a klientů začalo přibývat a já kromě toho, že mě ta práce bavila, jsem získávala i finanční bezpečí, mě to celé přestalo bavit. V té době se mi to vše (nebo velká část toho) postupně zbořila. A já seděla na těch troskách (obrazně řečeno) a absolutně netušila, co bude se mnou dál. Jediné, co jsem věděla, že už většinu té práce nejsem schopná dělat. Nechápala jsem to však. Nevěděla jsem, kdo jsem, kam patřím. Nikdy před tím jsem se s ničím tak bolestivým nesetkala. Z té prožívané bolesti se postupně rodily nejrůznější poznání, docházely mi mnohé souvislosti v mém dosavadním životě.

Díky tomuto dramatu, a předně volbě, ke které mě to dotlačilo, já si začala uvědomovat, že byť mám ohromný strach, musím se rozhodnout podstatnou část mé práce opustit. Při představě, že část té práce pustím, mě zaplavovala velká radost. Avšak, vedle toho ten strach, co bude dál. Ta radost z opuštění té práce byla však větší než ten strach, co se mnou bude. Tím kontrastem jsem si pro sebe uvědomila, že v našem rozhodování nás ovlivňuje strach a radost současně a že většinou nám každý z nich radí rozhodnout se opačně, než radí ten druhý. Začala jsem si uvědomovat, že je to tak v každém sebemenším rozhodnutí a že vždy je na nás, co si zvolíme a jakého z těch našich vnitřních rádců poslechneme.

Začala jsem tak analyzovat spoustu svého minulého rozhodování. Začala jsem zkoumat své aktuální sebemenší volby a ptala se u nich stále častěji sama sebe, proč cítím, že se chci tak či onak rozhodnout. Snažila jsem se rozhodovat vždy pro tu variantu, která uvnitř mě při pouhé její představě vzbuzovala klid a až takovou vnitřní radost. Neboť, to byla má nedávná zkušenost, kdy jsem si při opuštění práce poprvé všimla, že se rozhoduji na základě toho, co ve mně vzbuzuje radost, navzdory tomu, jak to rozhodnutí vypadalo navenek. V té době jsem dospěla k poznání, že je třeba snažit se rozhodovat se na základě toho, co uvnitř nás vzbuzuje tu vnitřní radost (byť to nechápeme hlavou).

Po několika dalších letech, jak jsem šla životem dál a učinila mnoho jiných voleb, jsem však došla ještě k hlubší pravdě o tomto. A to je teď moje aktuální poznání. A sice, že není třeba zkoumat, kdy jsme se rozhodli nebo chceme rozhodnout ze strachu nebo ze srdce. A dokonce, že není třeba se o rozhodnutí ze srdce ani snažit. A hlavně mi došlo, že dělení rozhodnutí na ta, která jsou ze srdce a ta ze strachu, není úplně přesné a že je to velmi zjednodušené. Začala jsem tu „pravdu“ o tomto vnímat komplexněji. A sice, nemá smysl snažit se rozhodovat beze strachu a nemá ani příliš smyslu snažit se uvnitř sebe naciťovat, jaká varianta ve mně aktuálně nastoluje vnitřní klid. Víte proč, to není třeba?

My to tak v každém okamžiku automaticky děláme a vždycky jsme to tak dělali. Jen, tu vnitřní radost uvnitř nás může zatím v nějaké oblasti života či situaci vyvolávat volba, která je plná strachu (kterou chceme učinit ze strachu). A tuto volbu my tak i učiníme. A je to v pořádku. Zatím jednat v souladu s naším strachem (nebo z jeho velké části) nám poskytuje větší pocit bezpečí, klidu a radosti, než by tomu bylo u rozhodnutí, které je více beze strachu.

Vždy v každém okamžiku jednáme na základě toho, co v nás vzbuzuje větší vnitřní klid a v tomto směru my i cítíme, že se chceme takto tady a teď rozhodnout, a vždy se tak i rozhodneme. Jediné, co se mění naším vývojem (postupnými rozhodnutími) je to, u jaké varianty cítíme ten vnitřní klid, radost a bezpečí. A tak, postupně jak jdeme životem, naše rozhodování bude automaticky obsahovat méně strachu, protože ta volba, která nás bude zaplavovat klidem, bude právě čím dál více volba s méně strachem.

Došla jsem nyní k poznání, že je úplně jedno, jak se rozhodujeme o něčem, jelikož stejně se vždy rozhodujeme tak, jak to aktuálně cítíme a nikdy to není jinak. A tímto přijetím, přijímáme sebe, ostatní, své životy a životy jiných tak, jak nikdy před tím. A tím činíme další velký krok ve směru k sobě.

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.