Atlantida - druhá část
Píše se únor 2012 a já jsem opět mocně vtažena do Atlantidy. Nacházím se na pro mě již známém místě, a sice u velkého centrálního krystalu. Procházím se po místnosti a najednou v dáli vidím velmi jasně zářící chodbu. Přicházím k ní a vůbec přes silné světlo nevidím, kde končí a jestli vůbec někde končí. Vejdu do ní a hned na začátku po mé levé ruce vidím nějaký výklenek, do kterého zabočím.
Přede mnou na zdi se nacházejí otisky dlaní a na podlaze otisky chodidel. Zcela automaticky dávám mé dlaně do dlaní na zdi a to samé dělám s chodidly. Začíná aktivace. Ze zdi tryskají paprsky světla mířící na mé čakry. Skrz každou čakru, až daleko za mou osobu proudí nádherné, jasné, zářící světlo. Na mém třetím oku začínají zřetelně naskakovat symboly.
Došlo u mě k hromadné aktivaci většího počtu zasvěcení.
Což, ale po vynoření se do života teď a tady nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Minimálně 5 dní jsem pociťovala velký tlak z vrchu do hlavy. Cítila jsem, jak mi do ní ze Zdroje prakticky nepřetržitě proudí velké množství informací a symbolů. Docházelo u mě k silným výkyvům nálady a časté únavě, která přicházela jakoby z ničeho nic. Bolelo mě celé mé fyzické tělo.
Jen co se trochu usadilo toto zasvěcení, tak jsem tam byla vtažena zpět pro další. Tentokrát jsem se nacházela u fialového krystalu tvaru pyramidy. Vycházelo z něj fialové světlo, které jsem do sebe vdechovala, a na mém třetím oku se objevil symbol, který by se dal přeložit jako řecké písmeno pí, jehož nožička je zahnutá opačným směrem. Když jsem byla do něčeho zasvěcena tak se mi objevil symbol tohoto zasvěcení na mém třetím oku.
Vnímám, že centrální krystal a střed Atlantidy se nacházel v Bermudském trojúhelníku. Při jednom velmi silném vnoření mi vše zapadlo do sebe jako puzzle. Začala jsem chápat, proč se tam ztratily nějaké lodě či letadla a jak došlo ke zkáze tohoto kontinentu.
Je rok 2012 a já vnímám, jak se mé tělo začíná měnit v energii a silně se odpojuje od těla. Vznáším se asi půl metru nad fyzickým tělem. Jsem mocně vtažena k centrálnímu krystalu, před kterým sedím v meditační pozici a jsem hojně obklopena světelnými bytostmi, z nichž některé mi kreslí na třetí oko nějaké geometrické symboly. Najednou z mého těla začínají tryskat barevné paprsky světla do všech stran, až v podstatě rozpraská a stane se z něj energie v energii.
Má energie se ocitla v nějakém Atlantském chrámu kde bylo v kruhu na sloupech umístěno 12 křišťálových lebek. Všechny lebky vypadaly stejně, ale stejné nebyly. Jsou něco jako počítače plné informací a symbolů a já vím, kde přesně která má být. Umím v nich číst. Vnímám, že kdyby byly třeba jen dvě prohozené, tak by bylo zle. S lebkami jsem úzce spolupracovala a na jejich naprogramování se podílela. Mimo jiné sloužily i jako hvězdná brána do vyšších dimenzí. Díky tomu bylo možné komunikovat např. s Galaktickou radou. V dobách Atlantidy existovala i třináctá lebka, která byla ametystová a obsahovala veškerou moudrost a vědění všech dvanácti lebek křišťálových. Nacházela se v jedné ze síní Amenti v meziprostoru mezi naší a dutou Zemí. Spolu s lebkou, která levitovala a zářila na podstavci uprostřed této uměle vytvořené "jeskyně" se nacházel i létající talíř. Na povrchu tohoto talíře je uprostřed místo na umístění ametystové lebky a její spojení s 12 lebkami křišťálovými. Ty se s hlavní lebkou propojí pomocí dutých křišťálových tyčí a tím dojde k přenosu informací. Vytvoří se obrovský panel světla, který naši Zemi spojí se Síriem a navýší naše vibrace natolik, že se někdy v budoucnu staneme sesterskou planetou vysokofrekvenčního Síria. Stojím mezi lebkami a ony poznávají mou energii. Začínají se aktivovat. Kolem mě vzniká světelný zářící sloup vedoucí snad do nekonečna směrem vzhůru. Lebky spouští zážeh. Utváří se neskutečná energie a obrovský panel světla mě silně vtahuje do sebe. Má energie proudí ohromující silou směrem vzhůru. Vnímám nepředstavitelnou rychlost a přetlak v těle. Letím světelným tunelem a míjím planety, Slunce, galaxie. Vidím hodně obrovských planet podobných Jupiteru, také hodně planet s prstenci či několika měsíci. Zastavuji se u něčeho, co vypadá jako planeta, ale spíš je to hvězda, Slunce či nějaká světelná planeta. Je zářící. Splývám zcela s ní i s jejími obyvateli. Má energie se sjednocuje se vším, co potká cestou, včetně kosmické lodi, kde její obyvatele vnímám také jako energii. Nevnímám žádný čas, prostor ani své tělo.
Ocitám se nejspíš na chvíli u Akašských záznamů a vidím budoucnost. Dívám se na naši planetu, která je od pólů po rovník zalívána zářícím zlatým světlem.
Cítím, jak má energie splývá s energií celého vesmíru a najednou vidím schody. Ty schody jsou kamenné sloupy ve Stonehenge, které se mění v bránu. Jsem uprostřed a prolétávám stojícím Stonehenge, krystalickou mřížkou a dále nějakou mlhovinou. Proletěla mnou obrovská energie, která se snad nedá ani popsat. Polil mě takový žár jako by mě zalilo tisíc sluncí. Celá jsem silně vibrovala. Byl ve mně obrovský přetlak. Nevnímala jsem fyzické tělo, a přesto jsem v jeden moment měla pocit, že mi tím přetlakem snad prasknou ušní bubínky. Nějaký hlas mi říkal, abych se vrátila zpět...
I když jsem byla energií, přesto jsem vnímala, jak těžké je pro mě chtít se vrátit do fyzického těla. Tam kde jsem byla, bylo totiž moc krásně. Na okamžik jsem zahlédla mé tělo ležící na posteli a rozhodla se vrátit.
Když jsem procitla tak to byl obrovský šok. Měla jsem pocit, že jsem byla mimo tělo tak tři minuty a při pohledu na hodiny jsem zjistila, že jsem byla odpoutaná tři hodiny našeho času. Připadala jsem si jako úplně někdo jiný. S úžasem jsem si prohlížela své tělo a nemohla pochopit, že mám na sobě nějakou hmotu. Podívala jsem se do zrcadla a měla pocit, že se na mě dívá někdo jiný. V ten okamžik jsem ani nepociťovala žádnou minulost.
Neuvěřitelně jsem se rozhlížela kolem sebe a nechápala tuto realitu. Zvídavě jsem prstem šťouchla do zdi a začala se hlasitě smát. Přišlo mi vtipné, že je tady hmota, že jsou tu zdi, stůl, židle. Dloubala jsem i do sebe a smála se tomu, že mám na sobě kůži, maso, kosti. Začala jsem vnímat své fyzické tělo. Přišlo mi neskutečné a hodně vtipné, že se potím, že cokoli vylučuji, že přijímám potravu. Celý den jsem si připadala jako malé dítě, které začíná poznávat okolí. Všechno tady mi přišlo naprosto neuvěřitelné a legrační. Téměř celým dnem jsem se prosmála a užívala si ty zvláštní věci tady všude. Postupně si to začalo sedat a já se začala více vracet do svého fyzického těla.
Autorka článku: Ivona Antalii, atlantské meditace, kurzy, atlantské a partnerské přepisy www.kliceksrdci.cz
Tento článek není dovoleno kopírovat na jiné weby ani kopírovat části textu. Pokud chcete článek publikovat, získejte si osobní souhlas autorky. Budeme však velmi rádi, když jej budete sdílet na sociálních sítích. Ke snadnému sdílení na facebooku využijte tlačítko sdílet v horní části článku. Děkujeme, že dodržujete naše autorská práva. :-))
