„Když přijdete na to, jak funguje Vesmír, svým způsobem ho ovládáte“. – Stephen Hawking

Je to už dlouhá doba, co člověk pohlédl k obloze a chtěl umět létat jako ptáci, chtěl poroučet větru a vodě. Dnes je nám toto umožněno díky pochopení fyzikálních dějů. Člověk si ale vytyčil další cíl a tím je ovládnout čas. Dostat se z jednoho bodu do druhého ve zlomku vteřiny. Cestovat v čase a tím ovlivnit minulost či svou budoucnost. Abychom něco takového dokázali musíme uskutečnit strastiplnou cestu poznání tří dimenzí: prostoru, času a hmoty. Protože když pochopíme tyto základní elementy budeme schopni sestavit časostroj.

Pokud se budeme chtít blíže zabývat cestováním v čase, je vhodné si nejprve objasnit samotný pojem čas. Přesné definování času je velmi obtížné, protože je to mnohoznačný pojem, jehož různé aspekty spolu souvisejí. Pokud chápeme čas jako fyzikální veličinu, tak slouží k měření vzdálenosti mezi událostmi na první a na druhé souřadnici časoprostoru. Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Důležitým pojmem v chápání času je tzv. šipka času (angl. arrow of time), která slouží jako obrazné vyjádření pro směr plynutí času, pro jeho nesymetrickou povahu. Tento pojem vytvořil britský fyzik Arthur Eddington (1882-1944) v roce 1927.

V minulosti byl čas považován za absolutní.

V platónském pojetí nemá čas začátek ani konec, je jakýmsi transcendentním prvkem reality daným Bohem. V roce 1687 napsal britský fyzik a matematik Isaac Newton (1643-1727) ve své knize Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, že „absolutní neboli matematický čas plyne rovnoměrně sám od sebe, bez jakéhokoliv vztahu k čemukoli vnějšímu“. V takovém pojetí času je cestování časem naprosto vyloučené. Názor, že čas je absolutní, byl přijímán až do roku 1905. Tehdy přišel Albert Einstein (1879-1955) se svou speciální teorií relativity. Představil ji ve svém článku „O elektrodynamice pohybujících se těles“. Speciální teorie relativity nahrazuje Newtonovy představy o prostoru a čase, zahrnuje teorii elektromagnetického pole. Nazývá se „speciální“, protože si nevšímá vlivu gravitace. Obecná teorie relativity, kterou Einstein formuloval o 10 let později, již zahrnuje i gravitaci.

Teorie relativity vysvětluje, proč se elektromagnetické vlnění nechová v souladu s Newtonovými pohybovými zákony. Základní myšlenkou obou teorií je, že dva pozorovatelé, kteří se vůči sobě pohybují relativně, zjistí mezi danými dvěma událostmi různé časové i prostorové intervaly, přestože se na oba vztahují stejné fyzikální zákony.

Důležitým pojmem, s nímž přichází tato teorie, je časoprostor nebo také prostoročas, který sjednocuje prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného objektu. Vnímání času a prostoru je odděleně závislé na pozorovateli (na rozdíl od klasické fyziky). Dalším podstatným bodem teorie relativity je potvrzení, že objekty se nemohou pohybovat rychleji, než je rychlost světla, jež činí 299 792 km/s. S tím souvisí tzv. dilatace času, která se projevuje právě při rychlostech blížících se rychlosti světla.

Hluboko v Einsteinově teoriích se nachází tajemství cestování v čase…

Vyprávění, ve kterých hlavní hrdina cestuje v čase, jsou stará již několik tisíc let. Staroindický epos Mahábhárata zmiňuje příběh krále Revaita, jenž cestuje do jiného světa, aby se zde setkal se stvořitelem Brahmou. Po svém návratu je šokován zjištěním, že na Zemi uplynulo během jeho nepřítomnosti mnoho let. V 8. století vznikla v Japonsku velice podobná legenda, která nese název Urashima Taro. Vypráví příběh rybáře, který navštívil podmořský palác. Zůstal v něm 3 dny. Po návratu do rodné vesnice, se ocitl 300 let v budoucnosti, ve které je už dávno zapomenut, jeho dům je v troskách, jeho rodina je mrtvá. Obdobné vyprávění a legendy se objevují během staletí v různých částech světa. Tyto příběhy se zaměřují téměř výhradně na cesty do budoucnosti.

Na jednosměrných cestách do budoucnosti se dnes shodne drtivá většina vědců. Problém nastává ve chvíli, kdy chceme cestovat do minulosti. Když budeme chtít do ní jen nahlédnout, je to velice snadné. Pokud pozorujeme hvězdy, například Alfa Centauri, která je vzdálená 4 světelné roky, vidíme na její nynější podobu, ale podobu před čtyřmi roky. Díváme se do minulosti. Některé hvězdy jsou od nás vzdálené miliony světelných let, to znamená, že pozorujeme různá časová období.

Představme si, že bychom se do minulosti chtěli nejenom podívat, ale přímo se do ní dostat. Pokud se pohybujeme stále rychleji a blížíme se rychlosti světla, tak se naše hodiny podle speciální teorie relativity budou zpomalovat. Ve chvíli, kdy bychom dosáhli rychlosti světla, tak by se zastavily. A pokud bychom se dokázali pohybovat ještě rychleji, než je rychlost světla, potom bychom v principu cestovali zpět v čase. Einsteinova obecná teorie relativity však připouští zakřivení prostoročasu, díky gravitaci, ve kterém se mohou vyskytovat zkratky, pomocí nichž můžeme předběhnout světelný paprsek a cestovat zpět do minulosti. Analogii takovéto cesty můžeme pozorovat například u námořníka, který se vydá na plavbu kolem světa. Po čase mořeplavec zjistí, že doplul tam, odkud vyplul. Poprvé tento princip zkratky v prostoročase popsali Albert Einstein a Nathan Rosen v roce 1935. Podle nich se také nazývá „Einsteinův-Rosenův most“ neboli také zjednodušeně „červí díra“.

Červí díra je ve fyzice hypotetický objekt, jenž nám umožňuje vytvořit zkratku v prostoročase. Název červí díra je odvozen od podobnosti se spojovacími cestičkami, které si červ prokousává jablkem. Představme si, že jsme červ a potřebujeme se dostat na druhou stranu jablka. V takovém případě máme 2 možnosti. Pokud za svůj prostor budeme považovat jen povrch jablka (dvourozměrný prostor), musíme se vydat po celém obvodu jablka. Budeme-li ovšem jablko vnímat jako trojrozměrný objekt, můžeme se na druhou stranu prokousat nitrem, a tím se naše cesta zkrátí. Pokud ovšem existuje možnost, že za pomoci červí díry předběhneme světelné paprsky a budeme cestovat do minulosti, vystává zde problém s tzv. časovými paradoxy. Problémem je, že pokud cestoval v čase pozmění minulost, bude to mít nedozírné následky i na přítomnost, ze které cestovatel přichází. Vytvoří se nová paralelní přítomnost, v níž se třeba cestovatel nevydá na svou cestu do minulosti, možná se ani nenarodí, což zase odkazuje na teorii paralelních vesmírů.

PARADOX DĚDEČKA – Podle něho odcestujeme do minulosti, abychom zabili svého dědečka ještě dřív, než potká naši babičku a než ta přivede na svět naši matku a dřív, než naše matka porodí nás. Kdybychom tímto způsobem změnili minulost, nikdy bychom neexistovali! Nikdy by z nás nevyrostl onen cestovatel v čase, který se vrátí do minulosti. Z této paradoxní smyčky tedy není úniku. Jestliže změníme minulost, už je to zaspáno v historii. Nemůžeme se do minulosti vrátit a historii přepsat. Z tohoto důvodu si většina lidí myslí, že když budou cestovat do minulosti, budou mít možnost s touto minulostí integrovat, mít možnost mluvit s lidmi a provádět různé činy, které minulost změní. Bohužel – nebo spíš naštěstí – tuto schopnost nemáme.

Filadelfský experiment: Americká bitevní loď se prý uměla zneviditelnit a cestovat časem!

V roce 1943 došlo v USA údajně k šílenému pokusu, kdy se měl americký torpédoborec USS Eldridge teleportovat z přístavu ve Philadelphii do přístavu v Norfolku. Americké armádě při experimentu, který vešel do dějin jako „Filadelfský“, mělo ve skutečnosti jít o to, aby byla loď neviditelná pro radary, sonary i pro lidské oči. Proto chtěli vědci torpédoborec Eldridge obklopit elektromagnetickým polem dost silným na to, aby se taková neviditelnost dosáhla. Na experimentu měl spolupracovat i slavný fyzik Albert Einstein.

První pokus se odehrál 22. července 1943 a to téměř úspěšně. O pár měsíců později, konkrétně 28. října 1943, se zmizení prý skutečně podařilo. V jeden moment loď zahalil podivný modrozelený opar a najednou se celý torpédoborec i s posádkou vypařil. Podle některých zpráv se na chvíli objevil na zcela jiném místě, a to v norfolkském přístavu vzdáleném přes 300 km. O chvíli později se však loď zhmotnila opět na svém původním místě. K lodi vyplouvají záchranné čluny a děsivá scéna, kterou na palubě záchranáři spatří, se jim navždy vryje do paměti. Několik mužů je v plamenech, další jsou mrtví nebo jim určité části těla chybí, ostatní prý částečně nebo úplně splynuli s trupem lodi. Následně je zjištěno, že několik členů posádky zcela zmizelo neznámo kam. Přeživší později vypovídali, že se během cesty ocitli v paralelním světě, v němž viděli zvláštní tvory.

Během let se vytvořilo mnoho různých verzí o tom, co se vlastně stalo a o co konkrétně šlo. Někteří tvrdí, že se jednalo o vládní spolupráci s mimozemšťany, jiní zase předpokládají, že se jednalo o nevysvětlitelný paranormální jev. Je třeba mít na paměti, že v pomyslném šanonu označeném štítkem „Nerozluštěné záhady“ se stále nachází složka s nápisem „Filadelfský experiment“. Mimochodem, Úřad amerického válečného námořnictva již vydal přes 5 milionů dolarů na dementování jakýchkoliv informací týkajících se tohoto experimentu. Případ je tak důkladně utajován. K čemu tehdy na podzim roku 1943 vlastně došlo? Byl filadelfský experiment praktickým potvrzením Einsteinovy unitární teorie pole? Anebo všechno bylo a je zcela jinak? Až příliš mnoho nevyjasněných otázek na jeden jediný vědecký experiment. Nezbývá než doufat, že tajné sejfy amerického válečného námořnictva jednou přece jen promluví.