„Když se dožne žito, ječmen a pšenice, slaví se dožínka (dožínky, obžínky, dožatá, dóženek)“, tedy slavnost na oslavu ukončení žní. Dožínky byly na českém území kromě zmíněných názvů slaveny mimo jiné i pod názvy voženek, žnivuvka, ožinky či na Moravě jako aldamáš nebo homola, jako tomu bylo především na Valašsku. Tato odlišná pojmenování vychází jak z nářečí, tak z různých dožínkových aspektů, například na východní Moravě pojmenování souvisí s názvem hostiny (aldamáš), nebo s označením konkrétního dožínkového pečiva (pro jižní Valašsko byly o dožínkách typické žrnové vdolky, které nesly označení homola). Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty Matce Zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili přírodu. Slaví se kraj od kraje různě dle podnebí a počasí ten který rok. V Čechách je to zpravidla koncem srpna, na Moravě již začátkem srpna nebo v půli a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím nebo místní zvyklostí. Po dožínkách se ještě také slaví Dočesná v sadech a na Moravě Zarážení hory, jež znamená sklizeň vinohradu. Všechny tyto slavnosti byly přímo spojené s úkonem sklízení úrody.

V dobách dávno minulých se většina obyvatel živila zemědělstvím, proto je lidové umění spjato především s venkovem a přírodou. Naši předkové si na rozdíl od dnešní doby velice dobře uvědomovali důležitost vazby člověka s přírodními silami, pozorně sledovali každou změnu v přírodě a věnovali ji patřičnou pozornost. Skládali jí hold a s tím byly spojeny i oslavy se zpěvem a tancem. Vliv přírody, její proměny, běh slunce, to vše souviselo se zvyky a obyčeji prostého lidu. Historie dožínek ve smyslu oslavy ukončení žní sahá nejen na českém území stovky let před křesťanské období. Snad u všech národů je možné shledat potřebu díkůvzdání za sklizenou úrodu Bohu, bohům, Matce přírodě či jiným duchovním entitám, s čímž souvisí rituály obětování úrody, předávání prvotin z ní či darování poslední části sklizně. U některých národů dožínkové díkůvzdání probíhalo i ve znamení zvířecích, či dokonce lidských obětí. Zajištění hojné úrody totiž bylo nedílnou součástí obživy a přežití lidstva od nepaměti, stejně jako se sklizní spjatý vděk a udržování příznivého rozpoložení bohů či duchů.

Spojitosti mezi dožínkami napříč světem a lidskou historií

„Tradice je duchem národa, jeho ochranou, jedinečností, výjimečností a moudrostí“

STAROVĚKÉ ŘECKO A ŘÍM – slavnosti se zde konaly například na počest bohů úrody, zemědělství, plodnosti a vegetace, jimiž byli především bohyně Démétér (která dokonce pomohla lidu naučit se, jak obdělávat pole) a bůh Dionýsos, jenž chránil ovocné stromy a rovněž jim dodával mízu, a tedy byl vnímán i jako bůh „plodivé síly přírody“. Pro Řeky bylo pak kromě obilí a vína důležité pěstování oliv, jimiž byli Řekové (přesněji Athéňané) obdarováni bohyní Athénou. V Římě byly typickými obřady mimo jiné na jaře slavené Cereálie vycházející z pocty a vděčnosti k bohyni Cerese (Ceres), která byla římskou obdobou bohyně Démétér. Důležitá byla rovněž bohyně Tellus, kterou uctívali jako bohyni země s plodivou sílou.

SLOVANÉ – ze slovanských zvyků čerpáme v našich obyčejích dodnes, dokonce máme dochováno i několik útržků o jejich dožínkových tradicích. Slované za úrodu a za její požehnání vzdávali díky konkrétním bohům, což bylo podstatou sklizňových obřadů. „Po žních vstupoval žnec boha Svantovíta do arkonského chrámu na ostrově Ráně a s významnými obřady přinášel oběť dárci úrody zemské“. Na základě těchto posvátných obětí bohům mohly být v zemích se slovanskými kořeny budovány snad i pozdější křesťanské dožínkové obřady. Mezi dožínkové tradice při těchto pozdějších křesťanských obřadech v některých oblastech Ruska například patřilo to, že s počátkem žatvy přicházela na pole hospodyně přinášející chléb se solí. První snop, který ženci požali, vzala s sebou domů, kde ho položila pod obrazy uctívaných světců. Tento zvyk souvisel opět s obětováním či posvěcením prvotin ze sklizené úrody – obilná zrníčka z tohoto snopu nechávali lidé posvětit v kostele, a následně je přidali k osivu, které mělo být zaseto dalšího jara.

KELTOVÉ – na evropském území obývaném Kelty byl předchůdcem dožínek svátek Lughnasadh, jímž Keltové oslavovali boha Lugha – boha ohně, slunce a světla, ale rovněž sklizně. S dožínkovým díkůvzdáním souvisí také úcta a vděk za hojnost úrody, která závisela na Bohyni Matce. Keltové totiž věřili, že se této Bohyni ve stanoveném čase spjatém se sklizní narodil syn (tedy duch obilí), který byl sťat a jeho semena byla rozseta po zemi.

Stejně jako staří Keltové, oslavte Lughnasadh rituálem pro bohatství a nadbytek, uspořádejte oslavu a sejděte se s přáteli. Můžete použít zelené nebo zlaté svíce a před jejich zapálením se soustřeďte na hojnost a nadbytek, která vás provází a pak svíci zapalte. Můžete také přírodě a Matce Zemi poděkovat tím, že do přírody zanesete nějakou obětinu – klas, ovoce, trochu vína, něco z Vaší dožínkové hostiny a poděkujete tím také duchům přírody.

AFRIKA – sklizňové rituály jsou dodnes slaveny a snad i nejvíce opravdově prožívány v afrických zemích, kde jsou mnozí lidé stále odkázáni na přírodní podmínky ovlivňující úrodu, která často tvoří největší podíl obživy tamějších obyvatel. Děje se tak především v menších afrických vesnicích. Mezi africké dožínkové slavnosti patří mimo jiné takzvaný Yam Festival, slavený na konci období dešťů, nebo novodobější ghanská dožínková slavnost Homowo, která je zde slavena na památku hladomoru v předkoloniálním období. Africké díkůvzdání je v některých oblastech i v současnosti propojeno s tradičními tanci, zpěvy, ale také kostýmy a maskami, které umožňují plněji vstupovat do konkrétních rituálů. Pokud bychom však na tomto území pátrali po hlubší dožínkové tradici, došli bychom v neposlední řadě ke starověkým Egypťanům a jejich sklizňovým rituálům, které se opět vztahovaly k jednotlivým bohům, jimž byly například určeny prvotiny sklizně.

AMERIKA – prvním díkůvzdáním v Americe bylo dle tradice díkůvzdání roku 1621, kdy noví američtí osadníci oslavovali první sklizeň, v níž spojovali jak vděk Bohu, tak vděk původním obyvatelům kolonizovaných oblastí, kteří jim k úrodě dopomohli. Na americkém území však stovky let před nimi děkovali za úrodu původní americká etnika jako Aztékové či Mayové.

ASIE – dožínkové slavnosti sahají na každém světadílu k prapůvodnímu obyvatelstvu – a není tomu jinak ani na území Asie, která má v jednotlivých zemích nespočet různých náboženství, politických i společenských uspořádání. Avšak navzdory tomuto rozdělení, odlišnostem náboženských vyznání, zvyklostem daného území podstata zůstává stejná, ať už jde o děkování za sklizeň rýže, obilí nebo jiných plodin. Vždy se totiž jedná o potřebu vzdání díků za úrodu konkrétním bohům, duchům či jiným instancím, touhu po novém požehnání a radost vyjádřenou oslavou.

V Japonsku spadá děkování za úrodu (Niiname-sai) k obřadům, které mají souvislost s císařským rodem. V těchto sklizňových rituálech lidé spolu s císařem směřují díky za úrodu a podmínky, díky nimž bylo možné sklízet šintoistickým božstvům. Zároveň však prosí v modlitbách i za další rok, aby byl plodný a úrodný. Dalším z mnohých příkladů na asijském území mohou být bengálské sklizňové oslavy Nobanno („nové jídlo“). Jedná se o slavnosti vesnické společnosti, jejíž obživa byla založena na zemědělské činnosti. Tyto oslavy spadají do období prosince až ledna.

Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc

„Vážené hospodářo! Přémite tento věneček, vod poctivéch děveček! Kolek klásečku, toli másečku, kolek zrneček, toli měřeček, kolek stopeček, toli kopeček“.

Dožínkový věnec a jeho předávání hospodáři patří k základu všech podob dožínek na našem území. Byl především důkazem – někde spolu s posledním snopem – o dokončené sklizni, a tedy o hojnosti úrody,

na což bylo poukazováno často i v přednášených vinších. Uvitý věnec byl v průvodu z pole k hospodářům přinášen vícero způsoby. Mohli ho společně přinášet žnec a žnečka v čele průvodu, nebo samostatný zástupce chasy. Zdá se, že nejčastěji věnec přinášela hlavně žnečka, kterou chasa uznala za „nejpěknější a nejvýřečnější“ – a to buď v ruce, nebo na hlavě. Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc. „Byl kruhový, připomínal slunce jako životodárnou sílu pro nastalou úrodu, také měl magické prvky, protože sláma symbolizuje sluneční paprsky vrcholícího léta a podle lidových přísloví vnáší do Vánoc jas, teplo a pohodu. Věncem se děkovalo za sklizenou úrodu a také měl být symbolem pro zajištění úrody v následujícím roce. Byl zdoben květinami. Vlčí máky, chrpy, luční kvítí. Měl mít plodiny, které obsahovaly co nejvíc semínek jako symbol plodnosti. To byly makovice, ořechy. V některých oblastech byl zdoben pentlemi nebo cukrovím“.

Věnec býval zavěšený ve stodole i součástí svátečního stolu na Štědrý den, jako projev vděčnosti za jídlo a aby se v domě držela hojnost a plodnost. Pak se roztrhal, sláma se dala dobytku a zrní z klasů se uchovalo do jara, kdy se přidalo pro požehnání úrody do nového osiva. Jinde se zrní z věnce přidávalo do vánočního pečiva nebo dalo slepicím pro dobrá vajíčka po celý rok.

Udělejte si i Vy doma kouzelnou dožínkovou atmosféru a doneste si z polí trochu té zlatavé krásy: Základem věnce bude slaměný korpus. Budeme k tomu potřebovat větší množství dlouhých stébel slámy. Ideální je při žních sesbírat na poli posekané klasy. Slámu lze také sehnat u farmářů nebo si můžete koupit již hotový slaměný korpus v květinářstvích a hobby obchodech. Vezmeme si slaměný snop, urovnáme jej, aby z něho netrčela sláma na všechny strany, a začneme jej omotávat režným provázkem dokola. Postupně budeme přidávat další slaměná stébla, aby byl korpus velký a pevný. Provázek důkladně utahujeme, je potřeba, aby věnec držel svůj tvar. Jakmile máme pevný, kulatý korpus, začneme na něj přikládat již zakrácené snopky obilných klasů. Klasy podle potřeby zastřihujeme nůžkami na požadovanou délku. Obilné klasy poklademe po celém obvodu slaměného věnce a neustále pečlivě utahujeme provázkem, aby se věnec nerozpadl. Celý věnec by měl působit bohatým dojmem, neboť bohatá byla i sklizeň. Jako závěrečnou dekoraci použijeme luční kvítí, které roste podél polí nebo v jejich těsné blízkosti. Hotový věnec pak můžeme podle starodávného zvyku předat „hospodáři“ nebo jej jednoduše zavěsit na dveře a uchovat jako vzpomínku na končící léto.

Matko Země, z Tebe vše pochází a k Tobě se vrací, aby pohlceno a stráveno bylo opět znovuzrozeno ve věčném koloběhu života. Děkuji Ti a uctívám Tě každým krokem, kterým se Tě dotýkám, stejně jako kamenů, rostlin, živočichů a všech bytostí. Zdravím také království čtyř živlů – ohně, vody, vzduchu a země.