Lidé řídili a řídí, podle jednotlivých událostí obsažených v kalendáři, své životy, a to jak v minulosti, tak i v současnosti. Vždyť kdo z nás by neznal např. Vánoce či Velikonoce nebo jiné svátky? Staří Egypťané čekali jako na smilování na každoroční záplavy posvátné řeky Nil. Každá z kultur měla jistý záměr, který ji poháněl k vytvoření kalendáře. Kalendář i v současnosti řídí naše kroky. Den plyne za dnem, měsíc po měsíci tak, jak stanovuje kalendář. Jak jsme si stanovili my…

Latinské slovo Calendae vytvořilo základ pro dnešní podobu slova kalendář. V různých obměnách je však používáno téměř ve všech světových jazycích např: kalendár, celender, kalendarz atd. Slovo Calendae přitom znamená první den v měsíci. Z dalších zdrojů se dozvídáme prakticky shodné informace. „Slovo Calendae je původu řeckého a znamená den, na který bylo veřejně ohlašováno novoluní“. Novoluním pak rozumíme počáteční fázi měsíčního cyklu. O významu slova se můžeme také dočíst v staročeské bibli, kde se dozvídáme o tzv. kalendách (počeštěný výraz pro Calendae).

Historie vzniku kalendáře

Můžeme se domnívat, že první „kalendář“ vznikl již v době ledové, protože ale neexistují důkazy pro jeho přesný vznik, jeví se tato otázka velmi sporně. Nejstarší kalendář, který ale již máme doložený, pochází z Babylonské říše asi z roku 3500 př.n.l., a jednalo se o kalendář lunární. V době, o níž hovoříme, se užívalo k měření času dvou vesmírných těles, konkrétně Slunce a Měsíce. Podle toho se rozlišovaly dva typy kalendářů: lunární a solární. Lunární kalendář sestavili astronomové podle fází Měsíce. Nesl s sebou určité problémy vzhledem k délce oběhu Měsíce, a to jej do jisté míry činilo nedokonalým. Naopak solární kalendář vznikl na základě zdánlivého oběhu Slunce. Používali ho Egypťané. V období egyptsko-babylonském se tedy setkáváme s rokem, který se skládal z 12 měsíců dělených na 30 dní. „Délka roku byla změřena na 365,25 dne, z toho vyplývala nutnost přidávat ke dvanácti měsícům ještě pět dnů, a nadto každého čtvrtého roku ještě jeden, nazývaný toulavým dnem“. Délku slunečního roku vypočítal v roce 330 př.n.l. řecký astronom Kallipos, který ji stanovil na 365,25 dne tj. 365 dnů 5 hodin a 49 minut.

V období starověku převzali lunární kalendář babylonského typu Římané. Římané oproti Babyloňanům snížili počet měsíců z 12 na 10. Začátek roku se tím pádem posouval do jarního období a končil v zimním. Každý měsíc byl pak pojmenován podle římských bohů. Vzhledem k tomu, že se tento kalendář neshodoval s fázemi Měsíce, byl později opět přetvořen na kalendář dvanáctiměsíční, který lépe odpovídal potřebám Římského impéria.

Důležitý zvrat, ve vývoji kalendářů vůbec, znamenal rok 46. př.n.l., kdy Julius Caesar uzákonil juliánský kalendář. Juliánský kalendář představoval výsledek Caesarových diskusí s astronomy, a také přechod od dosavadního lunárního kalendáře na kalendář solární. Caesar však na solární kalendář přešel s požadavkem, že: „dočasně prodlouží délku stávajících dvanácti měsíců a k nim přidá ještě dva další. Rok v tomto jediném případě trval 445 dní, což mnozí Římané velmi těžko chápali“.

Kalendářní systém: Proč vzniklo dělení, jaké máme dnes?

Kalendářní systém je založen na střídání určitých časových cyklů v závislosti na povaze kalendáře. Systém by však vůbec nevznikl nebýt pozorování vesmírných těles, jimiž byl člověk odedávna fascinován. Lidé si začali všímat důležitých aspektů jako oběhu Země kolem Slunce, otáčení Země kolem své osy, fází Měsíce atd. Díky tomuto pozorování, mohl vzniknout kalendářní systém, který úzce souvisí s otáčením Země kolem své osy. Země svým pohybem ovlivňuje cyklus střídání dne a noci a střídání ročních období (dopad paprsků na povrch Země). Další dílek do skládačky tvoří pozorování měsíčních fází. „Lunace: trvání úplného cyklu fází Měsíce (zhruba 29,5 dne)“ předurčuje do jisté míry trvání kalendářního měsíce. Aby byla naše skládačka úplná, musíme brát v úvahu oběh Země kolem Slunce, který trvá 365,25 dne. Pokud spojíme všechna tato fakta, dostáváme se ke střídání cyklu jednoho roku (365 dní) a každé čtyři roky přestupného roku (366 dní). Kalendářní měsíc a týden, jako jednotku času vymyslel člověk. Nejsou bohužel tolik dokonalé, například u týdnů nevychází stejný den v roce, jako rok následující či předchozí.

Hlavní typy kalendářů

• LUNÁRNÍ – Jde o typ kalendáře, který se liší od kalendáře slunečního (solárního). V lunárním kalendáři se střídají měsíce o 29 a 30 dnech podle rytmu měsíčních fází, 12 měsíců tvoří lunární rok, který má 354 dní, a neodpovídá proto střídání ročních dob. Z předchozího vyplývá, že lunární rok je o 11 dní kratší, tento rozdíl činí za 3 roky 1 měsíc. Přesto je lunární kalendář v současné době využíván kvůli návratu lidí ke zdravému životnímu stylu. Fáze Měsíce totiž přímo souvisí s každodenní činností lidí. Podle určité fáze Měsíce si poté můžeme zvolit, která činnost je pro daný den nejvýhodnější, ať už se jedná o hubnutí či práci na zahradě.
Striktně lunárním kalendářem se i v současné době řídí muslimové. Jeho počátek se datuje do roku 622 n.l., kdy prorok Mohamed unikl z Mekky do Mediny. Měsíce mají pevně stanovenou délku na 29 nebo 30 dní, přičemž poslední měsíc má tuto délku pohyblivou 29 nebo 30 dní. Muslimové tedy rozlišují rok obyčejný Hidžra a rok přestupný Kabišah. Odlišná délka lunárního roku tvoří za 33 let 1 rok.

• SLUNEČNÍ (SOLÁRNÍ) – Egypťané zpozorovali, že letní slunovrat přichází v době heliakického východu hvězdy Sirius. S jejím východem se rozvodňoval Nil, proto začali počítat dny od jedné povodně ke druhé, a tak vznikl kalendář. Princip solárního kalendáře je založen na oběhu Země kolem Slunce. Oběh trvá 365 dnů 5hodin 48 minut a 45,975 sekund, proto se po čtyřech letech přidává jeden dodatečný den (přestupný rok 366 dnů). Solární kalendář využívali před příchodem Kryštofa Kolumba jak Aztékové, tak i Mayové.

• LUNISOLÁRNÍ – Ze solárního kalendáře přejímá solární rok v délce 365 dnů a z lunárního, lunární měsíce, které odpovídají lépe cyklu fází Měsíce. Tomuto vzoru odpovídá židovský kalendář. Kvůli zpoždění (12 lunárních měsíců netrvá stejně jako solární rok) je nutné přidávat jednou za tři roky třináctý měsíc. U židovského kalendáře bylo zapotřebí docílit respektování přirozené délky měsíců, a tím zachovat určitou rigidnost svátků Pesach v jarním období a Sukot v podzimním. V dnešní době se užívá v Izraeli.

Tzolkin – Posvátný kalendář Mayů

Mayové, jako první národ začali používat nulu. O mayském kalendáři se dochovaly jen čtyři knihy. Tento fakt zapříčinilo devastující osidlování Španěly, kdy došlo k ničení veškerých dokumentů, které po sobě Mayové zanechali. Kalendář s dvaceti slunečními znameními a třinácti čísly uchovává Mayské znalosti o tom, že Vesmír a stejně tak i život mají vícero úrovní, než jsme se dosud domnívali. Mayové jako součást mezoamerických kultur vnímali běh času odlišně. Věřili, že svět byl stvořen již několikrát (pravděpodobně 4x). Každý takový začátek se projevoval východem nového Slunce, jeho zničení pak znamenalo zánik světa, resp. Kosmického věku. Tento den je v Mayském kalendáři označován jako 13.0.0.0.0., aby tedy mohl začít nový věk, dochází k jeho vynulování, což mimo jiné úzce souvisí se stvořitelským mýtem.

Rozdíl mezi naší a Mayskou civilizací spočívá mimo jiné v užití třináctkové soustavy. Číslu 13 přisuzují Mayové neobvyklou moc, tak jako my číslu 12. Mayové tedy číslo 13 používají i při počítání času tzn., že den má 13 hodin, hodina je složena z 13 minut a minuta z 13 sekund, a tak stále dokola. A jak vlastně Mayský kalendář vypadá? První „ozubené kolo“ Mayského kalendáře, tzv. Tzolkin, obsahuje 20denních znamení – odtud 1 měsíc (unial) má 20 dní (kinů) – a 13 galaktických tónů. To dává dohromady 260 dní (13 tónů x 20 znamení). V překladu tzol znamená počet, kin je den.

Sluneční kámen (La Piedra del Sol) – Aztécký kalendář

Aztékové, stejně jako Mayové, byli významnými astronomy a astrology. Ostatně mezoamerické kultury mají jeden významný společný rys, a to je počítání času. I navzdory faktu, že Mayové v této oblasti předčili své soukmenovce, nedá se říct, že by Aztécká kultura tímto faktem nějak utrpěla. Hmatatelným důkazem je tzv. „Kámen Slunce“ jinak kalendářní kámen, který byl objeven v 18. století v Tenochtitlanu, starém aztéckém centru (dnes Mexiko) při hloubení základů pro kostel. Vznik kalendáře se datuje do období 1469-1481, v této době vládl šestý aztécký král AXAYACATL. Kalendář byl používán jen do roku 1521 a později zakopán. Tento skvost se tedy dochoval do dnešních dnů a můžeme jej spatřit v Národním muzeu v hlavním městě Mexika – Ciudad de México.

Každý kalendář je typický tím, že má svůj rok počátku. U Aztéckého kalendáře není ovšem známý přesný rok vzniku. Existují tři teorie, kdy Aztékové určili počátek kalendáře. První teorie vychází z rukopisu z roku 1558, kde nalezneme počátek stanovený na rok 995 př.n.l. Další možnost vyplývá z archeologických nálezů a ty nám určují přibližný počátek civilizace do roku 925 př.n.l. Posledním odhadem je rok 937 př.n.l. (vznikl výpočtem podle ceremonie „Nového Ohně“)

Aztécký kalendář má kruhový vzhled, o rozměrech: průměr 3,56 m, tloušťka 1,40 m a hmotnost asi 25 tun. Jako materiál jim posloužil kámen zvaný Porfyr s čedičovým základem. Toto dílo je tvořeno znaky, které připomínají několik soustředěných kruhů. Mezi další zajímavosti patří například barevnost kalendáře. Vyskytovaly se barvy modrá, žlutá, červená a zelená. Kalendář sloužil k astrologickým účelům. Kněží ho užívali k věštění budoucnosti.

Z novodobých výzkumů však vyplývá, že „Kámen Slunce“ nesloužil jako kalendář, ale jako obětní kámen. Tento názor je zejména podložen tím, že uprostřed kruhu se nachází obličej s vyplazeným jazykem – často se setkáme s mylným názorem, že patří Slunci, ale nůž v ústech bytosti je typickým znakem boha Země TLALTECUHTLIHO, který pije lidskou krev. Objev není překvapující, protože Aztékové denně přinášeli zmíněnému bohu krvavé lidské oběti.

Od Juliánského po Gregoriánský kalendář

Základem Juliánského kalendáře se stal juliánský rok (365 a čtvrt dne). Začínal vždy 1. ledna a každý čtvrtý rok byl přestupný. Původní juliánský kalendář sestával pouze z 10 měsíců, přičemž počáteční měsíc známe dnes pod jménem březen. Zlom nastal ve 3. století př.n.l., kdy došlo k přidání dalších dvou měsíců: Ianuarius, který byl pojmenován podle boha Januse a Februarius – odvozen od latinského slova februa, což znamenalo očištění. Zlomovým se jeví období kolem roku 525 př.n.l., kdy byla zavedena nová éra. V tomto období se začíná počítat nový věk, a to rok 1 n.l. (A.D. Anno Domini neboli léta Páně). Jedná se o údajné narození Ježíše Krista.

Reforma kalendáře na sebe nenechala dlouho čekat. Problémy neustále narůstaly, ať už se jednalo o obchodní záležitosti, tak o zemědělství či jiné sféry působení, ve kterých byl čas nezbytný. A jak se ukázalo, kalendář byl nezbytný při každodenním životě. Každý stát měl stanoven počátek roku jiným datem, posunula se jarní rovnodennost apod. Veškeré okolnosti vyvrcholily v 16. století, kdy opoždění kalendáře činilo již 10 dnů. Nejen pro církev se stávala situace neúnosná, zejména kvůli pohyblivosti některých svátků např. Velikonoc. Protože ale kněží zanevřeli na vědu, stavěli se k reformě odmítavě. Snahu o zdokonalení kalendáře na Kostnickém koncilu v roce 1414 projevil kardinál Pierre ď Ailly, bohužel se nesetkal s očekávanou odezvou. Avšak teprve v roce 1572, kdy se na papežský stolec dostal Řehoř XIII., došlo k naplnění cíle, který si před ním stanovili mnozí. Na jeho popud vypracovali bratři Luigi a Antonio Liliové kalendář, který se konečně jevil jak schůdný. 24. února 1582 byla vydána bula „INTER GRAVISSIMAS“. Bulou se usneslo posunutí 10 dnů vpředu. Zároveň se upravil počet přestupných dnů tak, aby i v příštích staletích připadal bod jarní rovnodennosti na 21. březen. Rovněž bylo dohodnuto, že přestupný rok bude každý čtvrtý rok s výjimkou let končících na 00 nedělitelných 400. Kalendář dostal jméno gregoriánský.

V prosazování kalendáře byly časové prodlevy, kupříkladu v Čechách a Rakousku došlo k přijetí reformy až o dva roky později. V Uhrách přijali reformu až v roce 1587. Zajímavostí je, že Anglie a Švédsko přistoupilo k reformě v roce 1752, tedy téměř o necelých 200 let později. Časová odchylka gregoriánského kalendáře činí tři desetitisíciny dne, jeví se jako minimální, ale kalendář je tím i tak nestabilní. Gregoriánský kalendář je dnes používán po celém světě v mezinárodním měřítku, je rozdělen na 12 měsíců a 365 dní (při přestupném roce 366 dní). Jedná se o kalendář solární.