V dnešní době si lidé pod pojmem přírodní živly představí něco silného, ničivého, energetického. Lidem se před očima vybaví povodně, požáry, zemětřesení, tornáda a jiné živelní katastrofy., které se již staly součástí života dnešního člověka. Ale živly nejsou jen ničivé a životu nebezpečné. Jsou to 4 základní elementy, které se na naší planetě vyskytují už od pradávna, jsou součástí našeho všedního života a mnohdy jsou nám tu k prospěchu. Jen se na to podívejme z jiné stránky. Je pravdou, že pokud se oheň vymkne kontrole, dokáže způsobit živelní katastrofy, spálí téměř vše, k čemu se přiblíží, a umí budit hrůzu. Nejsou to ovšem jen tyhle vlastnosti, kterými se pyšní, již od pradávna je oheň spojován s hlavním zdrojem tepla. Vzduch dokáže způsobit velká tornáda, vichřice, dokáže svou silou doslova rvát stromy ze země, ale bez něj bychom nedokázali žít, neboť je hlavním zdrojem kyslíku, který je k lidskému životu nepostradatelný. Země jako jeden ze čtyř elementů dokáže způsobit silná zemětřesení a umí člověka připravit i o střechu nad hlavou, ale zároveň je to symbol domova a původ lidstva. Poslední z elementů je voda, která nám v posledních letech dokázala, že je schopná se rozbouřit a způsobit ničivé katastrofy. Je ovšem počátkem života na naší planetě, symbol zrození a společně se vzduchem tvoří základní podmínky pro existenci života na Zemi.

Historie, filozofické objevy a alchymie

Doklady shromážděné pro heslo živel ve staročeském slovníku bohatě dokládají dlouhou tradici a patrně obecnou znalost slova živel ve smyslu prvopočátek života, podstata, živý tvor, ale také žijící látka. Učení Thaleta o vodě, Anaximena o vzduchu, Hérakleita o ohni a Empedolka o zemi uvedl v systém Aristoteles a jeho pojetí čtyř živlů pak na dlouhá staletí dominovalo ve filozofii i v utvářejících se přírodních vědách uvnitř ní. Středověcí scholastikové zdůrazňovali počet čtyř poukazem na čtyři řeky v ráji, čtyři roční období, čtyři světové strany.

Živly byly již od dob Starého Řecka spojovány se čtyřmi typickými kategoriemi lidských projevů, jak je definoval Hippokrates (ohnivý cholerik, zemitý melancholik, vzdušný sangvinik a vodní flegmatik). C.G. Jung přichází s analogickou čtveřicí takzvaných psychických funkcí, které vymezují čtyři psychologické aspekty psychické orientace. Vnímání konstatuje, že něco je, myšlení zjišťuje, co to je, cítění nám říká, zda se nám to hodí, líbí či ne, zda to chceme přijímat či ne, a intuice nám napoví, odkud to pochází a kam to spěje. Psychické funkce představují čtvero přístupů, čtvero psychických aktivit, které nám slouží ke zpracování a příjmu obsahů přicházejících z vnějšku nebo zevnitř.

ŽIVEL OHEŇ

Historie tohoto živlu sahá až do pravěku, kde byl člověk odkázán na jednoduché nástroje, jako byly opracované kameny, zvířecí kosti a jiné. Zásadní vliv na rozvoj mělo proto ovládnutí ohně, díky němuž člověk získal významný prostředek k výrobě dalších nástrojů. Z počátku se oheň používal jen k opracování dřeva (opalování špiček kopí), teprve později měl význam pro rozvoj zemědělství, výrobu keramiky atd. Oheň byl pro prehistorického člověka tak důležitý, že se začal objevovat i v rituálech. Byl zobrazován na keramice a jiných artefaktech. Stal se tedy posvátným prvkem, ke kterému se vztahují různé mýty a rituály. Snad nejznámějším ohnivým mýtem je řecký příběh o Titánu Prométheovi: když vládce bohů Zeus odebral lidem oheň, ukradl jej Prométheus z Héfaistovy výhně a ukrytý ve stonku jakési rostliny ho donesl lidem, které přitom rovněž naučil tavbě kovů a řadě dalších dovedností. Diem byl za tento čin potrestán. Héfaistos ho na Kavkaze přikoval ke skále, kam za ním každý den přilétal orel, který mu drásal játra. Ta do druhého dne dorostla a vše se opakovalo. Zachránil ho až největší řecký hrdina Hérakles, který orla zastřelil a Prométhea osvobodil. Ten se nakonec s Diem smířil a stal se nesmrtelným.

V minulosti byl oheň vnímán jako posvátný úkaz, a proto byl mnoha způsoby náležitě uctíván a zobrazován. Dnes se však na oheň dívá jako na nedílnou součást všedního života. Přesto existují vlastnosti, které si tento živel zachoval po celá staletí. Oheň hřeje a žhne. Je v neustálém pohybu, velký zdroj energie. Je prakticky nemožné ho spoutat. Mnoho lidí si jako symbol ohně asi představí Slunce (zdroj světla a tepla), které je podmínkou života na Zemi. Možná proto Slunce vystupovalo v mnoha kulturách jako nejvyšší z božstev (ve starém Egyptě jako bůh Re). Symbolem Slunce je kruh, který představuje nekonečno. Dalším významově bohatým symbolem ohně je svíce. Její plamen připomíná čas lidského bytí. Je atributem světla, víry a symbolem lidské duše. Různé podoby ohně představují také symboly a atributy svatých. Například sv. Benedikt z Aniane nebo sv. biskup Polykarp ze Smyrny (hořící hranice).

Živly se také uplatňují při rozlišení typů lidského chování (temperamentů). Ohni odpovídá cholerik (chování výbušně aktivní). V lidech s tímto temperamentem stále něco plane, stále musí něco dělat. Mají za úkol podněcovat druhé. K ohnivým znamením patří Beran, Lev a Střelec. Jejich síla je mužská, dává věcem nové obsahy a směr. Je-li jí však příliš mnoho, pak ničí a spaluje.

ŽIVEL ZEMĚ

Často se stává, že když řeknete, že země je také živel podobně jako voda, oheň či vzduch, mnoho lidí se nad tím pozastavuje. Pravda je ale taková, že země opravdu živlem je, a to nesmírně důležitý, neboť formuje základ toho, jak naše prostředí vypadá. Díky tomuto živlu vznikly nejrůznějšími způsoby geologických procesů horniny, kovy, drahokamy atd. Země je také základnou celé potravinové pyramidy. Od stavebních látek, které umožňují život a růst rostlin, přes tvorbu látek zajišťující drobné živočichy. Dále k tvorbě stavebních kamenů, k proměně odpadu v organické látky apod. Živel země, ač se to nezdá, není rozhodně nehybný. Svým pohybem vlastně dokáže padat, rozpadat se, propadat se a sesouvat se. Dalo by se říct, že země je vlastně díky ostatním živlům nositelkou tvarů. Vodou nabývá schopnost přijímat tvar, působením ohně a vzduchu nabývá její podoba. Pokud bychom se pokusili tento živel porovnat s ostatními, mohli bychom říct, že země je neprůhledná na rozdíl od ostatních živlů. Není světelné povahy tak jako oheň, nepropouští světlo tak jako vzduch a také jej neodráží jako voda. Země světlo prakticky pohlcuje. Vystupuje jako stinná stránka osvětlených věcí. Poskytuje a zakládá zemská sídla a obydlí, zatímco oheň, vzduch a voda je činí útulnými a obyvatelnými.

Země se také uplatňuje při rozlišení typů lidského chování. Pod vládou zemského živlu se nachází znamení Býka, Panny a Kozoroha. Základním charakterovým projevem zemského živlu je upevňování, ochraňování a stabilita. Člověk, který zůstává stát na zemi, je realistický, konzervativní, spolehlivý a smyslový. Je zaměřen na materiální svět a své bezpečí.

ŽIVEL VZDUCH

„Ze vzduchu vše vzniká a do něho se zase rozkládá. Jako naše duše jsouc vzduchem nám vládne, tak dech a vzduch objímá celý svět. Počátkem je neomezený vzduch, z něho vzniká, co jest, co bylo, co bude, boží i božské věci, a ostatní vzniká z potomstva vzduchu. A taková je podoba vzduchu: když je zcela stejný, je neviditelný, ale ukazuje se chladem, teplem, vlhkem a pohybem. A stále se hýbá, neboť kdyby se nehýbal, neměnil by se tolik, kolik se mění“. – Anaximenés

Podle těchto slov prohlásil Anaximenés téměř neviditelný a zdánlivě nehmotný živel za prazáklad veškerého jsoucna a věřil, že právě z něho vznikla celá Země i nebeská tělesa.

Zemská atmosféra je jedinečným kosmickým jevem. Na žádné jiné planetě, ani na žádném jiném kosmickém tělese nic podobného neexistuje. Nebo alespoň dosud nebylo vyvráceno, že by tomu bylo jinak. Díky takto složenému ovzduší se mohl na Zemi život rozvinout do dnešního nádherného bohatství. Tato průhledná látka obepínající naši planetu chrání veškerý život před chladem z vesmíru, slunečním zářením i nebezpečnými kosmickými paprsky. Díky tomu všemu můžeme vnímat svěží ranní vzduch, příjemné teplo poledne a radostně pozorujeme nádheru noční oblohy. Dalo by se říct, že lidé jsou bytosti vzduchu. Bez jídla můžeme žít mnoho dnů, bez vody desítky hodin, ale bez vzduchu jen pár minut. Neustále musíme dýchat a k tomu potřebujeme nejen kyslík, ale také čistý vzduch, bez znečišťujících látek. Naše atmosféra je opravdu vzácná, a proto bychom si jí měli vážit a chránit ji.

Vzduch se projevuje prouděním, vanutím, přenášením prachu, zvuku, vůní, ale hlavně neustálým pohybem. Podobné vlastnosti nalezneme u lidí narozených ve vzdušných znameních. Patří mezi ně Blíženec, Váhy a Vodnář. Lidé vzduchu jsou sangvinici, pohybliví a přemýšliví. Jejich posláním je předávat nové myšlenky, a tak spojovat lidi mezi sebou.

Vzduch je prvkem, který nemá žádné hranice. Dává lidem nový, neomezený vhled do záležitostí. Všechno ho zajímá, všude se dostane, nezná hranice ani místa, kam by se nemohl dostat. Vzduch je takovým jevištěm vidění, slyšení i cítění. Je šiřitel vůní a pachu, podob a obrazu, zvuku a hlasu. Je určitým způsobem prostředkem komunikace a nabízí mnoho možností k jeho vyjádření.

ŽIVEL VODA

Voda, jako zdroj života a podle lidové víry nejsilnější ze všech živlů, provází člověka od pravěku až po dnešek. Mocnost a potřebnost vody se projevuje ve vztahu člověka k tomuto živlu. Voda sama, podobně jako oheň, byla u mnoha národů jakýmsi ženským principem, což bylo spojeno s postavou panenské bohyně či vládkyně. Prameny a studánky byly pokládány za převtělené nymfy, a když se říčka za bouře proměnila v divoký proud, domnívali se, že je to rozhněvaný bůh. Voda, vodní živel byl vždy spojován s bohy. Řecký bůh Poseidon dával tryskat pramenům, v Mezopotámii bůh Aššur sesílal na zem déšť, pramen života a zajišťoval tak její plodnost.

Voda na sebe bere nejrůznější podoby, známe ji jako pramen (symbol čistoty), studánku (osvěžení a očištění), řeku (symbol nebeské milosti), moře (vše pohlcující propast), déšť (symbol úrodnosti), mraky (symbol životních změn), sníh (čistota). Umí působit svým přebytkem (potopa) i nedostatkem (sucho). Může mít jak pozitivní, tak negativní podobu. Záchrana před smrtí žízní a na druhé straně utopení. K vodě se ovšem váží i různé bytosti, u nás jimi jsou vodníci, víly a rusalky (duše dívek předčasně zemřelých), v antickém pojetí jimi jsou nymfy. Voda ovšem bývala v minulosti pojímána i jako déšť. Téměř ve všech zemích a dobách se dívali lidé na déšť jako na příznivý zásah Boží moci na zemi a pokládali jej, kromě symbolu trestu, za symbol úrodnosti a oplodnění. Tento déšť je v literatuře obecně nazván „zázračný déšť“.

Voda je živlem emocí a citů, což způsobuje velkou empatii a silné citové prožívání, ať už k němu dochází otevřeně jako u Ryb a Raků nebo spíše skrytě v nitru daného člověka, jak je tomu u Štírů. Voda je navíc živlem značně přizpůsobivým, tato znamení jsou flexibilní, umějí vyhovět druhým a adaptovat se na jakoukoli situaci. Voda na první pohled trochu klame tělem – tato znamení mohou působit slabě, uzavřeně a povolně, ale je v nich obrovská síla zvládnout cokoli, co si usmyslí.

Přírodní živly jsou základní esencí celého Vesmíru, jsou stavebními kameny a základní prahmotou všeho, co jest. Jsou prazákladem lidské psychiky, jejich energie se každý den odráží v lidském bytí, ve všech znamení zvěrokruhu.