Fytoterapie neboli bylinkářství pochází z řeckého fyton=rostlina a therapeuein=pečovat, léčit. Někdy se používá výraz herbalismus a znamená využívání léčivé síly rostlin. Vždyť člověk a rostliny jsou spolu svázáni odnepaměti. Člověk v jejich stínu odpočíval, v teple, které z nich vznikalo se hřál, jejich plody ho sytily, jejich části šatily a jiné léčily.
Rostlina na nás působí svojí chemickou stránkou. Tuto podstatu se pokoušeli rozluštit už v dávných dobách. Bylo více než jasné, že existuje vazba mezi léčivou bylinou a člověkem. Největší rozvoj začal vznikem herbářů v 16. století v Evropě. Minulost ukazovala rostliny jako něco, k čemu se vztahují pověry, magie a nadpřirozeno. Evropské lékařské školy se pokoušely objasnit působení bylin a začaly testovat a studovat účinky podrobně. To jim umožnil vznik botanických zahrad vybudovaných v blízkosti škol. Průlomovým rokem se stal rok 1585, kdy byla zorganizována první expedice odborníků do Ameriky, umožňující výměnný obchod mezi Novým světem a Evropou. Při osídlování Nového světa, bylo dovezeno do Evropy mnoho bylinek. Během 17. století se objevovaly nové byliny a každý měl svoji zásobu bylinek na zahrádce. V tomto období se zvyšuje zájem o botaniku a zahradnictví.
Bylinkářství ve starověkém Egyptě
Bylinky byly ve starověkém Egyptě základem medicíny. Tehdejší Egypťané uměli extrahovat esenciální oleje z aromatických rostlin, z nichž vyráběli vzácné masti. Hojně používali např. ječmen, chmel, aloe vera, tymián a pískavici na zastavení krvácení, hojení ran a zlomenin, snížení horečky apod. Využívali i výplně do zubních kazů vyrobené z pryskyřice. Znalost přírody šla ruku v ruce s magickými rituály.
Podle Egyptské medicíny měly nemoci viditelné nebo neviditelné příčiny. Neviditelné byly způsobeny nerovnováhou mezi dobrem a zlem, mezi řádem a chaosem světa. Za křehkou rovnováhu byli odpovědní egyptští bohové. Horus, ochránce zdraví, Thovt, Bůh medicíny a magie, Isis, bohyně plodnosti, Sachmet, která sesílá nemoci i epidemie, když se zlobí a v neposlední řadě Imhotep, rádce faraóna Džosera (přibližně 2800 př.n.l.) a zakladatel nové medicíny, později uctívaný jako bůh léčení. Egyptští kněží – lékaři proto vedle používání bylinných přípravků také odříkávali kouzelné formulky a rituální zaříkávadla, aby opět nastolili narušený řád. Čarovná atmosféra ale egyptským lékařům nezabránila vytvářet komplexní receptury, jejichž účinky stále udivují vědce zabývající se analýzou nalezených vzorků z faraonských hrobek.
Hippokrates a Galén: Předchůdci moderní medicíny
Řecký lékař Hippokrates se narodil na malém ostrově Kos přibližně 460 př.n.l. Zásadním způsobem ovlivnil západní medicínu a je považován za otce moderního lékařství. Jako vůbec první stanovil pravidla lékařské deontologie (etického kodexu lékaře) a prosazoval pečlivé zvážení všech faktů před stanovením i té nejmenší teorie. Tak učinil přítrž někdy až fantazijním spekulacím svých předchůdců. Položil základy klinické diagnózy, za nezbytné považoval vstupní rozhovor lékaře a pacienta a vyšetření poslechem. Kladl také velký důraz na správný životní styl a zdravé stravování a předepisoval výhradně léky na rostlinné bázi. Byliny se mísily za účelem výroby lektvarů a mastí, do kterých se někdy přidávaly živočišné nebo minerální látky pro zvýraznění chuti. Hippokratův žák Dioklés z Karystu sepsal první bylinkářskou učebnici v západním světě.
V bylinkářství tedy Hippokrates pokračoval ve šlépějích svých předchůdců. Na základě jeho postupů se však od té doby poznatky o bylinkách začaly strukturovat a prohlubovat. Nejstarší ilustrované botanické manuskripty se datují od počátku naší éry: Dioscoridova De Materia Medica nebo Codex Anicae Julianae, který je jeho byzantskou verzí. Obsahují kresby a popisy rostlin a jejich konkrétních léčebných i škodlivých účinků.
Na počátku 2. století, okolo 131 n.l. se v Pergamonu narodil muž, který také změnil dějiny: Claudius Galén. Tento řecký lékař, svými současníky neoblíbený (byl považován za pyšného a pomstychtivého), navázal na Hippokratovy přesné poznatky a umožnil rozvoj anatomie na základě léčení zraněných gladiátorů a pitev zvířat. Stejně jako Hippokrates využíval k léčení bylinky. Sepsal podrobnou práci o bylinách a jejich způsobech využití, která je známa jako galenická farmacie. Galenicum je dodnes používaný termín označující různé způsoby zpracování léčivých rostlin dnešními laboratořemi za účelem jejich prodeje.
Starověká Čína: Energetické působení rostlin
V té samé době na druhém konci zeměkoule Číňané experimentovali s bylinnou léčbou, následkem čehož vznikla úplně nová koncepce medicíny. Čínská medicína je jedna z nejstarších na světě, některé texty pochází až z doby 3500 př.n.l. Jejím základem je západní vědě neznámý pojem: Energie
Podle učení tradiční čínské medicíny je vše, ať už živé nebo neživé, tvořeno energií. Samotný svět vznikl díky prapůvodní energii neboli nepochopitelnému věčnému toku, který tvoří vše, co existuje. Člověk a rostliny jako výsledek tohoto tvoření jsou tak spojeni jednotnou koncepcí vesmíru. Tato základní energie v sobě obsahuje dvě polarity: Yin a Yang. Yin je vše, co je proměnlivé, studené, vlhké, pasivní, tmavé, vnitřní, to, co má ženskou energii jako Luna, noc, voda, zima. Yang je vše, co je stálé, horké, světlé, aktivní, vnější, mužské stejně jako Slunce, den, oheň, léto. Principy Yin a Yang najdeme v celé přírodě. První symbolizuje odpočinek a druhý aktivitu. Jsou navzájem v opozici, doplňují se a střídají. První symbolická dvojice Yin/Yang je země a obloha: země je pevná, materiální, těžká, neprůhledná, tmavá, zatímco obloha je proměnlivá, lehká, průsvitná, světlá. U živých bytostí, lidí a zvířat, tato dynamika ztělesňuje ženskou a mužskou polaritu. Tutéž dynamiku najdeme i uvnitř těla: pokud v nějakém orgánu převládá energie Yin, následkem bude zpomalení metabolismu (zpomalení tepu a trávení, pocity chladu, bledosti aj.). Naopak nadmíra energie Yang způsobí zrychlení metabolismu (zrychlení tepu, pocity horka, tělesná a duševní hyperaktivita aj.). Pro správné životní funkce a zachování zdraví musí být opačné a doplňující se principy Yin a Yang v rovnováze.
Životní energie, která prochází lidským tělem a jejíž funkcí je ho vyživovat a udržovat při životě, cirkuluje drahami nazývanými meridiány. Pokud je její proudění harmonické, plynulé a pravidelné, zaručuje jedinci zdraví. Pokud se ale nashromáždí na určitých místech a na jiných zase chybí, nastávají komplikace. Číňané vyznávají více způsobů, jak energetický oběh vyrovnat: meditaci, výživu, akupunkturu, a především léčbu bylinkami. Čínské lékopisy pracují s více než 20 000 bylinkami. Léčivky jsou prodávány většinou v přírodní formě. Čínští lékaři předepisují směsi ze sušených bylin (listů, květů, stonků, kořenů), které si pacient nechá připravit od lékárníka a užívá nejčastěji jako odvar. Existují také suché rostlinné extrakty, buď v práškové formě, nebo jako pilulky a tabletky, odpovídající slavným receptům.
Jak nalézt správnou bylinku k harmonizaci energetického sytému? Bylinky řadíme za prvé podle toho, jakou mají energii Yin nebo Yang. Yin bylinky rozptylují, vyprazdňují, utišují, ochlazují, tedy zpomalují reakce organismu. Používají se proto na zmírnění přemíry Yangu. Bylinky Yang naopak posilují, povzbuzují sekreci, stimulují, probouzí, oteplují. Zrychlují reakce těla a slouží k umírnění přebytku Yinu. Bylinky ale také rozeznáváme a řadíme podle toho, který z hlavních orgánů (játra, srdce, slezina, plíce a ledviny) energeticky posilují nebo zklidňují. Mezi další energetické účinky bylinek patří jejich schopnost regulovat teplo a chlad, některé bylinné léky oteplují, zatímco jiné při přebytku horkosti ochlazují. Stejně tak určité rostliny vysušují přebytek vlhkosti např. při hojné sekreci, nebo naopak přinášející vlhkost organismu trpícímu suchostí. Poslední kvalitou bylinek je chuť. Podle čínské tradice má všechno, co roste ze země, jednu z pěti základních chutí: kyselou, hořkou, sladkou, slanou nebo ostrou. Každá se váže na jeden základní orgán: játrům prospívá kyselá chuť, plicím ostrá, slezině odpovídá sladká chuť, srdci hořká a ledvinám slaná. Přestože v čínské filozofii jsou tyto základní orgány zodpovědné za rovnováhu celého organismu, samotné upravení chutí bylinkami teoreticky stačí k odstranění nerovnováhy. Např: proti přebytku Yangu v srdci se předepisuje bylinka Yin hořké chuti. Tento klasifikační systém umožňuje tradičním čínským lékařům velmi přesný výběr léčby na základě diagnózy.
Ájurvéda: Zdroj síly pro tělo i duši
Ájurvéda v překladu znamená věda života. „Vše, co existuje ve vesmíru, existuje také v lidském těle“, píše se v jednom z prvních textů o ájurvédě, „a vše, co se nachází v lidském těle, nachází se i ve vesmíru“. Tento princip staví člověka do centra svého životního prostředí: s ním a díky němu může jedinec nalézt cestu k rovnováze. Člověk totiž, stejně jako vše, co ho obklopuje, není ničím jiným než mnohočetnou realizací prapůvodní energie.
Ájurvédská medicína se nezabývá pouhým léčením nemocí. Jejím cílem je celkové zdraví: tělesné, psychické, mentální a duchovní. Ájurvédský lékař se ve snaze tohoto stavu dosáhnout nesoustředí na nemoc, ale na nemocného. K tomu má k dispozici systém konstitucí, tzv. dóš. Ájurvédské lékařství se používá k určení základního tělesného typu člověka, stejně jako homeopatie pracuje s tělesnou konstitucí. Ve všech bytostech jsou přítomné tři dóšy – vatta, kapha, pitta. Pokud jsou vyvážené, jedinec se těší dokonalému zdraví. Pokud je ale jedna z dóš v nerovnováze, vzniká tak prostor k nemoci.
Používání léčivých bylinek je v tradiční indické medicíně všudypřítomné, podléhá ale přísným pravidlům. Především je to faktor času. Není možné brát jakýkoli lék v jakoukoli dobu. Každá denní hodina odpovídá jednomu z pěti symbolických živlů: ohni, větru, zemi, vzduchu a éteru. Např. bráhmanská hodina, dvě hodiny před svítáním, je ideální na vstávání. Odpovídá živlu vzduchu, proto je mysl obzvláště klidná. Tato denní doba povzbuzuje vylučování. Při východu slunce se také doporučuje vypít na lačno sklenici vody a poté užít bylinky určené na podporu vyprazdňování. Jakmile vyjde slunce, nastává doba vody. Když slunce přejde zenitem, převládá oheň, doba energie. Povzbuzující, energizující, bylinky, které stimulují snížené životní funkce, jsou v této denní době nejúčinnější.
Indické bylinkářství používá přes 3000 rostlinných druhů, z nichž některé jsou běžně používány i na Západě (zázvor, česnek, skořice, šafrán aj.), zatímco jiné jsou neznámé (haritaki, neem, amalaki aj.). Podle indické tradice tyto bylinky působí současně na mnoha úrovních podle jejich základní funkce, chuti (stejně jako v čínské medicíně) nebo podle účinků na zažívání. Každopádně jsou určeny k harmonizaci dóš, jejichž nerovnováha způsobuje nemoc. Ájurvédská léčiva jsou rozmanitější než tradiční čínská. V Indii se používá šťáva z rostlin (swaras), rostlinné pasty (kaika), odvary (kashyas), maceráty (hiema) a infuze (phanta). Najdeme zde také zpracování bylinek v podobě prášku nebo kapslí. Např. TRIPHALA, jeden ze základních ájurvédských přípravků, se skládá ze tří místních rostlin, které společným působením harmonizují dóši, čistí střeva, upravují zažívání a metabolismus a odstraňují toxiny. V neposlední řadě mají v ájurvédské medicíně důležité místo masáže, stejně jako stravování a meditace. Masáže se provádí s rostlinnými oleji obohacenými o bylinné esence. Je to další způsob, jakým Ájurvéda využívá léčivou moc bylinek.
„Lékař léčí, příroda uzdravuje“. Tento citát kdysi vyslovil Hippokrates. A my můžeme jen souhlasit. Příroda nás uzdravuje prostřednictvím pozitivní energie i léčivých rostlin.