Náboženství Wicca představuje novodobé čarodějnictví a řadí se k proudům, které patří do novopohanství. Wicca čerpá z keltské kultury a z nápadů Geralda Gardnera, jenž vymyslel mnoho termínů a následně je implementoval do tohoto učení. Wicca je nejvíce zastoupená na území USA a Velké Británie. Mezi lidmi byla přezdívána jako náboženství „čarodějnic“ a málokdo do něho pronikl natolik, aby porozuměl všem jeho záhadám.

Název Wicca je odvozen od saxonského slova „Wicca“, které se používalo jako synonymum pro mužského čaroděje. Gerald Gardner je označován za zakladatele, ale jeho společnice Doreen Valiente ho zasvětila do prvního covenu. Sloveso „to convene“ v překladu znamená shromažďovat se a ve wiccanském smyslu označuje skupinu lidí, která má na starosti obřady a magickou činnost. Třináctý člen byl zástupce, který tuto skupinu vedl. Slovo wicca použili Doreen a Gerald jako název pro své nově vzniklé hnutí. Společně napsali KNIHU STÍNŮ, která měla být průvodcem wiccy při jejím čarodějnickém působení a měla se stát prototypem pro ostatní wiccy. Obsahuje různé návody, texty a popisy, jak správně konat rituály. Každý wiccan vlastní svou Knihu stínů, jenž má obsahovat konkrétní postupy, bylinky a zaříkávadla. Každá tato kniha je po smrti svého majitele spálena, což má zamezit tomu, aby se dostala do nesprávných rukou.

Příslušník wiccy je označován jako wiccan. Coven, skupina wiccanů, praktikuje své učení společně, a to minimálně v tříčlenných a maximálně v třináctičlenných skupinách. Nejvýše postaveným členem covenu je velekněžka. Velekněžka má vyšší pozici než velekněz, což by mohlo naznačovat, že ženy zde mají vyšší postavení než muži, ale není tomu tak. Coveny většinou působí nezávisle na jiných covenech a jejich rituály se často liší. Dříve pro své učení používali název „Staré učení“, nyní se ujímá spíše název „Umění“.

Rohatý bůh a Matka bohyně

Jsou v původní tradici hlavní postavy, které byly uctívány. Odnože hlavního hnutí tzv. coveny tyto bohy ale uctívat nemusí a je na jejich svobodné vůli, zda je budou uctívat, nebo se jejich hlavním bohem stane někdo úplně jiný. Uctívání bohů se také liší v závislosti na prováděném rituálu. V tomto případě volí bohy z předkřesťanského období, kteří byli patrony v dané oblasti.

Božstvo není dobré ani špatné, ale jsou zlí i dobří současně. Každá osoba, bohy nevyjímaje, má v sobě samém aspekt zla i dobra, to znamená že wicca nedělí bytosti pouze na dobré a špatné. Božstvo zde prostupuje přírodou. Tento znak panteismu dopomáhá wiccám k jejich vnímání přírody a ekologickému cítění.

Je nutné zdůraznit, že hnutí wicca neuctívá ďábla. Lidé se často pletou hnutí wicca se satanismem. Wiccané se soustředí na osobní rozvoj a souznění s přírodou a za důležitý prvek považují obnovení ezoterismu. V tomto případě čerpá z keltské kultury, pohanství a helénského náboženství.

Ztotožňování wiccy s čarodějnictvím vychází z toho, že wicca se zaměřuje na přírodní léčení, věštění a odstranění životních problémů apod. Wiccané svou magii aplikují pouze na bílou magii a pokud možno nezasahují do osudů lidí, což se jejich předchůdcům v minulosti vymstilo, a tak svou magii soustředí spíše na zlepšení života a dosažení svých cílů. Zabývají se mimo jiné důsledky svých činů.

INICIAČNÍ RODOKMEN – Je linie, kterou wiccy používají při stopování wiccanské historie. Každý člen wiccy může dohledat svou linii až ke gardnerovským covenům. Tento rodokmen má dvě velmi silné větve. Jedna je nazývána gardnerovská a druhá alexandrijská, která je plná následovníků Alexandra Sanderse. Na základě popularizace wiccy prostřednictvím knih, filmů či seriálů si lidé myslí, že toto náboženství čítá velké množství členů, ale opak je pravdou.

WICCA a její představitelé

Margaret Murray (1863–1963) známá antropoložka, egyptoložka a spisovatelka je jedna z prvních propagátorek učení wicca. Tato žena zastávala názor, že wicca vychází ze starověkého učení. Někteří wiccané se však domnívají, že pochází již z pravěkého. V roce 1921 vyšla její kniha The Witch-Cult in Western Europe zabývající se čarodějnictvím v západní Evropě do 17.století. O 10 let později vydala volné pokračování předchozí knihy s názvem The God of Witches, která je určena široké veřejnosti, nikoli vědecké obci. Margaret byla příznivkyní feminismu a aktivní členkou hnutí sufražetek. Přestože dosahovala ve svém bádání v oblasti egyptologie značných úspěchů, často se mýlila. Její povaha ji nedovolila snášet kritiku, kterou považovala za nevědeckou a neznalou. Kdokoliv, kdo její práci chtěl zpochybnit, byť v dobré víře, byl nemilosrdně zatracen.

Její chybná teorie se zaměřovala na celoevropský čarodějnický kult. Ženy, které byly ve středověku obviněné z čarodějnictví byly údajně členkami prastarého náboženského kultu plodnosti. Tento kult měl být rozšířen po celé Evropě a vytvářel konkurenci středověké církvi, ale neměl se udržet déle než od 17. století. Právě tyto teorie byly podkladem pro nově vzniklé hnutí wicca. Výpovědi odsouzených čarodějnic cituje doslovně anebo je šikovně parafrázuje. O létání na koštěti se Margaret vyjadřuje jako o halucinogenních příznacích, které způsobovaly pocity letu. Přeměna ve zvíře podle ní neexistuje a čarodějnice se za ně pouze převlékaly. Znamením, kterým jsou čarodějnice označovány, je podle Margaret tetování. Z její interpretace vyplývá, že vše bylo pouze shoda náhod. Po vydání její kontroverzní knihy se strhla vlna negativních komentářů. Přesto všechno byla Margaret jednou z hlavních postav nově vznikajícího hnutí Wicca. Zapsala se do dějin hnutí jako hlavní postava, od které Gerald Gardner čerpal inspiraci pro své učení.

Gerald Brousseau Gardner (1884–1964) je považován za zakladatele učení wicca. Až roku 1954 po vydání knihy Witchcraft Today začala veřejnost projevovat zájem o jeho učení. Inspiroval se v učení Margaret Murray a A. Crowleyho, po kterém převzal uctívání sexuality. Rituální nahota a soulož velekněžky a velekněze byla spjata s učením Geralda Gardnera. Coveny, které následovaly jeho učení tyto prvky většinou vynechávaly. Sám Gardner byl učením wicca natolik pohlcený, že vymyslel i wiccanský kalendář. První jeho kroky, než se stal wiccanem, vedly k řádu Růže a Kříže, tzv. Rosekruciánský řád, který vznikl v Německu již na počátku 17. století. Tento řád úzce souvisí se svobodnými zednáři a má silný vliv v křesťanství i okultismu. Při své činnosti spojené s tímto řádem se seznámil se členy „New Forest Coven“, kteří praktikovali tradiční pohanské čarodějnictví. Gardner byl pozván velekněžkou Dorothy Clutterbuck, aby se přidal do jejich covenu. V roce 1953 se setkal s Doreen Valiente a pozval ji do svého covenu. Záhy se stala jeho pomocnicí a podílela se s ním na přepsání Knihy stínů. Začali spolu utvářet nové uspořádání hnutí Wicca, čímž vzniká tzv. gardnerovská wiccanská linie. Až v tuto chvíli se dostává Gardner k sepsání své nejpopulárnější knihy a stává se známý nejen ve Velké Británii, ale i v Evropě a jeho úspěch proniká i do USA. Od této chvíle mu média začala přezdívat „Britský vrchní čaroděj“.

Byl rád středem zájmu a své popularity využíval. Jeho posláním se stalo oslovování mladých lidí, aby se začali zajímat o starověké pohanské náboženství. S mediální pomocí se mu jeho záměr úspěšně dařil. Časem se ale začaly objevovat negativní ohlasy na nahotu, která byla pro Gardnera při magických rituálech velmi důležitá. V roce 1957 se někteří členové vymezují vůči Gardnerově smýšlení a jdou jinou cestou. V roce 1960 zemřela jeho milovaná žena Dona, která nikdy nebyla členkou žádného covenu, ani žádné jiné okultistické aktivity. Gardner zemřel náhle na srdeční infarkt v roce 1964 na lodi, při svém návratu z Libanonu.

Doreen Valiente (1922–1999) nejprve byla členkou covenu, ale brzy se stala velekněžkou. Na rozdíl od Gardnera se snažila vyhýbat publicitě, protože byla přesvědčená, že přílišná míra popularity covenu pouze uškodí. Věřila, že novopohanství bude v budoucnu přežívat díky hnutí feminismu a ekologismu.

Raymond Buckland (1934–2017) byl jedním z hlavních představitelů okultistického hnutí 20. století. Patřil mezi první, kteří přinesli gardnerovskou linii do USA a zasloužil o rozšíření jeho učení. Postupně ho obohacoval i o své vlastní myšlenky. Stal se zakladatelem učení Seax-Wicca. Jako základ si vybral saské neboli germánské, předkřesťanské náboženství a Wodena s Freyou jako hlavní božstva.

Rituály a svátky

Rituály hnutí wicca se odehrávají vždy v magickém kruhu. Wicca uctívá nejen boha, ale i bohyni a během obřadu sestupují do osob velekněze a velekněžky. Křesťanský bůh je pro ně podřadný. Sabaty jsou „hlavní svátky“, které wicca slaví a řídí se podle slunečního cyklu. Esbaty jsou svátky, které se na rozdíl od sabatů, řídí fázemi Měsíce. Rok se dělí na osm částí, které začínají právě sabaty.

8 významných wiccanských svátků: Imbolg (2. února), Jarní rovnodennost (21. březen), Beltain (30.dubna), Letní slunovrat (22. června), Lughnasadh (31. července), Podzimní rovnodennost (21. září), Samhain (31. října) a Zimní slunovrat (22. prosince).

Důležitým momentem v životě wiccy je zasvěcení, které probíhá na základě dobrovolnosti. Každý se rozhodne podle svého uvážení, zda se wiccanem stane, či nikoli. V tomto ohledu se wicca liší například od katolictví, kde po křtu dítěte začíná výchova v katolickém duchu. U wiccy narození dítěte znamená požehnání a wiccani pořádají oslavu na počest novorozence. Neexistuje ovšem žádný konkrétní rituál na přijímání dítěte mezi wiccany. Jediné, co rodiče pro své dítě mohou udělat, je projít rituálem, který mu má zajistit ochranu ze strany bohů.

INCIACE je obřad spojen s výcvikem na plnohodnotného člena určitého covenu. Tato doba není stejná u každého jedince, ale může se lišit. Obecně tento výcvik trvá přibližně rok a obsahuje meditaci, trénink koncentrace a jiné činnosti. V průběhu tohoto výcviku budoucí wiccan slibuje, že bude dodržovat pravidla covenu, přičemž každý coven může mít odlišná pravidla. Stejně jako u zednářů i zde panují určité kruhy zasvěcení, a proto nově příchozí člen musí slíbit mlčenlivost ohledně jednotlivých postupů při rituálech. Tyto zednářské prvky připojil zakladatel Gerald Gardner. Člen hnutí wicca může dosáhnout zasvěcení druhého a třetího stupně. Na závěr obřadu je přijat do covenu a stane se z něho nový stoupenec boha a bohyně.

Velmi významným rituálem v životě wiccanů, je svatba. Svatební obřad se nazývá svazování rukou (handfasting). Některé tradice dodržují zvyk „dočasného manželství“, které vzniká v případě, kdy je uzavřeno při oslavě Beltaine a trvá rok a jeden den. Po uplynutí této doby se může pár v klidu rozejít nebo zůstat spolu a obnovit slib, tentokrát bez časového omezení.

Také rozvod má svůj rituál. Pokud manželský pár, který prošel rituálem svázání rukou dospěje k názoru, že jejich manželství nemůže dále fungovat, požádají velekněze a velekněžku o tzv. rozvázání rukou.

Smrt je pro wiccany pouze pozemské ukončení života. Podle nich ke smrti dojde ve chvíli, kdy člověk již ve svém životě vykonal vše, co měl a jeho duše se navrací zpět k bohům. Následně dojde k novému zrození a pozůstalí se ve svých životech s duší zemřelého člověka znovu setkají. Nemusí se ovšem jednat o stejné vazby jako byly v dřívějším životě.

Wicca nemá žádná pevně daná dogmata. Jediné pravidlo, které platí pro celé hnutí je tzv. WICCAN REDE a zní: Dělej, co chceš, pokud nikomu neškodíš! Wiccan Rede má mnohem delší verzi, ovšem tím hlavním je tato zmíněná část. Některé tradice se řídí tzv. 13 principy Wiccanské víry, které přijalo Shromáždění amerických čarodějnic v roce 1974.

„Chápeme, že se tvořivá síla ve vesmíru projevuje prostřednictvím polarity – jako mužské a ženské – a že tatáž tvořivá síla je ve všech lidech a funguje pomocí vzájemného působení muže a ženy. Nepovažujeme žádné pohlaví za nadřazené druhému, víme, že se vzájemně podporují. Sex hodnotíme jako potěšení, jako symbol a ztělesnění života a jako jeden ze zdrojů používaných v magické praxi a ve zbožném uctívání“.

„Nepřijímáme koncepce absolutního zla, ani neuctíváme žádnou entitu známou jako „satan“ nebo „ďábel“, jak je definuje křesťanská tradice. Neusilujeme o moc cestou utrpení druhých, ani nesouhlasíme s tím, že osobního prospěchu lze dosáhnout jen odmítnutím druhému“.