Procesy s čarodějnicemi spolu s pogromy na židy přinášejí největší počet neválečných obětí v dějinách Evropy do konce 19.století. K nejhorším procesům docházelo na německém území, ale ani česká země se bohužel tomuto fenoménu nevyhnula. Jedním z nejsmutnějších příkladů zneužití moci, práva a pověr na cestě za majetkem jsou procesy na Šumpersku, kde v letech 1678-1696 ve Velkých Losinách a Šumpersku nalezlo smrt přes 100 osob.

Kdo byl považován za čarodějnici nebo čaroděje? Co vedlo lidi v přesvědčení o jejich existenci a o jejich moci? Lze považovat strach z těchto osob jako projev jejich prostoduchosti, jakéhosi zatmění rozumu?

Moc a síla čarodějnic

Ač je období středověku považováno obecně za temné a kruté, čarodějnické procesy se v tuto dobu téměř nevyskytují. Víra v čarodějnou moc byla v té době považována více za projev pohanství než křesťanství, a jako taková byla potírána. Již v roce 785 na sněmu v Paderbonu bylo přijato usnesení, které Karel Veliký stvrdil jako zákon, a kde bylo psáno: „Kdo zaslepený ďáblem věří po způsobu pohanů, že je někdo čarodějnicí a požívá lidi, a tuto osobu proto upálí nebo nechá jíst její maso ostatním, má být potrestán smrtí“. Roku 820 lyonský biskup spolu s dalšími představiteli církve odmítli přesvědčení, že čarodějnice mohou způsobovat špatné počasí, létat nebo měnit tvar. Až později bylo čarodějnictví spojováno s kacířstvím a stalo se, terčem inkvizice i světských soudů.

Podle těchto institucí stály čarodějnice nad nepřeberným množstvím pohrom a katastrof. Kromě toho byly obdařeny schopností létat, převtělovat se do zvířecí podoby, nejčastěji v kozla či kocoura nebo brát na sebe podobu jiných bytostí. Je až s podivem zvláštní, že se lidé nepozastavovali nad skutečností, že takto obdaření jedinci s neuvěřitelnými schopnostmi se nechají chytit, vyslýchat na mučidlech a že se nechají upálit či popravit. Čarodějnice byly zodpovědné za bouře, krupobití, požáry, úhyn dobytka, epidemie, neplodnost a impotenci a další nepřeberné množství lidských neštěstí. Toto umění bylo dílem ďáblovým, se kterým měly čarodějnice uzavřený pakt. S ním se pak scházely na tzv. sabatech, kde spolu s ostatními čarodějnicemi a čaroději pohlavně obcovaly, oddávaly se nejrůznějším orgiím a neřestem. K tomu se tančilo a hodovalo, požíváno bylo nejen maso nemluvňat, ale jedly se i žáby nebo červi. Sabat býval zakončen černou mší vedenou samotným ďáblem, kde byl znesvěcován kříž a močilo se na hostie. Cílem těchto mší mělo být zesměšnění křesťanského boha. Ďáblovi pak měla být projevována nejbližší náklonnost líbáním jeho rukou a nohou.

Z jednoho z mnoha čarodějnických procesů na německém území z konce 16.století se například dochovala neuvěřitelná výpověď jisté selky, jež byla vynucena na mučidlech, kde prozradila, že „za 40 let své praxe zahubila nejrůznějšími způsoby skoro 250 lidí, vyvolávala bouře, zapalovala domy, souložila s čerty, kteří se jí zjevovali jako psi, kočky, ale také jako červi či blechy, a z těchto svazků přivedla na svět dvě desítky dětí, které všechny zabila a snědla“. Těžko uvěřit, že tato žena mohla unikat ze spárů inkvizice po tak dlouhou dobu a sprovodit ze světa tolik osob.

Bílá a černá magie

Pozitivní magie, nazývaná bílou magií, byla zprvu tolerována jako neškodná, na rozdíl od černé, poškozující, pocházející od ďábla, kde čarodějnice snášely na obyvatele nemoci, katastrofy, vyvolávaly potraty a odčarovávaly lásku mezi partnery. Časem toto dělení na černou a bílou magii ztrácelo na významu. Teologové prosadili názor, že jakákoli magie je trestuhodná, protože pochází ze svazku s ďáblem, s jehož pomocí je uskutečňovaná, a představuje tak těžkou urážku božího majestátu.

Původ čarodějnických procesů a současnost

Procesy s čarodějnicemi pozorujeme již od starověku. Strach z magických dovedností ovládal i staré vyspělé kultury. Zmínky o trestání takových kouzelníků nalezneme ve starověké Bybylónii, Egyptě nebo u předkřesťanských Germánů. Lidé se v tehdejší době zcela logicky obávali síly magie, která mohla být využita k jejich škodě a která byla jejich starými předpisy zakazována. Ani ve středověku, nebyly soudy s čarodějnicemi ničím neobvyklým, probíhaly však spíše individuálně na základě relevantních obvinění a užíváno bylo mnoho trestů, od těch nejmírnějších po ty tragické. Poměrně malému počtu procesů napomáhal i fakt, že většina z nich probíhala na základě akuzačního principu, kde soudce nebyl zároveň žalobcem. Tortura, která byla základním nástrojem pozdějších honů, se téměř neužívala a soudci se spokojovali často i s přísahou obžalovaného o jeho nevinně, danou spolu s přísahou důvěryhodných lidí, jež se za nebožáka zaručili.

Nejzavrženíhodnější období, co se rozmachu čarodějnických procesů a počtu jejich obětí týče, je raný novověk.

Co se týče současnosti, je třeba upozornit na to, že podobným procesům není konec. V čarodějnictví či v jinak označovanou formu magie (např. WOODOO v oblasti Karibiku) věří lidé v některých oblastech světa dále. Známé jsou procesy z afrického kontinentu (Nigerie, Kongo, Ghana, Angola, Malawi, Keňa). Například v Tanzanii bylo během 20.století zavražděno přes 4 000 osob. Během let 1998-99 bylo podle statistik tanzanských policistů zabito asi 350 „čarodějek“, skutečná čísla budou ještě vyšší. Další případy se evidují v Tichomoří či Jižní Asii. Ačkoliv jsou již takové praktiky v zaostalých státech povětšinou oficiálně zákony zakázány, reálná situace se příliš nelepší.

Příčiny vzniku čarodějnických procesů

• VLIV CÍRKVE – Nelze hovořit o tom, že by čarodějnické procesy byly ryze církevní záležitostí, v téměř celé Evropě byly do procesů s čarodějnicemi zapojeny světské i státní instituce, jejichž postup byl často i tvrdší a horlivější než církevní. Je však nepochybné, že jednou z hlavních příčin je nástup reformace, zejména v Německu a Švýcarsku, kdy dochází k rozkladu jednotné církve a ke snaze soupeřících stran o prosazení svého náboženství. Masové hony na čarodějnice tak byly mnohdy nástrojem k navození atmosféry strachu a prosazení autority katolických či protestantských představitelů.

• PŘÍRODNÍ FAKTORY – V době kolem třicetileté války bylo hmotné zabezpečení osob značně nízké, k tomu podle historických údajů nastala chladnější období, která přinášela neúrodu a s tím související hladomory a nemoci, ničím neobvyklým nebyly ani morové epidemie. Lidé pak hledali za těmito negativními událostmi vyšší moc-působení čar a kouzel, zkázu seslanou na zem samotným ďáblem a šířenou jeho pomocnicemi, čarodějnicemi.

• LIDSKÉ FAKTORY – Zdaleka největší podíl na nesmyslných „honech“ stál za konkrétními osobami, ať již církevními nebo světskými inkvizitory-žalobci, obhájci a soudci v jedné osobě. A důvod? U jedněch tím byl náboženský fanatismus, hledání nepřítele církve za každou cenu, u druhých pak prostá ziskuchtivost, pocit moci nad obětmi, mnohdy i sadismus. Inkvizitoři byli fascinování čarodějnictvím mnohem více než obviněné osoby na druhé straně. Rovněž sexuální motiv hrál svou roli. Obviněné byly často na mučidlech vyslýchány nahé.

Hon na čarodějnice byl výnosným pro mnoho stran. Majetek odsouzených se totiž konfiskoval. Pokud nebyla osoba odsouzena na smrt, bylo možné udílet i peněžitý trest a postižený musel hradit nemalé obnosy. Největší podíl měl samozřejmě soudce. Na své si ale přišli i radní, kat, který nejen zajišťoval popravy, ale prováděl i mučení a další činnosti, jež pro běžného člověka nejsou příliš stravitelné. Dále jsou to pomocníci soudce, někdy i jiné vlivné osoby. Je jasné, že čím movitější oběť, tím větší zisky. V tu dobu nebylo mnoho výnosnějších „povolání“.

Pro názornost je možné zmínit údaje z dochovaných rozsudků ze zlatohorských procesů (Slezsko) v roce 1640. Na základě čtyř rozsudků bylo upáleno celkem 16 nešťastnic, jež se provinily „nejohavnějším hříchem zatraceného čarodějnictví“. Od manželů těchto obětí pak bylo vybráno celkem 490 tolarů. Z toho městská rada obdržela 154 tolarů, kat 85 tolarů (pro představu-za tuto částku bylo možné pořídit menší usedlost), značný podíl si připsal zemský hejtman a zastánce čarodějnických honů Joachim Bess. Když pak hejtman radním navrhoval postavení pece na upalování, byla městská rada proti právě z toho důvodu, že by přicházela o finanční prostředky získané z procesů. Jako dalším výmluvným důkazem o finančních motivech lovu na čarodějnice je příklad z Jeseníku, kde byly v letech 1651-1652 upáleny manželky všech tamních radních spolu se čtyřmi nejbohatšími muži z města.

Čarodějnická bula „Summis desiderantes affectibus“

V 80.letech 15.století naráželi inkvizitoři působící v německých zemích na odpor, a to, jak ze strany představitelů moci světské, tak i moci církevní, protože se obávali ohrožení svého mocenského vlivu. Příkazy inkvizitorů často nebrali na vědomí, nedovolovali jim vykonávat tresty, věznit nebo „napravovat“ provinilce. Proto byla 5.prosince 1484 na popud významných dominikánských inkvizitorů Heinricha Kramera-Insistorise a Jacoba Sprengra vydána papežská bula INOCENCE VIII. S názvem „Summis desiderantes affectibus“. Bula opětovně zmocňovala tyto inkvizitory a vybavila je náležitými pravomocemi, aby už nadále nedocházelo k podrývání jejich autority. Výmluvným příkladem takového jednání byla Institorisova snaha o rozpoutání procesů v Innsbrucku v roce 1485. Tam mělo být vyslechnuto 57 podezřelých, odsouzen ale nebyl nikdo z nich, a naopak innsbrucký biskup označil za ďábla právě Institorise, který ho znechutil svým podivným zájmem o sexuální praktiky vyslýchaných „čarodějnic“. Navíc byl vykázán ze země.

Čarodějnické procesy na našem území

Nejstarším písemně dochovaným procesem s kapitálním rozsudkem u nás je náchodský případ z roku 1540. Žena, která se kouzelným pokrmem pokusila přičarovat lásku jednoho mládence pro svou dceru, byla náchodským konšelským soudem upálena. Další podobné případy na území Čech jsou zaznamenány například v Berouně, Plzni, Rokycanech, Kutné Hoře, Chrudimi a v Přerově.

Do poloviny 17.století jsou procesy s čarodějnicemi spíše ojedinělé. Obviňováni byli jednotlivci a rozsudky byly většinou mírné. Pokud nebyli obvinění zproštěni, bylo častým trestem vyhoštění z města, pokuta či jen závazek, že se čar a kouzel vzdají. Většina případů se týkala přípravy různých lektvarů pro mnohé účely a spíše se jednalo o babské pověry než o obvinění z paktu s ďáblem a protikřesťanskou aktivitu. Kapitální rozsudky bývaly vynášeny jen výjimečně.

Nejznámějšími čarodějnickými procesy jsou ty severomoravské. V letech 1678-1696 jim ve Velkých Losinách a Šumpersku padlo za oběť více než 100 osob. Do povědomí české veřejnosti se dostaly zejména díky románu „Kladivo na čarodějnice“ z roku 1963, který nalezl i stejnojmennou filmovou podobu v režii Otakara Vávry z roku 1969. Zajímavé na tomto filmovém zpracování je to, že krátce po premiéře byl film stažen z distribuce, protože praktiky vynucování přiznání a atmosféra strachu mezi lidmi připomínaly nedávnou dobu stalinismu. Na televizní obrazovky se tak film dostal až po roce 1989.

Celkový počet obětí na našem území se odhaduje minimálně na 400. Jedná se ale o ty pramenně doložitelné, nejvíce ze smolných knih, soudních spisů a kronik.

Dnes sice čelíme jiným svodům, ale podstata zůstává: jak žít svůj život moudře a vědomě, beze strachu, jak vyvažovat naši dualitní realitu a jak zpracovávat strach kolektivního vědomí, který vede k manipulaci davu…