Konec života je vlastně návrat do sebe sama. Člověk se oprošťuje od toho, co znamenal a představoval ve svém životě. Je vytržen ze svého důvěrně známého každodenního života. „Díky“ smrti člověk musí ukončit své mezilidské vztahy, které utvářel celý svůj život a které utvářely jej samotného jako společenského tvora. Tyto vztahy byly podstatnou částí jeho samého. Toto loučení tedy nelze chápat jen jako loučení se s okolním světem, ale i loučení se sebou samým.

Samotný výraz slova rituál pochází ze staroindického sanskrtského slova „rta“, které má v latině podobu „ritualis“, což znamená posvátný řád, obřad, zvyk nebo obyčej. Obecně se na rituál můžeme dívat jako na určitou ceremonii, která má přesně daný postup, vychází z tradice a předává se z generace na generaci.

Pohřební rituály jsou chápány jako postupy, které jsou i dnes součástí souboru kulturních zvyklostí té či oné společnosti. Jak rituály obecně, tak ty související se smrtí, byly vždy součástí lidského života a vždy měly velice významný smysl pro společnost. Pohřební rituál nám pomáhá se rozloučit a pochopit, že náš blízký se už nevrátí, a zároveň nám pomáhá vrátit se zpět do běžného života. Pohřeb je především jakýsi projev úcty zemřelému. Pohřeb je vlastně poslední rituál na naší životní cestě, který je psychologicky a sociálně příliš podstatným rituálem na to, aby mohl být jen tak považován za zbytečný.

Pohřební rituály v dalekých zemích

Mexiko – Mexičané mají ke smrti až obvykle pozitivní vztah. Smrt je prostě součástí života, a tak jako život, i smrt se musí oslavovat. A tím, že Mexičané nade vše milují oslavy, dušičky jim k tomu dávají jednu z mnoha příležitostí.

DÍA DE LOS MUERTOS neboli naše dušičky, jsou v Mexiku velkým svátkem, možná i větším než Vánoce. Tento den je v Mexiku státní svátek a lidé cestují z daleka, aby byli pohromadě se svými rodinami a připomínali si své zemřelé předky. Přestože dnes je Dia de los muertos katolický svátek, původ prý má ještě v předkoloniální době a říká se, že se datuje zpátky až 3000 let.

Vše začíná přípravou domácích oltářů – v obýváku nebo v jídelně se umístí soška panenky Marie, která v Mexiku nechybí v žádné domácnosti, a fotografie pozůstalých. Místnost se vyzdobí květinami a zapálí se svíčky. Na hřbitovech se umyjí hroby a vyzdobí se svíčkami a květinami.
Těm žlutým se také tradičně říká Flor de los muertos – květina mrtvých. K večeru se všichni opět vrací na hřbitov, a to s jídlem, které měl nebožtík rád. Pozůstalí se na noc uvelebí na hřbitově a hodují, jedí a pijí to, co by si dal i ten, který už mezi nimi není.

Svátek doprovází řada tanečních, hudebních a divadelních vystoupení, ulice jsou ozdobené papírovými girlandami a na trzích jsou k vidění tzv. cukrové lebky. Cukrové lebky neboli Sugar skulls můžete potkat i v ulicích, jedná se totiž o ikonickou masku, která má dle tradice reprezentovat individuální duši zemřelého. Mexičané vnímají tento svátek jako svou nedílnou kulturní identitu odlišující se například od anglosaského svátku Halloween.

Tibet – Nebeský pohřeb – Tento druh pohřbu má praktické řešení, ale i prozaické rozuzlení. Pochovat do kamenné a často zmrzlé půdy je zde velmi složité. Mrtvé tělo se na určeném místě přenechá supům a dravým ptákům. V závěru rituálu „obřadníci“ rozdrtí velké kosti a smíchají je s ječmenovou moukou campou. Po mrtvém nic nezůstane, jelikož ptáci vše rychle sežerou. Slavnostní místa jsou vždy situována v blízkosti klášterů, ve kterých se odehrává obřad v den předcházejícího pohřbu. Na nejvýznamnější pohřebiště svážejí nebožtíky ze vzdálených oblastí, protože každý si přeje zakončit svou životní pouť právě zde.

Napříč Tibetem se zdá být zvykem pohřbívat jiným způsobem dospělé, děti a velmi staré lidi. Pokud dítě zemře po narození, bývá zpravidla jen pohozené do řeky či spálené při odříkání běžných modliteb. V některých částech Tibetu tělo dítěte uloží do hliněné nádoby a nechají ho vysušit zavěšené ke stropu. Takto přirozené mumifikované tělo je později spálené a smíchané s hlínou.

Za velmi staré lidi bývají považováni ti, kdo překonali věk 80 let. Tělo zesnulého je uložené do nádoby, buď se slupkami ze zrn ječmene, případně s pískem či solí. Jeho smyslové orgány jsou pomazány máslem. Poté je zesnulý zazděný v rohu jedné z místností domu. Odtamtud může být vyjmutý po 10 či 13 letech, a jeho tělo je poté spálené. Tibeťané věří, že se starými lidmi v domě zůstává dlouhověkost.

Indonésie – Pro místní kmen Torajů jsou pohřební rituály velmi důležité, proto se mnohdy stává, že na tento velmi drahý obřad spoří celý život. Slavnosti se totiž běžně účastní i několik set lidí. Nejhonosnější obřady se většinou konají v období sucha, což bývá v červenci a srpnu. Celý pohřební rituál trvá zhruba dvě hodiny. Tělo zemřelého se natře formalínem a pohřbí do skalního hrobu, kde samozřejmě nesmí chybět figurka Tau-Tau v jeho velikosti a podobě, oblečená do oděvu, který měl zemřelý nejraději.

Rituální pohřební obřady se výrazně liší u dětí, které zemřely do 6 měsíců věku. Tělíčko se zabalí do otcova tílka a vloží do stojícího postoje do palmy. Díra se poté vyplní palmovou kůrou a hlínou. Torajové věří, že dítě společně s palmou poroste a míza stromu je pro něj mlékem.

New Orleans-Jazzový pohřeb – Při konání jazzového pohřbu dochází k procesí z kostela nebo domu zemřelého na hřbitov. Přitom je skupinou hudebníků neustále střídavě hrán jazz a smutné skladby. Jakmile je tělo zemřelého uloženo do země, dochází k oslavování života. Tančí se zpívá, přičemž v případě větších pohřebních procesí může dojít až k vytvoření pouličního festivalu.

Indie a posvátná řeka Ganga

Dle hinduismu může být další osud individuální duše po smrti těla zásadním způsobem ovlivněn také pohřebním rituálem, který se řídí určitými pravidly, i místem kde proběhne. Snad každý hinduista si přeje být spálen na březích posvátné řeky Gangy, aby jeho popel mohl spočinout právě v ní. Smrt ve VARÁNASÍ znamená podle jejich představ vysvobození z nekonečného cyklu reinkarnací a dosažení konečného spasení.

Snad nejzajímavějším a nejtajemnějším místem ve Varánasí jsou spalovací gháty. Pro posmrtný život je nejdůležitějším místem kremační MANIKARNIKA GHÁT, na němž ve dne i v noci hoří pohřební hranice. Poblíž hlavního spalovacího ghátu stojí palác maharadži z Jaipuru a palác nepálského krále. Mezi nimi pak palác správce kremačních míst se sochou tygra, symbolizující moc a bohatství tohoto člověka.

Tělo zemřelého přinesou v den smrti zabalené do sárí z plátna a pokryté spoustou květin. Uloží ho na bambusová nosítka, omyjí vodou z Gangy, ošetří speciálními roztoky, obsahujícími také přepuštěné máslo ghí, jogurt, mléko a med. Hlava je pomazána esenciálními oleji, z kurkumy pro ženy, ze santalového dřeva pro muže. Ruce jsou umístěny se svázanými palci do typické pozice modlitby. Podle barvy sárí lze poznat pohlaví či věk zesnulého.

Vodu z Gangy nalijí také do jeho otevřených úst. Podle pěti elementů obalují mrtvé do pěti druhů materiálů (hedvábí, bavlny, hliníkové fólie, mléka a medu). Kolem těla jsou umístěny květinové girlandy a obětní rýžové koule. Tělo je poté položeno na hranici hlavou k severu. Truchlící vezmou svazek hořících proutků a obejdou hranici 7x a nejstarší syn se hořícím svazkem 3x dotkne úst zemřelého.

Nejstarší syn pak hranici zapálí věčným ohněm, který stále hoří poblíž pohřebiště a za který musí pozůstalí také zaplatit. Tělo hoří na hranici asi tři hodiny. Bohatší rodiny přidávají na hranici santalové dřevo, které při spalování voní a eliminuje nepříjemný zápach. Obřad doprovází také zpěv manter.

Důležitá část obřadu se nazývá KAPAL KRIYA. Během tohoto obřadu je lebka rozbita bambusovou tyčí, protože je to velice tvrdá kost, která nemůže tak snadno shořet. Popel a zbytky kostí jsou nakonec vhozeny v hliněném džbánu do Gangy. Obřad kremace údajně přijde v přepočtu na 5, ale také až na 200 tisíc korun. Řada Indů si tento obřad nemůže dovolit a zaplatí méně dřeva, než je na spálení potřeba. Tak se stává, že tělo není spálené úplně, proto jsou kolem řeky Gangy vidět zbytky těl.

V Indii se nesmí spalovat malé děti, protože jsou nevinné, těhotné ženy, protože v sobě mají nevinné dítě, a lidé, kteří byli uštknuti kobrou, protože kobra je znakem Boha Šivy. Spálit se mohou pouze lidé, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Pokud zemřou z důvodu nehody nebo následkem některých nemocí, musí se těla spálit v elektrickém krematoriu.

Svého muže na hranici často doprovázely i jejich manželky. Tento zvyk se nazýval SATÍ. Sebevraždu hinduisté sice odmítají kvůli špatné karmě, tento případ však jako sebevražda vnímán nebyl.
Tento zvyk navíc nebyl tak úplně dobrovolný.
Vdovy byly často k upálení přinuceni svou rodinou a příbuznými s pomocí drog. Satí není přikázáno v žádných posvátných textech indického náboženství.

„Smrt by měla být klidným přitakáním, láskyplným rozloučením se starými přáteli, se světem. Neměla by v ní být obsažena ani stopa tragédie“. OSHO