Staří Egypťané nepoužívali kalendář, jak jej známe v dnešní době, tudíž neměli žádný výchozí bod, od kterého by chronologicky datovali události. V současnosti jako rok 0 považujeme narození Ježíše Krista, avšak v Egyptské době považovali za jakýsi rok 0 nástup nového panovníka (faraona) na královský trůn. Chronologie historie Egypta je tedy založena na pořadí jednotlivých panovníků a délce jejich panování. Přesné určení letopočtů komplikují faktory, jako byly spoluvlády faraonů a skutečnost, že přesně nejsou známi všichni faraoni, kteří v Egyptě vládli, ani jejich pořadí.

Období spoluvlád faraonů

Stanovení přesných letopočtů ztěžují období tzv. „spoluvlád“, kdy je doba panování překryta vládou dvou panovníků. Nejčastější důvody, kdy faraoni stanovili svého spoluvládce, bylo hlavně zajištění hladkého předání trůnu z otce na syna nebo jiného nástupníka na trůn. Spoluvládce se učil řízení státu sledováním dosluhující faraona, a připravil se na svůj nástup. Všechny záznamy o spoluvládách se bohužel nedochovaly, proto vznikají rozpory s určením datování. Je důležité počítat s odchylkami v datování egyptské historie (v raném období až 150 let). První datum, kdy se shodují jak historici, tak egyptologové je až rok 689 př.n.l., když byl Egypt dobyt Peršany.

Staroegyptské pojetí božství

Egypťané používali pro označení božstva výraz „Necer“. Egypťané jím nazývali velice široké spektrum bytostí od nejvyšších božstev až po menší bohy či démony. Výrazem „Necer“ však mohl být označen i panovník, a v některých případech i blažený zesnulý. Podle odborníků výraz Necer jako takový odkazoval na bytost s podílem nadpřirozené moci a tajemné existence nebo zahrnoval všechny bytosti, které byly hodny kultické péče. Znak necer v psané formě sloužil jako determinativ jmen božstev, téměř po celou dobu egyptských dějin a měl podobu tyče ovinuté kusem látky a zakončenou praporem či třásněmi.

Další hieroglyfické znaky používané Egypťany k tomuto účelu byl SOKOL (bohové), KOBRA (bohyně) nebo přesnější schematické zachycení podoby daného božstva.
Staroegyptští bohové byli chápáni především jako nositelé obecného božství, nadpřirozené síly, skryté podstaty nebo tajemného bytí. Jejich charakteristika se uzpůsobovala funkcím, které plnili. Právě proto mohla božstva vystupovat v odlišných rolích nebo podobách a být vzájemně spojována a ztotožňována. Bohové pak byli řazeni podle jejich rolí nebo typů (bůh slunce, bohyně matka, bůh plodnosti atd.) a následně podle příslušnosti k určité roli byla božstva charakterizována třemi hlavními rysy-jménem, podobou a atributy.

Pojmenování Bohů

Jména bohů lze rozdělit do pěti základních skupin, podle toho, o čem vypovídají.

• Základní charakteristika a vlastnosti (např. Sachmet=Mocná, Amon=Skrytý)
• Podle jejich původu, příslušnosti (např. Nechbet=Ta z Nebechu)
• Podle úkolu a specializace (např. Šed=Zachránce, RE=Slunce)
• Podle personifikace abstraktních pojmů společně s determinativem necer (např. bohyně Maat=řád maat, IR=Zření)
• Božská jména, která nemají specifický význam (např. Usir)

Egypťané mnohdy přisuzovali ke svým bohům i tzv. pravá jména, která již plně vyjádřila jejich podstatu. Tyto jména však byla neznáma nejen lidem, ale především i jiným bohům, aby nedošlo k jejich zneužití proti svému nositeli. Se vzácnou výjimkou se lze setkat v jednom příběhu o tom, jak bohyně Eset lstí zjistila pravé jméno slunečního boha Raa a využila jej ke zvýšení moci svého syna Hora.

Způsob zachycení božstev

Egyptský způsob zobrazení božstev v obraze či písmu by se dal rozdělit do několika kategorií, od podoby zvířecí (zoomorfní- např. Anup v podobě člověka s hlavou šakala, nebo Cheper jako muž se skarabem místo hlavy) až po zobrazení čistě lidské (antropomorfní). Nejčastěji se však lze setkat s kombinacemi obou přístupů. Jednotlivá zvířata, předměty, rostliny či atributy, které se objevují v zachycení podoby bohů a bohyní je nutné číst jako symboly přibližující dané božstvo.

Býk – zastupuje sílu, královskou moc a plodnost.

Sokol – nebeské výšiny, slunce, oblohu, sílu.

Rejsek – moc a slepotu.

Dimenze božského bytí

Na Staroegyptské náboženské texty musí být nahlíženo současně v několika rovinách, které prostupují celým tehdejším náboženským systémem a dělí se do tří základních rovin.
• Kosmická
• Kultická
• Mytická

V rámci egyptského náboženského myšlení často bývala nějaká aktivita současně vnímána a popisována jako kosmický jev, rituální úkon nebo mytický děj. Například zrod božstva se v mytické rovině odehrává víceméně jako přirozené zrození, ale na druhou stranu však může být zrod chápán jako východ slunce nebo konstelace hvězd. Tyto události pak bývaly doprovázeny určitým kultickým rituálem. Žádná ze tří dimenzí božského bytí však nikdy nebyla vnímána nebo prezentována samostatně. Všechny tři se navzájem prostupují a doplňují.

Ve velkém množství textů je možné narazit ještě na čtvrtou významovou rovinu. Jedná se o dimenzi „antropologickou“, která zahrnuje lidský život se všemi jeho zvraty, zrozením, smrtí i vzkříšením. Tyto texty byly určeny především zemřelým pro překonání nástrah smrti a většinou se pohřbívaly s mrtvými.

Původ a zánik Bohů

V mytické rovině, která nahlíží na božstva jako na žijící bytosti podobné lidem, se lze setkat s příběhy o zrození, stárnutí a smrti bohů. K těmto zmínkám se však vážou současně i další dvě dimenze božského bytí, které vyvracejí, že egyptští bohové by byli smrtelní.

V egyptském náboženství o původu bohů panuje vzácná shoda

„Před počátkem času existovalo pouze pravodstvo Nun, ostatní povstalo až skrze Stvořitele, který se vynořil z Nunových vod. V roli tohoto prvotního boha mohla v různých kultech vystupovat odlišná božstva (např. Atum, Ra, Ptah, Amon…). Stvořitel dal život nejen lidem, ale také všem bohům, které zplodil, stvořil nebo z něho povstali přímo (např. z potu nebo z kapek krve). Proto v nich byl nějakým způsobem přítomen a bohové mohli být nazýváni Stvořitelovými (např. Atumovými).

Bohové a Bohyně se rodí, dospívají, mají potomky, stárnou. Smrtelnost bohů je však zvláštním a tajemným tématem. Některé zmínky pojednávají o tom, že bůh Thovt počítá dobu života bohům podobně jako lidem, pouze její délka je nesrovnatelně větší.

Nejznámější a nejdůležitější egyptský bůh, který podstoupil smrt, byl Usir, avšak v tomto případě je událost smrti chápána spíše jako temná brána vzkříšení do nového života. U dalších bohů, u kterých se pojednává o smrti se jedná spíše o cyklický vznik a zánik (např. Apop každý den umírá přemožen), nebo o bohy „odpočívající“ (Osmero, Atum). Přestože mnoho textů pojednává o smrti bohů, nepokládá je za mrtvé doslova, ale jen za odpočívající, neaktivní či nehybné.

Božstva spojená s magií

S magickými rituály byla spojena celá řada bohů, což souviselo s jejich charakterem a vlastnostmi, kvůli nimž byli uctíváni a vzpomínáni v kletbách či říkadlech. Byl to především bůh Heka, který byl samotným ztělesněním egyptského slova užívaného pro magii-heka. Byl dáván do přímého vztahu se samotným Stvořitelem. Vyskytoval se také ve společnosti dalších bohů podobného zaměření-jako byli např. bůh Sia a Hu, nebo Ir a Sedžen, čímž se dostával v božské hierarchii na výsostné místo.

Další byl Thovt, jako bůh písma byl také pokládán za pána moudrosti a vědomosti, ale také magie. Váže se k němu především legenda o tzv. „Knize Thovtově“, obsahující veškeré vědění a dávající moc k vládě nad světem.

Bohyně Eset patřila k nejvýznamnějším božstvům starého Egypta víceméně po celou dobu jeho existence a měla termín „heka“ obsažen i v jednom ze svých jmenných přívlastků „Velká magií“, což odkazovalo především k jejím širokým znalostem a zásadní roli v mýtech o Usirovi. V neposlední řadě nelze také opominout další výraz spjatý s magií, jímž je „Achu“, představující jak blažené zesnulé, tak i jednu z tvůrčích magických sil.

Egyptští faraoni byli uctíváni jako bozi a podle některých pramenů byli považováni za pozemské syny boha Rea, nejvyššího ze všech božstev. Symbolem faraona byla dvojitá koruna (pšent), která představovala Horní a Dolní Egypt. Bílá část symbolizovala Horní a červená Dolní Egypt. Jako panovník s neomezenou mocí a duchovní vůdce ručil za správný chod nejen Egypta, ale celého světa. K symbolům moci faraona patřily kromě koruny také tyto věci: Egyptský kříž (anch), který symbolizoval život, hůl byla symbolem vysoko postaveného hodnostáře, žezlo (vas), které vzniklo z hole na zabíjení hadů a také důtky (flagellum). Faraonova hůl byla často na dolním konci zakončena vidlicí a na opačném konci hlavou chrta, který připomínal záhadné zvíře boha Sutecha.

V Egyptě se věřilo, že když faraon usedne na trůn, vstoupí do něj bůh Hór se sokolí hlavou a v tu chvíli se stane bohem i samotný faraon. Proto má neomezenou moc a výhradní právo rozhodovat, co je špatné a co je dobré.