Podle keltské víry souviselo vše se vším. Úzký vztah spojoval navzájem ducha a hmotu, člověka, přírodu a vesmír. V rovnováze muselo být udržováno energetické proudění pociťované všemi bytostmi. Důležitou úlohu měla vnitřní rovnováha. Keltský léčitel zastával funkci stejně jako šaman. Musel patřit k nejsilnějším osobnostem v celém svém okolí, jinak by byl sám v ohrožení.

Člověk má dvě mozkové hemisféry: pravá polovina mozku je příslušná pro intuici a kreativitu. Pro kelty pravá polovina mozku hrála důležitou roli. Levá hemisféra je příslušná pro analytické myšlení. Již v době rozkvětu římské a řecké kultury došlo k přeceňování levé hemisféry mozku, které trvá dodnes. Od mládí se učíme, že je mnohem důležitější umět dobře počítat než malovat obrazy plné fantazie. Přecenění levé hemisféry vede k nerovnováze mezi logickým mužským myšlením a ženským intuitivním jednáním. Ústředním bodem v myšlení druidů byla právě rovnováha všeho se vším, co existuje. Nejen v dnešní, ale i v keltské době byli lidé v nebezpečí, že se stanou obětí myšlenkového zmatku a tím ohrozí svoje zdraví. Druidská medicína je energetické lékařství. Keltští léčitelé pohlíželi na negativní myšlenky jako na „zloděje síly“, kteří člověka okrádají o životní energii. K pevnějšímu zdraví nás podle druidů vede pozitivní myšlení, které muselo být ctností každého druida. Jinak by léčitelské schopnosti Keltů takového rozvoje nedosáhly. Kladné myšlenky nám mohou pomoci jen tehdy, pokud je učiníme reálnými cíli. Úspěch nakonec přináší kombinace myšlení a jednání. Je důležité povýšit tyto „pozitivní rituály“ na zvyklost, každodenní rutinu. Staří mistři přišli na metodu, která spočívá v tom, že jakmile v mysli nastane negativní věta, okamžitě proti ní postavíme větu pozitivní.

Druidové léčili v rámci rituálu. Člověk by si měl najít své klidné místo, kde se bude nerušeně věnovat myšlenkám a vjemům souvisejícím se stavem, jehož chce dosáhnout. Je to místo, kde bude nabírat sílu a energii k dobrému zvládnutí dne. Každý druid musel mít maximálně možnou duchovní a psychickou sílu, aby se mohl věnovat léčbě ostatních lidí. Kdo léčí, předává automaticky energii, ať už vědomě či nevědomě. Důležité bylo naučit se s těmito silami správně zacházet. Moc druidů byla ve velké míře založena na menší vnímavosti vůči negativním výkyvům. Tím, že se učili a cvičili existovat vědomě tady a teď, v daném prostředí a v daném čase, byli chránění proti vlivu cizích energií. Druidové si bedlivě všímali, jak okolní přírody, tak i lidí žijících ve společenství s nimi. Brzy zjistili, že život je ovládán třemi faktory: vrozenými předpoklady, prostředím a lidmi-jejich snahou vychovávat a utvářet nás podle svých představ a naším vlastním „programováním“. Druidům ve funkci léčitelů byla bližší řeč modlitby, která se pro ně stala spojovatelem s jejich nebeským stvořitelem. Útoky nepřátel i přírodních sil představovaly skutečné nebezpečí, a proto lidé žádali o pomoc bohy. V případech onemocnění se obraceli ke specifickým bohům léčení. Uzdravovací rituály se konaly skoro celý večer a byly plné nejrůznějších modliteb a vzývání. Podle druidů jsou dvě cesty, jak lze v případě nemoci žádat o pomoc někoho ze světa duchů: buď se modlí nemocný sám nebo to někdo dělá za něj. Kdo se modlí oslovuje i jiné instance v sobě samém. Rozum se obrací na duši a ego komunikuje se samotnou vyšší instancí. Důležité je, aby člověk svoji prosbu zřetelně a konkrétně zformuloval. V přítomnosti nemocného člověka nemůže dát najevo, že v jeho léčení nevěří. Tím se oslabuje jeho schopnost samoléčby. Druidové stejně jako současní terapeuti zjistili, že lidé mají sklon soustřeďovat se na záporné stránky života. Zde se léčba musí zaměřovat na obrat k pozitivnímu nazírání a vyjadřování, protože slova mohou, jak léčit, tak i nemoc vyvolávat stejně už jako samotné negativní myšlenky.

Každá bylina, každý strom má podle nich kromě svého hmotného těla ještě energetickou sílu. Keltové do svého každodenního života začlenili určité prvky, tvary, znamení a materiály, o nichž byli přesvědčeni, že obsahují silné energie. Například pentagram neboli pěticípá hvězda měla Keltům poskytovat ochranu před nemocemi a zlými duchy. Pentagram nejčastěji umisťovali na prahy svých obydlí. Keltové, muži i ženy, se rádi zdobili různými šperky, které ale nesloužily pro zkrášlení, ale měly je chránit před zlými vlivy, posilovat jejich zdraví nebo jim dopomáhat ke štěstí. Keltové používali pro štěstí i talismany, které byli osobnějšího charakteru, protože měli přímý vztah ke svému majiteli. Stejně jako amulet se talisman neskládá pouze z materiálu, ale i z přání, nadějí, myšlenek a z energie, kterou ho nabijeme.

Keltský kříž-je dnes zřejmě nejznámější symbol z keltské doby. Kříž s kruhem je všeobecně pokládán za symbol keltského (irského) křesťanství. Keltský kříž představuje propojení ženského a mužského principu. Kruh navíc symbolizuje Zem, na níž se veškerý život odehrává v neustálém koloběhu. Keltský kříž podporuje harmonizaci protikladů v našem životě. Síly se střetávají uprostřed, v místě styku obou částí kříže. To vede k vyrovnání energie a tím i k psychické a fyzické stabilitě.

Srdce s keltským uzlem-je symbolem nejen čisté lásky, svazku dvou lidí, ale také zmatků a podrážděnosti, s nimiž se lidský pár na společné cestě střetává. Těžkosti ve vztahu se dají zvládnout pouze společným úsilím. Propletenec tohoto uzlu se zdá být složitý. Partneři ho mohou rozetnout jen v případě, že potáhnou za stejný konec. K tomu jim má tento amulet dopomoci. 

Aby měli Keltové dostatek síly a zachovali si přízeň bohů, čerpali muži i ženy energii ve zvláštních čtvercových valech zvaných ohrady. Ve vnitrozemském keltském světě v Porýní a našich zemí nalezneme doklady o posvátných místech kultovního charakteru, vymezených plotem, ohradou nebo příkopem, většinou zcela jednoduchým. Často to však byl jen kus země, kde byl háj s posvátnými stromy nebo určitý strom či jen kůl. V celém keltském světě v místním názvosloví je rozšířeno slovo Nemeton. Nemeton označoval posvátný les, ohradu, kultovní místo. Některé ohrady se dochovaly i v severní části Kletě a na Jiříčkově vrchu. Keltské ohrady nesloužily pouze k modlitbám během keltských svátků, ale také k meditacím a léčbě různých nemocí.

Druidové znali mnoho léčivých bylin, které nasazovali proti určitým nemocem. Byliny se podávaly nejen jako lék, ale také ve formě odvaru čaje nebo se nosily na těle ve formě amuletu. Energetický zdroj rostlin člověku poskytuje informace, které může využít jako podněty k samoléčbě. Podle druidů měli rostliny své duše, které byly obecně označovány jako Dévové. Slovo Déva pochází ze sanskrtu a znamená „nebeská bytost“. Duše rostliny zprostředkovává člověku vazbu s přírodou. Druidové vykonávali posvátné rituály, při kterých mělo docházet ke sladění lidského ducha s duchem rostliny. Ke sběru samotných rostlin docházelo časně ráno, kdy sběrač vyšel na lačno, při sběru mlčel a soustředil se pouze na hledané byliny. Jeho smysly byly dostatečně odpoutány od každodenního shonu, a proto se tak mohl co nejvíce sbližovat s říší duchů rostlin. Prostí lidé se na sběr vydávali většinou nazí nebo pomalovaní, aby je duchové rostlin mohli pokládat také za duchy. Na druhé straně druidové svým bílým oděvem dávali duchům najevo, že jsou osoby zasvěcené do tajemství přírody. Nejoblíbenější rostlinou Keltů bylo jmelí, které je symbolem vědění a síly. Znalosti druidů o léčivých účincích jmelí se předávaly z generace na generaci a staly se součástí lidového lékařství. Jmelí bylo po staletí aplikováno při epilepsii, neplodnosti, psychickému a fyzickému vyčerpání, při potížích krevního oběhu a k podpoře imunity. Pro druidy bylo jmelí klíčem k nadpřirozenu, jehož pomocí navazovali kontakt s božskými silami. Jmelí samo o sobě je protikladnou rostlinou: je symbolem plodnosti, ale i smrti, protože je zároveň léčivý prostředek, ale i jed (připravovat lék může jen odborník přes bylinky).

Keltská kultura sice již dávno zamlkla, ale přesto se v dnešní době obnovuje její tradice. Lidé se v nejrůznějších koutech země opět hlásí ke Keltům, jejich kultuře, zvykům i tradicím. Vznikají keltské spolky a sdružení, které podporují keltskou kulturu. Tento návrat zapříčiňuje současná krize hodnot, která panuje na celém světě. Zápasíme s přírodou místo toho, abychom si ji vážili stejně tak, jako si ji kdysi vážili Keltové. Jak říkali staří druidové: „člověk je neoddělitelnou součástí svého okolí, země, vody, skal, stromů, tedy celé přírody…“. Ne nadarmo se říká, že Keltové byli jedním z posledních národů v Evropě, který dokázal žít ve skutečném souladu s přírodou. Čerpali z ní sílu, hledali v ní zdroje na vyléčení řady nemocí prostřednictvím různých rostlin, bylinek, menhirů a energie tryskající z Matky Země.