V tomto čase se podělím o dvě vzájemně nesouvisející vlastnosti. Jak jde člověk hlouběji, souvislost najde, i když v poněkud speciálním nebo neobvyklém podání.
Zpozorovala jsem u sebe další posun, jako citlivost na pole přítomnosti druhých lidí, kdy v případě potřeby něco stvořit (a trvá to déle než několik dní, je to projekt na několik měsíců či let), musím zajistit, aby mě takové pole, jaké by mohlo býti zatíženo negativním vyzařováním nerušilo - od potřebného klidu, záměru či pocitu bezpečí. Budí to ve mně dojem, že bych se musela odstěhovat mimo civilizaci, zdává se mi o starém pobřeží v Turecku, kde řeším lodní přepravu mezi Bosporem a Dardanely, o Řecku, kdy je obydlím pláž a její skalnatý přístřešek spolu s pokladem nebo pokladem je Slunce a moře samo!
Zdává se mi o Himalájích, kde všude sních, vysoko v horách rozhled, vítr fičí a sníh se třpytí ve slunečním svitu a šumí tím, jak jej vítr přenáší. Jdeme s mužem, už skoro zmrzlí, necítíme ruce a nohy, síly docházejí. Přesto objevíme kámen, který po vložení klíče (z našich srdcí) otevře brány Shambally. A tam jaro a muž tvrdí, že jsme asi po smrti, neboť tomuto nemohl uvěřit.
Kromě snů se stávám rovněž citlivější na kofein. A když vedle mne nejsou lidi, zvládnu víc, neutíká mi energie tak rychle, když je mužský na služební cestě a já spím sama, ráno jsem ne-normální, ale rovnou naspídovaná. Když ho mám doma, budím se ráno sice bez problému, on mívá občas nespavost nebo noční můry a já se probudím v tu chvíli a jednou jsem zasáhla přímo v momentě, kdy ze spaní volal o pomoc (něco temného ho chtělo dostat). Od rukou mi sálala energie až fakt síla, co zahnala něco nad mužovou hrudí tmavého a chtělo mu sát z třetího oka. Pak se probudil. No, vypadá to tak, že aby mohl spát, tak mu na to automaticky dotuji energií, vyrovnávám i v noci. Když on chce zhubnout a zhubne, tak já přiberu. Abych já shodila, on musí přibrat! :-D S čímž souvisí i nutnost uváženějších energetických příjmů i výdejů a nejen z jídla či fyzickým cvičením. Jídla jsem se nepřejídala a pohybu tak akorát - rychlá chůze pětkrát týdně na půl hodiny.
Pak doma trochu jógy a ano doma, neboť mě to ve veřejných prostorách nijak nebaví. Chodila jsem, dokud se šlo domů za světla a dokud jsem si nezapamatovala, jak správně cvičit. Kofein nakonec nepotřebuji, zatěžuje.
Minulý týden byl muž velmi rád za mé rodiče. A já jsem také ráda. Protože nás poslední roky a situace ještě více stmelily a pomohly najít k sobě lepší pochopení, blízkost. Jsem vděčná, i když to stálo roky hádek, nedorozumění, nutného NE-ústupu z mé strany k nárokům rodičů. Neboť právě to nás všechny přivedlo tam, kam mělo, abych i já viděla, že se na své rodiče mohu obrátit, když mám těžké chvíle.
Otevřela se tím v nich schopnost uklidnit, najít další možnosti, schopnost DOVOLIT odpočinek sobě i druhým. Jsem vděčná za to, že můj muž takhle může mít také báječnou tchýni a pohodového tchána. I když pořád tchán (můj otčím) vzhledem k věku už má také limity, tak se říká, že všeho s mírou.
A citlivost mi umožňuje vnímat zpětně a zvědomovat i to, jak moc si přiznat depresi, když ji mám a jak moc jí ne-podlehnout. Jak přišla náhle, tak pak mohla i volně odejít, jakmile jsem ji uznala a procítila. Nyní je mi odlehčeně. Doma působím jako očišťující síla, uklízím, peru, vařím... :-) Oceňte se, za Vaše každodenní působení. Předevčírem jsem měla stav mezi usnutím, kdy bych si zabzučela, vím, táhlo mě to do astrálu, ale také ze skutečnosti, kdy jsem ještě nemohla si být jistá, zda mě neovlivní na takové cestě má předchozí deprese, raději jsem nechala mozek konat ovládací a rozhodovací funkce typu - když odejdu z těla, mohla bych se rozhodnout se nevrátit, neboť mi poslední dobou svět připadá pochmurný a ten v jiných dimenzích úchvatný a osvobozující, nechala bych se tím příliš unést. A je tu rodina, ještě některé důležité věci nejsou dokončené. A nyní v tomto stavu, co mám zvědoměné na jedno vtělení pro tento čas, by byla škoda to vše zavrhnout, odhodit, zapomenout. Právě proto, že jsem za tohle vědomí vděčná.
Tak jsem to nechala tak, abych zůstala v těle. Cítím, jak mi každá buňka od hlavy k patě vibruje! Takhle se mi to za noc stalo 4krát. Ano, končí se mi psychicky náročné období, ustalují se tyto mohutné energie, proto se mi to v mém těle takto děje. A až po čtvrtém vibrování jsem našla spací polohu (na levém boku, kdy se to už nedělo a usnula jsem normálně).
A na dnešek jsem těsně před usnutím necítíla vůbec tíhu vlastního těla a stihla si jaksi uvědomit stav těsně před přesunem do dimenze snění, kdy se tělo odhmotní. Včera byla hezká přednáška, během toho praní jsem si ji našla na youtube - Luisa Muratori a Příznaky transformace - DĚKUJI. Slova paní Luisy u mne navodila uvolnění a i jsem se nad sebou bavila - většinu přednášky mi těmi slovy i říkala, CO JSEM. Popisovala, jak vnímá Gaia, takže jako chrání ty lidi, miluje stvoření a bytosti na ní, je pro ně domovem. A i když s ní cloumá hněv, že těžko vyjádřit, tak nechce ubližovat a záměrně zabíjet, ničit. Ten stejný stav jsem cítila minulý týden. Kdy jsem se lidem vyhýbala, protože to bylo jako nášlapná mina uvnitř mě - napětí. Stačilo, aby jakýkoliv člověk pronesl hloupou poznámku na něco okolo mně/ve mně, došlo by k ničivému výbuchu - avšak jen za cenu další obrovské bolesti. Představovala jsem si, jak v krámku rozbíjím věci a ta paní nebohá by tak odnesla můj hněv..trochu vysoká cena, což? Proto jsem se co nejdříve zdekovala z práce a zamkla se doma.
Z čeho ten hněv a přetlak plynul? Z přesvědčení, že potřebuji čisté pole (a tady to dost dobře nejde). Že lidi ho tak nemívají a s takovými se nemohu setkávat, protože pak to vede k nezdařeným věcem, na kterých mi záleží ať už více či méně, ale od určité úrovně je to dokonce nebezpečné vystavit se tomuto působení a nedobrovolně a cítit bezmoc v nemožnosti zabránit tomu, abych ty lidi po dobu ne-několika hodin či dnů, ale rovnou měsíců! neměla u sebe. A cítím z toho kletbu, co mi překáží v překonání bariéry mezi mnou a zbytkem světa. Ono někdy stačí někoho takového potkat a nemusí nic říkat - a už se mi věci sypou.
Pak tam říkala i něco o Urale a mě dotekla vzpomínka, jak mě to pohoří upoutalo, sotva jsme si o něm říkali v zeměpise. Takové zvláštní kouzlo v sobě nese - že všude kolem něj je vlastně rovina, široko daleko nic, jen prostor a v podzemí....hmm, kdo bude mít chuť, si přednášku najde. Tohle je úkol paní Luisy informaci uvolnit, nebudu jí ho brát. Následovaly další skutečnosti, jaké zmiňovala a jaké mě opět ukázaly, že víc než člověkem jsem jako esence, nehmotné, světelné z Atlantidy a z budoucnosti loď. Na Praze jsem jinak během roku 2014 seděla přímo pod žižkovským vysílačem a v naladění vnímala "zpěv" (strojové přerušované pípání a tóny vysokých frekvencí), co z něj šel. Prostě studium i pracovní život, jak je zbarvený oborem, tak odráží přesně ty skutečnosti mé esence bytí, duše. Napřed jaderná energie, všechno energie, kvantová teorie pole, pak strojové a elektronické formy a komunikace, teď krystaly.
A pak někde čtu, že energie dopadající z centra galaktického slunce na Zemi právě dělají to, že se těla při a během spánku odhmotní...no a já to vědomě vnímám (a pak se o tom dočtu následující den)!
Mám sice propojovat velké celky. Avšak v 3D realitě nejde tak lehce vzlétnout, a pro tohle létat potřebuji jako motýl (mé totemové zvíře) kmitat Vesmírem nebo se rovnou stát zase kosmickou lodí, kde mi bytosti vyšších dimenzí občas VÝ-LET povolují. :-)
Autorka článku: Jitka Bartošová
https://farhamandala.webnode.cz/
