Nikdy si nepřipustit, že by to mohlo být jinak. Věřit, vědět a prožívat, že toto bude takto a nijak jinak. To je cesta k zázrakům. Avšak, je třeba pokora. Ani toto nebude fungovat, pokud tu nebude souhlas Vesmíru (vyšších verzí nás samých).

Kdykoliv se v mém životě staly zázraky a já tak docílila toho, co jsem chtěla, byť počáteční šance na „úspěch“ byla mizivá nebo žádná, předcházelo tomu podobné. Já v těch chvílích si vůbec nepřipustila, že by to nemuselo dopadnout tak, jak chci. Udržovala jsem ten oheň tohoto svého rozhodnutí pro něco (kdy jsem nepřipouštěla opak).

Například, chtěla jsem se dostat práva. Přihlášky jsem si podala na všechny právnické fakulty v ČR a nikam jinam. Nepřipouštěla jsem si totiž (aniž bych si to tehdy uvědomovala), že bych se nedostala, a tak jsem si v hlavě nepromýšlela ani žádnou záložní variantu. Po přijímačkách mi ze všech fakult přišlo, že jsem se nedostala pro velký počet uchazečů. Ani po této zprávě jsem však nepolevila ve svém přesvědčení, že se na práva dostanu, a když ne ten daný rok, tak následující a když ne ten následující, tak ten další …

Ten den, kdy mi přišlo sdělení o nepřijetí na práva z poslední právnické fakulty, jsem si pobrečela, ale po pár hodinách utřela slzy a přijala skutečnost, že budu rok po brigádách a vedle toho se připravovat na další přijímačky. Ještě ten den jsem si rozpracovala přípravu na přijímačky na celý rok a uvnitř sebe najednou cítila takové nepochopitelné těšení se na to. Tehdy jsem nevěděla, že se mi podařilo vytvořit si jasný záměr, který byl právě tím zdrojem nepochopitelné vnitřní radosti.

Ještě ten večer jsem se začala intenzivně učit na další přijímačky a od toho dne jsem se takto připravovala každý den, vyjma času stráveného na brigádě. A víte, co se stalo?

Čtrnáct dní na to mi přišlo vyrozumění z jedné právnické fakulty, že mě berou na odvolání. A za týden na to z jiné, že mě berou taky. Nakonec jsem si mohla dokonce vybrat. A ještě ten rok skutečně začala studovat práva.

Podobné to bylo s mým neoblomným rozhodnutím, že se budu živit jako advokátka, a co nejdříve to bude možné. Ihned po povinných třech letech koncipientské praxe jsem složila advokátní zkoušky a ihned po zápisu do seznamu advokátů začala jako advokátka sama na sebe. A víte jak? Bez klientů, s 10.000,- Kč na účtu, což byly veškeré mé peníze, které mi zbyly poté, co jsem poplatila všechny poplatky za zkoušky, zápis do seznamu a co si pořídila do kanclu stůl, židli k pracovnímu stolu, dvě židle pro klienty a kytky (aby to tam nebylo tak prázdný). Čtrnáct dní na to mě čekala první platba nájmu, zdravotní a sociální, a na tyto platby nestačilo ani těch zbylých 10.000,- Kč.

Jenže, já si prostě usmyslela, že po advokátních zkouškách hned půjdu sama na sebe a že se to prostě nějak udělá. Zkrátka, šla jsem za svým snem. Já to šíleně moc pro sebe chtěla. A nepřipouštěla jsem vůbec možnost, že bych si to nesplnila. A víte, jak to dopadlo? Já bez klientů, bez vidiny kšeftů, a s penězi, že to nepokrylo ani první měsíc nákladů, jsem za dva týdny vydělala z drobných právních prací jako zázrakem to, co jsem potřebovala. Nemusela jsem si nikde půjčit. Ono by ani nebylo moc kde. A následující měsíce jsem postupně už mohla i nějaké peníze odkládat a za rok jsem byla výrazně v plusu.

Na základě těchto zmíněných zázračných zkušeností jsem nabyla dojmu, že má neoblomná síla vůle stačí, a že když něco budu tak moc chtít, že si nepřipustím nic jiného a vnější podmínky si budu zařizovat tak, jako by bylo naprosto jisté, že docílím toho, co chci, že se tak vždy stane. Jenže, život mě v dalších lekcích ubezpečil, že tomu tak úplně není.

V mnohých případech mi život nedal to, co jsem chtěla, a to i navzdory stejnému scénáři, že jsem měla jasný záměr a udržovala v sobě víru úspěchu. Až později mi došlo, že mi tím život dal lekci pokory a to opět z lásky ke mně, aby se snížila nadvláda mého ega nad mojí personou a já byla více u sebe, více tou skutečnou. Život mi pak následně dal několik lekcí, kdy jsem „neuspěla“ navzdory mé vůli a síle mého záměru. Dal mi tím informaci, že jsem nepokorná, nepokorná k sobě a životu, když si myslím, že ta moje současná identita Petra Jelínková ty zázraky činí sama a že má existence je omezena jenom na tu „Petru Jelínkovou“ .

Až po různých pádech, kdy najednou přestalo fungovat v praxi to mé poznání o tom, že si sama tvořím, mi pro mě samotnou došla jiná (podrobnější) pravda. A sice, má vůle, můj pevný a jasný záměr je nezbytný k tomu, abych docílila toho, co chci, avšak je tu potřeba ještě vyšší záměr něčeho nad mojí současnou existencí v těle Petry Jelínkové. Tím něčím či někým mám na mysli Zdroj, Vesmír (nebo jak tomu říkáte). A jelikož každý z nás je kouskem Vesmíru, pak tím, kdo musí dát svolení k realizaci toho jasného záměru Petry Jelínkové, je její vyšší součást, její vyšší forma existence. A tento souhlas je potřeba, neboť zatímco Petra si nepamatuje na to, co se tu přišla naučit, a v čem pomoci, na jaká místa a k jakým lidem má přijít, ta její vyšší forma mimo tělo (duše) to ví a vede ji. A ta vidí, zda vyslaný jasný záměr Petrou Jelínkovou je prospěšný pro její cestu nebo nikoliv. Souhlas vyšší podstatou nás může být dán záměru, jež sleduje plán, který si duše Petry Jelínkové vybrala. Vyšší podstata nás však může dát souhlas i se záměrem, po jehož splnění Pera Jelínková dojde k tomu, že to nechce, že to není ono, anebo, neudělit souhlas se záměrem, jehož výsledkem pak bude nesplnění přání Petry Jelínkové, a tím ona dojde k prožití si, že „selhala“. Obojí je však krásná láskyplná lekce, která Petru Jelínkovou vede k přeměnění „pádů“ a „selhání“ v dary, která vede k pokoře a k postupnému přijímání všeho, jak je.

Avšak přijímáním všeho jak je, se nestáváme obětním beránkem, na kterém je možné dříví štípat. Právě naopak. My všichni v tělech máme výsadu svobodné vůle. Máme tak schopnost vytvořit a jako plamen uvnitř nás udržovat jasný záměr. A právě náš jasný pevný záměr, síla naší vůle, je pak tím, co nám umožňuje vymezovat si zdravě hranice a přitom přijímat vše, jak je. Toto spojení nám umožňuje skutečnou svobodu. Již neplýtváme energii tím, že se snažíme změnit své vnější podmínky, změnit někoho. Nýbrž pouze my tu situaci přijmeme, jak je a bez nátlaku v čemkoliv, my se rozhodneme v souladu s naším záměrem, zda v té situaci nebo s tím člověkem chceme být či nikoliv.

Abych si to byla schopna uvědomit, tuto aktuální pravdu, potřebovala jsem zažít oba extrémy. Potřebovala jsem nějakou dobu pobýt v pravdě, že pouze my svým pevným záměrem tvoříme a následně nějakou dobu pobýt v druhém extrému (zdánlivě), že netvoříme nic, jelikož vše je a bude stejně, jak má. A až teprve nedávno po projití těmito pravdami jsem trochu schopna situace, ve kterých se nacházím, přijímat jak jsou a vedle toho se svobodně rozhodovat na základě svého vytvořrného záměru, zda v tom chci být či nikoliv.

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.