Marie s Josefem doputovali na své cestě světem s nenarozeným dítětem, našli místo ke spočinutí, místo, kde Marie zrodila na svět dítě – světlo – Krista.
V současnosti možná obraz toho, že všichni hledáme to nejpřijatelnější místo v sobě i ve svém okolí, ve kterém bychom mohli přivést na světlo světa to nejcennější, o čem víme, že v sobě nosíme.
Dar tomuto světu.
Radost a světlo.
Nalezení takového daru souvisí s obětí, tedy s uvolněním něčeho, co v sobě nosíme, co nás „tlačí“ a chce se vyjevit ve vědomí. Vlastně jakýsi obraz vlastního sebepoznání.
Tiše, šeptem promlouvají uvnitř člověka paprsky, které v polovině roku, ve svatojánském období – v době vysokého léta, přijal. V tomto laskavém ztišení se sám v sobě, v této mimořádné atmosféře vánočních dnů, můžeme zavnímat, třeba jen v pocitu nebo v obraze – božské logo – jako proces, jako sloveso, jako děj, jako něco nekončícího, probíhajícího, dějícího se. Jako světlo, SLUNCE KRISTOVO, které zasahuje každého z nás bez rozdílu svým paprskem.
Možná více než kdy jindy se právě v těchto vánočních dnech a nocích dá pocítit a uvědomit si, že lze vnímat hlubší Pravdu, ale jen uvnitř sebe, ve vnitřním pocitu, že všechny těžkosti i radosti, kterými jsme prošli během uplynulého času, byly našim dílem. A právě v těchto dnech se nejvíce můžeme radovat z krásy poznání, že nic není ztraceno, že jsme vše konali tak, jak nejlépe jsme mohli, ale že neustále máme možnost cokoliv změnit – na počátku v rozhodnutí, pak ve vnitřní představě, a postupně i ve vlastním životním postoji, názoru, myšlence, činu apod.
Právě v souvislosti s náladou předcházejících týdnů (v souvislosti se skromností, ztišením, pokorou, sebepoznáním), je toto světlo zdrojem morálních intuicí, správných rozhodnutí, pravého konání.
A to vše je vedeno k oběti – obětovat můžeme naši nižší přirozenost, sobeckost, bezohlednost, unáhlenost… apod…
Obětovat můžeme však jen to, o čem víme, že je, že existuje, co si uvědomujeme, ne to, o čem si myslíme, že není. To, co popíráme, zůstává a žije v nás dál.
Proto je v sebepoznání a v přiznání si sobě samému nesmírná radost a úleva, to je ona oběť.
Nyní je čas, kdy všechna kouzla sebeklamů, iluzí, překážek mohou opadávat.
Narodilo se dítě jako obraz zrození našeho nového JÁ – božského dítěte uvnitř.
Dítě se rodí ve vánočním čase očištěného srdce jako PLOD NADĚJE. Tajemství zrození se uskutečňuje v nejhlubší zimní noci, je splněním všech lidských nadějí. Je znamením znovuzrozování a věčné obnovy – dává člověku jistotu do budoucnosti.
Při pohledu na dítě zrozené v ,,jeskyni” si člověk může uvědomit, že tento svět (jeskyně, chlév) je jako mrazivý mrtvý kámen. Narozením dítěte se jej však dotkne hřejivý dech lásky. Každým narozením (nejen dítěte) se dotkne hřejivý dech lásky domova, rodiny, hnízda, chléva.
Každým „narozením“ se rodí NADĚJE, ve které se shromažďují paprsky nebeských sil, aby z něj pak vyzařovaly ven do světa.
Symbol jeskyně můžeme vnímat také jako naše tělo, se všemi jeho dokonalostmi i nedokonalostmi, omezeními, tělo, jehož těsný prostor prozařuje vánoční světlo, které přemáhá všechny temnoty světa, které nás prosvětluje a zahřívá.
Je to doba nejhustší tmy, kdy vládne noc SMRTI, ovšem Slunce již oslavilo svůj slunovrat, začíná nový VZESTUP.
To vše se děje nekonečně znovu a znovu ku pomoci světu, přírodě i člověku. Je to „slunovrat“ naší duše.
Přijímáme dary světla a darujeme chvalozpěvy – Gloria in excelsis.
Umět DÁVAT je neskonale vážné a důležité, ale aby dávání bylo naplněno, a tedy dokončeno, žádá si tento krásný proces zároveň schopnost umět PŘIJÍMAT.
Dárky je možné vnímat jako symbol oběti v procesu nelehkého sebepoznávání.
Přeji vám laskavé dny plné světlého sebepoznávání.
http://kalendarduse.blogspot.cz/
http://12-vanocnich-noci.webnode.cz/
S vděčností Yvell, Yvetta Ellerová,
