říjen 2018

Sedí u stolu a se zasněným pohledem listuje albem, do kterého pečlivě vlepuje každý měsíc fotografie. Tolik to utíká. ,, Malému už budou tři roky,“ povzdechla si polohlasně. Nechtěla být matkou samoživitelkou. Ale v životě se nedějí věci jenom tak, jak si člověk zrovna představuje. Alespoň v tu dobu to tak nebylo.

Za chvíli se kudrnáček probudí a půjdou do lesa. Ten ostatně miluje ze všeho nejvíc. Přemýšlela o tom jak je to nyní všechno snadné, když má člověk nastavený režim dne a plán, který si dělají den nebo dva předem. Jenže na začátku to tak nebylo a všechno vypadalo tak zoufale.

16.11. 2015

 

   Zavřela za nimi dveře od bytu, klesla na kolena a nahnula se s výrazem plným lásky nad přenosnou skořepinu od kočárku. ,, Ahoj miláčku, tak jsme doma,“ zašeptala a cítila jak se jí do očí derou slzy.

    Třetí den po porodu ještě každý pohyb docela bolí, uvědomila si. S povzdechem vstala ze země a opatrně přenesla miminko do pokoje. Hlavou se jí honilo tolik věcí.

Pohledem spočinula na tašce z porodnice, která volala po vybalení. Představila si hromadu špinavého prádla, která čekala v koupelně před pračkou. Přímo tam, když se snažila s těhotenským bříškem vyprat jí chytily porodní bolesti. Potom už bylo všechno tak rychlé, v mlze.

Rodila 5 týdnů před termínem a to prvorodičku přece jenom vyděsí. Mírným bolestem v podbřišku napřed nevěnovala pozornost, ale když neustávaly a dokonce sílily, došlo jí, že se něco děje. Porodní asistence už volala automaticky a rychle dobalila napůl připravenou tašku do porodnice.

   

Porod byl tak rychlý, že si sotva stihla zout boty. Horší už to bylo s placentou. Ale díky zásahu jedné milé zkušené doktorky, která vyslyšela její němou prosbu o tom, že nechce jít pod narkózu na sál to dopadlo dobře.

Bohužel dnešní doba přeje spíše dodržování jakési metodiky, než lidskému přístupu. Ve chvíli kdy tělo nechce ještě placentu vypudit a nad vámi odpočítává sestra minuty ,, do chirurgického zákroku“ s vyplaveným adrenalinem toho opravdu moc nenaděláte.

Potom následovaly tři dny, které byly ve znamení mini uzlíčku, kterému ze zavinovačky koukaly hnědé vlnité vlásky. Krmení, přebalování, koupání. Pojmy, které v nemocničním prostředí ztrácejí svoji přirozenost. Naštěstí nikdy nebyla moc ovlivnitelná, poněvadž svobodu projevu v ní pěstoval dědeček od malička.

Přece každá máma intuitivně ví, jak chytit miminko a ví i všechno ostatní. Do chvíle, než odborný personál začne chrlit moudra způsobem, který jí vezme vítr z plachet. Posledním hřebíčkem do rakve bývá konstatování s otazníkem na konci: ,, Kolik dětí jste porodila, že víte co dělat?“

   

Porodila sice první dítě, syna, ale co má dělat věděla hned. Intuitivně si uzlíček přitiskla na hruď a najednou kolem všechno ztichlo. Koncentrace na tento okamžik byla tak silná. Esence lásky a citu. Jinak to nelze nazvat.

Zkontrolovala obsah lednice a zapnula pračku. Mezitím se kudrnatá hlavička začala v nosítku na břiše vrtět a dožadovat se svého. Je to tak zvláštní pocit. Najednou má drobka, který je úplně a zcela odkázaný na její péči, pomyslela si.

První den doma utekl jako voda a potom to teprve začalo. Zprvu nechápala, kam se poděl ten všechen čas, co jí proklouzl mezi prsty každé ráno a ona ho horko těžko stěží chytala v noci. Ručičky všech hodin v bytě se snad zbláznily.

Když nekojila, tak chovala. Když nechovala, tak prala. Když neprala, tak přebalovala. Když nepřebalovala, tak se snažila malého obléct, nasoukat do zimní kombinézy, zabalit do fusaku a vyrazit s kočárkem, než se oba zpotí skrz naskrz a bude muset začít znovu.

Do toho zabalit přebalovací tašku ( to opravdu bezdětná žena nemůže pochopit, kolik věcí je nutné s sebou mít), obíhat úřady  kvůli rodičovskému příspěvku nebo mateřské (což pro někoho kdo nepobíral nikdy žádné dávky je poměrně slušnou španělskou vesnicí) , dětské středisko, poradna pro nedonošené děti, neurologie nebo cvičení.

To byly povinnosti. Potom ještě plavání doporučené sestřičkou a také nákupy, poněvadž plínky, krémy na zadeček a vlhčené ubrousky mizely závratnou rychlostí.

Ono se řekne chodit na plavání. Vypadá to ale následovně:

    -pečlivě zabalíte přebalovací tašku, ve které kromě obligátních vlhčených ubrousků, krémů na opruzeniny, láhve s čajem, látkové pleny na ublinknutí, jednorázových plen, náhradního oblečení (stává se nehoda), hračky na zabavení a dudlíku máte navíc jednorázovou plenu do vody, olej na celé tělo, mycí potřeby pro Vás i pro dítě (musíte se též koupat před vstupem do dětského bazénu), skřipec na svoje vlasy, osušku pro sebe i pro dítě, hygienické potřeby a plavky   

   -nakrmíte a přebalíte dítě
   -obléknete se a začínáte se potit
   -začnete oblékat dítě a během chvíle zjistíte, že mělo nehodu
   -odhazujete svoji bundu
   -přebalíte dítě
   -obléknete si bundu
   -obléknete dítě
   -obujete se
   -připoutáte dítě do skořepiny
   -s obrovskou taškou (viz výše) v ruce jedné a se skořepinou o váze minimálně 8kg v ruce druhé opouštíte byt

Suma sumárum to trvá skoro hodinu. A teď si představte, že tak je to se vším. Nikdo nepomůže. S ničím. Nezabalí věci. Nepřidrží dveře. Nepodrží dítě. Na všechno jste sama. Není to jednoduché. V prvních týdnech se bojíte i do sprchy, aby se mezitím miminko neprobudilo.

Ve chvíli kdy je na to člověk sám se neubrání občas zoufalé bilanci. Vstávala v lepším případě celé noci po 3 hodinách. Skoro nespala. V kolotoči povinností a zdrcujícího strachu, aby něco neudělala špatně sama skoro nestíhala jíst. Mnohokrát se přistihla, že první (a někdy jediné) jídlo za celý den polyká za běhu domácnosti.

Sousedi se ze začátku museli docela dobře bavit, poněvadž se skořepinou v jedné ruce, s balíkem plen v podpaží a s taškou s nákupem v ruce druhé asi musela při vystupování do schodů vypadat poměrně komicky. Ráno se to opakovalo, pouze místo tašky nesla pytel do popelnice.

Časem jim už její situace úsměvná nepřišla a jejich pomoc s těžkými věcmi byla v jisté době pro ní nedocenitelná.

Maličký zakňoural a tak automaticky přivinula ten uzlíček k sobě. ,, Ta láska k němu je neskutečná, “ říkala si polohlasně, když ho hladila opatrně po kudrnkách, které se jí kroutily pod prsty.

Pamatuje přesně na ten den, kdy si řekla dost a skoro roční přežívání vyměnila za žití.

Na ten měsíc, který všechno změnil nelze nikdy zapomenout. Nejprve jí zemřela maminka. Nečekaně, z hodiny na hodinu. Srdeční zástava. Po třech týdnech maminku následovala babička. A potom, s několikatýdenním odstupem, následovaly křtiny. A tam jí to všechno došlo.

Když byla ještě malá holka, měla nejlepší ,,kamarádku“. Ta jí říkala vždy na rovinu a velmi upřímně co má a co nemá dělat. Ta jí upozornila na to, že po ní kouká kluk z vedlejší třídy, ta jí s děsivou přesností sdělila úmrtí dědečka, ještě než došla domů. Ta jí velmi důrazným tónem oznámila, když udělala chybu a přinutila jí skrze vnímání svého já ji napravit.

Potom někdy na začátku nemocného vztahu ,,kamarádka“ zmizela. Najednou se neozývala a jí nedošlo, že to je pouze její představa, protože všechny její pokusy o to promluvit vždy přetlačila ,,rozumným“ pohledem, který je v naší společnosti tolik upřednostňován.

Vzpomněla si na ty okamžiky, kdy z dálky slyšela křik, že ON není ten pravý. I zoufalé prosby ať už netoleruje jeho chování. Jenže, přece šlo všechno tak logicky zdůvodnit a omluvit? A tak ji přestala poslouchat úplně.

Jenže některá přátelství jsou životně důležitá a tak právě v ten den, kdy stála na křtinách svého syna bez maminky, bez babičky a bez partnera jí to došlo. Bytostně jí chyběla po celou dobu, co se snažila zavřít její ústa.

A tak ji pozvala zpět do svého života. Intuici.

Z počátku to nebylo vůbec lehké. Vzorce chování a jednání, které byly plné strachu se poměrně dobře uhnízdily v její mysli a nechtěly o svojí nadvládu rozhodně přijít. Jenže ona už byla na cestě, o níž byla přesvědčená celým svým srdcem, že je pro ni jedinou správnou možností.

Nejprve si nastavila režim dne tak, aby mohla sbírat sílu a necítila se každý den jak po celodenní tvrdé dřině na poli. Věděla, že na delegování je moc brzo, miminko potřebuje v prvních měsíců mámu a hledala cesty jak uspořádat den tak, aby začal být o žití a nejen o přežití.

Ve chvíli kdy pouta strachu sundala ze svých zápěstí všechno viděla jinak. Má zdravého nádherného syna a život před sebou. Myšlenky o únavě a pocitech nezvládnutelnosti situace se rozplynuly jedna po druhé.

Ne, nebylo to hned a nebylo to zadarmo.

Ve chvíli kdy zůstane žena sama v době tak náročné jako je těhotenství nebo šestinedělí, je to velmi razantní zásah do její psychické rovnováhy. Tato období jsou emocionálně i fyzicky náročná sama o sobě a pokud se k jejich prožívání přidruží ještě rozchod s partnerem nebo ztráta blízké osoby, jde o velmi krizové období.

To, co žena cítí:

    -její fyzické vyčerpání (z porodu a z kojení)
    -oslabená psychika (pocity viny za neúplnost rodiny, úzkost nad koncem nevydařeného vztahu)
    -špatná materiální situace (obavy, jak to sama finančně zvládne)
    -stud (leckdy podporovaný poznámkami okolí o tom, že s NÍM měla zůstat-aniž by kdokoliv věděl, jaká byla situace)
    -stres ( z toho jak zvládne péči o prvorozené miminko v této chvíli)

ji minimálně na určitou dobu definuje a zároveň komplexně dehonestuje před lidmi, kteří toho umí zneužít.

Pokud takovou ženou jste nyní vy, pokusím se nyní situaci ulehčit alespoň tím, že se s vámi podělím o to, co pomáhalo mě.

Pokud o takové ženě víte, nezavírejte před touto situací oči a nabídněte jí:

    -rozhovor bez hodnocení, odsuzování a srovnávání
    -pohlídání miminka u ní doma, aby se mohla v klidu vykoupat, najíst a nabrat sílu (bez nutnosti neustále být v bdělém pozorném stavu)
    -nákup podle jejího seznamu a pokud uvidíte, že je na tom špatně i finančně, obvolejte svoje kamarádky a pokuste se pozeptat, zda někdo nemá po svých dětech cokoliv, co u je ní je nyní potřeba
    -společnou procházku s kočárkem s rozhovorem o něčem, co nemá s její aktuální situací nic společného
    -úklid společných prostor v domě, kde bydlí, když na ní přijde řada
    -doprovod kamkoliv, kde je pro ni problém vzít kočárek dovnitř

Možná jste na tom byla podobně, možná jste měla to velké štěstí vychovávat děti v úplné rodině. Možná jste měla štěstí na pomoc celého příbuzenstva. Ale pořád jsou mezi námi ženy, které to tak nemají. Jsou zoufalé a pro svoji aktuální neutěšenou situaci nejsou ani schopné řádně a tak, jak by si přály se o miminko starat.

Ne každá z nás má tu vnitřní sílu se zvednout ze dna sama, bez podané pomocné ruky. Nebuďme lhostejní a nepřehlížejme tyto maminky, z nichž velká část si svůj úděl dobrovolně nevybrala.

A jak to zvládla ONA? Jak se vymanila ze situace, která by spoustu lidí položila na lopatky a otočila ji z rubové strany zpět na tu lícovou?

   

Pokud čekáš miminko a jsi sama. Pokud se Ti narodilo miminko a Ty jsi zůstala na vše sama (nebo se vnitřně cítíš sama). Pokud cítíš, že na Tebe všechno padá a máš chvíle, kdy opravdu nemůžeš dál. Potom jsi tady správně.

eKNIHA ZDARMA PRO TEBE TADY

s názvem SAMA S MIMINKEM – JAK NAJÍT KLÍČ K ÚSMĚVU, která Ti odpoví na všechny otázky, jenž Ti den co den proudí hlavou.

Tuto knihu jsem psala přímo pro Tebe, s láskou a chutí ulehčit Ti ty chvíle, které tak niterně znám. Pevně věřím, že realizací popsaných kroků pomůže Tobě začít psát nový scénář vašeho života.

A jestli pořád cítíš pochybnosti, můžeš si přečíst o mojí cestě.

Autorka článku: Barbora Englischová

Barbora Englischová, autorka projektu DETOXIKUJ ŽIVOT, publicistka a maminka zelenookého kudrnáče. ,,Pomáhám lidem, kteří padají v jakékoliv životní oblasti směrem dolů, roztáhnout jejich křídla. Není důležité v jaké životní fázi se právě nacházíte, důležité je co začínáte dělat právě nyní. Svoji intuici s láskou tříbím již přes dvacet let a skrze ni a s vhledem do podstaty vědomí vám nabízím nový životní náhled, pojmenování původce problému ve vašem životě a pomocnou ruku při změně směru vaší životní cesty."