Vždy jsem chtěla dělat to, co dělám. A vždy jsem to dělala. Zpočátku trochu krkolomně, ale vlastně se pořád učím. Každý terapeut (říkejte si tomu jak chcete), se zabývá určitými tématy a ta témata ho provázejí. Chodí za ním lidé s těmito příběhy. Dá říct, že je daným tématem trošku postižen. Jsem moc ráda, že mým oborem není třeba léčba schizofrenie, drogově závislých, starost o opuštěné děti nebo matky v nouzi, ale řeknu vám….je to někdy trochu na palici vědět, kolik lidí je zneuživaných. Kolik lidí si prošlo sexuálním násilím z řad rodinných příslušníků, kolik lidí bylo psychicky i fyzicky týráno.

Kolik lidí mělo krásné rodiny a přesto byli zprzněni ve školských institucích, v nemocnicích, na táborech nebo prostě jen divným sousedem, či sousedkou. Lidé, do kterých byste to ani nikdy neřekli.

Jsem ráda, že si příběhy z “práce” netahám “domů” a nepřemýšlím o nich. Ale když u dalšího a dalšího klienta odkryjeme ten samý vzorec i příběh, tak fakt mívám často na krajíčku. Asi proto, že to znám. Asi proto, že vím, jaké to je být zahnán do kouta. Asi proto, že sama umím pekelně zahnat do kouta, protože mám skvělý trénink, asi proto, že se díky všem příběhům vracím zpět ke své citlivosti a empatii, kterou jsem si kdysi nuceně zavřela, abych necítila.

Kolik z nás to udělalo? Kolik z nás radši denně popírá sebe sama, aby nemuseli cítit tu pravdu, která je v nás? Kolik z nás radši drží hubu, než aby se postavilo za to, co v sobě cítí? Kolik z nás se denně bojí vyjádřit svůj názor? Kolik z nás se bojí o svou existenci? Kolik z nás se prostě jen POŘÁD NĚČEHO BOJÍ?

Nemusíš!

A už vám někdo řekl, že nemusíte? Už vás někdo pohladil po vlasech a řekl “Odteď si dělej, co budeš chtít!”? Věděli byste, vůbec, co máte dělat?

Je mnohem jednodušší zůstávat v tom, co znáte. Je mnohem jednodušší trpět do konce života. Je mnohem jednodušší být oběť sebe sama a celého světa než udělat něco jinak. Vyjít z komfortní zóny. Protože i utrpení je naše komfortní zóna a zatraceně draho placená.

Můžeš!

Vyjdi ven, člověče a když zase půjdeš do práce se staženým žaludkem, k doktorovi se strachem, že ti něco najdou, domů, že dostaneš výprask, nebo že tam na tebe čeká hromada práce. Až zase budeš nadávat na svět, jak je špatný, vyjdi se vztyčenou hlavou a stále si jako mantru opakuj “BERU SI ZPĚT SVOU MOC!”

Uvidíš sám, co se stane….