Svět je plný „nevysvětlitelných tajemství". Patří mezi ně i záhadné nálezy, z nichž jsme mnohé mohli jako první představit široké veřejnos­ti. Tyto archeologické rarity obdivuhodným způsobem dokládají, že lid­ský duch byl již v dávných dobách schopen těžko uvěřitelných výkonů. Tajemné artefakty reálně existují, před antickými svítilnami nebo gene­tickým kotoučem není dobře možné zavírat oči. Můžete si je prohléd­nout a obdivovat je. I vědci by jim měli věnovat pozornost.

K nejneobvyklejším památkám naší spletité minulosti patří předmě­ty vyrobené z křišťálu nebo drahokamů, především pak tajuplné lebky, masky z křemene, antické optické čočky a kultovní objekty. Opracová­vat křišťál dokázali dokonce již neandrtálci, kteří byli dlouhou dobu pokládáni za primitivní divochy. Ve skutečnosti však v používání nástro­jů, výrobě oděvů a v technice lovu nijak nezaostávali za Homo sapiens sapiens. Již před 50 000 lety zhotovovali šperky v podobě náhrdelníků ze slonoviny nebo provrtaných vlčích a losích zubů.

Jeden z neobvyklých neandrtálských artefaktů je uchováván Přírodovědným muzeem v Brně. Jedná se o broušenou, asi deset centimetrů velkou špici z průhledného křišťálu (odrůda křemene). Prehistorici předpokládají, že předmět nebyl určen k lovu, ale ke kul­tovním účelům. Způsob opracování a přesný význam reliktu však zůstá­vají zahaleny tajemstvím.

Dávnověcí umělci museli mít nejen talent, ale oplývali také podivu­hodnou řemeslnou zručností. Křišťál je hojně se vyskytující, ale těžko tavitelný minerál. Je daleko tvrdší než sklo a používá se především při výrobě porcelánu a v průmyslu. Například křemičité (křišťálové) sklo slouží ke zhotovování laboratorních nádob. Je totiž kyselinovzdorné a odolné proti teplotním výkyvům.

Křišťál lze obvykle opracovávat pouze strojově a je třeba respektovat jeho strukturu. Snadno by se totiž mohlo stát, že se rozlomí.
V Antropologickém muzeu v Mexico City je vystaveno několik křišťálových předmětů, mezi nimi perfektně vybroušený králík, vysoký při­ bližně deset centimetrů. Je přiřazován kultuře Mixtéků. Dějiny tohoto národa sahají svými počátky až do roku 650 před naším letopočtem a končí kolem roku 1500 po Kristu.

Ze stejného období pochází rov­něž křišťálový pohár nalezený ve třicátých letech 20. století španělským archeologem Alfonsem Casoem v jeskynním hrobě č. 7 v Monte Albánu (Mexiko). Pohár byl zhotoven před více než tisíci lety a ležel vedle malé křišťálové tyčinky na rty, křišťálových náušnic, perel a dalších šperků z jadeitu.

Ještě podivuhodnějším dojmem působí asféricky vybroušené čočky, které byly objeveny na místech, kde by je archeologové nehledali: ve švédských vikinských hrobech z 12. století na baltském ostrově Got­land. Čočky by dodnes mohly sloužit jako perfektní lupa.
Princip fun­gování optických sklíček teoreticky propočítal matematik René Descar­ tes v 17. století a reálně se používají až od století dvacátého. Kdo však zmíněné čočky z vikinských hrobů vyrobil?

Všeobecně se předpokládá, že pocházejí z Byzance a Vikingové je získali obchodem nebo loupeží při svých nájezdech. Tím pádem mohou být optické pomůcky ještě pod­statně starší. A podobné nálezy známe i z Egypta a Blízkého východu.
K nejdokonaleji opracovaným předmětům náleží lebky z křišťálu a jiných drahých kamenů. Patří k nejúžasnějším artefaktům objeveným na naší planetě. Jedna z prvních křišťálových lebek byla nalezena roku 1927 ve zříceninách mayského města Lubaantun a od té doby se spolu s dalšími předměty stejného druhu stala námětem vzrušených diskusí a spekulací. Říká se, že lebky jsou pozůstatkem zaniklé, velice vyspělé technické civilizace. Prý ve svém vnitřku skrývají obrázky UFO nebo slouží ke spojení s jinými rozměry časoprostoru.

Křišťál byl odpradávna pokládán za kámen přinášející štěstí. Velmi si ho vážily především staroamerické kultury. Většina objevených lebek působí překvapivě moderním a naturalistickým dojmem. O jejich půvo­du, způsobu opracování a stáří je však známo jen málo faktů. Základní otázka tedy zní: Jak byly tyto artefakty vyrobeny? Disponovali snad Mayové daleko účinnějšími nástroji, než jsme dosud ochotni připustit?
Křišťálové lebky však nejsou pouze americkou záležitostí. Vyskytu­ jí se i v jiných koutech světa. Mnohé jsou v držení soukromých osob, ale některé můžeme obdivovat ve veřejně přístupných muzeích.
Například známé Britské muzeum v Londýně vystavuje lebku nalezenou roku 1889 v Mexiku, připisovanou aztécké epoše. Další exempláře jsou uloženy v mnoha muzeích, o nichž jsme se již zmiňovali.

V rámci naší vídeňské výstavy Unsolved Mysteries jsme představili šest originálních lebek ze sbírky Jokey van Dietenové: „Šui Ting Er" z jihozápadního Mongolská, křišťálovou lebku nazývanou „Jezuita", lebku z růžového křišťálu „Baby Luv" z Ukrajiny, „Lazuli" z Peru, „Oceánu" z Brazílie a jako poslední bizarní křišťálovou lebku, jež byla roku 1908 vykopána v Guatemale. Holanďanka Jokey van Dietenová ji získala až v roce 1991. Jak sama říká: „Stála tolik jako velmi drahé
auto." Podle tvaru bychom ji při­soudili spíše mimozemšťanovi než člověku, a proto si vysloužila název „E. T.".

Lebka má údajně léčivé účin­ky a její majitelka tvrdí, že ji osobně zbavila životu nebezpeč­ného nádoru. Skeptici se domnívají, že lebky včetně „E. T." ne­jsou ve skutečnosti nikterak staré a že vznikly na něčí objednávku v evropských dílnách před nanej­výše desítkami let. Paní van Die­tenová před několika roky odmít­la nechat jednu ze svých křišťálo­vých lebek prověřit v Londýně. Kritici v tomto jejím rozhodnutí okamžitě viděli důkaz, že „E. T." (o tento exemplář šlo) je padělek. Chtěli jsme tyto spekulace vyvrá­tit a rozhodli jsme, že lebky ne­cháme před zahájením výstavy analyzovat. Do práce se pustil renomo­vaný kunsthistorik dr. Rudolf Distelberger. Již v roce 1984 zkoumal slavnou křišťálovou lebku z Lubaantunu, jejímž vlastníkem je paní Anna Mitchell­Hedgesová. Tehdy pomocí mikroskopu odhalil na vrchní části lebky stopy broušení, které v něm vzbudily podezření, že lubantuunská lebka byla pravděpodobně vyrobena v německém Ober Idarsteinu.

Ke zcela jiným závěrům dospěl po průzkumu „E. T." ve vídeňském Přírodovědném muzeu. Nejprve konstatoval, že tato lebka, nalezená roku 1908 ve Střední Americe, dosahuje hmotnosti pěti kilogramů, je vyrobena ze záhnědy (kouřově hnědá odrůda křemene), na výšku měří 160 milimetrů, na šířku 120 milimet­rů a je dlouhá 210 milimetrů. Nápad­né jsou na ní hluboké trychtýřovité oční důlky. Prof. Distelberger říká: „Možná byly původně vyplněny sma­ragdy nebo jinými drahokamy, čímž se ještě zvýšilo magické vyzařování lebky."

Vídeňský expert zjistil i další po­divuhodnou skutečnost: „Hlava z křiš­ťálu je přinejmenším pět set let stará. Nevykazuje žádné stopy po opracová­ní moderními rotačními nástroji. Dá se věřit tomu, že pochází opravdu ze Střední Ameriky. Byla vyleštěna ručně, což trvalo mnoho let, a padělateli by se takový postup ekonomicky roz­hodně nevyplatil. Lebka představuje evropský typ, je však užší. Před svým nalezením pravděpodobně ležela poměrně dlouho v zemi."


Podobné lebky vyrobené z křišťálu a dalších drahokamů zhotovovali naši předkové v různých částech světa. Ze sbírky Jokey van Dietenové bychom chtěli upozornit na následující exempláře:
­ Lebka „Šui Ting Er" byla nalezena roku 1870 čínským archeolo­gem v oblasti jihozápadního Mongolská. Je zhotovena ze světle zelené­ ho drahého kamene. Stáří a význam zůstávají nejasné. Důležitým vodít­kem by mohla být zelená barva, která byla ve staré Číně pokládána za symbol života. Mnozí bohové a bohyně dálněvýchodních legend nosí zelený oděv.
­Lebka „Jezuita" je vybroušena z průzračného křišťálu. Dosahuje přibližně třetiny velikosti lidské hlavy. Dlouhou dobu byla v držení Ig­náce z Loyoly, prvního představeného jezuitského řádu, který byl zalo­ žen 15. srpna 1534. Z té doby pochází i první zmínka o lebce. Ta váží tři kilogramy a její rozměry jsou: 115 milimetrů výška, 90 milimetrů šířka a 150 milimetrů délka.
­
Počátkem 18. století byla poblíž ukrajinského města Luv objevena lebka „Baby Luv". Skládá se z jednolitého kusu růžové křišťálu a váží 7,5 kilogramu. Na výšku měří 160 milimetrů, na šířku 135 milimetrů a délka dosahuje 220 milimetrů. Roku 1710 ji našel ruský mnich v pra­staré skythské mohyle. Od roku 1993 je „Baby Luv" ve sbírce paní van Dietenové.
­
Další neobvyklou lebkou je „Lazuli". Její hmotnost činí přibližně tři kilogramy. Zhotovena je z lapisu lazuli. Pochází z Jižní Ameriky (severní Peru), kde ji v roce 1995 objevili indiáni. Údajně měla vznik­nout v období Inků. Domorodci jsou přesvědčeni, že tento modrý arte­fakt nosí štěstí.
­

Lebka „Oceana" získala svůj název podle nazelenalého akvamarí­nu. Jokey van Dietenová ji koupila roku 1997 od brazilských indiánů. Zpětně lze její stopu vysledovat přes Kolumbii a Ekvádor do Peru, kde se veškeré informace ztrácejí. I tato lebka váží tři kilogramy. Na výšku měří 115 milimetrů, na šířku 90 milimetrů a dosahuje délky 160 mili­ metrů.
Nejslavnější z křišťálových lebek je současně předmětem nejostřej­ších sporů. Pochází z mayského města Lubaantun (Belize). Psali o ní již mnozí autoři a přisuzovali jí esoterickou auru, schopnost předpovídat zánik světa a podobné vlastnosti. Další ji odmítali jako falzifikát, jiní lebku pokládali za důkaz jedinečné řemeslné zručnosti středoameric­kých Mayů.
Podívejme se do minulosti: V roce 1924 se dr. Thomas Gann spolu s F. A. Mitchell­Hedgesem, kapitánem Joycem a dalšími badateli z Brit­ského muzea vydal do dosud neprozkoumaných ruin v jižním Britském Hondurasu (Belize na poloostrově Yucatan). Vykopávky trvaly několik let. Roku 1927 došlo k překvapivému objevu.

Krátce před propuknutím období dešťů nalezla Mitchell­Hedgesova adoptivní dcera Anna část lebky zhotovené z křišťálu. K objevu došlo poblíž oltáře ve městě nazý­vaném Lubaantun. Za několik dní se podařilo vykopat i spodní čelist, také křišťálovou. Čelist viditelně patřila k předchozímu nálezu a dohro­mady se jednalo o anatomicky přesnou napodobeninu ženské hlavy. Umělecké dílo váží 5,3 kilogramu a vědci se o něm dohadují dodnes.
Na žádný z jiných Mitchell­Hedgesových nálezů nepadl ani náznak podezření, že by se mohlo jednat o padělek. V případě lebky se však proti uznávanému britskému archeologovi postavil prakticky celý vě­decký svět.
Skeptici se opírali především o následující údaje: Mitchell ­Hedges prý lebku získal až roku 1943 v aukci u londýnských Sotheby's. Toto tvrzení je podporováno faktem, že neexistují fotografie lebky, které by pocházely z doby před rokem 1943. Ovšem ani pro teorii o jejím nabytí v aukční síni neexistují přesvědčivé důkazy. A i kdyby byla lebka dra­žena v Londýně, stále to ještě neznamená, že ji vyrobila nějaká evropská dílna.

Proti „padělatelské teorii" však máme k dispozici další argumenty: V dokumentech se nacházejí zmínky, že nález byl poprvé publikován 24. února 1935 v nedělním vydání New York American. A ještě před­ tím, už v roce 1932 (!) byl dr. Adrian Digby pověřen Britským muzeem, aby lebku změřil a porovnal ji s tzv. „aztéckou křišťálovou lebkou", kte­rou muzeum získalo roku 1903.
Neuvěřitelně precizní opracování lebky vyvolává mnohé otázky. Pře­kvapivé jsou i její optické vlastnosti. Pokud ji totiž umístíme pod lampu, láme se v ní světlo takovým způsobem, že její oční důlky začnou zevnitř svítit.
Dejme slovo americkému restaurátorovi dr. Franku Dorlandovi: „Po­kud ponecháme stranou pozornosti nadpřirozené síly..., museli Mayové lebku vytvořit ručním leštěním. To by však představovalo neuvěřitelně zdlouhavou práci, jež by trvala stovky let. Neumím si představit, jak by se to v praxi uskutečnilo."
Výroba lebky by probíhala přibližně tři sta let. Nebo jinak řečeno: na tomto úkolu by pracovalo deset generací řemeslníků, každá třicet let. To je velmi nepravděpodobná možnost. Platí za předpokladu, že by tvůrci nepoužívali strojové vybavení. Ovšem stopy právě takového opracování dr. Distelberger na lebce nalezl, a proto ji pokládá za novověký padělek. Ledaže bychom připustili, že brusky a leštičky měli k dispozici již sta­rověcí indiáni...


Kriminalisté použili moderní metody a vytvořili hypotetický obraz člověka, jemuž by lebka mohla patřit. Ukázalo se, že typově odpovídá přibližně dvacetileté mayské ženě. Předpokládá se, že jí byla velekněž­ka bohyně Měsíce Ixchel. Jednalo se o „paní duhy", která byla i bohyní erotiky, plození, porodu a léčitelství.

Amerikanista dr. Christian Rátsch nám potvrdil, že křišťál býval v Mexiku velmi ceněným nerostem. I dnešní medicinmani ho používají k proroctvím, léčení chorob a podobným účelům. Šamani vkládají křiš­ťály do opojných ceremoniálních nápojů, pomocí nichž se uvádějí do stavu transu. Křišťál osvětlený svíčkou jim umožňuje projít bránou do jiných realit. Jeho prostřednictvím se šaman vydává na cestu k bohyni Měsíce nebo k jaguářímu bohu, žádá návrat duší nemocných a nahlíží do minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Netvrdíme, že křišťálově lebky slouží ke komunikaci s cizími světy ani že jsou posledními památkami na Atlantidu, nebo byly dokonce vyrobeny za přispění mimozemských návštěvníků. Ale ptáme se, proč příslušníci různých světových kultur křišťálové lebky vůbec vytvářeli (o jejich estetickém vzhledu nemluvě) a jakou technologií to vlastně dokázali.
Odpověď zatím neznáme a lebky stále mlčí.

Z knihy Zakázaná archeologie - Autoři shromáždili stovky archeologických artefaktů z muzejních i soukromých sbírek, povětšinou z Jižní Ameriky a představili je veřejnosti na unikátní výstavě ve Vídni.

Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby z mnohé vystavovaných předmětů nepocházely z dob, z nichž podle mínění oficiální archeologie ještě žádná civilizace neexistovala. Některé umělecké předměty například prokazují, že jejich tvůrci žili společně s dinosaury! Bohužel kniha není již k dostání.

Autoři: Klaus Dona a Reinhard Habeck