Víra starých Slovanů je považována za přírodní náboženství a Slované ve své pravlasti žili podobným způsobem, jako okolní přírodní národy. Neznali tedy písmo, a proto se nám o jejich počátcích nedochovaly téměř žádné informace. Podle Hérodota sídlili v 6. století př.n.l. mezi horním Bugem a středním Dněprem tzv. Skytové-oráči, možní předkové Slovanů. Jednou z prvních historických zpráv jsou záhadní Veneti zmiňováni v 1. století Pliniem starším a Tacitem. Venety zaznamenal ve 2. století i Ptolemaios. Za první zmínku o slovanském pohanství je všeobecně pokládáno dílo byzantského historika Prokopia z Caesareie ze 6. století, který ve své třetí knize Války Gótské zachytil obětování slovanských válečníků vládci blesku, a také uctívání řek a nymf, věštění a názory Slovanů na osud, který lze ovlivnit právě obětmi.

Odkud přišli Slované?

Slovanské kmeny začaly přicházet do tehdy známé Evropy od 6. století a brzy na to osídlily téměř polovinu starého kontinentu. Slované prokazatelně mluví indoevropským jazykem, který má blíže k Baltům, méně ke Germánům a k Íráncům, nejslabší vazby pak ke Keltům, Trákům a Ilyrům, kteří dnes již vesměs patří k historickým etnikům. Dle písemných dokladů z 9. století se Slované sami nazývali Slověni, tj. hovořící, mocní slova. Naopak národy nemluvící jejich řečí označovali jako Němce, tedy němé lidi. Lingvisté poukazují na čistě slovanské názvosloví řek v povodí Odry a Visly směrem k Pripjati a Dněpru. Lze tedy soudit, že Slované se jako etnikum vyvíjeli na sever od Karpat mezi středním Dněprem, střední a horní Vislou a Odrou.

Praslovanština vykrystalizovala někdy mezi 4. a 8. stoletím, protože slovanské kmeny hovořily po celý raný středověk jednotným jazykem, a to až do 9. či dokonce 10. století. Slovanská expanze byla opravdu mohutná a zatřásla celou tehdejší Evropou. Vždyť Slované, o kterých donedávna nikdo téměř nic neslyšel, brzy ovládali území od ústí Labe, povodí Sály a horního Mohanu a alpských údolí až po Don a Volhu, od baltského pobřeží až po břehy Černého moře, Jadranu a Egejského moře včetně Řecka, jeho ostrovů, a dokonce i maloasijského pobřeží. Podle historika Jordana představovali Slované, jež nazýval Venety, početný národ, který se usadil na nezměrných územích od Karpat a Visly. Slovanská sídla popsal po roce 550 následujícími slovy:

„Jeho jméno se sice nyní mění podle různých rodů a míst, hlavně jsou však nazýváni Sklavini a Antové. Sklavini jsou usedlí od města Novietunum a od jezera zvaného Mursianské až k Dněstru a na sever od Visly. Ti mají bažiny a lesy místo měst. Antové však, kteří jsou z nich nejsilnější, od místa, kde se Pontské moře (dnešní Černé moře) zakřivuje od Dněstru se táhnou až k Dněpru“.

Město Novietunum a Mursianské jezero leží kdesi v jižní Panonii, na území dnešního Maďarska či Srbska, o jejich přesné lokalizaci však vedou historici spory. Působení Slovanů na Peloponésu ukončila až bitva u Patrasu roku 805, ale zbytky slovanského osídlení se zde udržely až do vpádu Turků ve 14. století. Samozřejmě, některá z obsazených území byla později ztracena tak jako již zmíněné Řecko. Šlo o Rumunsko, Maďarsko, rakouské Podunají, severovýchodní Bavorsko, Polabí a Pobaltí, ale i tak Slovanům zůstalo obrovské území.

Během své expanze narazili i na pevné státní útvary, a to bylo pravděpodobně podnětem, že se u nich brzy začaly vyvíjet tendence směřující ke vzniku státní moci. První vlaštovkou byla již Sámova říše ze 7. století, která vznikla během odboje podunajských Slovanů proti avarské nadvládě. Ale skutečné státy vznikaly až na přelomu 9. a 10. století. Např: Velkomoravská říše, Bulharská říše, Chorvatsko, Čechy Přemyslovců, Piastovské Polsko nebo Kyjevská Rus. Vznik nového státního zřízení byl však také definitivním předělem v politickém i kulturním vývoji. Kromě výhod totiž přinesl i podněty pro jazykovou diferenciaci Slovanstva a vedl v nemenší míře i k proměně jejich duchovní kultury. Přechod od pohanství ke křesťanství sice probíhal pomalu, ale i navzdory několika pohanským povstáním se nedal zastavit.

Slovanská magie – Kněží, chrámy a věštby

Tvůrce náboženské ideologie u Slovanů můžeme rozdělit do dvou skupin. Démonolatrii ovládali čarodějové, vědmy a hadačky, kult božstev naopak organizovaná vrstva kněží, která se však plně vyvinula jen u polabských a pobaltských Slovanů. Čarodějové a vědmy se uplatňovali hlavně v soukromých magických praktikách. Kněží, jejichž funkci původně zastávali rodoví nebo kmenoví vůdci, řídili veřejné obřady a slavnosti celé obce či většího společenského celku. Hranice mezi nimi však nebyla přesněji vymezena. Kněží se totiž věnovali i magii a věštectví. Naopak čarodějové nabývali v některých případech širšího společenského vlivu. Spolu s démonolatrií, která přežila v lidovém prostředí až do novověku, se na rozdíl od kněžstva udrželi i její nositelé, a to i přes časté církevní zákazy včetně inkvizice, která vedla k nechvalně známému upalování čarodějnic.

Slovo čaroděj souvisí s rytím čar a obrazců na zemi a v popelu, které bylo nedílnou součástí magických praktik, zaříkávání či vyvolávání duchů. Užívaly se však i jiné výrazy jako vědun, vědma (od slovesa vědět), vrač, vraž (od věštit, čarovat), hadač a mnohá další, často krajová označení. Pojmenování někdy rozlišovala i vykonavatele škodlivé nebo užitečné magie, při čemž první byli obáváni a druzí ctěni. Čarodějové a vědmy jsou spojovány s různorodou činností, tak jako hádání budoucnosti, ochrana proti zlu, a naopak jeho vyvolávání, zaklínání, léčení zaříkáváním a pomocí bylinek, příprava jedů, nápojů lásky, zhotovování amuletů. Jejich moc vycházela z určitých paranormálních schopností jako je sugesce, hypnóza, mediální a extatické stavy, mimosmyslové vnímání a jiné jevy, které jsou dnes předmětem studia psychotroniky. K tomu znali i schopnosti přírodních sil a lidské psychiky.

U slovanských čarodějů a vědem jsou doloženy stavy extáze vyvolané hlavně tancem, zpěvem, rytmickými výkřiky, vykuřováním, asketickým cvičením a drogami, zvláště konopím, konvalinkami či květy Akácií. Proslulí byli bulharští Nestinari a jejich ohňové tance. Bulharští a makedonští rusalii či kalušaři léčili extatickým tancem kolem pacienta o svatodušních svátcích. Předkřesťanské praktiky byly nepochybně zachovány i ruskými božími lidmi, chlysty, jejichž dualistická nauka spojená se solárním kultem, s učením o reinkarnaci a s křesťanskou terminologií představovala jakousi kontaminaci pohanských a křesťansko-heretických prvků. Chlysti v extázi poučovali a věštili. Scházeli se zejména v období letního slunovratu.

Samotný náboženský život se soustřeďoval na vyhrazených místech považovaných z různých důvodů za výjimečná a posvátná. Jednalo se často o místa uctívaná už od pravěku nebo o místa, kde došlo ke zjevení božstva, k vidění, zázračnému uzdravení, kde udeřil blesk apod. Slovanské přírodní náboženství bylo pochopitelně spojeno s kulty prováděnými pod širým nebem, na výšinách, u pramenů, posvátných stromů a kamenů. Slované chrámové budovy zpočátku nestavěli. Došlo k tomu až po ustálení sídel a opětovně pouze u polabských a pobaltských Slovanů pod silným politickým a ideovým tlakem sousedních křesťanských zemí.

Nejstarší zmínka o chrámu pochází od Thietmara popisujícího Riedegost, nejdůležitější středisko kmene Ratarů. Nejpodrobněji byla popsána Svantovítova svatyně v Arkoně. Na Rujáně existovaly také tři mohutné svatyně v Korenici. Další chrámy stály v Gockově, Wolgastu, Wolinu, Štětíně, Plunu, Jasmundu, Brandenburgu apod. Archeologové objevili doposud nejpozoruhodnější stavbu při výzkumu meklenburského hradiště kmene Varnů Gross Raden na břehu Sternbergského jezera v letech 1973–1980.

Slovanská obětiště pod širým nebem

Tyto okrsky byly většinou kruhovitého tvaru symbolizujícího vesmír, nebe a obklopující svět. Nejvíce dokladů pochází od východních Slovanů, tak jako Peryň u Novgorodu nebo vyvýšené svatyně v severní Bukovině v oblasti Ržavinského lesa. V Čechách a na Moravě stávala podobná obětiště na několika místech. Ve zlickém centru Stará Kouřim byl posvátný okrsek spojen s malým jezírkem zvaným Libuše, kultovní místo je doloženo i v Hradsku u Mšena. Na ostrožně Pražského hradu stával pahrbek Žiži, tj. místo, kde hořely obětní ohně, a západně od něj leželo další kultovní místo na dnešním Loretánském náměstí. Významné bylo i hradiště Libušín u Kladna a kultovní úlohu snad hrál i Říp či nejvyšší hora Českého středohoří Milešovka.

Slovanská démonolatrie – kult přírodních duchů a bytostí nižšího řádu

Nejširší oblastí slovanského náboženství tvoří démonolatrie. Člověk na nejnižším stupni kultury nabyl vědomí o rozdílu mezi tělem a duší a věřil, že po smrti člověk žije dál a bere na sebe různé podoby. Ctění předků se pokládá za první stupeň náboženského kultu. Nejstarší svědectví o slovanské démonolatrii podává Procopias v 6. století. Slované podle něho uctívali vedle hromovládného boha i řeky a nymfy.

OCHRÁNCI DOMOVŮ – Víra v domové bůžky je dosvědčena starými zprávami. Mnohdy šlo o duše předků či různé skřítky, šotky apod. Děduška domovoj je znám převážně na Rusi. Jeho podoba se popisuje různými způsoby, obyčejně šlo o starce s šedou kudrnatou hlavou, jiskrnýma očima a po těle byl pokryt hustou měkkou srstí. Každý dům měl svého Domového, žil většinou sám, občas i se ženou a dětmi. K rodině byl velmi přátelský. Ochraňoval rodinu před neštěstím a rozmnožoval jejich blahobyt. Domové jednotlivých rodin mezi sebou bojovali a hájili prospěch svého domu. Pokud se mu ale nedostávalo patřičné úcty škodil. Přízeň Domového si domácí udržovali tak, že mu předkládaly zbytky od večeře. Pokud byl Domový rozhněvaný, usmiřovali si ho rozmanitými obřady, například o půlnoci zařízli kohouta a jeho krví vymývali všechny kouty.

Jiné jméno pro tohoto domového ducha je Skřítek. Ten se objevoval v postavě malého hošíka, který se zdržoval za pecí nebo ve chlévě a účastnil se rodinných radostí i žalů. Aby si lidé udrželi jeho přízeň, museli na něj pamatovat ve čtvrtek a na Štědrý den při večeři, jinak se bouřil a trápil domácí.

DÉMONI OSUDU – Slované byli přesvědčeni, že za jejich osudem stojí nadpřirozené bytosti, které lze obětmi obměkčit a tím svůj osud změnit. ROD je záhadnou bytostí, která souvisela s aktem zrození člověka. Byl předmětem mnoha spekulací, jelikož jej někteří historici kladli na úroveň ostatních bohů. Šlo ale pouze o nižší bytost, která byla spojena s lidskou plodností.

Rožanice se vždy uvádějí v množném čísle. Asistovaly při porodech a měly velký vliv na osudu novorozeněte. Byly to matky rodu, které byly po smrti zbožštěny. Nit, kterou předou od narození novorozeněte, je prostým výrazem představy o spojitosti osudu s rodem. V Čechách byly nazývány jako Sudice či Sudičky. Obyčejně se zjevovaly tři, z nichž třetí byla nejstarší a nejmocnější. Výroky se křižovaly, ale co vykřikla poslední, to se splnilo…Věřilo se, že si je lze naklonit dary či obětmi.

DUCHOVÉ LESNÍ A POLNÍ – U Rusů se lesní duch nazýval Lešij. Ukazoval se v lidské i zvířecí podobě. Žil v hlubokých lesích a na polích. Jeho hlavním úkolem bylo střežit les. Měl rád v lese ticho, jehož porušení trestal. Chránil lesní zvěř, především medvěda. Lesní panny a ženy byly líčeny jako krásné dívky oděné v bílém či zeleném rouchu se zlatými a zelenými vlasy a věncem z lesních květin. V místech, kde se zjevovaly, bývaly divotvorné studánky, jejichž voda léčila. Polednice či Poludnica měla podobu vzdušné bílé paní či naopak škaredé stařeny. Na Moravě si ji představovali jako ženu oděnou do bílého roucha, která měla kopyta, škaredý obličej, šikmé oči a rozcuchané vlasy. Chránila posvátnost polední hodiny. Koho v poledne zastihla pracovat na poli, toho potrestala.

VODNÍ DUCHOVÉ – Největšího rozšíření dosáhl právě kult vodních bytostí. Prvním takovým vodním duchem byl Vodník. Měl prý 111 dcer, které mučily lidi, zvlášť utopené mládence. Když se rozvodnila řeka či jezero, říkalo se, že se vodník žení. Po zimním spánku byl zlostný a hladový, proto mu lidé obětovali koně omazaného medem a s hřívou ozdobenou barevnými pentlemi. K vodníkům se pak družily vodní panny, jindy také nazývány bílé paní. Vycházely večer ze svých sídel do vsi. Pokud je někdo chytil, pomáhala v domácnosti a byla velmi pilná. Nesměla se však obdarovat novým šatem, jinak zmizela.

OSTATNÍ DUCHOVÉ ELEMENTŮ – Ze zemských duchů byli uctíváni především horští duchové. V Čechách se dělníci například báli skalního ducha. Úcta k démonům větru sahá až do nejstarších dob. Rusové si vítr představovali jako starce. Podle Bulharů pak měl podobu bílého koně. Slovinci si vyprávěli o mužích v dlouhých pláštích. Bratry větru pak byli vichr a mráz. Negativním aspektem vzdušných bytostí byla Baba Jaga, což byla zosobněná bouře v podobě zlé stařeny. Zvláštní úctě se těšil oheň v příbytku. Oheň v krbu hrál velice důležitou roli především při svatbách. Významnou úlohu ale hrál i při magii, věštění a obětování. Původně šlo o bytost, která vystupovala aktivně a bezprostředně. Slované jej ctili jako syna Svaroga. Původně měl tedy božskou podobu, která byla časem nahrazena démonickými bytostmi a dráčky. Určité jeho vlastnosti sdílel i dým. Ten sloužil hlavně při očistném vykuřování.