Přesné datum jeho narození není známo, v úvahu přicházejí roky 1364–1375, obvykle se udává rok 1371. Hus se sám o sobě zmiňuje k roku 1414 v „Knížkách proti knězi kuchmistrovi“, že mu ještě není padesát let: „…a já ještě nehřeším padesát let po křtu, neb mi ještě není padesáti let“. Předpokládaná doba odchodu mladého Jana Husa z domova a jeho příchodu do Prahy nastala mezi lety 1386–1390. V hlavním městě království se nazýval nejprve „Janem z Husince“ a teprve později psal své jméno ve tvaru „Jan Hus“. Tříleté studium na fakultě svobodných umění, představující základ systému vzdělání na pražské univerzitě, ukončil Hus roku 1393 dosažením první akademické hodnosti, titulu bakaláře svobodných umění. Hus se nespokojil s tímto výsledkem, zůstal členem univerzity a směřoval k vyšším stupňům akademických hodností.

V roce 1396 pak vykonal mistrovské zkoušky a stal se mistrem svobodných umění. Mistr Jan Hus byl poté čekatelem řádné profesury, pro niž univerzitní statuta předepisovala další dvouleté zkušební období. Tehdy se Hus mimo jiné blíže seznámil s názory oxfordského reformátora Jana Viklefa, které výrazně ovlivnily jeho následný myšlenkový vývoj. Roku 1398 dokončil pro svou potřebu opisy vybraných Viklefových textů. Téhož roku získal již jako erudovaný člen univerzitní obce další zajímavou příležitost pro uplatnění svých schopností. Velmi pravděpodobně byl členem poselstva krále Václava IV., které se podílelo na setkání českého panovníka, zastávajícího v té době zároveň úřad krále římského, s francouzským králem Karlem VI. v Remeši.

V roce 1338 mistr Jan Hus zároveň konečně pronikl na fakultě svobodných umění do skupiny mistrů, kteří pravidelně přednášeli žákům a měli významné slovo při organizování odborné činnosti fakulty. Postupně se vypracovával na čelného představitele českého „univerzitního“ národa.

Významným centrem akademického života českého univerzitního národa se kromě příslušné koleje stala již před polovinou devadesátých let Betlémská kaple, založená roku 1391. Činnost Betlémské kaple souvisela s nadacemi podporujícími české studenty a zároveň se zde poskytoval prostor českým kazatelům, spjatým s univerzitou, k šíření reformních myšlenek mezi laickou pražskou veřejností. Mistr Jan Hus poznal kapli nejprve jako zbožný návštěvník a posluchač kázání, později, od 1402, jako její dlouholetý duchovní správce a kazatel. Aby však tohoto postavení mohl dosáhnout, musel se nejprve stát příslušníkem kněžského stavu.

Pravděpodobně nedlouho po dosažení mistrovského stupně v oboru svobodných umění se mistr Jan Hus, vedle svých dalších univerzitních aktivit, začal připravovat pro kněžskou dráhu studiem na teologické fakultě pražské univerzity. Bakalaureátu teologie dosáhl Jan Hus už v průběhu prvního desetiletí 15. století. V té době si již vydobyl uznání jako zkušený vysokoškolský pedagog a známý kazatel. Nižší stupeň svěcení jáhenství získal mistr Jan Hus asi ve věku 30. let v dubnu roku 1400 a na kněze byl vysvěcen pravděpodobně před červnem 1401. Tím započalo nové období jeho života.

Politické události koncem 1400

Doba, v níž Jan Hus studoval, nebyla v rozměru českých zemích ani v evropském měřítku rozhodně žádnou idylou. Problémy, provázející vládu krále Václava IV., narůstaly. Král se dostával do stále hlubšího konfliktu jak s nejvyšším církevním hodnostářem v zemi, pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, tak s nejmocnějšími feudály, tvořícími skupinu vyšší šlechty. Spor s Jenštejnem byl ještě přiostřen kontrastem povah obou soupeřů. Proti králi, neodepírajícímu si radosti luxusního dvorského života, stál asketický arcibiskup s mystickými sklony, uplatňující tvrdě církevní autoritu. Významný zdroj rozporů se nalézal v bezprostředním králově okolí, kde ve dvorském prostředí získávali stále větší vliv Václavovi oblíbenci z řad nižší šlechty na úkor příslušníků vyšší feudality. Porušení křehké mocenské rovnováhy vedlo až ke střetnutí mezi členy lucemburské dynastie. Mocenskou hru proti slabému Václavovi rozehráli jeho příbuzní bratranec moravský markrabě Jošt a nevlastní bratr uherský král Zikmund.

Prožitek tísně a trvalého zhoršování poměrů u lidí Husovy generace mohl být umocňován i dalšími negativními jevy, k nimž patřily opakované morové epidemie, kořistění a zvůle loupeživé šlechty, či stupňování xenofobie, vybíjející se v protižidovském pogromu. Dobová realita se jevila ještě tíživější ve srovnání s ideálem uplynulé doby vlády císaře Karla.

HUS KAZATEL

Od svého vysvěcení Hus často kázal. Jsou doložena jeho kázání v letech 1401–1402 v kostele sv. Michala na Starém Městě. Tento kostel je tedy také významnou památkou českých duchovních a kulturních dějin. Do Betlémské kaple se Hus dostal zcela neplánovaně. Známý kazatel Štěpán z Kolína na své místo rezignoval a po určitém jednání, které nevyznívalo pro Husa vždy příznivě, se Hus přece jen stal betlémským kazatelem. Zůstal jím pak plných 10 let. V tomto okamžiku ještě nikdo netušil, k jak důležitému kroku nejen v životě Husově, ale i v dějinách celého českého církevního reformního hnutí došlo. Církevní působení univerzitních mistrů, pokud byli vysvěceni na kněze, bylo celkem obvyklou záležitostí.

Hus se stal v krátké době velmi populárním kazatelem. Kázal latinsky i česky, podle posluchačů, kteří se shromažďovali pod jeho kazatelnou. Materiál, Jmenování mistra Jana Husa správcem Betlémské kaple, Listina ze 14. 3. 1402, používaný v kázáních, byl naprosto obvyklý, citoval Písmo a církevní autority, na které se jako pravověrný katolík odvolával. V jeho pojetí byla tradice pramenem Božího zjevení, ale také čím dál tím více konfrontoval tuto tradici tím, co obsahuje Písmo svaté. Většinou postupoval tak, že se snažil za každou cenu dokázat, že autority – Otcové a učitelé církve – nejsou v rozporu s tradicí. Problém svrchovanosti Písma, který později u Husa tak tragicky vyvrcholil, se zde sice již rýsuje, ale nestojí v popředí. Husova kázání byla oblíbená proto, že se dotýkala aktuálních témat. Do jisté doby (k onomu zlomu dochází v letech 1408–1410) byl Hus dokonce vítaným kritikem i pro světskou a církevní vrchnost, neboť král i arcibiskup usilovali – každý svým způsobem – o církevní i společenskou reformu.

V roce 1408 padají proti Husovi první obžaloby u pražské konsistoře. Formálně je obžalován z toho, že je viklefista. Jedním z důležitých mezníků byl právě tento rok. Univerzitní mistři v květnu odmítli vykládat Viklefa jako kacíře. Arcibiskup si dal přeložit díla, vydal prohlášení, že v nich nic kacířského nenašel, ale Hus byl neustále u něho svými kolegy v duchovní správě z kacířství obviňován. Arcibiskup nakonec začíná Husa podezírat, že je opravdu se vším všudy stoupencem Viklefovým. Pražské duchovenstvo a mniši se cítili velmi pobouřeni tím, že se Hus také dotkl otázky tzv. odúmrtí, což byl zdroj velkých církevních zisků. Napsal totiž české pojednání O braní odúmrtí, které je datováno přibližně právě do této doby.

„Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie“.

Pálení knih 1409–1412

• Hus proti pálení knih napsal útočný spis DE LIBRIS HAERETICORUM LEGENDIS (O četbě kacířských knih). Na univerzitě vystoupil Hus a s ním dalších pět mistrů, přestože jim hrozila klatba, s obhajobou šesti Viklefových traktátů.
• Ke kurii došly brzy i arcibiskupovy žaloby na Husa, který byl obviněn z hlásání bludného učení a pobuřujícího kázání. Spor byl v rukách kardinála Colonny, pozdějšího papeže Martina V.
• Soudce kardinál Colonna předvolal Husa na soud ke kurii. Hus vyslal do Itálie své prokurátory, v čele s právníkem mistrem Janem z Jesenice, aby usilovali o zproštění z osobní citace. Sám se k soudu nedostavil a zůstával doma zatím v poměrném bezpečí.
• V soudním řízení proti Husovi podali jeho prokurátoři stížnost proti soudci Colonnovi pro předpojatost. Přesto kardinál vyhlásil proti Husovi na jaře 1411 klatbu pro nedostavení se k soudu. Proces u soudu pokračoval a Hus byl obviňován novými žalobami. Husovi odpůrci se snažili odstranit z vedení procesu mistra Jesenice, který Husa obratně hájil. „Je to člověk víry, stejně jako člověk činu, jenž velmi dobře ví, že je někdy třeba zapřít sám sebe, až na hranu sebeobětování“.

Boj proti odpustkům

Husova kritika papežství rezonovala právě v době papežského schismatu, kdy o vládu nad křesťanským světem usilovali tři papežové, Řehoř XII., Benedikt XIII. a Jan XXIII. Západní větev církve se nacházela v zásadním rozkolu. Právě papeže Jana XXIII. Hus nazval antikristem za vyhlášení odpustků pro ty, kdo se zúčastní křížové výpravy proti králi Ladislavu Neapolskému. Jan XXIII. na Husa vyhlásil klatbu a nařídil jeho zajetí. Měl být souzen podle církevních zákonů a bylo nařízeno zboření Betlémské kaple. Proti odpustkům se stavěli čeští mistři i studenti Karlova vysokého učení. V Betlémské kapli horlil Jan Hus: „…poslové papežovi nemluví slov božích, ježto v bule (papežské listině o odpustcích) neradí dobře žít, ani bližního milovat, ani nepřátelům dobře činit než toliko peníze za odpuštění hříchů dávat, což nejsou slova boží, neboť jsou slovům božím protivná“.

Při protiodpustkových bouřích v Praze byli popraveni tři mladí lidé – první oběti husitského hnutí. Hus ztratil podporu krále Václava a znovu hájil Viklefa. V této chvíli dal Hus najevo, že takovou papežskou autoritu nerespektuje a odvolal se ke Kristu jako k „nejvyššímu soudci“. Dále byl vyhlášen zákaz účasti na svátostech v místech, kde Hus pobýval. Hus tedy odešel z Prahy do Kozího Hrádku, kde kázal prostým lidem a ti jej za jeho názory milovali. Mnohé myšlenky totiž s tímto kazatelem sdíleli, ale doposud se báli je vyslovit. Z tohoto hlediska šlo zejména o kritiku odpustků, celé řady povinných poplatků církvi a bohatství církevních hodnostářů.

Koncil v Kostnici a upálení Mistra Jana Husa

Hus byl v Čechách v bezpečí, ale poté, co byl císařem Zikmundem vyzván, aby se omluvil za kacířství před církevním koncilem, odjel do německé Kostnice a jeho osud měli v rukou jeho odpůrci. Koncil svolal Jan XXIII. po naléhání krále Zikmunda do Kostnice u Bodamského jezera na 1. listopad 1414. Měl ukončit církevní rozkol, reformovat církev a odstranit kacířství. Proces s Husem byl tedy jen jednou z více položek koncilu. Hus v Kostnici podléhal církevnímu právu. Podle tohoto práva byl však za své názory předem odsouzen, byl proto hned zatčen. Hus si byl vědom, že může skončit na hranici, pokud odmítne omluvu. Církev jej navíc vinila i z názorů, které nikdy nekázal! Hus byl vězněn dlouho a byl na něj vyvíjen fyzický i psychický nátlak. Při veřejném slyšení před kostnickým tribunálem mu ale nebylo umožněno své myšlenky obhájit, pouze je mohl odvolat a omluvit se.

Před soudem koncilu v Kostnici si mistr Jan žádal být poučen od svých žalobců, v čem psal špatně. Bylo mu pouze řečeno: „Máš odvolat, jak rozhodlo 50 mistrů svatého Písma“. Naříká mistr Jan: „Aj překrásné poučení! Tak by i svatá Kateřina, panna mladá, měla ustoupit od pravdy a víry v Pána Ježíše Krista, protože proti ní bylo 50 (pohanských) mistrů. Ale vytrvala ta vzácná panna až do smrti a přivedla ty mistry (svým příkladem) k Pánu Bohu, čehož já hříšný nemohu dosáhnout!“ Nu, každému svatému se nepodařilo obrátit své mučitele…

Jeho poslední pozdrav z Kostnice do Čech byla evangelijní prosba křesťanům: „Prosím vás, abyste se milovali, dobrých utlačovat nedali a pravdy každému přáli“. Ve světle jeho života, učení a oběti můžeme říct, že pravda nebyla Husovi jen nějakou absolutní ideou nebo principem, ale byla pro mistra Jana živým Božstvím, vtěleným v Osobě Ježíše Krista (který o sobě pravil: „Já jsem Pravda…“). Hus vyzýval, aby jeho názory byly tedy vyvráceny a v případě, že toto uzná za pravdivé, své učení odvolá. Sám Zikmund, který nejprve Husa chránil, nyní spíše vyzýval k jeho likvidaci, jelikož se obával Husova případného návratu do Čech a rozšíření jeho myšlenek.

Mistr Jan Hus neustoupil ze svých názorů a byl 6. července 1415 upálen na hranici před hradbami Kostnice. Jeho popel byl vysypán do Rýna, aby z něj nic nezůstalo jeho věrným. Paradoxně Husova smrt kazatelovo učení ještě více popularizovala a vyvolala v českých zemích lidové bouře.

„Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil“. – Jan Hus