Svěřila se mi jedna žena. Celý život bojuje s (pro ni) neidentifikovatelnou emoční bolestí, která je tak silná, že vyvolává závažné důsledky i v jejím těle. Bezmoc a hlavně naprostou bezvýslednost, kterou pociťuje, když se všemožně snaží najít příčinu, kořen, zdroj této bolesti, ji neustále podsouvá myšlenky, že by možná bylo lepší, kdyby „usnula a už se nikdy neprobudila“. K čemu je život plný utrpení? Proč být na světě, když má pocit, že jediné, co může dělat, aby se uživila, je sloužit za peníze něčemu, co jí ty prachy sice přinese fyzicky, ale zároveň to ničí její duši. 

Uvědomila si, že právě odtud je už jenom krůček k pochopení „odkud vítr její neidentifikované emoční bolesti“ věje…

Musí začít hledat hlouběji v sobě. Musí začít kutat v temných černouhelných dolech svého nevědomí, aby odtud získala palivo pro světlo pochopení. Musí se dobrovolně a odhodlaně vydat cestou, kterou už popsalo mnoho mýtů a bájí, jejíž hrdinky na ni byly vrženy rovněž silou osudu (Pistis Sofia, Persefona) – aby odhalila symboliku skutečnosti, jíž uvidí a pochopí jenom ten, kdo chce vidět pravdu a hodnotu posvátné ženské energie.

Bytí je navíc tak pro člověka rozumem nepochopitelné a složitě fungující, protože působící ve své jednotě jako totální oxymóron, nemožný nesmysl, protimluv, celek, v němž „žije lev ve společnosti ovce“ v naprostém věčném klidu a míru, že pak už je jasné, proč tato ryze „ženská posvátná energie“ je všemocnou prvopodstatou z níž se rodí vše, co existuje. Proto jí disponují nejenom ženy, ale v naprosto stejné míře i muži.

Tato žena v minulých dnech „náhodně“ otevřela knihu Nová země (Eckhart Tolle) na straně 118 - 119 a užasla:

„Téměř každá žena má svůj podíl na ženském kolektivním emočním tělu… Díky systematickému potlačování ženského principu během posledních dvou tisíc let získalo ego v kolektivní duši lidstva převahu. Ačkoliv i ženy mají ego, nutno podotknout, že ego snáze zakoření a roste v mužské formě. Je tomu tak proto, že ženy se méně ztotožňují s myslí. Jsou více v kontaktu se svým vnitřním tělem a přirozenou inteligencí těla – se svými intuitivními schopnostmi. Ženská forma není tak ostře ohraničená jako mužská, je otevřenější a citlivější k ostatním životním formám a propojenější s přirozeným řádem světa.

Ženský status byl zredukován na plození dětí a službu muži. Svět již mnoho let řídí muži, kteří odmítají ženství i ve svém nitru, následkem čehož je svět v nerovnováze a historie lidstva se podobá případové studii duševně chorého.

Co vyvolává takový strach z ženství, že se z něj stala téměř kolektivní paranoia? Bylo by snadné říci: samozřejmě za to mohou muži. Ale proč v mnoha dávných, předkřesťanských civilizacích, jakými byli například Sumerové, Egypťané nebo Keltové, byly ženy respektovány a ženský princip nebyl předmětem strachu, ale úcty? Proč se najednou začali muži cítit ženami ohrožováni? Ohroženo se začalo cítit jejich ego. Vědělo, že ovládnout planetu může jen skrze mužskou formu, a toho mohlo dosáhnout jedině tak, že učiní ženy bezmocnými.

(Proto bylo během tří set let „Svatou inkvizicí“, institucí zřízenou katolickou církví pro potlačení kacířství, umučeno tři až pět milionů žen, což se společně s holocaustem řadí mezi nejtemnější kapitoly lidské historie. K tomu, aby byly ženy označeny za čarodějnice, mučeny a upáleny na hranici stačilo, aby projevily náklonnost ke zvířatům, chodily samy po lese nebo sbíraly léčivé byliny. Posvátné ženství bylo považováno za démonické a téměř vymizelo.)

Proč se najednou začali muži cítit ženami ohrožováni? Ohroženo se začalo cítit jejich ego. Vědělo, že ovládnout planetu může jen skrze mužskou formu, a toho dosáhlo jedině tak, že učiní ženy bezmocnými.
V současné době přijala potlačení ženství za vlastní i většina žen. Posvátné ženství pociťuje mnoho žen jako emoční bolest, protože ho v sobě potlačují. Stalo se součástí jejich emočního těla, společně s bolestí hromaděnou několik tisíc let, kterou zažívaly při porodech, znásilněních, otroctví, mučení a vraždách.“*

No dobrá, řekla si ona žena, která se mi svěřuje. Jak tohle všechno ale působí přímo ve mně samotné??? Je jasné, že tato hrůzná skutečnost má potenciál odrážet se v bamilionech příkladů konkrétního, zcela různorodého a na dané životní situaci závislého utrpení velkého množství žen (i mužů)! A každá taková žena si bude muset objevit přesně „to svoje vlastní peklo“, do něhož byla uvržena silou osudu. Proč? Aby tak byla donucena (když „po dobrém to nešlo“) – pokud chce přežít a přijít věci na kloub – si uvědomit, že se na svém osudu přímo spolupodílí, a proto jej do určité míry může také změnit. Aby ale bylo jasno úplně – rovněž si musí uvědomit, že „měnit svůj osud daný Bytím“ může jenom do té míry, do jaké to rezonuje s vůlí Celku Bytí.

Tedy s uvedením jeho součásti (kteroužto je každá bytost a vůbec vše, co JE) do stejné harmonie, klidu, míru a prosperity, v jaké existuje právě Celek Bytí.

Stejně tak si při procesu uvědomování „jak to rámcově funguje“ musí připustit, že nic velkého a skutečně vysoce hodnotného (v tomto případě dokonce nejhodnotnějšího) nikdo nedostane jen tak zadarmo. Je nutné zbavit se značné spousty myšlenkové – a tím pádem bolestné emoční energie, která byla přejata, aby člověk v daných společenských podmínkách vůbec přežil. Bez těla tady není možný ani žádný další růst. Proto je pud přežití tak silně zafixovaný. Jenže i v tomto člověk narazí na zádrhel. A to nezpochybnitelný ani tvrdě materialisticky uvažujícími vědci s ním nic nezmohou, a proto jej uznávají - zákon o zachování energie: energii nelze vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh energie.

Jak se to dá provést v případě bolestné emoční energie, kterou už nechceme, protože mnohem raději bychom v sobě měli klid a lásku?

Jedině tak, že člověk pochopí, že z hloubi vlastního pekla se může dostat pouze tím, že jím projde krok za krokem stejnou cestou, jakou se tam dostal. Jinými slovy, že se odhodlá konečně k tomu, před čím celé roky, možná i životy utíkal – musí se otočit bolesti čelem, dopřát jí vědomou pozornost, vejít do ní, vědomě ji nechat působit, a tak ji konečně uznat jako stejně důležitou a pro životní růst zcela nezbytnou energii. Nic jiného nežádá. Chce jen úctu, která jí náleží. Pak se odmění. Prozradí, z jakých konkrétních souvislostí vznikla, kde se „stala chyba“ v myšlení, která ji přivedla do života a umožnila jí naplnit své poslání: ukřižovat toho, kdo uvěřil v její neměnnost. A v proudu slz odejde. Uvolní místo čerstvé, nově narozené, narovnané růstové energii.

Žena, která mi tohle vyprávěla, si pak při procházce s pejskem najednou uvědomila, proč tak strašně trpí nepochopením ostatních, kteří její prožívání přisuzují bolestínství, přemíře přemýšlení nad blbostmi, sledováním zpráv o hrůzách, které se dějí všude po celém světě a přinášejí nepředstavitelné utrpení milionům nejenom lidských, ale vůbec všech cítících bytostí.

Uvědomila si nejenom proč ji to tak bolí, ale také co by si přála dosáhnout v rámci nějakého nalezení „svého místa“ v této společnosti: Touží po jediném – po uznání, že skutečně to, co cítí, se zakládá na faktech spirituálního vhledu do hloubky Bytí a jeho fungování, že jedině takové poznání a jeho žité naplňování má sílu začít měnit jak osudy jednotlivců, tak následně osud celého lidstva a planety, a že vlastně i ona by tímto svým tak tvrdě, protože bolestně vydobytým návratem ke své hlubinné vnímavosti mohla přispět každému, kdo o to projeví zájem, v pochopení jeho vlastních vnitřních zmatků a bolestí.

Jenže – ouha… Je tu opět další překážka. Těch je v případě spirituálního osobního růstu opravdu hodně. Ona si už mnohé z výše popsaného i uvědomila! Ale stále nic nefungovalo. Stále byla ponižována za svou „přecitlivělost a hnípání se v kravinách“, a to i těmi, na jejichž porozumění jí záleželo ze všech nejvíc – na mužských členech její rodiny bývalé i současné.

Zhroutila se v dalším těžkém úzkostném záchvatu jak na duši, tak na těle. Protože už ale měla desetiletím získanou meditační praxi a již určitou potřebnou sílu vědomí, byla schopná si uvědomovat, jak strašnému strachu nyní čelí. Opět netušila, odkud plyne. Čekala. Věděla už, že v těchto situacích je možné pouze čekat, až poznání samo vyžbluňkne na povrch uvědomění – úplně stejně, jako když směr ukazující bójku, která byla dosud lanem přikotvena ke dnu, najednou něco uvolní. Čekala. Věděla už ze zkušenosti, že se dočká.

Dočkala se. Uvědomila si „strašnou“ věc. Jestliže chce „být uznána“ druhými, musí nejdřív dosáhnout uznání u svého vlastního „vnitřního muže“.

To znamená, že musí překonat právě všechna ona již výše zmíněná odsouzení, která její vnitřní mužská část přijala a ztotožnila se s nimi až do morku kostí, v každé jednotlivé buňce dědičné genetické paměti těla. Musí v sobě najít sílu doslova jít proti proudu nevědomé skupinové mysli, které sama plně podlehla, a „uznat samu sebe“ ve své spirituální síle. Normálním popisem této skutečnosti v dnešní době je „přijmout samu sebe“, „mít se ráda taková, jaká jsem“. Všechno jsou to povětšinou odrbaná klišé, která se ohromně lehce radí ostatním… Teprve ve chvíli, kdy je takové výzvě postaven čelem sám konkrétní člověk a začíná rozplétat motanici lží, do níž se schoval, aby vůbec přežil stávající společenské podmínky, uvědomí si, zač je toho loket.

Jak už zde bylo napsáno. Osud nám nedává to, co chceme, nýbrž pouze to, co potřebujeme, abychom se stále víc přibližovali ke sjednocení osobní (dosud oddělené, a proto v honbě za vlastním prospěchem nevědomě bolest způsobující vůle, a to dokonce i nám samým…) s vůlí nejvyššího Celku Univerza.

Protože jedině ona ví, jak zařídit, aby v něm byl věčný klid, mír a láska, přestože uvnitř něj se odehrávají bitvy mezi protichůdnými energiemi „zla“ a „dobra“ (jak jsme si je nazvali a odsoudili tak k vlastní škodě opět jenom my sami!) na život a na smrt.

A protože Celek je jenom jeden, je tímto celkem v rámci Celku i každý z nás.

* TOLLE, Eckhart. Nová země. 1. vyd. Praha: PRAGMA. 2006. 220s. ISBN 80-7349-005-6, str. 118 - 119

Jmenuji se Jarmila Faltýnková, vystudovala jsem pedagogickou fakultu a 20 let jsem učila na ZŠ. V současné době se plně zabývám studiem psychospirituálního vývoje a šířením získaných informací mezi zájemce o hlubší sebepoznání.