„Na den sv. biskupa Martina, milý hospodář a jeho družina, husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce, páni žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají, a u jiných pánův se zjednávají“.

Svatý Martin, známý též jako Martin z Tours, se narodil mezi lety 316–317. Jméno Martin je možno chápat jako zdrobnělinu slova „Mars“, což byl v Římě uctívaný bůh války. Toto jméno nedostal Martin náhodou, neboť jeho otec zastával váženou pozici – byl vojenským tribunem, z čehož plyne, že své naděje vkládal do syna. Jméno Martin mohlo být rovněž vykládáno jako držící Marta, to znamená člověk vedoucí válku oproti zločinům a hříchům. Také se může vyložit jako podněcovatel, vládce nebo dokonce i vyvolavatel, a to proto, že se o Martinovi říká, že tím, jak zasvětil svůj život Bohu a svátosti, podnítil samotného ďábla k nenávisti, zatímco u Boha umocňoval milosrdenství. Martinovo rodiče byli nevěřící, tedy pohané, na druhou stranu však křesťanství tolerovali. Martinův otec byl římským vojákem a rodákem z Amiens, což bylo francouzské město nacházející se v oblasti Pikardie. Podle dostupných informací je známo, že byl keltského původu.

Martin jako oddaný římský voják

V roce 331 byl císařem vydán edikt, který nařizoval, že všichni synové vojáků-veteránů musí nastoupit do římské armády. Martin musel uposlechnout, neboť mu již bylo 15. let, což byl věk pro odvod, a rovněž byl synem veterána. V tomto období byl Martin nucen dělat věci, které mu byly nařízeny a které dělat nechtěl. Nesměl činit svá vlastní rozhodnutí. Největší část svého vojenského života strávil Martin v Amiens. Jeho život se stal brzy velmi stereotypním. Výcvik, uniforma, kůň. Jako každý gardista měl nárok na svého otroka, respektive mu byl přidělen. Ke svému otrokovi se však Martin choval velice neobvykle. Mezi jeho spolubojovníky kolovaly fámy a pomluvy, že se stravuje společně se svým otrokem, namísto toho, aby jej otrok obsluhoval. Martin sám dokonce otrokovi čistil jeho sandály. Tyto skutky vykonával i sám Ježíš Nazaretský. Ten totiž svým učedníkům umýval nohy, což bylo považováno za jistý rituál očištění a rovnocennosti. Totéž dělá svatý Martin. Bylo to z toho důvodu, že jej vnímal jako sobě rovnou osobu, nevidí mezi lidmi žádné rozdíly.

Martinův život po boku otroka jako bratra hlásal „revoluci“ a rozcházel se s antickým myšlením a společností. Martinovo laskavé srdce však dokázalo mnohem více – zachránit život člověka. Za chladného a mrazivého večera se kolem městských bran Amiens potuloval žebrák, polonahý a prosící o almužnu. Nikdo se po něm ani neohlédl, až na Martina, který byl na svém koni. Ten, když mu chtěl darovat peníze, si uvědomil, že žádné nemá a nemůže mu tedy co dát. Vtom ale vytasil svůj meč a rozřízl svůj plášť ve dví. Jednu půlku dal žebrákovi a druhou si ponechal. Lidem kolem to připadalo směšné, že Martin má pouze půlku pláště. Tento jeho čin se stal legendou a inspirací pro spoustu maleb, fresek či mozaik. Tato historie však má své pokračování. Následující noci se Martinovi zdál sen o Kristu, který byl oděn právě onou polovinou vojenského pláště, který věnoval Martin chudému. Martin měl tento plášť poznat, a poté se Kristus obrátil k andělům, kterým řekl, že to Martin jej oděl do tohoto pláště.

Martin odsloužil celých 25 let vojenské služby. Rovněž se můžeme domnívat, že neprolil žádnou krev, jelikož jeho oddíl měl na starost veřejný pořádek a zajištění bezpečí pro významné osobnosti. Zvrat nastal v roce 325, kdy říši začali ohrožovat barbaři. Císař Julián začal vojákům dávat tzv. donativum, které je mělo motivovat k boji. Když přišla řada na Martina, rozhodl se požádat o propuštění ze služby, a prohlásil se za bojovníka Kristova. Císař se však cítil velmi dotčen a obvinil jej ze zbabělosti. Martin však odpověděl, že strach nemá a pokud to císař chce, do přední linie se postaví. Ale beze štítu a přilby a prolomí řady nepřátel takto beze zbraní, jelikož je bojovník Kristův. Císař jej vzal za slovo a nechal ho do následujícího rána uvrhnout do vězení. Tu noc se stal druhý zázrak, se kterým je Martin spojován…

Praví se, že se Martin celou noc modlil, jelikož Germáni vyslali vyjednavače s prosbou o mír. Tak se Martin definitivně zprostil od vojenské služby a mohl se vydat po cestě, po které vždy toužil – být poustevníkem.

Cesta do Poitiers

V roce 356 se Martin, již jako svobodný, rozhodoval, kam bude směřovat jeho pouť. Do Egypta nebo Sýrie, aby se připojil k mnichům a konečně žil život po jakém toužil? Existují domněnky, že odešel do Trevíru, kde nalezl silnou křesťanskou obec. A je více než pravděpodobné, že se na tomto místě doslechl o osobě, jež posléze v jeho životě sehrála důležitou roli – Hiláriovi z Poitiers. Hilarius se narodil v Poitiers v roce 300 a prováděl mnoho studií týkajících se intelektuálního života. Obdobně jako Martin se narodil do pohanské rodiny, ale rozhodl se konvertovat ke křesťanství. Byl ženatý, měl i dceru, ale ani to mu nezabránilo stát se biskupem. Martin se tedy vydal do Poitiers, aby se Hilarius stal jeho mentorem. Ten jej bez váhání přijal a ihned jej chtěl nechat vysvětit na diakona. Toto bylo pro Martina zcela nepřípustné, necítil se natolik vzdělaný a připravený, aby získal tak vysoký post, nicméně svolil alespoň k tomu stát se exorcistou, což byla nejnižší vstupní pozice. Mohlo by se zdát, že se Martinovi v jeho cestě víry nemohlo nic stát, ale opak byl pravdou.

Po nějakém čase se mu zdál sen o rodičích, kteří se vrátili do rodné Panonie. Martin se tedy rozhodl, že než se vydá na cestu modliteb a samoty, rozloučí se s rodiči. A tak se s požehnáním vydal na cestu. Při přechodu Alp však sešel z cesty a potkal loupežníky. Nemožné se stalo možným.

Martin dokázal obrátit na křesťanskou víru samotného vůdce loupežníků.

Setkání s loupežníky však nebyla jediná podivnost a zkouška, která Martina čekala. Po nějaké době, kdy se Martin konečně nacházel na jedné z italských cest, potkal postavu, a toto setkání sehrálo klíčovou roli během jeho budoucího působení. Do cesty se mu postavil sám ďábel, který jej zkoušel a snažil se jej svést na scestí výrokem: „Ať jdeš kamkoliv a pokusíš se o cokoliv, před tebou je neustále ďábel“. Martin mu však odvětil veršem z biblické knihy Žalmů: „Pán je se mnou, nebojím se. Co mi mohou lidé udělat?“ Postava znenadání zmizela. Martin si byl zcela jist, že se jednalo o ďábla, jelikož v této brzké době na něj lidé opravdu věřili. Skrze tyto útrapy se dostal domů, kde se opět setkal se svými rodiči. V domě byl srdečně přijat až do chvíle, než vyřkl, že chce oba své rodiče obrátit na křesťanskou víru. U otce neuspěl.

Martin jako biskup z Tours

„Cokoli jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali“.

Další těžkou zkouškou tohoto světce se stal okamžik, ve kterém zjistil, že zemřel jeho dlouholetý přítel, rádce i mistr Hilarius z Poitiers. Se smrtí přítele se vyrovnával poměrně dlouho, avšak na truchlení mu nezbylo mnoho času, jelikož mu byla vyjádřena veliká pocta. Bylo mu nabídnuto místo v pořadí třetího biskupa z Tours. Po zdlouhavém přemlouvání odmítl, avšak okolnosti, a zejména davy lidí, které jej při cestě z města obklopily, jej donutily místo biskupa přijmout.

Poté se obyvatelé rozdělili na dvě skupiny – lidé stojící za Martinem a lidé stojící proti němu, ti se dokonce neštítili napadat jeho vzhled, pomlouvat jej či jej hanit jiným způsobem. Nicméně nutno podotknout, že právě díky své obyčejnosti a prostosti si nakonec nový biskup, který byl dle zdroje zvolen zřejmě 4. července roku 370, získal lásku lidu. Byl obyčejným člověkem jako ostatní a jeho skromnost to pouze podtrhovala.

Dalším problémem, s nímž se musel vypořádat, bylo pohanství. Martina tedy čekal boj s pohany, které se snažil obrátit na křesťankou víru. Vše, co bylo pohanské, se snažil omezit, strhával proto sochy a chrámy pohanských bohů a tím si vydobyl u pohanů věrnost. Martin rovněž nečekal, až se všichni pohané dostaví do Tours, ale byl poutníkem, který putoval a šířil křesťanství, přičemž tyto poutě byly doprovázeny mnoha zázraky. Ne vždy byl vítán přátelsky, čelil dokonce útoku pohanské skupiny či útoku nožem, ale vždy jej zachránila jeho víra v Hospodina, jelikož útočné zbraně vždy zázrakem zmizely z rukou útočníka.

Martinova poslední pouť do Candes

Před svou smrtí se Martin vydal na svou poslední pouť do města Candes, v němž pocítil, že jeho city i smysly začínají chátrat. Svolal své bratry a s pokojem na duši jim oznámil, že již brzy se odebere do království nebeského. Ani v této chvíli nepodlehl svodům pohodlí a svůj život, stejně jako doposud, nechal v rukou Božích. Jeho život vyhasl v noci na neděli dne 8. listopadu 397.

Přestože byl mrtev, jeho tvář i tělo byly andělsky bílé.

Po jeho smrti však nenásledoval zármutek a klid, naopak se svedla vlna pozdvižení a rozepří. Nastal nelítostný boj o jeho tělo mezi věřícími obyvateli Tours a Poitiers, jelikož obě strany si uvědomovaly důležitost světce a jeho relikvií a obě si na ně činily nárok. Lidé z Tours odmítali Martina vydat, hlídali jeho tělo dnem i nocí před zákeřným lidem z Poitiers, který se jej chtěl zmocnit. Bůh učinil zázrak, díky němuž všichni obyvatelé z Poitiers usnuli a lidé z Tours tak mohli nenápadně naložit tělo a odvézt jej do rodného kraje. Tak to bylo správně, neboť jinak by údajně Bůh nezasáhl.

Sv. Martin je patronem chudoby, ale také vojáků, koní, jezdců, hus a vinařů. Svátek tohoto patrona připadá na 11. listopadu. Jedná se o datum jeho pohřbu, kterého se účastnily masy věřících lidí, jež jej toužily doprovodit na jeho poslední cestě. Martinův hrob se posléze stal cílem mnoha poutníků a zároveň byl vyhlášen národní svatyní. Při jeho vyobrazeních si často nelze nevšimnout jeho bílého koně, jenž má rovněž svou symboliku. Bílý kůň je znamením mesiáše a nebeských vojsk, nese pozitivní význam.