„Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní, v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni. Dvůr vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti, však bezděky jen se v něm zastavují hosti. A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí, sotva ho kdy uhledají jeho milých oči“.

Pokud by se volila nejpopulárnější nadpřirozená bytost českého folklóru a pohádek, dostal by se na některé z medailových míst, ne-li přímo na vrchol, vodník. Malý zelený mužíček s vypoulenýma očima, s pomačkaným cylindrem na hlavě a ve fraku, z jehož šosu kape voda. Sběratel dušiček, skladující své úlovky pod pokličkami baculatých hrníčků. Strašidlo dodnes populární, jemuž pánové Drda a Lada vlili, jako kdysi Shakespeare elfům, novou krev do žil, takže s námi vydržel i přes konkurenci bubáků modernějších a módních. Vodník ale nebýval jen popletený pajda, mlaskající své brekeke, tvor, zírající štěněcíma očima z kaluže vody (ačkoliv i tak ho některé pověsti představují). Nebyl ale ani bez zbytku a odvolání zlý, aspoň ne obvykle. Potměšilý, prchlivý a nevyzpytatelný, to ano. Silný a nelítostný také. Choval se zkrátka jako element, který představoval.

Voda byla nebezpečná vždycky, bytosti ostatních živlů mohli být divocí, nepřátelští nebo hodní, vodní bytosti bývaly prostě nesmlouvavě jiné. Ne že by se snad ve většině folklórních představitelů tohoto druhu odrážely staré zvyky a mýty, v nichž voda a nebožtíci splývali v jeden kult, spíš tu působila ona empiricky ověřená krutá nevyhnutelnost osudu. Kontakt s ďáblem býval uzavírán na delší dobu, větrné bytosti mohly ztratit zájem, bylo možné je usmířit, a s démony hor s jejich poklady bývala spolupráce přímo žádoucí. Mnohé šlo prostě přechytračit, vodu ne! Voda je definitivní. Ať už osobně pro člověka, jehož stáhla pod hladinu křeč, který uklouzl na břehu nebo spadl z loďky, nebo globálně při povodních. Bezmoc, která je provází si ostatně někteří sami dobře pamatujeme. Ve známém úsloví „Co peklo schvátí, to už nenavrátí“ dal by se s úspěchem zaměnit podnět za slovo Vodník, a platilo by beze zbytku, nejen jako toužebná představa.

O možných náznacích „existence“ vodníka se lze dočíst již v Kosmově kronice

Slovo pro vodního démona je ve většině slovanských jazyků jednoduše odvozeno od vody, příkladem je kromě českého vodníka ruský vodjanoj nebo polský wodnik. V česku se také občas objevuje výraz vodní muž či vodní mužíček, podobné je slovinské povodnji mož nebo lužickosrbské wódny muž. V češtině lze nalézt také označení odvozené z německého wassermann „vodní muž“. Jedná se o jména jako hastrman, vaserman, vastrman, na Moravě také bestrman, ve Slezsku hasrman a na Ještědsku vosrmon. Jeho použití je doloženo už ze 14. století. Z německého nixe „vodní démon“ je odvozeno lužické nyks a nykus. Z rozšířené víry v jeho kapající šos je odvozeno označení šosáč používané na Litovelsku. Z topení, jejich typické činnosti, je odvozeno polské topielec a toplec.

Kronikář Kosmas ve svém životním díle nehovoří o vodníkovi explicitně, ale zmiňuje zde kult vody, jenž může s vodnickou tematikou do jisté míry konvenovat. Vodníkovská látka tak, jak nakonec ústí ve folklor, totiž zřetelně sestává ze dvou různých vrstev, jež jsou obě ve svém původním znění nerekonstruovatelné: z vrstvy pohanských náboženských představ a vrstvy představ démonických (folklorní). Naši předci odkazovali na vodníka jakožto na boha nebo božstvo. Jejich náboženství bylo založeno na uctívání živlů a široké plejádě jejich božstev. Staří Čechové se rovněž uchylovali k personifikaci těchto elementů. Je zajímavé, že ze všech živlů hrála v náboženských představách starých Slovanů zásadní roli voda, a tak docházelo ke kultu entit, které byly s vodním elementem nějakým způsobem spjaty – k uctívání pramenů, řek či duchů, kteří vodní milieu obývali atp. V démonologických představách již bájné bytosti nepoužívají božských poct, a tudíž i vodník pozbývá statusu „boha“ či démona. „Hranice mezi vodníkem – bohem – a vodníkem – démonem však není zcela ostrá: vodník – bůh živlu, tj. živel sám, bude i v démonologické vrstvě, jak ji zná lidová tradice, stále přítomen.

DER WASSERGEIST – neboli vodní duch je německou paralelou k českému vodníkovi, přičemž v německém jazyce existuje více označení. Pro tuto bytost nalezneme i označení „der Neck“, popřípadě Nock nebo Nix. Jedná se o nadpřirozené postavy, démony, kteří podle lidového přesvědčení žijí v jezerech, rybnících, řekách, potocích a studnách. V různých lokalitách mohou mít různá označení nebo podobu. Specifickou podobou jsou „die Elben“. Jedná se o krásné muže ve sladkých vodách, kteří hrají na harfu či housle a svádějí mladé ženy. Mezi typické znaky patří hlavně hudební instrument, dále oblečení, z kterého kape voda či zelené rybí zuby. Oproti českému vodníkovi, který se dostává do německého prostředí jako der Wassermann, je třeba zmínit, že Wassergeist je zlá démonická postava, zatímco vodník je vnímán střídměji.

Po stopách pražských vodníků aneb co nám vypráví Vltava…

Víte kolik je v Praze vodníků? 40! A zdaleka se nejedná o konečné číslo. Stále se pátrá po dalších. Většinu z nich najdeme ve Vltavě a přilehlých tocích, dokonce i mimo ně. Devatero z nich v Čertovce, dva mimo tekoucí toky a zbytek ve Vltavě od Vyšehradu po Holešovický přístav. Nejvýznamnější z nich je Vejvoda českých vodníků, který žije pod Vyšehradem. Nejzlejší je Zlý vodník od Karlova mostu – na toho pozor! Nu a nejslavnější pražský vodník je Kabourek – usuzujeme tak z toho, že mu tady sochař a malostranský patriot Josef Nálepa udělal sochu. Ostatně je to stejný sochař, který udělal i Fauna.

KABOUREK Z ČERTOVKY – Legendou mezi pražskými vodníky býval Kabourek, velký milovník piva a prý dobrák od kosti. Jeho sochu najdete na Čertovce u mlýnského kola Velkopřevorského mlýna. Kabourek prý dříve patříval mezi štamgasty hospod na Kampě, mezi hordami turistů se však dnes necítí dobře. Chuť na pivo mu ale zůstala, a tak občas požádá kolemjdoucí, aby mu přinesli ve džbánku točené anebo aspoň lahvové. Kdo jeho prosbě vyhoví, dostane prý za odměnu štiku nebo úhoře.

VODNÍK PAKLT NA PRAŽSKÉM HRADĚ – Zajímavostí je také vodník Paklt, který žije na Pražském hradě v místních fontánách. „Legenda praví, že pokud ho chcete oslovit, zmizí v hradních zdech. Kde je vlhko, tam se vodník cítí jako ryba ve vodě…“ Měří jen 60 cm a chodí po celém Pražském hradě s podivným úsměvem. Na pozdravy prý zásadně neodpovídá.

V PODSKALÍ – Už nikdy se tam neutopí žádné dítě! Ručí za to tamní vodník, který kdysi dávno utopil vymodleného rybářova synka. Za to rybářova žena proklela jeho malé hastrmánky, aby na slunci uschli. Po přímluvě neznámé, ale laskavé kolemjdoucí babičky se nad nimi slitovala a kletbu zrušila. Vděčný vodník za to slíbil, že osobně dohlédne na to, aby se v Podskalí už nikdy neutopilo žádné dítě!

HASTRMAN U KARLOVA MOSTU – Bydlí prý pod čtvrtým obloukem, a když má možnost někoho utopit, tak nezaváhá. Zvláště nemá rád, když si lidé z vodníků utahují nebo se jim postaví. Podle pověsti prý kdysi utopil kočího Vincenta Sahulu jen proto, že dotyčný posměšně zanotoval: „Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben!“ Netrvalo dlouho a kočí odevzdal hastrmanovi nejen svou kůži, ale také duši do hrníčku.

VODNÍK PIVODA Z PODVYŠEHRADÍ – Na hrníčky je specialista vodník Pivoda. Nejvíce mu jich přináší divoké jarní vody a má jich prý už pěknou sbírku! I když ne ve všech má dušičky. Občas vezme nějaký na břeh, aby se s ním pochlubil suchozemským sousedům. Nenápadně to maskuje průpovídkou, že pivo mu chutná ze všeho nejvíc právě z některého kousku.

VEJVODA VODNÍKŮ POD VYŠEHRADSKOU SKÁLOU – S oblibou topí zvláště švarné mládence, z nichž se potom stávají členové vojska kněžny Libuše, které sídlí právě pod Vyšehradem. Když má pocit, že se už nikdo dlouho netopil, povolá z vyšehradské skály strašidelného černého psa, aby mu někoho do vody zahnal.

Vodník představuje lidské nevědomí, vše, čeho se ve skrytu duše obáváme

Kontextem, v němž se vodníkova postava často tematizuje, je psychoanalýza. Na tezi, že vodník symbolizuje nevědomí, založil svou studii T. Winter. Vodníka vidí klasicky: jako ducha vody. Voda, živel jednak neprobádaný, neprozkoumatelný, jednak spojitý, dokonale amorfní reprezentuje ztracenou jednotu bytí. Winter tak dokonce naznačuje, že vodník, podle lidové představy padlý anděl, symbolizuje svým bytím ve vodě touhu po opětovném spojení s Bohem. Psychoanalýza ovšem zná ještě jinou konotaci vody: sexualitu. Tento rozměr se přenáší i na vodní bytosti. Se sexuální konotací vody souhlasí i tradice magická. Voda zde ovšem má výrazně ženskou polaritu. „Vlhko je zřeďující, pasivní, ženské“. V oblasti mytologie tuto tezi potvrzují výrazně sexuálně pojatí vodní duchové, jež jsou povětšinou skutečně femininní. Připomenout můžeme antické Sirény, krásné, svůdné, ovšem záhubu nesoucí. Stejná je tradice v mytologii slovanské. „Hlas Rusalčin jest velice krásný, kouzelným svým zpěvem láká plavce do hlubin a topí je, zlomyslně se přitom chechtajíce“. Tato sexuální povaha vodních bytostí není nakonec cizí ani vodníkovi. Zatímco lidové podání ji explicitně přiznává jen bytostem ženským – Rusalkám, vílám – u Vodníka je tato sféra skrytá, utajená, jako by právě byla ve spojení s psychoanalytickou představou o nevědomí.

„Uvažujeme-li o setkání s hladinou, nutně (kromě hravých vlnek) nám vyvstane i další obraz: obraz klidné hladiny, která působí jako zrcadlo, ale je to zrcadlo mnohem dynamičtější než to umělé. Zrcadlo vody má hloubku, má svět za sebou. Svět sice zrcadlící se, ale zároveň i svět v hloubce. Odráží naši tvář – nástroj k svádění, ale ukazuje ji jinou – idealizuje ji, na rozdíl od hladkého umělého zrcadla, svou pohyblivou podstatou. „Každý trochu nejasnější a vybledlejší obraz nutí k idealizaci“. Když Narcis pozoruje svůj obraz ve vodě, cítí, že jeho krása se neustaluje, že není dovršena a že je třeba ji dovršit. Pohled do vodního zrcadla přirozeně zdvojuje. Při pohledu na vodu se Narcisovi zjeví jeho totožnost i jeho zdvojenost, zjeví se mu jeho dvojí, mužská a ženská síla, a hlavně se mu zjeví jeho skutečná i ideální podoba“.