Toltécká tradice je úžasná cesta, cesta, na níž najdete sami sebe a získáte příležitost přetvořit svůj život. Je průvodcem a návodem k tomu, jak prožít život s pocitem bezmezné svobody. Naučí vás, jak v životě dosáhnout hlubokých změn. Pomůže vám rozpomenout se na vaši schopnost vytvořit cokoli a kdykoli budete chtít.

Kdo jsou vlastně Toltékové, v co věří a jaké poselství předávají světu? Toltécká tradice vychází z jižního Mexika, kde se kolem roku 900 tito lidé, říkající si toltékové, začali rozvíjet. Toltécká kultura byla nejen nejdůležitějším kulturním a duchovním proudem středoamerické civilizace, ale dlouho před příchodem Evropanů na americký kontinent byla synonymem moudrosti, duchovního rozvoje a morální ctnosti. Rozvíjeli se však nejen na poli myšlení či duchovna, ale byli i výborní stavitelé či řemeslníci. Své životy, respektive způsob, kterým žili, považovali za umění. Toltécká cesta tedy není považována za sektu, či druh náboženství. Přesněji řečeno, Toltécká cesta je samotným způsobem života.

Hlavní základnou Toltéků bylo město Teotihuacán. Poté, co bylo Toltéky dobyto, začalo se zde postupně utvářet celé společenství Toltéků. Tito si mezi sebou předávali a uchovávali vědění a moudrost předků. Okolí pak byli známi „jako ženy a muži poznání“. Toltékové nebyli svébytným etnikem jako např. Mayové. Podle tradice definuje slovo Toltékové skupinu lidí z řady kmenů, kteří dosáhli vysoké úrovně duchovního osvícení. Jejich vyšší stav vědomí umožnil, že mohli žít na posvátném místě v Teotihuacánu.

Teotihuacán je energeticky velice významné místo, stejně jako např. pyramidy. Uvnitř tohoto místa je zaznamenána historie a moudrost národů. Jsou zde uloženy nejrůznější informace, které se ovšem vyjeví jen těm, kteří jsou schopni dané informace rozluštit, vnímat a pochopit. Toltékové toto umění ovládali. Setkávali se zde proto jako „mistři a žáci“. Teotihuacán byl v podstatě postaven za účelem uzdravení lidí. Na tomto místě se mohli lidé „probudit ze snu“ a osvobodit se od strachu. Taková svoboda obnovuje znalost, že lidé jsou božské podstaty, že jsou to bohové. Odtud i název Teotihuacán, což doslova znamená „místo, kde se lidé stávají bohy“.

Tonal a Nagual

„Svět je tajemství. Tohle nač se díváš, není všechno, co svět je. Svět je mnohem, mnohem víc, vlastně je nekonečný“.

Toltéci tvrdí, že má každá lidská bytost dvě stránky, dvě oddělená jsoucna, dva protějšky, které spolu začínají spolupracovat v okamžiku narození. Jeden nazývají Tonal a druhý Nagual. Učení o Tonalu a Nagualu je v intelektuální rovině celkem prosté, ve své podstatě je však naprosto zničující. Od učedníka vyžaduje, aby již měl nastřádáno určité množství osobní síly, jinak pro něj tyto pojmy budou pouze intelektuální hrou se slovy. Pokud již jistou osobní sílu má, může „dohlédnout“ za pojmy, může obsah těchto pojmů přímo zažít, může být svědkem, což je také jediný způsob, jak se přesvědčit o jejich skutečném významu a docenit absolutnost tohoto poznání. Poznání totiž není pro Toltéky něco, co vychází z říše slov. Poznání je velmi zvláštní záležitost, zejména pro bojovníka, tedy člověka oddaného poznání. Pro bojovníka je poznání něco, co přichází naráz, co ho zcela pohltí.

TONAL – OSTRŮVEK V NEKONEČNÉM MOŘI NAGUALU: Toltékové hovoří o tonalu také jako o pravé straně, normálním vědomí, tomto světě, tom, co je známé nebo také o první pozornosti. Průměrný člověk by zřejmě použil ekvivalent skutečnost, realita, racionalita, zdravý rozum. Tonal je všechno, co známe. A do toho patříme nejen my jako osoby, ale i všechno, co je v našem světě. Lze říct, že tonal je všechno s čím se oko setkává. Začneme to pečlivě tříbit, sotva se narodíme. V okamžiku prvního nádechu vdechujeme i sílu k tonalu. Je tedy na místě, když řekneme, že tonal lidské bytosti je neodlučně spojen s jejím narozením. Tonal začíná narozením a končí smrtí. Tonal je všechno, co jsme. Tonal je vědomí já, s nímž žijeme a konáme v každodenním světě. Všechno, co můžeme označit slovem je tonal. Tonal je svět, jak jej popisujeme. Je to nástroj, který nám umožňuje průchod světem. Rozhlédněte se pozorně kolem sebe. Vše, co vidíte, je váš tonal. Věci, které vidíte, jsou váš tonal. Emoce, které při tom máte, jsou váš tonal. To, jak vnímáte ostatní lidi, je váš tonal.

Energie vesmíru existuje sama o sobě. To, jak ji interpretujeme, je dílem našeho tonalu, proto vše, čeho jsme svědky, je zrcadlem našeho osobního tonalu, našeho popisu, naší interpretace. To mají Toltékové na mysli, když říkají, že tonal zrcadlí sám sebe. Tonal je náš popis světa, je to předsudek a zároveň je to naše já ve smyslu ega. Toto je velmi důležité. Tonal je „realita“ a zároveň je to naše já, naše individualita.

Každý z nás má tedy svůj osobní tonal a pro nás všechny je tu ještě i kolektivní tonal v každý daný okamžik a tomu se říká tonal doby. Tonal doby je to, co nás činí stejné. Je to jídelní lístek, ze kterého si vybíráme, co se stane součástí našeho inventáře, co zaplní ostrůvek našeho tonalu. Různé doby mají různé tonaly. To, jak vnímáme naši historii, je pouze odrazem našeho tonalu. Je to viděno pouze skrze brýle tonalu naší doby. O naší minulosti to vypovídá málo, proto jsou některé historické události, některé dochované spisy či některé stavby velmi obtížně pochopitelné. Prostě byly součástí jiného tonalu doby.

NAGUAL – NEKONEČNÉ MOŘE, KTERÉHO MŮŽEŠ BÝT POUZE SVĚDKEM: Nagual je ta naše část, kterou se vůbec nezabýváme. Toltékové ji také nazývají vědomím levé strany, druhým světem, neznámem, druhou pozorností nebo také nekonečnem, duchem, absolutnem. Nagual je ta naše část, pro kterou nemáme popis, pro kterou nemáme slova ani jména ani pocity, ta část, o níž většinu života vůbec nevíme. Vzhledem k tomu, že náš svět vytváříme popisem, tak vše, pro co nemáme popis, v našem světě nemůže existovat. Je to tak nějak „za tím světem“. Je to za bariérou našeho popisu.

Nagual není mysl, duše, lidské myšlenky, stav milosti, nebe, čistý intelekt, energie, psychika, vitální síla, nesmrtelnost, životní princip, bůh. Nagual není zkušenost ani intuice ani vědomí. Tohle všechno jsou jen položky na ostrově tonalu. Naproti tomu nagual je jenom působení, účinek. Nagual je tam, kde se vznáší síla. To je také jediný způsob, jak ho naznačit. Vzhledem k jeho účinkům by se nagual dal asi nejlépe pochopit v souvislosti se sílou…

Ontogeneze člověka z hlediska Nagualu a Tonalu

Od chvíle kdy se narodíme cítíme, že v sobě máme dvě části. V okamžiku narození a chvíli po něm je člověk jen nagual. Potom však cítíme, že k tomu, co máme potřebujeme protějšek, abychom mohli fungovat. Tonal nám chybí, a to nám dává od samého začátku pocit neúplnosti. Tehdy se nám tonal začíná rozvíjet. Stane se nanejvýš důležitý pro naše fungování, tak důležitý, že zastíní záři nagualu a zcela jej přemůže. Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, pak už neděláme nic jiného, než že stále zvětšujeme ten starý pocit neúplnosti, který nás provází od chvíle narození a který nám neustále připomíná, že nám chybí ještě druhá část, abychom mohli být úplní.

Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, začínáme vytvářet dvojice. Cítíme, že máme dvě stránky, jenomže si je představujeme v podmínkách tonalu. Říkáme, že máme dvě části, duši a tělo. Mysl a hmotu. Dobro a zlo. Boha a ďábla. Ale nikdy si neuvědomíme, že všechny tyhle věci jsou na ostrově. Necháme se unést a ve svém bláznovství věříme sami sobě, že nám to dokonale dává smysl. Celá bytost však obsahuje tonal i nagual. To je celistvost člověka.

Prostřednictvím nagualu jsme spojeni s celým vesmírem – my jsme celý vesmír! Prostřednictvím našeho tonalu jsme spojeni s „realitou“, my jsme realita!

Obzor vnímání dítěte je nezatížen interpretací a dítě je svědkem esence. Své „zorné pole“ však začíná brzo zevnitř vybarvovat. Začíná hrubě obtahovat zaostřeným zrakem základní tvary. Je fascinováno liniemi světa, donekonečna je obtahuje svým pohledem. Základní „vektory“ a povrchy pak začne vybarvovat, dává jim stíny a hloubku. Učí se třírozměrnému prostoru. Dítě se bojí tmy a temných koutů. Tma je pro dítě do celkem pozdního věku (velmi individuální) vstupní branou do nagualu, do neznáma. Postupně to vyřeší rozum tak, že začne domýšlet, jak by asi mohl vypadat temný kout, kdyby byl osvětlen. Také (pro všechny případy) vytvoří položku inventáře – tma, neznámo, tajemno. Když na něco takového poté narazí, říká si něco ve stylu: „To je přece neznámo, to já moc dobře znám. Žádná novinka“. Existuje tedy určité období v životě člověka, kdy se zapojuje kruh tonalu, ale kruh nagualu ještě není zcela vyřazen. Jedná se o několik let v životě dítěte, kdy je dítě jednou nohou v nagualu a druhou již v tonalu.

Toto období žije dítě v magickém a fantaskním světě, o který postupně přichází, až mu zůstane jen mlhavá vzpomínka na něco, co nedokáže blíže popsat. Je to jako pocit, fyzický pocit, že svět byl v dětství tak nějak jiný. Byl víc, než je teď. Podle tonalu naší doby, když dítě vnímá něco, co dospělý ne, tak prostě fantazíruje nebo si vymýšlí. Neuvědomujeme si, že popis světa není u dítěte ještě plně vyvinut, a proto může být svědkem pozoruhodných skutečností, které jsou nám skryty. Jsou mimo ostrov našeho tonalu. Dítěti tento ostrov pomáháme vytvořit tím, že řekneme: „bubáci nejsou, vymýšlí si jenom špatné holčičky…“

„Když se narodíme, jsme prý všichni lehcí. Teprve později začneme být připoutáni k zemi a fixováni. Sami to ze sebe uděláme“.