„Já jsem ona, která je přirozenou matkou všech věcí, paní a vládkyní všech přírodních sil, prvních potomků světů, hlavou božských sil, královnou všeho, co je v pekle, paní těch, kdo žijí v nebi, zjevená sama a pod jedinou podobou všech bohů a bohyň. Podle mé vůle je nakládáno s planetami na obloze, užitečnými větry moří a žalostným tichem pekla. Moje jméno, moje božství je uctíváno na celém světě, rozmanitými způsoby, různými zvyky a pod mnoha jmény. Frýzové, první ze všech lidí, mi říkají matka bohů Pessinus, Athéňané, kteří vyrostli z vlastní půdy, mě nazývají kekropskou Minervou, Kypřané, obklopení mořem, mají pro mě jméno paphonská Venuše, Kréťané, kteří nosí šípy, mi říkají dictynská Diana, pro Sicilany hovořící třemi jazyky jsem ďábelská Proserpina, Eleuzané mě nazývají svou starou bohyní Ceres. Někteří mi dávají jméno Juno, jiní Bellona, další Hekaté, jiní Ramnusie a v zásadě jak Etiopané, kteří sídlí na východě a jsou osvětlováni paprsky slunce, tak Egypťané, kteří vynikají ve všech druzích starého umění a mají ve zvyku uctívat mě vlastními obřady, mě nazývají mým pravým jménem, královna Isis“.

Základní charakteristikou postavy Velké Bohyně je její ambivalentní charakter. Na jedné straně je dárkyní života a na druhé straně je její odvrácená tvář Bohyně Smrti. Tato její povaha se v našich zeměpisných šířkách dochovala pouze do starověku, středověk s jeho křesťanskou zvěstí, její podobu rozdělil a strašnější podobu odkázal do oblasti pekel, zatímco vyzdvihl pouze její mateřskou část.

Velká Bohyně a její aspekty

Velká Matka nebo také Matka Země je klasická postava všech panteonů, ve kterých zaujímá místo bohyně plodnosti, která je spojována se zemí, jako matkou, z níž vše pochází. Až pozdější vývoj jí transformoval na Bohyni rostlinstva a úrody a její mateřský aspekt pomalu vymizel (v Řecku je to vyjádřeno Gaiou, kterou v uctívání nahradila Démétér). Dobrá podoba Velké Bohyně je spojena s životem, narozením, zdravím a růstem bohatství, v této podobě může být nazývána dobrou Sudičkou (Štěstěnou), Matkou Zemí, Bohyní plodnosti aj. Její „hrozivá“ podoba potřebuje hlubší vysvětlení. Její supí a vražedná podoba skutečně nahání hrůzu, ale přesto není strašná sama o sobě, ve skutečnosti v sobě skrývá určitou naději. Symboly, které jsou totiž s touto představou spojeny ukazují na odvrácenou stranu smrti, kde se skrývá zárodek nového života. Zobrazení Bohyně Smrti v sobě většinou skrývá i aspekty mateřské, totiž prsy plné mléka a symboly ženské dělohy. V jejím aspektu smrti je tou stejnou Sudičkou (Osudem, Sudbou), která dává život, ovlivňuje jeho délku a bere si ho zpět, když přijde čas.

Dříve si byli lidé vědomi propojenosti života a smrti. Smrt chápali nejen jako součást života, ale také jako určitý katalyzátor života nového. Proto je také ve většině mytologií vegetativní cyklus přímo spojen se smrtí a zmrtvýchvstáním boha vegetace. Velká Bohyně je onou postavou, která je v této události přímo zainteresována (ne vždy jako samostatné božstvo vegetace, spíše jako jakýsi element, skrze nějž se vše odehrává). Její podoba se většinou jakýmsi zrcadlovým způsobem rozdvojuje na „horní a dolní svět“, kdy je jak bohyní plodnosti světa lidí, tak i bohyní podsvětí říše mrtvých. Vše se transformuje skrze Velkou Bohyni.

• Lunární aspekt – Spojitost ženy a Měsíce je lidstvu známa již od paleolitu. Tři fáze Měsíce jsou opět symbolicky zrcadleny ve třech podobách ženských božstev: panna, matka, stařena, která se opět cyklicky omlazuje. Tento cyklus je následně spojen s již výše zmíněnou symbolikou života a smrti, kdy Bohyně, stejně jako Měsíc, je plodící, usmrcující a transformující: představujíce tak růst, zánik a obnovení. Dárci života jsou v této symbolice též vládci smrti.

Život na zemi je neustálá rytmická proměna mezi tvořením a destrukcí, narozením a smrtí. Kategorie života a smrti se netýká pouze fyzického světa, uvědomění je nutné především na úrovni duchovní. Podsvětí představuje samo nevědomí a vzkříšení pak nalezení celosti své duše, self, při poznání odvrácené strany svého já, Velké Bohyně Smrti, svého stínu.

• Aspekt vody – Nevědomí je symbolizováno vodou, a to je také další aspekt bohyně. Pravodstvo, symbolické nevědomí a počáteční chaos, to vše je Velká Bohyně. Voda je také dárcem života, stejně jako aspekt plodnosti, který je Velké Bohyni vlastní. Regenerace začíná ve chvíli smrti skrze tělo bohyně v její děloze. Aspekt vody byl v Bohyni zřejmě tím nejprvotnějším. I v mýtech je prvotní Matka představována vodním živlem, pravděpodobná je souvislost s vodním prostředím prenatálního stádia našeho života, které se odehrává v prvotním plodovém „moři“. Matka Země přišla až s neolitickou revolucí.

Velká Bohyně nakonec symbolizuje samu přírodu. Její podstata je čistě imanentní, narozdíl od transcendentních bohů patriarchálního řádu. Velká Bohyně nám neukazuje, jací máme být, ukazuje nám jen, jací jsme. Jsme smrtelné tělo, které podstupuje zkázu a skrze které se může zrodit nový život. Jsme ale také duchovní bytosti, které při poznání sami sebe dojdou k uchopení self v jeho celosti. „Kdo spatří druhou polovinu Sebe sama, spatří Pravdu“. A tato celost nás mimo jiné spojuje s dávnou minulostí lidstva, zasutou v našem nevědomí a čekající na paprsek světla.

Magie a moudrost Velké Bohyně

Velká Bohyně disponuje magickým poznáním. Je dárkyní této moudrosti nejen ostatním bohům (např. germánská Freya darovala tyto schopnosti Ódinovi), ale i lidem. Tam kde již není uctívána magie pro svou přílišnou temnost, je Bohyně dárkyní moudrosti. S tím také souvisí aspekt Velké Bohyně jako dárkyně řemesel, což ukazuje její spojení s předením, tkaním, metalurgií a hudebními nástroji (například řecká Athéna vynalezla předení a tkaní, flétnu, trumpetu, ale i např. pluh nebo hrábě).

Předení samo má i hlubší symboliku ve spojení s osudem, jehož délku určuje právě Velká Bohyně. Ta je zde zastupována Měsícem (nebo ho zastupuje?), který, jakožto pán všeho živého a spolehlivý průvodce mrtvých „utkal“ všechny osudy. Moiry, spřádající sítě osudů, jsou měsíčními božstvy.

Velká Bohyně také vystupuje v podobě Paní zvířat, obklopená divokými zvířaty jako jejich paní a velitelka, a také matka. Tato bohyně byla Paní hor, kamenů, vod, lesů a zvířat, což ji představuje jako vtělení mystické síly a plodnosti divoké přírody. Jako vlastník studní, pramínků a léčivých vod byla dárcem zdraví. V prehistorii se zjevovala jako pták, ptačí žena. Byla pravděpodobně považována za předka klanu nebo rodiny a uctívána v domácích svatyních. To, že byla domácím božstvem dokládají nálezy na Maltě, v centrální Sibiři, kde byly nalezeny figurky Ptačí Bohyně podél hran kruhových obydlí z mamutích kostí. Jako Paní Hor byla uctívána na vrcholcích kopců. Tato bohyně se také objevuje v podobě jelena a medvěda.

Bohyně Nammu „První z Matek“

Nammu je sumerská bohyně identifikovaná s prvotním vodstvem plodivé síly, jedna z mnoha bohyň matek. V seznamech bohů se objevuje od 26.st.př.Kr. jako „velká paní ve vlnách vod“. Nammu byla klasickou ukázkou Velké Bohyně vodního živlu, která ke své plodivé síle nepotřebovala mužský princip a sama „zrodila první pár, Nebe (An) a Zemi (Ki), ztělesňující princip mužský a ženský“. Ti se pak spojili v „posvátném sňatku“ (hieros gamos) a zplodili Enlila, boha ovzduší. Ten pak své rodiče rozdělil a oddělil tím nebe od země, čímž ustanovil uspořádání vesmíru.

Nammu tedy v sumerské mytologii představuje prvotní látku, vodu, jeden ze základních živlů, a Dárkyni Života, která sahá až hluboko do paleolitu a provází lidstvo již od nepaměti. Co je ovšem nového na sumerské, potažmo akkadské mytologii? Je tu již přítomen prvek patriarchálního smýšlení, který z Velké Bohyně dělá prvotní látku světa, kterému ovšem až bůh mužského principu ustanovuje řád a vládne mu. Proto také je prvotní stvoření této bohyně zatlačeno do pozadí ustanovujícím rozdělením Nebe od Země, provedené Enlilem, čímž se prvotní, nerozdělené, tudíž nevědomé, rozdělilo a uvědomilo si sebe sama ve své jinakosti.

Enlil je tedy skutečný vládce, který z chaosu dělá řád. A Velká Bohyně je jím zatlačována do pozadí, kde figuruje jako něco původního, ale natolik vzdáleného, že již do „současného“ světa nezasahuje. Je redukována na původní matérii, odsunuta hluboko do nevědomí, kde si ovšem podržela své původní atributy moci, svůj tvůrčí potenciál, jímž ovlivňuje skrze nevědomé afekty vědomou část mysli.