První světová válka změnila mapu světa. Rok 1918, jímž válka a s ní spojené krveprolití skončilo, je zároveň v naší národní historii vyvrcholením boje o samostatný stát. Zároveň tento rok je koncem Rakouska-Uherska a s ním spojené vládnutí dynastie Habsburků, a to nejen de facto, ale i státoprávně. Je to rok počátku budování ČSR jako státu tzv. „Recepčním zákonem“ veřejně vyhlášeným 28.10. 1918. Tím byl nejen vyhlášen československý stát, ale i založen princip právní kontinuity s rakouským a uherským právním řádem.

Jedním z důvodů, proč se tak stalo, byla potřeba klidného a rychlého přechodu do nového státu a využití právní jistoty rakouského a v případě Slovenska i uherského právního řádu. Tento stav však nemohl přetrvávat do nekonečna. Bylo nutno řešit likvidaci tradičního rakouského ústavního pořádku, stejně jako dalších oblastí právního řádu zaniklého mocnářství. Na celém tomto procesu byla nejdůležitější ta skutečnost, že se tím současně otevřela cesta k vybudování demokratických ústavních základů Československé republiky.

Rok 1918 – poslední rok války a činnost Národního výboru

Rok 1918 nebyl významný jen jako poslední rok 1. světové války, ale byl důležitý především pro dokončení snah o celkovou reorganizaci států Evropy. Již 6. ledna 1918 byla na shromáždění českých říšských a zemských poslanců v Praze přijata tzv. Tříkrálová deklarace, která formulovala program domácích českých politických stran. Hlavním bodem deklarace bylo vytvořit samostatný Český stát v historických hranicích společně se Slovenskem při respektování práv národních menšin. V březnu téhož roku byla T.G. Masarykem v USA založena tzv. Národní rada Československá. Masaryk po jednání s americkými Čechy a Slováky sepsal Pittsburskou dohodu, která schvalovala spojení Čechů a Slováků v jednom demokratickém státě s republikánskou vládní formou a ústavou.

Teprve od poloviny roku 1917, kdy si válkou vyčerpané Rakousko-Uhersko přálo mír, byla úředně povolena větší svoboda projevu a čeští poslanci mohli ve Vídni pronést, že český národ chce svobodu a s pouhými ústupky monarchie se nespokojí. Prvek radikalismu se do české politiky dostal až tehdy, když bylo zřejmé, že Rakousko-Uhersko ve válce nezvítězí a nebude se tak moci pomstít odbojnému českému národu.

V červenci 1918 vzniká v českých zemích Národní výbor, jakožto jediný zastupitel českého národa slučující všechny české politické strany a rozhodující o národních požadavcích. Vznikl jako projev vůle a odhodlanosti a jeho utvoření bylo netajenými přípravami pro převrat, díky kterému by se české země vymanily z nadvlády Rakouska-Uherska. Nemělo se však jednat o převrat násilný. Národní výbor pozoroval vojenský i politický vývoj v Evropě, z čehož získal přesvědčení, že rozklad monarchie se neúprosně blíží a Rakousko-Uhersko kapituluje. Nechtěl vyjednávat pouze o reformě nebo reorganizaci v rámci monarchie, ale chtěl samostatný demokratický československý stát s vlastní správou a pod vlastní svrchovaností.

Rakousko-Uhersko, ve snaze udržet si nadvládu nad národy monarchie, nabízí čím dál tím větší ústupky – představitelé monarchie dovolují pronášet řeči, za které se dříve trestalo, povolují rozsáhlé amnestie, dokonce nabízí federaci, kterou však Češi i ostatní národy v září 1918 odmítli. Těchto ústupků využívali čeští poslanci k jedinému: k radikalismu.

„Národní výbor s největší rozhodností protestuje proti nejnovějšímu pokusu roztrhnout jednotu národa československého a ohrozit jednotu a nedílnost zemí českých“.

Osud Československa organizovaný ze zahraničí

Dne 14. října 1918 oznamuje Edvard Beneš Spojencům, že se v Paříži ustavila Prozatímní československá vláda, jejímž předsedou a ministrem financí je T.G. Masaryk, ministrem zahraničí a vnitra Edvard Beneš a ministrem války Milan Rastislav Štefánik. Beneš také konstatuje, že toto rozhodnutí se stalo v dorozumění s politickými vůdci doma a že tato zahraniční vláda byla uznána za orgán, jež má právo zastupovat československý národ před Spojenci a na mírové konferenci. Tento důležitý orgán pro formování budoucího Československa působící v zahraničí byl nakonec uznán všemi spojeneckými vládami a teoretický boj o ideu československého státu byl tak dokončen. Teď už jen zbývalo tuto ideu realizovat prakticky.

Za další důležitý krok pro budoucí stát by se dalo považovat Masarykovo Prohlášení o nezávislosti, známé jako Washingtonská deklarace. Píše, že „Federalizace a tím více autonomie neznamenají nic pod Habsburskou dynastií…Náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století“.

Deklarace načrtává hlavní zásady ústavy budoucího státu. Hovoří se zde například o tom, že Československý stát bude republikou s demokratickým zřízením, spočívajícím na všeobecném hlasovacím právu. Stát zaručí úplnou svobodu náboženství, vědy, umění, tisku, práva shromažďovacího a petičního a také bude chránit práva menšin. Provede nutné sociální a hospodářské reformy, zruší šlechtické výsady a odloučí církev od státu.

Poté nastal čas na sjednání harmonie mezi domácí a zahraniční politikou. Čeští zástupci Národního výboru tedy 25. října 1918 odjeli do Ženevy. Odjezd delegace do Švýcarska způsobil, že Národní výbor jednal ve známé sestavě: Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup. Jednání se uskutečnila 28. října téhož roku na domácí půdě. Cesty do Švýcarska však nebylo tolik zapotřebí, jak se původně myslelo. Za tři dny poté měl totiž český národ významnější příležitost ukázat, jak se ztotožňuje s tendencemi zahraniční revoluce. V době jednání delegátů v Ženevě o zřízení nového státu, již tento stát vznikal v pražských ulicích.

28. říjen 1918 a s ním spojené vyhlášení samostatnosti Československa

„Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa“.

Když vzešlo ráno 28. října roku 1918, nikdo si nedokázal představit, co vše se tento den stane. Když se ráno v novinách objevila Andrássyho nóta, dala svým způsobem popud k převzetí moci Národním výborem na území. Národní výbor tedy začal jednat. Jeho představitelé začali postupně, odvolávajíce se na Andrássyho nótu, pokojně přebírat moc. Lidé však považovali Andrássyho nótu za samotné vyhlášení samostatnosti. Zaplnili ulice a začali oslavovat, i když vlastně ještě nebyl důvod. Byli proto povoláni vojáci, jakožto prostředek pro zachování pořádku. Vlny emocí a davové šílenství totiž mohly způsobit narušení pokojného přebírání moci. Oslavování se mohlo strhnout v rozsáhlé pouliční bouře, jež mohly vést ke zbytečnému konfliktu a následnému krveprolití. A právě tomu chtěl Národní výbor za každých okolností zabránit. Vojsko však nakonec bylo, na apel jednatele Národního výboru dr. Soukupa, odvoláno.

Ve večerních hodinách 28. října 1918 byl vydán první zákon: „Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého“, který byl uveřejněn v novinách. Tento zákon se snažil zejména zaručit plynulost a souvislost přechodu od zákonů monarchie k novému státnímu životu. Prohlašuje, že dosavadní zemské a říšské zákony zůstávají prozatím v platnosti, stejně tak, jako činnost jednotlivých úřadů. Vše však mělo být podřízeno Národnímu výboru, jakožto výkonnému státnímu svrchovanému orgánu. Tento akt znamenal naprosté prohlášení samostatnosti, i když ne vše, co bylo v zákoně napsáno, byla pravda. Většina země totiž ještě formálně podléhala rakouské moci, případně šlo o spoluřízení. Zákon tedy značně předbíhal skutečnostem, o čem hovoří i fakt, že proklamoval stát československý, i když v té chvíli neměli Češi ani Slováci na Slovensku minimum moci.

Vyhlášení Československa a jeho obnovení v původních hranicích nenechalo klidné Němce. Aniž by respektovali svoji pozici poražených ve válce, požadovali odtržení německých krajů v sudetských zemích od Československa. Hlásali právo na sebeurčení Němců, ale jednání jejich představitelů s představiteli českých Němců bylo pro Němce neúspěšné. Německé provincie však byly, a to se souhlasem vítězné Anglie a Francie, koncem roku 1918 násilně obsazeny československou armádou a byla v nich zavedena československá správa.

Dne 30. října 1918 byla svolána schůze do Turčianského svatého Martina, ze které vzešla tzv. Martinská deklarace. V té se Slováci ztotožňují s událostmi předchozích dnů na českém území a prohlašují se za část jazykově i kulturně-historicky jednotného československého národa. Slováci tedy uznali československou jednotu.

Po krátkém poválečném období let 1945-1948 plném očekávání a nadějí se Československo muselo potýkat s diktaturou, a to plných 40 let. Význam první Československé republiky tkví především v položení pevných základů demokracie v českých zemích. Na tyto základy jsme mohli směle navázat po roce 1989, po pádu komunismu ve střední Evropě.