Dříve než vznikly první peníze používaly se jako prostředek směny různé předměty, u nichž bylo možné stanovit nějaké měřítko stejné hodnoty. Jednalo se o předměty, které měly konstantní hodnotu nejen v rámci jednoho malého regionu. Tato definice vlastně z dnešního pohledu odpovídá komoditám. Zatímco některé z tehdejších komodit zůstaly komoditami dodnes (drahé kovy, obilí atd.), jiné (například takový pazourek, což byla v pravěku zřejmě komodita číslo jedna) mají dnes už pouze hodnotu historickou. Prvními prostředky směny se staly předměty, které měly široce a obecně uznávanou hodnotu. Byly to předměty živočišné – kůže, dobytek, mušle, předměty rostlinné – tabák, obilí, čaj, i nerosty – sůl, olovo a zejména vzácné kovy. Postupně začala převažovat jako prostředek obchodování platidla, která byla spolehlivější svou trvalou hodnotou. Tak vznikly peníze.

Zlatý Solidus: Mince, která ovlivnila středověký měnový systém Evropy

První mince byly raženy z přírodní slitiny zlata a stříbra vyrýžovaného z maloasijské řeky Paktolos v Lydii již na počátku 7. století před Kristem. Za nejstarší mince na evropském území jsou pak považovány stříbrné ražby z řeckého ostrova Aigina z 6. st.př.Kr. V období 5. – 3. století před Kristem bylo centrem mincovnictví Řecko, kde vývoj prošel značným technickým a uměleckým pokrokem. Se vznikem Římské říše vstoupily nejdříve na historickou mincovní scénu odlité velké kusy surové mědi, které však byly pro používání nepraktické, i když byly doplněny i řadou menších dílů. Z těchto důvodů se okolo roku 211 před Kristem přešlo na stříbrné ražby. Tyto stříbrné mince se začaly nazývat denarius, podle poměru, který měly k původním římským měděným ražbám a to asi 1:10 (denna=deset).

Asi do poloviny posledního století před Kristem se začaly v Římě razit i zlaté mince – aureus (1/60 zlaté římské libry, 5,46 g) a od roku 309 za Constantina I. – solidus (1/72 zlaté římské libry, 4,55 g). Ražba římských denárů byla ukončena asi na konci první čtvrtiny 4. století, avšak posléze se objevuje opět ražený v karolinské Evropě 8. a 9. století.

Kdy a jak vznikaly papírové peníze?

První bankovky vznikly v Číně už v 11. století, v Evropě se objevily až v roce 1661, kdy je z nedostatku stříbrných mincí začala vydávat Stockholmská banka. Anglická banka (Bank of England) dostala monopol na jejich vydávání roku 1694, v USA je vydávaly tisíce bank, často jen s místní působností, až do roku 1913.

První faktický státní bankrot následoval po zavedení státních bankovek ve Francii anglickým dobrodruhem J. Lawem roku 1720 a jeho následky přispěly ke vzniku Francouzské revoluce. V Rakousku a dalších evropských zemích byly papírové peníze, a povinnost je přijímat, uzákoněny až ke krytí dluhů státu po Napoleonských válkách a lidé se jim velmi dlouho bránili. Teprve ve 20. století se bankovky úplně oddělily od drahých kovů, takže si je jejich držitelé už nemohli vyměnit za drahý kov v pevně stanoveném poměru. Dnes jsou drahé kovy předmětem obchodu, takže se jejich cena mění, kdežto emitentem (vydavatelem) bankovek je státní banka a ručitelem měny pouze stát.

Během 16. až 17. století vznikla bankovka tím způsobem, že kdokoliv mohl jít do banky uložit si své zlato. Banka mu za uložené zlato dala potvrzení (bankovku) jako protihodnotu. Tato „bankovka“ se pak dala použít jako platidlo za jakékoliv zboží či služby. Tyto bankovky byly tištěny komerčními bankami s plným krytím, ovšem pouze do doby, než si banky uvědomily výhodnost tohoto tisku „vlastních peněz“ což začalo vyvolávat nedůvěru klientů v tento typ peněz a první krachy bank (např. v průběhu hospodářských krizí v 17. či 18. století).

Historické měny

ANTICKÉ ŘECKO – Drachma – athénská stříbrná měna byla stanovena tak, že z talentu stříbra (21, 196 kg) se vyrazilo 6000 drachem. Jako u jiných stříbrných měn, se mince razily v násobcích (didrachma, tetradrachma).

FRANSKÁ ŘÍŠE – Říše užívala zlaté mince triens i stříbrnou měnu, kde 12 pfennigů=šilink, 20 šilinků=římská libra= 327, 45 g. V 11. století se rozšířila ražba velmi tenkých stříbrných brakteátů, což jsou i nejstarší české mince. Od 13. století se zavádějí silnější a dvoustranné stříbrné groše (z latiny gossus – tlustý).

ARÁBIE – Arabské zlaté mince byly zprvu napodobeniny byzantských solidů, později vznikly arabské dináry.

ITÁLIE – Mezi významné měny v Itálii patřily od roku 1251 florentské florény (3,5 g zlata) a od roku 1284 benátské dukáty (od názvu vévodství Ducatus), ražené z byzantského, později i uherského zlata.

FRANCIE – Francouzský frank zavedl v roce 1360 Jan II. Frank jako původně francouzská mince z roku 1360, název podle textu FRANCORUM REX („Jan, z milosti Boží král Francie“).

ANGLIE – Guinea se razila v letech 1663 až 1816 a původně měla 20, od 17. století 21 shillingů.

RUSKO – Imperial vznikl roku 1755 a rovnal se deseti rublům.

Historická platidla na českém území

Český název peníze vznikl z latinského pecunia. Český výraz „platit“ je odvozen od slova plátno, které bylo kdysi běžným prostředkem směny. První české peníze jako výraz suverénní vládní moci se začaly razit již za vlády knížete Boleslava I. v 70. letech desátého století. Byly to stříbrné denáry, nazvané podle latinského označení běžných mincí v Evropě. Byly raženy v mincovnách v Praze, na Vyšehradě, v Mělníku, v Malíně, Plzni a na Libici. Tak vznikla první měna. Od začátku 11. století docházelo ke snižování obsahu stříbra v mincích. „Zlehčování“ denáru bylo běžnou inflační metodou, kterou si panovníci pomáhali na úkor místních obyvatel i cizinců, kteří museli měnit cizí mince za mince místní.

O nápravu peněžních poměrů se pokusily dvě mincovní reformy – knížete Břetislava I. (okolo roku 1050) a krále Přemysla Otakara I. (1210). Břetislavova reforma zavedla novou hmotnostní jednotku zvanou hřivna (asi 210 g). Byla rovněž formálně uznána devalvace denáru, ale jeho znehodnocování pokračovalo i nadále. Přemysl Otakar I. zavedl podle míšeňského vzoru jednostranné mince brakteáty, lidově zvané plecháče. Ani tato změna peněžní úpadek nezastavila, hmotnost brakteátů se také postupně snižovala, stejně jako jejich velikost.

Pražský groš „věčná mince“

Zásadní reforma krále Václava II. v roce 1300 zrušila denárovou měnu a zavedla měnu grošovou. Jejím základem se staly proslulé stříbrné groše. Přechod k těmto novým mincím byl umožněn nálezem bohatých ložisek stříbra u Kutné Hory. V Kutné Hoře Václav II. zřídil mincovnu „Vlašský dvůr“. Ostatní mincovny byly zrušeny. Legislativně byla peněžní reforma podrobně upravena královským výnosem „IUS REGALE MONTANORUM“ (královské horní právo), jenž byl v historii české měny první normou, která upravovala pravidla měnové politiky. Byla dílem vynikajících znalců římského a českého práva. Zdůraznila výlučné postavení krále na těžbu stříbra a řízení peněžního oběhu v zemi. Kutná Hora se postavila mezi nejpřednější města království. S Prahou byla spojena obchodní smlouvou a společným měšťanským právem.

V roce 1325 zavedl Jan Lucemburský ražbu zlatých dukátů nazývaných původně podle svého florentského vzoru florény. Byly raženy v Praze a měly standartní, v té době obecně vžité parametry, respektované evropskými panovníky. Tím se Čechy zapojily do evropské, mezinárodní měny, která ovládala v té době evropský obchod. Zlaté mince se staly základem, podle kterého se přepočítávala hodnota jiných peněz.

Označení ducat bylo převzato z latinského „ducatus“ a z textu na benátských zlatých mincích: „Sit tibi Christe datus, quem tu regis, iste ducatus“ (Budiž Ti Kriste, dáno vévodství, jemuž vládneš“)

Na zemském sněmu v dubnu 1619 byl zaveden nový mincovní řád, jehož základem se stal krejcar. Porážka českého stavovského povstání na Bílé Hoře a počátek třicetileté války byly provázeny vyhlášením „mincovní kalady“ – státního bankrotu v prosinci 1623. Rozsáhlá devalvace měla těžké dopady na obyvatelstvo, řemesla i živnosti. Celá první polovina 18. století byla poznamenána častými úpravami obsahu stříbra v mincích a snižováním jejich jakosti.

Takzvaným měnovým zákonem z 10. dubna 1919 byla zavedena koruna československá a stanoveno, že jedna koruna československá se počítá za jednu korunu rakousko-uherskou. Prvním penízem nového státu se stala stokorunová státovka s datem 15. dubna 1919. První mince byly dvacetihaléře a padesátihaléře vydané v roce 1922. První korunová mince byla uvedena do oběhu též v roce 1922. První bankovkou byla dvacetikoruna s datem 1. října 1926, která šla do oběhu až v roce 1927.