Víra v posmrtný život byla nosným kamenem staroegyptské kultury. Vznikla daleko před sjednocením egyptského státu na počátku 3. tisíciletí př.n.l. a byla součástí víry Egypťanů až do konce egyptských dějin. V určité míře představy o posmrtném životě přetrvaly do dnešní doby, neboť se jimi inspirovala velká světová monoteistická náboženství. Egyptská víra v posmrtný život byla hnacím motorem pro rozvoj monumentální architektury, umění, literatury a stála i u zrodu vědeckého poznání. Od prehistorické doby byla také podnětem pro vytváření krásných a drahých předmětů pohřební výbavy, které nutně vedly k pokrokům řemeslné výroby. Svědky představ o posmrtném životě nám jsou: samotné pohřby (podle dodržované úcty k mrtvým usuzujeme o víře v život po smrti), předměty pohřební výbavy, se kterými byli zemřelí pohřbíváni již od poloviny 5. tisíciletí př.n.l. Od Předdynastické doby samotné hrobky, od 3. dynastie výzdoba na stěnách hrobek a od pozdní 5. dynastie pohřební texty či texty popisující posmrtný život.

Koncepce posmrtného života je založena na třech základních předpokladech. První je odvozen od monistického pojetí člověka a nutnosti přetrvání i po smrti jako duševní a fyzické entity. Druhým předpokladem je existující hierarchie mezi bohy, nesmrtelnými bytostmi, kterými se zesnulí stanou a žijícími lidmi. Třetím a konečným předpokladem, který určuje vstup do stavu blažené existence v zásvětí je fakt, že vstup do tohoto stavu je závislý na chování během života. První představa vysvětluje touhu zachovat tělo i po smrti, což vedlo ke složitým mumifikačním technikám. Z víry v posmrtnou existenci pramení také nutnost zesnulé po smrti zaopatřit vším, co člověk potřebuje k životu, což vedlo k vytvoření kultu obětin, který zabezpečovala buďto rodina nebo profesionálové.

Cílem života podle starých Egypťanů bylo sebepoznání, rozpoznání karmy a navracení duše do své původní prapodstaty. Moment návratu duše k původnímu zdroji můžeme během smrti těla dobře rozpoznat. „Existence člověka počíná v temnotě poznání a k jeho zrození dochází teprve při získání světla – moudrosti, které osvobozuje z temna hmoty“. Na stěnách mnoha egyptských chrámů můžeme najít poselství: „Poznej sebe sama“. Stejný nápis můžeme najít ve známější delfské věštírně v Řecku.

Egypťané věřili na převtělování duše, viděli v reinkarnaci cyklus, který umožňuje duši znovu poznávat sebe sama a umožňuje jí také rozpoznání své pravé podstaty a návrat domů. Nejen v tomto ohledu je egyptská víra podobná buddhismu. Podle Tibetské knihy mrtvých však není zrozování nekonečné. Když duše (jejíž povaha je bezpohlavní) opouští hmotné tělo, zažívá vždy pocit vzestupného letu. „V okamžik, kdy se začne vracet do světa hmoty, aby se znovu vtělila, prožívá intenzivní pocit pádu“. V Egyptské knize mrtvých můžeme také dohledat zmínku o cestě Tunelem, po výstupu z Tunelu se zemřelý setkal se svými milými. Z Tunelu zemřelý vejde do síně Dvou pravd, kde budou před Tribunálem váženy a hodnoceny jeho skutky, které za svůj život udělal. V modlitbách je na své cestě vyzýván, aby se probudil a vstoupil do bárky do Bezbřehé záře. V onen moment má zemřelý také možnost ztotožnit se se Stvořitelem. Je vyzýván, aby vstoupil do Bezbřehé záře za Osiridem a stal se jeho druhem. „Prověřil jsi mne mnoha vtěleními. Má duše byla prozkoumána i mým svědomím, a to shledalo, že mé konání na Zemi bylo správné“.

AMDUAT (Kniha skryté komory) – Nejstarší podsvětní kniha

Tato kniha vznikla pravděpodobně již v období vlády Thutmose I. Avšak nejstarší kompletně dochovaná verze byla nalezena až v pohřební komoře jeho vnuka Thutmose III. a jeho prvního ministra Vaserumana a nazývala se Text skryté komory, která je v podsvětí. Označení Kniha toho, co je v Duatu, egyptsky Amduat, užívali Egypťané jako souhrnné označení pro všechny podsvětní knihy.

AMDUAT je první kompletně ilustrovanou skladbou, kde je text závislý přímo na ilustracích a neustále na ně odkazuje. Dvanáct sekcí, do kterých je kniha rozdělena, představuje dvanáct hodin, které musí slunce překonat během své noční cesty podsvětím. Přičemž nejdůležitější událost nastává na konci šesté hodiny, tedy o půlnoci, kdy dochází k jeho obnově, aby mohlo opět v plné síle vysvitnout v ranních hodinách. Jednotlivé obrazy a jejich popisky (legenda) jsou uspořádány do tří registrů. Pro hlavní téma je vyhrazen prostřední registr, zatímco v horním se objevují obecné jevy podsvětí a v dolním další motivy, které jsou specifické pro danou oblast hodiny (podsvětí). Horizontální zápis, objevující se v záhlaví každé hodiny, líčí významné události, které se zde odehrávají. Jednotlivé hodiny jsou vzájemně odděleny krátkými úvody, které jsou uspořádány do vertikálních sloupců a udávají názvy hodin, průchodů a oblastí před kterými se nacházejí.

Kniha začíná vstupem boha Rea, který představuje ba (duši) slunce do první hodiny, která se však značně liší od ostatních. Jako jediná má zdvojený prostřední registr a sluneční bárka se objevuje na začátku každého z nich. Na jedné je vyobrazen bůh slunce jako ba s beraní hlavou a společně se svou družinou proplouvá všemi hodinami noci. Na druhé bárce je v podobě slunečního skaraba, který je symbolem vzkříšení a věčného života, uctíván Usirem. V horním a spodním registru jsou vyobrazena jednotlivá božstva s ostatními obyvateli podsvětí, kteří svou přítomností oslavují příchod slunce. Skutečné podsvětí začíná ve druhé hodině, kde dominuje vodní masa nazývající se Vernes a je obývána „blaženými zemřelými“, kteří zde nerušeně tráví svou posmrtnou existenci bez jakéhokoli strádání. Blahobyt je zajištěn obhospodařováním přidělené půdy, což je tématem druhé hodiny, kde se ve spodním registru objevují rolníci nesoucí klasy obilí. Území „blažených zemřelých“ pokračuje vodstvem Usira, který ve třetí hodině nahrazuje vodní masu Vernes. Časté zobrazení Usirovi přítomnosti ve spodním registru připomíná jeho důležitost. V těchto dvou hodinách se v hlavních registrech objevují také jakási doprovodná plavidla, která se již v dalších hodinách nevyskytují. Následující dvě hodiny mají jako jediné částečně nakloněné registry a představují území boha Sokara, který byl považován za ochránce zemřelých již ve Staré říši. Později byl často ztotožňován s Usirem, podobně jako ostatní bohové a ochránci zemřelých. Země hojnosti je tak nahrazena pustou a neproniknutelnou temnotou, obývanou pouze hady a vrahy. Svažující se stezka (nakloněný registr), která začíná ve čtvrté hodině, nejspíše představuje hlubší sestup do podsvětí. V páté hodině se objevuje Sokar v jakémsi oválu, který představuje jeho sídlo v podzemní jeskyni. Hluboko pod ním se rozlévá Ohnivé jezero, které představuje místo trestu. Šestá hodina se odehrává v nejhlubším podsvětí, kde se na konci hlavního registru nachází mrtvé tělo slunce, které představuje boha Usira. Objevují se zde také symboly světské moci (žezla, koruny) a královské mumie, což je v celém Amduatu ojedinělé. Následující sedmá hodina představuje konfrontaci a následné vítězství řádu a světla v podobě slunce nad chaosem a temnotou v podobě obrovského hada Apopa, úhlavního nepřítele slunce, který se objevuje již od Textů rakví. Hlavním motivem této hodiny je tedy potrestání nepřátel. Tématem osmé hodiny je poskytování oblečení, které hrálo důležitou roli již v raných posmrtných představách. Hlavním tématem deváté hodiny je opět zajišťování materiálních potřeb. Uprostřed hlavního registru desáté hodiny se před sluneční bárkou objevují různě ozbrojené postavy, které chrání boha slunce před jeho nepřáteli. Přípravy nadcházejícího svítání jsou tématem jedenácté hodiny.

Znovuzrození slunce nastává v poslední dvanácté hodině. Tato událost je oslavována různými božstvy, která jsou vyobrazena se zdviženými pažemi v horním i spodním registru. Navíc se zde objevují také božstva, která naposled zahánějí Apopa. Na konci hodiny je vyobrazen opět sluneční skarab, jak letí do rozevřené náruče boha Šua, který jej opět vyzvedne jako slunce na denní oblohu. Skladba Amduat popisuje noční cestu boha slunce a je prvním uceleným dílem tohoto typu. Umožňuje nám utvořit si alespoň částečnou představu o podsvětí, které v období Nové říše začalo výrazně nabývat na důležitosti.

KNIHA MRTVÝCH

K pojmu Kniha mrtvých musíme přistupovat velmi obezřetně, protože se nejedná o knihu jako takovou, ale o soubor nejrůznějších říkadel, formulí a náboženských textů s ilustracemi, poskládaných do jediného celku – tedy jakési „Knihy“.

Tyto nové zádušní texty, které se začínají objevovat od Nové říše dále, si zachovávaly původní jádro Textů rakví. Docházelo k celkovému úbytku formulí, především těch, které sloužily k získávání božských podob, a byly nahrazovány novými. Kromě nejrůznějších inovací se začínají také objevovat tzv. viněty, ilustrace, které posilovaly a prohlubovaly přesnost každé formule (říkadla). Díky pokračující demokratizaci posmrtného života, začala být posmrtná existence dostupná všem. V nekrálovských hrobech se proto začaly objevovat zádušní texty převážně na papyrových a kožených svitcích, které byly z ekonomického hlediska mnohem dostupnější. Měly zemřelému zajistit mimo jiné možnost vycházet z hrobu, přijímat oběti, získat schopnost ovládat své tělo a živly, znalost podsvětí a bytostí v něm žijících, aby tudy mohli nerušeně projít a dosáhnout tak nerušené a spokojené existence na onom světě. Začaly se objevovat i nové prvky (např. důrazné prohlášení o své nevinně před posledním soudem).

„Ó mé srdce, které mám od své matky, ó mé srdce, které mám od své matky, ó mé srdce mých proměn! Nevystupuj proti mně jako svědek, nestav se proti mně před soudním dvorem, nesnižuj mě před strážcem vah! Jsi můj duch, který je v mém těle. Můj stvořitel, který léčí moje údy. Kéž se odebereš na šťastné místo, které je pro nás připraveno“.

Tento krátký, ale velmi významný text je později zařazen do Knihy mrtvých a představuje nejstarší dochovanou konkrétní zmínku o posmrtném soudu na základě činů, vykonaných za života. Víra v posmrtný soud existovala pravděpodobně už mnohem dříve, ale teprve až v Textech rakví je poskytnut první konkrétní důkaz pro postup na onen svět. Rozsudek je vynášen před Usirem a shromážděním bohů, avšak není uvedena žádná konkrétní podoba procesu samotného.