Obyvatelé raně středověké Skandinávie byli po několik staletí postrachem a hrozbou pro zbytek Evropy. Jejich časté nájezdy a vpády v mnohém připomínají stěhování národů na sklonku antiky. Vikingové však nebyli jen skvělými válečníky, byli zároveň vynikající zemědělci, obchodníci, řemeslníci, umělci, mořeplavci a v neposlední řadě objevitelé. Lidé, které dnes nazýváme „Vikingy“ měli svůj domov na třech místech, které dnes tvoří Skandinávii: Norsku, Švédsku a Dánsku. Samotný původ slova „Viking“ lze odvodit od starohorského výrazu pro „nájezdníka“ neboli „piráta“. Angličané nazývali vikingské nájezdníky nejčastěji „Dány“ a to i přesto, že nájezdníci napadající Anglii pocházeli převážně z Norska. „Seveřani“ („Northmen“ nebo „Norsemen“) bylo další běžné pojmenování Vikingů, které se dokonce stalo základem severofrancouzské Normandie, kde se mnoho Vikingů usadilo.
Počátek vikingského období je udáván do doby kolem roku 800 po Kr. Předchází mu doba vendelská, v níž se utvářela řada vikingských rysů a jejíž počátek je datován do poloviny 6. století. Konec vikingské doby se nedá zcela přesně stanovit. Vikingská společnost se kromě Skandinávie postupně rozšířila i do mnoha jiných oblastí, jako byla například: Franská říše, Grónsko, Island, Britské ostrovy, Pobaltí, Byzantská říše či Rusko. Každá z těchto oblastí pak vymezila vikingskou dobu trochu odlišně. Shodují se však, že vrchol vikingské doby a migrace v celosvětovém měřítku lze zasadit do 9. a 10. století. Podle současného bádání došlo k první centralizaci moci, a to konkrétně ve Skánii, v 1. a 2. století n.l. Od 3. do 6. století koncentrace moci ve Skandinávii pokračovala, stejně tak jako rostla sociální diferenciace, vznikala mocenská centra, docházelo k výstavbě opevnění, rostla početní velikost vesnic, objevovaly se rozdíly ve velikosti domů. Vyšší sociální vrstvy vytvářely spojenecké svazky na široké frontě od Norska až k Černému moři.
Samotné počátky dílčího království vznikají již mezi 6. – 7. stoletím, kdy jsou doloženy královské rody. Tyto rody nesly označení rex Danorum. V čele různých politických jednotek majících jednotný právní systém a svůj sněm, mohl stát rovněž král, předák s titulem godi, dróttin (název je odvozen od názvu družiny, drótt) nebo járl. Pro krále byl na severu užíván titul kunning, ovšem i nadále mohl být významný král nazýván dróttin. Například Harald Krásnovlasý nesl titul dróttin Nordman.
VIKINGSKÁ HIERARCHIE: BOJOVNÍCI, ZEMĚDĚLCI, OTROCI
Lidé ve vikingské společnosti se rozdělovali na tyto tři stavy. Obecně se věřilo mýtu, že pocházejí ze spojení boha Heimdalla a smrtelných žen. Mají však různorodou podobu a také úděl. Mezi první skupinu můžeme použít zrozeného otroka, který si vzal otrokyni, a rodili pak další nesvobodné. Mezi práci otroků patřilo např: pasení koz, sekání dřeva, kopání borků, stavění plotů. Byli často označováni hanlivě, kupř. moula, hejhula, volek. Pro otrokyně se velmi často objevuje označení důra, coura apod. Pro vikingskou společnost se nedá říct, že by měli významnou úlohu. Druhou skupinou byli rolníci. Tato skupina byla o poznání váženější než skupina otroků a měla svá práva. Jejich práva spočívala v tom, že se mnohdy mohli účastnit nájezdů, pirátských výprav a na vikingský sněm mohli přicházet ozbrojení. Mezi jejich úděl patřilo krocení býků, výroba pluhů a vozů, stavění domů a stodol, orání pole atd. Třetí skupinou byli vysoce postavení jarlové a děti jarlů, bojovníci. Jejich úděl se od ostatních skupin značně lišil. Cvičili se pro boj, jízdu na koni, závodili v plavání, trénovali psy k lovu, bojovali. Tato skupina měla mnoho dvorců, mohla štědře rozdávat šperky, meče, prsteny, koně, spony a náramky. Úděly všech těchto tří společenských skupin byly líčeny jako dědičné a rovněž vystupovali jako stavy.
Králové ve vikingské společnosti vystupovali jako zcela vlastní skupina. Přicházeli na svět v rodině jarlů, nestačily jim však jejich znalosti a dovednosti. Od krále se žádali magické schopnosti a magická moc. Králové měli mít znalosti run života a věků, schopnost chránit lidi sobě poddané, ale také třeba znát hlasy ptáků, umět utišit moře a zmírnit plameny ohně. Na základě těchto schopností nakonec král dosáhl práva Rígem. Původně byl tímto Rígem míněný Ódinův syn Heimdall, šlo ovšem také o obecné označení vládce. Zde rovněž vidíme rys sakrality královské vlády ve Skandinávii. Král se pro společnost udával nejen jako vládce, ale rovněž se mohl s bohem ztotožňovat.
DRAKKAR – VIKINGSKÁ DRAČÍ LOĎ
Lodě představovaly pro vikingskou kulturu nedílnou součást dopravy, obchodu, pohřbů a postavení. O rozmanitosti používaných lodí se dozvídáme z nálezů z roku 1957, kdy byly ze dna Roskildského fjordu ve Skuldelevu v Dánsku vyzvednuty skupiny lodí záměrně potopených v 11. století, aby vytvořily podvodní blokádu. Základem vikingského loďstva byla loď langskip – rychlá a dlouhá válečná loď používaná od 8. století. Tento typ byl často vpředu zdoben dračí hlavou a nazýván Drakkar. Langskip mohla být zdobena i hadími hlavami, takto zdobená loď se nazývala Snekkar. Vikingské lodě drakary se vyznačovaly zejména lehkou ovladatelností, rychlostí a odolností vůči nepřízni počasí. Trup lodi tvořila konstrukce týlu, žeber, přední a zadní vaz, okrajové obrubnice a plášť. Ke spojování lodních částí se používala tzv. klinkerová obšívka. Ta zajišťovala pevnost a zároveň pružnost lodi. Celková velikost drakkaru byla 30–40 metrů (u typu lodě snekkar byla obvykle 25 metrů). Vzhledem k velikosti lodi se usuzuje, že obvyklá posádka nájezdníků měla 60 členů (u menších typů byla posádka menšího počtu). Rychlost drakkaru za optimálního větru byla až 22 km/h. Vesla bývala až 6 metrů dlouhá a jejich počet byl podle délky lodě obvykle 30 vesel u drakkaru. Veslaři sedávali na truhlách a veslování probíhalo pohybem vesla od sebe. Dalším typem lodi byla Knarr, ta se převážně využívala k přepravě zboží a osob pro obchod. Charakteristickým rysem byly vysoké boky a vysoké vazy. Knarry byly jen zřídka kdy vybaveny vesly. Délka knarru byla 15 metrů, šířka do 5 metrů a ponor do 2 metrů. Díky malému ponoru, snadnému ovládání a možnosti výstupu z lodi na obě strany využívali Vikingové své lodě k plenění vesnic při pobřeží.
Záznamy o tomto plenění pobřežních vesnic a měst můžeme nalézt u mužů z Jómsburgu. Jsou popisováni jako typičtí mořští válečníci, kteří měli k dispozici až 60 lodí a ve službách krále Svenda S rozčísnutým vousem plenili na pobřeží Norska. Zajatce a ukořistěný majetek odvlékali na své lodě a bojeschopné muže usmrcovali utopením.
VIKINGSKÁ EXPANZE DO ZÁPADNÍ EVROPY
Vikingové začínají koncem 8. století expandovat do zahraničí, kde jejich nájezdy mají stejný scénář. Jejich oblíbenými cíli byly kláštery na ostrovech nebo u pobřeží, kde mohly dvě nebo tři lodě plné nájezdníků pobrat všechny cennosti a odkud po rychlém útoku mohly odplout dřív, než místní obyvatelé byli schopni mobilizovat armádu. O tomto způsobu plenění svědčí vikingské nájezdy, které se uskutečňovaly v Anglii, a to zejména mezi lety 793-865. Jako jeden z nejznámějších nájezdů je považován první nájezd roku 793 v kostele Lindisfarne. Těmito slovy je popsán první zaznamenaný vikingský nájezd v Anglosaské kronice:
„793: Strašlivá znamení se objevila v Northumbrii a zle vyděsila obyvatelstvo. Ohromné víry a blesky a divocí dravci byli viděni, jak létají vzduchem. Po těchto znameních přišel okamžitě velký hladomor a zanedlouho poté, téhož roku, 8. června, pohané strašlivě napadli a zničili boží kostel na Lindisfarne, zabíjeli a plenili“.
VALHALLA: ÓDINOVA SÍŇ V ÁSGARDU
Pro vikingskou kulturu existovaly tři představy posmrtného života. První představa předpokládala, že mrtvý žil nadále ve svém hrobě nebo v určitém kopci, druhá, že odcházel do podsvětí říše bohyně Hel a třetí představa vypovídala o odchodu k Ódinovým bojovníkům do Valhally. Vikingové zároveň věřili, že mrtví mohou po své smrti vycházet z těchto tří posmrtných životů a živým buď pomáhat anebo škodit. Mezi přednosti zjevování mrtvých považovali zejména schopnosti předpovídání budoucnosti. Přesné stáří této víry bojovníků je velmi těžké zjistit, ovšem první zmínky o této víře nám zanechává již raně středověký, byzantský historik Prokopios. Ten popisuje, že pokud bojovník zestárl či onemocněl, sám si raději vybíral zemřít nepřirozenou smrtí, a tak se mohl dostat do posmrtné říše. Tito muži se nechávali dobrovolně probodnout dýkou nebo mečem. Zároveň se zde zmiňuje o manželkách bojovníků, které na projev své cti ve snaze doprovodit svého manžela páchaly sebevraždy oběšením. Tato zmínka tudíž dokládá, že představa o posmrtném životě existovala nejméně v 5.-6. století po Kr.
Název Valhalla vzniká jako napodobenina staroislandského slova v 18. století. Původní znění valhall (Walr-padlý na bojišti a Halle – síň, hala) přesněji valhall znamená „síň padlých na bojišti“. Valhalla je součástí podoblastí Hellu tzv. „říše mrtvých“. Přesněji se nachází v části Ásgardu. Sem přicházejí hrdinové, kteří se vyhýbají všeobecné říši mrtvých, která je vyhrazena všem, kdo zemře sešlostí, věkem nebo na nějakou nemoc. Pro vikingskou kulturu byla největší pocta umřít v boji, neboť Valhalla je „bojištěm padlých“. Její členy vybírá s pomocí Valkýr samotný Ódin a vybranými se mohou stát jen hrdinové. V samotných bitvách Ódin vybírá pouhou půlku hrdinů padlých v boji a druhou polovinu přenechává Freyji. U vzniku Valhally stojí dle vikingských ság samotný nejvyšší z bohů, což byl Ódin někdy také nazývaný WÖDAN. Rozhodl se, že všichni padlí bojovníci nebudou odváděni do říše smrti Hellu (Helhjemu). Hell ležel hluboko v zemi a na tomto místě se mrtví stávali jen ubohými stíny sebe sama. Ódin se proto domluvil s Nornami, že část z těchto bojovníků bude posláno do Valhally, ve které bylo dostatek místa. Dle vikingských pověstí Valhalla měla mít 540 dveří, kterými mohlo projít až 800 válečníků najednou. Na pláni před těmito dveřmi pak měli bojovníci svádět boj proti sobě od rána do večera tak dlouho, dokud všichni nepadli. Protože bojovníci na zemi byli již mrtví, nemohli padnout v boji ještě jednou. Po bojích vstali a zaujímali místo u slavnostního stolu, kde s nimi sedával Ódin a mnoho dalších bohů. U tohoto stolu, každý den jedí vepřové a pijí pivo a medovinu tak dlouho, až padnou pod stůl. Příští ráno opět zahajují boj.
Valkýry, které pomáhají Ódinovi neboli bojové ženy, jsou popisovány jako statné ženy, jejichž úkolem je určovat okamžik smrti. Jejich poslání je v protikladu ke třem Nornám (bohyním osudu), ty předurčují celý lidský život. Valkýry volí a vybírají (wal=volit, küren=vybírat) ty, jenž musejí zemřít v boji. Hrdiny padlé v boji pak přijímá Ódin, který se objevuje na bitevním poli doprovázen vlky. Vybraní hrdinové zjišťují až po své smrti, že byli vybráni do Valhally.
Valhalla je pro bojovníka jeho splněné přání. Je to pokračování celoživotních vikingských návyků. Mrtví prožívají znovu a znovu svůj minulý život, přičemž požitek je jen v duševní formě. Přes všechny tyto bitvy a hodování má Valhalla i jiné poslání, a to přípravu na poslední bitvu nazývanou RAGNARÖK. V této poslední bitvě bojují všechny bytosti a bohové.
VĚŠTBY A RITUÁLY SPOJENÉ S POHŘBÍVÁNÍM
Vědmy (VÖLVY) patřili v severské polyteistické společnosti mezi nejváženější členy. Jejich staroseverský název VÖLVA je odvozen od stejnojmenného názvu pro hůl, která byla jejich nedílnou součástí. Pro své věštby používaly nejrůznější metody. Věštily například z vodních vírů, z krve obětovaných zajatců, z jejich vnitřností, z bublání potoků, postavení hvězd a měsíčních fází, z letu ptáků na nebi, někdy pomocí hůlek zhotovených z dubu a s vyrytými runami. Vědmy ovládaly i magii, pomocí níž odvracely nebezpečné události, léčily nemocné a snažily se naklonit přírodní síly. Díky schopnosti mluvit s mrtvými a věštit budoucnost se jejich významnost objevuje i ve starých ságách. Např. Vědmina píseň, kde vědma věští bohům jejich zánik.
Rituály spojené se smrtí a pohřbíváním byly pro tuto kulturu velmi důležitou součástí. Mezi způsoby pohřbívání nalezneme zmínky jako např. kremace, pohřeb na lodi nebo uložení do bažiny. Důležité písemné zmínky nalezneme ve starší Eddě, kde jsou obřady důkladně popsány. V kratší písni o Sigurdovi se dozvídáme o kremaci. Hranice měla výzdobu štítů, látek a polštářů. Spolu se Sigurdem na hranici shořela i jeho družka, služebníci a dva sokoli. Přestože kremace byla častějším způsobem pohřbu, objevují se i záznamy o pohřbívání do země. Při pohřbívání do země, bylo obvyklé zejména u Varjagů, že manželky byly pohřbívány s nimi zaživa. Jako nejčastěji hrobové přídavky se vyskytovaly amulety (velmi často v podobě kladiva na počest nejuctívanějšího boha Tóra), šperky, zbraně, koňské postoje, strava, textil, ale i další milodary, jako např. mačky na boty (pro putování po ledu), sáňky a vozy. Významní mrtví se pohřbívali v sedě (např. v křesle).
Mezi nejhonosnější pohřby patří bezpochybně pohřby na lodích. Pro tuto kulturu nebyly lodě pouze rakvemi, ale měly symbolický význam. Nejvíce těchto pohřbů bylo nalezeno ve Švédsku, Norsku, Británii, Orknejích, na ostrově Man, ale také v Bretani. Tyto hroby obsahovaly velké množství obětovaných zvířat (např. 20 a více koní), hrobových přídavků i společenských lidských obětí. Tyto pohřby se často objevují ve spojitosti s kultem plodnosti, jelikož se takto pohřbívaly i ženy.
Podle legendy daroval runové písmo lidem Ódin-otec bohů. Vikingové se k runovému písmu chovali s velkou úctou a věřili, že má magickou sílu. Runy jsou většinou vytesány do kamene, ale nacházejí se i na kostech, rohovině, dřevu i na předmětech denní potřeby. Válečníci zdobili své zbraně runami a věřili, že takto budou v boji silnější a nepřátelské šípy se jim vyhnou. Runovým písmem se zaznamenávaly i události týkající se budování měst, pozemkové vlastnictví, zámořské plavby, rodinné vztahy, dokonce i krása žen.