„Člověk tvoří součást celku zvaného Vesmír, část omezenou v čase a prostoru. Sám sebe i svoje myšlenky a pocity vidí jako cosi, co je od všeho ostatního oddělené, jde o optický klam jeho vědomí. Tento sebeklam funguje jako jakési vězení, jež nás omezuje na naše osobní touhy a příchylnost jen k několika lidem co jsou nám nejbližší. Naším úkolem je osvobodit se z vězení rozšířením okruhu našeho soucitu, aby zahrnoval všechny živé tvory i celou přírodu v její kráse“. – Albert Einstein

Existence vědomí je v současné vědě jednou z nejobtížnějších vědeckých otázek. Asi nenajdeme nic, co bychom znali tak důvěrně a zároveň by to pro nás bylo tak obtížné vysvětlit. Nemůžeme říct, že by existovala jediná platná definice toho, co vědomí vlastně je. Většina západních psychologů považuje vědomí za produkt osobní mysli a mozku. Na druhé straně, podle východních tradic není vědomí osobní, ale univerzální a přesahuje prostor, čas, vlastnosti a kategorie všeho druhu.

Vědomí ve filozofii

Nejstarší představy o duši a rozdělení lidské přirozenosti na dvě složky – psyché a sóma, nalezneme v evropské intelektuální tradici již v předfilozofickém období homérských eposů. V tomto období nemá psyché stejný význam jako dnes. Nachází se v eposech pouze v případech, kdy opouští tělo. Psyché (duše, duch) lze chápat jako oživující element, který do těla vstupuje, často prostřednictvím dechu, a v průběhu lidského života se nachází v lidském těle. Tento duch pak po smrti tělo opouští, což symbolizuje smrtelnost člověka, narozdíl od nesmrtelnosti bohů. Homér nechápal duši, jako dnes chápeme lidskou mysl nebo psychiku. Nepřipisuje jí žádné psychické vlastnosti ani psychické funkce. „Psyché zemřelého je podle této tradice mdlá, neživotná, pasivní, bez vůle, iniciativy a jasného vědomí“.

Staří Řekové používali pro netělesnou složku kromě výrazu „psýché“ také pojmy „thýmos“ (emocionální centrum jedince), „noos“ (moudrost a myšlení) a „frenes“ (místo vzniku paměti, rozhodování a kontaktu s ostatními moudrostmi). Teprve od Platóna se pojem psýché užívá analogicky k dnešnímu použití a jako proměňující se termín přetrval až do novověku. Pod vlivem vědeckého pojetí světa se pojem duše, který byl spojován s náboženskými představami, od 19. století přestal užívat v moderních teoriích a byl nahrazen jinými termíny. To souvisí i se zkoumáním lidské psychiky jako samostatného předmětu zájmu.

S lidskou zkušeností, a především náboženskou tradicí koresponduje ontologický dualismus. René Descartes, francouzský matematik a nejvýznamnější představitel ontologického dualismu, předpokládal existenci dvou radikálně odlišných substancí, jimiž jsou rozprostraněná hmotná substance (res extensa) a duchovní substance (res cognitans), jež nezabírá žádný prostor a jejímž hlavním atributem je myšlení. Podle Descarta je vědomí esencí ducha a zásadně se liší od těla, které je součástí hmotné substance.

Změněné stavy vědomí

„Náš normální bdělý stav vědomí, racionálního vědomí, jak mu říkáme, je jen jedním specifickým typem vědomí, zatímco všude kolem něj, oddělené od něj těmi nejtenčími zástěnami, se nacházejí potenciální formy vědomí, jež jsou zcela odlišné. Můžeme prožít celý život, aniž bychom tušili, že existují, aplikujte však potřebný stimul a máte je na dosah ruky v celé jejich složitosti…“

Různé stavy vědomí nám dávají možnost, jak vnímat realitu odlišným způsobem. I když se kolektivně shodneme, že barva nebe je modrá nebo že každé ráno vychází slunce, nemůžeme s jistotou vědět, jak přesně jiný člověk vnímá barvy či chutě, a to předpokládáme ve stavu „běžného vědomí“. Spousta protichůdných názorů může být pravdivých, záleží pouze na úhlu pohledu. Ze Země se zdá, že slunce vychází a zapadá, ale pro pozorovatele ve vesmíru, je ovšem skutečnost dosti odlišná. Pro náš svět a naše individuální chápání reality není až tak důležitý konsensus pravdy na kterém se shodne větší část populace, ale subjektivní zkušenosti či zážitky, které zaručují svobodu člověka, který hledá pravdu svou vlastní cestou a jehož cílem je seberealizace a naplnění sebe sama než následování ostatních. Tyto jiné formy vědomí, které se vymykají našemu běžnému chápání, mnohdy zprostředkují vědění, které nemůžeme získat skrze našich pět smyslů a které se dotýká našeho niterného či bytostného Já.

Cíl změněných stavů vědomí, tj. dosažení mystického splynutí, se během dějin považoval za summum bonum, za nejvyšší dobro a největší ambici lidského bytí vůbec. Mnoho takových stavů vědomí bylo až donedávna považováno za patologické projevy. Odborníci pro to měli několik důvodů. Na Západě se tradičně rozeznával jen omezený počet stavů vědomí – zejména to byla bdělost, spánek a intoxikace. Ostatní stavy měli vědci tendenci popírat či patologizovat. Nové pokusy a důkazy v této oblasti školených západních badatelů ovšem naznačují, že úplné ocenění a pochopení změněných stavů vědomí je bez přímé osobní zkušenosti složité. Tyto zkušenosti mohou nekompromisně změnit osobní světonázor a lidé s těmito prožitky většinou považují vědomí za primární složku reality. Zážitky z vrcholných zážitků se nápadně podobají fenoménu zvaného pod pojmem osvícení či probuzení. Tyto termíny se vyskytují v mnoha východních naukách a náboženstvích a představují stav absolutního vědomí, doprovázeného stavy blaženosti a štěstí, rozpuštěním ega a hlubokými vnitřními vhledy. Pataňdžali, který je považován za zakladatele jógy, vysvětluje vztah mezi myslí a vědomím a poukazuje na omezení, které plyne z omezujícího vnímání našeho individuálního Já:

„Mysl nezáří svým vlastním světlem, je také objektem, ozařuje ji Já…jenže Já je neomezené. Je to ryzí Vědomí, jež ozařuje obsahy mysli. Egoismus, omezující vnímání „Já“, povstává z individuálního intelektu, který připisuje sílu vědomí sám sobě“.

Techniky měnící vědomí

Existuje velký počet metod a technik, které mohou změnit vědomí a dočasně navodit mystický zážitek. Patří mezi ně například různé formy práce s dechem, užití zvuků, bubnů, zpěvu, meditace, jóga nebo holotropní dýchání. Indické meditační a jogínské praktiky zahrnují vysoce koncentrované stavy, jakými jsou Samádhi či budhistické džňány, stavy pozorovatele, kdy je koncentrace tak silná, že vnější podněty mají velmi nepatrný či žádný vliv. Některé techniky vedou ke stavům splynutí, v nichž se rozpouští veškeré vnímání mezi já a světem, jako jsou některé stavy satori v Zenu. V jiných stavech vědomí mizí veškeré objekty a jevy, jako třeba v budhistické nirváně. Jedna z technik, která slouží i jako prostředek pro navození různých druhů vědomí je meditace. Je to umění bdělého vnímání, stav nic nedělání, při kterém dokážeme odložit tělo i mysl. Existuje mnoho druhů a účelů meditace, ale ten základní je vědomé pozorování a uvědomění života v přítomném okamžiku. Nejmodernější výzkumy meditace ukazují, že lze pozorovat: „obecný trend směřující k prohloubení klidu a rozvahy, pozitivních emocí a smyslové i introspektivní vnímavosti. V pokročilých stadiích nastupují prožitky hlubokého míru a soustředění, prudkého štěstí, intenzivní pozitivní emoce lásky a soucitu, pronikavého vhledu do povahy mysli a celá škála transcendentních stavů, jež spadají do klasických mystických zkušeností“. Výsledky výzkumu naznačují, že má i terapeutické účinky a může léčit psychické potíže, mezi které patří např: fobie, posttraumatický šok, úzkostné stavy, nespavost a mírné deprese.

Látky měnící vědomí

Vědomí ovlivňují i nejrůznější přírodní látky obsažené jak v rostlinách a také v některých syntetických drogách. Mnohá zvířata konzumují rostliny nebo rostlinné produkty pro jejich účinky na změnu vědomí. Příkladem jsou sloni, opilí ze zkvašeného ovoce, omámené a zmatené včely, které se opakovaně vracejí, aby se obalily pylem v květech psychoaktivního durmanu, nebo kočkovité šelmy opojené šantou kočičí.

Účinky látek ovlivňující vědomí nazýváme psychedelické nebo halucinogenní. Existují antropologická a historická data, která naznačují, že se psychedelické rostliny používají více jak tisíc let. Jedna z látek měnící radikálním způsobem vědomí je DMT – Dimethyltryptamin, sloučenina, která se nachází v lidském mozku a vyvolává vyjímečné změny vědomí: sny, náboženskou euforii, psychózu a zážitky blízkosti smrti. DMT a příbuzné sloučeniny jsou přítomny v mnoha druzích rostlin rostoucích v mírném a tropickém pásmu. Šamani v Jižní Americe a v Karibiku používají DMT již po tisíciletí jako hlavní složku roztoku zvaného AYAHUASCA. Šamanské používání posvátných rostlin, jako je Peyotl, lysohlávky a Ayahuasca, slouží k osvobození duše z tělesného sevření, umožňuje přístup do alternativní reality a komunikaci se spirituálním světem. Tyto rostliny se také používají k diagnostikování a léčbě celé škály nemocí, psychických i fyzických.

Zajímavé je spojení změněných stavů vědomí a epifýzy v mozku, která je někdy také označována jako spirituální šišinka. Jedná se o fyzikální orgán, jehož existence je v různých náboženských textech zmiňována v souvislosti s vědomím a duší. Nespárovaný status epifýzy přitahoval během staletí zájem filozofů a například Descartes si všiml, že v mozku existují jednotlivé části v párech a domníval se, že nespárovaný status epifýzy značí fenomén toho, že jsme schopni myslet pouze na jednu věc. Souvislost mezi epifýzou a DMT je zatím na úrovni spekulace, ale faktem zůstává, že změny vědomí při použití DMT jsou velmi podobné náboženským a spirituálním zážitkům.

Další látkou je rostlinný přípravek, který je vyráběn domorodými obyvateli horní Amazonie, známý jako Ayahuasca. Tato „posvátná liána“ byla tradičně používána šamany za účelem léčení, zprostředkování neobvyklých stavů vědomí a kontaktu se spirituálním světem. Nejnovější výzkumy ukazují na její terapeutické využití, schopnost léčit závislosti a na velký potenciál v oblasti výzkumu vědomí.

POZOR NA NEPOCTIVÉ ŠAMANY!!! Skutečných ayahuascových šamanů je velmi málo. Z Česka dobře známe případ, kdy se účastníci neodborně vedeného semináře ayahuascou otrávili, ze světa zase známe případy, kdy falešní šamani sexuálně zneužívali účastnice seancí. Pokud vás tento zážitek zaujme, raději si projděte reference na osobu, která ceremonii vede.

Mezi další látky, které mění vědomí patří Psylocybin, obsažený v tzv. kouzelných houbičkách. Houbičky jsou součástí lidské kultury již od doby, kdy se historie začala zaznamenávat. V jeskyních na náhorní plošině Tassili v Alžírsku byly objeveny kresby lidských postav ozdobených houbičkami, pocházející z doby 5000 př.n.l. Posvátné houbičky byly používány i obyvateli Latinské Ameriky po tisíciletí, pro lékařské a náboženské účely.

Je zřejmé, že se lidé od samého počátku, nejrůznějšími způsoby, dostávali za hranice našeho běžného vědomí a dostávali se do kontaktu s dimenzemi, které leží mimo oblast našeho senzorického vnímání.