Padal sníh a já nevnímala chladné vločky padající na mou tvář. Auto bylo ve škarpě, náraz byl silný, silniční značka ležela pod autem. Jela jsem přece pomalu, znám to tady jezdím zde každý den do práce, ale v noci mrzlo a silnice ještě nebyly posypané. Opodál muž odhazoval sníh, jen se podíval a odešel, auta, která projížděla okolo přibrzdila jen proto, aby se mohli podívat, nikoli pomoci. Dál jsem tam stála ani už nevím jak dlouho a přemýšlela co dál. Adrenalin je mocný, mozek pracuje a přemýšlí prakticky, jak dostat auto ze škarpy a dostat se domů. Mužský hlas, který jsem najednou uslyšela, byl vysvobození, řekl mi, že slyšel velký náraz a pak mě viděl stát před autem, na nějaký čas jsem mu zmizela z dohledu, myslel si proto, že mi někdo pomohl, ale pak mě tam viděl stát opět. Pomohl mi dostat auto ze škarpy a odvezl mě domů. Při lékařské prohlídce byl stanoven šok a klidový režim.
Jak jsem se již zmínila, adrenalin mi pomohl splnit v tu chvíli pro mě základní povinnosti a šok a snad i bolest jsem nevnímala.
Zhruba po půl roce, kdy jsem si už na tento zážitek téměř nevzpomněla, přišla rána, bolest zad, hlavy kloubů, celého těla. Navštívila jsem lékaře, který mi nechal udělat testy na boreliózu, neboť mé příznaky tomu odpovídali a trefa. Následovala léčba, kdy jsem několikrát užívala ATB, Neurologie, magnetická rezonance mozku, lumbální punkce, vše bylo relativně v pořádku, ale můj stav se nelepšil. Byla jsem unavená, ale tak, že jsem spala a spala. Každý den byl stejný, spánek a léky na bolest a pocit osamělosti. Rodina mi byla velkou oporou, ale každý z nich měl své povinnosti, škola, práce, takže jsme spolu trávili čas mezi tím, když mě probudili a poté jsem opět usnula. Ani krásné letní dny jsem nebyla schopná trávit venku a užívat si, ataky a bolesti byly silnější.
Jednoho dne jsem si řekla, jak z toho kola ven a napadlo mě pořídit si kočku. Už jako malá holka jsem je měla ráda, nemusí se venčit, tak proč ne. Koupila jsem si Britskou kočku jménem Kari. Britské kočky jsou klidné, polehávají v blízkosti člověka a mají rádi přehled o dění kolem nich. Bylo zvláštní, jak jen pocit, že je se mnou doma mi začal pomáhat. Byla jsem doma už téměř rok a takovou energii jsem dlouho nepocítila. Ona byla se mnou a já byla s ní a začalo zvláštní propojení, které jsem zprvu brala jen jako souznění mezi člověkem a kočkou. Když jsem spala, spala se mnou, když jsem byla vzhůru věnovala se sama sobě, britky jsou takové, ale kolikrát večer přišla, sedla si naproti mně a začala mňoukat, přivírat oči, cítila jsem jako kdyby říkala, už je čas jít spát. Šla jsem a ona šla za mnou, když jsem usínala, odešla. Několikrát v noci mě probudilo, jak chodí po posteli kolem mě, předla a zase odešla. Smála jsem se tomu, když jsem to vyprávěla, že mě chodí v noci kontrolovat. Ale chodila mě také budit, mňoukání přímo do ucha a pohled, který říkal, už nespi mi zezačátku také přišel zábavný. Při bolestech si lehávala k místu, kde jsem bolest cítila, a předla. Uklidňovalo mě to a uvolňovalo, bolest se tím vždy zmírnila. Co mě však opravdu zaráželo, bylo to, že kdykoli jsem si sedla na sedačku, lehla si za mou hlavu, za krk. Říkala jsem si, proč, takhle jí nemůžu pohladit, ale postupem času se to stalo pravidlem.
Za nějaký čas jsem nastoupila na RHB oddělení na tři týdny. Bylo to úžasné, cvičili se mnou, každý den jsem podstupovala Vojtovu metodu, neboť jsem měla nižší citlivost levé horní i dolní končetiny. Vše se zlepšovalo ale bolest za krkem a hlavy se naopak zhoršovala. Přestali mi tedy cvičit s krční páteří.
Dostala jsem se opět na neurologii, opět magnetická rezonance a výsledek…šok. Vyhřezlé krční ploténky, následkem autonehody ale tak moc, že neurochirurgové mě v mém věku ještě operovat nechtějí a i přes operaci budu mít doživotní následky. Bylo to zvláštní, v momentě, kdy jsem se dozvěděla svou diagnózu, jsem si vzpomněla na Kari, jen mi proběhlo hlavou, ona to cítila, ona cítila, že tam není něco v pořádku a proto si mi neustále lehala za krk.
Začala jsem se ptát sama sebe, co je to za vlastnost a jak je možné, že mi její doteky a přítomnost tak pomáhají. Jak je možné, že když jí hladím a dotýkám se jí, cítím lépe i svou levou ruku. Tolikrát byla i u ostatních členů rodiny, pokud byl někdo z nich nemocný. Britky dle mé zkušenosti, nejsou kočky k dětem, ale pokud některé z mých dětí bylo nemocné, Kari k nim přišla, lehla si na ně, nebo vedle nich. Pokud měli teplotu, lehávala na jejich těle, předení ale nebylo přímo předením, přirovnala bych to spíše k nějaké vibraci celého jejího těla a zvláštního pobrukování, při čemž měla natažené packy, oči zavřené, ale nespala, působila spíše velmi soustředěně a za několik minut se protáhla a odešla.
Dnes již opět chodím do práce, byť kromě léků mi lékaři pomoci nemohou. Chodím na kontroly, ale mohu s klidem říci, že díky „terapii“ kočkou se cítím skvěle. Vděčím jí za znovu získanou energii a chuť opět si téměř na plno užívat života. A léky na bolest, jako je například můj dávný přítel Tramal, zůstávají v mé krabici na léky již mnoho měsíců a doufám, že to tak bude i nadále. Únavový syndrom mi zůstal, ale jak se říká, vše si bere nějakou daň.
Začala jsem se zajímat o Felinoterapii, kterou jsem prošla, aniž bych věděla, že existuje. Pro mnoho lidí, je kočka, jen kočka, bohužel málo kdo ví o jejich léčivích schopnostech. Jsem velmi ráda, že jsem je mohla a mohu poznávat.
Ale tím můj příběh nekončí, pořídila jsem si Ragdollího kocourka Timmyho a to je opravdu „extraterapeut“.
Renáta Turková
Navazující články:
Simona Lásková: Minulé životy tvoří i dnes náš život - skutečné příběhy
Očima laskavé rebelky: Stíháte být šťastní?
Michal Říha: Proč je chůze na boso tak prospěšná?
Ivana Valová: Lymfatická soustava
Autorka články: Renáta Turková - terapeutka regresních terapií - FACEBOOK FELINOTERAPIE kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Felinoterapie je léčba těla i duše. Při této léčbě využíváme mnoho našich smyslů, je vhodná pro léčbu dětí, starší lidi a dnes tak převažujícímu stresu.
