Ivetta Ellerová : Duchovní nálada a inspirace k listopadovému týdnu od 19. 11. do 25. 11.

Tak se nám slunce zakopává víc a víc do hlubin. A jaká dálka je k rovnodennosti. Vždyť ještě do slunovratu máme co dělat, abychom… Vlastně, jo. Máme co dělat! To je vždycky lepší než nemít co dělat. Natož nemoci dělat. Píšu, píšu a slova se mi rozehrávají, jako by si žila sama pro sebe a nebrala ohled na můj záměr. Inu, ponechám větu … „nemoci dělat“, zrozenou spontánně, protože mne samotnou zaujala. Původně jsme totiž měla na mysli, že nemít možnost něco dělat, je úplně to nejhorší v životě, co snad ani není možné, ale věta: „nemoci dělat“ mne prostě zaujala. Že bychom nemoci dělali?

Nechám tak, tyhle úvahy o nemoci, nebudu se do toho dneska pouštět, však on si s tím někdo hlavu poláme. (Poláme? To nechci). No, to se mi dneska daří.

Co chci vlastně napsat: že v Kalendáři duše už se dlouho nic neobjevilo. Nic se samo neudělalo. Tak si prostě sedám a dělám.

Jako vždy, po klidném rozjímání nad týdnem minulým, který byl zatěžkán trochu samotou, trochu i smutkem, ale také několika okamžiky rozbřesku při pohledu na jakýsi celek – možná života, možná to byl pohled na celek nějakého celku nebo pohled na celek jen nějakého detailu. Ale byly to silné, tzv. jasné okamžiky – jakoby všechno bylo jasné. Byla to sice jen chvíle, po které zase moje vědomí upadlo do každodennosti, ale něco se zásadně změnilo.

Vůle k dobrému!

Jako vždy, při klidném rozjímání nad týdnem přicházejícím, vidím, že ve vzduchu je dobrá vůle. Vůle k hravosti jakoby vrcholila. Jako děti – hrají si, protože to přirozeně potřebují. A nejraději, když ví, že nejsou u toho samy, když je alespoň někdo sleduje, to dokážou kouzelné věci. Nemluvě o tom, když si s nimi někdo hraje.

A co my, tzv. dospěláci? My přece potřebujeme totéž. Hrát si. A nejraději, když víme, že někdo o tom alespoň ví, natož, když se k nám připojí. Viďte? Jenže to už se naše okolí tolik neraduje, když si hrajeme, to už nás spíš odrazuje, abychom dělali něco pořádnějšího. Třeba uklízeli nebo opravovali nebo prostě pracovali, dělali něco, co nám přinese finanční výdělek. Ach. Co se dá dělat? (A zase ta hra slov.) No, prostě, něco se dá vždycky dělat.

Jako vždy, při klidném rozjímání nad týdnem minulým i týdnem přicházejícím, otevírám knihu Rudolfa Steinera: Kalendář duše. A co čtu: …setkání se světem, k němuž duše dospěla v minulém týdnu, z oživené síly svého chtění, je pro ni velkou zkouškou…

Jo, setkání se světem je pro nás velkou zkouškou. Zejména teď, v době, kdy to slunce nezbedné se zakopává víc a víc do hlubin, a člověku víc a víc chybí, ba co víc, ozývá se strach, zda je to vůbec k vydržení. A vůbec. Čas letí jako bláznivý, než se člověk stačil nedechnout léta, už se skláněl k podzimu. A za měsíc vánoce. To už budeme schouleni pod bodem mrazu.

Jenže, milí přátelé! My máme teď jedinečnou příležitost! Dostat se k sobě. A máme ji k dispozici rok co rok, znovu a znovu. Co se nepodařilo vloni, můžeme udělat letos, co se nepodaří letos, můžeme příští rok. Nekonečně. Jenže na co čekat?

A tak s velkou nadějí i radostí vám píšu, že máme možnost užívat si vědomí, že slunce nezmizelo, ale probouzí se, v nás. Víc a víc, jako v létě, jenže ne venku, ale uvnitř. Máme jedinečnou příležitost poznat, že svět, celý vesmír nás potřebuje. Potřebuje naše vědomí vnitřního slunce. Potřebuje nás stejně tak, jako my potřebujeme k životu svět a přírodu, a samozřejmě i fyzické slunce. Jinak se tento svět opravdu může jevit jako mrazivá prázdnota prostoru, v němž lhostejně krouží mrtvá tělesa a plynové koule.

Mohlo by se zdát, že celá příroda, kameny, oblaka, jsou tady úplně bez užitku, jen tak marně si leží nebo plují nebo hromadí a bouří. Ale ono to všechno, na první pohled marné, je pro nás příležitostí k tomu, abychom byli u toho. Abychom to alespoň pozorovali, ideálně se z toho rovnou radovali (podobně jako děti). Je to příležitost cítit! Vnímat! Nejlépe si hrát!

Takže vlastně máme co dělat. A není toho málo (mohla bych také napsat, že není to snadné, ale to nechci, protože takové přesvědčení není příliš k užitku).

Jednoduše můžeme celý následující týden vnímat a cítit svoje vnitřní slunce. Můžeme se radovat z přesvědčení, že celý vesmír nás potřebuje. Že v každém kameni nebo oblaku, natož stromu či zvířátku, je ukryto hluboké tajemství, které nám může být odkryto, když ho nasvítíme svým sluncem zevnitř, když nebudeme čekat na světlo vnější, ale pustíme ven to svoje, vnitřní, když připustíme, že to je možné, a když vědomě budeme věnovat pozornost dobrému.

Nejvíc potřebuje celý vesmír naše vědomé přesvědčení, že „to“ všechno „tady“ má smysl, dobrý a ještě lepší než si dokážeme představit, a že my o tom víme.

A tak s velkou nadějí i radostí vám píšu, že máme možnost užívat si vědomí, že slunce nezmizelo, ale probouzí se, v nás. Víc a víc, jako v létě, jenže ne venku, ale uvnitř. Máme jedinečnou příležitost poznat, že svět, celý vesmír nás potřebuje. Potřebuje naše vědomí vnitřního slunce. Potřebuje nás stejně tak, jako my potřebujeme k životu svět a přírodu, a samozřejmě i fyzické slunce. Jinak se tento svět opravdu může jevit jako mrazivá prázdnota prostoru, v němž lhostejně krouží mrtvá tělesa a plynové koule.

Mohlo by se zdát, že celá příroda, kameny, oblaka, jsou tady úplně bez užitku, jen tak marně si leží nebo plují nebo hromadí a bouří. Ale ono to všechno, na první pohled marné, je pro nás příležitostí k tomu, abychom byli u toho. Abychom to alespoň pozorovali, ideálně se z toho rovnou radovali (podobně jako děti). Je to příležitost cítit! Vnímat! Nejlépe si hrát!

Takže vlastně máme co dělat. A není toho málo (mohla bych také napsat, že není to snadné, ale to nechci, protože takové přesvědčení není příliš k užitku).

Jednoduše můžeme celý následující týden vnímat a cítit svoje vnitřní slunce. Můžeme se radovat z přesvědčení, že celý vesmír nás potřebuje. Že v každém kameni nebo oblaku, natož stromu či zvířátku, je ukryto hluboké tajemství, které nám může být odkryto, když ho nasvítíme svým sluncem zevnitř, když nebudeme čekat na světlo vnější, ale pustíme ven to svoje, vnitřní, když připustíme, že to je možné, a když vědomě budeme věnovat pozornost dobrému.
Nejvíc potřebuje celý vesmír naše vědomé přesvědčení, že „to“ všechno „tady“ má smysl, dobrý a ještě lepší než si dokážeme představit, a že my o tom víme.

A co zrovna v našich životech není dobré, tak na to si posvítíme.

Všechno je možné změnit. A nikdy na to člověk není sám!

Nic z toho, co je teď, dnes, nemůže zůstat beze změny.

Přeji týden plný světla, přeji vám vše dobré a ještě lepší, než si dokážete představit a držím palce vám i sobě.


S láskou vaše Yvell

https://kalendarduse.blogspot.cz
http://zdravi-yve.webnode.cz

Novinky ze všech kategorií článků

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč
national cpr association