Keltové byli jedněmi z původních obyvatel Šumavy, kterou nazývali Gabréta Hylé, což v překladu znamená les kozorohů. Nicméně název údajně krajina dostala po místní mocné čarodějce – Paní lesa Gabrétě, která měla být divoká jako řeka Vydra, chová v sobě tajemnost šumavských slatí, veselost rozkvetlé louky a krásu hor, jimž vládne. Slunce ji lehce zbarvilo kůži dohněda. Její dlouhé vlnité vlasy v barvě kaštanu mají rudé odlesky jako podzimní listí. Její mandlové oči každého, na koho se podívá, zasáhnou přímo do srdce. Je oděná do pláště v barvě smrků a nosí kouzelnou hůl, ve které jsou vyryté keltské znaky.
Keltové přinesli na území Čech především duchovní kulturu, zemědělství a řemeslný um. Dodnes jsou zachovány některé názvy na Šumavě. Například původ slova Otava je pravděpodobně v keltském Atawe, což znamená bohatá řeka, stejně jako původ slova Vltava, které patrně vychází z keltského slova Vultawa, což znamená divoká řeka. Právě na Šumavě a v Pošumaví je řada oblastí, kde prokazatelně vedly kroky Keltů. Keltové si nevybrali Šumavu k osídlení náhodou. Byli velmi znalí energie krajiny a na jejím základě si také vybírali území k osídlení. Na těch nejvíce energetických místech poté pořádali kultovní náboženské obřady, přičemž tato místa označovali velkými kamennými obelisky, tzv. menhiry, v keltštině menhir znamená vztyčený kámen. Při psychotronickém průzkumu menhirů bylo zjištěno, že vyzařují energii, proto se jim v nové době říká aktility neboli zářící kameny.
Po stopách Keltů: Za Gabrétou, Paní lesa…
Na Šumavě je velmi bohatá mytologie Keltů, kteří jsou považováni za praobyvatele Šumavy. Objevují se v mnohých příbězích, ve kterých se často objevuje motiv nadpřirozena, nevysvětlitelné záhady i tragédie. Keltové byli velkými milovníky přírody – stromů, zvířat, květin. V příbězích se často objevuje motiv proměn člověka na jinou bytost. Lidé měli podobu nejrůznějších zvířat – vlků, hadů, koní, ptáků apod. Často se objevoval motiv lidí, kteří se proměňovali v noci do podoby zvířete v důsledku předchozí kletby a žili tak dvojím životem. Další příběhy vyprávějí o lidech, kteří po smrti svou duši přenesou do stromu či květiny. Dalším častým tématem příběhů v souvislosti s Kelty je ukrytý poklad. Poklad má údajně být ukryt v jeskyni nebo horách, které se otevírají jen v určenou dobu a hlídají ho nejrůznější příšery. Mnoho starých hradišť na území Šumavy je opředeno podobnými pověstmi o pokladu a příšerách, které ho hlídají. Dalším místem, kde se vyskytovaly tajemné bytosti podle Keltů, je les. V příbězích se objevují světlíci – hodní i poťouchlí, lesní muži, bubáci, ježibaby či čarodějnice.
Keltové věřili v kouzelnou moc vody. Předmětem pověstí je zázračná voda ze studánek, studen či pramenů, která uzdravuje. Také se v pověstech objevují nejrůznější bytosti, jež vodu a její kouzelnou moc střeží. Tyto bytosti se objevují v řadě současných příběhů a pohádek a jde o Vodníky, hodné i zlé víly, rusalky apod. O to spíše se pověsti šířily po Šumavě, která je bohatá na vodní zdroje v nejrůznějších podobách.
Šumavská místa spojená s Kelty
• Albrechtice – Na jihovýchodě 6 km od Sušice leží malá a nenápadná vesnička Albrechtice. Keltové si ve vzdálenosti zhruba 1 km jižně vybudovali impozantní opevněné hradiště – oppidum ve výšce 902 metrů nad mořem. Jednalo se o hradiště Sedlo, které je druhým nejvýše položeným hradištěm v Čechách. Je velice pravděpodobné, že lokace tohoto keltského oppida byla důsledkem rozhodnutí druidů. Podle některých pověstí je právě Sedlo jedním z míst, kde ještě před Kelty žili obři.
• Javorník, Zuklín – Na Javorníku se nachází několik keltských menhirů. První z nich je čtvercového tvaru a má výšku 185 cm, jeho název je Měsíční kámen, který je zvolen podle uměle vyznačeného půlměsíce na jeho západní straně. Z jižní strany tohoto kamene vyzařuje negativní energie, která lidem bere bioeneŠumavargii. Naopak západní strana kamene vyzařuje pozitivní a posilující energie. Síla energie v Měsíčním kameni je mimo jiné dána přítomností dalších menhirů v okolí a také četnými pohřby na severním a severozápadním svahu Javorníku i poblíž přímo Měsíčního kamene. Okolo Měsíčního kamene je asi ve vzdálenosti 20 metrů kruh záporné síly, který pravděpodobně sloužil jako ochrana nebo jako vymezení kultovního okrsku kolem menhirů. Dalším menhirem v okolí Javorníku je menhir, který vzhledem ke svému vzhledu nese název dvojčata nebo manželé. Jedná se o dva kameny postavené u sebe a působí jako znázornění mužského a ženského principu v přírodě. Další menhir v okolí je tzv. Větrný kámen, kámen je vysoký zhruba 190 cm a jeho půdorys je trojúhelníkového tvaru. Je součástí kamenné svatyně ohraničené valem z kamení. Celé místo je velmi ponuré a vyzařuje velmi negativní energii.
Posledním známým menhirem v okolí, těch neznámých neméně atraktivních se tam nachází celá řada, je Sluneční kámen, který leží zhruba 200 m od Zuklína vedle lesní cesty. Nejedná se o zcela klasický menhir, protože není vztyčený. Pro Kelty měl zvláštní význam, protože na něm jsou vyznačeny směry východu slunce v období keltských svátků Beltaine a Samhain a západ slunce o Lughnasadu. Sluneční kámen údajně slouží k léčbě ženských nemocí.
• Maleč – V nadmořské výšce bezmála 900 metrů je situována jedna z překrásných šumavských lokalit, opředená řadou pověstí a skrývající dosud nerozluštěné tajemství. Nachází se zde záhadná kamenná kovadlina, hned u Růždského potoka, několik málo kilometrů od Obřího hradu. Jedná se o obrovský kámen tvaru kovadliny a ti, kteří jej tam položili, měli něco společného též se Sedlem a Obřím hradem. Nedaleko kamenné kovadliny pod skálou se nachází úložiště špatných energií z okolí, které patrně souvisí s četnými obětišti Keltů.
• Obří hrad – Staré pověsti dochované do dnešních dní hovoří o obrech obývající vrcholky šumavských kopců, pravděpodobně měli Šumavu obývat před Kelty nebo současně s Kelty. Obří hrad byl jeden z někdejších keltských hradišť. Podle pověsti byl Obří hrad sídlem devíti obrů, jedna z nich vypráví o krejčím, který šel k obrům hledat pomoc v nouzi, obři jej však svrhli ze srázu a jeden po něm navíc hodil kámen. Krejčí pád přežil a kámen, který po něm údajně jeden z obrů vrhnul, byl ve skutečnosti kus zlata, který jeho tíživou situaci vyřešil. Další pověst vypráví o obrovské kosti – z obra, která dlouhá léta sloužila jako most přes říčku Losenici.
Podle nejnovějších výzkumů měl Obří hrad zvláštní účel, údajně se nejednalo o obvyklé opevnění, nýbrž o ohrazení posvátného místa. Dost možná šlo o zasedací místo druidů, a tudíž by byl Obří hrad místem, kde se uskutečňovaly posvátné zvířecí i lidské oběti.
• Slunečná – Slunečná je kopec v lesích Šumavy. Slunečná byla pravděpodobně keltským kultovním místem a dodnes se zde vyskytují velmi silné energetické proudy. Podle pověsti na tomto místě přebývá duch druida, který se zjevuje v blízkosti kostela sv. Prokopa v nedaleko vzdálených Prášilech.
• Strašín – Dominantou Strašína je tajemný, původně románsko-gotický kostel Narození Panny Marie – ovšem pravdou je, že byl vybudován na původní pohanské svatyni. Současný název Strašín je odvozen z původního názvu Locus Horibilis čili hrůzné místo, ale důvod k tomuto pojmenování není dodnes zcela zřejmý. Pravdou je, že se jednalo o hornatý a nehostinný kraj, který byl prvně osídlen až keltskou civilizací. Zajímavé na tomto místě je, že se zde mnohem déle udrželo pohanství než všude jinde v okolí.
• Sušice – Keltové oblast pravděpodobně pojmenovali Setu Akaton neboli město zázraků. Jedná se o oblast opředenou řadou pověstí, například o pohanské kněžce Vodolence. Vodolenka sídlila nad Sušicí a starala se o svatoborskou lokalitu. Po její smrti, poblíž místa, kde byla pohřbena, ze země vytryskl údajně léčivý pramen. Vodolenka se prý doposud zjevuje v noci za bouře a hlídá kultovní místa pohanů. V Sušici se nachází přímo ve středu rozhledny svatoborský silový bod, respektive rozhledna na něm byla vybudována. Tento silový bod má nadprůměrnou energii a sloužil Keltům jako božiště.
• Prášily – Keltskou kulturu se v archeoparku v Prášilech pokouší oživit sdružení Keltoi, které provádí dokonce rekonstrukce keltského života. V archeoparku je největší rekonstrukce keltské vstupní brány ve Střední Evropě. Je možné se zde zúčastnit programu „Jak žili Keltové“ a na vlastní kůži si vyzkoušet keltská řemesla.
• Velhartice – Známy jsou především díky existenci středověkého hradu s unikátním mostem. Současně se však také jedná o prostor, který byl průkazně osídlen civilizací Keltů. Na místním hřbitově se nachází vstup do podzemí, jehož součástí je i záhadný kostel sv. Máří Magdalény. Tento hřbitov je umístěn nedaleko původního keltského sídliště a traduje zde pověst, že druidové tam navazovali kontakt s jiným světem, případně se mohlo jednat přímo o vstupní bránu do tohoto světa.
• Žinkovy – Celá oblast je charakteristická podivnými shluky kamenů, které disponují energií. Kameny zde mají nejrůznější podobu a lidé se shodují, že v nich spatřují podobu mračícího lidského obličeje, tlamy žraloka apod. Velmi pravděpodobně byly v době Keltů tyto kameny a kamenné shluky využívány v rámci druidských rituálů léčení, či navázání kontaktu s jinými světy. Možné též je, že se jednalo o obětiště, ovšem tomu nenasvědčuje množství přítomné energie. Jeden z kamenů je v současnosti znám pod pojmem Sluneční svatyně a ten byl bezpochyby využíván při druidských obřadech, kdy byla jeho energie až devítinásobně zvýšena.
• Soběšický háj – Jednalo se o pohanskou svatyni, kam lidé chodili uctívat svá božstva. Církev se pokoušela zničit veškeré pohanské svatyně, a kde to nešlo, vybudovala vlastní svatostánek, aby ukázala svou nadřazenost. Ovšem, zda vybudování církevního svatostánku na místě pohanské svatyně skutečně vše pohanské zničilo, zůstává otázkou. V soběšickém háji se nacházejí nízké kamenné hrázky, které mohly symbolizovat hranice pozemků nebo také uzavírat nepravidelnou plochu. Disponují výstražnou energií, kterou do ní pravěká kultura Keltů vložila. Soběšický háj by tedy mohl být kultovním hradištěm. Západně od hradiště je skála, která byla obětištěm a nedoporučuje se na tuto skálu vstupovat, protože disponuje mimořádně negativní energií!
„Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů, a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem: zdá se být tajuplné, a přece je zlehka čitelné…“- Karel Klostermann